PostHeaderIcon Velký a Malý Blaník (a Česká Sibiř)

11. dubna 2014

Na vrchol Blaníku jsme se nevydali prozkoumat připravenost svatováclavského vojska (i když by ujištění o jeho bdělosti nepochybně uklidnilo mnohé malověrné), vedla nás tam turistická zvědavost a rutina – na svazích bájné hory jsme ovšem pod nenápadným a záludným tlakem prostředí podlehli kouzlu místa a s přibývajícími informacemi se cítili stále více jako ve svatyni… 🙂

Než jsme se na naučné stezky vydali, věděli jsme, že výchozím bodem je parkoviště asi půldruhého kilometru nad Louňovicemi a že na vrchol obou kopců, které jsou ozdobou kraje a lákadlem pocestných, vede červeně značená turistická stezka lemovaná infotabulemi, z nichž ten, kdo je opravdu přečte, získá dostatečné vědomosti, aby se mohl radovat, na jak zvláštní a důležité místo ho osud zavál. 🙂

Lesem provoněným svěžími jarními barvami jsme se ubírali asi kilometr pohodlnou cestou, jen 300 metrů pod vrcholem byl strmější výstup – ten ovšem byl odměněn možností navštívit rozhlednu a užít si kruhového výhledu na Podblanicko a do kraje, který nazýváme „Česká Sibiř“.

Třicetimetrová věž má zasklenou vyhlídkovou plošinu ve výšce 24 metrů a k té je nutno zdolat 112 schodů. Svůj vzhled získala rozhledna v roce 1941, kdy dokončil její výstavbu Klub českých turistů. Podobnou, ve tvaru husitské hlásky, vystavěli v roce 1920 turisté ve Větrovech u Tábora – víme ale, že 1. ledna 2012 Hýlačku zničil požár (roku 2014 by se měla začít stavět nová, prý má stát 6 milionů).

Odedávna byl Blaník opředen mnoha pověstmi – ta o svatováclavském vojsku a jeho pomoci, když bude české zemi nejhůře, se stala součástí Proroctví slepého mládence a Sybilina proroctví. Rok poté, co ji Alois Jirásek zařadil do Starých pověstí českých, dal (1895) kardinál František hrabě Schönborn vystavět na vrcholu Velkého Blaníku dřevěnou rozhlednu, která se ale, neopravována, v roce 1936 zřítila při náporu větru.

Hora dosahující výšky 638 metrů byla osídlena už v 5. století př. n. l. – v době halštatsko-laténské tu bývalo opevněné hradiště Keltů, zbytky kamenných valů jsou dosud dobře patrné.

Ve středověku prý někde na vrcholu, na pozůstatcích dávných základů, stával dřevěný hrádek;  v roce 1962 byl na Blaníku nalezen poklad, pravděpodobně uschovaný v neklidných dobách první poloviny 17. století – 622 stříbrných mincí z celé Evropy udělalo radost archeologům i historikům.

Je jasné, že jsme po naučné stezce spěchali k Veřejové skále, což je bájný vchod do nitra hory, v níž spí vojsko, které na povel knížete sv. Václava projde veřejemi a udělá pořádek v české zemi. Všichni víme, že tato hypotetická situace dříve bývala, a možná dosud je, velkou inspirací pro umělce všech oborů.

Vojsko zřejmě podřimovalo, ptáci zpívali, bučina si čechrala vyrašené listí, a tak jsme v tom rozjaření seběhli dolů k parkovišti a vydali se na vrchol Malého Blaníku. I na něj je cesta pohodlná, jen v závěru si vyžádá krátký ostřejší výstup, kterého si poutník ani nepovšimne, protože jeho zájem poutá malebná zřícenina kaple – dnes ji obtékalo slunce a po cihlových stěnách hladily stíny – nade vším mladé světlounce zelené lístečky buků, které mají právě jen několik dní v roce tak zvláštní barvu.

Místo bylo jako stvořené pro náboženské obřady – nejdříve pohanské, později křesťanské. Už v 16. století tu stávala dřevěná kaple a chodila sem procesí, v roce 1753 nechal arcibiskup vybudovat nádhernou kapli sv. Maří Magdaleny – osmiúhelník ve tvaru elipsy – ale za pouhých třicet let byla z nařízení císaře Josefa II. zrušena a v polovině 19. století opuštěný příbytek boží obýval jen poustevník. Církev se pokusila obnovit poutě, a tak byla vybudovaná kaplička přiléhající k vnější stěně pobořené kaple, avšak i ona podlehla zubu času.

Přesto zde můžeme obdivovat velikána, co nepodléhá zmaru, ale zdárně prospívá obdivován všemi příchozími – uprostřed bývalé svatyně se tyčí smrk, kterému říkají Velký Mnich; prý je 200 let starý.

Malý Blaník s vrcholem ve výšce 580 metrů rozhodně nezaostává v ničem za svým vyšším a obdivovanějším bratrem – vřele doporučujeme jeho návštěvu.

Louňovice pod Blaníkem byly druhou zastávkou, již jsme zvolili pro poznání kraje – zdejší zámek získal svoji podobu při přestavbě v 17. století – v té době už měl za sebou bohatou minulost. V roce 1924 koupila objekt Tělovýchovná jednota Sokol a vlastní jej dosud.

Na prohlídku muzea jsme neměli čas, zašli jsme do kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde byl roku 1679 pokřtěn Jan Dismas Zelenka a kde je v kryptě od roku 1724 pochován jeho otec Jiří, místní učitel.

Kousek od kostela, v místech, kde stával rodný dům hudebního skladatele, je žulový památník.

Jan Dismas Zelenka (1679–1745) je naším nejvýraznějším skladatelem barokní hudby, bývá dokonce považován za katolický protipól Johanna Sebastiana Bacha. Zelenkova hudba má výrazné rysy, v nichž jsou patrné odkazy na českou lidovou hudbu – poté, co v mládí odešel z rodných Louňovic, zakotvil v Drážďanech, v kapele krále Augusta II. Silného a pravděpodobně jen jednou během života Louňovice navštívil, Sasko se stalo jeho druhým domovem, v Drážďanech je i pochován.

Složil 250 skladeb, převážně duchovní hudby; zájem o jeho dílo je v posledních desetiletích značný, v Louňovicích je od roku 1984 pořádán festival Podblanický hudební podzim.

S přívětivým městečkem jsme se rozloučili při výhledu na proslulé „blanické“ panorama:

V Libouni jsme nemohli minout nedávno opravený kostel sv. Václava,

který byl původně vystavěn ve druhé polovině 12. století jako románská rotunda.

Program výletu jsme sestavili tak, abychom se po památkách stavebních potěšili přírodními – a k tomu je zvláště vhodné místo v zámeckém parku v Ratměřicích, ležících téměř na dohled od Louňovic – z cizokrajných dřevin vynikají nejen vzrůstem, ale i exotickým původem dva sekvojovce obrovské, které nechal hrabě Chotek vysadit asi před 150 lety jako (prý) třináctileté stromky dovezené ze Sierra Nevady v Kalifornii. V současnosti dorostly do výšky 45 metrů a jsou tedy nejvyšší v České republice; kůra sekvojí je houbovitá, velmi silná a dobře chrání stromy – nyní snad velikány měří po obvodu sedm metrů.

Dendrologický park zabírá asi deset hektarů – budovali ho postupně Chotkové od roku 1848.

Prostory zámku byly využívány v posledních desetiletích k sociálním účelům, teď se objekt opravuje a upravuje a měl by sloužit turistickému ruchu.

Park volá po odborné údržbě, trávník postupně pohlcuje bršlice kozí noha, ale přesto jsme našli kytky, které rozkvetly dostatečně brzy, aby je agresivní karhánek nepřikryl.

V centru Ratměřic nelze přehlédnout opravený kostel sv. Havla, jehož původ je také románský, prý byl vystavěn už v roce 1220, pak ve 14. století přestavěn goticky a teď je opravdu radost na něj pohledět.

Aby poznávací program gradoval, zařadili jsme téma historické – jen kousek za Ratměřicemi, na návrší, odkud vidíme, že obzor z jedné strany uzavírají Velký a Malý Blaník a na straně protilehlé je v dolíku schovaná vesnice Jankov, z níž poutá pozornost jen věž kostela, se 6. března 1645 odehrála nejkrvavější bitva třicetileté války.

Císařská armáda chtěla Švédům, vedeným Lennartem Torstenssonem přehradit cestu na Moravu a Vídeň, a tak habsburští velitelé donuceni okolnostmi vybrali pro střetnutí netypické místo (značně členitý a zalesněný terén) i čas (v březnu bylo v kraji dnes nazývaném Česká Sibiř velmi chladno, zamrzlé rybníky využili pro přechod svých oddílů a výhodné postavení děl Švédové) a štěstí nestálo na rakouské straně – maršál Götz byl zabit a maršál Melchior von Hatzfeld zajat. Císařská vojska Švédové rozprášili a výsledek bitvy, v níž padlo 6 500 mužů a všechny okolní vesnice (kromě Jankova) podlehly ohni, doslova pootočil kormidlem dějin, politické důsledky byly značné.

Ačkoliv začala probíhat mírová jednání, táhl maršál Torstensson na Moravu, cestou obsadil několik měst, mezi nimi 13. 3. 1645 i opevněnou Jihlavu (kde Švédové plenili a ničili až do 8. 12. 1647), ale v Brně narazil na tuhý odpor – tři měsíce město obléhal, pak musel odtáhnout (viz legenda o konci obléhání: M+M Svatošovi – Brno). Zlomová bitva u Jankova byla poslední, politická situace vyústila nakonec do podpisu Vestfálského míru, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku.
Nad Jankovem na trase naučné stezky byl postaven památník.

Podívejte se na mapku:

Nemohu vás připravit o půvabnou pověst o tom, jak svatý Václav varoval místní farníky před neštěstím: pár dní před bitvou se při mši svaté otevřela ruka knížete české země a kopí, které upustila socha na zem, rozlomilo se na tři kusy – přítomní věřící to považovali za špatné znamení, což se zanedlouho při tragickém výsledku bitvy potvrdilo…

V Jankově, historií tak obtěžkaném místě, jsme ukončili dnešní poznávací program a vydali se šupito presto ku Praze a dále do Stochova, kam jedeme na zítřejší turistický pochod – pro návrat do reality jsme si v Ládví u Kamenice zašli na kopec Vlková potěšit se výhledem na zemi českou z nedávno vystavěné rozhledny.

Odstavili jsme auto v městečku a po modře značené cestě šli dobrý kilometr lesem – až v poslední chvíli se před námi objevila 45 metrů vysoká kovová věž, jejíž základnu tvoří vodojem. Rozhledna je v provozu od srpna 2011, po obvodu tubusu vede 150 průhledných adrenalinových schodů a člověk se až na plošině ve výšce 25 metrů plně soustředí na výhled, který je opravdu překrásný.

Operátor vybral pro rozhlednu svah (488 m) kopce Vlková, a tato volba byla už druhá v pořadí – na vrcholku (521 m) postavili v roce 1924 Ringhofferové, jimž tehdy okolní panství patřilo, dřevěnou chatu s vyhlídkovou věží 15 metrů vysokou – je však přístupná jen příležitostně, protože leží v oplocené oboře.

Spanilá česká krajina, která nám pouhých 30 kilometrů od centra Prahy ležela u nohou, byla závdavkem turistických radovánek očekávaných v příštích dnech.

2 komentáře - “Velký a Malý Blaník (a Česká Sibiř)”

  • Tak jsem se potoulala po slavných Blanících. Bohužel jsem tam nikdy nebyla, takže si to musím nějak naplánovat a vydat se tam. Inspiruješ mne. Moc krásně jsi vycházku zpracovala, takže jsem měla pocit, že se tam procházím já.
    Dík. Jarka

  • Martin P. says:

    Tak tohle je taky velice příjemná reportáž z cest, evokující vzpomínky. Blaník je moje srdeční záležitost … Ratměřice a památník u Jankova jsem navštívili loni při plnění OTO Benešovsko … a tu rozhlednu u Ládví Vám mohu jen závidět. Šel jsem tudy kolem v listopadu, branka však byla zamčená .-(((

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist