PostHeaderIcon Martínkov – Jakubov – Lukov

26. listopadu 2011

Plánovanou cestu do Jaroměřic na autorské čtení Jiřího Kuběny jsme využili k zastávkám v uvedených obcích, abychom si připomenuli významné rodáky a slavnou minulost těch míst, pro mnohé uspěchané a zaneprázdněné současníky ne příliš známých.

Mapka pro lepší orientaci:

poloha Martínkova, Jakubova a Lukova u Moravských Budějovic

Přijeli jsme na tichou náves v Martínkově a všechny objekty našeho zájmu jsme měli hned na očích – pomník Václava Kosmáka, starou školu i kostel.

O Václavu Kosmákovi (1843–1898), knězi a spisovateli, rodáku z Martínkova, jsem psala dosti podrobně ve článku Novoroční výstup na Šacberk 2011, protože tento pozdější skvělý fejetonista – sám si říkal „kukátkář“ – podle tehdejší atrakce (prohlížení pohyblivých obrázků průzorem), se kterou po venkově tehdy cestovali tzv. kukátkáři, studoval v Jihlavě a podal své literární svědectví o majálesu a prvním pěveckém provedení hymny v roce 1859 na Šacberku. Byl člověkem velmi váženým, o tom svědčí pomník, který zde nechala postavit Jednota katolických duchovních v roce 1910.

pomník Václava Kosmáka v Martínkově

Pomník byl vytvořen v brněnské kamenické dílně sochaře Adolfa Loose staršího, otce slavného architekta Adolfa Loose (více o něm v článku Vídeň).

Dalším slavným rodákem z Martínkova je Otto Albert Tichý (1890–1973), který se narodil v učitelské rodině ve zdejší škole,

stará škola v Martínkově

na což nás upomíná pamětní deska:

pamětní deska na bývalé škole v Martínkově

Text je na fotografii obtížně čitelný, proto jej uvádím:

Zde se narodil překladatel, varhaník, skladatel Otto Albert Tichý (*14. 8. 1890– 21. 10. 1973), dlouholetý regenschori chrámu sv. Víta v Praze.

O. A. Tichý byl před I. světovou válkou jedním z nejbližších spolupracovníků Josefa Floriana ve Staré Říši, kde společně s Jakubem Demlem a Antonínem Ludvíkem Střížem překládali a vydávali díla moderních katolických autorů, z velké části francouzských. Josef Florian a celá jeho staroříšská skupina byli totiž silně ovlivněni myšlenkami francouzského katolického spisovatele a filosofa Léona Bloye, a tedy přeložili a vydali celé jeho dílo – Florianovi byl Bloy důchovním vůdcem.

Ve Staré Říši žil Tichý devět let, poté odešel do Francie, aby dále studoval. Zde se setkal s rodinou Léona Bloye (1846–1917) a v roce 1920 se oženil s jeho dcerou Veronikou. Nějaký čas spolu žili ve Švýcarsku, kde dosáhl skvělé hudební kariéry, pak přesídlili do Čech. V roce 1936 se stal Tichý varhaníkem u sv. Víta a tuto funkci zastával do vysokého stáří. Učil na konzervatoři (sám byl žákem Vítězslava Nováka), na hudební akademii, komponoval, stal se znalcem gregoriánského chorálu, překládal. Václav Holzknecht si velice vážil jeho talentu.

Tichý zemřel po nedělní mši svaté, když při odchodu z katedrály sv. Víta poklekl u hrobu biskupa Podlahy, svého přítele.

Fascinuje mě, jak tenounké nitky osudu geniálně propojují a připoutávají lidi: Tichého dcera Tereza (po matce Bloyová) přijela v roce 1951 poprvé do Petrkova a od té doby si dopisovala s Bohuslavem Reynkem až do roku 1970. Devadesát Reynkových dopisů Tereze Tiché-Sumové (*1932) vyšlo v roce 2005 pod názvem Dnes jen o té prašivině.

Připomeňme si, že i Bohuslav Reynek byl spolupracovníkem Josefa Floriana, že i on znal výše zmíněného Antonína Ludvíka Stříže (1888 – 1960). Osud mladého studenta práv ovlivnily názory staroříšského filosofa a podnětné prostředí natolik, že se rozhodl opustit vysokoškolská studia a žít ve Staré Říši u Florianů. Zde se Stříž často potkával s Jakubem Demlem, který tehdy působil v Martínkově a úzce spolupracoval s Florianovým vydavatelstvím. Mladý ambiciózní muž pracoval na překladech společně s O. A. Tichým a stýkal se s mnohými umělci slavných jmen, kteří si ve Staré Říši podávali dveře.

Poté, co se vrátil z války, do které musel odejít, vstoupil Stříž do semináře a v roce 1939 se stal sídelním kanovníkem vyšehradským. V Praze se znovu setkal se spolupracovníkem z mládí, s varhaníkem od sv. Víta Tichým a protože byl Stříž velice dobrým hráčem na violoncello, často a rádi spolu muzicírovali.

I kanovník A. L. Stříž prý zemřel po odsloužení mše svaté, když se vracel přes vyšehradský hřbitov domů.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Martínkově je svědkem lidských osudů, které je dobré připomínat, tvoří totiž základy, na nichž staví i ten, kdo si dostatečně neuvědomuje jejich cenu. Bez přínosu těchto, v současnosti ne příliš vzpomínaných lidí, by na mnohých kulturních stromech vyrůstala jen pláňata…

kostel Nanebevzetí P. Marie v Martínkově se začal v říjnu 2011 opravovat

kostel na návsi v Martínkově

Než jsme Martínkov opustili, připomněli jsme si Sibylino proroctví, které se prý váže přímo k této obci: má se zde odehrát největší krvavá bitva na světě, po níž zůstane jen tolik lidí, kolik se jich vejde pod formanskou plachtu.

Zatím tu ale panoval laskavý klid, signály, které vysílaly osobnosti kdysi zde zrozené či pobývající, nepřipouštěly rozkladné myšlenky.

Do nedalekého Jakubova jsme zajeli proto, že kostel sv. Jakuba Staršího ze 13. století byl vystavěn na kopci, odkud je báječný rozhled.

kostel sv. Jakuba Staršího v Jakubově

Povznášející byl pohled přes nízkou hřbitovní zídku do krajiny na věnec kopců, kopečků, pahorků, vrchů, vršků a vyvýšenin zalesněných či holých, ale i přímo vedle nás byl nevšední háječek:

zátiší na hřbitově v Jakubově

Do Lukova jsme jeli kvůli knězi Janu Bulovi, jehož jméno čteme na památníku popravených v „babickém procesu“ pokaždé, když přecházíme kolem budovy bývalého krajského soudu v Jihlavě, dnes Vysoké škole polytechnické. (O událostech v Babicích jsem psala ve článku z března roku 2009.)

památník obětem komunismu v Jihlavě

deska se jmény obětí na jihlavském památníku

Jan Bula se narodil 24. 6. 1920 v Lukově, stal se knězem a ve své farnosti v Rokytnici nad Rokytnou byl velmi aktivní a populární, měl velký vliv na mladou generaci, a tak začal místním komunistům překážet. V únoru 1951 se za ním na faře zastavil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý, a protože měl P. Bula pochybnosti o jeho charakteru a poslání, přerušil s ním kontakt. V dubnu byl zatčen a poté, co agent Ladislav Malý sehrál svoji zákeřnou roli v červencových babických vraždách, byl Jan Bula označen za spoluviníka, protože neohlásil jejich únorové setkání. V listopadu 1951 byl po krutých výsleších odsouzen za velezradu k smrti.

Popraven byl ráno 20. května 1952 na dvoře jihlavské věznice. Bylo mu necelých dvaatřicet let.

V roce 1995 byla P. Janu Bulovi a dalším dvěma obětem z lukovské farnosti odhalena deska na místním kostele sv. Jana Křtitele.

 kostel sv. Jana Křtitele v Lukově

pamětní deska na kostele v Lukově

Před nedávnem byl zahájen proces blahořečení Jana Buly.

 

Jeden komentář - “Martínkov – Jakubov – Lukov”

  • pravidelní čtenáři says:

    Za propojování tenounkých nitek,které nás seznamují s významnými osobnostmi našeho kraje již čeká velká řada čtenářů.Staráte se
    o připomenutí rodáků,které si zaslouží pozornost.
    Ukazují nám směr,kde určitě nezabloudíme.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist