Start a cíl v ZŠ J. Pešaty, budova 1. stupně, Smetanova ulice v Duchcově
Zájezd za turistikou a poznáním tradičně pořádal KČT , odbor Tesla Jihlava
20. – 23. srpna 2026
Čtvrtek 20. srpna
Vyjeli jsme autem se skvělým řidičem Václavem v 8 hodin z Jihlavy – program na dnešní den nám naplánovala Míla, která už předem odjela do svého rodného Duchcova. Nejdřív jsme se vydali dopro nás neznámého Kladna a byli jsme překvapení, jak je město opravené a hezké – zámek, park i náměstí.
V Kladně žije téměř 70 000 obyvatel, je největším městem v České republice, které není krajské. První zmínka o něm pochází z roku 1318. V roce 1561 získalo Kladno právo samosprávy, právo pořádat trhy a znak s orlicí a rysem. Za rodu Žďárských ze Žďáru došlo k přestavbě Horní tvrze na renesanční zámek a opevnění města. V 17. století město vydrancovali polští kozáci a po bitvě na Bílé hoře byli Žďárští povýšeni do panského stavu. V 18. století proběhla barokní přestavba města, v 19. století se Kladno stalo kvůli těžbě uhlí a výrobě oceli průmyslovým centrem a bylo povýšeno na královské horní město. Po druhé světové válce vyrostla sídliště, po pádu socialismu muselo město překovat problémy spojené s privatizací. Tolik stručně životopis Kladna. 🙂
Náměstí Starosty Pavla s Mariánským sousoším, kostelem Nanebevzetí Panny Marie a budovou radnice.
Radnice byla vystavěná na konci 19. století v novorenesančním slohu podle projektu Jana Vejrycha. Výzdoba průčelí pochází od Adolfa Liebschera, rovněž v obřadní síni je jeho alegorie hornictví a hutnictví. Budova je nyní sídlem městských orgánů.
Mariánské sousoší, téměř deset metrů vysoké pozdně barokní dílo sochaře J. Hiernla, postavené podle návrhu K. I. Dientzenhofera roku 1741 pod patronací břevnovského opata Benno Löbla. Nachází se na místě, kde původně stával pranýř. Foto Iva
Chrámový prostor kostela Nanebevzetí Panny Marie, dostavěného v roce 1900, pojme 600 lidí. Původně se zde nacházel gotický kostel ze 14. století. Věž je vysoká 56,5 m. Foto Libuše
Zámek, původně tvrz, z které se do dnešních dnů zachovalo gotické sklepení. V 16. století zde vznikla trojkřídlá stavba v renesančním slohu, přestavěná v polovině 18. století K. I. Dientzenhoferem do dnešní jednopatrové barokní podoby. Foto Iva
V zámecké zahradě, která prošla rekonstrukcí v roce 2000, je na místě, kde bývala studna, kamenná koule s přetékající vodou, která potěší zrak procházejícího.
Zámecká zahrada se stala oblíbeným místem konání svatebních obřadů, koncertů, divadelních představení a jiných kulturních a společenských akcí. Foto Libuše
Atraktivní součástí zahrady je zpřístupněné Medvědárium s rozlehlým výběhem a bazénem, ve kterém našly domov dvě medvědice, Marta a Míša, zanechané v roce 2001 ukrajinským cirkusem v Moravských Budějovicích.
Prohlídku města, které nás příjemně překvapilo, jsme zakončili v parku s názvem Trilobit.
Betonová pergola porostlá zelení se nachází v Parku Trilobit v Kladně. Foto Libuše
Dočetla jsem se, a zde zveřejňuji, že struktura sloupů a uspořádání parku nese hlubokou symboliku: jsou navrženy tak, aby připomínaly slavnou éru těžby černého uhlí a hutnictví na Kladensku. Výrazná kovová zastřešení na sloupech evokují těžební věže a industriální architekturu bývalých kladenských dolů. Název parku i zde uplatněné prvky odkazují také na prehistorické nálezy – kruhové uspořádání sloupů a chodníků kopíruje spirálovitý tvar zkameněliny trilobita, což symbolizuje propojení neživé přírody, geologické historie země a těžby hluboko v podzemí. Tož tak.
Bylo moc hezké počasí, trochu vítr, prý tady na dnešek v noci pršelo, Míla pak říkala, že několik hodin nešla nejen v Duchcově elektrika, přestaly jezdit vlaky, prý byla na severozápadě Čech velká pohroma kvůli dešti a vichřici.
Druhým navštíveným městem byly Zákolany, které leží asi 13 km severovýchodně od Kladna, žije tu asi 600 obyvatel. V Zákolanech má obrovskou sochu komunista Zápotocký, je to jeho rodiště.
Socha Antonína Zápotockého, rodáka ze Zákolan. Foto Libuše
My jsme tam nejeli kvůli Zápotockému, ale proto, abychom si vyšli na Budeč – byla jsem ráda, že ji uvidím, moc jsem si to přála a byla jsem šťastná, že to tak hezky vyšlo.
Šli jsme alejí po červeně značené turistické trase 1,5 km do kopce.
Mí přátelé Libuše, Václav a Iva cestou na Budeč.
Směrovník, u kterého jsem léta toužila stanout – dnes je ten den!
Na hradišti Budeč nad obcí Zákolany bylo prokázáno osídlení již z pozdní doby bronzové. Přemyslovci si zde v 9. století vybudovali hrad, který byl jedním z center jejich státu. V místě někdejší akropole stojí rotunda sv. Petra a Pavla, která bývala součástí původní zástavby z přelomu 9. a 10. století.
Kamenná rotunda sv. Petra a Pavla z 9. století na Budči. Foto Libuše
Obrázek z infotabule.
Hned přes cestu jsou dochované základy druhého budečského kostela Narození Panny Marie z 10. století. Směrem na sever se pak táhlo rozsáhlé předhradí. Přemyslovské opevnění je dodnes patrné v podobě výrazných valů.
Základy kostela Panny Marie z 10. století na prostranství poblíž rotundy.
Na Budeč přišli Přemyslovci kolem roku 800 a postupně zde vybudovali jedno z hlavních knížecích sídel. První historicky doložený kníže Bořivoj sjednotil okolní kmeny a položil tak základy budoucí české státnosti. Jeho syn Spytihněv nechal po roce 895 postavit rotundu sv. Petra a Pavla, která je nejstarší dosud stojící stavbou v Čechách.
První písemné zprávy o Budči pocházejí ze svatováclavských legend z 10. století. Uvádí se v nich, že kníže Vratislav poslal svého syna Václava, budoucího svatého a patrona české země, na Budeč, aby se tam učil čtení, psaní a latinu.
Od přelomu 10. a 11. století, kdy Přemyslovci sídlili již trvale na Pražském hradě, Budeč ztrácela svoji vojenskou a správní funkci a postupně ustoupila do pozadí. Poslední historická zpráva o Budči je ze 13. stol., kdy ji královna Kunhuta darovala vyšehradské kapitule.
Rotundu sv. Petra a Pavla obklopuje hřbitov, kam se stále pohřbívá.
Pak jsme se stejnou cestou vrátili do Zákolan k autu. Kdybych už dnes nic jiného neviděla, stejně bych byla nadmíru spokojená… Ale ukázalo se, že máme před sebou ještě mnohé pamětihodností…
Další plánovaná zastávka byla ve Smečně (1980 obyvatel), vzdáleném 7 km severozápadně od Kladna a 6 km jihozápadně od Slaného.Historické jádro Smečna je prohlášené městskou památkovou zónou.
Dlouhou dobu bylo Smečno spojeno s rodem Martiniců, kteří zde vlastnili zámek a panství po pět století. V roce 1416 koupil Smečno Markvart z Martinic. Samotné přímé vlastnictví rodu Martiniců skončilo v roce 1798, později majetek přešel sňatkem a dědictvím na hrabata Clam-Martinic, kteří drželi zámek až do roku 1922.
Vše historické, co v městě vidíme, vybudovali Martinicové. Jistě si, stejně jako já, vzpomenete na příběh Jaroslava Bořity Martinice (1582–1649), vyhozeného spolu s Vilémem Slavatou a písařem Fabriciem z pražské radnice při defenestraci – odešel do exilu, po Bílé hoře se vrátil na Smečno, chytil dobrý vítr, panovník ho zanedlouho povýšil do šlechtického stavu a polepšil rodový erb, za pár let (1638) už byl nejvyšším purkrabím českého království 🙂 … Příběh téměř současný…
Náměstí T. G. Masaryka ve Smečně s kostelem Nejsvětější Trojice a věžemi Martinického zámku.
Kostel Nejsvětější Trojice ve Smečně.
Současná podoba kostela je renesančně-gotická z roku 1587. Nejhodnotnější je oltář od Ignáce Platzera a nejstarší funkční varhany v českých zemích – byly postavené v roce vysvěcení kostela (1587). Varhany jsou datované dvojicí erbů, patřících stavitelům kostela, tedy Bořitům a Bruntálským. Při poslední opravě se zjistilo, že většina píšťal je původních z doby renesančních majitelů panství.
Bohužel kostel byl zamčený, takže jsme si mohli o významných historických artefaktech pouze přečíst. Také zámek jsme si prohlédli jen zvenčí, ale i tak lehce zjistili, že je to historická perla.
Zámek ve Smečně patřil rodu Martiniců, dnes je tu domov seniorů.
Na fotografii je zachycen detail erbovní výzdoby nad hlavním vstupním portálem zámku ve Smečně. Celá tato unikátní venkovní erbovní galerie a medailony na fasádách smečenského zámku prošly v nedávné době kompletním odborným restaurováním.
Zámek ve Smečně byl původně gotickou tvrzí z roku 1460. V 16. století byl přestavěn na renesanční arkádový zámek s gotickou věží. Do roku 1798 patřil rodu Martiniců, pak sňatkem na Clam-Martinice. V polovině 18. století byl znovu upraven, ale zachoval si původní vzhled. Foto Iva
Park před zámkem je ozdoben několika sochami od významných umělců. Foto Libuše
Během třicetileté války zažilo město zlé časy – bylo vyrabováno a vypáleno. V roce 1992 byl Smečnu vrácen status města.
Autem jsme zajeli do nedalekých bývalých lázní Šternberk, které Clam-Martinicové vybudovali nedaleko Smečna u rybníka Šternberk – byly zrušeny před 1. světovou válkou. Na původní budově je pamětní deska se zápisem, že sem přivedl Tyrš výpravu sokolů ze Slaného.
Šternberk u Smečna je zaniklá lázeňská osada, kterou spojuje s městečkem chráněná lipová alej. Jsou zde prameny železité vody a rybník Šternberk.
Roku 1801 zde členové rodu Clam-Martiniců zbudovali lázně s kolonádou a parkem. Foto Libuše
Místo navštěvovali Josef Jungmann, František Palacký a pobýval tu i Karel Havlíček Borovský po návratu z vyhnanství.
Odtud už jsme jeli do Peruce, kde na nás čekala Míla. Zastavili jsme se ale v Klobukách u Zkamenělého pastýře. Kamenný monolit je z železitého pískovce, váží 5 tun, je 3,5 metru vysoký, asi metr široký.
Zkamenělý pastýř u Klobuk.
Bylo zjištěno, že kámen byl před několika tisíci lety vztyčen uměle (v zemi je 50 cm). Od kamene je vidět hora Říp a ze vzájemné polohy je patrné, že ve dnech 30. 4. a 13. 8. vychází slunce přímo za horou. Je jasné, že ohledně tajemného místa koluje mnoho historek a pověstí.
Václav nás vyfotil u kamenného monolitu.
V Peruci, kde na nás čekala Míla,jsme společně zašli do zámeckého parku, k Boženině studánce, ke Křesinovu domu, k domu, který patříval otci Svatopluka Čecha – jako při každé návštěvě. V zámku je prý vše rekonstruované, galerie Emila Fily též. Pak k Ohři k Oldřichovu dubu a k mladému dubu Oldříškovi v zahradě mateřské školky – roste a daří se mu.
Pomník padlým v I. světové válce na návsi v Peruci. Pískovcové sousoší pochází z roku 1922 a jeho dominantou jsou tří mužské postavy, které symbolizují alegorie Poroby, Války a Vzkříšení. Na podstavci jsou vytesána jména místních občanů, kteří padli během první světové války.
Rokokový zámek v Peruci. Foto Iva
Původní středověký hrad vznikl na Peruci již ve 12. století. Současnou podobu získal během barokních a rokokových přestaveb v 17. a 18. století za rodu Ledeburů. K nejcennějším částem patří rokokové schodiště se sochařskou výzdobou Ignáce Františka Platzera, které bývá označováno za jedno z nejkrásnějších zámeckých schodišť v Evropě. Nyní, po opravách dokončených v roce 2024, je však zámek turistické veřejnosti nepřístupný.
Se zámkem Peruc je neodmyslitelně spojen také významný český malíř Emil Filla, který zde po druhé světové válce žil a tvořil. Jeho pamětní síň není nyní přístupná. Foto Libuše
Boženina studánka v Peruci je ověnčená spoustou pověstí. Foto Libuše
Slavný Oldřichův dub na okraji městyse Peruc je také turisticky velice atraktivní. Foto Iva
V Peruci jsme se setkali s Mílou, která dnešní, i všechny následující výlety na Krušnohorsku, připravila. Foto Libuše
Odtud jsme jeli do Ledvic, Míla šla na hroby příbuzných, my jsme si prohlíželi hřbitov.
Vzhledem k minulosti regionu (Sudety) se u hřbitovní zdi nachází řada architektonicky zajímavých, ale často bohužel chátrajících hrobek místních průmyslníků, německých obyvatel a hornických rodin, které formovaly dějiny města před jeho částečným zánikem kvůli těžbě.
Pak projížďka zbytkem starých Ledvic, 2/3 města zanikly kvůli dolování. Viz dole přiložené články.
V Duchcově jsme se ubytovali, jako vždycky, v hotelu Casanova, převlíkli se do triček KČT a zašli se registrovat do štábu pochodu v Pešatově škole. Přihlásili jsme se na všechny akce od pátku do neděle.
Z večerní procházky po Duchcově zatím jen jeden obrázek:
Večerní návštěva u mého oblíbence – Walther von der Vogelweide (asi 1170-asi 1230) je považován za nejvýznamnějšího německy píšícího lyrického básníka středověku, tzv. minnesengera. Podle některých teorií je jeho rodištěm právě Duchcov, ale ten zdaleka není sám, kdo usiluje 🙂
Na večeři jsme měli dobrý kebab, zdejší pizzerie už nestojí za nic! Ušli jsme 12 km.
Pátek 21. srpna 2026
Svěží ráno u duchcovského rybníku Barbora. Foto Libuše
V 8 hodin jsme jeli městským autobusem na nádraží Duchcov, odtud vlakem do Bořislavi (okres Teplice) s přestupem v Řetenicích.
Iva nás vyfotila před nástupem na trasu.
V Bořislavi jsme šli po ZTZ stále do kopce směrem do Bílky, abychom se podívali ke kostelu, ale ten se právě opravuje a cesta k němu byla uzavřená. Takže dolů a na příslušnou značku do opačného směru.
Bořislav je zvláštní ves, asi 400 obyvatel, hodně vil roztroušených v kopcích. Byla založena v polovině 12. století na zemské cestě spojující Prahu se Saskem. Po 2. světové válce byla Bořislav vylidněna kvůli odsunu německého obyvatelstva.
Dneska Míla vybrala stezku s názvem Vodobraní. Vede místy, kudy pod zemí proudí voda z Labe na chlazení do Ledvické elektrárny.
Na výjimečnost stezky Vodobraní bylo třeba si připít – foto Libuše.
V Bořislavi při startu jsme byli právě v polovině cesty „vody“ – odtud bylo 14,5 km jak do Ledvic, tak do Dolních Zálezel. Voda je z Labe čerpadly vytahována na nejvyšší kopec nad Dolními Zálezly a odtud samospádem teče do Ledvic. Tato cesta není značená, protože je to strategické místo.
Kraj Milešovky a Kletečné, kterým jsme putovali do Dolních Zálezel k řece Labi. Foto Iva
Cesta vedla po ČTZ přes Žim a Habrovany – všude nádherné vyhlídky, v obou vesnicích zvláštní, zřídkakdy vídané domy.
Pozdně barokní zemědělská usedlost v obci Žim pochází z přelomu 18. a 19. století.
Hrázděný obytný dům s kamenným přízemím, bedněným štítem a vstupní bránou s pískovcovým klenutím. Foto Libuše
V obci s tajemným názvem Žin je na křižovatce zvláštní socha Krista u sloupu při bičování, na hlavě má obrovskou zlatou korunu (zdálky nezasvěcenému připomíná větrák). Foto Libuše
Cestou k cíli v alejích hrušně s bohatou úrodou – každý strom je jiného druhu, aby hrušky dozrávaly postupně. Taky jsem se přejedla meruzalek a špendlíků – nádherně sladké – bříško na puknutí.
Cestou do Dolních Zálezel. Foto Libuše
Výhledy překrásné, všudypřítomné, krajina vytvarovaná při rekultivacích. Most přes dálnici do Německa. Milešovka pořád na očích – nádherný výlet!!
Užívali jsme si výhled na Milešovku a spol. Foto Libuše
Myslím, že ty výhledy se nám dají závidět. Foto Libuše
Výhled z mostu, přes který jsme přecházeli, na dálnici do Německa. Všude v okolní krajině proběhly rekultivace. Foto Iva
Výhled na dálnici v opačném směru. Foto Libuše
V Habrovanech, kde žije asi 230 obyvatel, jsme si na autobusové zastávce obklopené květinami dali svačinu, porozhlídli se po upravené vesnici a pokračovali po vytyčené trase do Dubice a Dubiček ke kostelu sv. Barbory, který je vidět ze silnice kolem Labe. Já jsem si dlouho přála dostat se do těchto míst – tak se mi to po mnoha letech konečně podařilo – díky tomu, že Míla vymyslela tak zajímavou trasu, do níž vyhlídku na Portu Bohemicu zakomponovala.
Příchozí do Dubiček vítá na náměstí tento spanilý obrázek. Foto Libuše
Kostel sv. Barbory v Dubičkách při pohledu z náměstíčka.
Znovu kostel sv. Barbory z jiné strany. Byl postaven v roce 1579 jako luteránský, během třicetileté války pobořen, po opravě předán katolické církvi, naposledy přestavován roku 1820 v souvislosti s požárem vsi. Foto Iva
Kostel, který je chráněnou kulturní památkou, byl zavřený, ale vedle na dvoře penzionu je z terasy, která je 220 metrů nad hladinou Labe, ten bohulibý pohled na místo, kterému se říká Brána do Čech.
Výhled, na který jsem se těšila hodně let, mě naprosto nadchnul.
Labe se tu zatáčí pod horami tyčícími se z obou stran – naproti kostelu přes vodu je Varhošť a Deblík.
Porta Bohemica, tedy Brána do Čech, byla vyhlášena evropsky významnou lokalitou roku 2016. Stala se tak součástí soustavy Natura 2000. Díky rozličným podmínkám labského údolí se zde daří jak druhům teplomilným, tak chladnomilným. Žijí zde bobři a lososi, kteří nacházejí do své rodné řeky cestu až ze Severního moře, aby se tu třeli a dokončili zároveň svou životní pouť.
Už v prvním tisíciletí našeho letopočtu se po Labi přepravovala sůl, dřevo, uhlí, obilí, vlna a kůže. Velmi důležitý byl obchod s vínem a ovocem, které tudy putovalo přes Hamburk do celého světa.
Výhled na Portu Bohemicu. Foto Libuše
V restauraci jsme si dali zelňačku a pití a posilněni sestupovali členitou kopcovitou krajinou do Dolních Zálezel na vlak v 16.50.
Cestou z Dubiček do Dolních Zálezel nás provázelo životodárné Labe. Foto Iva
Městečka a vesnice jsou tu úplně jiné než na Vysočině – většinou úzké a vysoké domy, německá architektura.
Odměnové, překrásné výhledy, které si budu přehrávat před spaním. Foto Libuše
Závěr cesty, jejíž cíl byl v Dolních Zálezlech. Foto Libuše
Do Duchcova jsme s jedním přestupem v Ústí nad Labem dojeli v 17.30.
Pohled z nástupiště železniční stanice Ústí nad Labem směrem na kopec se známým výletním zámečkem Větruše. Foto Libuše
Míla během jízdy vlakem zamluvila stoly v restauraci, kde jsme byli minulého roku, majitel řekl, že nám připraví mňamku. Nabídl pečená žebra a kolena – bylo to opravdu výborné!
Při výstupu z vlaku začal padat zahradnický déšť, který večer zesílil do lijáku. Bylo hlášeno deštivé počasí na noc i celou sobotu.
V pátek jsme ušli 19 km.
