Jizerské hory

Smědava, Polední kameny, Frýdlantské cimbuří
Se Spolkem přátel hor České Budějovice na severní Trojmezí 25. – 28. 10. 2017
1. den – 25. října 2017

Na turisty z jižních Čech jsme čekali v Praze poblíž Florence, kam nás deset účastníků z Vysočiny přijelo linkovým autobusem. Sotva jsme společně opustili Prahu směrem severním, dalo se do deště a valnou část cesty nepřestalo. Vedoucí zájezdu Ing. Milan Marko má vždycky perfektně připravený program a jednotlivé trasy zařazuje podle situace – nezapomeňme, že je podzim a s rozmary počasí je třeba počítat.

Nejdříve jsme se stavili v proslulém poutním místě na severu Čech, v chrámu Navštívení Panny Marie v Hejnicích.

chrám Navštívení Panny Marie v Hejnicích; www.svatosi.cz
interiér barokního chrámu v Hejnicích; foto Lidka Ondřichová

Už v roce 1211 stála na tomto místě kaplička se soškou Panny Marie jako dík za zázračné uzdravení. Je jasné, že pozornost lidí byla sem přitahována, proto byl zbudován kostel a roku 1380 na oltář umístěna soška Černé madony. Na konci 17. století vznikl u kostela františkánský klášter se zahradou – dnes v něm je Mezinárodní centrum duchovní obnovy – nádherný barokní chrám byl postaven na začátku 18. století.

kostel v Hejnicích byl postaven na začátku 18. století
na oltáři je soška Černé madony z roku 1380

Při prohlídce poutního chrámu jsme měli štěstí – právě zněla za doprovodu varhan mariánská píseň, a tak čas vymezený pro návštěvu plynul tím nejpříjemnějším způsobem – informace umístěné v interiéru u soch a jiných objektů dobře posloužily zvídavým.

na tomto místě stávala kaplička už v roce 1211, na konci 17. století vznikl františkánský klášter se zahradou; foto z infotabule

Po silnici, která do Hejnic vede z Frýdlantu, jsme jeli na Smědavu – autobus nás zavezl až do sedla pod Smědavskou horou, k chatě ve výšce 847 m n.m., což nám v nejistém počasí značně usnadnilo plánovaný výšlap.

Horská chata Smědava ve výšce 847 m n.m. má strategickou polohu – byla postavena v sedle pod Smědavskou horou při cestě do Hejnic a Frýdlantu

Oblast byla osídlena od roku 1814 – žili zde dřevaři, uhlíři a pastevci skotu, první chata byla postavena v roce 1841 – stavovali se tu poutníci mířící do Hejnic – když vyhořela, postavili v roce 1935 chatu novou. Náporu turistů ale v současnosti nedostačovala, proto ji nedávno velkoryse zrekonstruovali.

Od chaty jsme se vydali po červeně značené turistické cestě na Paulovu paseku pod Smědavskou horou – nepršelo, ale čím výše jsme stoupali, tím hustší byla mlha – buky už byly holé, proto kameny porostlé sytě zeleným mechem vyrůstaly ze spadaného zlatého listí, v lese nefoukalo, takže vycházka byla nadstandardní kvality…

výstup na Paulovu paseku

Jizerské hory s nejvyšším vrcholem Smrk (1124 m n. m.) sousedí na západě s Lužickými horami, na východě navazují na Krkonoše a značná jejich část zasahuje do Polska, mají hustou síť vodních toků a množství rašelinných jezírek a tůní, po hřebenech probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Rašeliniště začala vznikat po skončení poslední doby ledové (asi před 10 000 lety), k největšímu rozvoji došlo před 5 000 lety – v Jizerských horách je prý asi 50 rašelinišť o celkové rozloze přes 250 ha; mocnost rašelinné vrstvy je až několik metrů.

Trasa byla vybraná tak, že jsme prošli nejen skalnatý hřeben, ale udělali si přehled o zdejších vodních tocích – hned poblíž Paulovy paseky jsme se zastavili u prameniště Bílé Smědé.

prameniště Bílé Smědé; foto L. Ondřichová
informace o vodních tocích pod Smědavskou horou
směrovník Paulova paseka

Odtud jsme stoupali na úbočí Smědavské hory (1084 m) po žlutě značené trase a nemohli se nabažit nádherných partií žulových skal s roztodivnými tvary.

z Paulovy paseky po žluté značce na úbočí Smědavské hory; foto L. Ondřichová

Podívejme se na mapku dnešní trasy:

od chaty Smědava na Paulovu paseku, úbočím Smědavské hory na Polední kameny a Frýdlantské cimbuří do obce Bílý Potok 25. 10. 2017

Na mapce je zaznamenáno ve výšce 1000 metrů prameniště Bílého potoka, který dal název obci, v současnosti s asi 700 obyvatel. Obcí Bílý Potok protéká říčka Smědá, do níž se vlévají Bílý, Černý a Hajní potok, sbírající vodu ze svahů hřebene Poledních kamenů.

prameniště Bílého potoka
informace o vzniku obce Bílý Potok, kde je náš dnešní cíl

Oblast, kterou procházíme, byla zařazena do Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny.

rašelinnou loukou míříme k Poledním kamenům
žulové balvany na stezce po hřebeni
Polední kameny ve výšce 1 006 m n.m.
výstup na Polední kameny; foto L. Ondřichová

Možná si při pohledu na obrázky povzdychnete nad mlhou, která neumožnila výhled do kraje – my jsme však byli přesto spokojení – kameny jsou prastaré, rozpukané a tajemné – přímo mluví, chce-li člověk naslouchat.

Polední kameny jsou nejvyšším bodem Hejnického hřebene; foto L. Ondřichová
Polední kameny patří do Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny
romantická stezka po hřebeni Poledních kamenů
bukové listí je spadané, viditelnost skalních útvarů skvělá; foto L. Ondřichová

Stezka nás dovedla mírným sestupem kolem zvětralých žulových balvanů, malých skalních měst a viklanů k Frýdlantskému cimbuří, o němž se říká, že patří k nejdivočejším místům Jizerských hor – dva nápadné skalní vrcholy s věžičkami, téměř vysokohorského vzhledu, spadají z rozeklaného hřebene Horních Poledních kamenů do strmé rokle Černého potoka.

Frýdlantské cimbuří (900 m) – nejatraktivnější část na hřebeni Horních Poledních kamenů; foto L. Ondřichová

Jeden z vrcholů Frýdlantského cimbuří je přístupný po žebříku, na druhý se dostanou pouze horolezci.

výhled z vrcholku Frýdlantského cimbuří – dole je obec Bílý Potok; foto L. Ondřichová
druhý vrcholek Frýdlantského cimbuří slouží jen horolezcům; foto L. Ondřichová
skalní mísy ve vrcholových partiích Frýdlantského cimbuří; foto L. Ondřichová
na tento vrchol lze vystoupit po žebříku
vedoucí zájezdu Ing. Milan Marko; foto L. Ondřichová
obrázek z infotabule v NPR Jizerskohorské bučiny

Nastal čas sestoupit z hřebene do údolí Černého potoka, odkud nás téměř až do cíle povede zelená turistická značka.

sestup z hřebene do údolí Černého potoka; foto L. Ondřichová
výhled na Frýdlantské cimbuří z údolí
Polední vodopád pod Frýdlantským cimbuřím; foto L. Ondřichová

Údolí Černého potoka je považováno za nejstrmější v Jizerských horách – potok pramení na rašeliništi Vánoční louka v sedle Černé hory, sytí se přítoky z Čihadel a ze západního úbočí Smědavské hory. Náhorní plošinu opouští v nadmořské výšce 920 m a během jednoho kilometru délky spadá téměř o 300 m – vytváří rokli s peřejemi a šesti skokovými vodopády, dva z nich dosahují výšky asi 17 m. To vše jsem se dočetla na infotabuli, tedy předávám.

údolí Černého potoka je považováno za nejstrmější v Jizerských horách, vede tudy náročný horský chodník

Tato část horského chodníku se nazývá Kozí stezka – je to vlastně nedokončená silnička se serpentinami vybudovaná v náročném svažitém terénu – na úvrati bylo třeba mohutných opěrných zdí – obdivuhodné dílo!

na Kozí stezce v údolí Černého potoka; foto L. Ondřichová
lesní silnička překonává svah serpentinami – je jištěná nosnými zdmi
opěrné kamenné zdi na úvrati silničky v údolí Černého potoka
turistická stezka údolím Černého potoka

Nejsevernější výběžek Frýdlantského cimbuří má název Hajní kostel – původní jméno Hainskirche má význam „kostel v háji“ – možná tu bývala pohanská svatyně. Místní pověst říká, že právě tady se odehrál příběh, který zpracoval K. J. Erben v básni Poklad…

odbočka k Hajnímu kostelu, nejsevernějšímu výběžku Frýdlantského cimbuří
Hajní kostel – vyhlídka na Frýdlantsko; foto L. Ondřichová
výstup na vrcholek vyhlídky Hajní kostel; foto L. Ondřichová
u odbočky na skálu Hajní kostel
sestup k Černému potoku
vodopád na Černém potoku; foto L. Ondřichová
sestup údolím Černého potoka do obce Bílý Potok
loučíme se s rozeklaným Frýdlantským cimbuřím

Jistě jste z fotografií zjistili, že počasí se nenápadně a soustavně zlepšovalo – holt jsou ti turisti Pána Boha milý děti, jak s oblibou říkávám 🙂

nádražní budova v obci Bílý Potok – cíl dnešní trasy

Cestou do Liberce, kde jsme měli zajištěné ubytování a stravování v Domově mládeže na Zeyerově ulici, jsme v autobuse vyslechli od Milana zprávu, že počasí bude i v příštích dnech značně nejisté…

Domov mládeže v Liberci, Zeyerova ulice – zde jsme bydleli a stravovali se; foto L. Ondřichová
protilehlá budova Domova mládeže – obě prý kdysi byly stavěny jako domov důchodců; foto L. Ondřichová

Večer nás Naše Věra pohostila palačinkovým dortem – byla to náramná ňamka!

4 odpovědi na “Jizerské hory”

  1. Jizerským horám a Krkonoším jsem se děsně dlouho vyhýbal. Ačkoliv v mládí jsem tu proťapkal a prolyžoval kdejaký kout, po roce 1989 se tu natolik změnila klientela, že se mi tu přestalo líbit. A „přestěhoval“ jsem se do jiných hor…

    Jizerky jsem však vzal v roce 2016 na milost a znovu jsem si je zamiloval. Během dvou let jsem tu byl čtyřikrát a letos se sem chystám s partou bývalých spolužáků na prodloužený víkend znovu. Neskutečně krásné a turisticky mimořádně přívětivé hory!

    Vaše cesta z velké části kopíruje i moje putování, kdy jsem během několika dnů přešel přes všechny české jizerské tisícovky a několik polských. To mě vždycky moc baví, putovat ve vzpomínkách s vámi a porovnávat detaily, kterých jsem si já sám nevšiml a které naopak mně chybí na vašich fotografiích. To je potěcha pro oko i pro duši.-)

    Z Jizerek mám jeden zajímavý postřeh, i když tím riskuji bouři nesouhlasu. A tím je zásadní rozpor mezi zdejší pěší turistikou a cykloturistikou.

    Pěšák se tu pohybuje zcela svobodně, díky husté síti značení se dostane prakticky kamkoliv, může si vybírat ze spousty cest a stezek, které spojují vrcholy s výlezy po žebřících a báječnými výhledy jako korálky na provázku.

    Cyklista si nastoupá nadmořskou výšku autem, zaparkuje na záchytném parkovišti v Jizerce nebo v Bedřichově a pak si to šine po vrstevnici po pohodlné asfaltce. Sice kromě asfaltky a davu cyklistů nic jiného neuvidí, ale večer může doma hrdě prohlásit: Mámo, dneska jsme projeli celý Jizerky! Škrtni je a podívej se, jaký hory dáme příští víkend!

    Pěšák se s cyklistou potkají obvykle jen tehdy, když pěšák musí přeběhnout tuhle frekventovanou dálnici. Nejhorší zážitek jsem měl asi na Hřebínku a na Knajpě. Zatímco na pěších trasách jsem míjel ostatní turisty jen zřídka (obvykle Poláky), tady u těchto dvou náleven byly zaparkovány desítky, nebo spíš stovky jednostopých dopravních prostředků a hučelo to tu jejich šťastnými majiteli (s dresy z obou stran popsaných hrdými sponzory) jako v úle.

    Mnoho cyklistů pak nerespektuje zákazy vjezdů a batůžkáře zlostně vycinká, když mu odmítne uskočit z cesty střemhlav do trní.

    Můj názor je jasný – cyklista do Jizerek nepatří! Ovšem turistický ruch si jej žádá, vyasfaltuje mu dálnice a snese mu modré s nebe, protože je tu v převaze a generuje zisk. Pecunia non olet…

    1. Zdravím a děkuji za Váš zájem, myslím, že si takovou přízeň ani nezasloužím!
      Co píšete o cyklistech a vydělávání peněz na „turismu“ – protože to, co o nich zmiňujete, není turistika – je i můj názor! Pěší turistika je královna pohybových aktivit – o tom není sporu – ale ne každý má na ni fyzické předpoklady a „hlavu“ – vyžaduje totiž účinnou spolupráci, ne jen se bezduše pohybovat lesem či po asfaltce 🙂
      Ale už slyším, jak cyklisté si hájí svoje – i cyklistika má své přednosti, to já jako dnes už jen rekreační cyklistka dobře vím, ale v horách není nad pořádnej pěší vejšlap!
      Jinak – do Jizerek se určitě vrátíme, protože i z fotek je vidět, že nejzářivěji během naší návštěvy zrovna nebylo 🙂
      Díky, zachovejte nám přízeň 🙂

  2. Ďakujem za krásne putovania a poznávanie mnohého nepoznaného …do nového roku 2018 želám veľa zdravia a chuť do písania blogu – robíte tým mnohým ľuďom radosť.Pozdravuje Marianna

    1. Milá Marianno,
      dostali jsme od Vás krásný novoroční dárek!! Srdečně děkujeme a přejeme Vám pevné zdraví a spokojenost v životě.
      Moc nás těší, že navštěvujete naše stránky – zachovejte nám přízeň! 🙂
      Všechno dobré Míša a Mirek

Napsat komentář: M+M Svatošovi Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*