PostHeaderIcon Gustav Mahler a České země

Přednáška Ing. Milana Paláka v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě
Neděle 13. května 2018

18. května 1911 zemřel ve Vídni hudební skladatel a vynikající dirigent Gustav Mahler, rodák z Kaliští u Humpolce, který do svých 15 let žil s rodinou a příbuznými v Jihlavě, ve druhé polovině 19. století městě osídleném česky a německy mluvícím obyvatelstvem.

Vždy v polovině května pořádají jihlavští turisté k uctění památky Gustava Mahlera akci nazvanou Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel, na niž zvou přednášející, kteří svými tématy zaujmou účastníky. Ing. Milan Palák se letos zaměřil na vztah skladatelův k českému prostředí.

Ing. Milan Palák v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě – přednáška o vztazích Gustava Mahlera k českým zemím a českému prostředí; foto V. Hloupý

výklad byl doplněn videoprezentacemi, hudebními ukázkami a citacemi ze vzpomínek skladatelových přátel; foto F. Janeček

Těší mě, že Ing. Palák souhlasil se zveřejněním celého textu přednášky – věřím, že čtenáře zaujme stejně jako posluchače v Domě Gustava Mahlera.

Gustav Mahler a České země
Milan Palák, Jihlava 13. 5. 2018

Ú v o d
Pro své vystoupení jsem si zvolil téma pojednávající o vztazích Gustava Mahlera k českým zemím, k českému prostředí, se kterým se po celý život setkával.

Když jsem si tuto přednášku připravoval, vypsal jsem pro její závěr několik myšlenek současného hudebního skladatele Jana Klusáka, který na Mahlera ani trochu nežárlí, ba naopak jej vysoce ctí. Ale pak jsem si řekl, že citaci z jeho práce o Mahlerovi dám hned do úvodu.

Takže:
Mahlerovu hudbu je třeba slyšet. Ale neznáte-li ji, buďte rádi a neseznamujte se s ní. Ona totiž číhá jako divá šelma a přepadne-li vás, už se jí nikdy nezbavíte.
Co bylo Mahlerovo štěstí? Jeho stálý a závratný vnější vzestup, ono dirigentské furioso, ony ďábelské náhody, které mu vždy připravily místo ještě lepší a lákavější? Nebo chvíle tvůrčího požehnání, závratě slasti z tvorby? Co byl úspěch? Ředitelská místa, americké triumfy nebo Píseň o zemi? Almiččin automobil nebo věčný život v díle? „Určitý“ přepych a životní pohodlí nebo Kafkova specifická „Svatost“, o níž mluví Brod? Vlastními Mahlerovými slovy si odpovídáme, že tyto otázky vůbec otázkami nejsou.

Č e s k ý  j a z y k
Často kladenou otázkou, která někdy převažuje nad vnímáním jeho hudby, je ta, zda Gustav Mahler uměl český jazyk nebo mu alespoň rozuměl.
V létech 1860 až 1875, kdy žil v Jihlavě, bylo toto město osídleno česky i německy mluvícími obyvateli. Dokládá to i seznam studentů 4. třídy gymnasia, do něhož s Gustavem podle jména chodili kluci dozajista ryze českého původu: Čermák, Chmelař, Krejčí, Křepelka, Nápravník, Ondráček, Šindelař – všichni psaní s českou diakritikou. A s nimi také Kaluscha, Prohaska, Wozelka, Skrbensky psaní podle německého jazykového úzu. Mezi 37 studenty této třídy jich 23 mělo jako volitelný předmět zapsanou češtinu, ale Gustav mezi nimi nebyl. Zato jeho bratr Alois v jiném ročníku se česky učil; jinak to byl hoch povahově nestálý, který v roce 1910 odešel do Ameriky.

Takže Mahlerova rodina byla obklopena českým prostředím celých patnáct let, čili česky musel rozumět, i když tento jazyk běžně nepoužíval.
Ostatně byla tady otcova hospoda nebo výčep, kde se scházeli tovaryši, řemeslníci a popíjeli a zpívali. Mahler později vyprávěl o svém dětství a mládí houslistce Natalii Bauer-Lechnerové, která si zapsala i název jedné tovaryšské písničky, kterou Gustav slýchával v otcově nálevně. V jejích vzpomínkách je uveden název: Eits a binkl khasi. Dlouho si hudební vědci lámali hlavu nad tím, co to mohlo být za popěvek, až na to přišli: Natalie Bauer-Lechnerová si název zapsala tak, jak to slyšela, a tak ji nemohlo napadnout, že jí Mahler řekl název popěvku česky: Ať se pingl hází. Byla to vandrovnická píseň původem z Moravy, ale známá v oněch 60. letech i v Praze.

