PostHeaderIcon O našem domácím štěstí

Radosti a starosti se zvířaty

V záhlaví našeho blogu je napsáno: Co děláme, jak se máme. Příspěvky dosud uveřejněné vás opravňují myslet si, že náš život je jeden krásný turistický výlet. Ano, musím přiznat, že velmi často je mi dobře a jsem šťastná. Teď ale zrovna ne. Teď jsem hodně smutná. Bojím se, že dnešní článeček bude asi dost infantilní, ale nemůžu si pomoci, musím se svěřit. Trápí mě fenka Indie. Brzy odcestuje a já se toho bojím. Říkají, že trápení je potřeba vypsat, že to pomáhá. Zkusím to a uvidím. Indie za pár dní odejde, naštěstí ne úplně ze světa, ale jen od nás. Je to pes naší dcery, od května je u nás na prázdninách, zvykli jsme si na sebe. Teď  nastala situace, kterou nemůžeme ovlivnit a její výsledek je, že je velmi pravděpodobné, že už Indii neuvidíme, že na ni budeme jen vzpomínat – zapomenout se asi nedá.

Není to dlouho – přesně 21.3.2007 – co nám odešla, ale nenávratně, naše kočka Sabina. Bylo jí 17 let, tedy s námi strávila podstatnou část našeho života. A protože jsme učenliví, záhy si nás vycvičila k obrazu svému. Šlapali jsme jako hodiny! Všichni, kdo máte kočičího miláčka, dobře víte, co tohle vyjádření obnáší. Byla to modrá orientálka, tedy kočka vznešená a byla si toho vědoma! Byli jsme připraveni jí v kteroukoli denní i noční dobu vyhovět. Posledních šest let jejího života trpěla cukrovkou a museli jsme jí píchat inzulín. Pro ty z vás, kteří se teď diví – cože a jakže? – dodávám, že i zvířata mají tyhle zákeřné choroby, ale většinou se u nich nezjistí, nám se to naštěstí podařilo. Náš dvorní veterinář je člověk velmi pečlivý a spolehlivý, a tak dávky inzulínu byly vyvážené a kočka vedla kvalitní život. My už míň, protože někdo z nás musel vždycky být kolem šesté večer doma a injekci jí píchnout. Dělali jsme to ale rádi, opravdu. Zpočátku, když jsme se to – Sabina i my – učili, tak byla "Itálie", tím chci říct, že kočka nadávala, my jsme ji odprošovali, to všechno dost hlasitě…Čas ale všechno vyřešil, zvykli jsme si a věřte nebo ne, v určenou dobu už Sabina čekala a byla při píchání inzulínu moc hodná. Jako každá kočka, i tato byla osobnost a my jsme byli šťastní, když nám dovolila hrát si s ní. Uměla báječně vystihnout pravý okamžik, kdy se protáhla, všechny čtyři zvedla elegantně do vzduchu a po očku koukala, jak to na nás zabírá. A zabralo to vždycky. Měli jsme ji rádi a doteď mám jakýsi knedlík v krku, když o ní mluvím.

Naopak fenka Indie je vždycky připravená vyhovět nám ve všem. Je to stafordširský bulteriér a tedy už založením je společenská, hodná a přátelská. Někdo říká, že tihle psi jsou tak škaredí, až jsou krásní. Poté, co jsme ji víc poznali, tvrdím, že pro její povahu jsme se do ní zamilovali a tedy ji považujeme za nádhernou. Pravda je, že kvůli ní máme poslední měsíce domácí vězení, protože dřív jsme mohli jet třeba na oba víkendové dny pryč, což teď nemůžeme…Za všechno se platí…Za pár dní bude pryč a mně bude smutno i po těch hovínkách, které ztrácela na zahradě a já je musela uklízet.

Tak jsem vypsala naše radosti a trápení s kočkou a psem, pro většinu z vás to není nic nového, asi každý už tím prošel, tak mi jistě rozumíte. Nevím, jestli se mi ulevilo, ale spoléhám na čas. Každopádně už nám zbývají jen ježci, kteří žijí na naší zahradě a ptáci, kteří se už teď těší na zimu, protože je krmíme tolik, že se v zimě mají líp než v létě – hejna z celého okolí považují naši zahradu za zemi zaslíbenou…(je krmení ptáčků dětinské?)

Na fotky našich mazlíčků se zkuste dívat našima láskyplnýma očima.

Sabina

Sabina zamyslená

Sabina čeká

jsem krásná

Indie hárá

Indie zamyslená

Indie čeká

vím, ze jsem krásná

Jeden komentář - “O našem domácím štěstí”

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist