Zvykáme si na blátivé cesty
Středa 24. března 2021
Ráno pro mě přijeli Karel s Václavem, ve Vyskytné jsme vyzvedli Ivu, pak cestou plnou objížděk na start do Hodic.
Vyšli jsme po zeleně značené turistické trase směrem na Kratiznu, zpočátku do kopce po silničce, výhledy docela dobré, i když nebylo zářivě a v otevřené krajině nepříjemně foukalo, ale všichni jsme si považovali společnosti a toho, že jsme konečně v přírodě.
V lese nastalo ouvej – cesty rozježděné od velkých aut, která svážejí dřevo, místy k nevyhnutí, jen brodit.
U Kratizny jsme si sedli a posvačili, pak po neznačené trase, ale zase neuvěřitelným marastem až k odbočce na silničku k Třeštici – užili jsme si sucha, nohy však dostávaly po asfaltu zabrat a po pár kilometrech se uraženě ozývaly.
V Třeštici, kde žije asi 150 obyvatel, jsme si prohlídli kapli sv. Antonína Paduánského, zvonici a úpravnou náves.
Na okraji obce jsme obdivovali mlýn, jehož celý areál byl nedávno opraven a slouží jako penzion. Okolní rybníčky a obrovské staré stromy dávají místu starosvětsky poklidný a spolehlivý ráz.
Přešli jsme křižovatku hlavní silnice Jihlava–Telč a šlapali dál spojkou k Sedlejovu. Na začátku obce jsme odbočili na neznačenou lesní cestu k Panenské Rozsíčce – v lese zase blátivé boží dopuštění.
Dnešní trasa:
V obci s krásným jménem Panenská Rozsíčka, která vznikla v polovině 14. století a teď v ní žije asi 180 lidí, jsme byli s Mirkem mnohokrát – ať kvůli značení pěšímu či cyklo, nebo v rámci cyklotoulání po Vysočině.
Vyhledala jsem o výtvarném díle tyto informace:
Skládá se ze tří nerezových plátů tak, aby slunce vrhalo na stěnu penzionu Dyje rozfázované stíny znázorňující pohyb. Poutník směřuje ke stylizovanému znaku obce, který „kvete“ nad pramenem Dyje. Berla v jeho ruce je vzpomínkou na panny (jeptišky), které části vsi kdysi vlastnily. Sochu vytvořili sklářští výtvarníci Eva, Svatopluk a Adam Kasalý, vznikla jako součást projektu Sochy Regionu Renesance.
(II. díl článku (Nejen) za sochami Regionu Renesance).
Z Rozsíčky jsme šli severním směrem, pak odbočili k prameni Moravské Dyje – okolí je hezky upravené a udržované, všimla jsem si dvou nových křížů, taky právě kvetoucích bledulí, nových laviček a obsažného informačního sloupu. Pramen docela mocný, ale nepitný, je prý tam příliš dusičnanů.
Po 68 kilometrech toku se Moravská Dyje stéká u Raabs an der Thaya s rakouskou Dyjí, pokračují až na Znojemsko, kde řeka vytváří nádherný kaňon, nazvaný Národní park Podyjí. Na česko-slovensko-rakouském trojmezí se Dyje vlévá do řeky Moravy.
Zelená značka nás vedla kolem nepřehlédnutelného buku k Jelení hoře.
Na úpatí Jelení hory jsme opustili značenou cestu a vydali se po svahu k místu, kde občané nedalekých Hodic před lety umístili dřevěnou sochu Jelena, který se stal oblíbeným cílem vycházek. Ale pro tři z nás to byl premiérový výstup. 🙂
Cesta domů autem trvala skoro hodinu, protože Třešť je kvůli opravám silnice odříznutá od světa.
Večer při třídění zážitků odcházejícího dne jsem si znovu vděčně uvědomovala, jak je důležité, a krásné, mít přátele naladěné na stejnou notu.