Lužické hory

Jen pomyslná hraniční čára dělí české Lužické hory od Žitavského pohoří
Jonsdorfské skalní město, lázně Oybin a okolí
Se Spolkem přátel hor na severní Trojmezí 25. – 28. 10. 2017
2. den – 26. října 2017

Pár kilometrů severně od Liberce, kde jsme byli při podzimním zájezdu ubytovaní, leží v Sasku, kousek od hranic polských a českých, Horní Lužice, do jejíž nejjižnější části, Žitavských hor, jsme podnikli turistický výlet.

Lužice bývala od začátku 14. století součástí Zemí Koruny české, v 17. století přešla země pod správu Saského kurfiřtství, dnes patří část Německu a část Polsku.
Žitavské hory náleží k Lužickému hřebenu a zaujímají plochu 50 km2, jsou tedy nejmenším německým pohořím. Erozí pískovcových skal vznikly zajímavé útvary, také ledovce, které sem kdysi dosáhly, vykonaly své. Turisticky nejvyhledávanějšími místy jsou Jonsdorfské skalní město (na ploše 63 ha) a vyhlídky z hřebene Brandhöhe a Töpfer nad Oybinem.

Městečka Jonsdorf (≈ 2 000 obyvatel) a Oybin (≈ 1 500 obyvatel) na severní straně Žitavských hor jsou označována za vzdušné lázně a kvůli dechberoucím sceneriím v okolní přírodě nemají o návštěvníky nouzi.

Jen jsme vystoupili na parkovišti v Jonsdorfu z autobusu, okouzlily nás skalní věže nazvané Nonnenfelsen, tedy Jeptiščí skály (537 m).

hotel a jezírko pod Jonsdorfským skalním městem; www.svatosi.cz

Je jasné, že tak půvabné místo má i romantickou pověst o svém založení: celestinský mnich Jonas z kláštera v Oybinu začal ve zdejší kotlině pod zalesněným hřebenem obdělávat půdu – jeptišky mu pomáhaly, a že byl fešný chlapík, děvčata se nevěnovala jen práci na poli… Která zhřešila, zkameněla – tak vznikly Jeptiščí skály. O trestu pro Jonase není nikde řeči – naopak po něm jeho potomci pojmenovali městečko a do znaku si dali mnicha… 🙂

pískovcové Jeptiščí skály (Nonnenfelsen); foto L. Ondřichová
skály zvané Jeptišky nad lázeňským městečkem Jonsdorf (Janova ves); foto L. Ondřichová

Po modré turistické značce (stejné jako u nás) jsme se vydali na hřeben skal. Běžní turisté stoupají úzkou, hlubokou průrvou, ale pískovcové věže mají v oblibě také horolezci.

úzkými skalními průrvami stoupají turisté na pískovcové skály
Jonsdorfské skalní město v Žitavských horách
skalní město se rozkládá nedaleko hranic s ČR na ploše 63 ha
výstup na hřeben
zvětráváním vznikly skalní rozsedliny
pískovcový hřeben nad údolím potoka Pochebach je asi 150 metrů dlouhý
zbývá výstup na vrcholovou plošinu Nonnenfelsen
skály se tyčí až 100 metrů nad údolím potoka
vrcholová plošinka hřebene Nonnenfelsen s vyhlídkou na městečko a vrch Hvozd; foto L. Ondřichová
výletní hostinec na Nonnenfelsen
hřeben Nonnenfelsen
z hřebene je nádherný výhled do okolí; foto L. Ondřichová
skalní útvar zvaný Krokodýl; foto L. Ondřichová
předpověď špatného počasí dneska naštěstí nevyšla

Z hřebene Jeptiščích skal jsme sestupovali po zeleně značené stezce, která vedla i kolem skály Barbarine, kde mohou zájemci zkusit výstup na vrcholek zajištěnou cestou. Mířili jsme voňavým lesem zdobeným roztodivnými skalními formacemi, nad nimiž se tajil dech, přímo k hranicím s Českou republikou, k pěšímu přechodu u pískovcových Krkavčích skal (Rabenstein), pro svou obtížnost s chutí zlézaných horolezci.

 

Krkavčí kameny (Rabenstein) – 543 m
Krkavčí kameny stojí přímo na česko-saských hranicích

Větší z věží Krkavčích skal, ležící na německém území, dostala jméno Falkenstein (Sokol), menší českou nazvali horolezci Sokolík.

vyšší vrchol Krkavčích kamenů nazývají Němci Falkenstein (Sokol), nižší vrchol je český a horolezci ho pojmenovali Sokolík; foto L. Ondřichová

Místo poskytující skvělý rozhled bylo vždycky vyhledávané – kdysi tu stávala dřevěná vyhlídka a poblíž hostinec s čilým provozem.
Podívejme se na dnešní trasu v Žitavských horách:

prohlídka Jonsdorfského skalního města: Nonnenfelsen (Jeptišky) – Krkavčí kameny – sestup k silnici Hainstraße – 26. 10. 2017 – 1. část

Kousek jsme šli po hranici červeně značenou stezkou a poté zabočili na hřeben s překrásným pískovcovým útvarem Malé a Velké varhany – navíc se kochali výhledem na Jeptiščí skály a Jonsdorf.

vyhlídka Malé a Velké varhany v Jonsdorfském skalním městě
romantický skalní útvar zvaný Lvíček

Celá oblast je protkaná naučnými stezkami a informačními cedulemi (místy až na úkor přehlednosti) – zcela unikátní jsou bývalé lomy na mlýnské kameny – do zdejšího pískovce pronikla při geologických procesech znělcová a čedičová zrnka, čímž získal tvrdost a po opracování se skvěle hodil na mletí obilí. V roce 1570 zde začal místní občan Hieronymus Richter lámat kámen v lokalitě dnes zvané Bärloch (Medvědí díra), na začátku 17. století už tu pracovaly čtyři lomy a v nich na sedmdesát dělníků. Největší lom s názvem Schwarze Loch (Černá díra) fungoval více než 300 let (na ceduli je datum 1600 – 1915) a zdejší mlýnská kola o průměru 0,6 – 2,7 m se vyvážela nejen do celé Evropy, ale i do zámoří. V propasti vytěženého lomu je dnes technický skanzen.

Schwarzes Loch (Černá díra) – zde se po 300 let těžil mimořádně tvrdý pískovec pro výrobu mlýnských kamenů
kovárna, kde se vyráběly nástroje k těžbě a opracování mlýnských kamenů

Nejvyšší věží Jonsdorfského skalního města je pískovcová terasa Carolafelsen (569 m).

Jonsdorf z vyhlídky Carolafelsen, nejvyššího pískovcového útvaru zdejšího skalního města
výhled z Carolafelsen – téměř neznatelné Jeptiščí skály, v pozadí na hranicích Luž (793 m)
naučná stezka kolem lomů v Jonsdorfu
socha dělníka z lomu – v roce 1570 zde začal Hieronymus Richter jako první lámat a opracovávat pískovec vhodný na výrobu mlýnských kamenů
Medvědí díra (Bärloch) – nejstarší lom
erozí pískovců byly vytvořeny zajímavé útvary – pokličky, hřiby apod. – zde je skála nazývaná Tři stoly

Na předchozí mapce vidíte, že jsme sestoupili k silnici, autobusem jsme popojeli do obce Hain, odkud se někteří turisté vydali na vrch Hvozd, my ostatní jsme po červeně značené turistické cestě stoupali k hraničnímu sedlu Kammloch, česky zvanému Hraniční uzávěra. Zde pokračovala červená pěší trasa do Čech, ale pro nás začínala žlutě značená druhá část výletu Žitavskými horami s cílem v saském městečku Oybin.

vycházka po hřebeni Brandhöhe a Töpfer: Hain – Brandhöhe – Scharfenstein – Česká vyhlídka – Töpfer – Oybin 26. 10. 2017 – 2. část

Na mapě vidíte množství vyznačených vyhlídkových míst – v počasí, které panovalo, to byl výlet přímo odměnový. Skály romantického, ale někdy skoro děsivého vzezření, podle fantazie návštěvníka, nás provázely celou oblastí – člověk se té krásy nikdy nenabaží.

historický rozcestník v lokalitě Kammloch – Hraniční uzávěra

Pískovcový hřbet, který se táhne Žitavskými horami od sedla Kammloch, je v mapách označován názvem Brandhöhe, česky Spálená výšina (596 m).

soutěska Velká Skalní ulice (Große Felsengasse); foto L. Ondřichová
přírodní památka Mušlový sál (Muschelsaal)
vyhlídka z Brandhöhe (Spálená výšina) – 596 m
vyhlídka z Mnišské kazatelny (Mönchkanzel) na Oybin a stolovou horu s hradem, vpravo skála Taube (Holub)
skály na Brandhöhe (Spálená výšina)
kostelík a hrad v Oybinu z Brandhöhe

Impozantní věž Scharfenstein (Ostrý kámen) ukončuje Spálenou výšinu, vedlejší úžlabinou je možno sestoupit z hřebene do Oybinu.

Scharfenstein (Ostrý kámen) – 570 m – věž vyčnívá asi 45 m nad temeno hřbetu; foto L. Ondřichová
na vrchol Scharfensteinu vedou kamenné a kovové schody
z vrcholu Ostrého kamene je kruhový výhled: Oybin, Hvozd, Luž, Ještěd – co víc bychom mohli chtít?
skalní věži Scharfenstein se dříve říkalo Matterhorn Žitavských hor
výhled ze Scharfensteinu byl prémiovou cenou dnešní vycházky

Jestliže jsme chtěli pokračovat dál, museli jsme vystoupat na navazující hřeben – naštěstí po kamenných schodech, ale i ty jednou skončily a pohodlně jsme ťapkali pěšinou po protáhlé stolové hoře nazývané Töpfer, česky Hrnčíř, nevynechali nedalekou Českou vyhlídku (Böhmische Aussicht), která leží na okraji vrcholové plošiny (575 m) a je jedinečnou možností vidět tzv. Trojmezí: Česko-Polsko-Německo, které se v této oblasti stýkají.
Nemohli jsme se nezastavovat u skal, které zdejší příroda lidem pro radost nadělila – jsou jedinečné.

skalní útvar na hřebenu Töpfer zvaný Slepice sedící na vejcích

Zanedlouho se před námi objevila výletní restaurace Töpferbaude, což znamenalo závěr hřebene – nedaleko spadají pískovcové skály prudce k úpatí, od nějž pokračuje širá rovina – Žitavské hory tu vlastně končí.

Töpferbaude – výletní restaurace na hřebeni; foto L. Ondřichová
Felsentor (Skalní brána) – vyhlídka v závěru hřebene Töpfer
výhled ze Skalní brány na Töpferbaude

Dominantou a symbolem Töpferu je Skalní brána, zpřístupněná na vrcholek točitým kovovým schodištěm.

vyhlídka Skalní brána na hřebeni Töpfer (Hrnčíř), 582 m; foto L. Ondřichová
výhled z hřebene do Žitavské roviny, na polské straně dýmající komíny a pás Lužických hor; foto L. Ondřichová
sestup z hřebene Hrnčíř do Oybinu; foto l. Ondřichová

Oybinu je zachováno množství hrázděných domů, typických pro oblast Lužice – okolí úpravné a očím lahodící, nade vším dominuje stolová hora (514 m).
Archeologickými nálezy je potvrzeno, že zdejší osídlení sahá do doby bronzové (≈ 11. stol. př. n. l.) – mimořádně tvarovaná pískovcová skála vystupující 120 metrů nad úrovní okolní krajiny měla řadu výhod pro kolonizaci.

Žitavsko patřilo od začátku 12. století starobylému rodu Ronovců, z nichž nejvýraznějším byl Jindřich z Lipé (1275–1329), který u zemské stezky spojující Čechy s Lužicí podstatně rozšířil hrad vybudovaný ve 13. století jako strážní stanoviště. Hrad později přešel do majetku českých panovníků, roku 1364 ho nechal císař Karel IV. (1316–1378) přestavět na reprezentativní šlechtické sídlo a krátce nato u něj založil klášter celestinů. (Řád celestinů měl v Českých zemích konvent v Oybinu a v Praze u sv. Michala pod Vyšehradem, hojněji působil v Itálii a ve Francii, koncem 18. století jeho členové zcela vymřeli).

část stolové hory v Oybinu, na níž jsou zříceniny hradu; foto L. Ondřichová
výstup na skálu ke hradu, který vznikl ve 13. století u zemské stezky mezi Čechami a Lužicí; foto L. Ondřichová
hrad upravil na reprezentativní šlechtické sídlo císař Karel IV. a založil tu také klášter řádu celestinů

Husité podnikli do Lužice několik tažení, zpustošili Žitavu, ale hrad ani klášter Oybin nedobyli – roku 1577 však byl celý areál zničen požárem od blesku a postupně chátral, až na konci 18. století zůstal v troskách. V éře romantismu se o malebné ruiny císařského paláce a středověkého kostela na pískovcové skále začali zajímat básníci a malíři, z nichž zvláště obrazy Caspara Davida Friedricha (1774–1840) vzbudily tak velký zájem veřejnosti, že v roce 1829 byly rozsáhlé zříceniny zpřístupněny turistům. (O německém romantickém malíři je zmínka ve článku Vernisáž výstavy Daleká cesta)

Na konci minulého století proběhly několikaleté rozsáhlé opravy celého objektu nad městečkem, ale my jsme bohužel neměli dost času užít si výsledků té záslužné práce při prohlídce. Vystoupali jsme na nádvoří, užasli nad mohutnými kamennými bloky, na jejichž vrcholcích trůnily části zdiva… dotazem jsme zjistili, že prohlídka zabere několik hodin, tedy zůstalo jen u tužeb… Přesto jsem si přišla na své: infocentrum umístili do prostoru, kde prý podle popisku býval čeledník (Gesindestube) – uvědomila jsem si původ jadrného slova „ksindl“a jeho vhodnost pro vyjádření způsobu chování některých osob či jednoznačnému popisu kvality prostředí… 🙂

pohled z nádvoří hradu na vrch Hvozd a rozhlednu nad Oybinem

Hvozd (Hochwald) je významný kopec Lužických, resp. Žitavských hor. Znělcová kupa (750 m) leží na česko-německé hranici, na jednom ze dvou vrcholů postavili členové spolku ze Žitavy rozhlednu (1892), na druhém je chata německého majitele.

Od hradu jsme do městečka sestoupili soutěskou, která vyústila na malém plácku před barokním kostelíkem přilepeným ke skále.

do města jsme se vrátili romantickou soutěskou pod hradem
kostel ze začátku 18. století v Oybinu pod stolovou horou

Luterský farní kostel byl vystavěn mezi lety 1709 – 1732 na svahu pod někdejším hradem a celestinským klášterem. Co přitahuje návštěvníky, je skvěle dochovaný originální interiér – dvě řady podélných galerií s malovaným zábradlím a kazetovým stropem, též svažitá podlaha kopírující venkovní terén.

interiér barokního kostela se dvěma řadami podélných galerií s malovaným zábradlím a svažitou podlahou; foto L. Ondřichová
kostel v Oybinu stojí za návštěvu; foto L. Ondřichová

Večeře v Liberci neoslnila, zato na dokonale upečený bůček, který nám nabídla Naše Věra, vzpomínáme dosud… 🙂

Související článek:
Jizerské hory.

5 odpovědí na “Lužické hory”

  1. Ahoj Svatošovi,jsem už 400 návštěvník tohoto příspěvku,což je neuvěřitelné číslo.Míšo, musí Tě těšit,že si lidé rádi přečtou Tvoje komentáře.Není to v dnešním zrychleném světě samozřejmost.Proč píšu.Loni jsme byli s naší partou budvarských turistů v Lužických horách a tak jsem si se zájmem přečetla vaše putování s Milanem.Pošlu Ti na Tvoji emailovou adresu moje fotoalbum z Lužických hor.Zároveň jsem zaznamenala, že jsme se obě probojovali do výpravy na Slovensko,tož se v červenci uvidíme.Moc vás oba zdravím.Majka

    1. Míšo, musím zareagovat na svůj komentář.Po jeho opětovném přečtení musím opravit hrubku, měla jsem na mysli Tebe, Míru a sebe,(obě tam nepatří). Ještě musím pochválit Lídiny fotky v tomto příspěvku, i při špatném počasí září. Ty máš opět dopodrobna zachycené všechny zajímavosti i samozřejmosti výletu. Jak jinak?

      1. Milá Majko,
        srdečně oba děkujeme za velmi lichotivé komentáře – to víš, že nás to těší, když naši práci někdo pochválí! Velmi si cením toho, že se ozveš veřejně s komentářem – jen nemnozí to udělají – ne snad proto, že by nenalezli souzvuk s naším pojetím textovým či obrázkovým, prostě proto, že nechtějí chodit tzv. s kůží na trh 🙂 Dobře vím, že člověk v zápalu myšlenek lehce přehodí slovo či písmeno – je to velmi snadné – a pak se na to podívá a řekne si: Tak to bylo naposled, proč bych já se zatěžoval(a)? Takže se nestresuj nějakým překlepem 🙂 My jsme rádi, že máme Tvoji přízeň a těšíme se na setkání na Slovensku 🙂
        Mám teď hodně co dělat, ale při nejbližší příležitosti si moc ráda prohlídnu důkladně Tvoje fotky z Lužických hor – zatím jsem jen mrkla a těším se, díky za ně, zajímá mě to!
        Omlouvám se, že jsem vzápětí neodpověděla a děkuji za Tvoji pečlivost 🙂
        Ať Ti to pořád šlape!

  2. A dovolím si ještě poslední úvahu na dobrou noc, která navazuje na váš článek z Jizerských hor. Lužické hory právě patří mezi ty hory, kam jsem se z Jizerek na čas „přestěhoval“. Lužické hory jsem objevil poměrně pozdě, ale o to intenzivnější to byla láska.-) A když už jsem je prolezl téměř celé, tak teprve poté jsem objevil záznamník OTO Lužické hory… a celé jsem si to zopakoval ještě jednou.-)

    Lázně Jonsdorf a Oybin jsem původně objevil díky projektu Tolštejnského panství (http://www.tolstejnskepanstvi.cz), kam jsem se s pasem Tolštejnského panství původně vydal jen za razítkem a za místní turistickou atrakcí – úzkorozchodnou železnicí. Ale nakonec jsem tu objevil překvapivý a úžasný kout světa. Přesně takový, jak jej zde popisujete. Úchvatné! Ostatně stejně úchvatné jako kdekoliv jinde v Lužických horách.-)

    Tak i za tuhle duševní osvěžovnu písmem i fotografiemi díky moc!

    1. Nemohu než se přiznat, že po přečtení Vašich tří komentářů, za které jsem opravdu vděčná – dobře vím, že jste kromě pracovního nasazení ještě motorem odboru KČT Havlíček a velmi výkonným dálkovým turistou, takže musíte hodně hospodařit s časem – byla opravdu potěšena a zažívala stav, který vyjadřuji větičkou: Nechodila – tančila, nemluvila – zpívala 🙂
      Tož tak, díky 🙂

Napsat komentář: Majka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*