Jak jsme zjišťovali stav vody na Ochozském potoce
V sobotu 7. 3. jsme se rozhodli, že si nebudeme všímat nevlídného počasí (větrno, drobný déšť) a ráno jsme v 7:30 nasedli do autobusu a po půl hodině už jsme byli v Polné. Ukázalo se (ostatně jako téměř vždycky), že počasí vypadalo z okna horší než ve skutečnosti je. O dvou polenských naučných stezkách si můžete přečíst ve dřívějším příspěvku. Tentokrát jsme se vydali po modře značené stezce údolím Ochozského potoka směrem ke Stáji a pak po zelené značce do Řehořova. V roce 2005 byl průběh modré značky změněn a nově byla vyznačená zelená značka ze Stáje přes Nadějov a Řehořov do Kamenice. V mapkách KČT už jsou trasy zaznamenány, na Mapy.cz, odkud z netu stahuji mapové výřezy oblastí, se ještě změna nedostala, proto jsem dnešní trasu podle skutečného značení vytečkovala. Půjdete-li po modré TZ, jistě stejně jako my oceníte výbornou práci polenských značkařů manželů Horských, nelze zabloudit – trasa je vyznačená vzorně!!
Ochozský potok vytvořil hluboké údolí, dlouhé asi 5 km – okolní svahy, v letošní zimě plné sněhu, už se svého bílého kabátku zbavovaly a voda stékala do potoka, ten se statečně snažil vydržet nápor a zatím se mu to docela dařilo; přáli jsme obyvatelům Polné, aby letošní jarní vody byly pro ně jen romantické podívání… Ostatně Ochozský potok není na zvládnutí situace sám – podél něj je v údolí šest rybníků, které zachycují vodu z okolních šestisetmetrových lesnatých svahů – proti proudu to jsou rybníky: Podhorský, Podleský, Panák, Čihadlo, Dolní Ochoz a Horní Ochoz. Stezka vedla místy dosti mokrým terénem, místy jsme překračovali či všelijak legračně přelézali a přeskakovali, baletně se nadnášeli a neohrabaně tlápali přes drobnější či příležitostné potůčky, což bylo zdrojem veselí – mokré byly naštěstí jen pohorky…
Asi kilometr za Ochozským rybníkem jsme opustili údolí, nedaleko odtud, ve Žlabech u obce Stáj, kousek od evropského rozvodí Labe-Dunaj, pramení Ochozský potok. Stoupali jsme, v lesích bylo ještě hodně mokrého těžkého sněhu, chůze v něm nebyla snadná. Těmto lesům se říká – jak jinak než Ochozské, a prý v nich tábořilo za napoleonských válek francouzské vojsko. Teď tu nebyl cítit střelný prach z mušket, intenzivně jsme vnímali vůni přicházejícího jara, ačkoliv jsme cupali vrstvou rozbředlého sněhu. Došli jsme k rozcestníku, podle něhož jsme měli polovinu cesty za sebou a přešli jsme na zeleně značenou trasu.
Všechny vesnice na dnešní trase ZTZ (Stáj, Nadějov, Řehořov) mají velmi dlouhou historii, která se odvíjí od založení benediktinského kláštera v Třebíči v roce 1101. Klášter kolonizoval výše položená území na sever od Třebíče a v roce 1298 při založení benediktinského proboštství v Měříně předal 21 okolních prosperujících obcí do jeho správy. Název vsi Nadějov upomíná na třebíčského opata z poloviny 12. století, jehož jméno bylo Naděje…
Osm kilometrů po zelené značce bylo ve znamení několika mírných stoupání a klesání, obtíží s protivětrem a mokrým sněhem, ale vše v takové míře, že jsme si při batolení po rodné Vysočině zachovali dobrou a rozmarnou náladu. Pak jsme uviděli na 645 metrů vysokém Řehořovském kopci svítit bílou kapličku, na jeho úbočí chalupy mé rodné obce a byli jsme v cíli dnešní cesty.
Stručnou historii obce Řehořov si můžete přečíst zde, popis vycházky v okolí je tady. Čekali jsme slabou čtvrthodinku na autobus, kterým jsme ve 13:41 odjeli do Jihlavy. Předjarní Vysočinou jsme ušli 16 km značenými cestami – místy, kde před tisícem let byly hluboké pralesy, v nichž odvážlivci začali zakládat osady, místy, kudy se před dvěma sty lety valila vojska Napoleonova, místy, kde v sobotu kousek od nás postávaly důvěřivé srnky…