Turistický zájezd KČT Tesla Jihlava ve dnech 24. 9. – 28. 9. 2016
Čtvrtý den, úterý 27. září 2016
Nekonečné polské roviny halila hustá mlha, tak jsme cestou do Wrocławi podřimovali. Podle sdělení řidiče jsme ujeli 109 km, když náš autobus zaparkoval asi půldruhého kilometru od centra na nábřeží Juliusza Slowackiego u Odry – v jednom z nejstarších polských měst plném historických budov a zajímavých památek nás vítalo vysoké modré nebe a slunečný, teplý podzimní den.
Organizátorka zájezdu Iva Svobodová nám připravila mapy, k dispozici jsme měli i texty o nejvýznačnějších památkách a samozřejmě nám předala i zkušenosti ze svého zdejšího průzkumného výletu. Takto vyzbrojeni jsme hodlali příští tři a půl hodiny strávit co nejefektivněji a příjemně. Věděli jsme, že na konci října znovu do Wroclawi pojedeme, tak jsme se rozhodli všechen čas věnovat nejstarší části města, Tumskému ostrovu.
Čtvrté největší polské město Wrocław má k české historii velmi blízko – jeho legendárním zakladatelem se v 10. století stal český kníže Vratislav (panoval v letech 915–921), celé zdejší území připojil k českému státu. (U nás se stále pro město užívá název Vratislav, kterému Poláci rozumějí a akceptují ho.)
Ostrov, který obklopovaly dvě větve řeky Odry, byl osídlen slovanským kmenem Slezanů –podle archeologických nálezů existovalo tady, na trase jantarové stezky, v 9. století opevněné sídliště. V 10. století, kdy se Slezsko dostalo pod nadvládu Přemyslovců, byl tu postaven dřevěný kostelík, za vlády Piastovců obklopily ostrov hradby a na počátku 11. století vznikla první kamenná kaple sv. Martina. V roce 1000 bylo na ostrově zřízeno polské biskupství. Po mongolských vpádech v polovině 13. století se město přesunulo na levý břeh řeky Odry – bylo vystavěno na pravidelném půdorysu, který se dosud zachoval. Ostrov byl začátkem 14. století prodán církvi a přestalo se na něj vztahovat světské právo, vyvíjel se nezávisle na městě – během 13. a 14. století byla postavena katedrála sv. Jana Křtitele a další chrámy – vznikl Dómský (Tumský) ostrov.
Země Koruny české si však nadvládu ve Slezsku podržely až do roku 1526, kdy český král Ludvík Jagellonský zahynul v bitvě u Moháče, pak připadlo území Habsburkům. Po prohrané válce o habsburské dědictví ovládlo Prusko od roku 1742 téměř celé Slezsko. (Viz článek Po hřebeni Rychlebských hor)
Za druhé světové války Vratislav velice trpěla – víc než tři čtvrtiny města zůstalo v ruinách a rekonstrukce byla po všech stránkách velmi náročná. A protože ji Poláci provedli s pečlivým úsilím, mohou se ve Vratislavi návštěvníci z celého světa kochat architektonickými skvosty.
Podívejme se na mapku nejstarší části města:
Na mapce v pravém dolním rohu je zaznamenáno parkoviště, z něhož jsme přes Grunwaldský most přešli na pravý břeh řeky a odtud na katedrální ostrov – už při letmém pohledu na plán města nikomu neunikne, že Dómský ostrov je už ostrovem jen podle jména – kvůli záplavám bylo v 19. století zasypáno pravé koryto Odry; skutečným ostrovem, na který se musí po mostě, je jen ten vedlejší (Piaskowy) s kostelem Panny Marie na Písku.
Ačkoliv okřídlený název Vratislavi zní „město sta mostů“, bezesporu nejznámější z nich je právě Grunwaldský (Grunwaldzki), visutý řetězový most se dvěma 20 metrů vysokými secesními pylony, vybudovaný v prvním desetiletí 20. století.
Na Dómském ostrově jsme stejně jako všichni příchozí vstoupili pod ochranu Krista Krále Všeho Světa – tak nazývají Poláci sochu umístěnou na počest milénia polského biskupství před Papežskou teologickou fakultu.
Nejstarším kostelem v tomto církevním okrsku je románský kostel sv. Jiljí z 1. poloviny 12. století – vstoupili jsme a uviděli, že klenba spočívá na jediném středovém sloupu.
Ohromující katedrála sv. Jana Křtitele je v pořadí čtvrtým kostelem na tomto místě, v severní věži, vysoké 98 metrů, je ve výšce 55 metrů vyhlídka, kterou jsme si nechtěli nechat ujít.
Stejně jako návštěvníka ohromí stavba, překvapí ho i interiér chrámu (44 metrů šíře), doslova neví, kam se dřív podívat – rozhodně je potřeba strávit tu delší dobu, nejlépe při komentované prohlídce v češtině… 🙂
Na podrobnou prohlídku nebyl čas, a tak jsme za 4 zloté běželi na věž – no, běželi – v každém poschodí byla nějaká zajímavá expozice, na kterou bylo radno kouknout… 🙂
Poslední úsek musí být zdolán výtahem – prý kvůli bezpečnosti nelze jinak. Konečně jsme se dívali na město, které po válce povstalo z trosek. Podle mapy jsme se snažili určovat, co je před námi – ale i bez přesné znalosti objektů byl ten výhled spanilý…
Mapku Dómského ostrova možná někteří čtenáři přivítají:
Mnohá překvapení nás ještě čekala v této výjimečné lokalitě, nespěchali jsme a ukládali si tu krásu pro dny, kdy bude potřeba ji přivolat (a že takové dny jsou, a přibývají 🙁 ).
Podle tištěných průvodců jsme se blížili k nejkrásnější gotické stavbě ve Vratislavi, kterým prý jsou kostel sv. Bartoloměje a kostel sv. Kříže – oba pod jednou střechou, sv. Bartoloměj v dolním patře, kostel sv. Kříže v horním – novátorské pojetí stavby založené roku 1287 a dostavěné 1350, i její udivující rozměry (66 m délka, 44 m šířka, výška 19 m, věž vysoká 69 m), budí respekt dodnes – a ke všemu je na vnější zdi připevněna tabulka s informací, že v letech 1503–1538 byl kanovníkem kapituly u sv. Kříže sám Mikuláš Koperník! (Jeho pobyt ve Vratislavi prý však není doložen písemnými prameny.)
Dočetla jsem se, že 9,5 metrů vysoký pomník českého světce Jana Nepomuckého nemá konkurenci – vyšší prý nikde nemají.
Bylo nám přejíti po mostě zamilovaných na Pískový ostrov – ocelový most 52 metrů dlouhý a skoro 7 metrů široký, ozdobený sochou sv. Jana Křtitele na jedné a sochou sv. Hedviky na druhé straně, je nejstarší z vratislavských mostů – na jeho rodném listě je číslice 1845. Na most natřený jásavou tyrkysovou barvou chodí stvrzovat svoji nehynoucí lásku pošetilci, kteří kvůli tomu zatěžují zábradlí zámky a koryto Odry znečišťují kovovými klíčky…
Na prostranství před kostelem Panny Marie je od roku 2005 socha kardinála Boleslava Kominka (1903–1974).
Zbýval nám čas právě tak na krátkou procházku k blízkým pamětihodnostem na druhém břehu řeky – zdálky nám kynula tržnice, ale my jsme ji neměli ve svém programu.
Nahlédli jsme do liduprázdného kostela sv. Kláry a když jsme od dámy konající dozor dostali informaci, že je tu pochovaná Anna Česká, která kostel a vedlejší klášter řádu Klarisek založila, odvážily jsme se s Mílou vydat do mauzolea Piastovců v podzemí, abychom vzdaly Přemyslovně poctu – no, zážitek to byl docela výživný – nikde nikdo, světla svíček kolem kamenných stěn poblikávala, vzduch těžký až tlačil, úzké, velmi členité chodby s hliněnou podlahou, sem tam nějaký kříž a církevní propriety, snad ještě z doby stavby chrámu – asi jsme zbloudily – s jakou úlevou jsme zaslechly tichou hudbu stékající po stěnách kostela a zvoucí nás na světlo boží…
Doma jsem si snaživě vyhledala informace o Anně (1204–1265), zvané Lehnická či Vratislavská nebo Česká, abych odčinila podzemní selhání: její matkou byla Konstancie Uherská, druhá manželka Přemysla Otakara I., Annina sestra Anežka založila klášter Na Františku v Praze. Královští rodiče provdali Annu do Vratislavi za Jindřicha II. Pobožného, s kterým měla asi deset dětí, v roce 1241 padl Jindřich v bitvě u Lehnice.
Už jen jako ochutnávku jsme si dopřáli univerzitní kostel Nejsvětějšího Jména Ježíš vybudovaný jezuity a museli jsme se obrátit k odchodu – těšilo nás vědomí, že za měsíc dokončíme, co jsme dneska nestihli.
Po nábřeží upraveném jako odpočinková zóna a nazvaném Promenáda Marie a Lecha Kaczyńskich jsme mířili ke Grunwaldskému mostu – moc rychle to nešlo, protože jsme se často zastavovali – dechberoucí výhled na Dómský ostrov s nádhernými kostely a množství moderních soch, laviček, lodiček, moderních budov na protějším břehu a všelijakých lákadel, například trpaslíků, kteří opravdu vlezou všude, nebral konce.
Projděte se s námi po nábřeží řeky Odry ve Vratislavi:
Všichni se k autobusu dostavili naprosto přesně – při líčení zážitků panovala absolutní spokojenost – už teď jsme se těšili na příští návštěvu…
Kamieniec Zabkowicki byl nečekaný dárek cestou domů – prohlídka exteriérů nás nadchla, příběh, který k této lokalitě patří a vypovídá nejen o osudu mimořádné ženy, ale i nevšední stavby, je příběhem ve stylu hollywoodského velkofilmu…
Z autobusu jsme rovnýma nohama vystoupili do historie:
Hrad Kamenec založil v roce 1096 český kníže Břetislav II., po několika desetiletích ho však dobyl a zbořil polský kníže Boleslav III. Křivoústý. Na začátku 13. století zde vzniklo proboštství vratislavského augustiniánského kláštera Na Písku, ale klášter tu v polovině století téhož založili cisterciáci, kteří udržovali nadstandardně dobré vztahy s kláštery v zemích Koruny české i se samotným králem Václavem II. Stavba konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie, která následovala po založení kláštera, svým řešením upomíná na klášterní kostel ve Zbraslavi. Za husitských válek byly objekty zničeny, bořil tu také Jiřík Poděbradský během bojů se Slezskou ligou, ani povodně se tomuto místu nevyhýbaly. Poté co byl klášter zrušen, vyhořel, opraven byl jen kostel – v dochovaných budovách dnes sídlí wroclawský archiv.
Cestu k zámku využijeme pro slibovaný příběh:
Marianna Oranžská, vlastním jménem Vilhelma Friedricha Oranje-Nassau, se narodila v roce 1810 v Berlíně jako dcera nizozemského krále Viléma I. Oranžského a jeho ženy Fridrichy Luisy Pruské. Vyrostla z ní nejen krásná, ale také inteligentní a všestranně vzdělaná dáma, kterou ve 20 letech provdali za jejího bratrance prince Alberta Pruského, ten ale zdaleka nedosahoval její úrovně, takže v manželství nebyla spokojená. Kamieniec Ząbkowicki a přilehlá panství zdědila po své matce a už po první návštěvě v roce 1838 se rozhodla postavit na území města letní rezidenci. Na návrší vyrostlo okázalé sídlo, které navazovalo na tradici středověkých pevností a zároveň bylo v souladu s tehdejší romantickou životní filosofií. Zámek dokončený v roce 1872 byl vybaven všemi vymoženostmi tehdejšího technického pokroku, ve 150ti hektarovém anglickém parku fungovalo přes dvě stovky fontán, kaskád a vodotrysků – jeden dokonce třicetimetrový.
Po 15 letech nevydařeného manželství s Albertem požádala Marianna o rozvod, což bylo tehdy ve šlechtických kruzích něco nevídaného. Když bylo manželství v roce 1849 rozvedeno, vypukl další skandál, protože Marianna porodila syna ze vztahu s podkoním, Holanďanem Johannesem van Rossum, s nímž se stýkala ještě během manželství. Pruský císař ji vystavil veřejné potupě, když jí zakázal pobývat na území Pruska déle než 24 hodin, přičemž každé překročení hranic musela hlásit na policii. Zákaz jí ztížil nejen přístup k dětem, ale i k panstvím, která v Dolním Slezsku od roku 1838 vlastnila. Marianna byla také známá svými charitativními aktivitami, podporovala výstavbu škol a sirotčinců. Se situací si poradila se šarmem jí vlastním – v roce 1853 koupila panství Bílá Voda, přestavěla tamní zámek, a do Kamence, vzdáleného 12 km, dojížděla za dětmi a řídila dokončování stavby paláce i parkového komplexu. Její partner Johann zemřel 1879, Marianna roku 1883.
Během druhé světové války nebyl zámek zničen, byl však svými posledními majiteli v květnu 1945 narychlo opuštěn a následně vykraden a zapálen vojáky postupující Rudé armády – podle dobového svědectví bylo zařízení odvezeno do Moskvy v nákladních vozech 15 vlaků. Po válce byl zdevastovaný zámek ponechán svému osudu a podléhal postupné zkáze – nový polský stát se příliš nechtěl hlásit k památkám spojeným s obdobím, kdy Slezsko patřilo k Prusku. Když byl ve Varšavě stavěn v padesátých letech Palác kultury, byl z podlah zámku Kamenec vytrhán mramor a použit na výzdobu Kongresového sálu.
Zámek s půdorysem 75 x 45 metrů je postavený z glazovaných cihel, pískovce, bílého mramoru z lomů v Jeseníkách a z místní břidlice, má dvě vnitřní arkádová nádvoří a více než 100 místností, na všech čtyřech nárožích jsou 34 metrů vysoké věže.
Tady jsme získali skvělý tip na turistický výlet – a vřele ho doporučuji všem, kdo mají možnost vypravit se do tohoto kraje nedaleko javornického výběžku.
Zítra odjíždíme z Javorníka – čekají nás Vambeřice a Stolové hory 🙂
Související články:
První den zájezdu: Králíky – Hora Matky Boží – Ladek Zdrój,
Druhý den: Zámek Jánský vrch a putování Rychlebskými horami,
Třetí den: Po hřebeni Rychlebských hor: z Borůvkové hory do Bílé Vody.
děkuji za zajímavý článek a pěkné fotky, dnes jsme navštívili stejná místa a koukám, že se nemusím pokoušet dnešní výlet nějak popisovat, když je to zde tak pěkně od vás.
Potěšil jste nás!! Děkujeme za návštěvu, přijďte zas! 🙂
Zdravíme a přejeme samé krásné výlety.