Vila Tugendhat a Arnoldova vila, obřadní síň a židovský hřbitov v Židenicích
Pátek 19. června 2026
Program, vytvořený cestovkou VŠP Jihlava, sliboval kromě výše uvedených míst také návštěvu Zelného trhu a tří kostelů v centru Brna, proto jsem se přihlásila.
V 9 hodin odjezd z Jihlavy, v 10.30 odešla polovina účastníků na prohlídku vily Tugendhat, my ostatní jsme měli zatím čas prohlédnout si zahradu na černopolním kopci. Od poloviny 19. století se začaly na svahu nad Lužánkami, kde se dřív pěstovalo víno, stavět obytné domy. Postupně tam vznikla první vilová kolonie v Brně.
Zahrada u vily Tugendhat mi okamžitě připomněla rok 1992, kdy se tu odehrála klíčová politická jednání, která vedla k rozdělení Československa.
Dne 26. srpna 1992 podepsali státníci Václav Klaus a Vladimír Mečiar ve vile Tugendhat smlouvu o rozdělení Československa, ze kterého od 1. ledna 1993 vznikly dva samostatné státy – Česká republika a Slovensko. Vila Tugendhat se tím zapsala do novodobých dějin jako symbol rozpadu společného státu.
O jedenácté nastal čas komentované prohlídky ve vile – velice jsem ocenila výklad mladého průvodce a jeho vstřícný přístup k návštěvníkům. Nefotila jsem interiér, protože každý zájemce lehce najde profesionální fotografie na webu, stejně jako popis všech místností a technických vymožeností, které byly zde použity. Soustředila jsem se na výklad.
Prohlídka začala na horní terase, odkud je výhled na dominanty města – Špilberk a katedrálu sv. Petra a Pavla, při výhledu do zahrady okouzlí prostá louka a opečované stromy. Zahrada pokračuje dolů po svahu k pozemku rodičů Grety Tugendhatové k vile Löw-Beer, vpravo jsou zahrady Arnoldovy vily, kterou od roku 1909 vlastnila její teta Cecilie Hože s manželem.
Třípodlažní vilu manželů Grety a Fritze Tugendhatových navrhl ve svažitém terénu v letech 1928–1929 architekt Ludwig Mies van der Rohe, s nímž na návrzích spolupracovala Lilly Reichová.
Manželé Greta Tugendhatová, rozená Löw-Beerová (1903 Brno – 1970 St. Gallen), a Fritz Tugendhat (1895 Brno – 1958 St. Gallen) pocházeli z německy hovořících židovských rodin textilních průmyslníků a obchodníků. Alfred Löw-Beer daroval dceři Gretě v březnu 1929 exkluzivní stavební parcelu, která byla součástí pozemku za jeho vilou.
Architekt dostal od stavebníka zcela volnou ruku co se týká finančních nákladů, proto zakázku přijal, i když se původně kvůli prudkému sklonu pozemku rozmýšlel.
Stavbu realizovala brněnská stavební firma bratrů Mořice a Artura Eislerových. Dům byl kolaudován 1. prosince 1930.
Vzniklo unikátní umělecké dílo z hlediska konstrukce, prostorového uspořádání, zařízení, odborného zázemí a začlenění do přírodního rámce. Výjimečné bylo i technické vybavení – teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken a fotobuňka u vstupu.
Dozvěděli jsme se, že vila Tugendhat je patrně jeden z prvních privátních domů, v němž byla užita ocelová nosná konstrukce v podobě sloupů na půdorysu kříže. V interiérech jsou použity vzácné materiály – onyx z Maroka, italský travertin a luxusní dřeviny z Asie a Afriky (palisandr, eben a zebrano s krásnou pruhovanou kresbou připomínající zebru).
Zcela výjimečným dekorativním a zároveň funkčním prvkem je tzv. onyxová příčka. Medově žlutá hornina s bílou kresbou byla vytěžena v pohoří Atlas v Maroku. (Průvodce popsal problémy s jejím převozem.) Tento polodrahokam v zimních slunných dnech vyniká zvláštní schopností – sluneční paprsky při západu slunce prosvítají stěnou a ta mění svoji barevnost.
Před onyxovou příčkou se nachází rozměrný ručně tkaný koberec ze světlé přírodní vlny, v obytném prostoru jsou i orientální koberce, podlahy kryje kvalitní linoleum ve smetanové barvě, které působí neutrálně.
Nadčasová křesla v rubínově červené či smaragdově zelené kůži a nádherné závěsy ze šantungového hedvábí a sametu podtrhují luxus a lahodí očím.
Jídelna vymezená ebenovou příčkou udivuje obrovským kulatým stolem z leštěné černé hrušky – je možné použití stolu ve třech velikostech – kolem se usadí šest až čtrnáct stolovníků.
Prošli jsme všechny obytné prostory a je jisté, že jsem mnoho, i podstatných, věcí zapomněla uvést – dojem byl však velkolepý a nezapomenutelný. Samozřejmě jsme byli i v technických prostorách, které jsem s obdivem prohlídla a uvěřila řečeným údajům – chybí mi bohužel schopnost pochopit je, přijmout a radovat se z nich.
Nakonec uvedu aspoň některé obrázky:
Uličnímu průčelí, tvořenému pouze nejvyšším třetím podlažím, dominuje zaoblená stěna z mléčného skla – je lesklá z vnější strany, matná z vnitřní a prosvětluje vstupní halu s travertinovou podlahou a schodištěm.
V místnosti návštěvnického centra je vystavený model vily, pokusila jsem se o fotografii:
Židovská rodina Tugendhat mohla svůj dům obývat pouze osm let. V roce 1938 odešli do exilu, nejprve do Švýcarska a následně v lednu 1941 do Caracasu (Venezuela).
Někteří členové rodiny neemigrovali a byli nacisty zavražděni. V roce 2017 přijelo do Brna na pozvání města více než 100 členů rodin Löw-Beer, Stiassni a Tugendhat.
Ludwig Mies van der Rohe (1886 Cáchy – 1969 Chicago) navrhl v roce 1928 německý pavilon pro Světovou výstavu v Barceloně. Roku 1938 emigroval do USA, kde si v Chicagu otevřel projekční kancelář.
Podle plánu jsme měli odjet do Židenic na prohlídku hřbitova, tam ale právě probíhal pohřeb, a tak se naskytla příležitost zajít do vedlejší zahrady a navštívit Arnoldovu vilu.
Prohlídka vily v nádherné, rovněž svažité zahradě, se ukázala jako velice vhodné doplnění informací k historii vily Tugendhat a dokonce k historii brněnské židovské komunity, protože tu byla instalovaná výstava. V Arnoldově vile jsme kromě jiných našli i fotografii manželů Tugendhatových:
Při prohlídce dalších fotografií jsme si ujasnili příbuzenský kruh rodin Hože, Löw-Beer a Tugendhat.
V Arnoldově vile jsme si prohlídli rozsáhlou výstavu o významném rabínovi Dr. Richardu Federovi, která bude trvat do konce srpna letošního roku – kdo měl zájem, dozvěděl se jeho životě a práci mnohé.
V přízemí vily je množství fotografií s ústřední postavou spisovatele Arnošta Lustiga (1926 – 2011) – na fotografiích jsou texty jeho přátel, kteří se vyznávají ze zážitků v jeho společnosti a při četbě jeho knih.
Prohlížela a četla jsem pod fotografiemi texty Arnošta Goldflama, Milana Uhdeho, Zdeňka Merty, Bolka Polívky, Jefa Kratochvila a dalších – krásné čtení a zážitek!
V Židenicích jsme se shromáždili v obřadní síni na židovském hřbitově, kde se nás ujala pracovnice regionálního turistického informačního centra Židovské obce Brno, jediného centra tohoto zaměření v České republice. A opravdu jsme vyslechli velice fundovaný výklad, průvodkyně nám přiblížila a vysvětlila původ kulturních zvyklostí a náboženské praktiky příslušníků židovské komunity.
Pokusím se uvést něco z vyslechnuté přednášky, na pomoc jsem si vzala weby a snažila se sestavit stručnou historii:
V roce 1454 vyhnal král Ladislav Pohrobek Židy z Brna a nechal zničit jejich hřbitov (býval v místech dnešního nádraží). Do města se mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848.
Na mokřinách v katastru obce Židenice zakoupili dva pozemky o výměře mírně přesahující plochu jednoho hektaru a v roce 1852 obdrželi souhlas se zřízením hřbitova.
Nový hřbitov byl obtížně dostupný, navíc kolem protékala strouha, jež se často rozvodňovala a zaplavovala okolí. Vybudovali tedy kanalizační sítě a novou příjezdovou cestu z Židenic, obtížně přikupovali pozemky, teprve v roce 1935 byla plocha hřbitova rozšířena na současnou rozlohu.
Hřbitov ve vlastnictví Židovské obce Brno je státem chráněná kulturní památka – největší židovský hřbitov na Moravě a ve Slezsku.
Na ploše 3 hektary, která je rozparcelovaná na 40 oddělení, je uloženo přes 11 400 lidí.
V areálu se zachovalo přibližně 6 500 náhrobků (údaje se značně liší, toto je spodní hranice), od skromných pomníčků z různých materiálů až po výstavné rodinné hrobky z nákladné černé švédské žuly.
Průvodkyně u některých hrobů upozorňovala na pohřební obřady, vysvětlila, jak se v márnici provádí rituální očista zemřelých – tahara. Dozvěděli jsme se, co všechno lze vyčíst z nápisů na náhrobcích.
Zastavili jsme se v místech, kde jsou pochovány osobnosti z oblasti náboženství, kultury, vědy i politiky, např. významní rabíni, novinář Hieronymus Lorm, tvůrce abecedy pro hluchoslepé, a další.
Richard Feder se narodil ve Václavicích u Benešova, po studiích zakončených v roce 1903 ve Vídni sloužil v Kolíně. Roku 1942 byl s celou rodinou (tři dospělé děti s rodinami) zařazen do transportu, ze všech přežil jen on. Po válce spravoval zbytky náboženských obcí v různých místech, také v Jihlavě. V roce 1953 přešel do Brna, kde zůstal do konce života.
Text na pomníku:
Těla vaše v zemi nechť tlejí kdekoliv,
popel váš vítr nechť rozvál kamkoliv,
duše vaše s námi zůstanou navždy spjaty.
Památce
našich hrdinů vojáků padlých v druhé světové válce
a více než 1300 obětí nacismu a fašismu,
které pro židovskou víru nebo původ nastoupily
z Brna cestu mučednické smrti, postavila tento pomník
Židovská náboženské obec Brno
Odpoledne se koupalo ve sluneční lázni, na hřbitově ve stínu stromů ale bylo dobře. V plánu byla návštěva historického centra Brna. Část zpovykaných účastnic zájezdu začala prosazovat, že není dobré pobývat v rozpáleném městě – argument, že v kostelích není 34 °C nezabral – mladá nezkušená průvodkyně výpravy podlehla manipulaci a rozhodla, že v 16 hodin (!) se vydáme k Jihlavě – zbytek plánovaného programu byl tedy bez náhrady odpískán.
Mí přátelé a já jsme nesouhlasili, ale křiklouni měli větší sílu – v této době to je bohužel na denním pořádku, pravda se nenosí.
Bez ohledu na předchozí událost jsem si čas, dnes nám daný, užila vrchovatě. 🙂