PostHeaderIcon Krajem pětilisté růže – Velešín

48. ročník turistických etapových pochodů v okolí Velešína – tentokrát Doudlebskem – pořádal KČT Start Český Krumlov
17. – 21. srpna 2016

Velešín – jméno, za kterým se nese ozvěna dětství – ve druhé polovině padesátých let jsem tu u řeky Malše, které se ještě ani nesnilo o budoucí přehradě, strávila léto na táboře – nepamatuji si zhola nic než to, že všichni se s radostí koupali, kdežto já se odjakživa na vodu raději dívám… 🙁 Přesto jsem do Velešína přijížděla s nejasným očekáváním zjevení minulosti – to se samozřejmě nenaplnilo, ale přítomné dění mi poskytlo spoustu poznatků, které v následujících řádcích zaznamenám – v mém životním období někdy zapadnou konkrétní zážitky do studny zapomnění docela rychle, zůstanou jen intenzivní pocity, což je v tomto případě málo. 🙂 A třeba si při četbě a prohlížení obrázků osvěží výlety kolem Velešína i ti, kteří krajem pětilisté růže v roce 2016 putovali – celkem nás bylo 273.

Vyjeli jsme ve středu 17. srpna odpoledne, cestou se stavili na krátkou procházku parkem obklopujícím letohrádek sv. Vojtěcha u Počátek, v podvečer dojeli do Velešína a podle propozic bez problémů našli rozsáhlý komplex budov patřících Jihostroji – tam jsme byli ubytovaní a dobrým jídlem častovaní.

v komplexu patřícím Jihostroji Velešín jsme bydleli a stravovali se; www.svatosi.cz

část jihlavské výpravy

Srdečné shledání s pořadateli a známými účastníky bylo, jako vždycky, povzbudivé – nenahraditelný je pocit, že vás někdo očekává a připravuje vše s úmyslem udělat radost… Pořadatelé z Českého Krumlova nám poskytli veškeré materiály k úspěšnému zvládnutí tras – za ta léta mají propozice a organizaci zvládnuté do dokonalosti – Knížka vandrovní sestavená mistrem turistiky Bohuslavem Wimmerem je vždy milým a vševědoucím průvodcem krajem pětilisté růže, letos z ní zařazuji do tohoto článku předmluvu, protože je skvělým úvodem k následujícímu putování.

Krajinou všedního dne
Ano, i tak by bylo možno nazvat putování Doudlebskem, ke kterému jste se letos všichni sjeli sem do Velešína.
Kraj mírných kopců, které si někdy říkají hora – viz Todeňská hora (608 m n. m.) nebo Chlumská hora (658 m n. m.) pár set metrů jižně od Svatého Jana nad Malší.
Kraj bez rozsáhlých vodních ploch, jakými oplývá Třeboňsko, ale i přes zdánlivou všednost kraj s bohatou historií.
Doudlebsko je nejjižnější český etnografický region. Na severu sousedí s Blatskem, na jihu je ohraničen Šumavou a Novohradskými horami, na východě sahá do povodí Stropnice až za Borovany a Trhové Sviny, na jih za Pořešín a Besednici a na západě až do okolí Kleti, do tak zvaného Záhorácka a Závodácka, tedy do okolí Zlaté Koruny a Kremže.
Území nese jméno podle slovanského kmene Doudlebů (Dúdlebů), který je spolu s ostatními slovanskými kmeny osídlil někdy v 5.–6. století našeho letopočtu.
Nejstarší zmínka o kmeni Doudlebů je z pera arabského historika a cestovatele Al Más-udího (r. 956) ve tvaru Dúlába. Zajímavé je, že společenstva stejného jména žila také v Korutanech, Panonii a na ukrajinské Volyni. Lid (kmen), který zde tehdy vystřídal ustupující Kelty na germánsko-slovanském pomezí, má dodnes nejasné kořeny a také o původu jejich jména by se dala napsat celá kniha.
Zkrátka: někdy v 5.–6. století se z okolí ruských řek Styru a Bugu vydali Doudlebové na pochod Evropou. V téměř pustém území si na ostrohu řeky Malše založili opevněné hradiště a postupně se rozšířili po území svrchu již popsaném.
Naše letošní putování bude tedy procházet územím úsvitu slovanských dějin. Ale i pozdější staletí se do historie tohoto kraje zapsala výraznými osobnostmi i ději.

Tak tedy lehký krok, dobrou mysl, ještě lepší počasí a hlavně: Zdrávi došli!!

Pro představu vymezení území Doudlebska jsem našla na internetu mapku:

regiony České republiky

Ve čtvrtek 18. srpna 2016 se za krásného letního rána konalo na náměstí ve Velešíně slavnostní zahájení 48. ročníku třídenního putování Krajem pětilisté růže.

zahájení 48. ročníku akce Krajem pětilisté růže na náměstí ve Velešíně

Vznik městečka, které má v současnosti asi 4 000 obyvatel, je kladen do začátku 13. století – nejstarší část je právě ta, ve které jsme se sešli ke startu a poté se vydali k řece Malši, dnes vodní nádrži Římov.

Zajímavá je historie velešínského kostela zasvěceného při vzniku na konci 15. století sv. Filipu a Jakubovi – byl v roce 1785 zrušen Josefem II. a protože stál na náměstí a kousek od něj byl fungující kostel sv. Václava vystavěný hned po vzniku Velešína ve 13. století, využíval se k bydlení, trhům a podobně – po rozsáhlé rekonstrukci dokončené před několika lety vzniklo z něj kulturní centrum městečka – je tu infocentrum, muzeum, galerie, obřadní síň i kavárna.

centrum Velešína - ze zrušeného kostela vznikly po rekonstrukci prostory pro kulturní akce

kostel sv. Václava ve Velešíně

Možná by bylo dobré hned teď uvést statistiku, kterou pečliví pořadatelé vždy po skončení akce zpracují. Zabývají se mnoha hledisky, já zde pro zajímavost uvedu jen některé údaje:
253 účastníků bylo z ČR, 12 z Německa, 8 ze Slovenska; do Velešína se sjelo 108 mužů a 165 žen, šest pochodníků oslavilo během doby trvání akce narozeniny, šesti zúčastněným bylo 82 a více let! Souhrnem – 273 turistů ze třech států ušlapalo Doudlebskem za tři dny 15 800 km pěšky a 1 000 km ujeli na kole – pomyslete jen, kolik radosti jim jihočeská krajina poskytla!

turisté z Vysočiny před startem na první trasu etapového pochodu Krajem pětilisté růže; foto M. Bradová

Pořadatelé nazvali 1. etapu Římovská křížová cesta – ta byla ale jen začátkem, během dne jsme s úžasem objevovali další pozoruhodné lokality: Doudleby – Střížov – Želno – Lomec – Nová Ves.

turisté z Jihlavy jsou stálými účastníky pěšího putování po jižních Čechách; foto M. Bradová

Nemohli jsme bez povšimnutí minout Mariánské sousoší na náměstí – před pár lety byl barokní sloup z roku 1765 opraven do krásy – Madona s Ježíškem je obklopena svatými Floriánem, Janem Křtitelem, Antonínem a Janem Nepomuckým – všechny sochy daroval městu hrabě František Buquoy – panství Velešín spolu s Novými Hrady náleželo Buquoyům od roku 1620 až do roku 1848 (viz Krajem pětilisté růže – Nové Hrady 2009).

Mariánské barokní sousoší ve východní části velešínského náměstí

Asi pět kilometrů jsme šli po žlutém značení do Římova, proslulého křížovou cestou, jejíž vznik inicioval českokrumlovský jezuitský lékárník páter Jan Gurre v polovině 17. století. Navrhl založit poutní místo s loretánskou kaplí a křížovou cestou – po dokončení kaple došlo postupně (až do roku 1835) k výstavbě 25 pašijových kapliček na okruhu necelých pět kilometrů. Každá kaplička má jiný tvar a velikost – byly vybaveny obrazy a sochami představujícími výjevy z posledních dnů Ježíše Krista – v dnešní době jsou originály soch součástí expozice zřízené v bývalém klášteře v nedalekých Borovanech. Rozmístění kapliček v terénu prý odpovídá poloze na tradiční křížové cestě v Jeruzalémě.
Loretánskou kapli obklopují ambity s otevřenými arkádami a freskami pokrytými klenbami – fresky pocházejí ze 17. století, v poslední době byly opraveny a je radost na ně pohledět.

ambity s arkádami kolem loretánské kaple v Římově

V ambitech jsou oltáře, zpovědnice, poutníkům slouží i přistavěný kostel sv. Ducha, areál doplňuje zvonice. Římovské poutní místo prý bývalo tak oblíbené, že v 17. století činila návštěvnost až 80 tisíc poutníků ročně.

kopie soch z pašijových kapliček římovské křížové cesty

fresky na klenbách ambitů byly opraveny

Loretánská kaple, čili Svatá chýše, je údajný dům Panny Marie v Nazaretu v Palestině, který byl podle legendy přenesen na konci 13. století anděly do Itálie, kde je umístěn v bazilice v obci Loreto. Během staletí se v Evropě začaly pro posílení mariánského kultu stavět Svaté chýše, tzv. lorety – i v Římově je věrná kopie kaple z Loreta.

loretánská kaple se soškou Panny Marie

Ladislav Stehlík píše ve 2. dílu Země zamyšlené:
„I socha Mariina, vyřezaná z hruškového dřeva, je ozářena jasem legendy. Stávala prý až v habešské zemi – proto je její tvář sluncem ožehnuta – a unikla tam ohni, jsouc zachráněna poutníky, kteří ji přinesli na lipové větvi až do Římova. Větev zasadili před kostelním vchodem a dnes je z ní lípa převeliká, v jejímž stínu se modlí poutníci.“

památná lípa před poutním kostelem v Římově

Ano, je to ona lípa, o níž píše Ladislav Stehlík.

Jako zajímavost uvádím, že 33. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, kterou jsme před několika lety prošli, je zasvěcena Madoně Římovské.

Když jsme se v Římově stavovali v roce 2012 cestou z Borových Lad, přečetla jsem na kostelní vývěsce informaci o novém členu papežské švýcarské gardy, jehož předkové pocházejí z Římova – bylo uvedeno, že snad odvozují svůj původ od rodu, ke kterému patřil i Přibík z Kočova – ten, který na hradě Rabí vystřelil Žižkovi oko…

Než jsme se vydali na okruh po kapličkách křížové cesty, v našem směru značený modrou značkou, zastavili jsme se před kostelem pro razítko do vandrovního průkazu na první letošní kontrole.

první kontrola na trase v Římově

V mapce jsem zakreslila dnešní trasu:

z Velešína do Římova, Doudleb, Střížova, přes Želno do Lomce a Nové Vsi 18.8.2016

Pro ilustraci zařadím několik fotografií římovských kapliček:

první z kapliček u Římova

rozmístění kapliček v terénu odpovídá poloze na tradiční křížové cestě v Jeruzalémě

každá z kapliček má jinou podobu

kapličky na křížové cestě jsou postaveny na okruhu téměř 5 km dlouhém

kolem kaplí provede poutníky turistické pěší značení

část křížové cesty vede po břehu řeky Malše

Vystoupali jsme k osadě Dolní Stropnice a u Noskova mlýna překročili řeku Stropnici.

zátiší v Dolní Stropnici

Vesnička leží nedaleko soutoku Malše a Stropnice, řek, které do tohoto kraje přitékají z pohraničních hor: Malše pramení na úbočí Viehbergu, 22 km tvoří hranici česko-rakouskou, vodní nádrž Římov na jejím toku je zásobárnou pitné vody pro jižní Čechy, v Českých Budějovicích se po 96 km pouti vlévá do Vltavy, Stropnice urazí od pramene v Novohradských horách po soutok s Malší 54 km, i na ní je, poblíž městečka Horní Stropnice, vodní nádrž s názvem Humenice.

Zanedlouho nás modrá značka dovedla na ostroh obtékaný Malší – stáli jsme před kostelem sv. Vincence v Doudlebech, tam, kde kolem roku 800 bylo vybudováno slovanské hradiště kmene Doudlebů (Kosmas ve své kronice uvádí rok 981).

kostel sv. Vincence v Doudlebech stojí na místě dřívějšího slovanského hradiště

Slovanské hradiště bývalo důležitým správním střediskem na jihu Čech, kolem něj procházely dvě obchodní stezky. Se založením královského města Českých Budějovic však význam Doudleb upadl.

interiér kostela sv. Vincence v Doudlebech

na výšině nad řekou Malší, kde stojí kostel, bývalo hradiště

Je jasné, že v tak klíčovém místě putování umístili pořadatelé razítkovou kontrolu

razítková kontrola v Doudlebech

i občerstvovnu, v níž obě Marušky i Vladimír stabilně zpříjemňují turistům pěší putování nabídkou dobrot, krásnými úsměvy a povzbudivými slovy.

turistická občerstvovací stanice v Doudlebech

Následoval přesun po fáborkovém značení do Střížova, kde v kostele sv. Martina měl být podle legendy pokřtěn Jan Žižka z nedalekého Trocnova.

kostel sv. Martina ve Střížově

kamenná křtitelnice, z níž byl podle lidového podání pokřtěn Jan Žižka z Trocnova

interiér kostela ve Střížově

rozcestí ve Střížově - míříme ke Komařicím

Před Komařicemi jsme odbočili do stráněmi sevřeného údolí Želno, jež kdysi, v pohanských dobách, bývalo místem kultovním a v čase nájezdů nepřátel útočištěm okolního obyvatelstva. V 17. století byl u léčivého pramene sv. Barbory postaven kostel sv. Bartoloměje, k němu vystavěny dobré lesní cesty a konaly se slavné poutě. Za josefínských reforem byl kostel zrušen, prodán a rozebírán na stavební materiál podlehl zkáze.

informace o údolí Želno

studánka sv. Barbory v Želně

Dnes připomíná místo, kde stával kostel, jen kamenná stéla z roku 1900.

kamenná stéla v místech, kde stával kostel sv. Bartoloměje

V Lomci jsme se napojili na červeně značenou pěší trasu

kaple v Lomci

a špacírovali polem lesem přes Borovnici do Nové Vsi – turistické pěší značení mělo daleko k dokonalosti, leccos by bylo třeba pro pohodlné putování zlepšit… 🙁

V Nové Vsi jsme se v obchodě při nákupu minerálek dozvěděli, že v 15:40, tedy za 5 minut, odjíždí autobusová náhradní doprava na vlak do Českých Budějovic – najednou jsme měli dost vedra i pěšího putování, využili jsme příležitosti a zasekli to. 🙂 Vlak jel zanedlouho, a tak jsme se do Velešína vrátili odpočinutí. Večer jsme zvládli kus práce na přípravě kalendáře turistických akcí oblasti Vysočina v roce 2017 – ve Velešíně byla přítomná celá pětičlenná redakční rada a byla by škoda nevyužít té příležitosti. Samozřejmě, že zbyl i čas na sdělování denních příhod při sklence vína. 🙂

2. etapa, na kterou jsme se vydali v pátek 19. srpna 2016, měla název Velešínský hrad. Pořadatelé zajistili autobusy, které nás dopravily do Římova – tam byl start dnešní trasy. Vycházeli jsme po modré turistické značce nejdříve na hráz vodní nádrže, pak na ostroh nad řekou, kde ve středověku stával kvůli ochraně obchodní stezky jeden z významných královských hradů.

sypaná hráz vodní nádrže Římov

13 km dlouhá nádrž na pitnou vodu pro jižní Čechy byla dokončená v roce 1978, délka hráze v koruně činí 290 metrů.

vodní dílo Římov neslouží pro omezení povodní, je zásobárnou pitné vody

Pořadatelé nás s kontrolními razítky očekávali poblíž zbytků kdysi mocného a rozsáhlého přemyslovského hradu ze začátku 13. století, který ovšem kvůli své poloze na skalním ostrohu vysoko nad řekou vyžadoval náročnou údržbu, a snad proto byl na konci 15. století opuštěn. Asi 100 let (od roku 1387) patřil Rožmberkům, proto získal oprávnění, aby ho pořadatelé zařadili do putování za pětilistou růží. 🙂

kontrola u ruiny hradu Velešína nad vodní nádrží Římov

Do areálu, kde se rozkládal hrad, jsme se dostali po novém 37 metrů dlouhém dřevěném mostě vybudovaném v roce 2012 v místech, kde most podle archeologických výzkumů nad hradním příkopem stával i kdysi.

dřevěný most spojuje ve výšce 8 metrů nad hradním příkopem předhradí a hlavní část hradu Velešín

část hradu Velešín na skalisku nad Malší

informace z Knížky vandrovní

výhled z hradního ostrohu na vodní nádrž Římov

265 metrů dlouhý silniční most přes vodní nádrž Římov byl postaven na konci 70. let minulého století

Poté jsme po cestičce, místy krkolomné, vedoucí po zalesněném svahu nad údolní nádrží, obešli vodní dílo až k silničce pod mostem a vystoupali nad údolí, abychom se po zastavení na občerstvovací stanici u Svachova

občerstvovací stanice u Svachova

vydali na výstup po svahu kopce Stráž, kdysi nazývaného Ločenická hora, do výšky 631 m n. m. k obci Svatý Jan nad Malší, kde na náměstíčku před kostelem byla razítková kontrola.

kostel sv. Jana Nepomuckého ve Svatém Janu nad Malší

Na místě dnešního kostela byla na původně pustém kopci postavena v roce 1735 po zjevení pěti zářících hvězd kaple – legenda přitahovala poutníky, proto vznikl kostel s ambity, poté škola i fara.

interiér kostela sv. Jana ve Svatém Janu nad Malší

Náhoda nám dopřála, abychom v kostele vyslechli mariánské písně v podání jednoho z turistů, který zpěvem chválil přítomnou chvíli a po svém způsobu uctíval, co je mu blízké – nádherné tóny se nesly ztichlou a téměř liduprázdnou lodí – magická chvíle…
Malá obec (≈ 550 obyvatel) si dává záležet na svém vzhledu a na upoutání příchozích – mohou navštívit muzeum vltavínů, loutek, galerii… My jsme bohužel nemohli této nabídky z časových důvodů využít.

centrum obce Svatý Jan nad Malší - památník parcelace půdy dvora Svachova

Na nevšedním památníku je text: Pozemkovou reformou napravena křivda bělohorská. 1923.

socha světce, který dal název vsi vzniklé na začátku 18. století

půvabné věnování

centrum obce Svatý Jan nad Malší

Je načase podívat se na mapku dnešní trasy:

Římov, Velešínský hrad, okruh kolem Římovské nádrže, Svatý Jan nad Malší, Todeňská hora, Trhové Sviny, Svatá Trojice 19.8.2016

Jak je zřejmé z mapky, další zastávkou na trase byla půvabná osada Polžov pod Todeňskou horou – pár chalup a rajské prostředí… Na návsi odpočívadlo pro pocestné – vybalili jsme svačinu a na chvíli se posadili. 🙂  Na infotabuli jsme se dočetli, že od poloviny 16. století tu sídlili čtyři sedláci, v padesátých letech minulého století byla jedna z rodin, po staletí zde usazená, násilně vystěhována.

návesní kaple v Polžově

půvabná osada Polžov pod Todeňskou horou

lekníny v návesním rybníčku v Polžově

Popis trasy a značení nás vedly na Todeňskou horu – má sice výšku jen málo přes 600 metrů, ale rozhled z jejích svahů je úžasný.

výhled ze svahu Todeňské hory na ves Svatý Jan nad Malší

výhled ze svahu Todeňské hory na hřeben pohraničních Novohradských hor

Od Fenclovy vyhlídky jsme seběhli po červené značce na opačnou stranu hory a na rozcestí přešli podle propozic na žluté značení, které nás krajinou líbeznou vedlo k Trhovým Svinům.

vesnička Březí u Trhových Svinů

lesní cesta z Březí do Trhových Svinů

lesní rybníček - kolem vede žlutě značená pěší trasa do Trhových Svinů

výhled na Novohradské hory - cestou do Trhových Svinů

Je jasné, že v Trhových Svinech jsme nejdřív zamířili k nepřehlédnutelnému kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který patří k nejcennějším památkám jihočeské gotiky.

kostel Nanebevzetí Panny Marie v Trhových Svinech

Jeho umístění na vyvýšenině a vysoká kamenná zeď, která ho obklopuje, ukazují, že sloužil i jako obranná stavba.

vstupní portál do kostela v Trhových Svinech

interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie v Trhových Svinech

S obdivem jsme prohlíželi nádherné žebroví klenby trojlodního kostela i sochu Trhovosvinenské madony z roku 1520. Pozornost jsme věnovali také obrazu na bočním oltáři, neboť jsme dostali (neověřenou) informaci, že jej kostelu daroval trhovosvinenský rodák JUDr. Emil Hácha (1872–1945), protektorátní prezident.

tento obraz údajně věnoval kostelu zdejší rodák Dr. Emil Hácha

Dalším významným rodákem z Trhových Svinů je hudební skladatel a kapelník Karel Valdauf (1913–1982), autor více než 150 písní. Na jeho počest se v Trhových Svinech každoročně pořádá poslední srpnový týden festival dechových hudeb – začíná právě zítra a všude po městě jsou k vidění poutače.

Do odjezdu autobusu jsme měli dost času, tak jsme zašli do Íčka – tam jsem při pohledu na letáček upozorňující na poutní kostel Nejsvětější Trojice asi dva kilometry od Trhových Svinů zalitovala, že tu krásu už kvůli nedostatku času neuvidíme. Paní vedoucí z Íčka to zaslechla a řekla, že tam má naplánovanou cestu a že nás vezme autem sebou, abychom si aspoň krátce, zatímco ona vyřídí s průvodkyněmi svoje záležitosti, prohlédli areál, neboť by byla veliká škoda odjet a nevidět takový kulturní klenot. Autobus prý určitě stihneme. Jak řekla, tak udělala. Byli jsme navýsost šťastní – taková ochota není zdaleka běžná.

Barokní poutní kostel byl vystavěn začátkem 18. století, je připisován (nedoloženě) Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi – každopádně je nádherný! Všude je patrné zasvěcení Svaté Trojici, kaple má půdorys šesticípé hvězdy, okna jsou trojboká, tři oltáře, nedaleká kaplička nad pramenem léčivé vody je rovněž trojboká.

poutní kostel Nejsvětější Trojice u Trhových Svinů

kaple nad léčivým pramenem u poutního kostela

barokní poutní kostel prý byl na začátku 18. století vybudován podle plánů K. I. Dientzenhofera

Když jsme se loučili s tou laskavou paní z Íčka a děkovali za její vstřícnost, s úsměvem odvětila: „No vidíte, a přesto nám říkají Sviňáci!“ 🙂

Podle jízdního řádu měl jet autobus do Českých Budějovic v 16:54 – pár minutek před odjezdem jsme byli na nástupišti, ale nedočkali se ho – prý kvůli prázdninám nejel, ten pozdější nenavazoval na vlakový přípoj v Budějovicích – zkrátka – na večeři ve Velešíně jsme přišli pozdě, přesto se na nás kuchařky vlídně usmívaly a dobře nás nakrmily – už po několikáté jsme se přesvědčili, že Doudlebsko lze právem označit za „zemi hodných lidí“ 🙂

Pro potvrzení svých slov uvedu ještě jeden, nikoli běžný případ: starší turista, který s námi ve čtvrtek jel kvůli výluce na vlakové trati autobusem z Nové Vsi do Budějovic, si z ruksaku vytáhl průkazku ČD, neboť býval železničářem a jezdí vlakem zadarmo, zavazadlo odložil na lavičku a nastoupil do autobusu, který právě přijel. Za chviličku se sháněl po batohu a uvědomil si ten zkrat. Podařilo se nám přesvědčit řidiče, aby mu zastavil. Dva kilometry se pán schváceně hnal zpět, ale ruksak byl pryč. Protože peníze, mobil i doklady zůstaly uvnitř, jedna milá paní z Nové Vsi mu zaplatila cestu do Budějovic. Ve Velešíně se mrákotně přiznal své ženě a ta projevila větší akčnost – následující den spolu zajeli na obecní úřad v Nové Vsi a tam jim řekli adresu hodného pána, který vzal batoh k sobě a na úřadě nález ohlásil – zdálky totiž viděl, co ten popletený turista vyvedl. Jak říkám: země hodných lidí!

Sobotní etapa 20. srpna 2016 nesla název Přes Žižkův dvorec ke Stropnici. Rozhodli jsme se jet v 8 hodin autobusem do Borovan a udělat si turisticko-poznávací pohodový výlet. Centrum Borovan (≈ 4 000 obyvatel) skutečně dává turistům příležitost k vlastivědnému poznávání – socha Jana Žižky z roku 1893, žulový pranýř z roku 1656, několik barokních soch, ale hlavně: celou jednu stranu náměstí tvoří výstavná budova bývalé prelatury augustiniánského kláštera přestavěná na zámek.

pomník Jana Žižky na náměstí v Borovanech

pranýř z poloviny 17. století v centru Borovan

bývalá prelatura augustiniánského kláštera přestavěná na zámek

V 9 hodin začínala ve vnitřním dvoře zámku obsáhlá prohlídka – prostory v celém komplexu jsou opravené, výklad průvodkyně byl zajímavý, bylo na ní vidět, že ví, proč tuto práci dělá.

vnitřní dvůr zámku v Borovanech

Procházeli jsme kolem barokních soch v křížových chodbách rajského dvora, každá část okruhu měla jiné gotické klenby, k tomu tichá hudba – výsledek obdivuhodný.

barokní sochy v křížové chodbě rajského dvora v bývalém klášteře v Borovanech

galerie barokních soch v křížové chodbě

Nyní je načase uvést pár základních historických dat: v roce 1455 založil klášter Petr z Lindy a po smrti svého jediného syna celý majetek věnoval augustiniánům, roku 1785 klášter zrušil Josef II., dva roky poté koupili objekt a přestavěli jej na zámek Schwarzenberkové.

Průvodkyně nás zavedla do kostela Navštívení Panny Marie s nejcennější klášterní sochou Piety z konce 15. století,

interiér kostela Navštívení Panny Marie - vpravo vzácná socha Piety

ukázala bohatou expozici církevních oděvů a vysvětlila jejich používání, upozornila na cestovní varhany, průběžně popisovala výmalbu stropů a obrátila naši pozornost k ostění klášterních oken – hrotité oblouky mají neobvyklý tvar tzv. oslího hřbetu.

z rajského dvora jsou vidět hrotité oblouky ve tvaru oslího hřbetu

Pak přišla na řadu prohlídka škapulířové kaple Panny Marie Karmelské, která je vyobrazena v kopuli, jak s anděly rozdávají škapulíř prostým lidem.

škapulířová kaple Panny Marie Karmelské

Jako škapulíř se označuje svrchní část oděvu – např. jeptišky nosí řeholní škapulíř, což je pruh látky s otvorem pro hlavu – tento oděv se postupem doby v některých případech proměnil až do podoby malého váčku na amulety či léčivé byliny, které chrání svého nositele – velmi laicky a nedokonale řečeno.

interiér škapulířové kaple

Závěr prohlídky byl radostně překvapivý – všem účastníkům nabídla průvodkyně malý náprstek borůvkového portského – ta úžasná chuť!! To abychom prý si pamatovali, že Borovany mají přezdívku Borůvkovany, že každoročně na začátku července se tu koná slavné „borůvkobraní“, které nám přeje zažít. 🙂

Závěrem jsme si prohlídli Borůvkovou zahradu v zámeckém parku – mnoho druhů borůvkových keříků, které se dají koupit, uvedlo některé návštěvníky do extáze a skvěle vedená bylinková zahrádka jejich stav ještě prohloubila. 🙂

V telefonu, který po skončení prohlídky zazvonil, se ozval Milan Marko s tím, že se s dcerou Dášou dnes také vydali do těchto končin, a že nás z Borovan převezou do trocnovského areálu – je jasné, že jsme souhlasili. 🙂
Na parkovišti u muzea Jana Žižky, které je vybudováno z bývalého poplužního dvora borovanského kláštera, jsme vystoupili z auta,

muzeum Jana Žižky v trocnovském areálu

Milan s Dášou šli na houby (měli úspěch) a my se vrhli do víru husitské historie – musím říct, že moderní expozice v podobných zařízeních hodnotím velmi pozitivně – jsou promyšleně udělané tak, že návštěvník, který se chce něco dozvědět, má dobrou příležitost – ovšem je k tomu potřeba čas, a ten jsme dneska měli. 🙂 Takže jsme si užívali a četli, co nám hlava brala, prohlíželi nálezy z archeologického průzkumu dvorců v rozlehlém lesním areálu mezi osadou Trocnov a Ostrolovským Újezdem, dívali se na filmový dokument o husitství, zcela ponořeni v těch bouřlivých časech.
Pokusím se nejdůležitější informace zapsat:

Archeologickým výzkumem je potvrzeno, že od druhé poloviny 14. století stávaly v těchto místech, na výměře asi 40 ha, dva dvorce – ke každému patřil lán orné půdy, kus lesa, louka a rybník – jejich majitelé byli pravděpodobně bratři. Který ze dvorců patřil otci Žižkovu a který jeho strýci, nelze s určitostí zjistit. Jan Žižka se narodil kolem roku 1360, pokřtěn byl, jak jsme výše četli, v nedalekém farním kostele ve Střížově. Když rodný dvorec zdědil, po krátkém čase ho prodal, neboť nebyl dobrým hospodářem, vstoupil do služeb Rožmberků a léta strávil v zahraničí jako žoldnéř.

Roku 1484 byl Trocnov prodán borovanskému klášteru, oba dvorce po čase zbourané upadly v zapomnění. Až na začátku 20. století vzbudil areál zájem historiků a započal archeologický průzkum, při němž byly odkryty základy většího dvorce – toho, který považujeme za Žižkův statek.

základy Žižkova dvorce

Z uvedených materiálů vyplývá, že Žižkův život před tím, nežli se stal hejtmanem husitských vojsk, byl vlastně přípravou na vrcholnou etapu jeho života – nepohyboval se v prostředí zemanském, z něhož vzešel, nýbrž vždycky měl blízko k vojenskému, a v mládí také lapkovskému řemeslu. (Viz článek Krajem pětilisté růže – Třeboň 2014, kde je poblíž rybníka Dvořiště torzo Žižkova dubu, odkud se podle legendy vydával plenit rožmberské zboží 🙂 )

životní osudy Jana Žižky před tím, než se stal bojovníkem božím

Historikové usuzují, že Žižka náležel do okruhu vyšehradských manů, mocenské struktury, kterou vytvořil král Václav IV. pro obranu svých zájmů. Od konce 14. století nesídlil král na Pražském hradě, ale v Královském dvoře (dnes Obecní dům) na Starém Městě. Nedaleko odtud, v ulici Na příkopě, zřejmě vlastnil dům Jan Žižka, po čase jej prodal a koupil menší, ale blíže k sídlu krále. V té době se zřejmě seznámil s učením brilantního kazatele Jana Husa.

nejstarší vyobrazení Jana Žižky ze znaku v táborské radnici

nejstarší vyobrazení Jana Husa ze znaku v táborské radnici

Husitskými válkami se nebudu zabývat, jen připomenu, že v roce 1424 Žižka zemřel u Přibyslavi.

grafická rekonstrukce horní části obličeje Jana Žižky vypracovaná podle čáslavské kalvy Dr. Emanuelem Vlčkem

U tohoto exponátu v muzeu je text: Čáslavská kalva (svrchní část lebky) nalezená za nejasných okolností 21. 11. 1910 v zazděném výklenku čáslavského kostela sv. Petra a Pavla a považovaná experty na základě zranění obou očí za pravděpodobný pozůstatek Jana Žižky. Pokud by kalva skutečně náležela Žižkovi, oslepl by husitský válečník nejprve na levé oko.

V padesátých letech minulého století pokračoval archeologický průzkum lokality a po úpravách terénu a postavení pomníku byl v létě 1960 areál zpřístupněn veřejnosti. 15 metrů vysoký pomník z bílé liberecké žuly je dílem sochaře Josefa Malejovského.

mohyla Jana Žižky z Trocnova

Naučná stezka spolehlivě provede návštěvníky celým areálem, jedním ze zajímavých zastavení je pamětní kámen na místě, kde se podle legendy Jan Žižka za bouře narodil pod dubem – strom ani kaplička, která tu bývala, už nestojí, místo označuje od roku 1908 prostý kámen s nápisem.

pamětní kámen - zde se podle legendy narodil Jan Žižka

Druhý z trocnovských dvorců je připisován strýci Mikšovi:

základy Mikšova dvorce

zastřešená studna u dvorce Žižkova strýce Mikše

Podívejte se na mapku oblasti, kde jsme strávili 3. etapový den:

Žižkův památník, Ostrolovský Újezd, Borovanský mlýn, zpět do Trocnova 20.8.2016

Do Ostrolovského Újezdu, asi dva kilometry odtud vzdáleného, jsme špacírovali společně s Milanem a Dášou.

Ostrolovský Újezd - zámek přestavěný z tvrze je nyní v soukromém vlastnictví - nepřístupný

bývalá sýpka v Ostrolovském Újezdě

Obec je křižovatkou turistických značených cest a ty nás nejdříve po modré značce dovedly ke Stropnici a pak po jejím břehu zeleně značená stezka k areálu Borovanského mlýna.

nově zrekonstruovaný areál Borovanského mlýna

Navštívili jsme krátce tamní selskou restauraci a prohlídli si i ostatní prostory – je tam vše, co lidi obvykle těší.

Borovanský mlýn

Po žlutém značení jsme se vrátili oklikou na parkoviště u Žižkova muzea a autem jsme zanedlouho byli v Českých Budějovicích, kde nám Milan uspořádal okružní vyhlídkovou jízdu po nejvýznamnějších památkách v centru města. V 16:13 odjezd vlakem do Velešína a závěrečná cesta do štábu pochodu.

návrat do stábu pochodu ve Velešíně, přípitek na vydařenou akci; foto M. Bradová

Ty čtenáře, kteří dokázali číst o putování jižními Čechami až sem, nemusím asi přesvědčovat o tom, že během registrovaných 65 kilometrů jsme nasbírali spoustu užitečných informací a nádherných zážitků – a zítra je taky den, přibudou další… 🙂

pořadatelé kontrolují ušlé trasy a vydávají turistům diplomy a medaile

diplom s vyobrazením razítek, která poutníci získali na letošních trasách

Taneční zábavy U Zlaté podkovy ve Velešíně se zúčastnila stovka lidí – samí známí, včetně muzikantů – tedy pohoda přenáramná, hodnocení letošního putování jak statisticky, tak pocitově a skrze prožité příběhy.V jednu hodinu po půlnoci pěšky na ubytovnu – když jsme docházeli, začalo pršet – a ráno, v neděli 21. srpna 2016 doslova lilo. Autem jsme s Mílou a Františkem dojeli k Buškovu hamru u Trhových Svinů, protože jsme si naplánovali jeho prohlídku, na kterou při páteční etapě, která kolem něj vedla, nezbylo dost času.

Buškův hamr u Trhových Svinů

Buškův hamr je jedním z několika málo zachovalých funkčních hamrů na území ČR, byl postaven hamerníkem Mlezivou v roce 1780 a nese název svého posledního majitele, jehož předkové koupili hamr v roce 1820; byl provozován do poloviny 20. století, rodina posledního hamerníka zde žila do sedmdesátých let.

návštěva Buškova hamru 21.8.2016

Nejdříve nám průvodkyně nabídla asi dvacetiminutový filmový dokument o práci hamerníků, potom, už se základní znalostí, jsme absolvovali zajímavou hodinovou prohlídku funkční technické památky s praktickými ukázkami a prohlédli si kolekci hamernického nářadí velké historické hodnoty.

kovárna Buškova hamru

vodní kolo

kobyla - padací buchar poháněný vodním kolem váží asi 300 kg

mechanismus, který pohání kladivo v kovářské dílně

Součástí prohlídky byl i Buškův dům se stylovým zařízením, mimo jiné funkční udírnou – klobásky, čerstvě v ní vyuzené a pekelně voňavé nám naservírovali v infocentru – skvělá tečka před odjezdem domů!

P.S.  Z Jihlavy se putování Doudlebskem zúčastnilo 13 lidí, z Třebíče 10, tedy celkem 23 účastníků z Vysočiny, což je slušné zastoupení. 🙂

2 komentáře - “Krajem pětilisté růže – Velešín”

  • Marie Jedličková says:

    Se zájmem jsem přečetla o vašem putování krajinou kolem mého bydliště. Vždy mě Míšo překvapíš nějakým novým postřehem, i když znám všechna místa, kterými jste prošli. Zřejmě jste také měli domluvené prohlídky kostelů, bývají většinou zavřené. Máš toho hrozně moc nastudováno, neunikne Ti žádná zajímavost. Mirkovy fotky jsou krásné.V tom samém týdnu jsme my chodili s naším klubem po Jeseníkách, tak jsme se v ČB nemohli potkat ani náhodou. Snad to ještě někdy napravíme. Majka

    • Milá Majko, děkujeme Ti, že jsi našla čas k pročtení článku a dokonce objevila něco, co stojí za bližší prozkoumání, i když je to Tvůj kraj. Ani nevíš, jak si vážíme těch lidí, kteří navštíví naše stránky a přidají komentář – je to pro nás ujištění, že někoho taky zajímá co nás a je tak vstřícný, že se ozve.
      Díky, zdravíme 🙂

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist