PostHeaderIcon Pocta Jakubu Demlovi

20. února 2011

Události nedělního odpoledne v Tasově nás zastihly nepřipravené. Jeli jsme na vzpomínkovou slavnost při příležitosti 50. výročí úmrtí tasovského rodáka Jakuba Demla a podle ohlášeného programu jsme očekávali mši, pak položení kytky na hrob, případně recitační pásmo z jeho díla. Vše proběhlo ale naprosto jinak, než jsem si představovala! Překvapilo mě, že tasovský kostel byl nabitý k prasknutí, atmosféra velmi slavnostní – biskup Pavel Posád mluvil o knězi a básníku Jakubu Demlovi způsobem, který musel v každém posluchači vzbudit zájem. Svoji řeč ukončil biskup slovy: „Jsem rád, že jste přišli, je na vás vidět, že víte, proč tu jste.“

kostel sv.Petra a Pavla v Tasově

Při mši vystoupil i pěvecký sbor Biskupského gymnázia Třebíč – byl nám dopřán zážitek, na který se nezapomíná. Ten zprostředkovat nemohu, ale mohu zde uvést báseň, kterou jsme také v podání studentů uslyšeli; možná těm z vás, kteří mají jen obecnou povědomost o zdejším významném literátovi a knězi, napoví více o jeho všeobjímající lásce, lidské dobrotě a něžné duši…

kněz Jakub Deml

Až budu umírat

Až budu umírat, o to Tě prosím, Matko Boží,

Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého

a těm, kteří mě budou oplakávati, se zjev

podobou květin, které jsem miloval,

poněvadž jsou krásné jako Tvé panny a mlčí.

 

A vy, přátelé moji, netruchlete!

Dopodrobna Vás znám a jenom svou smrtí

mohu se odvděčiti za vaši lásku,

která neviděla mých slabostí.

Nehleďte dolů!

mše v tasovském kostele

Jakub Deml se narodil 20. srpna 1878 v Tasově do početné rodiny, po absolvování gymnázia v Třebíči vstoupil do brněnského semináře a v roce 1902 byl vysvěcen na kněze. První jeho místo bylo v Kučerově u Vyškova, odkud si požádal o přeložení do Babic u Moravských Budějovic, na „Horácko, kde je blíže k nebi“ a také snadnější dostupnost jeho přátel jej lákala – obdivovaný Otokar Březina byl v Jaroměřicích a Josef Florian, s jehož vydavatelstvím už tehdy čile spolupracoval, ve Staré Říši. Oba měli na Demlovu životní i uměleckou pouť velký vliv, a nejen oni – k jeho přátelům patřili i sochař František Bílek, grafik a básník Josef Váchal, spisovatel Jaroslav Durych, literát F. X. Šalda a také babický farář Josef Ševčík. Ačkoliv Deml působil jako kaplan v Babicích jen od srpna 1904 do dubna 1906, byl s farářem Ševčíkem ve velmi přátelském vztahu až do jeho smrti v roce 1911, dokonce jej přiměl i k literární činnosti a překladatelství.

My jsme byli v Babicích v březnu 2009 a v článečku, který o naší cestě vznikl, jsem se zmínila i o zdejším působení Demlově, Mirek vyfotil tamní faru. Dnes zařazuji foto pamětní desky

pamětní deska na faře v Babicích

a uvádím její text: V letech 1895–1911 zde působil Josef Ševčík, farář a překladatel. Jeho kaplanem byl roku 1904–1906 a roku 1909–1911 básník Jakub Deml.

Ševčíkova smrt znamenala pro Demla ztrátu osobní, ztrátu posledního útočiště a v příštích několika letech čekala kněze a básníka jen cesta bez útěšného zastavení. Vždycky, bez ohledu na oficiální stanoviska církve, propagoval pravdu tak, jak ji hluboce v nitru cítil a jak věděl, že bude dobrá pro zdejší lidi, které dokonale znal. Pro své názory, církevním nadřízeným mnohdy nepohodlné, a také kvůli nesouhlasu brněnské konzistoře s Demlovou literární činností, byl nakonec předčasně penzionován a bez pevného ukotvení střídal bydliště a intenzivně se věnoval psaní, práci ve vydavatelství Florianově ve Staré Říši a spolupracoval postupně se všemi, kteří v té době v jemu blízkém okruhu literatury a umění něco znamenali. S mnohými z nich měl konflikty, které pramenily z jeho vznětlivé a prudké povahy a velké otevřenosti v jednání, dá se užít termínu „přetrhávaná a znovu navazovaná přátelství“.

To, co jsem napsala, ovšem je velice zjednodušené a pouze přibližné – čím více se začtete do jeho díla (asi 135 vydaných knih) a korespondence, tím více zjišťujete, jak složitá osobnost Deml byl a najednou není jasné nic, jen žasnete nad jádrem, ke kterému se přes mnoho vět a názorů dostáváte, nacházíte člověka křehkého, odpouštějícího a odpuštění žádajícího.

Věřte, že je vzrušující číst korespondenci mezi Jakubem Demlem a Josefem Ševčíkem – tu možnost máte také v knize Carissime, kde se touláte? vydané v roce 2010. Dopisy byly vyhledány a utříděny studenty FF UK v Praze pod vedením lektorky Daniely Iwashity. Dozvíte se zde mnohé a k mnohému vás ten svazek vybídne, poznáte zde mladého Demla-poutníka, jak jej nazvala paní Iwashita a toužíte poznat jej více skrze jeho dílo.

První kniha mu vyšla v roce 1904, pak postupně přibývaly další a také četné překlady. Pověstné Šlépěje, vlastně deníky, ve kterých se zabýval vším, co jej právě zaujalo v dobrém či zlém, kde si vyřizoval spory s bývalými přáteli a s jinými znovu přátelství obnovoval – nešetřil v nich nikoho, nejméně však sebe – začal vydávat v roce 1917 a vycházely až do roku 1941, celkem dvacet šest svazků. Literární historik Martin C. Putna napsal ve svém článku k 50. výročí Demlova úmrtí, že Šlépěje byly, nazveme-li je dnešní terminologií, vlastně ostře sledovaným blogem Jakuba Demla.

Vraťme se teď do Tasova, který dobře opatruje památku své nejvýznamnější osobnosti, pro kterou bylo rodiště po mnohaletém toulání bez pevného bodu od roku 1922 doživotním útočištěm. Po slavnostní mši všichni zamířili k Demlovu hrobu, který je na bývalém hřbitově u kostela.

u hrobu Jakuba Demla

Pro zajímavost zařadím obrázek z pohřbu, který se konal v úterý 14. února 1961:

pohřeb Jakuba Demla

Dnes, v neděli 20. února 2011, mu přišli vzdát poctu lidé ze všech míst naší vlasti, za všechny budu jmenovat ty, kteří vyčnívali z davu – básníka Jiřího Kuběnu a sochaře Karla Žáka, kteří přijeli z Bítova, předsedu Společnosti Otokara Březiny pana Jiřího Höffera, syna básníka Jana Zahradníčka, profesorku Danielu Iwashitu z Prahy, která vede své studenty k poznání vysočinských významných osobností, ve dnešní době snadno odsunutelných na vedlejší kolej pro „malou akčnost“ a vzdálenost preferencí současné konzumní společnosti, dále studenti konzervatoře a JAMU z Brna. Jednou větou – při pohledu na množství lidí, kteří věděli, proč přišli vzdát poctu Jakubu Demlovi, jsme nabyli jistoty, že s kulturností našeho národa to není až tak zlé – i když ze všech stran útočí hlasitě provolávaná spotřební hesla, jsou lidé, kteří se průběžně starají i o duši.

program slavnosti v Tasově

Znovu odbočím a vrátím se na sklonek loňského léta, kdy jsme projížděli Mlynářskou cyklostezku, na jejíž trase leží i Tasov, jehož kostel nás takto z dálky zdravil:

Tasov

Nešlo nezajet ke hrobu básníkovu a nepozdravit se s ním, osamělým v blízkosti kostela, v blízkosti své mecenášky Pavly Kytlicové, se kterou se seznámil v roce 1918 a spolupracoval s ní až do její smrti v roce 1932.

hrob Jakuba Demla v polovině září 2010

Co se ale dělo v hlavě toho (nebo těch), který pak na konci září 2010 přišel ke hrobu kněze a oloupil ho, bronzové desky serval bez ohledu na základní lidskou slušnost?! Stovkám účastníků únorové slavnosti se naskytl tento pohled:

oloupený Demlův hrob

Hned po té smutné události začala probíhat jednání o opravě, bude potřeba i kříž na hrobě nahradit kopií z materiálu, který by sběrače kovu nezajímal – to vše stojí peníze, které přítomní skládali, aby místní farář Pavel Kryl mohl zařídit vše potřebné. (Víme také, že nedlouho po vykradení tasovského hrobu byl loni oloupen i hrob Demlova přítele Otokara Březiny v Jaroměřicích.)

Nyní nabízím vzácnou fotografii, kterou měl Mirek možnost pořídit – básník Jiří Kuběna a sochař Karel Žák následováni rodinou Poukarových odcházejí od hrobu Demlova.

básník Jiří Kuběna a sochař Karel Žák

Básník Kuběna (PhDr. Jiří Paukert) se setkal osobně s Jakubem Demlem v Tasově dne 22. 12. 1960 a toto setkání považuje za své povolání ke spisovatelství. Jiří Kuběna, historik umění, vůdčí duch slavné generace „šestatřicátníků“, patří k nejlepším znalcům Demlova díla a je jedním z nejkompetentnějších vykladačů Demlovy poezie. To jsou přibližně věty, které uvedl autor Alexander Wöll (z univerzity v Řezně) ve velmi zajímavém článku Mezi apoteózou a tabu, s podtitulem Přehled bádání o Jakubu Demlovi.

Myslím, že v současné době se práce věnované dílu Demlovu nepohybují už v krajních rovinách z názvu Wöllova článku, žádné nadšené zbožnění ani nedotknutelné téma – Vladimír Binar, autor knihy Čin a slovo, vydané v loňském roce, předložil čtenářům práce vzniklé v průběhu čtyřiceti let, které člověk hltá jako detektivku s nadějí, že na konci se přesně dozví, jak to vlastně s tím knězem a básníkem, který budil dlouhá léta takovou pozornost, bylo. Jednoznačná odpověď však neexistuje. S odstupem doby nahlížíme některé Demlovy výroky s větším pochopením, vždyť nic není jen černé či bílé.

V kapli svatého Michaela (bývala prý zde márnice), přiléhající ke hřbitovní zdi, byla výstava fotografií a dokumentů ze života Jakuba Demla. Mohli jsme se dosytosti dívat i fotit, takže zařadím fotografie, ke kterým se běžně člověk nedostane. Už před vchodem nás vítala jedna velká:

Jakub Deml 1

Zde je Deml kněz,

Jakub Deml 2

zde básník, něžný člověk. To je velmi známá fotografie, která však byla nasvícena tak, že nebylo možné pořídit lepší záběr.

Jakub Deml 7

Zde člověk unavený, kterého si dokážeme představit, že právě vzpomíná na svoji těžce nemocnou sestřičku, zemřelou v patnácti letech – o ní je kniha Matylka.

Jakub Deml 3

A tady osobnost s chytrýma očima, která s chutí užije jadrná slova, je-li přesvědčena o jejich nutnosti v dané situaci:

Jakub Deml 4

zde v rozhovoru – s Bohem, se zemřelým nebo snad sám se sebou?

Jakub Deml 5

Toto je Daniela Iwashita, která pro své studenty objevuje nejen Jakuba Demla…

profesorka Daniela Iwashita prohlíží Demlovy fotografie

Takhle viděl Jakuba Demla jeden z rodiny Florianů,

Jakub Deml 6

k tomu přidáme ještě drobný rozmarný obrázek „vokolo rovaný“ Ottou Stritzkem, manželem dcery Josefa Floriana Marie:

z výstavy

A tady je fotografie, u které je popisek: Návštěva prezidenta T.G. Masaryka ve Velkém Meziříčí 17. 6. 1928

TGM v rozhovoru s Demlem, vedle něhož stojí Otokar Březina

U fotografie je další informace: Při oficiální návštěvě Velkého Meziříčí ještě před příjezdem k čestné tribuně spatřil TGM v zástupu P. Jakuba Demla a Otokara Březinu, nechal zastavit a šel je pozdravit. (Březina stojí po pravici Demlově.)

V té době už Deml natrvalo zakotvil v Tasově, kde si nechal postavit v místě, zvaném Bosna, vilu od architekta Bohuslava Fuchse, pro něhož to byla jedna z prvních samostatných zakázek. Dům byl dostavěn v roce 1922 a na jeho stavbu přispěl deseti tisíci korunami, což byl značný obnos, přítel Otokar Březina.

Následujícího roku po setkání dvou významných básníků vysočinských s TGM umírá v Jaroměřicích Březina (13. 9. 1868–25. 3. 1929). V přednášce o zemřelém příteli zkritizoval Deml nejen vládu, ale i prezidenta, a byl zažalován; v roce 1930 však Masaryk stíhání zastavil. Trestní obvinění Demlovo mělo za následek ukončení práce na kronice městečka Tasova. Doklad o tom jsme si mohli prohlédnout (a také ofotit) v Literárním památníku Vysočiny v budově bývalé školy, kam budoucí spisovatel a básník chodil. Památník, slavnostně otevřený 30. 9. 2002 dnes praskal ve švech.

Tedy o té kronice – v září namaloval kronikář-básník Jakub Deml na novou stránku kytičku a ptáčka a pod nimi vyvedl nadpis:

Drazí rodáci a krajané!

Přestávám psáti tuto kroniku, poněvadž ji nemohu psát, jak toho vyžadují předpisy zákona a poněvadž tasovské rodné své obci a farnosti chci posloužit lépe, než je možno takovouto kronikou, Že Vás mám všecky rád…

list z tasovské kroniky

V říjnu 1929 už měla obec tasovská jiného kronikáře… V roce 1931 vydal Jakub Deml knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi, která vzbudila u mnohých velkou nevůli a i dnes u některých budí… Ti z vás, kteří znají a obdivují film Zapomenuté světlo, budou možná překvapeni sdělením, že byl natočen podle Demlovy knihy vydané v roce 1934.

V památníku jsou věnovány Jakubu Demlovi a jeho přátelům dvě místnosti, které by si kvůli vzácným exponátům zasloužily prohlídku na několik hodin – ty jsme ovšem neměli k dispozici, proto jsme si doma připsali opětovnou návštěvu Tasova do našeho seznamu.

Za všechny obrázky jen jeden – vidíte na něm bustu Jakuba Demla od sochaře Josefa Kapinuse (1900–1968), jenž je i autorem Piety u Březinova hrobu). Nábytek je Demlův a navrhoval ho, stejně jako vilu, architekt Bohuslav Fuchs (1895–1972).

síň Jakuba Demla v Literárním památníku Vysočiny v Tasově

Zde se setkáme i s památkami na Marii Rosu Junovou ( 2002), se kterou se Deml seznámil v roce 1935, a která zůstala v Tasově, nejdříve jako literátka a vydavatelka, poté jako Demlova ošetřovatelka, až do roku 1959, kdy se odstěhovala s manželem Timotheem Vodičkou, za kterého se provdala roku 1956, do Olomouce. Pak se starala až do jeho konce (10. února 1961) o těžce nemocného Jakuba Demla neteř s dcerami.

Po válce byl básník nařčen z kolaborace s Němci, ale u soudu se prokázala jeho nevina, dostal jen podmíněný trest a nebyl tvrdě stíhán jako ostatní kněží – zasloužil se o to Vítězslav Nezval (1900–1958), který byl u tehdejšího režimu dobře zapsán a považoval se za Demlova žáka, ten ovšem na něj hleděl dosti kriticky.

Nalezla jsem a předkládám jiskřivější historku z tohoto období: Když knihař a básník Stanislav Vodička (1910–1982) řekl Jakubu Demlovi, že je mu právě třicet pět let, ten s úsměvem řekl: „To když mě bylo tolik let, tak jsem sekal kolem sebe hlava nehlava. Jen se hlavy kutálely.“

Podle nabídky jsme si ještě mohli prohlédnout zahradu u Demlovy vily. Vydali jsme se tam společně s Olgou a Josefem Poukarovými asfaltovou silničkou, jež za časů Demlových bývala blátivou vesnickou cestou, kterou protínal tasovský potok s lávkou ze dvou otesaných trámů, plný husí a kačen, promenujících se zde po koupeli a zanechávajících všude svůj trus. Povídá se (a slyšeli jsme to z několika důvěryhodných zdrojů), že prý jednou Jakub Deml byl po nějakém nejapném útoku docela v ráži a prohlásil při chůzi tímto úsekem: „Jednou se tahle zasraná ulice bude jmenovat Demlova.“ Měl pravdu. Došli jsme po ní k vile, která nyní patří někomu z okruhu příbuzných, natěšení, že aspoň krátce nakoukneme do zahrady, navíc jsme měli to obrovské štěstí, že sem právě dorazili Dr. Kuběna a Karel Žák, což nám způsobilo radost nevýslovnou. Odkudsi se vynořil i pan Höffer – vstoupit do tajemné zahrady u vily v doprovodu těchto lidí – to je prémie od života!

Ale branka zůstala zavřená, prý už vypršel čas! Jen Jakub Deml se na nás vlídně díval z pamětní desky autora Miloše Vlčka, umístěné v roce 1999 na kamenném sloupku u vchodu do zahrady.

pamětní deska u vchodu do Demlovy zahrady

Básník Jiří Kuběna, který pronesl oslavnou řeč při odhalení desky, zůstal stát před brankou… Tomu se nechce ani věřit, ale byli jsme u toho!

básník Jiří Kuběna v Tasově

Na předchozí fotografii je zcela vlevo předseda Společnosti Otokara Březiny Jiří Höffer, pak manželé Poukarovi, kníže básníků Jiří Kuběna, mladý sochař Karel Žák a ředitel Katolického gymnázia v Třebíči Pavel Krška.

Demlova vila i zahrada zůstaly zavřeny, neviděli jsme kameny z hradu Dub ani vzácnou křtitelnici ze zrušeného kostela.

Demlova vila v Tasově

Dokořán a mile zvoucí však byly dveře místní Sokolovny, kde se od 17 hodin konalo pásmo nazvané Pocta Jakubu Demlovi. Lidé, kteří naplnili sál do posledního místečka, také dobře věděli, proč tu jsou. A neváhali přijet třeba i z Litomyšle, jak se nám svěřili vedle sedící pánové.

Na začátku promluvil krátce a hutně znalec vysočinské kultury Radovan Zejda, mimo jiné řekl, že Jakub Deml toužil napsat takové dílo, které by nepozbylo smyslu, ať už čtenář začne číst z kteréhokoliv jeho místa, stejně jako při četbě bible. Pak jsme v podání profesorky Zezulové z brněnské konzervatoře shlédli a vyslechli pásmo na námět Demlovy knihy Moji přátelé, následovalo dramatické zpracování Cesty na Svatou horu, v němž se nám představili studenti JAMU a podle mne vrchol slavnostního odpoledne vytvořila četba Demlových dopisů příteli Josefu Ševčíkovi do Babic, jíž se ujali studenti a studentky FF UK v Praze, editoři zmíněné knihy korespondence mezi oběma přáteli.

Básník Jakub Deml, který tolik miloval svůj rodný Tasov, své útočiště, slouží mu i po smrti, s jeho jménem je Tasov neodmyslitelně spjatý a všichni sem jezdí hledat „to místo na zemi zrovna uchystané pro zjevení krásných a dobrých duchů.“

I já jsem je během jednoho jediného nedělního odpoledne zdálky zahlédla…

10 komentářů - “Pocta Jakubu Demlovi”

  • Lucie T. says:

    Dobrý den,
    chtěla bych Vás požádat o možnost zveřejnit fotografii Jakuba Demla u hrobu sestry Matylky, v Památníku písemnictví jsem ji nenašla, obracela jsem se i na další „spolehlivé adresy“, nakonec mi D.I. poradila, ať případně u fotografie odkáži na Vaše stránky. Prosím, nevadilo by Vám to? Je to ke krátké studii o vztahu JD a sestry Matylky. Předem Vám děkuji za zprávu, pěkně Vás zdravím a přeji vše dobré!
    LT

    • Dobrý den,
      srdečně Vás zdravím – samozřejmě můžete použít fotku jak potřebujete. Jsem ráda, že se touto tematikou zabýváte – mám radost, že fotka poslouží.
      Ozvu se na Váš mail.
      Zdravím Vás a těším se na Váš výsledný text. 🙂

  • Daniela S. says:

    Ach, jak Vám napsat? To právě úmrtí Jiřího Kuběny mě přivedlo na Vaše stránky s povídáním o Jakubu Demlovi a k vzácným fotografiím z života a smrti básníka.
    Velcí básníci se scházejí.

    Vám patří dík.

    • Milá paní Danielo,
      Váš komentář jsem si přečetla včera večer, když jsme se vrátili z pohřbu z Bítova, a byl pro mě jako pohlazení. Básník odešel, ale jeho dílo zůstane s námi – a v nebi máme dalšího přímluvce…
      Děkujeme Vám, že jste se ozvala – aspoň víme, že máme laskavou a spřízněnou duši…
      Přejeme hezké dny

  • O dobrých věcech se dobře píše… Děkujeme Vám :-))

  • Jiří Bruthans says:

    Takto se dělají články. Kdo umí, ten umí… J. B.

  • zuzi,velký dík za Tvůj komentář a porozumění, je radost mít takové čtenáře jako jsi Ty.
    Srdečně zdravíme, ať se daří nač sáhneš

  • zuzi says:

    Precizní a s citem, inu sem se ráda přicházím. A není divu, jsme na stejné vlně. Danielu Iwashitu znám a mám moc ráda již dlouho z Lidovek, její literární texty a náměty mi jsou vždy velmi blízké. Je pro mě svátkem ji číst, protože již do LN píše nepravidelně, jen má-li její oblíbenec nějaké jubileum, zemře či vydá knihu. Magor Jirous a Balabán – naposledy.

  • Děkujemeza pochvalu, ale jak vždycky říkáme – o dobrých věcech se dobře píše :-))

  • Pravidelní čtenáři M+M Svatošovi says:

    Svatošovi,
    Vám patří velké poděkování za Vaše stránky, které jsou doplněny skvostnými fotografiemi. Samotný a výstižný text přiblíží atmosféru z Tasova tak, že že se tam člověk osobně přenese.Navíc zachováváte poklady Vysočiny pro budoucí generace a to je nesmírně cenné.Vždy se těšíme na další informace.

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist