PostHeaderIcon Za posledním puchýřem do Vizovic

11.-14. 11. 2010

39. ročník ve Vizovicích

Naši čtenáři už dobře vědí, že název celostátní listopadové turistické akce je zavádějící a vlastně se zdaleka nejedná o poslední pochod sezóny.

Na Moravu jsme se vydali v osvědčené, téměř stále stejné sestavě, autobusový zájezd vedli Láďa Tomáš, který vyřizoval technické věci, a Míla Bradová, autorka poznávacího programu, kterým pravidelně zušlechťuje vysočinské turisty. A připravila pro nás tentokrát tak bohatou KPČ, že jsem teď měla hodně co dělat, abych utřídila tu horu informací.

První den, čtvrtek 11. 11. 2010, byl ve znamení Velké Moravy, navštívili jsme tedy Staré Město, Uherské Hradiště a Velehrad.

památky velkomoravské

Památník Velké Moravy ve Starém Městě byl vybudován v lokalitě Na Valách, kde v roce 1949 objevil archeolog Vilém Hrubý základy velkomoravského kostela z 2. poloviny 9. století. První Slované se ale v této oblasti usadili už v 6. a 7. století, posléze tu postavili opevněné sídliště a kamenný kostel, kolem kterého bylo rozsáhlé pohřebiště, což znamená, že zde vzniklo jedno z center Velkomoravské říše. Doposud je prozkoumáno asi dva tisíce hrobů, ale množství dalších bylo zničeno, zvláště při výstavbě nedaleké železniční trati ve čtyřicátých letech 20. století, či čeká dosud na odkrytí.

Nad pozůstatky kostela, který byl v roce 1969 vyhlášen Národní kulturní památkou, byl na začátku roku 2010 po rekonstrukci otevřen památník, kde shlédnou návštěvníci na úvod tematický film a pak procházejí expozicí, která názorně ukazuje život tehdejších lidí.

památník Velké Moravy ve Starém Městě

V této lokalitě býval velkomoravský Veligrad, až do začátku 14. století se pak zdejší sídliště nazývalo Velehrad a aby v tom musel dnešní zoufalec hodně tápat, poté se to tu začalo jmenovat Staré Město a název Velehrad se ujal asi šest kilometrů severozápadně odtud, kde vznikl na začátku 13. století první cisterciácký klášter na Moravě – dnešní Velehrad, významné mariánské poutní místo.

Dá se říci, že celá tato oblast, která zahrnuje dnešní Staré Město, historický střed Uherského Hradiště a Velehrad, byla politicko-správním střediskem Velkomoravské říše. Výše jsem zařadila mapku, kde jsem zvýraznila významná archeologická naleziště, které se k mému dokonalému zmatení jmenují jak ve Starém Městě, tak v Uherském Hradišti „Špitálky“, připouštím, že v Hradišti je celý název Sady–Špitálky.

Tady jsou ty staroměstské, se základy kostela z 9. století, kde byli zřejmě pochováni příslušníci vládnoucí vrstvy, jak podle nálezů z hrobů usoudili archeologové.

Spitálky - Staré Město

A tohle je místo na katastru uherskohradišťském, ke kterému se dostanete od TIM (turistického informačního místa = rozcestník) v Sadech, vydáte-li se po zeleně značené cestě do Mařatic. Došli jsme na ostroh nad řekou Olšavou, na plácek zvaný Špitálky nebo sadská výšina, kde na zdaleka viditelném místě vyrostl církevní areál snad ještě před vznikem Velké Moravy, byl tu prý jeden z prvních zděných kostelů na sever od Dunaje. Územně sice toto místo nenáleželo do velkomoravské aglomerace, funkčně však bylo s ní svázáno. Zdejší církevně-mocenský komplex je spojován s působením byzantských misionářů a někteří odborníci jsou přesvědčeni, že je zde místo posledního odpočinku knížete Svatopluka.

Spitálky - Uherské Hradistě

Bylo logické, že jsme odtud přes archeoskanzen v Modré, jehož velkomoravskou expozici jsme zkoukli jen zběžně, zamířili na Velehrad, protože křesťanská tradice je základním principem evropské kultury a Velehrad a blízká oblast tvořily průsečík západoevropské latinské kultury a východoevropské kultury slovansko-byzantské. Zopakujme si, že v roce 863 přišli soluňští věrozvěstové na Moravu, že sestavili nové písmo hlaholici a bohoslužebné texty přeložili do staroslověnštiny, že v roce 869 umírá sv. Cyril v Římě a v roce 885 sv. Metoděj zde, v místech dnešního Velehradu. Tito vzdělaní kněží, nazývaní apoštolové Slovanů, šířili s úspěchem křesťanství, asi v roce 874 přijal na Velehradě křest i první historický český kníže Bořivoj se svou ženou Ludmilou (později svatou).

Velehrad byl velevýznamný, takže vysvěcení klášterního chrámu olomouckým biskupem se v roce 1228 účastnil i český král Přemysl Otakar I. Klášter byl vypálen v 15. století husity, pak po nové výstavbě zrušen za josefínských reforem, v roce 1890 přišli jezuité a byla obnovena tradice cyrilometodějských poutí, vše přerušeno v „osvícených“ padesátých létech, a od roku 1990, kdy sem zavítal papež Jan Pavel II., tu působí zase jezuité a také sestry kongregace sv. Cyrila a Metoděje.

bazilika na Velehradě

V roce 2008 byl chrám vyhlášený Národní kulturní památkou a v současnosti probíhají rozsáhlé opravy – buduje se multifunkční centrum pro vzdělávací, kulturní, badatelské i odpočinkové aktivity. Církev zde provozuje dům pro kněze-důchodce, tři domy se sociálními službami pro asi 300 osob a Stojanovo gymnázium. (Arcibiskup Antonín Cyril Stojan, lidově nazývaný „tatíček Stojan“ /1851–1923/, se věnoval charitativní činnosti a zasloužil se o obnovu a povznesení Svatého Hostýna a Velehradu, je pohřbený v Královské kapli na Velehradě.)

V bazilice se pilně opravuje, ale u hrobky kardinála Tomáše Špidlíka (17. 12. 1919 – 16. 4. 2010), významného teologa, filozofa a spisovatele, jsme mohli postát a s úctou vzpomenout na nedávno zemřelého, velice uznávaného profesora, který téměř šedesát let působil v Římě v Papežském institutu a jehož promluvy a kázání byly velmi populární.

Teď, jako oslí můstek a zároveň důkaz, že i v dnešní době se budují kostely, jejichž základy budou možná v daleké budoucnosti předmětem výzkumu, zařadím obrázek, který se naskytne návštěvníkům, kteří míří k Památníku Velké Moravy ve Starém Městě. Prý už tu trčí rozestavěný kostel dlouho, ale nic o tom nevím:

nedostavěný kostel ve Starém Městě

Po třetí hodině, když jsme se předtím ještě zastavili v leteckém muzeu v Kunovicích, kde zejména muži pookřáli, a z nebeských výšin, ve kterých jsme se pohybovali v minulých hodinách, jsme pomyslně přelétli z Velké Moravy do současnosti, dosáhli jsme Vizovic, a nahrnuli se do Sokolovny, abychom se zaregistrovali.

Sokolovna ve Vizovicích

Chvíli jsme si ve frontě na obálky s potvrzením objednaných služeb poklábosili a odpočinuli,

registrace účastníků pochodů Za posledním puchýřem ve Vizovicích

přivítali se se známými ze všech koutů republiky,

setkání s přáteli

ale dneska jsme ještě nekončili – měli jsme před sebou exkurzi do palírny Rudolfa Jelínka, což při pouhém vyslovení ve většině z nás vzbuzovalo chuť na slivovičku… Došli jsme do výrobny a užili si to, tu opojnou vůni cítím ještě teď a když zvednu oči, vidím průvodkyní nasvícené skleněné potrubí, kudy nad hlavami užaslých návštěvníků teče a šplouchá obrovské množství voňavého destilátu…

První písemný doklad o existenci palírny ve Vizovicích je z roku 1585, menší výrobny vlastnili různí majitelé, mezi nimiž se postupně od konce 19. století prosazovali členové rozvětvené rodiny Jelínků. Během druhé světové války bylo mnoho z nich kvůli svému židovskému původu zavražděno, ale přesto se po válce palírna nakrátko rozjela, aby se záhy stala národním podnikem. V současnosti je to úctyhodná akciová společnost s názvem Rudolf Jelínek. V areálu jsme spatřili množství kójí,

kóje patří členům Spolku

které si za příslušný poplatek pronajímají členové Spolku přátel Jelínkovy slivovice a uskladňují si v nich místní produkty. Jestli nemáme zde svůj plný kotec, jsme společenské nuly a nic z nás nikdy nebude… Ale vážně, je to hezké, jen nerozumím tomu, proč mají fajnšmekři to boží pití tady, když bydlí jinde… V roce 2005 přijímali do svých řad Václava Klause, který napsal do pamětní knihy: „Neformálním členem Spolku jsem už dlouho.“ To my také, pane prezidente…

Protože Vizovice nemají ubytovací kapacity pro stovky lidí, kteří na Puchýř přijeli, domluvili nám pořadatelé ubytování v hotelu ve Zlíně, kam jsme se lehce mohli naším autobusem dostat. Musím říct, že jsme byli velice překvapeni, když část z nás bydlela pro nedostatek místa v tom nejmenovaném hotelu v pokojích patřících nočnímu klubu, teď už prý nějaký čásek (asi kvůli krizi) mimo provoz . Stropní zrcadla nad velmi prostornými postelemi byla zdrojem neustálého veselí, zařízení některých pokojů bylo opravdu „hodinové“ – vidíte, co také může turistu na cestách potkat…

No, my jsme na Moravu ale přijeli za jinou zábavou, a tak jsme se v pátek 12. 11. 2010 ocitli před devátou ráno ve vizovické sklárně na exkurzi. Mistr nám řekl krátce o výrobě a dlouze o potížích, se kterými se potýkají.

sklárna ve Vizovicích

Sklo, které vyrábějí, je krásné a samozřejmě drahé, takže jen nemnozí z nás něco koupili, ale zážitek byl příjemný, tím víc, že během pobytu ve vyhřáté sklárně přestalo studeně pršet a byla naděje, že dneska bude stejně krásně jako včera. Než jsme dojeli do Lukova,

okolí Lukova

naděje zesílila a na červeně značené cestě ke zřícenině hradu ze začátku 13. století už s námi laškovalo sluníčko.

hrad Lukov

Rozsáhlý hrad byl během stovek let v držení rodu Šternberků, pánů z Kunštátu, Albrechta z Valdštejna, ale začátku 20. století se po slavné minulosti již dočkaly jen mohutné rozvaliny.

zříceniny hradu Lukov jsou velmi rozsáhlé

Z hradního plató a věže Johanky byly překrásné výhledy na moře lesů v přírodním parku Hostýnské vrchy, teď už opravdu zalité podzimním sluncem. Vrátili jsme se k autobusu do obce Lukova, ten nás během půlhodinky zavezl přesně podle taktovky naší dirigentky Milušky k TIM „Chvalčov-lesní školka“ a my jsme po červené značce funěli vzhůru na Hostýn (735 metrů).

vzhůru na Hostýn

Kopec vyčnívá více jak tři sta padesát metrů nad okolní, téměř plochou krajinou, a proto byl odjakživa středobodem zájmu.

okolí Svatého Hostýna

Bývalo prý zde pravěké hradiště, vedla tudy Jantarová stezka, ve 13. století při tatarských nájezdech se ve zdejších lesích ukrývali lidé. Pověst praví, že trpěli nedostatkem vody, ale na přímluvu Panny Marie vytryskl zázračný pramen, Tataři byli bouří rozmetáni a obyvatelstvo zachráněno. V 16. století začala mariánská poutní tradice, v polovině 18. století postaven chrám, na začátku 20. století rozhledna a schodiště k Vodní kapli, a začala se budovat křížová cesta, kterou ve valašském stylu navrhl architekt Dušan Jurkovič.

křízová cesta Dusana Jurkoviče na Hostýně

Každé zastavení je jiné, dechberoucí invence architektova nenechá užaslého turistu odpočinout.

Golgota

jedna z mozaik křízové cesty

Člověk vystupuje k vyššímu ze dvou hostýnských vrcholů, k rozhledně, oči má krásou, něhou a sluncem zalité, prochází s úctou kolem kněžského hřbitova a památníku obětem totality, postojí u pomníčku Dr. Rudolfa Plajnera (1901–1987), náčelníka Junáka, a najednou se lekne, protože velebné ticho proříznou sekající meče a chudák zmatený spatří toto:

co tomu říkáte?

a má pocit, že sešel z cesty, že není na Svatém Hostýně… Tož tak. Ale za Tatarů bylo asi hůř…

bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně

Vydali jsme se po Císařské cestě kolem Vodní kaple, u níž jsme ochutnali mariánský pramen, dolů do Bystřice pod Hostýnem.

Vodní kaple

a každým krokem jsme se blížili dnešku. Na okraji Bystřice jsme zbystřili, protože v cestě nám stál stojan Vysočina, jehož autorem je náš předseda značkařského obvodu Ivan Bohatý, kterému Miluška hned telefonem sdělila, že jeho bezúdržbový mapový držák už se vyskytuje nejen na Vysočině, ale i ve zbytku světa.

stojan Vysočina v Bystřici pod Hostýnem

Večer jsme strávili ve vizovickém kulturním domě při vandrbále, na začátku slavnostně promluvili činovníci, pak nás nadchla dámská krojovaná valašská muzika, při níž jsme si trochu zabékali (jak tady říkají) a k tanečnímu reji vybízela jiná, zde velmi oblíbená skupina. Do Zlína jsme se dostali hooodně pozdě v noci, po pár hodinách zase brzy ráno odjeli, takže jsme opravdu spali v hodinovém hotelu.

V sobotu 13. 11. 2010 byl hlavní „puchýřovský den“, z rozsáhlé nabídky pochodů jsme si vybrali Naučnou stezku Vizovické prameny.

Trasa: Sokolovna Vizovice – Valašský šenk – Turistický pramen – Chladná studna – rozhledna na Doubravě – Spletený vrch – Janova hora – Vizovice = 16 km

trasa Naučné stezky Vizovické prameny

Než jsme se vydali na trasu, přivítali jsme naše přátele z Jihlavy, kterých přijel plný autobus, a spolu s nimi jsme si prohlédli výstavu hasičských stříkaček u nádraží – fešandy tam stály a jen málokterý z turistů odolal, aby si nesáhnul.

výstava hasičských stříkaček nadchla nejen děti

K vidění tu byly i jiné atrakce – parní vláček, strážníci na koních, výletní vláček kolový – prostě organizátoři se snažili ze všech sil. Vizovice přivítaly více jak tisíc pochodníků a byly ve všech směrech na ně připravené. Město má co nabídnout – známé je vizovické pečivo, kraslice, drátenické umění, valašská muzika, ale na prvním místě je slivovička, jak říká rodák Bolek Polívka. Ta je „třináctým pramenem“, protože ve Vizovicích je registrováno dvanáct pramenů minerální vody, a ty byly příčinou zdejší lázeňské tradice – malé, ale účinné lázně provozovali v první polovině minulého století manželé Mojžíšovi, rolníci Švajda a Dudík a jiní. Neodolám, abych neuvedla výňatek z dějin města Vizovic:

Vždy k ustáleným mzdám tovaryšským bývala v 16. věku přídavkem teplá lázeň, kterou platili mistři za tovaryše. Lázeň tato byla povinná a pokuta jednoho groše stihla toho, kdo se vyhnul. Službu v lázních obstarávali na venkově, a tož také ve Vizovicích, lazebníci, kteří po lázni těm, kteří měli bolesti v zádech či v kříži, nebo kteří měli húsera, ještě tělo mastili, jiným zas krev žilou pouštěli a zvláště z jara baňky sázeli, což zvláště u starších lidí bývalo zvykem každoročním.

Naše trasa vedla kolem Valašského šenku, který stojí na místě bývalých Mojžíšových lázní, další zastávka byla u Turistického pramene.

Turistický pramen

Okolní kopce jsou zásobárnou pramenité vody výborné kvality.

zíznivý poutník Miroslav

Naučná stezka je pečlivě vybavena informačními cedulemi, ze kterých turisté získají ucelenou povědomost o oblasti. Po necelých třech kilometrech velmi členitým terénem jsme přišli k dalšímu prameni, zvanému Chladná studna. Stojí zde kaplička Panny Marie Lurdské jako poděkování za zázračné uzdravení dětí, ke kterému došlo v roce 1900.

kaplička u Chladné studny

Po celou cestu jsme se potkávali se známými a společně jsme áchali nad tou krásou a štěstím jsme se rozplývali nad počasím – to tedy pořadatelům skutečně vyšlo! Přírodní park Vizovické vrchy nám zůstane v paměti jako prosluněná krajina.

výhledy na Vizovické vrchy

Rozhledna Doubrava ve výšce 676 metrů praskala ve švech, výhledy byly nádherné, ale naše fotky je bohužel zdaleka nevystihují.

z rozhledny Doubrava

Věž je vysoká 55 metrů, na vyhlídkovou plošinu ve výšce 33 metrů vede 177 schodů. Vyšlapete-li je a bude tak krásné počasí, za jakého jsme tam byli my, uvidíte Vizovické a Hostýnské vrchy, Luhačovickou vrchovinu – celé sličné Valašsko ve slunci.

Cesta, místy blátivá po minulých deštích, vedla dál zalesněnými stráněmi i pasekami a stále bylo nač se dívat.

po naučné stezce

hra světla a stínu

Rozhledna Doubrava je zdaleka viditelná, tak se Mirek pokusil přiblížit ji a zachytit turisty na vyhlídkové plošině.

turisté na vyhlídkové plosině rozhledny

Na křižovatce na Spleteném vrchu, kde jsme odbočovali vpravo na červenou značku, jsme natrefili nejvyšší vedení českých a slovenských turistů – potěšilo nás, že se věnují aktivní turistice, ne jen „papírové“ a „stolové“.

nejvyssí vedení českých a slovenských turistů na Spleteném vrchu

A pořád do kopce a zase z kopce, až jsme přicházeli k místu, zvanému Janova hora – právě ta, o které zpívá Jarmila Šuláková: „Slunéčko zachodí za Janovu horu… “ a opravdu už skoro zacházelo,

slunéčko zachodí...

proto rychle z nezalesněného hřebínku vyfotit okruh, na kterém jsme si celý den nezapomenutelně užívali.

Vizovické vrchy, které jsme proąli

část dnesní hřebenovky z Janovy hory

Omámeni niternými zážitky jsme scházeli do Vizovic, postáli u pomníku skladatele Aloise Háby,

slavný rodák

rozloučili se s „našimi“, kteří se vraceli do Jihlavy a fofrem do autobusu a na  necelou hodinku do našeho zlínského hotýlku, najíst se a vyměnit pohory za společenské botasky, protože v kulturním domě ve Vizovicích vystupoval Fleret s Jarmilou Šulákovou. Ne, že bychom o nich nic nevěděli, ale byla to síla! Opravdu nevím, proč musel být zvuk na plný pecky, když komorní prostředí sálu samozřejmě počítá s hudební produkcí… Flereti měli bedny puštěný naplno jak na stadionu pro několik tisíc diváků… Zpěv Jarmily Šulákové, za kterým jsme přišli, byl překrytý tím rachotem, a tak jsme si ho užili jen v jedné sólové písni…

Puchýřovské insignie předány ceremoniálně z Vizovic do Kopřivnice, koruna ozdobila hlavu příštího hlavního pořadatele – Bůh mu buď milostiv!

Neděle 14. 11. 2010 zdaleka nebyla jen dnem návratu. V plánu byla prohlídka Zlína, pro nás vysočinské zapadlé vlastence, města moderního, šmrncovního a světáckého, s charakteristickou baťovskou architekturou.

Prvním objektem, který jsme si prohlédli, byla vila Tomáše Bati od architekta Jana Kotěry, dokončená v roce 1911, dnes sídlo Nadace Tomáše Bati.

vila Tomáse Bati ve Zlíně

Pak jsme zamířili k proslulému baťovskému mrakodrapu, který nechal postavit Jan Antonín Baťa podle projektu architekta Vladimíra Karfíka jako sídlo ředitelství firmy. Budova byla dokončena v roce 1938, má sedmnáct pater a výšku 77 a půl metru, nedávno byla vyhlášena kulturní památkou ČR. Na vyhlídku ze střechy mrakodrapu jsme se svezli pověstným ředitelským výtahem velikosti 6×6 metrů, kde se na jediném místě v budově doposud zachovala originální podlahová krytina. Bylo fajn, že s námi byla průvodkyně, zahrnovali jsme ji otázkami. Pohled na Zlín je naprosto odlišný, nesrovnatelný s jiným městem u nás.

pohled z mrakodrapu

pohled na nové Kongresové centrum

I nové budovy mají mnohem modernější švih, příkladem může být Kongresové centrum od architektky Evy Jiřičné – novostavba je ten bílý špuntík na předchozím obrázku. V mrakodrapu teď sídlí zlínský krajský úřad, v přízemí je obuvnické muzeum s více než tisícovkou exponátů. Nejstarší originály jsou ze 16. století, je tu i kolekce obouvání cizích národů, na vlastní oči jsme spatřili také střevíčky z období čínského císařství – výstava skutečně zaujme.

Měli jsme štěstí, že jsme mohli alespoň krátce nahlídnout do velkého sálu Kongresového centra, které se bude zanedlouho otevírat pro veřejnost – úžas a obdiv jsou ta pravá slova. Architektka Jiřičná navrhla prostory, ze kterých oněmíte… vše prý obohaceno neviditelnou nejmodernější technikou.

velký sál Kongresového centra

Náš čas už ale vypršel, odpoledne jsme odjížděli ze Zlína, 39. ročník Puchýře byl skoro minulostí. Možná čekáte na obligátní foto účastníků zájezdu, tak tady je:

účastníci PP Vizovice 2010

Být kousek od Luhačovic a v tak krásném dni se ani nezastavit? Miluška měla skvělý plán – dobrou hodinku tady využije každý podle svého gusta – buď v cukrárně nebo (jako my) proběhne kolonádu, pár lázeňských chodníčků a ještě stačí zhltnout větrník a punčový dortíček…

Cesta domů ubíhala, kolegové vystupovali, až nás za Třebíčí zbylo v autobuse jen asi deset. Byla už tma a mlha, podřimovali jsme a najednou velká rána a podivné chování vozidla – řidič zabrzdil a zjistil, že praskla pneumatika, nová. Na úzké silnici a ve tmě se nedalo kolo vyměňovat, dojeli jsme pomaloučku asi dva kilometry do Štěměch, kde pod lampou veřejného osvětlení úspěšně proběhla oprava.

Napsat na závěr, že to byly čtyři dny nabité zážitky, je asi zbytečné, že?

V případě zájmu si můžete kliknout na odkazy, kde se dočtete o Posledním puchýři v letech 2009, 2008 a 2007.

 

4 komentáře - “Za posledním puchýřem do Vizovic”

  • M+M says:

    Jirko,mám jen nejasnou povědomost: je to doplněk metod klasické a přírodní léčby, které se používá zvláště při bolestech páteře či revmatismu (ale asi i při jiných neduzích). Účinek baněk je prokrvení, ovlivnění vnitřních orgánů a povzbuzení lymfatického systému. Dělá se to tak, že se vzduch uvnitř skleněné baňky zahřeje (okraje nesmějí být horké), baňka se přiloží na vyhmátnuté místo, čímž vznikne podtlak a dosáhne se efektů, které jsem uvedla. Myslím, že tato metoda se používá stále, ale asi ne v takovém rozsahu jako se píše v kronice lázeňství vizovického.
    Děkuju Ti, že jsi to dlouhé povídání o Puchýři tak pozorně četl. Potěšil jsi mne. Zdravím

  • Jirka says:

    Bylo to jistě zajímavé putování,ale já mám po přečtení jednu nejasnost. U vizovických lázní píšeš, že lazebníci "zvláště z jara baňky sázeli, což zvláště u starších lidí bývalo zvykem každoročním". Nevíš co to bylo to sázení baněk?

  • M+M says:

    Děkujeme,moc nás to potěšilo :-))

  • mb says:

    Míšo a Mirku, děkuji za vtipnou, podrobnou, obsáhlou a poučnou reportáž z putování Za posledním puchýřem roku 2010 do Vizovic. Kdybych nebyla přímým účastníkem této akce, těžko bych uvěřila, že je možné navštívit tolik krásných a zajímavých míst za pouhopouhé čtyři dny!
    :-))
    Těším se na další naše společné výlety. mb

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist