Za posledním puchýřem do Humpolce

42. ročník pořádal KČT TOM Šlápoty Hněvkovice u Humpolce
15.–17. listopadu 2013

Člověk si párkrát namaže ztuhlá kolena, několikrát vyčistí zablácené boty, skoro si nestačí všimnout, že mu zase narostla další brada a už se blíží konec roku a s ním zavírání turistické sezony… Tentokrát ji přijeli podle předběžné loňské domluvy z Plzně (M+M Svatošovi – Za posledním puchýřem do Plzně) uzavřít turisté z celé republiky (a několik ze Slovenska i Polska) do Humpolce.

Ve městě a okolí to několik měsíců před tím pod povrchem vřelo, bublalo, zurčelo a klokotalo, až se přípravy na začátku listopadu zformovaly do viditelné podoby – tomíci opatrně vystrčili růžky ve formě turistické výstavy, která měla veřejnost připravit na to, že pořadatelé, ač mladí, nejsou žádní začátečníci. (M+M Svatošovi – Vernisáž turistické výstavy v Humpolci)  O tom jsme se na vlastní oči přesvědčili i my, a proto nás vůbec neudivovalo, když pak organizátoři s úsměvem zvládali nápor přijíždějících účastníků a všechno klapalo podle plánu.

Pro nás byl letošní Poslední puchýř atypický – každý den jsme spolu s Miluškou a Františkem dojížděli z Jihlavy do asi třicet kilometrů vzdáleného Humpolce, do tamní sokolovny, kde byl hlavní štáb a průběžně se setkávali účastníci, a odkud se vyráželo na výlety po Vysočině.

Jak bývá zvykem, dostali jsme od pořadatelů hned při prvním vstupu do areálu vše potřebné – účastnický a startovní průkaz, program, mapy, stravenky atd., a pro vzpomínku výrobek světelské sklárny Bohemia, pohárek na víno s logem humpoleckého PP.

Hlavní náplní pátečního dne (15. listopadu) byly totiž kromě procházek v okolí Humpolce a prohlídek místních pamětihodností autobusové zájezdy; pořadatelé zajistili možnost podívat se na Jihlavsko, Havlíčkobrodsko, Světelsko, Pelhřimovsko či Telčsko. Program zájezdu na Jihlavsko připravila Míla Bradová, my jsme byli pozvaní k účasti – s radostí jsme přijali a potěšilo nás, že několik dlouholetých známých z jiných oblastí republiky si vybralo právě zájezd do Jihlavy.

Po osmé hodině už seděl každý účastník ve správném autobuse.

První zastávkou byla starobylá, před několika lety skvěle zrekonstruovaná jihlavská radnice, v níž na nás dýchla historie stará sedm století.

Role průvodkyně se ujala vedoucí pracovnice magistrátu paní Jana Petrůjová a její výklad začínal rokem 1425 – tehdy koupila městská rada dům pro potřeby radnice, která vyvíjela činnost už od poloviny 13. století, kdy vznikla Nová Jihlava. V průběhu let byly přikoupeny další domy a v 16. století stavebně upravena nádherná velká gotická síň se středovým pilířem podpírajícím čtyřdílnou žebrovou klenbu. Stěny byly tehdy vyzdobeny citáty v duchu humanismu, jeden z nich zní: Znak města Jihlavy a slovo Boží přetrvají věky.

Turisté ocenili, že je přišel pozdravit i primátor Jihlavy Ing. Jaroslav Vymazal, který je turistice, zvláště cykloturistice, trvale nakloněn.

Prohlídka pokračovala zastávkou u originálu barokní sochy Panny Marie Neposkvrněného Početí, která byla původně umístěna na vrcholku sloupu vybudovaného na náměstí v roce 1690 jako dík za odvrácení moru; teď je tam venku kopie.

Hned ve vedlejší místnosti jsou zachované stropy z druhé poloviny 16. století,

Primátorský salonek se zase pyšní galerií obrazů akademického malíře Gustava Kruma (1924–2011), rodáka z Jihlavy, na nichž jsou zachyceny klíčové události v životě města.

Pro mne osobně má největší kouzlo malá gotická kaple:

Viděli jsme nejen reprezentativní místnosti, ale překvapivě i běžné provozní, které odhalila poslední rekonstrukce – autentickou černou kuchyni a původní středověký prevét (jsou zachované i kamenné odpadní roury).

V 16. století byla přistavěna soudní síň s dřevěným obložením stěn i stropu, dnes se v té renesanční nádheře scházejí zastupitelé:

Do přízemí jsme sestupovali po gotickém schodišti a obdivovali fresku sv. Kryštofa s Ježíškem a stejně tak souznějící nové architektonické detaily,

nakoukli jsme ještě na fresku tzv. masopustního průvodu v jedné z místností a pak už nás na chvíli pohltilo město. Prošli jsme nevšímavě kolem stánků trhovců na náměstí, ignorovali voňavou horkou medovinu a zamířili do budovy bývalého dominikánského kláštera, který pamatuje vznik Jihlavy; dnes je objekt upraven pro provoz hotelu Gustav Mahler.
V Křížové chodbě, která obklopuje Rajskou zahradu, vystavuje teď výtvarnice Klaudie Šindelářová fotografie přecházející v kresby – tato technika zaujala mnohé z turistů, když jsme tudy procházeli do někdejšího klášterního kostela Povýšení sv. Kříže.

Historie kostela sahající sedm století zpět a dnešní podoba objektu po rekonstrukci nenechala nikoho na pochybách, že se nachází v mimořádném prostoru, který podtrhuje Reynkova rozměrná grafika umístěná jako oltářní obraz v presbytáři – turisté se při té příležitosti dozvěděli i o Naučné stezce Bohuslava Reynka.

V Jihlavě se zachovalo velké množství domů ze 13. – 16. století, s mázhausem v přízemí, s krytými dvory a nádhernými kamennými schodišti – pro názorný příklad jsme zavedli turisty do budovy galerie –

ale nahlédli jsme i do klubu v Horáckém divadle, přestavěném v roce 1995, jehož začátky spadají do roku 1940; městské německé divadlo však vzniklo už v roce 1850.

Nastal okamžik, kdy se turisté rozdělili na dvě skupiny, aby postupně absolvovali komentované vycházky městem – jednu vedli Miluška s Františkem, kteří se soustředili na celkové představení města, a druhou M+M – my jsme se věnovali osobnosti Gustava Mahlera.
Zde je několik obrázků:

Obě skupiny se zase spojily při prohlídce Brány Matky Boží – symbolu města. Z věže je překrásný pohled na centrum města,

na park Gustava Mahlera

i na komplex minoritského kláštera s kostelem.

Pár desítek kroků před námi se nachází střed historického města – v roce 2011 byla do vozovky vsazena mosazná deska; střed určili podle mapy katastru z roku 1897.

Necelou hodinku volna využila většina turistů k prohlídce Domu Gustava Mahlera, někteří se dokonce stihli zahřát horkou medovinou…

Byly dvě hodiny po poledni, když jsme se rozloučili s městem a zamířili ke kolébce turistiky na Jihlavsku  – byli jsme očekáváni v chatě KČT na Čeřínku.

V chatě jsme se občerstvili, zahřáli a rychle zase ven – měli jsme před sebou prohlídku části Naučné stezky a chtěli jsme našim přátelům ukázat ty nejlepší koutky v přírodním parku, ale listopadový den neměl pochopení – utahán mlhou, chystal se na kutě ještě dřív než jindy…

Stihli jsme ale za světla prohlídnout všechny jedinečné přírodní památky, o nichž jsme vyprávěli např. panu Waňkovi už v roce 2010 při MiniEuroRandu, když nás provázel po svém kraji.

Pak jsme šli potmě, naštěstí už to byla zpevněná cesta,

která nás dovedla do Dolní Cerekve k našemu autobusu. Po přepočítání jsme s úlevou zjistili, že v hlubokých lesích vysočinských nikdo nezůstal, všichni se tedy dostaví do humpolecké jídelny sníst objednanou večeři. 🙂
Naši výletníci byli skvělí – vzájemně jsme si poděkovali za hezký den a po příjezdu se vrhli do víru večerního života turistického, který se mimo jiné odehrával v tělocvičně sokolovny.

Podle programu začínal o půl osmé v humpoleckém kině Galavečer ke 125. výročí založení KČT – sotva jsme usedli na místa, přišli na pódium ředitelka akce Maruška Vincencová, předsedkyně KČT VYSOČINA, a místopředseda KČT Jaroslav Šlechta, pak i starosta Humpolce.

V hledišti byli naši nejvyšší

i členstvo.

Více než dvouhodinový program, který následoval, předčil všechna naše očekávání – žáci hudebního a tanečního oboru ZUŠ Gustava Mahlera byli opravdu skvělí – věru dělají čest jménu svého patrona!

Auditorium vyjadřovalo své nadšení bouřlivým potleskem, program k neuvěření gradoval a podle našeho názoru byl tou nejlepší možnou a důstojnou oslavou 125. výročí trvání turistické organizace – žádné dovezené „hvězdičky“, ale místní mladí šikovní lidé!

A pořadatelé nezapomněli ani na kulinářská potěšení – ze sálu prostoupeného hudbou a jemným uměním tanečním jsme se přesunuli do nedalekého hotelu Fabrika, do sálu provoněného lahodnou krmí mnohých druhů – prostě komplexní rajské radovánky – při konzumaci všelikých dobrot jsme dlouho do noci plkali o všem a o ničem…

V sobotu 16. listopadu 2013 ráno jsme dorazili na start v době, kdy už většina pochodníků byla na trase, a tak jsme měli dobrou možnost pozdravit se s přáteli, pohovořit s pořadateli, vyřídit razítka potřebná k plnění turistických odznaků a nakoupit literaturu.

Letošní puchýřovskou barvou byla svěží mladá zeleň – pořadatelé zvolili dobře – sluší bez rozdílu všem!

Sborník jsem si koupila a ráda říkám, že je vynikající – stoletá historie rakovnického klubu se svižně odvíjí před zvědavým čtenářem, který získá dobrou představu o činnosti tamních turistů – doporučuji k přečtení!

Dnes jsme nešli do neznáma, čtrnáctikilometrovou trasu po zelené značce přes Hněvkovice, rekreační středisko Valchy, kolem hydroelektrárny a Malé přehrady do Želiva známe, ale nikdy není na škodu podívat se co je nového.

Z cesty jen pár obrázků:

Tady jsme se zastavili pro razítko

i kvůli občerstvení, přešli most a ku Želivu se vydali po červeně značené cestě – ale až poté, co jsme se pozdravili s Voltíkem, který provázen svou matkou stále lítá po elektrárenském dvoře „proudovou“ rychlostí a radostným štěkotem vítá příchozí. (M+M Svatošovi – Přehrady na Želivce)

O Žižkově dubu, Janu Želivském a Želivě se dočtete v našem článku Krajem Šimona kouzelníka 2012.

Jindy trochu ospalé městečko rozkvetlo dneska odpoledne stovkami barevných turistických bund a ruksaků – všichni pochodníci se (většinou po návštěvě Kocandy či klášterního pivovaru) scházeli na prostranství před kostelem Narození Panny Marie

a řadili se do spořádané fronty čekajíce na odvoz do Humpolce. 🙂

My jsme se neřadili, užívali jsme si setkávání, pocházení, sdělování, prohlížení, nicnedělání…

Nakonec i my jsme byli kyvadlově dopraveni do humpolecké sokolovny a strávili tam čas do začátku Puchýřové zábavy – dozvěděli jsme se, že se dneska zapsalo na startu téměř 1 600 turistů.

Protože se na večerní zábavu, při které se předává štafeta budoucímu pořadateli Posledního puchýře, přihlásilo hodně lidí, rozhodli organizátoři, že se bude konat na dvou místech – v Kejžlici a Jiřicích – naše vstupenky platily pro Jiřice.

Obklopeni přáteli měli jsme se v sále jiřické hospody dobře – ale upřímně říkám, že jen tehdy, když nehrála hudba – přestávky byly opojně sladké a přála jsem si při nich, aby vypnuli elektriku a pustili ji nejdříve po půlnoci; při produkci se třásl strop i nábytek – moje hrudní kost se chvěla v rytmu tlakových zvukových vln a hrozila, že při dalším úderu do bubnu a neartikulovaném zahulákání do mikrofonu snad přimáčkne plíce…
No, přežili jsme, nepohodlí nám vynahradila vřelost ostatního dění – emeritní předseda Ing. Jan Havelka mluvil hlasem kultivovaným a sděloval, stejně jako generální sekretář Ing. Mojmír Nováček, zprávy, které se poslouchaly víc než dobře – o postupu stavby Bezručovy chaty na Lysé hoře, o plánovaných turistických akcích…

Následovalo předání insignií příštímu pořadateli – tím je KČT Benešov:

Tím byl vrchol večera za námi, zbývalo symbolicky poděkovat ředitelce akce Marušce Vincencové – a tak ji, neúnavnou, vzali muži do kola, ostatní dělali stafáž 🙂

Neděle 17. listopadu přinesla působivé zážitky úplně jiného druhu – den jsme začínali docela časně na humpoleckém židovském hřbitově – využili jsme možnosti vyslechnout výklad správce pana Staňka a navštívit hroby příbuzných Gustava Mahlera.
Na první pohled bylo zřejmé, že hřbitov je průběžně udržovaný – mnohé náhrobky byly v poslední době opravené. Věděla jsem z literatury, kde přibližně leží JUDr. Emil Freund, rodák ze Želiva, celoživotní přítel Gustava Mahlera, nemohla jsem však jméno na žádném náhrobku najít – četla jsem různá jiná jména Freundových, ale Emilovo ne.

Požádala jsem pana Staňka o pomoc – ten však s rozhodností odpověděl: „Emil Freund tu není pochovaný, kde je, nevím…“
Byla jsem, a zůstávám, zmatená a zaskočená. Tuto informaci jsem několik let šířila – uvede ji někdo na pravou míru?

Pod nohama jsme měli vysoký měkký koberec ze spadaného listí, ranní mlhou se prodíralo slunce a osvětlovalo náhrobky, podívejte se:

Nynější stav náhrobku Marie Mahlerové můžete porovnat s obrázkem ve článku Gustav Mahler a Vysočina.

Vážnější část dne jsme měli za sebou, čekala nás část radostná a pak noblesní – úderem desáté se zjevily na Horním náměstí mažoretky a za zvuků dechovky ZUŠ prohřály svým výkonem a mládím naše zkřehlé duše.

Pořadatelé vymysleli, že švarné mažoretky, provázeny nejen hudbou, ale i jezdci na koních a čestnými hosty v kočárech, provedou nás, účastníky Posledního puchýře, celým městem až na dostihové závodiště Zlatá podkova, kde začne Hubertova jízda. Skvěle připraveno!

Pro lepší představu zařazuji mapku Humpolce a okolí, je na ní vyznačen židovský hřbitov, dostihové závodiště i hrad Orlík.

Děvčata i členové dechového orchestru humpolecké ZUŠ odvedli kus dobré práce pro veřejnost – myslím, že v podobných případech je jejich úloha nezastupitelná. Dovedli nás, dobře naladěné, za město na dostihové závodiště, v mlze se s námi rozloučili a předali vládu nad dalším děním místnímu jezdeckému oddílu.

Jezdci, připravení zahájit Hubertovu jízdu, dělali vznešené křoví osobám pověřeným pronesením závěrečných řečí. Ty byly podle očekávání spíše oslavné nežli konkrétní, což je správné. 🙂 Minulých pár dní se opravdu vydařilo a pořadatelé mohou být spokojení.

Z obrázků je patrné, že jsme si dobré podívání na ušlechtilé koně a jejich ladné skoky pro mlhu neužili, přesto noblesa opanovala prostor. Kvůli turistickému shromáždění odložil místní jezdecký oddíl slavnostní ukončení sportovní sezony, které se zpravidla koná na svátek sv. Huberta, což je 3. listopadu.
Hubertova jízda je vzpomínkou na pradávnou tradici parforsních honů – anglická šlechta vyjížděla za zvuku lesních rohů na koních, v patách se smečkou loveckých psů, po stopě lišky. Později se hon změnil ve společenskou záležitost a jezdeckou slavnost, na tomto základě se prý vyvinuly i dostihy. Dodnes jsou Hubertovy jízdy pro jezdce i diváky mimořádnou záležitostí a vyhledávanou podívanou.
Po úvodním ceremoniálu a zažitých rituálech Hubertova jízda začala – dusot mnoha koňských kopyt vyvolal v mysli všechny zděděné, zasuté pra-strachy, ale slábnul v dálce a mlze a odnášel dávné příběhy…

To obrazové příběhy posledních dnů měla většina přítomných zaznamenané digitálně a každé setkání se soukmenovci je důvodem příběhy probudit a přetřást.

Za hodinku (jen co jsme si pochutnali na výborné klobásce v hospodě u závodiště) byla mlha fuč a nám bylo dopřáno pro představu aspoň nahlídnout…

Pak už bylo poledne, vraceli jsme se do města a zastavili se vzdát hold Nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi,

ale i vystěhovalci, lékaři a antropologu Dr. Aleši Hrdličkovi (1869–1943), jehož srdce stále patřilo Humpolci,

a svého času vyhnanci Karlu Havlíčku Borovskému – řeč, kterou pronesl jako poslanec Říšského sněmu ke zdejšímu občanstvu v roce 1848 připomíná pamětní deska na bývalé radnici, což je hned vedle domu s poutačem k výstavě hněvkovických tomíků.

Pro radost jsme s Miluškou a Františkem zašli znovu zkouknout výstavu – vstřícná zaměstnankyně muzea nás pozvala, abychom se taky podívali na moc pěkný film o turistech (tak milé pozvání nemohli autoři Míla a František ze studia BRAJA přece odmítnout :-)) – tak někdy život nečekaně a mile skrze neznámého zaplatí…

V tělocvičně humpolecké sokolovny už se zase slova odrážela od holých stěn, zbývalo sundat poslední tabuli Posledního puchýře a těšit se na příští…

Kratší či delší dobu nás oblažují vzpomínky než jsou překryty jinými, z dalších pobytů, z nových  cest – pro snadnější rozpomínání na podzimní turistickou Vysočinu 2013 vznikl tento obrázkový článek.

Nashledanou v roce 2014 v Benešově!

Kam jsme v minulých letech putovali Za posledním puchýřem?
V roce 2011 do Kopřivnice2010 do Vizovic2009 do Mladé Boleslavi2008 do Teplic v Čechách2007 do Blanska.

2 odpovědi na “Za posledním puchýřem do Humpolce”

  1. Ahoj Svatošovi,
    zdokumentovali jste akci moc pěkně, byl jsem rád, že jsem se také účastnil, a proto mohu potvrdit, že se vše zdařilo podle přání organizátorů. Oceňuji přesné vystižení atmosfery Puchýře a nasazení pořadatelů včetně vás dvou, jež jste svým dílem k hladkému průběhu, zejména jihlavské části také přispěli.
    VP

Napsat komentář: Václav Plánka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*