Cyklistické projížďky nejen za burčákem…
14. 9. – 18. 9. 2011
Nedá se popřít, že jeden z důvodů proč uspořádat v polovině září cyklistický zájezd na jižní Moravu je i burčák. A skutečně bublal na každém rohu, jeden pitelnější než druhý. Příjezdový středeční podvečer byl jeho zásluhou velmi příjemný, večer jsme v penzionu, kde jsme se ubytovali, věnovali povídání a filmům o zdejším kraji, které pro nás uchystal náš nadšený vedoucí Vláďa Holec z KČT Tesla Jihlava. Ten navrhl celý program, a tak jsme věděli, když jsme se probudili do čtvrtečního (15. 9.) prosluněného rána, že nás čeká krásný den.
Trasa: Valtice – kolonáda – Úvaly – Sedlec – Mikulov – Kočičí skála – Klentnice – Pavlov – Dolní Věstonice – Horní Věstonice – Perná – Bavory – Kočičí skála – Mariánský mlýn – Mušlovský rybník – Sedlec – Hraniční zámek – Hlohovec – Belveder – Valtice = 58 km
Dominantou celého okolí je Svatý kopeček u Mikulova, bílé stavby stojící na tomto 363 metrů vysokém kopci, který je součástí Pavlovských vrchů, svítí do dálky. Vápencové bradlo se strmými srázy přitahuje obdivné pohledy a jeho silueta se mění s každým ujetým kouskem trasy.
V Úvalech jsme se posilnili burčákem (cyklostezka vedla poli), u Sedlece jsme najeli na novou, dva a půl kilometru dlouhou cyklostezku, která vede po bývalé signálce – hranice jsou odtud pár metrů. Občanské sdružení Paměť zde vybudovalo Stezku svobody, na jejíž třinácti informačních panelech jsou zmapovány osudy těch, kdo se za minulého režimu pokoušeli za dramatických okolností utéci na Západ. Tato stezka začíná v Mikulově, byla otevřena letos v květnu a řeknu rovnou, že každého cyklistu spolehlivě sundá z kola. Je otřesné číst, jak lidé riskovali životy právě v těch místech, kde teď stojíme a kde byl do roku 1989 drátěný zátaras.
V centru Mikulova je ovšem jako v ráji, z cukrárny voní kafíčko, pamětní deska naproti na domě nám ale znovu připomene nedávnou minulost – Karel Krautgartner, vynikající hudebník, musel po roce ´68 emigrovat a rodný Mikulov už neuviděl…
Z Mikulova jsme vyjeli na sever, vyšlapali kopec a před námi se objevila vápencová Kočičí skála, Turold a hřeben Pálavy,
zanedlouho jsme byli v Klentnici, na jedné straně se vypínal nikdy nedobytý Sirotčí hrádek,
na druhé straně padaly po svazích dolů vinohrady plné zrajících hroznů.
Území, kde leží CHKO Pálava, patří mezi nejdéle osídlená místa u nás. Archeologické vykopávky odkryly tábořiště pravěkých lovců mamutů, nalezlo se zde množství kostí, nástrojů a především slavná Věstonická Venuše, 11,5 cm vysoká soška z pálené hlíny.
Zdaleka viditelnou dominantu hřebene Pavlovských vrchů tvoří spolu se Sirotčím hrádkem Dívčí hrady, připomínané už na začátku 13. století a zničené Švédy v roce 1645. Před několika lety jsme prošli po červeně značené cestě z Dolních Věstonic do Mikulova po hřebeni, dnes ale máme jiné plány. Což neznamená, že si neužijeme výhledů na Novomlýnské nádrže, na Pavlov a Dolní Věstonice.
V Dolních Věstonicích, které leží na jižním břehu Novomlýnských nádrží, nejsou jen vinné sklepy (nejlepší burčák dnešního dne!), ale i archeologické muzeum, jehož pracovnice nám ochotně vyhověla při úschově kol, abychom si mohli prohlédnout expozici. Jsou zde nálezy z nejúplněji dochovaného civilizačního centra starší doby kamenné a vévodí jim soška ženy, nalezená v roce 1925 v popelišti pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Dva na první pohled nesouvisející kousky pálené hlíny z období paleolitu, což je přibližně z doby 29 000 – 25 000 let př. n. l., našli pracovníci týmu profesora Karla Absolona už rok poté, co byly v této lokalitě zahájeny výzkumy, a teprve po očištění zjistili, že je to soška ženy a nazvali ji podle místa nálezu Věstonická Venuše. Dnes je v muzeu kopie sošky, originál je uschován, ale já si dobře pamatuji, že v roce 1952 jsme byli na školním výletě v Dolních Věstonicích a já jako nejmladší jsem si mohla podržet v ruce originální sošku Venuše, kterou mi po předchozím výkladu půjčil starý pán (nevím už, kdo to byl). Dodnes si pamatuji ten Zážitek!
Jakmile jsme vyjeli z Dolních Věstonic, začali jsme se vlastně vracet na základnu. Vyšlápli jsme kopec k Perné, k Tabulové hoře, projeli jsme Bavory a silničkou mezi vinicemi jsme se opět vrátili ke Kočičí skále. V Mikulově jsme našli modře značenou pěší trasu, po které jsme se dostali k největšímu z Lednických rybníků Nesytu a po nové krásné cyklostezce jsme dojeli k Hraničnímu zámečku na břehu Hlohoveckého rybníka.
Zámeček byl postaven na začátku 19. století jako letní sídlo Lichtenštejnů, středem dvorany protékal potok, který tvořil hranici mezi Moravou a Rakouskem.
Byl tak krásný podvečer, jaký si jen můžete představit, vraceli jsme se do Valtic, cestou jsme se stavili k Belvederu a ani jeho zubožený stav nám nezkazil náladu. Snad se podaří dvůr, který si majitelé panství nechali postavit od Josefa Hardtmutha pro výlety v okolí svého rodového zámku ve Valticích, zachránit stejně jako většinu ostatních staveb Lednicko-valtického areálu, komplexu, jenž byl v roce 1996 zapsán na listinu UNESCO.
Celý zážitkový den gradoval ve Valtickém Podzemí, kde objednal organizátor zájezdu Vladimír řízenou degustaci vín s velmi komunikativním sklepierem, pod jehož vedením jsme ochutnali a vychutnali pět druhů vín, zajídali připravenými lahůdkami, vyslechli historii místních sklepů, pozorně sledovali popis výroby vína a měli se strašně dobře!!
Uvedu jen základní fakta o sklepích: historie zdejších prostor sahá před rok 1270, od roku 2008 je zpřístupněno podzemí v délce 760 metrů, kde je jedenáct sklepů, do nichž se najednou vejde 300 návštěvníků. Sklepy jsou v hloubce šest až dvanáct metrů pod povrchem, je tu i 16 metrů hluboká studna. Zdejší cihly jsou až 700 let staré, s pýchou zde ukazují velmi kvalitní výrobky okolních bývalých cihelen, které označovaly každou cihlu svou značkou; zdejší expozice historických cihel je unikátní.
Náš průvodce nám sdělil, že další sklepy a chodby čekají na objevení – no páni, už takhle jsme měli problém řízeně se vymotat po té (z)řízené degustaci na boží svět!
Páteční ráno 16. září bylo kalné a chvíli trvalo nežli jsme vklouzli do života… Pak ale vysvitlo slunce, v hlavě se nám též rozsvítilo, zase jsme byli schopni vnímat a vychutnat si radost z jízdy krajinou zušlechtěnou lidmi vytříbeného vkusu. Dnes jsme měli v úmyslu navštívit stavby v Lednicko-valtickém areálu, vystavěné během 19. století vlastníky panství Lichtenštejny. Jejich rod se objevuje na Moravě už v roce 1249 – tehdy dostali od Přemysla Otakara II. Mikulov, Valtice získali v roce 1391, učinili je svým rodovým sídlem a vlastnili až do roku 1945!
Kvůli rozhýbání (a taky kvůli otevírací době) jsme začali dnešní cyklojízdu zdoláním silničky stoupající na kopec Homole, kde na nejvyšším místě v kraji byla podle návrhu Josefa Hardtmutha dokončena v roce 1823 stavba kolonády po vzoru té císařské v Schönbrunnu. Okázalou kolonádu na Rajsně nechal postavit kníže Jan I. z Lichtenštejna na památku svého otce a dvou bratří. Kníže Jan byl slavným vítězem z napoleonských válek, dokonce dostal Řád zlatého rouna. Po válkách se věnoval správě panství a stavba kolonády znamenala mnoho pracovních příležitostí pro poddané a zároveň napomohla rozvoji počínajícího cestovního ruchu.
Stavba hodně utrpěla tím, že stála v hraničním pásmu, desítky let po válce neměla žádnou údržbu, až v roce 1997 byla zahájena rekonstrukce, před pár lety vše dokončeno.
Vystoupali jsme na vyhlídkovou plošinu na střeše a uviděli známé panorama – Pálava, Mikulov, Svatý kopeček, pod námi Valtice, na obzoru Břeclav.
Dnešní trasa: Valtice – kolonáda na Rajsně – Valtice – Rendezvous – Svatý Hubert – U Tří Grácií – Nový dvůr – Apollónův chrám – Lednice – Valtice = 31 km
Další nádhernou stavbou, ke které jsme se dostali po červeně značené trase, kudy vede i cyklostezka, byl Dianin chrám, známější pod názvem Rendezvous.
Zámeček byl vystavěn na počest knížete Jana I. z Lichtenštejnu a byl určen k loveckým slavnostem. Stavitel Josef Hardtmuth parafrázoval římské triumfální oblouky (kníže byl vítěz napoleonských válek, jak jsem již uvedla).
Měli jsme štěstí, že průvodce byl velmi vstřícný, odložil svůj oběd a mimo otevírací dobu nás provedl zámečkem – podivili jsme se, jak je prostorný a okouzlil nás hlavní sál o rozměrech 7 x 16 metrů.
Po dvou kilometrech jsme přijeli na paseku, kde byly zahajovány a ukončovány významné lichtenštejnské hony, a proto zde byla v roce 1855 vystavěna kaple svatého Huberta, patrona lovců. Kaple je v duchu anglické novogotiky a je nejmladší stavbou v Lednicko-valtickém areálu.
Všichni, kdo už navštívili toto kouzelné místo na jihu Moravy, vědí, že teď jsou na řadě Tři Grácie. Než k nim dojedeme, vstoupíme do nádherné aleje, na jejímž začátku je cedulka Bohumilova alej a text: Poutníče, / byla vysázena pro tebe, / vede prý aj do nebe. / Ať odbočíš vpravo či doleva, / dostaneš se do sklepa / se sudy moravských víneček / při cimbálu písniček. / Tancuj, vyskakuj vysoko / nohy máš lehké, / však pamatuj, / stromy to mají těžké.
Pak jsme se ještě dočetli, že Ing. Bohumil Lošťák je muž, který sází stromy. Tak se zde prolíná ušlechtilá současnost s elegantní minulostí…
Sousoší Tři Grácie zobrazuje nejvyšší antické bohyně – Athénu, Afroditu a Artemis, kolem je kolonáda z roku 1825 a stále živo, protože ta kamenná děvčata vytesaná z jednoho balvanu se opravdu sochaři Lepoldu Fischerovi povedla.
Další stavba, ke které jsme přijeli, je úplně jiného charakteru. Empírový Nový dvůr byl stavitelem Josefem Hardtmuthem postaven už v roce 1810, původně pro chov dvaceti krav bernské rasy, pak se zde chovaly vzácné ovce, později koně. Dnes jsou zde koně jezdečtí, ale ze stavu objektu by bývalí majitelé panství neměli pražádnou radost. Pro představu velikosti dvora zařadím obrázek z informačního panelu.
Cesta nás dále vedla po hrázi mezi rybníky Prostředním a Mlýnským – ten jsme objeli, abychom se dostali na návrší nad ním, kde svítí do dálky další empírová stavba z roku 1819, Apollónův chrám.
Z vyhlídky na střeše můžeme dosytosti vzdávat hold Apollónovi, bohu slunce, hladina Mlýnského rybníka pod námi je prozářena slunečními paprsky a neuvěřitelně se leskne.
Zajeli jsme do Lednice, trochu si prohlédli město, ale málo platné – zámek, letní sídlo Lichtenštejnů, které svoji novogotickou podobu získalo v polovině 19. století, je největší tahák. Měli jsme štěstí, že jsme stihli poslední prohlídku v 16 hodin. Že je tam krásně, víme všichni, v poslední reprezentační místnosti nás dokonce překvapil svojí hrou kytarista, takže jsme se ocitli v pohádkovém zámku… Podívejte se na proslulé dřevěné točité schodiště v knihovně, vyřezané z jediného stromu.
A za všechny vzácné krasavce v lednickém parku jen obrázek velikána blízko vchodu:
Jen neochotně jsme odcházeli z lednického parku,
utěšila nás návštěva zámecké cukrárny – drahé, ale výborné dorty stály zato!
Přijeli jsme do Valtic docela unavení, ačkoliv dnešní cyklovýkon byl zanedbatelný – zašli jsme na červený burčák a ten nás posílil. Znáte jistě to moudré rčení, že každý člověk by měl v burčákové sezóně vypít tolik toho bublavého sladkého tekutého sluníčka, kolik krve má? Rozhodli jsme se, že v tomto případě nám v těle koluje dobrých osm litrů … a tak se musíme snažit, když jsme u zdroje.
V sobotu 17. září jsme si naplánovali prohlídku krajiny na jih od Valtic, tedy cyklovýlet Dolními Rakousy, ke kterým Valticko patřívalo až do roku 1920, kdy bylo mírovou smlouvou ze Saint Germain připojeno k ČSR.
Trasa: Valtice – Boří Dvůr – U Celnice – Františkův rybník – Německé louky – bývalá signálka – Pohansko – Reinthal – Katzelsdorf – kaple sv. Huberta – Schrattenberg – Rajsna – Valtice = 42 km
Z Valtic jsme jeli směrem k hranicím, minuli jsme statek s poetickým názvem Boří Dvůr (právě se tam chystala jakási jezdecká slavnost), nakoukli jsme do prostoru, kde byl chátrající objekt z doby ostrahy státní hranice, projeli jsme celnici u silnice Břeclav – Reinthal a kolem zanedbaného dýňového pole přijeli k Františkovu rybníku, dojeli na most přes železnici, pak přejeli most přes Dyji a přiblížili se k hlavnímu cíli dnešní cesty, k Pohansku.
Empírový zámeček byl v roce 1812 postaven – ano, zase Josefem Hardtmuthem – na valu velkomoravského hradiště z 8. – 9. století.
V zámečku je nová expozice z roku 2010 s archeologickými nálezy ze zdejšího areálu, kde se provádějí terénní výzkumy nepřetržitě od roku 1958. Prohlídka nám zabrala hodnou chvíli, protože exponáty byly opravdu zajímavé a byla i možnost podívat se na dokumentární filmy.
V této lokalitě bylo významné centrum Velkomoravské říše a jako upomínka na slavnou minulost byla zde postavena pískovcová socha knížete Rostislava, jehož zásluhou přišli věrozvěstové Cyril a Metoděj na Moravu.
Čtyřmetrová socha svatého Rostislava byla vytesána podle návrhu Josefa Kadlčíka a instalována sem při cyrilometodějských slavnostech v roce 2010.
Vrátili jsme se na břeclavskou silnici a rozjeli se směrem do Rakouska – prohlíželi jsme si upravené vesnice a užívali si pohodu, zastavili se u kaple sv. Huberta, zjevně stavby z nedávné doby.
Městečko Schrattenberg, celé omuškátované, svítilo čistotou, silnička za ním se šplhala dosti strmě vzhůru ke hranicím s Moravou. Na okolních svazích nekonečné bohaté vinice, prostě Boží svět a my dva nepatrní a šťastní v něm. Když jsme se doplahočili na Homoli, otevřel se nám pohled na Valtice.
Dole jsme byli natošup, zajeli jsme na Vinařské náměstí u Valtického Podzemí, kde se konaly burčákové oslavy
a tím pádem bylo o programu zbytku dne (a noci) rozhodnuto – ve sklepě u cimbálky jsme si na naše bicykly nevděčně už ani nevzpomněli…
V neděli 18. září jsme totiž měli naplánovanou KPČ bez cykloturistiky, začali jsme prohlídkou zámku Valtice, pak jsme autem jeli do Mikulova, stoupali jsme po modré turistické značce na Svatý kopeček a obdivovali bělostné obnažené skály, jež dávaly tomuto místu exotický charakter.
Pod námi byl Mikulov, město se slavnou minulostí, které od 13. do 16. století patřilo rovněž Lichtenštejnům, pak až do roku 1945 Ditrichštejnům. (Třikrát v historii se stal Mikulov místem, ve kterém bylo zastaveno válečné krveprolití – v roce 1622 byl tu uzavřen mír s uherskými povstalci, 12. 12. 1805 podepsal zde Napoleon po bitvě u Slavkova předběžnou mírovou smlouvu a v roce 1866 v Mikulově dojednali ukončení prusko-rakouských válek.)
Zdejší křížová cesta je nejstarší v českých zemích, založil ji na začátku 17. století kardinál František z Ditrichštejna poté, co byl zažehnán mor, který sužoval Mikulov v roce 1622. Na kopci, původně zvaném Tanzberg, postavil kapli zasvěcenou ochránci před morem sv. Šebestiánovi a od té doby se vrch nazývá Svatý kopeček.
Postupně přibývaly další stavby – kapličky křížové cesty, Boží hrob a zvonice. Od konce 18. století se zde konají každou první zářijovou neděli slavné pouti k mikulovské Černé madoně.
V mělkém sedle, asi tři sta metrů od kaple sv. Šebestiána je Boží hrob, k němuž vede 33 schodů symbolizujících délku života Kristova. Kaple je napodobeninou původního jeruzalémského hrobu, kam byl Ježíš uložen po smrti na kříži.
Pobyt na Svatém kopečku byl pro nás působivým zážitkem, který byl ozvláštněn mimořádně silným, ale velmi teplým větrem, který dnes vál a zde, na ze všech stran otevřeném kopci, dokreslil výjimečnost místa.
Vrátili jsme se zpět do Mikulova a absolvovali poslední dnešní prohlídku, všechna ostatní turistická lákadla musíme odložit na příští návštěvu. Ditrichštejnská hrobka, jejíž impozantní průčelí je postaveno podle návrhu slavného stavitele Fischera z Erlachu, stojí na místě kostela sv. Anny, který byl na konci 18. století téměř zcela zničen požárem (zachránila se jen socha Černé madony), a tak byl objekt v polovině 19. století přestavěn. Uvnitř je uloženo 45 rakví příslušníků rodu, zajímavé popisky na informačních tabulkách umožňují návštěvníkům vnořit se do dávných lidských příběhů, které zároveň vypovídají o historii našich zemí. Lze se tu i dočíst, že zakladatel hrobky kníže František Josef Ditrichštejn, jeden z nejvýznamnějších moravských aristokratů (1767–1854) je pohřben ve Vídni, v mikulovské rodinné hrobce je uloženo pouze jeho srdce.
Z útrob obrovské hrobky jsme vyšli na slunnou terasu mezi věžemi, abychom si ještě z jiného úhlu prohlédli Svatý kopeček a centrum Mikulova.
Co říci na závěr? Byli jsme s dobrými lidmi na dobrém místě a tak výsledek nemůže býti než dobrý…
Pro radost zařadím obrázek „účastníků zájezdu“ pořízený Zdeňkem Laštovičkou.
P.S.
Velice jsme obdivovali práci zdejších značkařů KČT – všude, v celém kraji, jsme nalezli pečlivě namalované pěší turistické značky, nikde žádná chybička!