Ale někdy přece jen mohl či musel využít své znalosti českého jazyka. Jsou zachovaná dvě či tři svědectví.
To první má spojitost s Vilémem Hešem, basistou rodem z Týnce nad Labem; Mahler ho v roce 1896 angažoval do vídeňské Dvorní opery po jeho předchozím působení v pražském Prozatímním a poté v Národním divadle.
Ono svědectví zaznamenal skladatel Karel Weis. Je autorem několika oper a monumentální 15-dílné práce Český jih a Šumava v písních. Weis ve svých knižně vydaných Rozmarných příhodách zaznamenal epizodu s názvem Heš, Mahler a americké slepice:
Věděl jsem, že Heš je blízkým Mahlerovým přítelem. Během hudebních zkoušek se stávalo, že když se některý pěvec na jevišti „topil“ nebo někdo z muzikantů v orchestru vyloudil falešný tón, tu se Mahler obrátil na Heše a česky mu řekl svůj komentář nebo ostřejší vtip.

A ještě jednou na toto téma:
V březnu 1897 Mahler dirigoval v Moskvě. Své sestře Justině napsal mimo jiné následující:
Na nádraží jsem se sešel se sluhou orchestru, který mne poznal podle fotografie, kterou držel v ruce. Mluvil pouze rusky – a já česky, nakonec jsme si rozuměli.
Tady určitou znalosti češtiny na sebe prozradil sám.

To, že český jazyk přece jen ovládal, dokládá i Josef Bohuslav Foerster ve své knize Poutník v cizině:
Během pobytu v Hamburku jsem se v městském divadle zúčastnil premiér Smetanových oper Prodaná nevěsta, Hubička a Dalibor, které všechny dirigoval Mahler; zcela oddán inscenovaným dílům, znal jen jediné: provést je co nejdokonaleji.
Brzy zjistil nepřesnosti v německém překladu, nesrovnalosti ve vedení melodické linky, neboť Smetana byl hudbou těsně spjat se zpívaným slovem; a tak si Mahler sám přeložil některé pasáže, měnil slova, každou scénu připravil s velkou péčí. V Prodané nevěstě a v Hubičce hlavní role obsadil českými umělci: tedy mojí manželkou a Vilémem Hešem.

Vzpomíná na přátelství s Gustavem Mahlerem v několika kapitolách své knihy. Píše mimo jiná i tato slova:
Život Gustava Mahlera je pádným důkazem pravdivosti výroku Flaubertova: „Dějiny umění jsou nekonečné martyrium.“
Jako důkaz jeho pokory Foerster volí slova, jimiž se v roce 1907 před odchodem do Ameriky loučil s členy vídeňské dvorní opery: „Místo uceleného, uzavřeného, jak jsem o tom snil, zanechávám rozptýlené zlomky, nedokonalé dílo, jak je stanoveno člověku.“  Mahler hledá a touží, hledá bez ustání, leč lásku nenalézá. I zde tedy nikoliv ono vytoužené a ucelené, nýbrž nedokonalé, „jak je usouzeno člověku.“ Neboť dokonalost je Bůh,píše Foerster.
V knize vzpomíná na své první setkání s ním, i na postupné sblížení. Velký význam jistě mělo i Mahlerovo angažování Berty Foersterové-Lautererové.

Na Mahlerovu preciznost, jeho nekončící hledání harmonie, se vztahuje zkušenost sdělená Foersterovi jiným českým umělcem, kterým byl Oskar Nedbal. Píše:
Zařadil (tedy Nedbal) do svého programu Mahlerovu Třetí symfonii, a věda, že partitury bývají nespolehlivé, zašel si do divadla s dotazem k autorovi, kde se mu dostalo odpovědi: „Partitura Třetí symfonie? Ta je spolehlivá. Ovšem několik změn tam najdete, půjčím vám svůj exemplář.“ Nedbal mne za několik dní ujistil, že v celé partituře není ani deset stránek bez oprav.

M í s t a  a  l i d é
Nechci se zde, v Jihlavě, zabývat mahlerovským životopisem a místopisem, takže budu raději hovořit o místech Vysočině vzdálených. A to bude platit i o krajanech, s nimiž Gustav Mahler přicházel v uměleckém světě do styku.
Začalo to vlastně už v Praze, kdy otec poslal mladého studenta na Novoměstské gymnasium domnívaje se, že má vyšší úroveň, než jihlavské. Jenže po roce si jej vzal zpátky, protože mezi 63 studenty v ročníku skončil prospěchově jako 63. Bydlel tenkrát na Starém Městě v rodině Moritze Grünfelda. Jeho syn Alfred se stal výtečným klavíristou, jeho bratr Heinrich violoncellistou. Alfred studoval krátce u Bedřicha Smetany, poté pokračoval v Berlíně.

Po vídeňských studiích získal první pracovní smlouvu jako kapelník v lázních Bad Hall. Kromě dirigování měl na starosti přípravu pódia, ale i hlídání dcerky pana ředitele, která už jako operetní hvězda Mizzi Zwerenz zpívala například ve světové premiéře operety Polská krev.

V roce 1881 nastupuje v divadle v Lublani a 10. ledna 1883 v Olomouci. Pobyl tam jen tři měsíce a jistě rád odešel, protože úroveň souboru a orchestru nebyla jeho maximalismu po chuti; dosáhl i toho, že nemusel trpět při provádění svých milovaných skladatelů – odmítl dát na repertoár Mozarta a Wagnera.

Pokračoval sled dalších angažmá: Kassel a Praha.
Autentickou podobu pražských míst spojených s Mahlerem dnes nenajdeme mnoho. Ale až půjdete někdy ze Staroměstského náměstí ke Karolinu, všimněte si portálu a oken vlevo na universitní budově – v tomto místě byl Mahler, ale o něco později, vyfotografován. A také pod Prašnou bránou.

A po Praze, kterou opustil v létě 1886, následovalo Lipsko a od října 1888 Budapešť. V té době v hlavním městě Uher působil v jednom fotoateliéru Bohumír Jaroněk, budoucí spoluzakladatel skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Pročítal jsem před časem Jaroňkovy deníky, hlavně jeho zápisy z Budapešti, ze kterých je patrné, že chodil na koncerty, ale o premiéře 1. Mahlerovy symfonie, kterou kritika strhala, jsem zápis nenašel…

Z Budapešti odchází Mahler do Hamburku, což už byla hodně významná štace pro každého. V té době tam z českých pěvců působili Berta Foersterová a Vilém Heš, se kterými provedl poprvé v Hamburku Prodanou nevěstu. Následovaly Dvě vdovy a Hubička. Mahler Smetanu vysoce uznával, však chodil na představení jeho děl do Národního divadla. Říká se dokonce, že hudební motivy sboru pašeráků v Hubičce lze zaslechnout ve 2. symfonii.
V Hamburku byla angažována také Ernestine Schumann-Heink; ta sice poznamenává, že Mahler měl pro její kariéru velký význam, ale z nějakého důvodu ji neměl rád jako ženu. Tato dáma u Mahlera neoblíbená se narodila v Libni. Píše, že byl sice vynikající dirigent, ale jedním z nejnenáviděnějších. Byl přímo posedlý absolutním perfekcionismem pro každý detail, takže bylo celkem nemožné, aby vycházel s lidmi.

Já si dovolím podotknout, že kdyby nebyl tak až úzkostlivě pedantský, dnes se možná o něm neví a jeho dílo se nehraje, protože právě tím pedantstvím dokázal vykřesat dokonalost.

A přišla Vídeň. Už delší dobu se hovořilo o nutnosti, aby Dvorní operu vedl někdo jiný, než Wilhelm Jahn. Možná, že k důvodům, které Mahlera do Vídně lákaly, byla krajanská přítomnost – Jahn pocházel z Dvorců na severní Moravě; intendantem opery byl Josef Bezecny, rodák z Tábora, který ochotně vystupoval jako klavírista v programech české menšiny.

Úplně první operní titul, který Mahler zvolil při svém nástupu do Dvorní opery v roce 1897, byl Smetanův Dalibor. Do roku 1907, kdy odešel, z českého repertoáru nastudoval Prodanou nevěstu. Ze záměru dát na repertoár také Hubičku a Tajemství zřejmě sešlo kvůli vysoké částce za zapůjčení partitur. Jednání s Antonínem Dvořákem o uvedení jeho Rusalky ztroskotalo zřejmě na finančních podmínkách pro Dvořáka nepříznivých. Úspěch neměly ani nabídky oper Zdeňka Fibicha.

Mahler nenacházel vždycky příznivý ohlas, a to ani u svých krajanů, snad pro zarputilost usilující o oddanou věrnost dílu, která se některým kritikům nelíbila. Zvláště ostře se proti němu stavěl Robert Hirschfeld pocházející z Velkého Meziříčí.
Naopak Mahlerovi příznivě nakloněn byl hudební publicista Richard Batka z Prahy nebo jiný kritik Ferdinand Pfohl, pocházející z Lokte.

V Mahlerově době byla velice věhlasnou pěvkyně a hlavně pedagožka Rosa Papier, která dala významné pěvecké školení mnoha umělcům, kteří stanuli na scéně Dvorní opery i na jiných jevištích. Její otec pocházel z Velešína a maminka byla rozená Kohoutová. Ze všech Mahlerových sopranistek, které prošly školou Rosy Papier, lze z těch, které měly vztah k českým zemím, jmenovat Lucii Weidt, původem z Opavy.

V Šumperku se narodil tenorista Leo Slezak. Mimochodem, Slezak se postaral o to, aby na konci 30. let ve Vídni předzpíval barytonista, který se po válce stal významným pěvcem Národního divadla – Václav Bednář. Znal ho ze svého hostování v Ostravě, kde Bednář začínal. Audice pro Bednáře dopadla sice dobře, ale kvůli politickým poměrům zůstal v Brně, kam odešel z Ostravy.
Vedle pěvců spolupracoval samozřejmě také s instrumentalisty, mezi kterými byl i houslista Karel Halíř.
Významným scénografem vídeňské opery byl Alfred Roller z Brna.

A nebyli to jenom hudebníci původem z Českých zemí, kdo přicházeli s Gustavem Mahlerem do styku.
Nelze opomenout Mahlerova právního zástupce, kterým byl Heinrich Fischer z Jihlavy, se kterým byl od mládí ve stálém kontaktu a další z vysočinských přátel Emil Freund ze Želiva, který se stal jeho právním zástupcem a správcem jeho majetku. Nepraktickému Mahlerovi tím prokázal velkou službu.

A další přítel z mládí – Josef Steiner z Habrů. Byl o tři roky starší, než Gustav, ve Vídni vystudoval práva. Jeho manželka Ida pocházela z Tuchoměřic u Kladna. Před Hitlerem jejich dcery emigrovaly do Anglie, synové do USA a Palestiny. Jenom Ida nechtěla nikam daleko, po obsazení Rakouska nacisty odešla do Prahy a pak zahynula v Terezíně.

Pokud si dovolím do našeho prostředí zahrnout i Slovensko, pak nelze minout paní hraběnku Marii Wydenbruck-Esterhazy (1859–1926), původem z Galanty, která byla s Mahlerem v blízkém přátelském kontaktu. Její dceři Clementině (1884 Bratislava – 1971) trochu nadbíhal, poslal jí svou fotografii, na kterou napsal verš z libreta Wagnerovy Valkýry. Rod Wydenbruck měl majetky i v Českých zemích.

9. března 1902 byl ve vídeňském Karls-Kirche Gustav oddán s Almou Schindlerovou; svatební obřad vykonával kněz Joseph Pfob, rodák z jedné vsi na české straně Krušných hor. Před odchodem do Vídně působil v klášteře Chlum Svaté Maří. Z Vídně odešel do Prahy a v roce 1932 byl pochován na řádovém hřbitově v Praze-Hloubětíně.

Svou celoživotní náklonnost k dílu Bedřicha Smetany potvrdil Gustav Mahler i jinak. V roce 1905 dostal dopis se žádostí o životní finanční podporu. Podepsána byla Ludmila Smetanová, nevlastní sestra Bedřicha Smetany. Mahler tuto žádost doplněnou doporučením Vídeňského hudebního spolku, které podepsal vídeňský notář dr. Emanuel Tjuka pocházející z Olomouce, poslal na vyšší místa k vyřízení. Ludmile Smetanové byl přiznám roční příspěvek 300 zlatých, který jí byl vyplácen až do její smrti v roce 1918.

Vídeň se v té době hemžila významnými rodáky z Českých zemí nebo těmi, kdo k nim měli blízký vztah: spisovatel Robert Musil studoval v Brně, satirik a spisovatel Karl Kraus byl z Jičína, matka Arnolda Schönberga pocházela z Prahy. Významný hudební kritik Eduard Hanslick byl rovněž pražským rodákem. O Bertě Foersterové a Vilému Hešovi, které Mahler po odchodu z Hamburku angažoval ve Vídni, už byla řeč; mimochodem byl svědkem na Hešově druhé svatbě. Vilém Heš se rovněž snažil zprostředkovat uvedení Janáčkovy Její pastorkyně, která měla premiéru v Brně v lednu 1904. Přál si, aby se na ni Mahler přijel podívat. Ten to z časových důvodů musel odmítnout a omluvil se Janáčkovi dopisem. Ve Vídni byla provedena až v únoru 1918.

Vilém Heš
Narozen jako Gustav Mahler v roce 1860 v Týnci nad Labem. Ve dvaceti utekl z domu k divadlu, toulal se po Čechách a Moravě s kočovnými společnostmi, až si jej vyhlédl pro své divadlo Jan Pištěk. V roce 1882 se stal členem Prozatímního a pak Národního divadla, kde zůstal do roku 1894. Mezitím v roce 1892 hostovalo ND ve Vídni s Prodanou nevěstou a Vilém Heš sklidil coby Kecal největší ohlas, což mu vyneslo následné angažmá v Hamburku. Tam jej poznal i Gustav Mahler. 1895 jej angažoval Wilhelm Jahn do vídeňské Dvorní opery, tam za dva roky zamířil i Gustav Mahler. Heš ve Vídni setrval  až do své brzké smrti, bylo mu necelých 48 let.
Byl skvostným basistou, třebaže neměl soustavné odborné školení. Říká se, že se po celou doby nedokázal zbavit českého akcentu své němčiny. Žádná tragedie to nebyla. Vždyť rakouský malíř Emil Orlik, známý svým Mahlerovým portrétem, pocházející z Prahy, kde měl jeho otec módní salón, celý život hovořící jen německy – ale s pražským přízvukem.
Vilém Heš byl první německy zpívající umělec, který natáčel gramodesky.
Když zemřel, sbor vídeňské opery mu zazpíval melodii Hešovy milované árie z Mozartovy Kouzelné flétny: O Isis und Osiris, ve které kněz Sarastro prosí bohy Isidu a Osirida, aby posilovali prince Tamina a veselého ptáčníka Papagena při zkouškách ctnosti.

Z Hamburku si přivedl i barytonistu Leopolda Demutha (1861–1910), byl z Brna, původním příjmením Pokorný. Pocházel z prostých poměrů, jeho pěvecký talent byl odhalen, když zpíval v místních sborech a také na vojně. Následovalo odborné školení a dodnes uznávaný lyrický baryton byl na světě. Členem Hof-Oper se stal v roce 1898 a zůstal jím až do své náhlé smrti v roce 1910.

V jednom dopise Mahler Almě v žertu napsal:
Ó, kéž bych se byl narodil jako kupecký příručí a byl zaměstnán jako barytonista v Opeře! Tím příručím myslel Leopolda Demutha. A pokračoval: Ó, jaké blaho, ó, jaké blaho, být zámečníkem a stát se tenoristou u vídeňské opery. Tím zámečníkem myslel Leo Slezaka. Zmíněná řemesla stála na začátku životní cesty obou pěvců.

Mahlerovu snahu neztratit kontakt s rodnou zemí dokládá i žádost o finanční příspěvek na vydání partitur prvních tří symfonií, kterou zaslal Společnosti pro podporu německého umění a literatury v Čechách.

Na konci roku 1907 odjíždí do Spojených států. Z podnětu Emy Destinnové tam připravil Prodanou nevěstu. Mařenkou byla samozřejmě Ema a málo se ví o tom, že Alma Gluck v úloze Esmeraldy byla v té době maminkou čtyřleté Marcie, budoucí spisovatelky a muzikoložky Marcie Davenportové, blízké přítelkyně Jana Masaryka. V Metropolitní opeře v té době zpíval také Karel Burian.

Zájem o hudbu českých skladatelů Mahlera neopouštěl ani v USA. Pro Ameriku vybral například jeho předehry V přírodě (1910), Karneval (1910), Bedřich Smetana byl na koncertech zastoupen předehrou k Libuši a Prodané nevěstě nebo symfonickou básní Vltava. Počtem provedení hrál tato díla hlavně v USA.

V závěru své tvorby napsal Gustav Mahler kantátu Píseň o zemi. Podnětem k ní byla kniha čínské poesie, kterou ke svým 48. narozeninám dostal od Theobalda Pollaka, který do tohoto vyprávění patří také, protože pocházel z Přerova. Po maturitě studoval na právnické fakultě vídeňské university a v prvním semestru si kromě právnických disciplin zapsal také praktickou filozofii a rakouské dějiny.

Pollakova úřednická kariéra na ředitelství železnic se prolínala s jeho kontakty a aktivitami soukromými. Musel být ve společnosti respektovaný, o čemž svědčí přijetí do kruhu přátel secesních výtvarníků a následně do blízkosti hudebního skladatele Gustava Mahlera. Stalo se tak s přispěním malířů Carla Molla a Emila Schindlera. Žádaný krajinář Emil Jakob Schindler (1842–1892) byl otcem Almy Mahlerové.
V denících Almy, tehdy ještě Schindlerové, se jméno Pollak objevuje často; několikrát týdně byl jejich večerním hostem. Alma ho obdařila přezdívkou „doktůrek“. Pollak odmítl konvertovat: „Nebyl pokřtěn, vášnivě lpěl na svém židovství,” napsala ve svých pamětech. Naslouchal a radil jí, ale zároveň nedokázal skrývat, že není lhostejný k jejím půvabům. Nakonec však vůči ní zůstal v otcovské roli. Nosil jí knihy, dostala od něj jízdní kolo. Alma mu na důkaz náklonnosti ráda hrávala na klavír. Kromě toho Pollak Almu zlobil kvůli jejím milostným epizodám (např. s Gustavem Klimtem) a uděloval jí dobře míněné rady.

Mahler opakovaně využíval možnosti získat Pollakovým prostřednictvím levné nebo výhodné jízdenky a místenky na železnici. Dokonce u něj nocoval, když se v pozdním létě 1903 renovoval jeho byt. Zůstali v kontaktu i během Mahlerova pobytu v USA.
Když Pollak onemocněl plicní tuberkulózou, byl to Mahler, kdo se pro něj snažil zajistit tu nejlepší lékařskou péči.
Píseň o zemi dokončoval ve vile v Hodoníně, jejímž vlastníkem byl Fritz Redlich.

K o n e c
Gustav Mahler byl už těžce nemocen, když se ho ujal vídeňský lékař profesor Franz Chvostek. Byl synem lékaře téhož křestního jména, který se narodil v severomoravském Místku. Chvostek jel Mahlerovi naproti do Paříže snaže se vyhovět rodině a Mahlera zachránit. Provázel ho Carl Moll, Almin nevlastní otec.
K němu si dovolím drobnou zajímavost spojenou s českými zeměmi:
Carl Moll byl přítelem vídeňské rodiny Galia, která byla spřízněna s podnikatelskou rodinou Nathana Hamburgera z Bruntálu. Na jejich pozvání Carl Moll kolem roku 1910 Bruntál navštívil a namaloval tam několik obrazů; díla s bruntálskými motivy je možné najít i na současných aukcích.

Gustav Mahler zemřel 18. května 1911. Na hřbitově v Grinzingu jej na věčnost doprovodil kněz Petrus Hellebrand, rodák z jihočeského Písku.

Na dny po pohřbu Gustava Mahlera vzpomínal Ján Cádra ze slovenské Myjavy, slovenský publicista a překladatel z francouzštiny, spolupracovník švýcarského znalce umění Williama Rittera:

Prichádzame zo smutnej púti. Mahlerov hrob na grinzingskom cintoríne navštívili sme. Šli sme obaja s istou bázňou, úctou a ľútosťou. Podzimný vetor dul a bolo tak smutno v prírode. Medzi vinicami a roľkami na malej vyvýšeninke zvlnenej do ma­lých dolínôček čierná sa cintorínek. A z neho veľkolepý pohľad na Viedeň, na more dymu, hmly, na veže vyčnievajúce z toho chaosu.

Vo velkom štvorci zeme, temer čiernej /…/ ohraničenej nizunkým kamenným múrikom prízemným, z ktorého je i pomník, spočíva teda Mahler, náš priateľ, náš ideál hudobného skladatela. Dve cypriše na každom boku kamen­ného štvorca a riadka rúžičkových kríčkov na každej strane.
Tri hrnčeky so zvadnutými ružami a dve zvadlé kytičky bielých ruží povalené sú na zemi. Velký vavrínový venec s fialovou stuhou pri úpätí pomníka, od poriadateľstva terajšieho hudobného týždňa. Zo súsedného hrobu klene sa nevysoká breza a šumí, práve ako ostatné jej sestry v polochladnom, ale smutnom, smutnom vetru. Šuhajíček malý, v červených pančuškách prebehol kolo nás, obehol cintorín a zas boli sme sami. Pomodlili sme sa, stojačky i na kolenách, na tej kamennej nizučkej obrube a nakonec ešte pár slov k Bohu, k naším milým odišlým a k Mahlerovi, to sa rozumie. /…/

A šli sme poľnou cestou vrúbenou zlava vysokým živým a rúžovým plotom, zprava bramboroviskom, ku šin­delovému kostolíku grinzingskému s baňou a špicou.
Územčistá, tučná, zdravá žena okopávala brambory husto za­rastené. Wilko pozdravil a vraj aký je to kostol? Katolický. A či sa pamätá ona na pohrab Mahlerov? Gustava Mahlera? Oh, a dobre! Nuž a či bola jeho mrtvola vysvetená katolickým lebo evanjelickým farárom? – Hej, ako by ináč, katolický náš pán fa­rár, čo práve zomrel. – A ako sa menoval? – Hellebrand, ja Herr Pfarrer Hellebrand… So, so, Danke! /…/
Žena statná a milá /…/ stála tam v bramboriach ako naša stará známa a pritom ako vešt­kyňa dobrých skutkov. Bolo zjavné, že Mahlerov pohrab ju dojal a že nikdy naň nezabudne.

Z á v ě r
Na úplný závěr si dovolím zmínku o svém osobním setkání s jedním členem širší rodiny Gustava Mahlera. Na podzim roku 2005 jsem dostal elektronický dopis od mně neznámého Michaela Krause z Bostonu, ve kterém česky píše, že je Mahlerovým vzdáleným příbuzným. Musel se někde dopídit, že se o skladatele zajímám, a tak mně napsal.
A jakéže je to příbuzenství? Velice blízké.
Maminka Gustava Mahlera Marie (*1837) byla nejstarší z několika sourozenců rodiny Abrahama a Terezie Herrmannových z Ledče nad Sázavou. Hned po ní se narodila Anna (*1838). Manželem Anny byl Ignaz Frank (*1831). Měli syna Gustava a dceru Vilemínu (*1861). Gustav Frank žil v Rusku a protože byl výtvarně nadaný, dostal se k návrhům carských bankovek. Mladší Vilemína se provdala za Josefa Krause; jejich syn Karel narozený 1891 byl otcem Michaela Krause; žili v Náchodě, kde byl lékařem, píše o něm také Josef Škvorecký. Z toho usuzuji, píše Míša, jak mu všichni říkají, že moje babička byla sestřenice Gustava Mahlera. Ano, byla. Míša Kraus je ročník 1930 a má za sebou velmi pohnutý osud.

Kdybychom se chtěli vrátit například ke zmíněnému Gustavu Frankovi, museli bychom se zmínit o jeho příteli ze studií Janu Prouskovi – a byli bychom zpátky v Čechách, konkrétně v Českém ráji. Takže i z těchto nepřímých spojení se nám stále do života Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel blízkých i letmo míjených stále vracejí České země.

Takže pouť za Gustavem Mahlerem pořád není u konce…

posluchači ocenili vysokou úroveň přednášky; foto F. Janeček

Ing. Milan Palák v jihlavském Domě Gustava Mahlera; foto Vlastimil Hloupý

 

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist