PostHeaderIcon Za posledním puchýřem do Benešova

14. – 17. listopadu v Posázaví

Do Benešova je to z Vysočiny jenom skok, a tak jsme na pátek 14. listopadu 2014 připravili turisticko-poznávací program, který nás zaměstnal tak, že nakonec jsme do Benešova jako zatím neznámého města vjížděli za tmy. 🙂
Tentokrát jsme se rozhodli cestovat vlastními auty a vždycky se podle itineráře sejít na dohodnutých místech – celkem bylo v naší skupině 25 turistů: z Jihlavy, Třebíče a Tišnova – přesuny byly zcela bez problémů.

Sraz jsme měli v 8:30 v Metánově na návsi – správce muzea pan Josef Zeman přišel také přesně a prvním bodem programu se stala prohlídka místního muzea a galerie. Znalci vědí, že jsme sem přijeli kvůli profesoru Jakubu Hronovi Metánovskému (1840–1921), živoucímu předobrazu Járy Cimrmana.

pamětní desky na bývalé škole v Metánově

O Jakubu Hronovi se dočtete ve článku z roku 2008 (M+M Svatošovi – Metánov, Kamenice nad Lipou), proto zařadím jen několik komentovaných fotografií.

průvodce pan Zeman vypráví o slavném rodákovi

Osudy výjimečného rodáka metánovského a způsob výkladu nás naladily do rozverna, což nám vydrželo celý den. 🙂

profesor Jakub Hron v roce 1910

Postupně jsme si prohlídli pět tabló pojmenovaných podle oblastí profesorovy působnosti – Jazun, Vzdělanec, Zpyták bažákem, Libomudrun, Výslužník – podle názvů je jasné, že pan profesor vytvořil (a důsledně užíval) i nová slova…

jedna z pěti infotabulí v kabinetu profesora Hrona

Jeho nejslavnějším vynálezem se stal buňát nezkotitelný, dvanáctistěnný kalamář vystavovaný a obdivovaný na Jubilejní zemské výstavě v Praze 1891.

buňát nezkotitelný - vynález profesora Hrona, duchovního otce Járy Cimrmana

Kalamář vymyšlený hloubavým, svérázným vzdělancem, který přistupoval k věcem a jevům netradičně a na posměšky okolí nehleděl, se dočkal komerční realizace – používal jej i Karel Čapek.

info o buňátu

Jakub Hron toužil celý život po vzdělání, a přestože byl v soukromém životě velmi asketický, ne vždycky si mohl dovolit financovat pobyt na vysokých školách – dochovala se žádost o podporu, kterou jsme v muzeu ofotili pro její textový obsah (je to přepis z těžko čitelného originálu):

žádost o podporu - List chudoby

Ve vedlejší místnosti nás zcela zaujalo dílo malíře Františka Severy (1927–2005), dalšího génia původem z Metánova:

pamětní síň malíře Františka Severy

U nás je malíř Severa takřka neznámý, v zahraničí pro své obrázky živé i neživé přírody, kterými zcela vybočil z průměru,vysoce oceňovaný; stal se nejúspěšnějším vědeckým ilustrátorem druhé poloviny 20. století.

František Severa, rodák z Metánova

ukázka ilustrací Františka Severy

Přímo proti bývalé škole je kaplička, kterou vymaloval František Severa.

proti škole je kaplička

výmalbu interiéru provedl František Severa

I tady je vidět malířův láskyplný vztah k životu:

detail výzdoby kaple v Metánově

Opouštěli jsme Metánov s pocitem, že tato návštěva rozhodně stála za to a nezanikne mezi jinými poznávacími akcemi. Mířili jsme do střediskové obce Častrov (spravuje dalších pět vesniček, celkem přes 500 obyvatel) – na místním hřbitově je pochovaný profesor Jakub Hron.

hrob J. Hrona v Častrově

náhrobní kámen v Častrově

Častrov je starobylá úhledná obec s typickou návsí a kostelem z roku 1350 na vyvýšeném místě.

na návsi v Častrově

kostel sv. Mikuláše v Častrově

škola v Častrově

Při cestě do Kamenice nad Lipou jsme se zastavili na židovském hřbitově Antonka.

infotabule na vrchu Antonka u Kamenice nad Lipou

židovský hřbitov u osady Antonka

první společné foto

Na hřbitově je prý zachováno přes dvě stovky náhrobků.

jaký asi osud se skrývá za tímto jménem?

Na náměstí v Kamenici nad Lipou jsme nemohli vynechat rodný dům hudebního skladatele Vítězslava Nováka (1870–1949):

rodný dům skladatele V. Nováka v Kamenici nad Lipou

Nám turistům je blízký jeho vztah k přírodě (Vysočina k tomu nasměruje snad každého 🙂 ) – skladatel miloval hory, podnikal dlouhé a obtížné túry.

pamětní deska na rodném domě V. Nováka v Kamenici nad Lipou

Kamenický zámek a zahrada jsou velkým lákadlem pro návštěvníky; my jsme si však nemohli z časových důvodů dovolit prohlídku expozic v zámku, jen jsme krátce nakoukli do historické síně, kde sídlí infocentrum, a potěšili se několika vystavenými exponáty.

zámek v Kamenici nad Lipou

nádvoří zámku v Kamenici nad Lipou

promyšlená elegance

Měli jsme domluvený vstup do anglického parku, jinak od začátku listopadu nepřístupného, abychom se pokochali nejvzácnějším stromem, který dal název městu – památnou lípou velkolistou.

památná lípa v Kamenici

Lípa prý byla vysazena ve 13. století a jistě prožívala, stejně jako lidé, období dobrá i zlá.

lípa dala název městu

Využili jsme při focení toho, že na podzim jsou lépe vidět čtyři dvacetimetrové větve vodorovně vyrůstající z torza stromu (původně prý jich bylo devatenáct!).

lípa má čtyři dvacetimetrové kmeny

V srpnu roku 1824, když byl strom vysoký přibližně 20 metrů, uhodil do něj blesk a zůstal jen asi čtyřmetrový dutý pahýl, později zastřešený.

lípa byla vysazena ve 13. století

Na přelomu 19. a 20. století býval na vodorovných větvích taneční parket, dnes je lípě věnována pravidelná ozdravná péče a strom je v dobré kondici.

strom je pravidelně ošetřován

Kolem barokní křížové cesty

šesté zastavení křížové cesty na Bradlo

jsme vystoupali k lesnímu hřbitovu na vrchu Bradlo u Kamenice nad Lipou, abychom si prohlídli kapli sv. Maří Magdaleny z poloviny 14. století, a pak už následoval 47 km dlouhý přesun autem na Vlašimsko – sraz jsme měli na parkovišti nad Louňovicemi pod Blaníkem – ano, návštěva obou Blaníků byla dalším bodem dnešního programu.

Pro informace a mapku odkazuji laskavé čtenáře na článek M+M Svatošovi – Velký a Malý Blaník (a Česká Sibiř), který jsme sestavili po naší průzkumné návštěvě při přípravě zájezdu puchýřovského. Proto nyní jen uvedu, že vše, snad i svatováclavské vojsko, bylo na svém, po staletí neměnném místě, jen jarní svěží zeleň vystřídala zralá, či chcete-li moudrá, sametově zelená barva s bohatým zlatým zdobením.

torzo kaple na Malém Blaníku

tajemný Malý Blaník

podzim na Malém Blaníku

Výstup na Velký Blaník proběhl úspěšně – rozhledna byla otevřená kvůli zájezdu, který pořádali benešovští organizátoři „posledního puchýře“ (ale výhledy nestály za řeč 🙂 )

cestou na Velký Blaník

rozhledna na Velkém Blaníku

Další zastávky byly v Louňovicích pod Blaníkem (kvůli skladateli Janu Dismasu Zelenkovi), v Libouni (románský kostel sv. Václava), v Ratměřicích (úžasné sekvojovce v zámeckém parku) a na návrší v Jankově (6. 3. 1645 se tu odehrála nejkrvavější bitva třicetileté války – Švédové rozprášili císařská vojska, politická situace nakonec vyústila do podpisu Vestfálského míru, který roku 1648 ukončil třicetiletou válku).

Možnosti připraveného poznávacího programu zdaleka nebyly vyčerpány, ale den se povážlivě nakláněl k večeru a před námi byla asi 30 kilometrů dlouhá cesta do Benešova, kde organizátoři přichystali akce, jichž jsme hodlali býti účastníky.
Hlavní štáb benešovského Posledního puchýře sídlil v areálu ZŠ Dukelská – tam jsme se přihlásili a pořadatelé nás rychle a bezchybně vybavili všemi potřebnými informacemi a tištěnými materiály. 🙂  V obligátní tašce měla nejvyšší váhu (pro někoho doslova) láhev piva Ferdinand 🙂  z benešovského pivovaru převedeného arcivévodou d’Este do města z Konopiště.

areál ZŠ Dukelská, kde byla prezentace

Dozvěděli jsme se, že stravování je zajištěno v ZŠ Jiráskova, ubytováni budeme v hotelu v Týnci nad Sázavou vzdáleném 11 km. Nastalo tedy obvyklé adrenalinové hledání neznámých objektů v neznámém městě 🙂 – trocha pozitivního stresu je prý zdravá – a mezitím jsme ještě vyzvedli na nádraží Milušku, zaneprázdněnou během dne neodložitelnou prací. Společně jsme zašli na večeři do školní jídelny a pak fofrem do hotelu Pošta na koncert pořádaný místní ZUŠ Josefa Suka – to byla paráda!! A neméně mě okouzlil pan archivář z Neveklova, který nám přednášel o historii Benešova a rozhledně na Neštětické hoře, kterou jsme měli v plánu navštívit během následujících dní.

Bylo už hodně pozdě, když jsme dojeli do Týnce – ubytování přepychové, společnost vybraná!! Jen ta noc byla na můj vkus dost krátká…

Týnec nad Sázavou, kde jsme byli ubytovaní

Budova hotelu v klasicistním slohu je značně rozlehlá, v roce 1812 ji vybudoval hrabě z Vrtby jako továrnu na kameninu poté, co přestala původní manufaktura stačit – na konci 19. století pak koupil objekt arcivévoda Ferdinand a přestavěl jej na hotel.

průčelí hotelu v Týnci, kdysi továrny na kameninu

V přízemí hotelu byl v sobotu 15. listopadu 2014 start „puchýřové“ trasy, kterou jsme považovali kvůli délce a atraktivitě prostředí pro nás za nejvhodnější.

trasa z Týnce do Poříčí, pak údolím Konopišťského potoka ma Konopiště a dál do Benešova 15.11.2014

Trasa: Týnec – Pecerady – Poříčí – Potočiny – Měsíční údolí – Vidlákova Lhota – Racek – Plíhalův Mlýn – Konopiště – Benešov = 20 km

přihlášení na trasy

turisté si mohli vybrat z pěti tras od 10 do 50 km

Týnec nad Sázavou má historii sahající hluboko do věků – v místech, kde je věž románského hradu s rotundou z 11. století, bývala „zatýněná“ (tj. opevněná) osada; naproti hradu později vznikl kostel sv. Šimona a Judy.

kostel sv. Šimona a Judy v Týnci nad Sázavou

Při průzkumné dubnové návštěvě byla ještě renesanční fasáda Mickova domu smutně zašedlá, v současnosti už probíhají opravy.

Mickův dům prochází opravami

Šli jsme po modře značené cestě a užívali si příjemných výhledů.

sestupujeme na stezku kolem Sázavy

v dálce hrad v Týnci nad Sázavou

V týneckém hradu je muzeum kameniny a pyšní se tu kolonií chráněných netopýrů velkých, kteří si vybrali bydlení ve staleté věži.

Po pár kilometrech, během nichž jsme postupně prošli Brodce, Pecerady a minuli svárovskou železniční zastávku, vstoupili jsme do Poříčí nad Sázavou a v restauraci Homolka dostali další hezké kontrolní razítko do vandrovního listu. Nezdrželi jsme se na konzumaci – hodně nás zajímaly zdejší dva slavné románské kostely, v literatuře často zmiňované – farní kostel sv. Havla na samém břehu Sázavy, postavený na přelomu 12. a 13. století jako bazilika, a tribunový kostel sv. Petra a Pavla na návrší.

Možná těžko uvěříte, že jsme učinili dva pokusy popatřiti na kostel sv. Havla, avšak neuspěli jsme – obě ulice, které se nám zdály, že ke kostelu, z něhož byla vidět jen věž, vedou, byly slepé, končily ve dvorcích místních obyvatel! 🙁
Rezignovali jsme tedy a vydali se po zelené značce dál, vzhůru ke staré cestě vedoucí kdysi z Prahy do Lince. Na začátku 12. století byl na pahorku poblíž té cesty postaven kostel, který se přes války a přírodní pohromy dodnes dochoval.

románský kostel sv. Petra a Pavla v Poříčí nad Sázavou

Když mluvím o tragédiích – jednu z nich tu připomíná žulový kámen, vztyčený v roce 1924 u železničního přejezdu.

pamětní kámen na přepadení Poříčí Žižkovými vojsky

Dne 14. 5. 1420 se u bývalého brodu přes řeku Sázavu odehrála bitva, v níž vojsko Jana Žižky porazilo v nočním střetu šiky katolických pánů ze Šternberka, patřících ke straně císaře Zikmunda – vojsko prý táhlo na pomoc Praze. Při té řeži bylo vypáleno celé město…
Kostely v Poříčí naštěstí vydržely:

kostel v Poříčí byl postaven na začátku 12. století nad starou cestou z Prahy do Lince

kostel sv. Petra a Pavla v Poříčí je nejpozoruhodnější románská stavba u nás

Přečetla jsem si přesnou charakteristiku tribunového kostela: je to jednolodní obdélníková stavba s půlkruhovou apsidou a na protilehlé straně s hranolovou věží. Typickým prvkem je vnitřní tribuna (empora) nad vchodem do kostela naproti oltáři.

tribunový kostel v Poříčí stojí na vyvýšenině nad cestou

Z Poříčí jsme pokračovali po červeně značené cestě proti proudu Konopišťského potoka: Měsíční údolí je jedním z nejkrásnějších v Posázaví.

údolí Konopišťského potoka

Potočiny

skalní stěny nad údolím navozují romantickou atmosféru

není divu, že zde ve dvacátých letech minulého století vznikla jedna z prvních trampských osad u nás

jak to tehdy bylo

osada Měsíční údolí

pořadatelé vybrali zážitkovou trasu

při takové cestě se dá dělat úklid v duši

závěr Měsíčního údolí

Myšlenkový kvas byl ztišen, běsíci usnuli, zklidnění a svěží vstoupili jsme do osady Racek, mnozí se občerstvili

v osadě Racek byla možnost občerstvení

a táhli jsme krajinou dál,

nabídka CK Hoška Tour

za rozcestím Plíhalův Mlýn jsme vstoupili na území zámeckého parku Konopiště.

cestou ke Konopišti

V chatce u přírodního divadla nám buchli do průvodního listu poslední kontrolní razítko, jen zdálky jsme přivoněli k zámecké atmosféře a petelili do Benešova.

zámecký park

rozcestí u sochy Neptuna v zámeckém parku

V hlavním štábu pochodu jsme si vyzvedli účastnický list, sdělili si žhavé dojmy z trasy se známými (i neznámými 🙂 ),

příchod z tras do štábu pořadatelů

povečeřeli ve školní jídelně a honem do Týnce, abychom mohli po krátkém polidštění vyrazit auty zpět do Benešova na Puchýřovou zábavu v kulturním domě Karlov…
Pohybovali jsme se po Benešově a okolí za pomoci mapek už téměř bez problémů – podobné akce přinutí člověka všímat si záchytných bodů a orientovat se podle nich – a většinou to funguje… 🙂
Abych pravdu řekla, ta tancovačka většinou není pro mne to pravé – táhne mě slavnostní předávací „puchýřový“ ceremoniál:

současní pořadatelé se chystají předat agendu příštím

Člověk přímo uslyší padat kámen ze srdce předávajících pořadatelů – celoroční přípravy skončily, úleva je zasloužená – jen oni vědí, co příprava úspěšné akce obnášela…
Na následujícím obrázku už vidíme příští pořadatele s atributy akce, Poslední puchýř ve Znojmě 2015 bude zajišťovat brněnská CK Kudrna.

Za posledním puchýřem pojedeme v roce 2015 do Znojma

Na neděli 16. listopadu 2014 nabízeli pořadatelé přichystané trasy, ale my jsme měli vlastní program – několik dní předem jsem na devátou hodinu zajistila prohlídku zámku Konopiště, abychom stihli další plánovaný sled událostí. Vše časově vycházelo, jen počasí zlobilo – déšť přinesl ochlazení venkovní, i v duši.

Zámek koupil v roce 1887 od Lobkoviců následník habsburského trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este a začal okamžitě s úpravami tak, aby odpovídal významu jeho majestátu. Během deseti let proměnil Konopiště v reprezentativní a pohodlné sídlo hodné budoucího panovníka. Vášní Ferdinandovou byl lov, proto je celá budova plná zbraní a loveckých trofejí – nic pro mě, ale našlo se dost jiných věcí, které mě při výkladu průvodkyně zaujaly. Letos uplynulo sto let od sarajevského atentátu, při němž následník trůnu i jeho choť Žofie Chotková zahynuli – bohužel výstava Spojeni v životě i ve smrti instalovaná na zámku k této příležitosti už nebyla teď, v listopadu přístupná…

Konopiště koupil v roce 1887 arcivévoda F. F. d'Este, následník trůnu

arcivévoda přebidoval zámek na sídlo hodné budoucího panovníka

Po více než hodinové prohlídce jsme zjistili, že déšť ustal a je naděje na hezký den. 🙂 Nepropásli jsme příležitost udělat pamětní skupinové foto v atraktivních prostorách zámeckého nádvoří:

po prohlídce zámku jsme se na nádvoří vyfotili

Nadešel čas procházky zámeckým parkem, po dešti bylo vlídně, duše se rozehřívaly…

horní zámecká terasa

sousoší přibližuje největší zálibu arcivévody - honitbu a lov zvěře

Zámecký park vznikl na přelomu 19. a 20. století, na rozloze 340 hektarů bylo zasazeno více než dvě stovky druhů stromů a keřů, převážně domácího původu. V současnosti se snaží správa zámku uvést do bývalé slávy Růžovou zahradu se skleníkem.

zámecký park Konopiště a trasa naučné stezky

Zdaleka jsme neprošli všechno, co bychom chtěli, tak aspoň pár obrázků pro vzpomínku:

výběh pro medvěda Jirku

zámecký park Konopiště

zámecký park má úctyhodných 340 ha

ozdoba zahrad

zámecký park po dešti

na trase naučné stezky

Na dohled od Konopiště leží bývalé hradiště Chvojen s kostelem sv. Jakuba a Filipa, opředené legendami o Keltech – je samozřejmé, že jsme tuto magickou lokalitu navštívili.

výstup na návrší Chvojen

kostel sv. Jakuba a Filipa na Chvojně

K nejvyššímu místu oblasti, 536 metrů vysoké zalesněné Neštětické hoře, jsme při cestě z Chvojna odbočili u výklenkové kapličky blízko Konopiště vlevo a po ujetí 8 km zastavili na parkovišti pod rozhlednou. Po asi kilometrovém výstupu se objevila betonová rozhledna postavená v roce 1927 na památku 300. výročí porážky selského povstání (1627) proti Pavlu Michnovi z Vacínova.

výstup k rozhledně na Neštětické hoře

pamětní deska na rozhledně

informace o historii rozhledny na Neštětické hoře

Stavbu realizoval stavitel Mařík a stal se pak jejím majitelem – výbor pro výstavbu se totiž rozpadl a on nedostal za práci zaplaceno. Tato skutečnost má přesah do dnešní doby – v pátek jsme se při benešovské přednášce dozvěděli, že tyto majetkové poměry jsou tak spletité, a dědiců a podílníků je tolik, že téměř není síly rozetnout ten gordický uzel. Rozhlednu vlastní příliš mnoho lidí, nechtějí ji udržovat, ale ani prodat… Proto je ve velmi špatném technickém stavu a vyhlídky do budoucnosti jsou chmurné…

12 metrů vysoká betonová rozhledna je zcela neudržovaná

Výstup je ale dosud s opatrností možný, odměna při výhledu byla kupodivu dost dobrá.

na fotce se to nezdá, ale výhled byl dost daleký a dobrý

Stále jsme se drželi žluté značky a sestoupili, místy hodně krkolomně, po západním svahu Neštětické hory.

trasa po žlutě značené stezce k rozhledně, pak do Chvojínku a po ČTZ na parkoviště

Počasí se vylepšilo skoro k dokonalosti – kdo by to byl ráno řekl!

odcházíme dolů do vsi Chvojínek

výhled na Neštětickou horu

jakoby jarní obrázek v okolí Chvojínku

nápis na fasádě chalupy ve Chvojínku pod Neštětickou horou

Ve druhém štítě stálo: Ďelej podle svého nedej na žádného (přesný přepis 🙂 )
Na návrší nade vsí je památný kostelík sv. Václava –

kostel sv. Václava na Chvojínku

jestli se vám zdá, že jste ten malebný obrázek už někde viděli, máte pravdu – filmaři ho použili jako kulisu ve filmu Kytice…

Neštětice z rozcestí Roháč

Auty jsme byli v Benešově během chviličky – krásné počasí lákalo na procházku za památkami, ale vůně z restaurace, kde byla v denní nabídce pečená kachna, v mžiku odsunula historii na vedlejší kolej, zvítězila přítomnost – bylo to MOC dobré!!

centrum Benešova

Po jídle jsme se nenechali trávicími pochody udyndat do ospala a pokračovali v původně zamýšlených aktivitách – když jsme nemohli na zámku vidět výstavu ze života rodiny následníka trůnu, chtěli jsme si prohlídnout expozici v Císařském salonku na benešovském nádraží.

nádraží ČD v Benešově - informace o osudu arcivévody

Vlídná službukonající paní nám zapůjčila klíč od salonku a my jsme na panelech v klidu pročítali historii rozvětvené rodiny císařské i Chotků, prohlíželi fotografie a byli hodně spokojení.

informace o expozici v Císařském salonku na benešovském nádraží

informační panely podávají ucelený obraz o rodině Františka Ferdinanda

závěrečné chvíle života následnického páru

A pak už opravdu přišla na řadu prohlídka historického centra Benešova.

na mapce centra Benešova jsou vyznačeny hlavní historické památky

První osídlení Benešova se datuje do 11. století, kdy byl na nejvyšším místě osady založen kostelík – čtvrť se dnes nazývá Karlov. Minorité tam vystavěli v polovině 13. století klášter, později vypálený husity; jeho zkázu dokonala třicetiletá válka.

zbytky minoritského kláštera v Benešově

Tyto impozantní ruiny jsou dominantní památkou Benešova, jeho poznávacím znamením.

klášter byl založen v polovině 13. století

klášter i město byly vypáleny husity, k úplnému zničení došlo během třicetileté války

V Dolní zvonici je zavěšen zvon z roku 1322, tedy patří k nejstarším v Čechách – vyzvání však jen při významných událostech.

Dolní zvonice

Nejstarší dochovanou stavbou na území města je kostel sv. Mikuláše ze 13. století, k němuž patří horní zvonice.

kostel sv. Mikuláše a horní zvonice

To bylo jen tak letem-světem Benešovem, dnes velmi živým městem se 16 500 obyvateli.

Prohlídkou jsme se s městem i pořadateli rozloučili – hodnotili jsme uplynulé dny jako obohacující a velmi úspěšné.

pamětní list akce

Náš pobyt ale nekončil, přesunuli jsme se do Týnce, pak po silničce č. 107 k ohybu Sázavy, odkud vede zelená značka na Zbořený Kostelec – nabízím mapku:

výstup na zříceninu hradu a vycházka přírodní rezervací Čížov

Hrad, jeden z nejmohutnějších v Čechách, byl založen v roce 1340 Oldřichem z Valdeka k ostraze obchodní stezky přes řeku Sázavu.

hrad byl založen roku 1340 Oldřichem z Valdeka

Jiřík Poděbradský se svými vojsky hrad definitivně rozbořil v roce 1467, kromě zbytků zdí se zachovalo torzo padacího mostu.

zbytky padacího mostu ke hradu Zbořený Kostelec

hrad dobyl roku 1467 Jiřík z Poděbrad

stavba stála na vysokém ostrohu nad řekou Sázavou

na protějším břehu řeky Sázavy je ves Zbořený Kostelec

hradní objekt byl víceúrovňový a rozsáhlý

výhled ze skalního strohu - stojí za to vystoupat sem

Čas se stal naším nepřítelem – zajímavou Janečkovu vilu v Týnci se nepodařilo dobře nafotit kvůli padající tmě:

vila továrníka Františka Janečka z roku 1928

Ing. František Janeček (1878–1941) zakoupil roku 1925 tzv. Korbelův vrch a v roce 1928 na něm vyrostla vila podle plánů architekta Otto Khona. Podnikatel Janeček vlastnil slévárnu, v roce 1931 rozjel výrobu motocyklů značky Jawa (JAneček-WAnderer). V roce 1948 musela rodina vilu opustit, v restituci jim byl zdevastovaný objekt vrácen, kvůli nedostatku financí na opravy byli dědicové nuceni vilu prodat; nový majitel unikátní sídlo opravil.

Večer jsme v chodbě hotelu Týnec uspořádali tiskovou konferenci, na níž jsme ze všech zorných úhlů probrali události minulých dnů a zaujali k nim hodnotící stanoviska. 🙂

rozlučkové posezení v Týnci

třebíčští, jihlavští a tišnovští turisté - účastníci Posledního puchýře v Benešově

pondělí 17. listopadu 2014 ráno jsme opouštěli ještě spící Týnec (má asi 5 500 obyvatel) a přes Benešov, který se také dosud zcela neprobudil, dojeli k odbočce na silnici č. 111, směr Český Šternberk. Před Divišovem je odbočka vlevo do Lbosína, kde na návsi začíná naučná stezka vedoucí k rozhledně Špulka na 533 metrů vysokém kopci Březák.

trasa po naučné stezce ze Lbosína na Špulku a zpět 17.11.2014

O Týnci nad Sázavou, Špulce i jiných turistických zajímavostech se dočtete v našem článku Nad Berounkou, přes Vltavu, u Sázavy.

po naučné stezce ze Lbosína k vrchu Březák

Asi kilometrová stezka je osazena několika dřevěnými naučnými panely – kromě informací o historii a zdejší fauně a flóře se pokocháme i výtvory dětí z pěti okolních škol – naučný chodník je opravdu s péčí udělaný a je radost kráčeti po něm.

zajímavé panely jsou příležitostí dozvědět se o současnosti i historii kraje

turisté vyzkoušeli celou škálu nabídek k aktivnímu prožívání cesty

cesta k rozhledně vůbec není nudná

bylo bezvětří a docela teplo

37 metrů vysoká, dřevěná rozhledna Špulka s kovovým schodištěm byla otevřena v dubnu 2014, jejích 150 schodů vynese návštěvníky na plošinu, odkud prý je pohádkový výhled (my jsme si ale ve dnešním časném ránu užili především silného větru… 🙂 )

rozhledna Špulka na vrchu Březák u Lbosína

Špulku navrhla architektka Iveta Torkoniaková, kolem stavby je dlažba s vyznačením 21 obcí podílejících se na jejím vzniku, navíc každá z nich tu má vkusnou informační tabuli.

všechno září novotou

provozovatel občerstvení akčně otevřel stánek mimo plán

Ocenili jsme, jak se vesnička Lbosín s 39 domy a 69 obyvateli šikovně zviditelnila!

náves ve Lbosíně

Hlavním bodem dnešního dne byla návštěva městečka Sázava a tamního památného svatoprokopského kláštera.

stavební dominanta Sázavského kláštera

Prohlídku jsme měli zamluvenou na 11:15, a tak zbýval právě čas na tříkilometrovou procházku po žlutě značené stezce kolem řeky – zavedla nás ke studánce Vosovka a kapličce sv. Prokopa.

cesta kolem řeky ke studánce

Podle pradávných pověstí se právě tady setkal poustevník Prokop s knížetem Oldřichem a jejich přátelský vztah vyústil v založení Sázavského kláštera (1032).

kaplička u pramene Vosovka (jméno prý má podle osik, kterým se tu daří)

Nejdříve tu bývala dřevěná kaplička, v roce 1713 ji sázavští benediktini přebudovali do kamenné podoby a kvůli léčivé vodě zdejšího pramene zřídili opodál vanové lázně (1750).

kaplička sv. Prokopa v Sázavě

nápis na fasádě kaple

Areál byl před několika lety opraven, poutníci mohou ochutnat dobrou vodu z historického pramene.

studánka, vlevo vzadu budova bývalých Lázní v Sázavě

Správně tušíte, že k místu se váže mnoho pověstí, dokonce velmi rozdílných: pět důlků v kamenném kalichu na odpadní vodu jsou podle jedné z nich otisky ďáblových pařátů, když se pokoušel pramen zlikvidovat, podle jiné jsou to však otisky světcových prstů, když nad ďáblem zvítězil…

žlab na vodu s otisky pěti prstů

Každopádně je to místo magické a vnímavému poutníkovi má co nabídnout…

tříminutovka o historii místa

Od pověstí a legend jsme se přesunuli na druhý břeh řeky Sázavy,

most přes Sázavu v Sázavě

abychom vyslechli historické skutečnosti o založení kláštera a jeho všestranném vlivu na české knížectví i podstatný přínos ke vzdělanosti a kultuře během dalších staletí.

Paní kastelánka nás svým výkladem všechny okouzlila, viseli jsme jí na rtech – dokázala udržet naši pozornost skoro dvě hodiny, které považujeme za vrchol listopadového zájezdu do Posázaví!

výklad v zahradě Sázavského kláštera

Dramaticky nám vylíčila poměry před tisíci lety, když Prokop, rodák z nedaleké Chotouně (*970), přišel do Sázavy – hluboké lesy, kterými se potulovali bědní lidé a divá zvěř, nebezpečné stezky pustinou bez sídel, dokonce se mluvilo o ďáblech…
Poustevník Prokop se usadil v jeskyni nad řekou, léta tvrdě pracoval, zveleboval okolí a svým příkladem i duše lidí… Poté co knížata Oldřich a Břetislav I. potvrdili založení benediktinského kláštera se slovanskou liturgií a poskytli finance na provoz, vznikla tu oáza, kam se stahovali lidé.

V tzv. Severní zahradě, kde komentovaná prohlídka začínala, stávala ve středověku obydlí klášterních služebníků. Osada vznikla kolem kostela sv. Kříže s půdorysem řeckého kříže se čtyřmi apsidami, jehož základy jsou dodnes patrné.

základy kostela sv. Kříže z roku 1070

Podle zjištění archeologů a historiků byl pravzorem původního kostela chrám Božího hrobu v Jeruzalémě – je nesporné, že místo oplývá jedinečnou atmosférou…

Severní zahrada je magické místo - uhranutě nasloucháme průvodkyni

Opat Prokop žil a zemřel (25. 3. 1053) v Sázavském klášteře, jako divotvůrce se už za svého života stal legendární osobou, svatořečen byl 4. 7. 1204 – od raného středověku se konaly ten den a první neděli po něm svatoprokopské poutě – tradice dosud trvá; sv. Prokop, ochránce proti zlým mocnostem, se stal jedním z národních patronů.

poutní kostel sv. Prokopa v Sázavě a torzo gotického kostela

Následovala prohlídka jednoho z nejstarších klášterních komplexů u nás, kde je ojedinělá expozice Staroslověnská Sázava. Trocha historie nikoho nezabije… 🙂

o založení kláštera

klášter měl nesmírný kulturní význam

historický význam kláštera

Ze vzácných knih, které tu byly k vidění, jsem dostávala horečku 🙂

Dalimilova kronika ze začátku 14. století

Jen připomenu to, co jsme se učili ve škole: nejstarší česky psaná veršovaná kronika takzvaného Dalimila je anonymní (stále se pátrá po autorovi 🙂 ), původní záznamy v ní končí rokem 1314. Mimo jiné podrobně líčí založení Sázavského kláštera.

model klášterního kostela - stavební záměr

Ve 14. století se začal stavět chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele, nebyl však nikdy dokončen – co je k vidění, působí mocně.

pozdější návrh je úspornější

zakladatel kláštera sv. Prokop - faksimile z triforia svatovítského chrámu v Praze

císař Karel IV. - faksimile busty z triforia svatovítského chrámu v Praze

K těmto slavným historickým osobnostem přidávám tu, která měla v době nedávné velkou zásluhu o propagaci Sázavského kláštera:

pamětní deska v objektu kláštera

Pater Karel Method Klement (1889–1979), benediktinský mnich a kazatel, dal podnět k archeologickým a historickým průzkumům, s přáteli objevil stovky let zasypanou legendární svatoprokopskou jeskyni, pracoval na obnově kostela a opravách zdejších památek.

To všechno, a mnohem, mnohem více (spílám své paměti, zůstal v ní jen pocit obdivu) jsme se dozvěděli od kastelánky, která opravdu měla zájem představit nám Sázavský klášter co možná v úplnosti.

výklad v bývalém refektáři

Místem, kde každý návštěvník stane v údivu, je bezpochyby gotická kapitulní síň s freskami.

vzácné fresky v kapitulní síni

informace o freskách v kapitulní síni

Přečetli jsme si potřebné informace, teď nechme mluvit dávné umění…

kapitulní síň - strop

částečně dochované gotické fresky

Madona sázavská vede za ruku Ježíška

fresky jsou z doby vlády Karla IV.

vzácné vyobrazení Panny Marie jako matky v očekávání

Vyvrcholením prohlídky byl přenádherný kostel sv. Prokopa.

oltář kostela sv. Prokopa

Následující obraz ukazuje nejznámější legendu o sv. Prokopovi, který přiměl čerta zapřaženého do pluhu vyorat brázdu ze Sázavy až do Chotouně.

na obraze je sv. Prokop, jak oře s čertem brázdu

V kryptě kostela je uložena část tělesných ostatků sv. Prokopa.

v kryptě kostela sv. Prokopa v Sázavě

Intenzivní duchovní prožitky nedokázaly zcela potlačit žádosti tělesné – měli jsme zamluvené jídlo v sázavské restauraci s dobrou pověstí – a opravdu jsme hodinku byli Za vodou.
Prostředí restaurantu evokovalo zákoutími s dobovým vybavením vzpomínky na minulé století, kolorit umocňovaly komentované obrázky politických výtečníků minulého režimu, naštěstí vyvolávajících úsměv, jsme už za vodou

interiér restaurace Za vodou

V bříšku jako v pokojíčku, i vydali jsme se na okružní poznávací procházku Sázavou a okolím, zakaboněného počasí si nevšímali.

vydáváme se na prohlídku okolí města

klášter Sázava

Město Sázava leží ve východní oblasti Středočeské pahorkatiny blízko hranic s Českomoravskou vrchovinou a jeho historie je pradávná…

vycházka po ŽTZ ke studánce Vosovce, pak po ČTZ od kláštera ke sklárně František a Čertově brázdě, kolem řeky zpět ke klášteru 17.11.2014

Výzkumy prokázaly, že v oblasti žili před 6000 lety neolitičtí lidé, věnovali se zemědělství, těžili vápenec a obchodovali s ním – stezka vedla po břehu Sázavy. V době mnohem pozdější proslavily Sázavu sklárny Kavalier – nejstarší, Svatoprokopská huť, založená v roce 1837 Františkem Kavalierem, se nedochovala, ale Huť František z roku 1882 prosperuje a vzniklo v ní i Centrum sklářského umění.

sklářské centrum v Sázavě - Huť František

Žlutá značka nás přes nový mostek pro pěší a cyklisty převedla nad řekou na louku zvanou Votočnice.

lávka pro pěší přes Sázavu nás dovedla na louku Votočnici

Přešli jsme ji a stanuli u Čertovy brázdy – podle již zmíněné pověsti vyoral hlubokou rýhu s čertem zapřaženým do pluhu svatý Prokop – shlíží na nás z obrázku v bělostné kapličce:

kaplička sv. Prokopa u vstupu do Čertovy brázdy

Čertova brázda bývala pravděpodobně pravěkou a raně středověkou obchodní stezkou, vedla z Polabí přes Sázavu proti toku Blanice do jižních Čech a odtud k Dunaji. Vyhýbala se Praze, a proto ji historikové kladou do doby, kdy ještě Praha neměla výhradní mocenské a ekonomické postavení (prý byla používána už před 6000 lety!)

Čertova brázda

Část „dálnice pravěku“ mezi Sázavou a Chotouní (21 km) se nazývá Čertova brázda – místy je 6 metrů pod úrovní terénu, široká 14–21 metrů, u nedaleké osady Mělníka se „mělní“ na více větví, je průchozí po naučné stezce zeleně značené – slibujeme si, že někdy příště…
Turistický vstup na stezku je asi 3 km od Sázavského kláštera na silnici č. 335 (směr Uhlířské Janovice) nad loukou Votočnicí (kde se sv. Prokop otáčel při orání) – je snadno k nalezení – každého upoutá pluh a kříž:

pluh, který táhl čert, křížem ho sv. Prokop poháněl

Začal padat mírný déšť, ale to rozhodně nebyl důvod pro pokles nálady, poznávací okruh vstupoval do poslední třetiny – neváhali jsme vyšplhat na stráň, abychom aspoň z boční strany zahlédli chalupu na Brázdě, rodný dům Jiřího Voskovce.

chalupa na Brázdě - rodný dům Jiřího Voskovce

Chalupu ve staročeském stylu vystavěl malíř Soběslav Pinkas, Voskovcův děd. Poblíž dědečkova obydlí si pak Jiří Voskovec vystavěl svůj dům, ve kterém žil před emigrací do Ameriky. V Chalupě napsali V+W hru Vest pocket revue.
Pro úplnost dodávám, že rodákem ze Sázavy je i spisovatel Michal Viewegh.

O minulé návštěvě Sázavy v roce 2007 píšeme ve článku Český Šternberk – Sázava.

Musím přiznat, že v době, kdy jsem s očima zarudlýma od koukání do monitoru sepisovala tuto upovídanou „kroniku“, viděla jsem před sebou živé obrazy těch dní a cítila vůni tamější krajiny – třeba se mi někdy při brouzdání článkem podaří ten pocit vyvolat… Třeba nejen mně…

Máte-li po tomto sáhodlouhém plkání chuť podívat se na průběh minulých ročníků Posledních puchýřů, naleznete je ve článku z roku 2013.

Fotky z letošního Puchýře udělali Mirek Svatoš a Láďa Tomáš.

6 komentářů - “Za posledním puchýřem do Benešova”

  • Martin Pluhař says:

    Milá Míšo, na tuhle reportáž jsem se mimořádně hodně těšil! Abych si Puchýř zase připomněl, ohlédnul se zpět a podíval se, jak to na Puchýři žilo tam, kde jsem nebyl a kam jsem nedohlédl.-)

    Letošní (vlastně už loňský) Puchýř jsem si moc neužil. Dlouhou trasu organizátoři úplně odklonili od exponovaných cest, především mimo Konopiště, a tak jsme se k puchýřovskému duchu připojili zase až v cíli. Ani v hospůdkách jsme si moc nepokecali, jediným záchytným bodem byla hospoda Pyšelka a pak už jenom „suchá“ trasa s kontrolami rozesetými po lavičkách v autobusových zastávkách.

    No a neděle už byla jen takové skomírání, pochodníků maličko, počasí mizerné. Před rokem to bylo jiné „kafe“, shrocení turistů na náměstí s následujícím průvodem na závodiště, kdy si člověk popovídal se všemi, které neviděl nebo na které si nestačil udělat čas předchozí dny.

    Puchýř skončil a skoro jakoby ani nebyl. Na oficiálním puchýřovském webu po skončení akce nebyla provedena jediná změna, žádné informace z průběhu akce, žádné fotografie, nic. Až mi přišlo, že se v některých ohledech organizátoři díky finančnímu zajištění akce (dotace od města) ani nemuseli moc snažit. Tím samozřejmě nechci shodit veškerou práci, která je se zajištěním akce takového rozsahu nezbytná. No, jestli tenhle web Benešováci čtou, tak stejně dostanu po čuni .-)))

    O to víc jsem rád, že jsem se do té atmosféry mohl vrátit na Vašich fotografiích. A jak vidno, vy jste si to užívali plnými doušky.-) Ostatně – jak jinak, že ?! .-)))

    Nicméně jsem si moc rád početl i o „doprovodném“ programu návštěvy míst, z nichž většinu důvěrně znám. Takže pokud je většina z Vašich reportáží na pět hvězdiček, k téhle přidávám za sebe ještě šestou jako „prémiju“ (jak říká můj předškolní synek.-)).

    Mějte se moc fajn a hodně „psavých“ invencí v letošním roce!

    • Jak ráda jsem, že jste přidal postřehy z Puchýře! Je pravda, že jsem se vůbec nezajímala o to, jak Puchýř z hlediska organizátorů dopadl, nedívala jsem se na jejich stránky, proto Vaše závěry jsou pro mne nové a divím se, jak benešovští rychle „zabalili“ a nevracejí se… Vzpomínám si, jak jsme během humpoleckého puchýře (ale i před a po něm) čekali na Vaše články na vysočina-news, které i teď jsou připomínkou oněch dní…
      Program tří dnů na Benešovsku jsme měli stanovený a rozpracovaný předem, tak jsme se, kromě soboty, příliš nespoléhali na „puchýřovskou“ nabídku.
      Ve článku, který jsem kvůli vlastní nedostatečnosti stihla až skoro po dvou měsících, jsem se snažila zachytit program našeho čtyřdenního šmejdění v okolí Benešova, protože paměť slábne a jednotlivé výlety při tom množství bohužel splývají 🙂
      Těší mě, že ze článků byl i jiný užitek 🙂
      A „prémija“ od Vás je pro mě energie na pár příštích týdnů… Děkuji 🙂

      • Martin P. says:

        Milá Míšo, děkuji Vám za milou odpověď a za čas, který jste jí věnovala! A děkuji za připomenutí existence článků na Vysočina-news.cz! Samolibě jsem si krásně početl .-))) A atmosféra z Humpolce se vrátila. Moc Puchýřů jsem zatím neabsolvoval, ale tenhle byl určitě ten nejlepší! Leda že by se některého z následujících ročníků ujala Jihlava! Pak bych to viděl na remízu .-)))

  • Jitka Lavičková says:

    Míšo a Mirku,skvělé fotky a úžasné povídání,jak jinak. Kdo umí,ten umí.Ostatní ale přispěli asi taky troškou do mlýna. Poslední puchýř v Benešově se vydařil.Prostředí ,lidičky i počasí skvělé.Díky,těším se s Vámi na další zážitky!!! Jíťa

    • Děkujeme za návštěvu a za pochvalu, rádi slyšíme, že se doprovodný program povedl – všude má vnímavý člověk co obdivovat 🙂
      Nashledanou na cestách 🙂

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist