49. ročník turistického etapového pochodu v okolí Jindřichova Hradce pořádal KČT Start Český Krumlov
16. – 20. srpna 2017
Do Jindřichova Hradce jsme nezamířili tou nejkratší cestou, ale beze spěchu se ve středu 16. srpna po poledni proplétali po silničkách klikatících se Javořickou vrchovinou a směřovali autem společně s Miluškou a Františkem na jih ke hranicím s Rakouskem – naskytla se dobrá příležitost k prohlídce Landštejna – na webových stránkách hradu nás zaujala avizovaná přednáška o jeho historii.
Cestou jsme se stavili v Kostelním Vydří, aspoň projít areálem karmelitánského kláštera pro zažití nevšedního pocitu, který se vždycky v podobných místech dostaví – hojivá a blahodárná atmosféra – navíc ze zdejšího kopce je úžasný výhled do okolní krajiny.
Úzké asfaltové cesty lemované ospalými letními lesy České Kanady nás zavedly pod hrad Landštejn, kde vládl poměrně čilý turistický ruch.
V 15 hodin začal na nádvoří výklad o historii a stavebních obdobích hradu – přednášející byl skvělý a početné posluchačstvo zcela zaujal. Dozvěděli jsme se, že hrad Landštejn vybudoval na počátku 13. století panovník jako opěrný bod na trojmezí Čech, Moravy a Rakouska – kamenná románská pevnost se dvěma mohutnými věžemi spojenými palácem střežila zemskou stezku i hranici. V polovině 13. století získali hrad Vítkovci a stali se postupně nejmocnějším rodem v království. Smrtí Viléma z Landštejna (1356), významného královského dvořana, skončilo nejslavnější období hradu, na konci 14. století se stali majiteli Krajířové z Krajku a postupně přestavěli strohý kamenný hrad na zdobné a pohodlné renesanční sídlo se všemi tehdejšími vymoženostmi. Po vymření rodu Krajířů (na konci 16. století) hrad několik století chátral, zkázu dokonal rozsáhlý požár na konci 18. století.
V roce 1972 zahájil stát rozsáhlou rekonstrukci rozpadajícího se objektu, který mohl být v roce 1990 zpřístupněn veřejnosti.
Měli jsme dost času na prohlídku rozsáhlého objektu i vyhlídek z obou věží, v průjezdu třetí brány byla dokonce nabídka rytířské středověké poezie:
Na prvním nádvoří nalezli návštěvníci na cedulce lidovou hádanku z roku 1306, pro zajímavost ji uvedu: 🙂
Stojí, stojí dub,
na tom dubu dvanáct větví,
na každé větvi po čtyři hnízda
a v každém hnízdě po sedm vajíček.
Co je to?
Štáb 49. ročníku pochodu Krajem pětilisté růže sídlil ve studentské koleji v Jindřichově Hradci, ve stejném objektu jsme byli ubytovaní a stravovaní. Pořadatelé měli všechno pečlivě připravené, takže jsme při registraci bleskově dostali podle předběžné objednávky všechno, co budeme na cestách potřebovat – startovní průkaz s mapkami, osobní visačku, stravenky, vstupenky na tancovačku, poukázku na ubytování a dobré rady… 🙂
Upřímně jsme se těšili ze shledání se všemi přáteli… Těžko se dá popsat pocit radosti, že člověk třeba jen zahlédne známé, kteří se na této akci objevují už léta – stačí jen si pokynout, usmát se… Atmosféra všech těchto tradičních akcí s věrnými návštěvníky je podobná – ale to zřejmě ocení jen pravidelný účastník…
Slavnostní zahájení letošního ročníku uspořádali krumlovští pořadatelé ve čtvrtek 17. srpna 2017 v 8 hodin na náměstí Míru – sešlo se tam přes tři stovky turistů, ke kterým promluvili nejen ředitelka pochodu Libuše Kuchtová a hospodářka Marie Foistová, ale i starosta Jindřichova Hradce Ing. Stanislav Mrvka. Ing. Míla Bradová poté přítomným představila projekt 100 let republiky, 130 let v pohybu a provedla Stoleté losování, v němž byli zapojeni všichni turisté registrovaní na dnešní akci – hodnotné ceny příjemně naladily přítomné.
Start všech tras byl dnes od rybníka Hejtman v Chlumu u Třeboně – pořadatelé zajistili autobusy, které pochodníky shromážděné u jindřichohradeckého rybníka Vajgar postupně odvezly do Chlumu.
Průběh tzv. rybniční trasy, kterou jsme dnes absolvovali:
Chlum u Třeboně ČTZ – Starý Kanclíř – Staré jezero – Starý Hospodář – po fáborkách kolem rybníků Podsedek – Humlenský – městys Stříbřec – po fáborkách rybník Vladimír (druhý pomník E. Destinnové) – zpět jinou cestou Stříbřec ČTZ – V Boru – Bašta – rybník Staviště – Stráž nad Nežárkou = 27 km
V roce 2015 jsme bydleli týden v penzionu Lesák v Chlumu u Třeboně a podnikali cyklovýlety po okolí – dnešní trasa nám byla tedy důvěrně známá – čtenáře, kteří mají zájem o podrobnější informace, odkazujeme na články Cyklotoulky v okolí Chlumu u Třeboně a Okolo Třeboně 2007 a také Vesele z Veselí do Veselí (nad Lužnicí) 2008, v nichž naleznou i množství fotografií.
Poutní kostel v Chlumu je spjat s rodinou následníka trůnu Ferdinanda d`Este (viz článek), bohužel prostranství před ním bylo právě zaneřáděno pouťovými atrakcemi a kraválem – takže rychle pryč!
Vycházky kolem jihočeských rybníků jsou vždycky romantické, což teprve za krásných letních dnů! Putování naše bylo plné radosti, společnost příjemná, nohy sloužily… co může člověk chtít víc?
Ve Stříbřeci určovaly propozice pochodu odbočit po fáborkách na polní cestu vedoucí soukromými pozemky rodiny Hofbauerových k rybníku Vladimír, kde je pomníček Emy Destinnové. Předek zdejších farmářů Vladimír Hofbauer, přítel a obdivovatel slavné pěvkyně, která bydlela v nedaleké Stráži nad Nežárkou a často rybařila na jejich pozemcích, nechal po její smrti v roce 1930 udělat dva podobné pomníky – jeden, ten známější, stojí u Nové řeky poblíž památečního dubu, druhý, u rybníka Vladimír, není běžně přístupný (vzdušnou čarou jsou od sebe vzdálené asi 2,5 km) – pořadatelé pochodu dostali svolení od majitele Jana Hofbauera vyznačit pro dnešek okruh kolem rybníka tak, abychom mohli památník vidět.
Historie rodu Hofbauerů sahá do roku 1568, rybníkařili už za Štěpánka Netolického… čtyřicet let socialistického hospodaření přešlo, původní majitelé opravili škody a dnes farma opět prosperuje – chovají dobytek a produkují na 130 hektarech vlastních rybníků kaprovité a dravé ryby.
Zbývalo nám několik kilometrů po červeně značené stezce kolem rybníků do Stráže nad Nežárkou, odkud jsme odjeli v 16:45 linkovým autobusem do Jindřichova Hradce.
Na mapce je zachycen průběh dnešní trasy:
Druhou etapu, v pátek 18. srpna 2017, nazvali pořadatelé Graselovou stezkou k nejsevernějšímu bodu Rakouska a bylo třeba přesunout se na start do Nové Bystřice – jeli jsme linkovým autobusem v 9:05 z Jindřichova Hradce. Do Nové Bystřice nás o letošních prázdninách dopravil vláček po úzkorozchodné železnici, proto v tomto článku zařadím jen stručnou informaci o městě a návštěvu židovského hřbitova, který byl v roce 1878 založen v polích asi dva kilometry severně od centra Nové Bystřice.
Na hřbitově byli pochovávaní Židé ze širokého okolí (i z rakouské strany), zachovalo se asi 100 náhrobků, poslední pohřeb byl v roce 1934. Součástí areálu býval byt hrobníka a židovská obřadní síň, které však nepřežily bouřlivé časy minulého století.
Trasa dnešní etapy ale směřovala na jih od Nové Bystřice, proto jsme se museli stejnou cestou vrátit do města, najít východiště Graselovy naučné stezky označené žlutým G v kroužku a vydat se po ní směrem k hranicím. Na městské infotabuli jsme se dočetli, že v okolí jsou další naučné stezky – Textilní, Stezka vyznání, Stezka 20. století.
Jen stručná zmínka o Janu Jiřím Graselovi: narodil se roku 1790 v Nových Syrovicích poblíž Jemnice. Loupežná banda, jejímž vůdcem se stal už v útlém mládí, sužovala pohraniční území jižních Čech a Moravy a přilehlé oblasti v Rakousku – za své odpudivé činy byl v lednu 1818 popraven ve Vídni. Jeho život a loupežnické skutky vstoupily do legend – jméno se zachovalo dodnes v nelichotivém výrazu „grázl“. Po obou stranách česko-rakouské hranice, kde Graselova banda na začátku 19. století působila, byla v posledních letech zřízena síť naučných stezek v celkové délce 182 km – návštěvníci mají aspoň možnost díky značeným cestám podrobně poznat pohraniční úseky tří zemí.
Asi po kilometru za Novou Bystřicí jsme došli k loukám u Mnišského rybníka a zastavili se u kříže s nápisem: Zde stávala osada Mnich založená v roce 1180, zničená roku 1952. Na první pohled žádná stopa po bývalé vesnici… Doma jsem se poradila s internetem a zjistila, že v roce 1945 bydlelo ve vesnici Mnich, vlastně Münichschlag, 308 lidí v 73 staveních. Už před druhou světovou válkou tu žili jen německy mluvící obyvatelé, proto museli zanedlouho po skončení války podstoupit tzv. divoký odsun, vesnice byla srovnána se zemí a v roce 1955 došlo i na zdejší kostel sv. Jana Křtitele.
Odevzdali jsme se plynutí času a vstoupili do pohraničních lesů…
U rybníka Blanko jsme opustili Graselovu stezku a vydali se po zelené TZ k hotelu Peršlák a k nejsevernějšímu bodu Rakouska – vše o této zajímavé lokalitě je podrobně popsáno a obrázky doplněno ve článku z roku 2015.
Dosavadní trasa etapy:
Nová Bystřice – židovský hřbitov – Nová Bystřice – bývalá ves Mnich – rybníky Malý a Velký Proudný, Blanko – Peršlák – Novomlýnský rybník
Mapa 1. části trasy:
V tomto bodě etapy se pro nás stal klíčovým momentem příchod k občerstvovací četě, která umístila své stanoviště poblíž Novomlýnského rybníka, jediné připomínky někdejší vesnice Nové Mlýny, jejíž život se dá ohraničit daty 1359 –1948. Prázdné místo v krajině na několik hodin ožilo, v paměti lidí už se bohužel nikdy nezabydlí…
Kolem stolů s občerstvením se vždycky turisté zastavují nejen aby doplnili tekutiny, je tu i příležitost povědět kolegům zážitky z trasy – stejně, jako se dřív scházeli lidé u obecní kašny a sdělovali se 🙂
Zeleně značená cesta vedla údolím Pstruhového potoka, starými lesy po staletých cestách, které navštěvují jen lesníci a možná houbaři – Přírodní park Homolka – Vojířov turisticky atraktivní rozhodně není, člověk se musí dotknout duše krajiny, aby se mu otevřela – pak teprve vnímá nejen krásu přírody, ale i krajinu jako nositelku historie a zakotvení – uvědomí si, že je tu doma…
Druhou dnešní razítkovou kontrolou jsme prošli poblíž směrovníku s názvem Pod Homolkou, z něhož jsme zjistili, že do Lásenice nám zbývá ještě 5,5 km.
Z Lásenice jsme odjížděli linkovým autobusem v 16:45, ušli jsme celkem 25 km.
V Jindřichově Hradci uváděli v KD Střelnice premiéru filmu Po strništi bos, a tak jsme se vypravili na večerní představení – byla to dokonalá tečka za dnešním turisticky vydařeným dnem!
Půl hodiny po půlnoci přišla bouřka – nebe barevně otevřené, hromy divoké a neústupné – vichr lámal stromy v celé oblasti – v sobotu 19. srpna ráno nejezdily vlaky, neboť na kolejích bylo množství poválených stromů. Odjeli jsme tedy v 10:20 do vesničky Mnich autobusem, který dráhy poskytly jako náhradní dopravu. Počasí se po noční bouřce postupně vylepšovalo, ale byl stále dost silný vítr, všude jsme viděli zmrzačené stromy…
Dnešní etapa měla název Přes sv. Barboru na Rýdův kopec. První zastávka byla u Holenského dvora, kde jsme z modře značené cesty přešli na červenou a měli před sebou nekomplikovanou výletní trasu lesnatou krajinou s cílem v Jindřichově Hradci.
Stará cesta nás zavedla k místu, jehož dějiny se začaly psát ve 12. století, když do těchto močálovitých končin přišli bratři Ivanité, aby zkultivovali okolí i obyvatelstvo. Postavili poustevnu a kapli sv. Barbory, zřídili hřbitov – za husitských válek šlo vše vniveč. V 17. století vystavěli jezuité na místě kaple kostel sv. Barbory, který se záhy stal poutním. Za císaře Josefa byl kostel zrušen, koupil ho majitel panství hrabě Černín, v roce 1890 byla na pozemku postavena myslivna.
Dnes patří celý areál soukromému vlastníkovi a je krásně opravený.
Dalším zážitkovým bodem na trase se stala rozhledna na Rýdově kopci – přestože jsme ji před necelým měsícem navštívili, nenechali jsme si ujít rozhled po širé krajině – po dešti byla viditelnost dobrá, tak stálo za to vyšlapat schody na vyhlídkovou plošinu ve výšce 24 metrů.
U paty rozhledny dostali pochodníci kontrolní razítka do startovních průkazů a nápojová četa nabídla zájemcům občerstvení podle jejich volby – horká káva v dnešním chladnějším počasí pozvedla všem náladu. 🙂
Z kopce ubíhala cesta do Děbolína vesele, pak za vsí se v dálce objevily první věže Jindřichova Hradce.
Mapka 3. etapy:
Na okraji Jindřichova Hradce, na návrší nad řekou Nežárkou, stával od 16. století kostelík s křížovou cestou, který byl za josefínských reforem zrušen. V roce 1860 vystavěli tehdejší majitelé panství Černínové na stejném místě novogotický kostel sv. Jakuba, pod nímž si zřídili rodovou hrobku.
Původní křížová cesta, která se ze středu města klikatí udržovaným parkem, byla upravená v 19. století.
Červené turistické značení nás spolehlivě vedlo zajímavými místy do centra města (≈ 21 500 obyvatel).
Dějiny města jsou spjaty s rodem Vítkovců (proto se tu koná etapový pochod Krajem pětilisté růže), kteří je získali na konci 12. století a na základech slovanského hradiště vystavěli gotický hrad – když páni z Hradce vymřeli v roce 1604 po meči, převzali panství Slavatové, pak přišla třicetiletá válka a všeobecný úpadek. Od konce 17. století až do roku 1945 patřilo panství Černínům z Chudenic.
Dnešní 20 km dlouhou trasu jsme zakončili v centru Florián, abychom si dopřáli rychlou dávku kladných emocí při pohledu na vodní produkci – zpívající barevnou fontánu nelze při návštěvě Jindřichova Hradce vynechat. 🙂
Ve štábu nám pořadatelé pogratulovali k úspěšnému ukončení etapového pochodu a předali nám diplomy a odznaky.
V 19:30 jsme odjeli zvláštním autobusem do Jarošova nad Nežárkou, kde se konala tradiční turistická taneční zábava s vyhlašováním výsledků právě ukončeného pochodu. Letos to měli pořadatelé obzvláště těžké, neboť do poslední chvíle nevěděli, zdali se podaří obnovit elektrické vedení potrhané v celé oblasti při noční bouřce. Nakonec dopadla tancovačka při plném osvětlení na výbornou (štěstí přeje připraveným), tak jsme v 1 hodinu po půlnoci při odchodu upřímně děkovali organizátorům za dokonalou práci.
Příští rok ve dnech 16. – 18. srpna se koná 50. ročník třídenního putování Krajem pětilisté růže v Českém Krumlově – už teď se těšíme! 🙂
Neděli 20. srpna jsme si vyhradili na jindřichohradecké pamětihodnosti a kulturu – z několika okruhů, které nabízejí v zámku k prohlídkám, jsme si vybrali nejdříve ten, který pojmenovali Adamovo stavení – průvodkyně vyprávěla způsobem, který nám dovolil udělat si obrázek o nejdůležitějších historických etapách v životě rozsáhlého hradu a zámku a události v příslušném vládnoucím rodu zasadit do kontextu doby.
Zakladatelem hradu na skalnatém ostrohu nad soutokem Nežárky a Hamerského potoka byl Jindřich, jeden ze synů praotce rodu Vítka z Prčice, hrad dobudoval na začátku 13. století Oldřich I. Postupně se z hradu stalo renesanční zámecké sídlo – největší přestavbu uskutečnil Adam I. z Hradce. Na konci 17. století zámek vyhořel, po opravách je v současnosti celý areál zpřístupněn veřejnosti.
Ještě než jsme přes náhon vstoupili do zámku, nemohli jsme si nevšimnout hotelu stylově pojmenovaného Bílá paní.
Jindřichohradecká Bílá paní je středobodem několika pověstí – v každé z nich figuruje jiná historická osobnost – pravděpodobné tedy je, že „úřadující“ Bílá paní je souhrnem legend, což jí vůbec neubírá na atraktivitě – právě ona prý začala na Zelený čtvrtek rozdávat chudým sladkou kaši, polévku z piva, ryby a chleba – tato tradice se udržela až do roku 1783, kdy ji zrušil císař Josef II. – pak se peníze dávaly do místního špitálu.
Jedno z největších lákadel je bezesporu kruhový hudební pavilon Rondel vybudovaný na konci 16. století, nyní zrekonstruovaný do zlaté nádhery.
Shodli jsme se, že renesanční Telč vzala inspiraci v Jindřichově Hradci – a není divu, průvodkyně nás v zámecké galerii upozornila na obraz, kde byl ve věku 1,5 roku zachycen Zachariáš z Hradce, pozdější pán na Telči, kterou zdědil po svém otci Adamovi I. a vzorně se o ni staral – zásluhou jeho budovatelské činnosti je dnes Telč nazývaná renesanční perlou. 🙂
Druhou částí prohlídky byl výstup na 32 metrů vysokou Černou věž s hladomornou, která patří k nejstarší části hradu (1220). Na vyhlídkový ochoz je nutné zdolat 149 schodů – cestou si návštěvníci prohlídnou tzv. černou kuchyni, právě tu, kde Bílá paní vařila sladkou kaši. 🙂
Rybník Vajgar má za sebou tisíciletou historii – vznikl na místě bažin v okolí Hamerského potoka, jehož přehrazením vznikla na ploše 49 hektarů nejen zásobárna užitkové vody – Vajgar sloužil jako důležitá součást městského opevnění, s nímž byl spojen padacím mostem.
Z kulturních stánků Jindřichova Hradce jsme si vybrali areál bývalé jezuitské koleje, kde sídlí Muzeum fotografie a moderních obrazových médií – strávili jsme tam více jak dvě hodiny, mimo jiné prošli i expozici píseckého fotografa Jiřího Škocha, která představovala osobnost a bydliště jeho přítele Bohuslava Reynka, grafika a básníka z Petrkova.
Nedělní vycházka uličkami historického centra ukončila turistický pobyt v Jindřichově Hradci – celkem jsme ušlapali 85 km – pohoda je neměřitelná 🙂