Daniel a Jiří Reynkovi v Jihlavě

Čtvrtek 21. listopadu 2013

Oznámení, že se v městské knihovně bude konat beseda s bratry Reynkovými, nás naladilo do radostného očekávání. Tito dva noblesní pánové, ačkoliv rozhodně neplýtvají slovy, dokážou posluchačům předat útěšné poselství, že stáří nemusí být jen čekání a vzpomínání, ale i tvořivé období.
Když jsme přišli do zcela obsazeného sálku knihovny, potvrdili jsme si, že tentýž názor sdílí řada lidí.

S velkým taktem, čile a zasvěceně moderoval besedu JUDr. Jiří Šimánek; uváděl posluchače do jednotlivých etap života v Petrkově tak, aby výsledkem byly odpovědi, které ozřejmily jeho informace, posunuly děj a nechaly vyniknout oběma protagonistům – je jasné, kolik přípravy taková činnost vyžaduje.

Daniel a Jiří Reynkovi vyrůstali v kulturním prostředí, které jim nepřipadalo výlučné, rodiče je nenásilně, ale cílevědomě vedli ke všemu, co považovali pro jejich všestranný rozvoj za důležité. Bratři vyrůstali mezi kresbami a grafikami otcovými, později zjistili, že rodiče, kteří jim pravidelně četli, sami také píší básně – připadalo jim to normální.

Bohuslav Reynek (1892–1971) miloval Francii, uměl velmi dobře francouzsky a v mládí překládal pro vydavatelství Josefa Floriana ve Staré Říši; ve dvacátých letech minulého století se mu dostala do rukou básnická sbírka Ta vie est là francouzské básnířky Suzann Renaud, verše ho zaujaly, přeložil je do češtiny (Zde tvůj život) a odjel do Grenoblu, aby poznal autorku. Po nějaké době ji požádal o ruku, ona váhala, protože si uvědomovala rozdílné kulturní prostředí a jakoby podvědomě tušila, že přijdou těžkosti – po třech letech známosti, v roce 1926, však svolila ke svatbě. Zpočátku žili střídavě v Grenoblu a v Petrkově, od roku 1936, kdy se musel Bohuslav Reynek ujmout vedení rodinného velkostatku, který přináležel k domu, usadili se trvale na drsné Vysočině, kde si Suzann Renaud (1889 –1964) prakticky nikdy nezvykla – stále toužila po domovině svého dětství a mládí, zvláště, když ji nemohla v čase války a potom ani za komunistů navštěvovat.

Oba synové se narodili ve Francii, Daniel v roce 1928, Jiří 1929, a jsou dokonalými pokračovateli svých rodičů – v něčem se doplňují, ale v mnohém jsou, stejně jako podle jejich slov byli rodiče, zcela odlišní. Otec Bohuslav Reynek si vytvořil vlastní cestu k výtvarnému i literárnímu vyjádření, mimo všechny umělecké směry – totéž nyní lze říci o práci Jiřího i Danielově – Jiřího překlady z francouzštiny nesou punc výjimečnosti a Danielovy fotky povyšují obyčejné motivy na výlučné, obojí je zcela jiné než běžné.

Ačkoliv se mocní tohoto světa postarali v době, kdy mohl vytříbený vkus obou bratří oslovovat čtenáře a diváky, o to, aby se o nich veřejnost nedozvěděla, ba, aby ani nemohli své talenty uplatňovat, nýbrž v potu tváře dobývat chléb svůj vezdejší v oborech z našeho pohledu odtažitých, dokázali z daných podmínek vykutat čistotu a světlo – to svědčí o vštípeném mravním a duchovním základu i vnitřním odhodlání – po všem, co jsem se dozvěděla o letech prožitých za totality, když jim komunisté zabrali a postupně devastovali statek, kam nastěhovali živočišnou výrobu a zemědělské dělníky, obdivuji oba bratry nesmírně, je to však pocit těžko slovy sdělitelný.
Nadhled je Danielovi i Jiřímu vlastní, stejně jako jemný humor a schopnost trefně pojmenovávat současné i minulé dění.

V posledních dvaceti letech mohli konečně vyjádřit vše, co v nich, zaseto v dětství, přetaveno z názorů a básnických i výtvarných projevů rodičů a soustavného celoživotního studia, uzrálo. Matka jim v dětství francouzsky četla pohádky, povídky a romány Henriho Pourrata, kterého si ona i Bohuslav Reynek velmi cenili (dopisovali si s ním před válkou), později básně, svoje i své oblíbené autorky Marie Noël, a množství další kvalitní literatury; přeložila do francouzštiny verše Františka Halase, Vladimíra Holana.

Jiří se dal po revoluci do překládání a uplatnil při něm svoji obdivuhodnou slovní zásobu, encyklopedické znalosti (zvláště v botanice), ale hlavně své pozitivní a laskavé vidění světa. Za překlad díla Henri Pourrata (1887–1959) nazvaný Poklady z Auvergne dostal v roce 1994 Cenu Josefa Jungmanna, následovaly překlady téhož autora, které vyšly ve svazcích nazvaných O řeřavých očích a jiné příběhy, O píšťalce a jiné příhody, O Půlpánovi a jiné příběhy – všechno pohádky s dobrodružným dějem převyprávěné výjimečnou češtinou…

Za překlad románu Henri Pourrata Kašpar z hor dostal v roce 2001 Cenu překladatelů; v roce 2002  vyšel v překladu Jiřího Reynka Román zajícův Francise Jammese (1868–1938) – zajímavé je, že poprvé přeložil tento román do češtiny jeho otec Bohuslav Reynek – v roce 1920 vydal Román zajícův staroříšský nakladatel Josef Florian s ilustracemi Josefa Čapka!

Později, jak řekl Jiří, si troufnul i na překlad veršů Francise Jammese (ty přeložil kdysi také Karel Čapek) – vyšel výbor poezie pod názvem Klekání, také básně Marie Noël (1883–1967), které už od roku 1946 četl jako mladík (a prý nerozuměl všemu), začal překládat a vyšly před časem jako Zpěvy podzimu – otec, ačkoliv se mu verše básnířky Noël velice líbily, přeložil pro nedostatek času do češtiny jen jednu z básní sbírky.

Širší povědomí o Suzann Renaudové, této autorce, která v pozdějším věku na psaní rezignovala, u nás dosud není (ve Francii je ale dobře známa) – Jiří převedl některé matčiny básně do češtiny – zde je sken pracovní verze, která řekne víc než dlouhá souvětí…

Jiří a Daniel vyrostli na netuctových dílech francouzských autorů – rodiče i bratři je běžně četli, ale zároveň znali českou klasickou literaturu a vstřebávali úspornou a výstižnou češtinu otce-básníka, v jehož díle se navzájem doplňovaly grafiky s přírodními a biblickými motivy se stejně laděnými básněmi. (M+M Svatošovi – Bohuslav Reynek)

Je třeba zmínit i překlady z díla švýcarského, francouzsky píšícího prozaika a esejisty Charlese-Ferdinanda Ramuze (1878–1947), kterého rodiče obdivovali stejně jako Pourrata; Jiří přeložil román Samuel Belet a Vzpomínky na Stravinského (Stravinský zhudebnil Ramuzův text Příběh vojáka)

Muž, který sázel stromy, povídka Francouze Jeana Giona, vyšla už v překladu Jiřího Reynka několikrát – zde je na místě poznamenat, že mnohé z překladů vycházejí v havlíčkobrodském nakladatelství Veroniky Reynkové, dcery Daniela Reynka, která založila i Literární čajovnu Suzann Renaud, k níž patří i knihkupectví.

Daniel Reynek vystavuje své fotografie od roku 1991 v Česku i ve Francii – i on si našel vlastní cestu – už od mládí tiskl s otcem grafiky, v padesátých letech zkoušeli specifickou metodou upravovat skleněné negativy; ze svých fotografií s prostými motivy z přírody v okolí zámečku a dvora s domácím zvířectvem, při jejichž pořizování zprvu využíval rady otce, jak se dívat, aby zdůraznil jejich skrytý půvab, dělal montáže a postupně se propracoval k originálnímu stylu: skládá barevné snímky přes sebe do dvojic – vzniklé fotografie, jejichž části jakoby svítí a vystupují z obrazu, spolehlivě svým charakteristickým zpracováním zaujmou, při hlubším poznání naprosto nadchnou svojí poezií…

Ačkoliv máme doma na DVD film Terezy Brázdové Kluci, s potěšením jsme se na něj společně s přítomnými znovu podívali – kdo asi půlhodinový snímek zná, ví, že je povzbudivé občas na něj popatřiti…

Po skončení besedy se nikomu nechtělo domů – vstřícnost obou charismatických pánů přímo vyzývala k osobním rozhovorům či k osmělení nechat si podepsat knihy; tu z mého pohledu zvláště důležitou vydalo loni touto dobou nakladatelství Karolinum – je to Korespondence Bohuslava Reynka, kterou uspořádali Jiří Šerých a Jaroslav Med – najdeme zde dopisy, které si vyměňovali s budoucí manželkou Suzann, obzvláště jímavá jsou psaní Bohuslava Reynka synovi Jiřímu, který nastoupil v roce 1951 na vojenskou základní službu k PTP, zajímavá je korespondence s Josefem Florianem, s malíři, spisovateli a básníky – nedozírná hodnota v uceleném souboru!

Na besedě byl také malíř Jan Jiří Rathsam, na jehož výstavě v kostele Povýšení sv. Kříže nazvané V takové krásné společnosti jsme asi před rokem byli. Na dvou obrovských rolích papíru, což představovalo čtyřicet metrů délky, jsme si mohli prohlédnout tři stovky portrétů kreslených tužkou.

Nakonec zbyl čas i na pár vět s Poukarovými, i s námi – odcházeli jsme do jakoby čistšího a slušnějšího světa…

Související články: M+M Svatošovi – Otevření Naučné stezky Bohuslava ReynkaU Reynků v PetrkověZnovu u Reynků v Petrkově!

2 odpovědi na “Daniel a Jiří Reynkovi v Jihlavě”

  1. Ahoj Míšo, měla bych sem chodit častěji, abych načerpala inspiraci a potěšila se krásou vašeho blogu. Děkuji. V posledních dnech jsem četla v novinách dva texty o Suzanne Renaud. Od stejné autorky Lucie Tučkové, vyjde jí o SR kniha. Jeden, ten kratší, jsem dohledala na internetu, druhý, obsáhlejší a s fotkami ze starších let, ze sobotních Lidovek – Orientace, v archivu LN zřejmě není k dispozici.
    http://www.radioservis-as.cz/archiv14/03_14/03_nalad.htm

    1. Milá zuzi,
      vždycky dovedeš pojmenovat přesně i moje pocity – taky já, když si vyšetřím čas a zajdu k Tobě, si říkám, že bych měla číst pravidelně – ale i my, kteří nechodíme do práce, máme dost co dělat (a snad to ještě není ten bezvýsledný chaos jako ve známém vtipu :-))
      Děkuju Ti za odkaz, potěšil mě. Kdybych něco objevila, oplátkou přepošlu.

      Moc si vážím Tvé přízně, přeju hezké dny 🙂

Napsat komentář: zuzi Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*