Návštěva turisticky atraktivních míst na obou stranách česko-polské hranice
Putování po Slezsku se Spolkem přátel hor České Budějovice 25. – 30. 10. 2016
Den druhý, čtvrtek 27. října 2016
Téma dnešního dne byly Rychlebské hory (polsky Góry Złote) v různých podobách – nejdříve pod povrchem, pak v překrásném údolí, nakonec hřebenová stezka – a k tomu trocha historie.
Nejdříve jsme z Králík, z ubytovny v Poutním domě na Hoře Matky Boží, zamířili do polského Złoteho Stoku (zlatý svah). Městečko, česky nazývané Rychleby, německy Reichenstein (bohatý kámen) leží jen asi kilometr od hranice, zhruba ve stejné vzdálenosti na českém území leží v nejzazším výběžku javornickém Bílá Voda. Oblast po staletí patřila Koruně české, od roku 1742 Prusku, v poválečném uspořádání připadl Zlatý Stok Polsku.
V okolních kopcích se těžily zlatonosné rudy, prý odedávna, ale první písemná zmínka o důlní činnosti v tomto místě je z roku 1273. Největší rozkvět hornictví ve slezském Zlatém Stoku nastal v první polovině 16. století – dobývání zlata mělo evropský význam.
Provoz ve štolách po obou stranách Zlatého potoka ustal v roce 1961 – za tisíc let se tu ve Zlaté rokli a v sousedním Kladském údolí vytěžilo asi 16 tun ryzího zlata.
Část štol, kterých zde bylo za celou dobu těžby prokopáno na 300 km, je od roku 2008 zpřístupněna návštěvníkům. S průvodcem jsme prošli nejdříve 500 metrů dlouhou štolu Gertruda, pak Černou štolu – prohlídka trvala dvě hodiny a byl to dobře využitý čas.
Viděli jsme staré hornické a hutnické nářadí, různé minerály, sbírku lamp, tavicí pec i středověkou laboratoř, ve které byl při hledání elixíru života objeven arsen, z něhož se vyráběl arsenik, silný jed – dokonce v takovém množství, že od začátku 18. století se ze zlatonosných rud dobýval arsen a zlato bylo jen vedlejším produktem. V prvních desetiletích 20. století odtud vzešlo 20% světové produkce arseniku (prý celkem 120 tisíc tun arseniku vyrobeného z jednoho milionu tun zdejší rudy).
V podzemním „trezoru“ jsme popatřili na skřítkem hlídaných 1066 „zlatých“ cihel, což je ekvivalent 16 tun ryzího zlata, vytěženého během celého fungování dolu.
Zlatou roklí jsme přešli kolem několika hald strusek ke vchodu do Černé štoly – okolní hory obsahují ložiska rud zlata a arzenu.
Černá štola byla vyražena během 16. století, v 17. století tu byla vybudovaná první huť na výrobu arseniku. Teplota ve zdejším podzemí je celoročně kolem 7°C.
Závěr exkurze byl překvapivý – chodbou pro nás s rachotem přijel k nástupišti oranžový vláček a posledních 300 metrů jsme byli za ohlušujícího dunění vyvezeni na světlo boží.
Zdejší mincovna zažívala největší období slávy v 16. století – v celém Slezsku jí nebylo rovno.
Ještě dříve nežli se začalo kutat, nacházeli lidé valounky zlata v tomto potoku, dneska zregulovaném a planém.
Posledním obrázkem ze zlatého dolu je drtič rudy z roku 1920 – sloužil k rozmělňování arsenové rudy vyvezené z dolu.
Přejet autobusem do české Bílé Vody bylo otázkou několika minut – v obci se nedá přehlédnout autobus, který zastaví na návsi – pan farář nás vyšel uvítat, odemkl kostel a věnoval se nám – jeho výklad o slavné historii dávné i pohnuté v 50. letech minulého století, kdy v Bílé Vodě byl internační tábor pro řeholní sestry, jsme poslouchali bez dechu. Průřez dějinami této oblasti jsem uvedla ve článku Po hřebeni Rychlebských hor, sepsaném na konci září 2016 o pobytu v javornickém výběžku.
V uvedeném článku jsem zmínila návštěvu kláštera – přátelé, kteří tu s námi tehdy v roce 1972 byli, našli doma fotky.
Zašli jsme do zdejšího muzea iii (izolace, internace a integrace) a také na hřbitov, prohlášený kulturní památkou, kde je pochováno na 700 řádových sester, mezi nimi naše známá sestra Hildegarda, kdysi jako učitelka působící v Jihlavě.
Abychom si mohli udělat představu o rozmanitosti Rychlebských hor, zvolil Milan Marko procházku Račím údolím a výstup na hřebeny kopců nad ním. K vyhlášeným výletním místům v této části Javornicka patří secesní Tančírna ze začátku 20. století, dříve nazývaná perla Rychlebských hor.
Tančírnu nechal postavit vratislavský biskup kardinál Georg Kopp v letech 1906–7 na místě zbourané parní pily – podle něj má název Georgshalle. V budově byla restaurace, taneční sál s vitrážemi v modrém a zeleném tónu a penzion, okolní parčík osázen vzácnými exempláři stromů a keřů – zkrátka místo jako stvořené pro cíl výletů okolních obyvatel, ale i návštěvníků zdaleka.
Časy se změnily a budova i okolí chátraly, majitelé se střídali, opravy žádné. Když objekt, vlastně ruina, přešel do majetku nedaleké obce Bernartice, bylo rozhodnuto historický skvost zachránit – pětkrát neuspěli představitelé obce se žádostí o dotaci, šestý pokus vyšel. A tak v létě roku 2015 byla nákladem 17 milionů Kč dokončena rekonstrukce a tančírna začala sloužit veřejnosti.
Po modré turistické značce jsme stoupali Račím údolím a užívali si barev podzimu. U směrovníku Pod Rychleby jsme se vydali po červené turistické značce vzhůru na kopec vpravo nad údolím – cílem byla návštěva zříceniny hradu Rychleby, který ve středověku hlídal kupeckou stezku vedoucí hluboko pod ostrohem, na němž byl vystavěn.
Podívejte se na mapku oblasti:
O hradní ruině a nádherných skalních útvarech nad kaňonem Račího údolí jsem psala ve článku nazvaném Zámek Jánský vrch a putování Rychlebskými horami, kde jsou i fotografie – po měsíci se okolní příroda tiše převlékla do barevného šatu…
Na rozcestí u Čertových kazatelen jsme po zeleně značené stezce sestoupili příkrým svahem k parkovišti u vjezdu do Račího údolí.
Je velmi pravděpodobné, že po dvou návštěvách krátce za sebou, se sem hned tak nepodíváme – proto památeční foto 🙂
Autobus nás zavezl na hranice u obce Travná a my jsme se ze sedla vydali po zelené značce směrem k rozhledně na Borůvkové hoře (899 m n.m.), známá hraniční cesta, kterou jsme stoupali před měsícem, ubíhala hop a skok… (Více o rozhledně je ve článku Po hřebeni Rychlebských hor)
Slunce se blížilo k západu a na okolní krajinu padalo magické světlo…
Výhled na Praděd, Šerák, Králický Sněžník, Otmuchovská jezera a nekonečné moře lesů – to byla odměna za vyšlápnutých 155 schodů na horní plošinu rozhledny – ten obrázek si neseme v mysli a srdci, na fotografie není spolehnutí. 🙂
Mapka trasy:
Nemohli jsme se nezastavit u památníku českých a polských disidentů, kteří se na Borůvkové hoře setkávali v 80. letech minulého století, pak už jsme museli bez otálení po modré značce zpět do Travné, neboť na krajinu se rychle snášel večer.
Kapli Panny Marie La Salettské zachytil Mirek s posledním záchvěvem světla…
Půvabná stavba vznikla na konci 19. století a je, jak jinak, spjatá s příběhem o uzdravení – v polovině jmenovaného století došlo ve Francii v La Salettě ke zjevení Panny Marie a těžce churavá manželka revírníka z Travné slíbila postavit kapličku zasvěcenou Panně Marii La Salettské za pomoc při uzdravení. Stalo se – a kaplička brzy nestačila přívalu prosících poutníků, budovali tedy kapli větší a při její stavbě byl objeven pramen uzdravující zejména oční choroby – do výklenku umístili sochu Panny Marie.
Poutní místo, hojně navštěvované, osiřelo s odchodem původních obyvatel, po roce 1990 bylo opravené a znovu k němu z obou stran hranice proudí věřící.
Zítra, třetí den zájezdu, bude věnovaný Jeseníkům.
Související článek:
Den první: Za historickými památkami Kłodzka a Wrocławi.