V sobotu 22. srpna 2026 ráno jsme se museli rozhodnout pro zcela jiný, nežli připravený program. Původně jsme chtěli na Dlouhou louku autobusem vypraveným organizátorem akce Dušanem a jít trasu do Litvínova, ale…
V 8.30 jsme přijeli do štábu, říkali, že v 8 hodin jelo na Dlouhou louku 5 lidí. Pořád drobně pršelo a byla docela zima, mělo začít pršet víc. Rozhodli jsme se, že budeme jezdit po památkách – tady není problém, všude kolem plno nádherných věcí.
Nejdřív jsme jeli do Litvínova, Míla nám povídala o tzv. Koldomu – ten výraz jsem slyšela poprvé – musím říct, že to bylo hodně zajímavé. Kolektivní dům vyrostl jako poválečná architektura (1948–1950), navrhli ho dva architekti, jeden z nich byl otec Martina Hilského, překladatele Shakespeara, druhý Evžen Linhart. Dům je technickou památkou.
Fotografie monumentálního Koldomu z infotabule.
První Koldům postavený v Československu byl ve Zlíně, podobný je v Olomouci, největší je ten v Litvínově, v němž je 352 bytů.
Kolektivní dům měl být jakési městečko, kde obyvatelé měli zajištěnou všechnu infrastrukturu, včetně restaurace pro hromadné stravování, tedy kuchyně v bytech pouze mini, prosazovalo se, aby ženy pracovaly.
V bezprostřední blízkosti bylo vybudováno veřejné koupaliště, sportovní hala a tenisové kurty.
Prakticky ještě před úplným dokončením domu se ukázala myšlenka Koldomu jako neuskutečnitelná. Koldům tak později fungoval, a dodnes funguje, vlastně jako běžný bytový dům s malometrážními byty.
Symetricky komponovaný dům sestává ze dvou zalomených třináctipodlažních křídel, obsahujících byty a jednoho vloženého sedmipodlažního křídla s občanskou vybaveností, tedy jesle, mateřská školka, prádelna, společná jídelna, obchody, knihovna, tělocvična atd.
V Litvínově jsme pokračovali prohlídkou Pietního parku, v němž je Valdštejnská kaple, pomník Matyáše Brauna a plastiky současných sochařů vytvořené při sympoziích na počátku 21. století.
Valdštejnskou kapli a její vybavení reliéfním náhrobkem navrhl i provedl Franz Johann Pettrich (* 1770 † 1844), sochař královského dvora v Drážďanech. Plastika Pocta Matyáši Braunovi je dílem Stanislava Hanzíka, rodáka z nedalekého Mostu.
Voigtovými sady jsme prošli kolem Herkulovy sochy a Sloupu Nejsvětější Trojice ke kostelu sv. Michaela archanděla.
Pískovcová barokní socha Herkula vznikla v 1. polovině 18. století v dílně Matyáše Bernarda Brauna pro zámecký park v Duchcově. V roce 1820 ji Valdštejnové darovali Litvínovu.
Uprostřed Voigtových sadů stojí v místech bývalého hřbitova pískovcový trojiční sloup z roku 1739, který původně stával v Libkovicích. Když byly Libkovice ve druhé polovině 20. století likvidovány kvůli rozšiřování těžby hnědého uhlí, byl obláčkový sloup v roce 1974 přenesen do Litvínova.
Na fotografii je zachyceno hlavní průčelí děkanského kostela sv. Michaela archanděla. Jde o vůbec nejstarší a stavebně nejvýznamnější státem chráněnou památku ve městě.
Kostel byl postaven zásluhou pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna na konci 17. století. Návrh vypracoval slavný francouzský architekt a malíř Jean Baptiste Mathey, který do Čech přinesl vyspělé prvky římského baroka. Průčelí dominují dvě nízké věže s jehlancovými střechami.
Na vrcholu štítu mezi věžemi je umístěna pískovcová socha patrona kostela sv. Michaela archanděla s mečem a váhami.
Zámku Valdštejnů, který dnes vlastní město Litvínov a před několika lety dokončilo rozsáhlou rekonstrukci, jsme mohli kvůli nabitému programu věnovat jen okrajovou pozornost, i když Íčko umístěné v budově napovídá, že prohlídka by stála za to.
Vchod do zámku, zámecké zahrady a parku. Areál dnes slouží jako kulturní a společenské centrum města. Foto Libuše
Původně zde stávala od roku 1505 tvrz, kterou nechal v 1. polovině 18. století přestavět hrabě František Josef Jiří z Valdštejna na honosný čtyřkřídlý barokní zámek. Typický vzhled mu vtiskl významný český barokní architekt František Maxmilián Kaňka.
Na konci 18. století přijížděl na zámek Giacomo Casanova, který pracoval v nedalekém duchcovském zámku jako knihovník.
Dvůr litvínovského zámku. Foto Iva
Během dopoledne sice pršelo jen mírně, ale pak se začala obloha vyjasňovat a zanedlouho ji ovládlo slunce! Chmurná předpověď naštěstí nevyšla.
V Litvínově nám zbývalo poslední zastavení – totiž zimní stadion Ivana Hlinky.
Zimní stadion Ivana Hlinky v Litvínově.
Bronzovou sochu Ivana Hlinky před stadionem v Litvínově vytvořil akademický sochař a profesor Stanislav Hanzík. Dílo bylo slavnostně odhaleno v lednu roku 2006.
Na zámek Jezeří jsme jeli asi 12 km autem za plného slunce – Libuše a Iva tam nikdy nebyly, tak jsme si objednali prohlídku, která začínala ve 12.20.
Chvilka čekání na začátek prohlídky zámku. Foto Libuše
My jsme tu s Mirkem byli před 10ti lety, dnes jsem viděla spoustu udělané práce, ale je to na několik desetiletí, možná do konce tohoto století – obrovský areál. Divadlo, které nám tehdy ukazovali jako naprostou ruinu, se pořád opravuje, neviděli jsme ho, ale věříme v jeho budoucnost.
Průčelí zámku Jezeří, kde bývali hosty Johann Wolfgang Goethe, Ludwig van Beethoven, koncertoval tu Joseph Haydn i bratři Pavel a Antonín Vraničtí (rodáci z Nové Říše na Vysočině). Foto Libuše
Zámek, který se naštěstí dočkal statusu Národní kulturní památky, stojí přímo nad Lomem ČSA, necelých 500 metrů od jeho hrany.
Původně středověký hrad byl přeměněn na renesanční a poté rodem Lobkoviců na barokní zámek.
Za minulého režimu bylo Jezeří těžce zdevastováno armádou a téměř obětováno kvůli těžbě hnědého uhlí; od roku 1996 ze areál zachraňuje a obnovuje.
Vchod do areálu zámku Jezeří.
Vstupní portál se sochami atlantů – i když se to nezdá, opravy už léta pokračují.
Průvodkyně vstřícná. Radost z viděného.
Jeden z dokončených pokojů. Foto Libuše
Už se rýsuje podoba tehdejších chodeb. Foto Libuše
Na chodbě je umístěna tato pamětní deska. Zámek navštěvovali nejen vynikající hudebníci, spisovatelé a významné osobnosti, ale celá aristokratická Evropa.
Zahradní fasáda zámku. Foto Libuše
Pak nás Iva hnala na nedalekou vyhlídku, ale podle mobilu po hrozné kozí stezce. Z vrcholku kopce je výhled na dolovací jámu a jezera, která pak zaplní celý bývalý důl – hloubka bude 40 metrů běžně, v nejvyšším bodě 150 metrů. Vypnuli podzemní čerpadla a nechají spodní vodu volně přitékat, aby ji úpatí kopce stačilo nasáknout a nesvezlo se dolů.
Výhled na plochu, kde se dolovalo a kde už probíhá rekultivace.
Jáma vypadá trochu jinak – za těch 10 let stačila zarůst částečně travou, takže to není taková hnědá bezmezná pustina. V místech, kde je krajina zrekultivovaná a modelovaná, vypadá moc hezky – na té širé ploše jsou vodní kanály, rybníky, keře, stromy, aleje, vyhlídky – je to kus dobré práce.
Zámek Jezeří stojí na kopci nad poddolovanou zónou a práce probíhají tak, aby byla tato historická a výjimečná stavba zachovaná. Foto Libuše
Mluvili jsme o Mirkových značkách, které si před lety udělal na žlutě značené turistické trase, která vede odtud přes výstavný a atraktivní Červený Hrádek do Jirkova, aby v příštích letech viděl, zdali se svah nesesunuje – byla to tehdy dlouhá, ale krásná cesta. Na své značky se jistě dívá z té nekonečné osamělé cesty…
Dolů z vyhlídky nad zámkem Jezeří jsme šli po asfaltové silničce jako „slušný lidi“. Vrátili jsme se na zámecký dvůr, dali kávu a becherovku, poseděli, popovídali.
Chvilka odpočinku před další cestou.
Nedalo nám nezajít k tzv. Čertově kapli, která je na dohled zámku, ale na protějším kopci.
První majitel zámku Jezeří Ferdinand Josef z Lobkowicz chtěl vybudovat kapli s trnem z Kristovy trnové koruny, ze které by se stalo poutní místo. Během stavby jej však usmrtil padající kámen. Jeho bratr Oldřich Felix z Lobkowicz ve výstavbě pokračoval, i on byl však smrtelně zraněn stromem pokáceným na stavební dříví. Nikdo z rodiny Lobkoviců se pak již nesnažil ve stavbě pokračovat a kaple zůstala od těch dob nedokončena.
Projekt Lobkovické kaple byl vskutku impozantní, ale jeho realizace bohužel nebyla nikdy dokončena. Foto Iva
Autorem barokní kaple byl italský architekt Andreas Altomonte (1699–1780).
Toto místo, zanechané tak, jak byla stavba opuštěna, je opředeno tajemstvím a i dnes tam pocítíte opravdu zvláštní atmosféru. Foto Libuše
Klenbu kaple zničil pole pověsti ďábel v podobě velkého černého jelena. Foto Libuše
Jen pár metrů nad touto stavbou je malá kaplička, donedávna rozpadlá a neudržovaná – na vlastní oči jsme viděli, že se opravuje, kolem je lešení – to nás fakt potěšilo! Byla postavena na místě, kde byl těžce zraněn padajícím stromem hrabě Oldřich Felix Lobkovic, který za několik dní na zámku podlehl následkům zranění. Oldřich Felix byl posledním představitelem novosedelsko-jezeřské větve rodu Lobkoviců.
Abychom si zmapovali celé okolí, zastavili jsme se alespoň krátce v Horním Jiřetíně (jeho místní částí je osada Jezeří), kde je obrovský a krásně opravený kostel, socha sv. Jana Nepomuckého a dirigenta Glaesera.
Celé odpoledne panovalo nádherné počasí – prostě turisti jsou pánaboha milý děti…
Římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie byl v Horním Jiřetíně postaven na samém konci 18. století podle návrhu architekta Jeana Baptisty Matheyho. Foto Iva
V prosluněném pozdním srpnovém odpoledni nám ještě zbyl čas na poklidnou návštěvu Kyselky v Bílině – dobrá společnost, dobrá nálada, Bořeň jak vymalovaná nádherná kulisa…
Turistický směrovník v Bílině-Kyselce.
Lázeňský park a rekonstruovaná budova stáčírny, vpravo část budovy Inhalatoria z roku 1782, v pozadí Bořeň. Foto Libuše
O léčivých vlastnostech zdejších pramenů psal už v roce 1541 kronikář Václav Hájek z Libočan.
V roce 1712 byly první prameny z podnětu kněžny Leonory z Lobkovic vyčištěny a využívány.
539 metrů vysoký vrch Bořeň, jeden z nejhezčích znělcových útvarů v Evropě, je chráněn stejně jako národní přírodní rezervace kolem něj.
Historická budova stáčírny a ředitelství zřídel v lázeňském areálu Kyselka v Bílině.
Monumentální novorenesanční komplex z roku 1898 sloužil především ke stáčení slavné Bílinské kyselky. Na čestném nádvoří byl ve stejném roce vztyčen obelisk Památník Reussů.
Dvě klíčové osobností, otec a syn, se zasadily o vědecký věhlas a celoevropskou popularitu Bílinské kyselky.
Franz Ambros Reuss (1761–1789) byl knížecí lobkovický lékař a přírodovědec, který je považován za zakladatele moderní české balneologie. Jako první vědecky popsal a chemicky analyzoval léčivé účinky místních pramenů.
Syn August Emanuel Reuss (1811–1873), významný český a rakouský geolog a paleontolog pokračoval v otcově práci a dále zkoumal geologické podloží Českého středohoří.
Lázně jsou dnes pro veřejnost uzavřeny, avšak stáčírna minerálních vod je stále v provozu.
Celý komplex je obklopen rozsáhlým, památkově chráněným lesoparkem, založeným v roce 1855, který plynule navazuje na přírodu kolem dominantní čedičové hory Bořeň. Právě tím parkem jsme procházeli a radovali se ze života. Cestou jsme natrefili hudební altán a pavilon původního vývěru Bílinské kyselky.
V popředí je dekorativní dřevěný hudební altán, který sloužil k pořádání kolonádních koncertů pro lázeňské hosty. V pozadí stojí válcový zděný pavilon původního vývěru Bílinské kyselky.
Mířili jsme do Lesní kavárny, kterou Lobkovicové přivezli z jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891 – zde jsme poseděli a dali si večeři.
Lesní kavárna „Kafáč“ – ikonický dřevěný pavilon ve švýcarském stylu.
K masu, které jsem si objednala, byly na jídelním lístku jako příloha uvedeny brambory. Když jídlo přinesli, na talíři byly bez předchozí výstrahy pěkné malé brambory ve slupce, opečené na tuku a ochucené. Nesnáším neloupané, tzv. americké brambory, považuji je za barbarskou úchylku lidí, kteří nemají pojem o gastronomii, přesto jsem pro dobrou vůli zkusila jeden brambor pozřít, ale bylo to značně nechutné. Celou dávku jsem si musela rukama s pěstěnými nehty trpělivě oloupat – brambory byly dobré, ale hromádka narůstajících slupek vyvolávala permanentní smích mých přátel… Tož tak.
Při návratu na parkoviště k autu jsme šli kolem historické budovy Inhalatoria, která bývá v sezóně odpoledne přístupná veřejnosti k ochutnávce tzv. Obecního pramene. Paní právě zavírala a zavolala nás na doušek, tak jsme popili trochu Bílinské kyselky. Nic moc, ale prý opravdu léčí.
Den jsme zakončili v duchcovském pořadatelském štábu – šli jsme se rozloučit a poděkovat. Nabídli nám, jako vždycky, výborný chleba se škvarkama a domácí slaďoučká rajčátka – ačkoliv jsme byli najedení, všichni jsme si dali, nešlo odolat.
Iva nás vyfotila s duchcovskými pořadateli akce.
Jako všichni účastníci jsem složila hlavnímu pořadateli Dušanu Petrášovi počet z putování.
V 19.15 jsme měli s Mílou sraz u zámku, protože v 19.30 začínala hradozámecká noc zaměřená na cestování mladých šlechticů (kavalírské jízdy) a osudy Valdštejnů zdejší větve, kteří zámek vlastnili bezmála tři sta let a vtiskli mu nynější podobu. Trvalo to dvě hodiny, výborné, ale náročné na poslech, prostě dlouhej a výživnej den.
Valdštejnský sál na státním zámku Duchcov. Jedná se o nejreprezentativnější prostor celého zámku – ze stěn zdejší galerie shlížejí vznešené portréty členů šlechtického rodu Valdštejnů – jejich obrazy jsou protkány bitevními scénami a vojenskými úspěchy významných valdštejnských vlastníků zámku. Foto Libuše
V terénu jsme dnes ušli 10 km, popocházení (únavné) v zámcích nepočítaje.
Neděle 23. srpna 2026
V 8.30 jsme už se zavazadly v autě přijeli pro Mílu, ta dodala svoje a vyrazili jsme po modré turistické značce na Liptickou vyhlídku tak, abychom okruhem došli do Duchcova a mohli tam pokračovat v programu.
Okolí Liptické vyhlídky, kde probíhá rekultivace krajiny po těžbě, se hodně změnilo k lepšímu – stromy vyrostly, tvoří aleje a remízky, vznikly hezké cesty po nových loukách, krásné vyhlídky ozdobené Českým středohořím z jedné a hradbou Krušných hor z druhé strany. Bořeň, Milešovka a další – toho se nanabažíš!
U bývalé hornické osady Pokrok, která zanikla v roce 1986 kvůli těžbě uhlí. Foto Libuše
Výhled na hřeben Krušných hor z míst, kde stávala osada Pokrok. Foto Libuše
Liptická vyhlídka byla vybudovaná na návrší zrekultivované výsypky Pokrok nad místy, kde se ještě v roce 1976 rozkládala vesnice Liptice, zbořená kvůli těžbě hnědého uhlí. V pozadí těžní jáma. Foto Libuše
Turistický areál na Liptické vyhlídce.
Naši výpravu u tzv. Duchcovské mariny na Liptické vyhlídce vyfotil kamarád-turista Jarda Vlk, s nímž jsme se tu setkali.
Okolí Liptické vyhlídky – v dohledu Bořeň i Milešovka. Foto Libuše
Výhled z rekultivované výsypky Pokrok na Bořeň v pozadí, před ním hnědá jáma, kde dosud pracují těžní stoje. Foto Libuše
Stejný obrázek s jezerem, které postupně zatápí vytěženou část. Foto Libuše
Cestou k Duchcovu, v pozadí je 63 metrů vysoký věžový vodojem v Teplicích. Foto Libuše
Po výsypce k Duchcovu. Foto Libuše
Věže duchcovského kostela Zvěstování Panny Marie a část jednoho z křídel valdštejnského zámku. Foto Libuše
Došli jsme na náměstí, navštívili expozici porcelánu, který se v Duchcově dlouho vyrábí a putuje většinou do zahraničí.
Výroba keramiky a porcelánu v Duchcově, známá dnes pod značkou Royal Dux Bohemia, se datuje od roku 1853, kdy zde vznikla první keramická dílna.
Ukázka tvorby různých autorů.
Kulturní návštěvu Duchcova jsme zakončili v Íčku na výstavě fotografií Dušana cestovatele – tentokrát byl v Laponsku – tedy hory, kámen, lišejník, modrozelené vodopády, modré nebe a nekonečné lesy.
Iva pořídila foto pro radost i údiv.
Tajemná krajina, kterou nám zprostředkoval Dušan (a Iva).
Letošní pobyt v Duchcově jsme zakončili obědem v osvědčeném bistru Barbora – řízek (trochu spálený) a bramborový salát (dobrý).
Po obědě, před odjezdem na Vysočinu ještě procházka v nedalekých, sluncem zalitých Teplicích – Míla nás provedla centrem a částí lázní – Pravřídlo, Kolostůjova kašna s prasátky atd., přidám několik fotografií pro vzpomínání.
Barokní morový sloup Nejsvětější Trojice v Teplicích na Zámeckém náměstí – autorem provedení na počátku 18. století byla dílna Matyáše Bernarda Brauna. Foto Libuše
Kostel sv. Jana Křtitele a Povýšení svatého Kříže na Zámeckém náměstí. Foto Libuše
Přírodní léčivý zdroj Pravřídlo je minerální voda o teplotě 38,5° C. Foto Libuše
Kolostůjova kašna v Lázeňském parku byla postavena v roce 1862 na počest 1 100 let od nalezení léčivých pramenů dle pověsti Václava Hájka z Libočan.
Nápis na Kolostůjově, původně Jubilejní kašně. Foto Libuše
Královna Judita (1135–1174) založila roku 1154 klášter u teplých vod a stala se tak zakladatelkou lázní nejen v Čechách, ale i v Evropě. Autor sochy Libor Pisklák. Informace u sochy.
August Silný (1670–1722), saský kurfiřt a polský král, byl nejvěrnějším návštěvníkem teplických lázní. Autorem sochy je Libor Pisklák.
Krušnohorské divadlo bylo vystavěno ve 20. letech 20. století. Foto Iva
Na prostranství blízko divadla je porcelánová fontána, první v České republice. Byla vyrobena v roce 2018 ve spolupráci s porcelánkou Český porcelán Dubí, je vysoká téměř tři metry a její váha přesahuje 160 kilogramů.
Ještě mnohá krásná místa jsme v tomto městě, opravdu hodným slova „lázně“, obdivovali – ale čas se nachýlil a bylo třeba vrátit se na Vysočinu.
Naměřeno dnes 10 km, podle „chytrých měřidel“ celkem ušlapáno 56 km za 4 dny
Odjezd ve 13.45 do Jihlavy, asi kolem čtvrté jsme byli doma.
Související články:
Pochod Giacoma Casanovy v Duchcově 2017 – Jezeří atd. + zdejší pochody v roce 2009 a 2013
Za posledním puchýřem do Teplic v Čechách
Za posledním puchýřem do Krupky