Polsko – solné doly Wieliczka

Druhý z pěti dnů, strávených na výpravě se Spolkem přátel hor z Českých Budějovic
27. 10. – 1. 11. 2015
Čtvrtek 29. října 2015

Ráno o půl osmé jsme vyjížděli z Řeky u Třince, kde jsme byli ubytovaní v hotelu Javor – hranice s Polskem je coby kamenem dohodil – jeli jsme skoro stejnou trasou jako včera do Krakova, protože solné doly ve Věličce, jak zní český přepis názvu Wieliczka, leží jen asi 13 km jihovýchodně od Krakova. Vedoucí zájezdu Milan Marko zamluvil přes internet prohlídku – začínala ve 12 hodin a tak nám zbyl čas na kratší vycházku, vlastně jen ve čtvrti v okolí solných dolů. Prošli jsme úpravným parkem a prohlédli si historické exponáty, které se vztahují k těžbě kamenné soli. Do centra asi dvacetitisícového městečka jsme se z časových důvodů nedostali.

Bohatá ložiska soli ve Věličce vznikla před 15 – 20 miliony let po ústupu moře z této oblasti. Původně se sůl získávala vařením solanky ze solných pramenů – nejstarší nálezy, které o této činnosti svědčí, pocházejí z doby kolem roku 6000 před naším letopočtem. Když se zásoby solanky vyčerpaly, hledali lidé hlouběji pod zemí, až narazili na sůl usazenou v blocích. Archeologickými nálezy a studiem historických pramenů bylo zjištěno, že v dole ve Věličce pracovalo ve 13. století asi 350 mužů, v 15. století už v podzemí dolovalo 2000 lidí specializovaných profesí, kteří vytěžili ročně 30 000 tun soli. Z uvedených čísel je jasné, že solné doly byly hlavním zdrojem příjmů všech polských panovníků, a ti si města Věličky považovali – ve 14. století byla dokonce obehnána hradbami.

Asi nikdo nepochybuje o tom, že práce těchto „bílých“ horníků byla velmi náročná a nebezpečná – prý každý desátý nepřežil. S těžbou se začalo ve 13. století a teprve před pár lety byla z důvodu vysokých nákladů ukončena.

Horníci během staletí vykutali v devíti patrech v hloubce 64 – 327 metrů přes 300 kilometrů chodeb.

Pro všechny uvedené skutečnosti byl solný důl Vělička zapsán v roce 1978 na Světový seznam kulturního dědictví UNESCO a od té doby navštíví tuto unikátní památku asi milion lidí ročně. Část zpřístupněná turistům měří tři a půl kilometru a je v hloubce 64 – 135 metrů – při prohlídce poznají návštěvníci všechny etapy vývoje důlní techniky v různých historických obdobích a prohlédnou si také rozsáhlou uměleckou galerii soch a reliéfů vzniklou během provozu solného dolu.

Při vstupu do přijímacích prostor jsme dostali na krk chytrou krabičku, do ucha naslouchátko a náš polský průvodce velmi zřetelně a se zájmem o to, abychom dobře rozuměli, se ujal výkladu. Nejdříve jsme sestoupili po nekonečném točitém schodišti (380 schodů) do hloubky 64 metrů, kde začala prohlídka podzemí.

Při prohlídce základní trasy projdou návštěvníci dvacet komor – vlastně uměleckých galerií, ve kterých defilují postavy historické, které během staletí důl navštívily, nechybějí samozřejmě světci a biblická tematika – vše vytvořeno ze soli, která ve Věličce má šedavou barvu – je-li na některých sochách užit materiál jiného zbarvení, nepochází odtud, jak nás informoval průvodce.

Zvláštní pozornost věnovali tvůrci soch patronce horníků ze solných dolů, královně jménem Kinga, která prý se zasloužila o rozvoj těžby soli a starala se (asi v rámci možností 🙂 ) o prospěch horníků.
Kinga (1223–1292), dcera uherského krále Bély, pocházela z rodiny Arpádovců a od dětství byla zaslíbena Boleslavu V. – oba však zjistili, že je srdce táhne k církvi, a proto po svatbě (1239) složili do rukou biskupa sliby čistoty, tedy neměli žádných potomků a starali se o blaho lidu.
Kinga (Kunhuta) bývá nazývána Matka Polska či Matka chudých a utlačených. Když potom král Boleslav V., zvaný Stydlivý, zemřel, založila královna Kinga klášter klarisek a žila v něm. V roce 1999 byla prohlášena za svatou.

Působivá je socha Kazimíra Velikého (1310–1370), za jehož vlády nastalo zlaté období Polska – v roce 1364 založil univerzitu v Krakově, na které později získali vzdělání takové osobnosti, jako byl Mikuláš Koperník či sv. Jan Pavel II.

Během prohlídky jsme prošli tři patra, která jsou pro turistickou trasu zpřístupněna, po schodištích jsme krok za krokem sestoupili do hloubky 135 metrů (je psáno, že asi 800 schodů) a s údivem a obdivem procházeli klenuté síně, zastavovali se v kaplích, dýchali jódem obohacený vzduch stoupající z podzemních jezer s nasyceným solným roztokem (prý 34 dkg soli na l litr vody) – to vše rámováno sochami a reliéfy…

V jednotlivých komorách jsou instalována historická zařízení, která horníci v průběhu času používali, některé sály ohromných rozměrů (výška až 39 metrů!) jsou upravené a využívají se pro kulturní a sportovní akce, ročně se tu pořádá několik festivalů. V provozu je i rehabilitační středisko, ve vyčleněné části se léčí dýchací cesty – stálá teplota v dole je 14°C, jódem prosycený vzduch prý dělá divy…

Zlatým hřebem prohlídky je pobyt v rozlehlé kapli sv. Kingy v hloubce 101 metrů pod zemí – při pohledu z galerie se nechce věřit, že všechna výzdoba, včetně lustrů je ze soli…

Sál má rozměry 54 x 17 x 12 metrů – jeho vyhloubení a výzdoba trvaly třicet let (na přelomu 19. a 20. století) – dnes slouží jako koncertní sál, ale také se tu údajně pořádají svatební obřady, o které je velký zájem.

Fotografie pořizované ve spěchu a při sporém osvětlení mohou těžko vystihnout jedinečnou atmosféru, přesto jich pár zařadím:

Každý, kdo sem zavítá, hovoří o reliéfu zhotoveném podle obrazu Poslední večeře od Leonarda da Vinciho.

Průvodce vyjmenoval celou plejádu osobností, které sem zavítaly, včetně hlav pomazaných – císař František Josef I., ruský car Mikuláš I., prezident Bil Clinton…, některé na nás ze své velikosti kamenně shlížely:

Velmi čestné místo je vyhrazeno maršálu Józefu Piłsudskému (1867–1935) – v říjnu 1918 vyhlásil nezávislé Polsko, což byl velký počin: v roce 1795 došlo fakticky k zániku Polska, protože jeho území si rozdělili Rusko, Prusko a Rakousko, obyvatelstvo bylo asimilováno, stát přestal existovat.

V prostorách solného dolu jsou i sály, kde se lze občerstvit či koupit suvenýry, a mají tu taky vzdělávací oddělení – tam běží ve smyčce 3D film o vzniku a těžbě soli – tato dvacetiminutovka v nás zanechala velmi dobrý dojem, zároveň jsme si trošku odpočinuli, protože nás čekalo ještě muzeum hornických pracovních zařízení a nástrojů, tedy další schody a kilometry…
V muzeu je na dvacet tisíc exponátů nejrůznějšího původu a úrovní – bylo dost náročné všechno vstřebat, ale snažili jsme se, neb to opravdu stálo za to.

Ve výstavních prostorách se vedle oděvu horníků a nádherných krystalů soli dochovaly kladky, kladkostroje, páky, vozíky na vytěžené bloky tahané nejdříve lidmi, pak koňmi, nakonec po kolejích. Dech se nám úžil při pohledu na pohyblivou maketu výtahu, vlastně lana, které bylo používáno pro sestup do útrob temného dolu, kde číhala nejrůznější nebezpečí; uznáním neskrblili ti, kteří mají technickou představivost, když prozkoumávali rozměrné a důmyslné zařízení, o kterém nevím nic, než to, že ho bylo k úspěšnému dolování třeba… 🙂

Po více než čtyřech hodinách jsme vystoupili z rychlovýtahu a spatřili denní světlo…
K parkovišti jsme zvolili jinou trasu, abychom poznali další část městečka Vělička – na cestu domů nás vyprovázel Jan Pavel II.

Čekalo na nás přívětivé místo poblíž Třince, kam nás po třech hodinách jízdy, pěkně prospané a chtivé večeře, dopravil autobus.

Chcete-li nakouknout do solného dolu u městečka Praid v Transylvánské pahorkatině, klikněte na článek Rumunsko – hory a kláštery.