Vídeň 2014

Vánočně vyzdobená rakouská metropole s překvapením
13. prosince 2014

Už před šestou ráno jsme vyjížděli do Vídně se stejnou jihlavskou cestovkou, která nás před týdnem zavezla do Drážďan. Vídeň je z našich končin ještě o trochu blíž nežli Praha, proto jsme se pozastavili nad poměrně časným odjezdem, ale cestou jsme zjistili, že důvodem bylo zajíždění do Třeště, Telče, Dačic, Moravských Budějovic a jánevimkamještě, pak teprve jsme frčeli ke Znojmu a hraničnímu přechodu. Nu což. Přijeli jsme do Vídně, ve které byli dobře připraveni na předvánoční turisty z celé Evropy a půlky dalšího světa, proto měli vytvořené průjezdní koridory, které by se daly při troše připravenosti řidiče a průvodce lehce zvládnout, kdyby…
A tady je to překvapení! Řidič připraven nebyl, průvodce, velice pohledný a milý mladík, už vůbec ne. Ukázalo se, že nemá ani mapu Vídně…
Po marném ježdění a bloudění několika vídeňskými okresy při hledání cesty do Schönbrunnu jsme mu půjčili mapu naši… V autobuse byli někteří výletníci notně naštvaní, my jsme to brali jako velkou okružní cestu Vídní 🙂 a s uspokojením jsme si užívali, že za tuto situaci neneseme vůbec žádnou odpovědnost (což se při ostatních turistických výjezdech stává jen zřídka 🙂 ). Skoro by se zdálo, že v určitých momentech nám průvodce názorně předváděl, jak organizace zájezdu vypadat nemá…

O půl dvanácté 🙂 jsme konečně zastavili na parkovišti před letní císařskou rezidencí!

Po stručném výkladu jsme se společně s Jitkou a Honzou vydali vzhůru ke Glorietu, sloupové stavbě v klasicistním stylu, která je dominantním bodem celého parkového areálu. Polední slunce zalévalo upravené okolí, a růže, které netušily, že se blíží vánoce, dělaly svými květy radost kolemjdoucím…

Zděný gloriet s bohatou sochařskou výzdobou byl postaven na vyvýšenině v parku roku 1775 za vlády Marie Terezie a Josefa II. jako připomínka vítězství Rakouska nad Pruskem v bitvě u Kolína (1757).

Inspirováni touto nádhernou stavbou, zřídili na začátku 19. století Lichtenštejnové nad Valticemi podobnou, neméně noblesní kolonádu, které se říká Rajstna (M+M Svatošovi – Valtice a okolí 2011 a 2012).

Dobrý výhled na Vídeň byl odměnou za několikahodinovou cestu…

Dalším oblíbeným vyhlídkovým bodem  je terasa nad Neptunovou kašnou:

Barokní zámek v blízkosti Vídně začal budovat na konci 17. století architekt Johann Fischer z Erlachu, ale už v předešlých desetiletích tu nechal císař Matyáš postavit u pramene vody sochu nymfy a místu se začalo říkat Schönbrunn (Krásný pramen), zanedlouho přibyl i lovecký zámeček. Na výstavbě barokní rezidence se podíleli nejlepší stavitelé a umělci, měla připomínat francouzské Versailles; nakonec bylo z mnohých důvodů vystavěno vlastně jen hlavní křídlo (má ovšem skoro 1 500 místností), které až do roku 1918 sloužilo jako letní sídlo rakouského dvora. Areál se pyšní nejstarší zoologickou zahradou na světě (vznikla roku 1752), skleníky, zahradními bludišti a mnohými turistickými lákadly, na něž jsme neměli času…

Pro jedinečnost sídla se zámek i zahradní prostory staly jednou z hlavních pamětihodností Vídně a v roce 1996 byly zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.

Cesta do centra Vídně už proběhla poklidně, zavezli nás přímo před Pavilon secese, který v roce 1898 postavil Joseph Maria Olbrich jako první výstavní síň pro moderní umění  – na výklad jsem se těšila marně, ani nejmenší zmínka o jedné z nejvýznamnějších vídeňských secesních budov charakterizované kupolí ze zlatých květinových lístků…

Když byla na dohled Vídeňská státní opera a my si s Mirkem povídali o Gustavu Mahlerovi, zaslechl náš průvodce to slavné jméno a sdělil důvěřivému publiku, že v té budově za mládí krátce působil Gustav Mahler… 🙂 (My ovšem dobře víme, že éra jeho působnosti (1897–1907) byla velmi významná a tento hudební génius na vrcholu svých tvůrčích sil pozvedl jako ředitel a šéfdirigent Dvorní operu svým talentem a provedenými změnami k prestižnímu postavení mezi nejskvělejšími světovými scénami… viz M+M Svatošovi – Gustav Mahler).

Stavbu novorenesanční operní budovy realizovala v prostoru bývalých městských hradeb, a s velkým úspěchem v roce 1869 dokončila, stavební kancelář českého architekta Josefa Hlávky (1831–1908). Na konci druhé světové války byla „opera“ vážně poškozena bombovým náletem, rozsáhlá rekonstrukce probíhala až do roku 1955, kdy byla slavnostně otevřena při příležitosti obnovení suverenity Rakouska – od té doby se nazývá Vídeňská státní opera (Wiener Staatsoper).

Procházka Vídní vedla samozřejmě ke katedrále sv. Štěpána.

O tomto symbolu Vídně byly napsány stohy knih, pro nás bude stačit informace, že historické počátky chrámu spadají k roku 1137 – ovšem už předtím bylo v těchto místech podle zjištění archeologů pohřebiště, takže určitě i nějaká kaple.
Plánovány byly dvě věže, dokončená, zdaleka viditelná, má výšku 137 metrů, nedokončená 61 metrů.
Během 2. světové války byl dóm ušetřen bombardování, na konci války však podlehl požáru, který se na něj rozšířil z okolních domů – shořel celý krov a klenba se zřítila – na začátku padesátých let byl opravený kostel opět otevřen.

Čas nám nedovolil prohlídku katedrály sv. Štěpána (ostatně v interiéru už jsme byli několikrát), jen jsme obešli okolní uličky, užili si pohledu na kočáry tažené koňmi a na předvánoční výzdobu Štěpánského náměstí. Na rohu s ulicí Příkopy (Graben) je nepřehlédnutelný skleněný Haasův dům (Haas Haus), který byl v roce 1990 dostavěn podle návrhů vídeňského architekta Hanse Holleina (prý vycházel z díla Adolfa Loose). Luxusní obchodní dům tvoří zajímavý kontrast s okolní historickou zástavbou.

Klasická procházka centrem Vídně pokračovala k císařské rezidenci Hofburg, kde v současnosti sídlí úřad spolkového prezidenta – do roku 1918 byl sídlem císařů.

Ještě než jsme prošli branou na nádvoří zámku, zastavili jsme se na Michalském náměstí, kde nás mimo jiné zajímal tzv. Loosův dům. Byl postaven v roce 1911 pro krejčovskou firmu Goldman & Salatsch klasikem moderní architektury, představitelem tzv. purismu, Adolfem Loosem.

Unikátní stavba obchodního domu probíhala za velkého zájmu veřejnosti, tehdy už hodně známý Adolf Loos, který v roce 1908 publikoval převratnou stať Ornament a zločin, tvrdil, že architektura má splňovat estetické ideály, stavby mají být harmonické, účelné a důstojné moderního člověka – přízemí, kde byla obchodní zóna, obložili mramorem, v horních patrech byla jen bílá omítka se strohými řadami oken bez říms – hanlivé přezdívky kolovaly tehdejší Vídní: dům „bez obočí“, „kanálové mříže“, „obilní silo“… sám císař prohlásil, že se na ten dům (viděl na něj z okna své pracovny) nemůže ani podívat…

Nelze nezmínit, že Adolf Loos, rodák z Brna (1870–1933), navštěvoval svého času i gymnázium v Jihlavě, kde se poprvé setkal, a později byl v častém styku, s brtnickým rodákem Josefem Hoffmannem ( ve článku je též odkaz na informace o Adolfu Loosovi). Na začátku 20. století byla kariéra architekta Loose na evropské úrovni, mimo vlastní tvorbu zastával významnou funkci hlavního architekta bytové správy města Vídně (navrhl sídliště Lainz).
Zemřel v Kalksburgu u Vídně, v sanatoriu, které postavil Josef Hoffmann…

Loosův dům na Michalském náměstí ve Vídni se zařadil volbou kvalitních materiálů, nadčasovou fasádou a jedinečným řešením vnitřních prostor mezi významné stavby světové architektury.

Krátký komentář jsme vyslechli při průchodu nádvořími Hofburgu,

pak už jen neurčitá informace o kulturně-historickém a přírodovědném muzeu a šinuli jsme se na prostranství před radnici,

kde jsme na několik hodin byli předhozeni dravcům ze stánků – o adventním rozjímání nemůže býti řeči.  🙂
Věděli jsme, že neunikneme vánoční nabídce, tak jsme Christkindlmarkt jednou pomalu průzkumně prošli a stačilo…

Hned na druhé straně okružní třídy Ringstraße, naproti radnici, přitahuje pozornost  Burgtheater (Dvorní divadlo) – návštěva vestibulu a foyer je možná, tak jsme si ji dopřáli.

Stavba z bílého mramoru zdobená četnými sochami umělců a spisovatelů, dílo architektů Gottfrieda Sempera (je autorem drážďanské opery – viz M+M Svatošovi – Drážďany) a Karla von Hasenauera, vyrostla roku 1888. Divadlo ovšem vzniklo už v roce 1741 na popud císařovny Marie Terezie. Budova byla na konci války zle poškozena, rekonstrukce probíhala až do poloviny padesátých let.

Další reprezentativní budovou nedaleko radnice u bulváru Ringstraße je Parlament.

Budovu Parlamentu navrhl a její stavbu v historizujícím slohu zrealizoval na konci 19. století architekt Theophil von Hansen.

Už při prvním pohledu je nám jasný odkaz na řecké stavitelství,

Řecko jako kolébku demokracie připomíná fontána zdobená sousoším s Pallas Athénou, bohyní moudrosti a síly.

Během válečných bombových útoků utrpěla budova značné škody, rekonstrukce byla dokončena až v polovině padesátých let.

V radničním parku, na dohled od Parlamentu, je na čestném místě socha Dr. Karla Rennera (1870–1950), rodáka z Dolních Dunajovic, prvního kancléře Rakouské republiky a spolkového prezidenta po válce – významnou měrou se zasloužil o poválečnou obnovu země a zdevastované Vídně. (Ministrem financí ve vládě K. Rennera byl Josef Alois Schumpeter /1883–1950/, rodák z Třeště u Jihlavy.)

Poslední chvíle před odjezdem jsme pozorovali hru světel a stínů, čichali vůni vánočního punče a medoviny, poslouchali koledy…

Vznešená novogotická budova vídeňské radnice byla vystavěna v letech 1872–1883, její bezmála stometrová věž s rytířem na vrcholku je důstojným sídlem správy města. Na rozlehlém prostranství před radnicí se konají koncerty a trhy, z nichž nejnavštěvovanější je vánoční trh (Christkindlmarkt).

Čas se nachýlil, poslední ohlédnutí…

Související články:
Vídeň 2011,
Mahler – Vídeň – Grinzing.