Hradec nad Moravicí, Dolní oblast Vítkovice

Čtvrtý z pěti dnů, strávených na výpravě se Spolkem přátel hor z Českých Budějovic
27. 10. – 1. 11. 2015
Na dvou zcela odlišných národních kulturních památkách potkávají návštěvníci krásu
Sobota 31. října 2015

Program dnešního dne, který jsme strávili na severu Moravy, byl poznávací – hned po přečtení nadpisu článku jste jistě zjistili, že rozhodně neustrnul v jednom historickém období. 🙂
Než jsme na několik hodin zakotvili v zámku Hradec nad Moravicí, zastavili jsme se na skok v Opavě, takříkajíc jen přivonět.

podzimní ráno v historickém centru Opavy - budova radnice s věží Hláskou; www.svatosi.cz

Budova z počátku 17. století s věží zvanou Hláska slouží opavskému magistrátu a je předmětem obdivu turistů – třípatrová báň se stala výškovou dominantou historického centra Opavy. Časový rozvrh nám dovolil už jen návštěvu trojlodní katedrály Nanebevzetí Panny Marie ze 14. století a vycházku vnitřním městem, při níž jsem se se zájmem zastavila před bustou významného architekta, autora unikátního vídeňského Pavilonu secese, Josefa Marii Olbricha (1867–1908), rodáka z Opavy, souputníka Josefa Hoffmanna, rodáka z Brtnice na Vysočině (viz Vídeň).

architekt Josef Maria Olbrich, na konci 19. století jeden ze zakladatelů umělecké skupiny Vídeňská secese

Pak jsme se přesunuli do asi 9 kilometrů vzdáleného Hradce nad Moravicí, abychom podlehli kouzlu Perly Slezska, jak býval dříve označován zámek na důležité křižovatce cest známý svou dlouhou a slavnou historií.

Na ostrohu čnícím z krajiny stávalo podle archeologických nálezů už v 8. století slovanské hradisko a protože místo bylo opravdu vhodné, vyrostl tu v polovině 11. století knížecí hrad Přemyslovců – první písemná zmínka pochází z roku 1060. Ve 13. století vybudoval král Přemysl Otakar II. z původního sídla výstavný hrad s opevněním, na kterém sídlil a panství spravoval jeho levoboček, velice silný a schopný kníže Mikuláš Opavský. Hradec však připadl jako věno královně Kunhutě, která na něj po Přemyslově smrti na Moravském poli (1278) a po útěku z hradu Bezděz přesídlila, provdala se za Záviše z Falkenštejna a porodila zde syna Jana (nebo se snad podle pověsti narodil na Svojanově? 🙂 ).

Renesanční přestavba budov a přilehlého okolí způsobila, že se slezský zámek stal centrem Opavského knížectví, ke konci 18. století přešlo hradecké panství do majetku pruského knížecího rodu Lichnovských – ti po velkém požáru na samém konci jmenovaného století přeměnili při celkové rekonstrukci Bílý zámek na skvostně vybavenou rezidenci, která si dodnes zachovala svůj aristokratický vzhled. S příchodem 19. století byl založen šedesátihektarový park výjimečné krajinářské úrovně, na konci století, když se rozšiřující městečko příliš blížilo knížecímu sídlu, přistavěli tzv. Červený zámek s hradební zdí, prý inspirovaný polským hradem Malbork.
Červený zámek je velmi atraktivní architektonický celek, který se rozkládá v předpolí starého historického objektu a je i vstupní branou do areálu. Původně plnily jeho budovy funkci stájí a koníren, byly tu vozovna, kovárna – dnes je z nich hotel, restaurace a kulturní místnosti.

tzv. Červený zámek byl přistavěn na konci 19. století a stal se vstupní branou do historického zámeckého areálu

složitě členěná vstupní brána Červeného zámku odděluje městskou zástavbu od historických objektů a lesoparku

Hodinová věž Červeného zámku - dříve tu byly hospodářské objekty

Vstoupili jsme a zanedlouho s průvodkyní procházeli chodbami a sály Bílého zámku, z obrazů na stěnách na nás hleděli dávní majitelé…skoro hodinu a půl jsme v noblesně zařízených komnatách s ohromnými křišťálovými lustry z Kamenického Šenova poslouchali zajímavé příběhy knížat a jejich významných hostů – Lichnovští byli uměnímilovní a rádi přijímali na Hradci největší umělce své doby.

Nemohu zde neuvést známou historku, ve které je hlavním aktérem hudební skladatel Ludwig van Beethoven: kníže Karl Lichnovský se s ním seznámil ve Vídni a mnoho let ho finančně podporoval. V roce 1806, když už měl umělec velké problémy se sluchem, pozval ho kníže na Hradec, aby se při delším pobytu zotavil. V té době na zámek přijeli i vysocí důstojníci Napoleonovy armády a jednoho říjnového večera vybídl kníže Lichnovský Beethovena, aby jim zahrál na klavír, což skladatele, který neměl rád podobné produkce, silně popudilo. Konflikt vyústil v hádku s jeho mecenášem – prchlivý Beethoven opustil v noci zámek a v dešti běžel do Opavy – vzal si jen notový zápis Appassionaty, na které právě pracoval – partitura dodnes nese stopy promáčení deštěm…
Kníže našel ráno list se vzkazem – v překladu zní:
„Kníže, co jste, stal jste se díky šťastné náhodě svého zrození. Čím jsem já, stal jsem se díky vlastnímu přičinění. Je mnoho knížat a budou jich ještě tisíce. Beethoven je jen jeden!“
A opravdu – jména těch důstojníků dnes nezná nikdo, jméno knížete Lichnovského jen ti, kdo se zajímají o historii, ale Beethovena zná každý, protože je jen jeden… 🙂

V roce 1811 prý ještě jednou přijel Beethoven (1770–1827) na krátkou návštěvu, aby byl přítomen v opavském kostele sv. Ducha premiéře své mše C dur – i tehdy prý nebyl zcela spokojen.

Při prohlídce Bílého zámku nám ukázali klavír, na němž Beethoven hrával, viděli jsme i ten, který rozeznívaly ruce Ference Liszta, pochlubili se i vzácným cembalem, jehož klaviatury se dotýkaly prsty Mozartovy… A vyprávěli nám o Nicolu Paganinim, o Lisztově dceři Cosimě Wagnerové, i malíři Oskaru Kokoschkovi… S úctou a obdivem jsme hleděli na nejvzácnější exponát: vázu, ve které je zabudovaná část nádoby ze 2. století našeho letopočtu…

Celý zámecký areál včetně lesoparku má rozlohu 136 hektarů – některé stromy prý pamatují třicetiletou válku. Bohužel nám nezbylo na procházku tolik času, kolik bychom si přáli a kolik by si nádherný park zasloužil…

Bílý zámek a Bílá věž

Mohutná hranolová věž za Bílým zámkem sloužila jako vodárna pro celý zámecký areál a náměstí.

za Bílou věží začíná vzácný park vybudovaný na začátku 19. století

park a lesopark se rozkládá na ostrohu, odkud je romantický výhled na louky, které patřily k panství

Nemohli jsme se bohužel vydat po turistické okružní cestě lesoparkem, jejíž značky nás lákavě vybízely k procházce okolní krajinou teple zářící v podzimním poledni…

bývalé hospodářské objekty jsou nyní využívány jako kulturní a společenské centrum

socha Ludwiga van Beethovena, jedné z mnoha významných osobností, které Lichnovští přijímali na hradeckém panství

Čas vyměřený k prohlídce národní kulturní památky Hradec nad Moravicí vypršel – odpoledne strávíme ve zcela jiné lokalitě, která ale byla v roce 2002 ověnčena stejným titulem, pár let poté se ocitla i na seznamu Evropského kulturního dědictví… Ano, mířili jsme do areálu bývalých Vítkovických železáren, o nichž jsem měla nejrůznější představy, ale ani jedna se neukázala správnou… Návštěva Dolní oblasti Vítkovice, unikátního souboru industriální architektury, kde na sebe navazují tři celky – černouhelný důl, koksovna a vysoké pece, je opravdu mimořádně silným zážitkem!

Jako technický neználek jsem si vzala na pomoc informační brožuru, která je tam všude k dispozici a v níž jsou pasáže, které chápu a jsou vhodné k vysvětlení historie a současnosti dolnovítkovického areálu v centru Ostravy. Při obnově a zpřístupnění městského industriálního dědictví vzniklo multifunkční centrum umění, vzdělání, zábavy a sportu – tahle šroubovaná věta by byla bez návštěvy Vítkovic pro mne zcela nestravitelná – ale vězte, že platí do puntíku!

Na začátku byla Rudolfova huť – železárny založené ve Vítkovicích v roce 1828, ke kterým patřil důl Hlubina a koksovna. Podobný komplex, který by zahrnoval těžbu uhlí, úpravnu, koksovnu a výrobu surového železa, nebyl na žádném jiném místě v Evropě! Na Vysoké peci č. 1 se denně vyrobilo 950 až 1 200 tun surového železa, které se pak v tzv. veronikách (speciální vagony) převáželo přes náměstí do ocelárny.

Sláva se stala minulostí při posledním odpichu v roce 1998.

Myslím, že údaje o produkci Vítkovických železáren jsou zajímavé:
V průběhu 162 let nepřetržitého provozu bylo vyrobeno 90 miliónů tun surového železa a 42 miliónů tun koksu, celkem bylo spotřebováno 200 miliónů tun surovin!

Celý areál byl prohlášen národní kulturní památkou a bylo rozhodnuto nejen zachovat průmyslové dědictví, ale zpřístupnit prostory veřejnosti a dosáhnout toho, aby areál získal smysluplné využití – takže Vysoká pec č. 1 se proměnila v Bolt Tower, ve které po naučné prohlídkové trase proudí tisíce návštěvníků, aby získaly základní poznatky o výrobě surového železa, z původního plynojemu je Multifunkční aula Gong, v bývalé energetické ústředně se zábavnou formou dozvídají velcí i malí o dějinách techniky od parního stroje až k vesmírné lodi či ponorce…a tak dále, podobně…

Vysoká pec č. 1 - dnes Bolt Tower

poslední odpich ve Vítkovicích byl v roce 1998

železárny ve Vítkovicích byly založeny v roce 1828

Rudolfova huť byl komplex dolu, koksovny a vysokých pecí

nikde v Evropě nebyl tak složitý technologický proces pohromadě na jednom místě

celý areál byl vyhlášen národní kulturní památkou

Na čtvrtou odpolední jsme si zamluvili prohlídku vysoké pece, čas před začátkem jsme strávili v tzv. Malém světě techniky umístěném v bývalé VI. energetické ústředně, kde kdysi dvě obří devítisettunová dmychadla vyráběla pro podporu hoření ve vysokých pecích horký vzduch o teplotě skoro sto stupňů. Dnes jsou obklopena více než stovkou exponátů, simulátorů a her, pomocí nichž se návštěvníci dozvědí vše, co bylo za posledních dvě stě let ve vědě a technice vymyšleno – slogan zní: od parního stroje přes strojírenství a výrobu oceli až po létání do kosmu nebo potápění hluboko pod hladinou oceánu. A zaujatý, zvídavý návštěvník tam opravdu má nekonečné a skvělé možnosti poznávání!

v bývalé energetické ústředně sídlí interaktivní exponáty - vynálezy ve vědě a technice - hala nazvaná Malý svět techniky

Malý svět techniky je soustředěn kolem dvou obřích dmychadel v bývalé energetické ústředně

velmi přístupnou formou je vysvětlena výroba železa

všechno souvisí se vším

dotýkati se exponátů vřele doporučeno!

dozvíme se tu o dějinách techniky a vynálezů od parního stroje po létání do kosmu

Zvláštní odstavec si zaslouží čtyřpatrová Multifunkční aula Gong, původně plynojem vybudovaný v roce 1924 pro uchování 50 tisíc metrů krychlových plynu.
V roce 2011 byl podle projektu architekta Josefa Pleskota vyzdvižen zapadlý zvon do maximální polohy a realizována taková vestavba, která se původní konstrukce plynojemu prakticky nedotkla, a tak stavbě zůstal její majestát. Do válce o průměru 70 metrů bylo po citlivé stavební úpravě přivedeno denní světlo a vznikl společenský sál pro 400 osob, velký sál s kapacitou 1 500 lidí, galerie a jiné užitné prostory – vše za podpory špičkové audiovizuální techniky. Aula Gong byla otevřena 1. května 2012 a od té doby se v ní konají prestižní společenské akce. Díky prosklené stěně mají návštěvníci velkého sálu během produkce výhled na Vysokou pec č. 1, což prý je parádní záležitost.

Průvodce nám vyprávěl drsnou historku o tom, že mnoho let ležela na dně plynojemu nevybuchlá bomba z války – její likvidace dopadla šťastně, ale nedokážu popsat mechanismus toho, jak mohla tak dlouho na frekventovaném místě nepozorovaně zůstat.

Multifunkční aula Gong - původně plynojem

V domluvenou dobu jsme byli vybaveni na prohlídkovou trasu po stopách výroby surového železa ve Vysoké peci č. 1:

připraveni na okruh areálem a výstup na Bolt Tower - prohlídkovou trasu po stopách výroby surového železa

Po úvodních větách nás naložili do „skipového“ výtahu, který, jak nám vysvětlili, dříve vyvážel vozíky s rudou a koksem nahoru, tam se překlopil, aby materiál vysypal do žhnoucí pece – výtah nás vyvezl spolehlivě, výklopnou fázi naštěstí vynechal… Pak už jsme stoupali po bezpečných schodištích, ale daleké výhledy nám byly odepřeny, na krajinu pokrytou mlhou už navíc začínal padat soumrak…

stoupáme do výšky 80 metrů - bohužel výhled na Ostravu a Beskydy nám není dopřán

Zařadím proto sken vstupenky, kde pásmo Beskyd půvabně rámuje stavby Vítkovických železáren:

na vstupence jsou průmyslová zařízení i tajemně krásné Beskydy

Z vrcholové plošiny Bolt Tower, kde na výtahových dveřích skutečně je k vidění podpis slavného sprintera, který se v roce 2010 zúčastnil v Ostravě Zlaté Tretry a po němž je dvacetimetrová vyhlídková nástavba na Vysoké peci č. 1 pojmenována, jsme přehlídli skoro celý areál národní kulturní památky a byli jsme mile překvapeni, že nejen výhled do krajiny s lesy, loukami a kopci může být zajímavý a inspirativní…

podvečerní mlhavý výhled z Bolt tower na areál Dolní oblasti Vítkovice

před odchodem z Boltovy věže

mimořádný zážitek při prohlídce bývalých Vítkovických železáren; www.svatosi.cz

Na konec dvouhodinové prohlídky nám dopřáli jedinečnou příležitost – nejen otvorem nahlédnout do vysoké pece, nýbrž vstoupit do jejích útrob – a to byla opravdu fantastická chvíle, zvláště když jsme si ještě velmi živě pamatovali, co nám o provozu vysokých pecí průvodce povídal…

vnitřek vysoké pece - úžasný zážitek! ; www.svatosi.cz

Pece pracovaly nepřetržitě, žár uvnitř dosahoval 1 500°C, když bylo zapotřebí opravit šamotové opláštění, musela pec měsíc chladnout, a přesto dělníci v azbestových oblecích mohli v ní strávit pouze deset minut!

Padl večer, návštěva Katedrály průmyslu, jak byl areál, a teď už vím, že příhodně, nazván v propagačním tisku, skončila – hlavu jsem měla přeplněnou informacemi a byla jsem překvapená, že úplně neznámý prostor, ke kterému jsem neměla pražádný vztah, mě oslovil, opředl svými ocelovými siločárami a vzbudil touhu vrátit se – a že je tam ještě spousty věcí, o kterých dosud nemám ani šajn… 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*