Za posledním puchýřem do Benešova

14. – 17. listopadu v Posázaví

Do Benešova je to z Vysočiny jenom skok, a tak jsme na pátek 14. listopadu 2014 připravili turisticko-poznávací program, který nás zaměstnal tak, že nakonec jsme do Benešova jako zatím neznámého města vjížděli za tmy. 🙂
Tentokrát jsme se rozhodli cestovat vlastními auty a vždycky se podle itineráře sejít na dohodnutých místech – celkem bylo v naší skupině 25 turistů: z Jihlavy, Třebíče a Tišnova – přesuny byly zcela bez problémů.

Sraz jsme měli v 8:30 v Metánově na návsi – správce muzea pan Josef Zeman přišel také přesně a prvním bodem programu se stala prohlídka místního muzea a galerie. Znalci vědí, že jsme sem přijeli kvůli profesoru Jakubu Hronovi Metánovskému (1840–1921), živoucímu předobrazu Járy Cimrmana.

O Jakubu Hronovi se dočtete ve článku z roku 2008 (M+M Svatošovi – Metánov, Kamenice nad Lipou), proto zařadím jen několik komentovaných fotografií.

Osudy výjimečného rodáka metánovského a způsob výkladu nás naladily do rozverna, což nám vydrželo celý den. 🙂

Postupně jsme si prohlídli pět tabló pojmenovaných podle oblastí profesorovy působnosti – Jazun, Vzdělanec, Zpyták bažákem, Libomudrun, Výslužník – podle názvů je jasné, že pan profesor vytvořil (a důsledně užíval) i nová slova…

Jeho nejslavnějším vynálezem se stal buňát nezkotitelný, dvanáctistěnný kalamář vystavovaný a obdivovaný na Jubilejní zemské výstavě v Praze 1891.

Kalamář vymyšlený hloubavým, svérázným vzdělancem, který přistupoval k věcem a jevům netradičně a na posměšky okolí nehleděl, se dočkal komerční realizace – používal jej i Karel Čapek.

Jakub Hron toužil celý život po vzdělání, a přestože byl v soukromém životě velmi asketický, ne vždycky si mohl dovolit financovat pobyt na vysokých školách – dochovala se žádost o podporu, kterou jsme v muzeu ofotili pro její textový obsah (je to přepis z těžko čitelného originálu):

Ve vedlejší místnosti nás zcela zaujalo dílo malíře Františka Severy (1927–2005), dalšího génia původem z Metánova:

U nás je malíř Severa takřka neznámý, v zahraničí pro své obrázky živé i neživé přírody, kterými zcela vybočil z průměru,vysoce oceňovaný; stal se nejúspěšnějším vědeckým ilustrátorem druhé poloviny 20. století.

Přímo proti bývalé škole je kaplička, kterou vymaloval František Severa.

I tady je vidět malířův láskyplný vztah k životu:

Opouštěli jsme Metánov s pocitem, že tato návštěva rozhodně stála za to a nezanikne mezi jinými poznávacími akcemi. Mířili jsme do střediskové obce Častrov (spravuje dalších pět vesniček, celkem přes 500 obyvatel) – na místním hřbitově je pochovaný profesor Jakub Hron.

Častrov je starobylá úhledná obec s typickou návsí a kostelem z roku 1350 na vyvýšeném místě.

Při cestě do Kamenice nad Lipou jsme se zastavili na židovském hřbitově Antonka.

Na hřbitově je prý zachováno přes dvě stovky náhrobků.

Na náměstí v Kamenici nad Lipou jsme nemohli vynechat rodný dům hudebního skladatele Vítězslava Nováka (1870–1949):

Nám turistům je blízký jeho vztah k přírodě (Vysočina k tomu nasměruje snad každého 🙂 ) – skladatel miloval hory, podnikal dlouhé a obtížné túry.

Kamenický zámek a zahrada jsou velkým lákadlem pro návštěvníky; my jsme si však nemohli z časových důvodů dovolit prohlídku expozic v zámku, jen jsme krátce nakoukli do historické síně, kde sídlí infocentrum, a potěšili se několika vystavenými exponáty.

Měli jsme domluvený vstup do anglického parku, jinak od začátku listopadu nepřístupného, abychom se pokochali nejvzácnějším stromem, který dal název městu – památnou lípou velkolistou.

Lípa prý byla vysazena ve 13. století a jistě prožívala, stejně jako lidé, období dobrá i zlá.

Využili jsme při focení toho, že na podzim jsou lépe vidět čtyři dvacetimetrové větve vodorovně vyrůstající z torza stromu (původně prý jich bylo devatenáct!).

V srpnu roku 1824, když byl strom vysoký přibližně 20 metrů, uhodil do něj blesk a zůstal jen asi čtyřmetrový dutý pahýl, později zastřešený.

Na přelomu 19. a 20. století býval na vodorovných větvích taneční parket, dnes je lípě věnována pravidelná ozdravná péče a strom je v dobré kondici.

Kolem barokní křížové cesty

jsme vystoupali k lesnímu hřbitovu na vrchu Bradlo u Kamenice nad Lipou, abychom si prohlídli kapli sv. Maří Magdaleny z poloviny 14. století, a pak už následoval 47 km dlouhý přesun autem na Vlašimsko – sraz jsme měli na parkovišti nad Louňovicemi pod Blaníkem – ano, návštěva obou Blaníků byla dalším bodem dnešního programu.

Pro informace a mapku odkazuji laskavé čtenáře na článek M+M Svatošovi – Velký a Malý Blaník (a Česká Sibiř), který jsme sestavili po naší průzkumné návštěvě při přípravě zájezdu puchýřovského. Proto nyní jen uvedu, že vše, snad i svatováclavské vojsko, bylo na svém, po staletí neměnném místě, jen jarní svěží zeleň vystřídala zralá, či chcete-li moudrá, sametově zelená barva s bohatým zlatým zdobením.

Výstup na Velký Blaník proběhl úspěšně – rozhledna byla otevřená kvůli zájezdu, který pořádali benešovští organizátoři „posledního puchýře“ (ale výhledy nestály za řeč 🙂 )

Další zastávky byly v Louňovicích pod Blaníkem (kvůli skladateli Janu Dismasu Zelenkovi), v Libouni (románský kostel sv. Václava), v Ratměřicích (úžasné sekvojovce v zámeckém parku) a na návrší v Jankově (6. 3. 1645 se tu odehrála nejkrvavější bitva třicetileté války – Švédové rozprášili císařská vojska, politická situace nakonec vyústila do podpisu Vestfálského míru, který roku 1648 ukončil třicetiletou válku).

Možnosti připraveného poznávacího programu zdaleka nebyly vyčerpány, ale den se povážlivě nakláněl k večeru a před námi byla asi 30 kilometrů dlouhá cesta do Benešova, kde organizátoři přichystali akce, jichž jsme hodlali býti účastníky.
Hlavní štáb benešovského Posledního puchýře sídlil v areálu ZŠ Dukelská – tam jsme se přihlásili a pořadatelé nás rychle a bezchybně vybavili všemi potřebnými informacemi a tištěnými materiály. 🙂  V obligátní tašce měla nejvyšší váhu (pro někoho doslova) láhev piva Ferdinand 🙂  z benešovského pivovaru převedeného arcivévodou d’Este do města z Konopiště.

Dozvěděli jsme se, že stravování je zajištěno v ZŠ Jiráskova, ubytováni budeme v hotelu v Týnci nad Sázavou vzdáleném 11 km. Nastalo tedy obvyklé adrenalinové hledání neznámých objektů v neznámém městě 🙂 – trocha pozitivního stresu je prý zdravá – a mezitím jsme ještě vyzvedli na nádraží Milušku, zaneprázdněnou během dne neodložitelnou prací. Společně jsme zašli na večeři do školní jídelny a pak fofrem do hotelu Pošta na koncert pořádaný místní ZUŠ Josefa Suka – to byla paráda!! A neméně mě okouzlil pan archivář z Neveklova, který nám přednášel o historii Benešova a rozhledně na Neštětické hoře, kterou jsme měli v plánu navštívit během následujících dní.

Bylo už hodně pozdě, když jsme dojeli do Týnce – ubytování přepychové, společnost vybraná!! Jen ta noc byla na můj vkus dost krátká…

Budova hotelu v klasicistním slohu je značně rozlehlá, v roce 1812 ji vybudoval hrabě z Vrtby jako továrnu na kameninu poté, co přestala původní manufaktura stačit – na konci 19. století pak koupil objekt arcivévoda Ferdinand a přestavěl jej na hotel.

V přízemí hotelu byl v sobotu 15. listopadu 2014 start „puchýřové“ trasy, kterou jsme považovali kvůli délce a atraktivitě prostředí pro nás za nejvhodnější.

Trasa: Týnec – Pecerady – Poříčí – Potočiny – Měsíční údolí – Vidlákova Lhota – Racek – Plíhalův Mlýn – Konopiště – Benešov = 20 km

Týnec nad Sázavou má historii sahající hluboko do věků – v místech, kde je věž románského hradu s rotundou z 11. století, bývala „zatýněná“ (tj. opevněná) osada; naproti hradu později vznikl kostel sv. Šimona a Judy.

Při průzkumné dubnové návštěvě byla ještě renesanční fasáda Mickova domu smutně zašedlá, v současnosti už probíhají opravy.

Šli jsme po modře značené cestě a užívali si příjemných výhledů.

V týneckém hradu je muzeum kameniny a pyšní se tu kolonií chráněných netopýrů velkých, kteří si vybrali bydlení ve staleté věži.

Po pár kilometrech, během nichž jsme postupně prošli Brodce, Pecerady a minuli svárovskou železniční zastávku, vstoupili jsme do Poříčí nad Sázavou a v restauraci Homolka dostali další hezké kontrolní razítko do vandrovního listu. Nezdrželi jsme se na konzumaci – hodně nás zajímaly zdejší dva slavné románské kostely, v literatuře často zmiňované – farní kostel sv. Havla na samém břehu Sázavy, postavený na přelomu 12. a 13. století jako bazilika, a tribunový kostel sv. Petra a Pavla na návrší.

Možná těžko uvěříte, že jsme učinili dva pokusy popatřiti na kostel sv. Havla, avšak neuspěli jsme – obě ulice, které se nám zdály, že ke kostelu, z něhož byla vidět jen věž, vedou, byly slepé, končily ve dvorcích místních obyvatel! 🙁
Rezignovali jsme tedy a vydali se po zelené značce dál, vzhůru ke staré cestě vedoucí kdysi z Prahy do Lince. Na začátku 12. století byl na pahorku poblíž té cesty postaven kostel, který se přes války a přírodní pohromy dodnes dochoval.

Když mluvím o tragédiích – jednu z nich tu připomíná žulový kámen, vztyčený v roce 1924 u železničního přejezdu.

Dne 14. 5. 1420 se u bývalého brodu přes řeku Sázavu odehrála bitva, v níž vojsko Jana Žižky porazilo v nočním střetu šiky katolických pánů ze Šternberka, patřících ke straně císaře Zikmunda – vojsko prý táhlo na pomoc Praze. Při té řeži bylo vypáleno celé město…
Kostely v Poříčí naštěstí vydržely:

Přečetla jsem si přesnou charakteristiku tribunového kostela: je to jednolodní obdélníková stavba s půlkruhovou apsidou a na protilehlé straně s hranolovou věží. Typickým prvkem je vnitřní tribuna (empora) nad vchodem do kostela naproti oltáři.

Z Poříčí jsme pokračovali po červeně značené cestě proti proudu Konopišťského potoka: Měsíční údolí je jedním z nejkrásnějších v Posázaví.

Myšlenkový kvas byl ztišen, běsíci usnuli, zklidnění a svěží vstoupili jsme do osady Racek, mnozí se občerstvili

a táhli jsme krajinou dál,

za rozcestím Plíhalův Mlýn jsme vstoupili na území zámeckého parku Konopiště.

V chatce u přírodního divadla nám buchli do průvodního listu poslední kontrolní razítko, jen zdálky jsme přivoněli k zámecké atmosféře a petelili do Benešova.

V hlavním štábu pochodu jsme si vyzvedli účastnický list, sdělili si žhavé dojmy z trasy se známými (i neznámými 🙂 ),

povečeřeli ve školní jídelně a honem do Týnce, abychom mohli po krátkém polidštění vyrazit auty zpět do Benešova na Puchýřovou zábavu v kulturním domě Karlov…
Pohybovali jsme se po Benešově a okolí za pomoci mapek už téměř bez problémů – podobné akce přinutí člověka všímat si záchytných bodů a orientovat se podle nich – a většinou to funguje… 🙂
Abych pravdu řekla, ta tancovačka většinou není pro mne to pravé – táhne mě slavnostní předávací „puchýřový“ ceremoniál:

Člověk přímo uslyší padat kámen ze srdce předávajících pořadatelů – celoroční přípravy skončily, úleva je zasloužená – jen oni vědí, co příprava úspěšné akce obnášela…
Na následujícím obrázku už vidíme příští pořadatele s atributy akce, Poslední puchýř ve Znojmě 2015 bude zajišťovat brněnská CK Kudrna.

Na neděli 16. listopadu 2014 nabízeli pořadatelé přichystané trasy, ale my jsme měli vlastní program – několik dní předem jsem na devátou hodinu zajistila prohlídku zámku Konopiště, abychom stihli další plánovaný sled událostí. Vše časově vycházelo, jen počasí zlobilo – déšť přinesl ochlazení venkovní, i v duši.

Zámek koupil v roce 1887 od Lobkoviců následník habsburského trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este a začal okamžitě s úpravami tak, aby odpovídal významu jeho majestátu. Během deseti let proměnil Konopiště v reprezentativní a pohodlné sídlo hodné budoucího panovníka. Vášní Ferdinandovou byl lov, proto je celá budova plná zbraní a loveckých trofejí – nic pro mě, ale našlo se dost jiných věcí, které mě při výkladu průvodkyně zaujaly. Letos uplynulo sto let od sarajevského atentátu, při němž následník trůnu i jeho choť Žofie Chotková zahynuli – bohužel výstava Spojeni v životě i ve smrti instalovaná na zámku k této příležitosti už nebyla teď, v listopadu přístupná…

Po více než hodinové prohlídce jsme zjistili, že déšť ustal a je naděje na hezký den. 🙂 Nepropásli jsme příležitost udělat pamětní skupinové foto v atraktivních prostorách zámeckého nádvoří:

Nadešel čas procházky zámeckým parkem, po dešti bylo vlídně, duše se rozehřívaly…

Zámecký park vznikl na přelomu 19. a 20. století, na rozloze 340 hektarů bylo zasazeno více než dvě stovky druhů stromů a keřů, převážně domácího původu. V současnosti se snaží správa zámku uvést do bývalé slávy Růžovou zahradu se skleníkem.

Zdaleka jsme neprošli všechno, co bychom chtěli, tak aspoň pár obrázků pro vzpomínku:

Na dohled od Konopiště leží bývalé hradiště Chvojen s kostelem sv. Jakuba a Filipa, opředené legendami o Keltech – je samozřejmé, že jsme tuto magickou lokalitu navštívili.

K nejvyššímu místu oblasti, 536 metrů vysoké zalesněné Neštětické hoře, jsme při cestě z Chvojna odbočili u výklenkové kapličky blízko Konopiště vlevo a po ujetí 8 km zastavili na parkovišti pod rozhlednou. Po asi kilometrovém výstupu se objevila betonová rozhledna postavená v roce 1927 na památku 300. výročí porážky selského povstání (1627) proti Pavlu Michnovi z Vacínova.

Stavbu realizoval stavitel Mařík a stal se pak jejím majitelem – výbor pro výstavbu se totiž rozpadl a on nedostal za práci zaplaceno. Tato skutečnost má přesah do dnešní doby – v pátek jsme se při benešovské přednášce dozvěděli, že tyto majetkové poměry jsou tak spletité, a dědiců a podílníků je tolik, že téměř není síly rozetnout ten gordický uzel. Rozhlednu vlastní příliš mnoho lidí, nechtějí ji udržovat, ale ani prodat… Proto je ve velmi špatném technickém stavu a vyhlídky do budoucnosti jsou chmurné…

Výstup je ale dosud s opatrností možný, odměna při výhledu byla kupodivu dost dobrá.

Stále jsme se drželi žluté značky a sestoupili, místy hodně krkolomně, po západním svahu Neštětické hory.

Počasí se vylepšilo skoro k dokonalosti – kdo by to byl ráno řekl!

Ve druhém štítě stálo: Ďelej podle svého nedej na žádného (přesný přepis 🙂 )
Na návrší nade vsí je památný kostelík sv. Václava –

jestli se vám zdá, že jste ten malebný obrázek už někde viděli, máte pravdu – filmaři ho použili jako kulisu ve filmu Kytice…

Auty jsme byli v Benešově během chviličky – krásné počasí lákalo na procházku za památkami, ale vůně z restaurace, kde byla v denní nabídce pečená kachna, v mžiku odsunula historii na vedlejší kolej, zvítězila přítomnost – bylo to MOC dobré!!

Po jídle jsme se nenechali trávicími pochody udyndat do ospala a pokračovali v původně zamýšlených aktivitách – když jsme nemohli na zámku vidět výstavu ze života rodiny následníka trůnu, chtěli jsme si prohlídnout expozici v Císařském salonku na benešovském nádraží.

Vlídná službukonající paní nám zapůjčila klíč od salonku a my jsme na panelech v klidu pročítali historii rozvětvené rodiny císařské i Chotků, prohlíželi fotografie a byli hodně spokojení.

A pak už opravdu přišla na řadu prohlídka historického centra Benešova.

První osídlení Benešova se datuje do 11. století, kdy byl na nejvyšším místě osady založen kostelík – čtvrť se dnes nazývá Karlov. Minorité tam vystavěli v polovině 13. století klášter, později vypálený husity; jeho zkázu dokonala třicetiletá válka.

Tyto impozantní ruiny jsou dominantní památkou Benešova, jeho poznávacím znamením.

V Dolní zvonici je zavěšen zvon z roku 1322, tedy patří k nejstarším v Čechách – vyzvání však jen při významných událostech.

Nejstarší dochovanou stavbou na území města je kostel sv. Mikuláše ze 13. století, k němuž patří horní zvonice.

To bylo jen tak letem-světem Benešovem, dnes velmi živým městem se 16 500 obyvateli.

Prohlídkou jsme se s městem i pořadateli rozloučili – hodnotili jsme uplynulé dny jako obohacující a velmi úspěšné.

Náš pobyt ale nekončil, přesunuli jsme se do Týnce, pak po silničce č. 107 k ohybu Sázavy, odkud vede zelená značka na Zbořený Kostelec – nabízím mapku:

Hrad, jeden z nejmohutnějších v Čechách, byl založen v roce 1340 Oldřichem z Valdeka k ostraze obchodní stezky přes řeku Sázavu.

Jiřík Poděbradský se svými vojsky hrad definitivně rozbořil v roce 1467, kromě zbytků zdí se zachovalo torzo padacího mostu.

Čas se stal naším nepřítelem – zajímavou Janečkovu vilu v Týnci se nepodařilo dobře nafotit kvůli padající tmě:

Ing. František Janeček (1878–1941) zakoupil roku 1925 tzv. Korbelův vrch a v roce 1928 na něm vyrostla vila podle plánů architekta Otto Khona. Podnikatel Janeček vlastnil slévárnu, v roce 1931 rozjel výrobu motocyklů značky Jawa (JAneček-WAnderer). V roce 1948 musela rodina vilu opustit, v restituci jim byl zdevastovaný objekt vrácen, kvůli nedostatku financí na opravy byli dědicové nuceni vilu prodat; nový majitel unikátní sídlo opravil.

Večer jsme v chodbě hotelu Týnec uspořádali tiskovou konferenci, na níž jsme ze všech zorných úhlů probrali události minulých dnů a zaujali k nim hodnotící stanoviska. 🙂

V pondělí 17. listopadu 2014 ráno jsme opouštěli ještě spící Týnec (má asi 5 500 obyvatel) a přes Benešov, který se také dosud zcela neprobudil, dojeli k odbočce na silnici č. 111, směr Český Šternberk. Před Divišovem je odbočka vlevo do Lbosína, kde na návsi začíná naučná stezka vedoucí k rozhledně Špulka na 533 metrů vysokém kopci Březák.

O Týnci nad Sázavou, Špulce i jiných turistických zajímavostech se dočtete v našem článku Nad Berounkou, přes Vltavu, u Sázavy.

Asi kilometrová stezka je osazena několika dřevěnými naučnými panely – kromě informací o historii a zdejší fauně a flóře se pokocháme i výtvory dětí z pěti okolních škol – naučný chodník je opravdu s péčí udělaný a je radost kráčeti po něm.

37 metrů vysoká, dřevěná rozhledna Špulka s kovovým schodištěm byla otevřena v dubnu 2014, jejích 150 schodů vynese návštěvníky na plošinu, odkud prý je pohádkový výhled (my jsme si ale ve dnešním časném ránu užili především silného větru… 🙂 )

Špulku navrhla architektka Iveta Torkoniaková, kolem stavby je dlažba s vyznačením 21 obcí podílejících se na jejím vzniku, navíc každá z nich tu má vkusnou informační tabuli.

Ocenili jsme, jak se vesnička Lbosín s 39 domy a 69 obyvateli šikovně zviditelnila!

Hlavním bodem dnešního dne byla návštěva městečka Sázava a tamního památného svatoprokopského kláštera.

Prohlídku jsme měli zamluvenou na 11:15, a tak zbýval právě čas na tříkilometrovou procházku po žlutě značené stezce kolem řeky – zavedla nás ke studánce Vosovka a kapličce sv. Prokopa.

Podle pradávných pověstí se právě tady setkal poustevník Prokop s knížetem Oldřichem a jejich přátelský vztah vyústil v založení Sázavského kláštera (1032).

Nejdříve tu bývala dřevěná kaplička, v roce 1713 ji sázavští benediktini přebudovali do kamenné podoby a kvůli léčivé vodě zdejšího pramene zřídili opodál vanové lázně (1750).

Areál byl před několika lety opraven, poutníci mohou ochutnat dobrou vodu z historického pramene.

Správně tušíte, že k místu se váže mnoho pověstí, dokonce velmi rozdílných: pět důlků v kamenném kalichu na odpadní vodu jsou podle jedné z nich otisky ďáblových pařátů, když se pokoušel pramen zlikvidovat, podle jiné jsou to však otisky světcových prstů, když nad ďáblem zvítězil…

Každopádně je to místo magické a vnímavému poutníkovi má co nabídnout…

Od pověstí a legend jsme se přesunuli na druhý břeh řeky Sázavy,

abychom vyslechli historické skutečnosti o založení kláštera a jeho všestranném vlivu na české knížectví i podstatný přínos ke vzdělanosti a kultuře během dalších staletí.

Paní kastelánka nás svým výkladem všechny okouzlila, viseli jsme jí na rtech – dokázala udržet naši pozornost skoro dvě hodiny, které považujeme za vrchol listopadového zájezdu do Posázaví!

Dramaticky nám vylíčila poměry před tisíci lety, když Prokop, rodák z nedaleké Chotouně (*970), přišel do Sázavy – hluboké lesy, kterými se potulovali bědní lidé a divá zvěř, nebezpečné stezky pustinou bez sídel, dokonce se mluvilo o ďáblech…
Poustevník Prokop se usadil v jeskyni nad řekou, léta tvrdě pracoval, zveleboval okolí a svým příkladem i duše lidí… Poté co knížata Oldřich a Břetislav I. potvrdili založení benediktinského kláštera se slovanskou liturgií a poskytli finance na provoz, vznikla tu oáza, kam se stahovali lidé.

V tzv. Severní zahradě, kde komentovaná prohlídka začínala, stávala ve středověku obydlí klášterních služebníků. Osada vznikla kolem kostela sv. Kříže s půdorysem řeckého kříže se čtyřmi apsidami, jehož základy jsou dodnes patrné.

Podle zjištění archeologů a historiků byl pravzorem původního kostela chrám Božího hrobu v Jeruzalémě – je nesporné, že místo oplývá jedinečnou atmosférou…

Opat Prokop žil a zemřel (25. 3. 1053) v Sázavském klášteře, jako divotvůrce se už za svého života stal legendární osobou, svatořečen byl 4. 7. 1204 – od raného středověku se konaly ten den a první neděli po něm svatoprokopské poutě – tradice dosud trvá; sv. Prokop, ochránce proti zlým mocnostem, se stal jedním z národních patronů.

Následovala prohlídka jednoho z nejstarších klášterních komplexů u nás, kde je ojedinělá expozice Staroslověnská Sázava. Trocha historie nikoho nezabije… 🙂

Ze vzácných knih, které tu byly k vidění, jsem dostávala horečku 🙂

Jen připomenu to, co jsme se učili ve škole: nejstarší česky psaná veršovaná kronika takzvaného Dalimila je anonymní (stále se pátrá po autorovi 🙂 ), původní záznamy v ní končí rokem 1314. Mimo jiné podrobně líčí založení Sázavského kláštera.

Ve 14. století se začal stavět chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele, nebyl však nikdy dokončen – co je k vidění, působí mocně.

K těmto slavným historickým osobnostem přidávám tu, která měla v době nedávné velkou zásluhu o propagaci Sázavského kláštera:

Pater Karel Method Klement (1889–1979), benediktinský mnich a kazatel, dal podnět k archeologickým a historickým průzkumům, s přáteli objevil stovky let zasypanou legendární svatoprokopskou jeskyni, pracoval na obnově kostela a opravách zdejších památek.

To všechno, a mnohem, mnohem více (spílám své paměti, zůstal v ní jen pocit obdivu) jsme se dozvěděli od kastelánky, která opravdu měla zájem představit nám Sázavský klášter co možná v úplnosti.

Místem, kde každý návštěvník stane v údivu, je bezpochyby gotická kapitulní síň s freskami.

Přečetli jsme si potřebné informace, teď nechme mluvit dávné umění…

Vyvrcholením prohlídky byl přenádherný kostel sv. Prokopa.

Následující obraz ukazuje nejznámější legendu o sv. Prokopovi, který přiměl čerta zapřaženého do pluhu vyorat brázdu ze Sázavy až do Chotouně.

V kryptě kostela je uložena část tělesných ostatků sv. Prokopa.

Intenzivní duchovní prožitky nedokázaly zcela potlačit žádosti tělesné – měli jsme zamluvené jídlo v sázavské restauraci s dobrou pověstí – a opravdu jsme hodinku byli Za vodou.
Prostředí restaurantu evokovalo zákoutími s dobovým vybavením vzpomínky na minulé století, kolorit umocňovaly komentované obrázky politických výtečníků minulého režimu, naštěstí vyvolávajících úsměv, jsme už za vodou…

V bříšku jako v pokojíčku, i vydali jsme se na okružní poznávací procházku Sázavou a okolím, zakaboněného počasí si nevšímali.

Město Sázava leží ve východní oblasti Středočeské pahorkatiny blízko hranic s Českomoravskou vrchovinou a jeho historie je pradávná…

Výzkumy prokázaly, že v oblasti žili před 6000 lety neolitičtí lidé, věnovali se zemědělství, těžili vápenec a obchodovali s ním – stezka vedla po břehu Sázavy. V době mnohem pozdější proslavily Sázavu sklárny Kavalier – nejstarší, Svatoprokopská huť, založená v roce 1837 Františkem Kavalierem, se nedochovala, ale Huť František z roku 1882 prosperuje a vzniklo v ní i Centrum sklářského umění.

Žlutá značka nás přes nový mostek pro pěší a cyklisty převedla nad řekou na louku zvanou Votočnice.

Přešli jsme ji a stanuli u Čertovy brázdy – podle již zmíněné pověsti vyoral hlubokou rýhu s čertem zapřaženým do pluhu svatý Prokop – shlíží na nás z obrázku v bělostné kapličce:

Čertova brázda bývala pravděpodobně pravěkou a raně středověkou obchodní stezkou, vedla z Polabí přes Sázavu proti toku Blanice do jižních Čech a odtud k Dunaji. Vyhýbala se Praze, a proto ji historikové kladou do doby, kdy ještě Praha neměla výhradní mocenské a ekonomické postavení (prý byla používána už před 6000 lety!)

Část „dálnice pravěku“ mezi Sázavou a Chotouní (21 km) se nazývá Čertova brázda – místy je 6 metrů pod úrovní terénu, široká 14–21 metrů, u nedaleké osady Mělníka se „mělní“ na více větví, je průchozí po naučné stezce zeleně značené – slibujeme si, že někdy příště…
Turistický vstup na stezku je asi 3 km od Sázavského kláštera na silnici č. 335 (směr Uhlířské Janovice) nad loukou Votočnicí (kde se sv. Prokop otáčel při orání) – je snadno k nalezení – každého upoutá pluh a kříž:

Začal padat mírný déšť, ale to rozhodně nebyl důvod pro pokles nálady, poznávací okruh vstupoval do poslední třetiny – neváhali jsme vyšplhat na stráň, abychom aspoň z boční strany zahlédli chalupu na Brázdě, rodný dům Jiřího Voskovce.

Chalupu ve staročeském stylu vystavěl malíř Soběslav Pinkas, Voskovcův děd. Poblíž dědečkova obydlí si pak Jiří Voskovec vystavěl svůj dům, ve kterém žil před emigrací do Ameriky. V Chalupě napsali V+W hru Vest pocket revue.
Pro úplnost dodávám, že rodákem ze Sázavy je i spisovatel Michal Viewegh.

O minulé návštěvě Sázavy v roce 2007 píšeme ve článku Český Šternberk – Sázava.

Musím přiznat, že v době, kdy jsem s očima zarudlýma od koukání do monitoru sepisovala tuto upovídanou „kroniku“, viděla jsem před sebou živé obrazy těch dní a cítila vůni tamější krajiny – třeba se mi někdy při brouzdání článkem podaří ten pocit vyvolat… Třeba nejen mně…

Máte-li po tomto sáhodlouhém plkání chuť podívat se na průběh minulých ročníků Posledních puchýřů, naleznete je ve článku z roku 2013.

Fotky z letošního Puchýře udělali Mirek Svatoš a Láďa Tomáš.