Kostely v Louce, Dyji a Hnanicích, vinice Šobes, malovaný sklep v Šatově
Úterý 16. června 2026
Autobusový zájezd pro studenty U3V připravili PaedDr. František Smrčka, Ph.D. a akademický malíř Vladimír Netolička.
V 9.30 jsme měli zamluvenou prohlídku premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. To jsem velice přivítala, protože jsem tam, a vlastně ani v následujících kostelích s významnou výzdobou interiéru, nikdy nebyla.
Louckým areálem nás provázela průvodkyně, která měla zájem, abychom si všechno prohlédli a uvědomili si někdejší význam kláštera pro široké okolí.
Původně románský klášter, v němž působilo mnoho významných osobností, např. vynálezce bleskosvodu Prokop Diviš nebo Šebestián Freytag z Čepiroh, vychovatel mladého Rudolfa II., byl centrem vzdělanosti i umění a konkuroval nedalekému královskému městu Znojmu.
Později byl areál goticky a renesančně upravován. Dnešní vzhled získal až v období baroka, kdy byla vystavěna nová dvoupatrová prelatura. V první polovině 18. století vypracoval významný architekt Johann Lucas von Hildebrandt plány velkorysé výstavby – zrealizována však byla jen asi polovina – i tak je komplex obdivuhodný.
Po zrušení kláštera za Josefínských reforem připadla část budov vojsku – armáda tu zůstala až do roku 1999 a na stavu areálu se toto období bohužel nesmazatelně podepsalo.
Zajímavostí také je, že zdejší původní premonstrátská knihovna byla po zrušení kláštera převezena do Prahy a dnes je světově proslulou Strahovskou knihovnou.
Ve zdejším klášteře byly poprvé vypěstovány známé znojemské okurky,
Stěžejní část prohlídky se konala v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava.
Lavice jsou proslulé svým specifickým tmavě červeným mořením – k tónování dřeva se používala směs obsahující býčí krev, která dřevu dodala charakteristický hluboký odstín a chránila ho před škůdci.
Sochař Jiří Antonín Heinz navrhl v polovině 18. století celý interiér této kaple tak, aby zakladatel premonstrátského řádu byl zde ústředním bodem.
Nejstarší, architektonicky nejcennější a kompletně dochovanou částí celého klášterního komplexu v Louce, je podzemní románská krypta ze samého počátku 13. století, z doby vzniku původní pozdně románské trojlodní baziliky.
Moje fotky bohužel jejímu významu neodpovídají, jsou jen dokumentem návštěvy.
Na stěnách krypty se však nacházejí i nápisy z doby kolem 14. století, kdy zde bylo vězení pro vzpurné řeholníky.
Český překlad: „Zde byl bratr Jakub a Kryštof a Martin a seděli zde 40 dní kvůli sedlákům ze Šaldorfu, protože pili víno, (za to) byli vydáni.“
Text je dokladem toho, že již ve středověku bylo na Znojemsku víno všeobecně oblíbeným nápojem.
Zatímco nadzemní části kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava byly v průběhu staletí ničeny – například při vyplenění husity v roce 1425 – a následně přestavovány v gotickém, renesančním a barokním slohu, krypta v podzemí přečkala staletí beze změn.
Následovala návštěva pozdně barokního kostela sv. Jana Nepomuckého (Bičovaného Spasitele) v obci Dyje.
Rozsáhlá a systematická obnova budovy, interiéru i unikátních maleb se pak uskutečňovala v letech 1995–2014.
Jedinečná je výmalba kostela od slavného vídeňského umělce Franze Antona Maulbertsche, tzv. iluzivní malba. Na předchozích obrázcích je vidět, že kostel nemá kopuli, ale malíř ji na klenbě zcela věrně namaloval.
S úžasem a soustředěně poslouchal sám farář z řádu redemptoristů, kteří se o tento, a některé další kostely, starají.
Oběd jsme měli zamluvený v Hnanicích v hotelu HappyStar – obsloužili nás rychle a dobře.
Následovala návštěva poutního kostela sv. Wolfganga v Hnanicích – rovněž překvapivý interiér – hlavním důvodem četných návštěv je zřejmě studna se zázračnou léčivou vodou v kapli z konce 13. století.
Pan Netolička úžasně vypravoval – vysvětlil nám, co je kostel jednolodní, vícelodní a centrální, uvedl hlavní znaky síňového kostela, což byl ten, kde jsme právě byli (vícelodní kostel se stejně vysokou klenbou zaklenutou společným systémem). Síňový kostel nemá nad bočními loděmi žádná okna, celý prostor je osvětlen velkými okny v obvodových zdech, což uvnitř vytváří dojem obrovské a vzdušné síně.
Také zopakoval charakteristiky architektonického slohu kostelů – dovolím si zde uvést:
Románský (přísný): Masivní zdi, klenby, malé průzory a silné sloupy. Působí velmi pevným a uzavřeným dojmem.
Gotický (vertikální): Lomené oblouky, žebrové klenby a velká vitrážová okna, která propouštějí hodně světla a směřují zrak návštěvníků vzhůru k Bohu.
Barokní (dynamický): Bohatá výzdoba, iluzivní nástropní fresky (například fresky v kostele sv. Ignáce v Jihlavě), zlacení, mramorové obklady a sochy.
Moderní/Současný (minimalistický): Čisté linie, práce s přirozeným světlem a neobvyklými materiály. Využívá často beton, sklo a kov.
Zdejší vodě byly připisovány léčebné a zázračné účinky, proto chrám sloužil jako poutní místo.
Na pořadu dne byla taky malá procházka – ta byla naplánovaná na proslulou vinici Šobes, jednuz nejstarších a nejznámějších viničních tratí v České republice.Výstup na vyhlídku v lokalitě Devět mlýnů uprostřed Národního parku Podyjí se vyplatil, protože u ní byl stánek s vychlazeným vínem – jedno deci udělalo dobře i v dosti dusném počasí – inu, není to Vysočina, jeli jsme „na jih“.
Poslední zastavení patřilo Malovanému sklepu, vyhloubenému ve svahu nad Šatovem – to bylo naprosté zjevení pro všechny účastníky zájezdu. Výmalbě sklepa se věnoval místní naivní malíř Maxmillian Appeltauer 34 let a dílo, které vytvořil je obdivuhodné.
300 let starý sklep nesloužil ale na výrobu vína, byl to důl na těžbu velmi kvalitní naplaveniny mořského písku z třetihor. Místní průvodce nám sdělil, že písek se vozil i do Vídně, kde se přidával do štukových malt a používal při opravě tamní radnice, v Šatově byla keramička a cihelna (těžil se tu také jíl).
Na konci 19. století byla v prostoru sklepa otevřena vinárna, roku 1934 se nabídl šatovský rodák Appeltauer, že tehdejším majitelům vinárnu vyzdobí. Důvodem bylo, že našel zalíbení v jejich dceři, které ovšem o svých citech nikdy neřekl. Barvy na písku špatně drží, tak vymyslel způsob práce – vytvořil reliéf, na který nanesl vodní sklo, nechal zaschnout, pak teprve použil barvy.
Prvních 6 let pracoval oběma rukama, pak ale musel vstoupit do wermachtu, kde už v prvních měsících války přišel o levou ruku. Zůstal mu pouze pahýl, na který si při práci ve sklepě připevnil prkno, na něj dal barvy a svíčky a pravou rukou maloval. Viděl vždy pouze to místo, které zrovna tvořil, kolem byla tma, malíř pracoval pouze ve svém volném čase a zcela zdarma. Po válce se oženil s Češkou, zůstal tedy v Šatově a pokračoval v malování sklepa, zemřel v roce 1972.
Sklep je podle údajů průvodce v hloubce 20 metrů, stálá teplota 8 °C, nehodí se tedy pro výrobu vína, které potřebuje teploty vyšší, víno lze pouze skladovat.
Nefotila jsem, raději nabízím obrázek z informační tabule před budovou.
Odjezd domů v 18.30, za spoustu nových poznatků vděčíme Dr. Smrčkovi a panu Netoličkovi. Díky, že jsem mohla být při tom.
Související příspěvek:
Za posledním puchýřem do Znojma