Bílé Karpaty, Malé Karpaty

Příroda a památky na slovenské straně pohoří
24. 9.–28. 9. 2014

Traduje se, že v začínajícím podzimu, kolem svátku sv. Václava, bývá na horách krásné počasí jako stvořené pro turistické výšlapy – při cestě autobusem na východ od Jihlavy, k moravsko-slovenskému pomezí, vysoké nebe a jasné výhledy plně potvrzovaly tu průpověď.

Organizátoři Iva a Bohouš Svobodovi z KČT Tesla Jihlava vybrali pro účastníky zájezdu (ze všech tří jihlavských turistických odborů) atraktivní program, který sliboval, že během pěti bezezbytku využitých dnů uvidíme vše podstatné v nejzápadnějším pohoří karpatského oblouku a k tomu ještě unikátní vápencová bradla, takže jsme s přihlášením neváhali ani minutu. Kdysi v mládí jsme prošli malokarpatský hřeben po Cestě hrdinů SNP (dnes je to od Děvína nad soutokem Moravy a Dunaje až k Bradlu u Březové Štefánikova magistrála), i několik túr v Bílých Karpatech jsme absolvovali – ale dávno, dávno již tomu…

Ve středu 24. září 2014 jsme se jen kratičce stavili v motorestu Samota, další zastávka byla v Bojkovicích, abychom tam mohli aspoň zvenčí obdivovat zámek Nový Světlov, vystavěný Landštejny kolem roku 1480 ve slohu anglické tudorovské gotiky.

zámek Nový Světlov v Bojkovicích

Zámek byl v minulých dobách přestavován a na začátku 19. století obklopen parkem,

park se sochami u zámku Světlov

v současnosti slouží kulturním účelům, je v něm i muzeum a hotel. Když jsem si kvůli přípravě článku pročítala bohatou historii Nového Světlova, nalezla jsem zajímavé souvislosti: v srpnu při cestě do Vysokých Tater jsme se stavovali na Strečně a tam se seznámili s výjimečným osudem Žofie Bosniakové (1609–1644). A právě tato šlechtična se už v 17 letech provdala za Michala Serényiho, majitele panství, ke kterému patřil i zámek Světlov. Na Světlově ale žila jen krátce, protože brzy po svatbě její manžel zemřel a Žofie se ve 20 letech provdala znovu do Tepličky nad Váhem (ale ani tam jí manžel nebyl ku pomoci, jako vysoká vojenská šarže byl stále ve službách a ona se o správu celého panství starala sama). Svou charitativní činností získala věhlas a když její tělo, pohřbené na Strečně, které tehdy patřilo jejím rodičům, zůstalo i po smrti zachováno, bylo jasné, že je vyvolená… V současnosti probíhá proces jejího blahořečení…

Definitivně jsme opustili pohodlí autobusu v Brumově, na dohled od vrchů Bílých Karpat, nedaleko Vlárského průsmyku. Před plánovanou přeshraniční túrou do slovenského Vršatce jsme měli možnost navštívit zbytky kdysi královského obranného hradu Brumov vybudovaného v pozdně románském slohu na počátku 13. století na ostrohu nad říčkou Brumovkou.

zbytky hradu Brumov na moravsko-slovenském pomezí

Šarmantní průvodce vyložil bohaté dějiny místa, vtipně je zasadil nejen do kontextu historických událostí na Moravě, v Čechách, ale i evropských a nevyhnul se ani hrůzám tatarských nájezdů. Provedl nás sdělnou expozicí, jejímž autorem je Dr. Jiří Kohoutek, který léta prováděl archeologický průzkum hradu zaniklého v 19. století a během času zcela zapomenutého.

prohlídka hradu - erby majitelů

Výzkumem se podařilo prokázat nejstarší osídlení v 1. století před naším letopočtem a získat mnoho cenných artefaktů.

prohlídka unikátních prostor hradu Brumov

V roce 1995 začaly opravy a konzervace hradu, od nového tisíciletí je hrad přístupný návštěvníkům, slouží i výstavám a je tu umístěno muzeum jižního Valašska.

výstavní exempláře

podoba hradu v 17. století

U hradu byl vybudován amfiteátr s pódiem, a tak se tu pořádá festival a jiné kulturní akce.

pohled na městečko Brumov z hradu

výhled na Brumov

podhůří Bílých Karpat

Nastal čas turistický – po žlutě značené cestě jsme stoupali na vrch nad městečkem, pohledem jsme se loučili s Brumovem.

po žluté značce se vydáváme z Brumova k zemské hranici

výhledy do údolí

potkali jsme cestou

První lysý kopec nad městem nabídl báječný kruhový rozhled a kapli sv. Anny z 19. století.

kaple sv. Anny na vrchu nad Brumovem

Zajímavostí je, že kopec s kaplí provrtali kvůli železniční trati postavené ve dvacátých letech 20. století 250 metrů dlouhým tunelem.

Každé roční období má svoje kouzlo – podzim charakterizuje dosluhující odění stromů – a to je v této oblasti smíšených lesů opravdu krása.

po hřebeni Bílých Karpat

Zaznamenala jsem průběh trasy do mapky:

trasa z moravského Brumova přes hranice do slovenského Vršatce 24.9.2014

Trasa: Brumov-Bylnice (330 m) ŽTZ – Kopaniny (596 m) – Holý vrch (830 m) – Průklesy (835 m) – Kosák – hranice ČR/SR (715 m) ČTZ – Okršlisko – Březová-kaple (650m) MTZ – Vršatec (727 m) = 14 km

Podle sdělení vedoucích zájezdu bylo převýšení na trase 862 metrů, sestup 505 metrů.

cestou ke státní hranici

odměnové výhledy

Zdejší krajina je už mnoho století obydlená a zušlechtěná lidskou činností – na svazích kopců žili lidé rozptýleni v rodinných osadách, obdělávali pole, kosili louky, pěstovali dobytek a zřejmě ve všem konání mysleli na blaho svého potomstva.

kam až oko dohlédne

rozcestník na hranici - české i slovenské směrovky na jednom stojanu

v dálce se objevují Vršatecká bradla

výhled na moravskou stranu

K odpočinku nás zlákaly lavičky v amfiteátru u kapličky poblíž Březové, žízeň jsme uhasili vodou z pramene (věřím, že léčivého 🙂 ).

kaplička v Březové

Poslední úsek cesty jsme se nechali vést modrou značkou.

hřebeny Bílých Karpat

lesní cesta nabízela nevšední zážitky

zelené lesní vlny karpatské

Vpodvečer, právě tak, abychom se pokochali krásou Vršateckých bradel v zapadajícím slunci, jsme došli do cíle.

cíl naší cesty je pod hradem Vršatec

Vršatec v zapadajícím slunci

Bílá vápencová bradla září a rýsují se proti obloze – a my záříme spokojeností 🙂

Vršatecká bradla

unikátní skalní útvary

hotel Vršatec, kde jsme dva dny bydleli

V hotelu Vršatec se o nás starali dobře, proto jsme byli ve čtvrtek ráno 25. září 2014 zase zcela zářiví

před hotelem Vršatec, připraveni na výlet po Malých Karpatech

– nebe bylo však podmračené a zcela ignorovalo naši touhu rozhlédnout se z kopce od zbytků hradu, který hlídal pomezní oblast od 13. století a vlastnili ho i tak známí šlechticové jako je Matúš Čák Trenčianský.

hotely pod Vršateckými bradly

Dříve než jsme se vydali na plánovanou trasu, vystoupali jsme k ostrohu (897 m), jehož vrchol i svahy zabíral až do svého vypálení a následného vyhození do povětří na konci 17. století strážní hrad, pod nímž vznikla vesnice Vršatecké Podhradí.

obec Vršatecké Podhradí; foto I. Svobodová

Vršatecké Pohradí - v dálce Strážovské vrchy

bradla nad vsí Vršatecké Podhradí; foto I. Svobodová

i při nedostatku sluníčka je na skály hezký pohled

neopakovatelné skalní útvary na Vršatci

Litovali jsme, že nejsou nejlepší podmínky, ale i tak stála návštěva za to! Hrad býval rozsáhlý, ze zachovaných zdí je vidět, že byl několikaúrovňový.

výstup ke zřícenině hradu Vršatec

z rozsáhlého hradu na ostrohu zbyly jen části zdí

výhled do údolí na hotel Vršatec; foto I. Svobodová

Jedinou možnou cestou jsme sestoupili z bradla k rozcestníku na parkovišti, od něhož začínala žlutě značená trasa naučné stezky Vršatecká bradla.
Stoupali jsme ocúnovou loukou, drobně mrholilo, přesto jsme se tvrdohlavě vydali po odbočce na Chmelovou (925 m), nejvyšší vrch této části Bílých Karpat.

výstup na Chmelovou - co asi Iva otevírá?

Z vyhlídky jsme taktak zahlédli část Vršateckých bradel, ale s každým výškovým metrem mlha houstla, a tak musím přiznat, že pár metrů pod vrcholem jsme se výsady vystoupit na nejvyšší vrchol vzdali. 🙁

na naučné stezce Vršatecká bradla

Dosti členitým terénem, místy spoustou bláta, jsme došli nad vesnici Červený Kámen a užili si výhledu na kopec a bradla stejného jména.

Červenokamenská bradla

hřebeny Bílých Karpat v oblasti Červeného Kamene

historická část obce Červený Kámen

Obec leží v údolí, a tak jsme o několik set metrů sestoupili a pak nás čekal znovu výstup do sedla a na protější hřeben. Byli jsme však bohatě odměněni krásnými výhledy – nad obcí se malebně vypíná 46 metrů vysoké načervenalé bradlo, které se nám při výstupu jevilo co chvíli jinak, vždycky však pohlednicově. 🙂

bradlo nad obcí Červený Kámen

ohlédnutí za prošlou trasou - bílá bradla Bílých Karpat

odtud jdeme

Pověstné květinové louky byly v těchto dnech plné něžně růžových a fialových ocúnů – celé koberce krásných, jedovatých květů…

na lukách Bílých Karpat

Je načase podívat se na mapku trasy:

trasa z Vršateckého Podhradí přes Červený Kámen a Lednicu do Horní Březnice 25.9.2014

Trasa kolem vápencových bradel: od hotelu výstup ke zřícenině hradu Vršatec a okruh kolem ostrohu, pak po ŽTZ naučná stezka Vršatecká bradla – Chmelová (925 m) – obec Červený Kámen (361 m) MTZ – výstup na Červenokamenské sedlo (640 m) – přírodní rezervace Lednické bradlo – obec Lednice – výstup na zříceninu hradu Lednice – Horní Březnice = 18 km
Převýšení na této trase prý bylo přes 1000 metrů, sestupy skoro 1400 metrů.

Myslím, že z následujících obrázků si docela dobře představíte průběh cesty, kterou jsme absolvovali v dobré pohodě a považovali si toho, že ji pro nás Iva logisticky zajistila – víme, že není jednoduché dobře připravit zájezd pro turisty tak, aby splňoval všechny atributy – a tento byl bez vady!

chata na trase k Lednickému bradlu

výstup na další z vrchů Bílých Karpat

cesta zalesněnými svahy kopců

odměna za námahu při výstupu

na trase od Červenokamenských k Lednickým bradlům

Lednické bradlo

podivuhodné skalní útvary

odpočinek na hřebeni

scházíme do obce Lednica

obec pod Lednickým bradlem; foto I. Svobodová

Na Lednickém bradle je jako vlaštovčí hnízdo na skále přilepena zřícenina středověkého hradu.

zřícenina Lednického hradu

hrad nad starobylou vsí Lednice; foto I. Svobodová

Hrad i obec vznikly v polovině 13. století; hrad byl důkladně zabezpečen proti vpádu – stavitelé využili skály a obytné jádro ukryli za deset metrů dlouhým, mírně zvlněným tunelem, který ústil několik metrů nad úrovní terénu – ke vstupu bylo třeba použít žebřík.

tunelem lze projít do areálu středního hradu

Samozřejmě, že současný stav je mnohem bezpečnější – od léta 2013 probíhají na Lednickém hradě zabezpečovací práce

na hradě probíhají zabezpečovací práce

a dělníci byli k nám velice laskaví, pustili nás do areálu, a my jsme prolézali a byli šťastní 🙂

prohlídka zbytků hradu Lednice

Iva prozkoumává hradní zdi

i Mirek neví, kam dřív zajít, aby všechno zdokumentoval; foto I. Svobodová

Ostatní účastníci vycházky zašli do místní krčmy, kde bylo prý tak dobře, že už odmítli jít dál přes kopec do Horní Březnice a svezli se pak autobusem – bylo nás jen pár, kteří jsme vytrvali 🙂 a pohlédli na Lednické bradlo z protějšího vrcholu.

Lednické bradlo; foto I. Svobodová

po modře značené cestě míříme přes kopec do Horní Březnice - ohlédnutí za Lednickým bradlem

údolí, kde leží pod bradlem obec Lednice

Cesta byla objevná, jako každá s touhou šlapaná:

potkali jsme cestou

skromná čekanka se dočkala našeho obdivu

zastavení cestou do Horní Březnice

Časový limit jsme dodrželi a sešli se s ostatními v Horní Březnici,

cíl cesty byl v Horní Březnici

odkud jsme v 16:00 odjížděli bydlet do Vršatce.

Iva a Bohouš Svobodovi nám připravili skvělý den s turistikou

U pátku 26. září 2014 mám v deníčku napsáno: v 8 hodin odjezd z Vršatce, všechno sbaleno, počasí nejisté. Tak jsme jeli k jihu, do Malých Karpat, které jsou rozlohou větší než Bílé (Malé zabírají 820 km2, Bílé jen 655 km2), více zalesněné a celkově působí mohutným dojmem, protože se zvedají z roviny. Nemohli jsme se cestou nezastavit v Březové pod Bradlem (260 m n.m.), abychom vzdali návštěvou mohyly na vrchu nad městem poctu generálu PhDr. Milanu Rastislavu Štefánikovi (1880–1919), který je tu pochován spolu s dalšími třemi oběťmi leteckého neštěstí, které se stalo v Ivance při Dunaji. Pro mladou Československou republiku to byla velká ztráta, a tak už několik let po jeho smrti byl položen základní kámen mohyly, kterou navrhl architekt Dušan Jurkovič.

Štefánikova mohyla na Bradle

Stavba, na které pracovalo až 200 dělníků, je z travertinových bloků a od roku 1928 svítí svou bělostí na vrchu Bradlo nad Březovou (543 m), pod nímž je Štefánikova rodná vesnice Košariská.

mohyla z travertinu byla dokončená v roce 1928; foto I. Svobodová

Celý areál byl restaurován v devadesátých letech a působí velice důstojně.

generál Štefánik tragicky zemřel 4. května 1919 při letecké havárii; foto I. Svobodová

Mohyla je dlouhá 95,5 metru, široká 65,5 metru; v roce 1968 byla prohlášena za národní kulturní památku.

detail náhrobku

Z terasovité stavby na Bradle je prý překrásný výhled do širého kraje, my jsme ale bohužel sotva  zahlédli město pod námi – nevadí, díky, že jsme tam byli!

pohled na Březovou z plošiny pod mohylou; foto I. Svobodová

Nabízím mapku okolí Bradla:

Bradlo u Březové, kde je mohyla M.R. Štefánika, rodáka z blízké vsi Košariská 26.9.2014

Jeli jsme přes Jablonici, kudy vedla odedávna cesta spojující Slovensko s českými zeměmi, směrem k Trnavě, a v Dolní Rakové jsme vystoupili přesně tam, kde se červená značka dotýkala silnice. Drželi jsme se značky celou dobu při procházení bukovými lesy, překonávali úskočné nástrahy strmých kopců a při tom stále postupovali vpřed na nejvyšší hřeben, jehož prvním vrcholem byla Havraní skála (580 m).

z Dolní Rakové přes Bukovou a Bílou horu na Havraní skálu a ke Smolenickému zámku 26.9.2014

Trasa: Dolní Raková ČTZ – Buková-kamenolom – Bílá hora (374 m) – Havraní skála (580 m) ŽTZ – Smolenický zámek = celkem 16 km (s Bradlem a prohlídkou zámku Červený Kámen)

v okolí Bukové v Malých Karpatech; foto I. Svobodová

odpočinek v lesích u Bukové

po chodníčcích Malých Karpat

Havraní skála v mlze; foto I. Svobodová

na vrcholu Havraní skály; foto I. Svobodová

zahrádečka na Havraní skále

výletníci na Havraní skále

Iva kontroluje v mapě naplánovanou trasu

sestup z hřebene Malých Karpat; foto I. Svobodová

Jakmile jsme sestoupili ze zalesněného hřebene a vydali se lukami ke Smolenickému zámku, výhledy se značně vylepšily.

Smolenický zámek

Chvílemi se značka zcela ztratila a my se ocitli na pastvině obývané mladými býčky – věřte, že jsme značně přidali do kroku 🙂 , ale nakonec jsme po závěrečném stoupání dosáhli vzorně udržovaného parku, jehož úpravné cestičky mířily ke Smolenickému zámku. Vstoupili jsme impozantní branou, ale ostraha nás zastavila a upozornila, že je tu soukromá akce a že nesmíme dál.

nádvoří Smolenického zámku

Už od poloviny minulého století patří Smolenický zámek Slovenské akademii věd a ta jej využívá jako reprezentační a kongresové centrum. Historie objektu má ale značně hlubší kořeny – ve 14. století tu byl postaven kvůli obraně malokarpatských průsmyků královský hrad, který postupně ztrácel na významu, a proto chátral. Na konci 18. století přešel do majetku rodu Pálffyů, ale až počátkem 20. století se rozhodli vybudovat z něj rodinné sídlo. Války výstavbu přerušily a po té druhé státní moc Pálffyům majetky vyvlastnila. Teprve v roce 1953 byl zámek, který jakoby vypadl z pohádkové knížky, zcela dobudován.

Docela rádi jsme se po túře, na které nebyla o stoupání nouze, svezli autobusem až téměř do Modry, v jejíž části pojmenované Harmonie, jsme měli v hotelu Pod lipou mít příští dva dny základnu pro turistické výpravy.
Podívejte se na mapku:

okolí Modry - čtvrť Harmonie a zámek Červený Kámen 26.9.2014

Předtím jsme si mohli dopřát prohlídku hradu Červený Kámen, který nechala na začátku 13. století postavit na svých majetcích česká královna Konstancie Uherská (1180–1240), vdova po Přemyslu Otakaru I. (1155–1230), právě ta, která založila v Tišnově klášter Porta coeli a dožila v něm.
V držení hradu Červený Kámen se střídaly vlivné šlechtické rody, z nichž nejvýznamnější byli němečtí Fuggerové a uherští Pálffyové.

vstup na nádvoří hradu Červený Kámen

Fuggerové přestavěli středověký hrad na renesanční pevnost, kterou využívali jako sklady pro svou obchodní činnost. Mikuláš II. Pálffy získal panství a hrad na konci 16. století sňatkem a postupem doby byla pevnost přestavěna na rodové sídlo, které Pálffyové vlastnili až do roku 1945.

nádvoří hradu Červený Kámen; foto I. Svobodová

Prohlídka byla zajímavá – zařízení, obrazy i kočáry, vše bylo původní, velkolepé.

kašna je zdobená znakem Pálffyů

V hotelu Pod lipou bylo dobře – lahodné víno svědčilo o tom, že jsme ve vyhlášeném vinařském kraji.

hotel Pod lipou v Harmonii, části Modry

vstupní část hotelu Pod lipou

Sobotní dopoledne 27. září 2014 bylo rekreační – manželé Svobodovi domluvili prohlídku světoznámé keramičky v Modre (175 m n.m.). V dílně nás přijali velmi přívětivě a pro názornost výkladu předvedli praktické ukázky – viděli jsme, jak se na hrnčířském kruhu rodí pod rukama zdatného řemeslníka džbánky, hrnečky – každý kus je originál…

modranská keramika je světoznámá

Čerstvé výrobky se nechají schnout, pak se vypálí a namočí v bílé glazuře, po zaschnutí se práškovými barvami namalují vzory a znovu při teplotě 1040°C vypálí, přičemž barvy změní barvu 🙂  (např. černá je pak zelená, růžová se změní na kobaltovou apod.) – opravdu je to alchymie a umělecká práce.

prohlídka keramické dílny

Keramička má dvacet zaměstnanců, a jak jsme se dozvěděli – mnohem obtížnější je prodat, nežli vyrobit…

je jistě potěšení užívat nádobí z Modry

tradiční modrobílá keramika se tu vyrábí od roku 1883

v obchůdku přechází zrak

jedinečné tvary a barvy

Nadešel čas radostný – dalším bodem programu byl nákup vína v modranských vinotékách – je jasné, že jsme zdatně ochutnávali, a tak jsme se na červeně značenou trasu od Zochovy chaty, kam nás zavezl autobus, vydávali velmi dobře naladění a čiperní. Což bylo fajn, protože před námi bylo stoupání k rozhledně Velká homole.

Trasa: Zochova chata (420 m) ČTZ – Tisové skály (480 m) – Nad hvězdárnou (600 m) – rozhledna Velká homole (709 m) – Tři jezdci (670 m) – Široké (307 m) ŽTZ – Pod Srnčím vrchem (290 m) ZTZ – Pod Pepřovcem (355 m) – Harmonie (270 m) – hotel Pod lipou = 14 km

trasa od Zochovy chaty k rozhledně Velká homole, pak kolem Tří jezdců a Širokého vrchu, okruhem do Harmonie 27.9.2014

hvězdárna na hřebeni Malých Karpat

Nejatraktivnějším bodem trasy v okolí Modry byla bezesporu 21 metrů vysoká dřevěná rozhledna Velká homole se 115 schody, postavená roku 2001.

rozhledna Velká homole

Za krásného počasí by musel být dokonalý kruhový rozhled, dnes je to jen náznak.

z Velké homole je kruhový výhled

Současná rozhledna není první – už v roce 1894 tu jednu postavili modranští turisté.

Velká homole je 21 metrů vysoká dřevěná rozhledna

Na kopci pod rozhlednou je krytý přístřešek a ten nám poskytl prostor pro oběd a odpočinek.

tak kam dál?!

víc hlav víc ví

Z nabízených možností jsme zvolili pokračování trasy směrem ke Třem jezdcům a pak stále po červené přes Široký vrch do Modry.
Skalní útvar na svahu kopce Velká homole, nedaleko rozhledny, stojí za vidění – nazývá se Tři jezdci a není možné jej celistvě vyfotit, proto zařazujeme několik obrázků – samozřejmě nejlepší varianta je zajít tam a prohlídnout vlastníma očima…

skalní útvar Tři jezdci

impozantní skalisko - jeden ze Tří jezdců

jiný pohled na Tři jezdce; foto I. Svobodová

Tři jezdci

Cesta bukovými lesy byla pohodová a inspirovala jednoho z pochodníků, Františka Tomka, na výhledovém místě k recitaci Kollárovy Slávy dcery

Aj, zde leží zem ta...

Musím říct, že nejen mně připravil slavnostní zážitek a byla jsem zcela okouzlená! František si pamatoval celý Předzpěv (112 veršů) a vystřihl jej téměř bez zaváhání!

podhůří Malých Karpat

Situace byla nečekaná a neopakovatelná, slova básně dostávala v tomto prostředí naléhavý a pravý význam – šli jsme bučinou prosvícenou sluncem a do toho zněly verše z roku 1824, a ladily…

cesta krásnými bukovými lesy

bez komentáře

Pod Pepřovcem v okolí Modry

prameny na svazích Malých Karpat

neuvěřitelně vzrostlé bedle zdobily turistický chodník

Večer ve společnosti přátel a ryzlinku se nemohl nevydařit… 🙂

Oslavenec svatý Václav přinesl v neděli 28. září 2014 to pravé václavské počasí a s ním naději, že poslední den budeme na Štefánikově magistrále, červeně značené hřebenovce v malých Karpatech, konečně sbírat turistické prémie.

Autobus jsme opustili v sedle Pezinská Baba – odtud je i obligátní fotografie účastníků zájezdu – protože jsou turisté neposedové, zařadím snímky dva, aby se všichni našli: 🙂

účastníky zájezdu vyfotila Iva

na Pezinské Babě nás vyfotil Mirek

Trasa: sedlo Pezinská Baba (540 m) ČTZ – Koňské hlavy (653 m) – Tři kamenné kopce (565 m) – Somár (636 m)– od rozcestí Kozí chrbát (557 m) ZTZ prudkým svahem Malého Javorníku Medvědím údolím (293 m) kolem Račího potoka – Vyvěračka (335 m) – Limbach = 14 km (+ 8 km po Bratislavě)

trasa z Pezinské Baby přes Koňské hlavy a Simára, Medvědím údolím do Limbachu 28.9.2014

Na Babě jsme se potkali se skupinou modranských turistů – byli milí, vstřícní, nabízeli burčák a sdělili nám své heslo: „Každý den úsměv, turistiku a pohárek vína“ – inu, proti tomu nemůže nikdo mít výhrady 🙂

Velká homole z Pezinské Baby; foto I. Svobodová

Myslím, že textu už bylo dost a budou stačit popisky na fotkách – počasí k nám bylo vlídné a luzné výhledy na malokarpatské lesy a vinice na svazích jsme si za svoji usilovnost v minulých dnech zasloužili…

na hřebeni Malých Karpat; foto Iva S.

výhledy z turistického chodníku

pod Somárem; foto Iva S.

v pozadí vrch Somár

odpočinek a výhledy na kopci Somár; foto Iva S.

vojenský obvod Záhoří - pohled ze Somára; foto Iva

výhled na karpatské kopce

náhrada za muinulé mlhavé dny

výhled směrem k Bratislavě - na obzoru televizní vysílač na Kamzíku

vážili jsme si možnosti projít po hlavním hřebeni Malých Karpat

ubohý směrovník volá po pozornosti zodpovědných už od minulého století

sestup svahem Malého Javorníku

Limbašská vyvěračka v Medvědím údolí

V Medvědím údolí jsme si přečetli upozornění, že se tu medvědi skutečně vyskytují…
Ve sluncem zalitém Limbachu jsme se občerstvili

v Limbachu

a při 28°C odjeli na prohlídku Bratislavy.

O málo víc než dvouhodinová prohlídka Bratislavy byla vhodným zakončením výletu po Slovensku a sladkou tečkou na závěr. Slunce svítilo ostošest a nedělní odpoledne na nábřeží Dunaje, výstup na Hrad a procházka Starým Městem nás ujistily o tom, že je dobře nesedět doma, ale rozhlížet se po světě.

nábřeží Dunaje v Bratislavě

historická část Bratislavy

Bratislavský hrad

výstup k Hradu

s každým výškovým metrem se při výstupu k hradu nabízejí nové pohledy; foto Iva

Nový most, za ním Petržalka

Dunak z terasy Bratislavského hradu

výstup na hradní vrch; foto Iva

jezdecká socha Svatoplukova před Hradem

Podívejte se na mapku:

dunajské nábřeží, Bratislavský hrad a Staré Město 28.9.2014

Z hradního vrchu jsme sestoupili do centra města jinou cestou a pokochali se pohledem na nejvyšší stavbu v Bratislavě, 194 metrů vysokou televizní věž na Kamzíku, která slouží od roku 1975.

televizní vysílač na Kamzíku

Zamířili jsme k jednomu ze symbolů města, k Michalské bráně, která je posledním zbytkem původního opevnění. Ve 14. století, kdy ji postavili, vedl k ní padací most a útočníkům bránila ve vstupu i mříž a mohutná dřevěná vrata, ze špice 51 metrů vysoké věže shlíží dosud na město archanděl Michael s mečem plamenným.

Michalská brána

Nedaleko je prezidentský palác, nádherná stavba z druhé poloviny 18. století

prezidentský palác

a také budova Slovenského národního divadla nemohla zůstat opomenuta.

Slovenské národní divadlo

Procházeli jsme se ulicemi i po nábřeží dokud se náš čas nenaplnil.

milé rozloučení

Ti, kterým zbyla ještě trocha trpělivosti, mohou nakouknout na pár začátečních veršíků Předzpěvu Slávy dcery Janka Kollára – ačkoliv se říká, že jsou dávno překonané, jasně vnímám aktuálnost některých a nemyslím, že pozbyly významu.

Aj, zde leží zem ta před okem mým smutně slzícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.

Stůj, noho; posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,

neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.

Však času ten horší je člověk; jenž berlu železnou
v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.

Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,
zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.

O, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
ó, krajino, všeliké slávy i hanby obraz!

Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám

krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval,
aj, oněmělť už, byv k úrazu zášti, jazyk.

A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?

Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy,
tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky.

Neb krve nikde tolik nevylil černidlaže žádný
nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.

Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.

7 odpovědí na “Bílé Karpaty, Malé Karpaty”

  1. Míšo, skvěle jsem si početl o místech, z nichž jsem většinu nikdy neviděl anebo jen letmo zahlédl motorizovanou cestou za ryze hmotnými účely (mohyla MRŠ). Ale úplně nejvíc mě dostalo, kdy, kde a pod jak silnými emočními prožitky jste si vybavila obrozeneckou, antištúrovskou klasiku. Jako studentík jsem jí byl otráven a i dnes musím luštit slovo po slově, abych tomu starobylému jazyku porozuměl. A co je úplně nejvíc smutné, moje děti i kdyby porozuměly jazyku, stejně nebudou tušit, oč tu vlastně běží. I když – je to smutné anebo pochopitelné?! To jen svět se mění a my s ním…

    1. A myslíte, že by děti úplně odmítly poslouchat, kdybyste jim vysvětlil, že např. černidlaže je vlastně obyčejný inkoust, a tu tehdejší situaci stručně a vhodně přiblížil? 🙂
      Mají štěstí, že se v obrozenecké literatuře orientujete 🙂

      Děkuji, že jste naším čtenářem, vážíme si toho.

  2. Krásný výlet, krásné fotky, krásný text a krásná báseň, o které jsem si ještě před chvílí myslel, že ji neznám… Inu, přece jenom jsem už pár let ze školy 🙂

Napsat komentář: Martin Pluhař Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*