PostHeaderIcon Nad Berounkou, přes Vltavu, u Sázavy

Pel-mel turistických zajímavostí
Neděle 13. dubna 2014

Málem jsme hodili foťáky do hradního příkopu. To když jsme si před prohlídkou Křivoklátu prošli výstavu fotografií Jana Šroubka nazvanou Všude žijí lidé. Převážně černobílé, ale i barevné snímky lidí žijících na odlehlých místech celého světa působily ve staletých hradních zdech naléhavě a patřičně. Některé portréty budily dojetí, z jiných naskakovala husí kůže, žádný nebyl vlažný. Fotograf uhodil přesně na naši strunu – kdybychom to uměli, udělali bychom to právě tak… 🙂

Neděle, se kterou jsme měli velké plány, začala už před několika hodinami, kdy jsme se rozloučili se Stochovem, odváželi si zajímavé zážitky a úmysl ještě je na Křivoklátsku prohloubit. Mocně nás přitahoval plácek u Zbečna, v úžlabině pod silnicí, kde údajně byl v roce 1100 zavražděn český kníže Břetislav II.

Ke krvavým událostem došlo v Klíčavském luhu v místech, kde se doposud říká V Hrozném.

Nevím, zda mlha po nočním dešti pomohla fantazii, ale docela dobře jsem si představila reliéf zdejší krajiny před tisíci lety… Pár dní před vánocemi, 22. prosince 1100 se vracel kníže z rodu Přemyslovců pozdě z lovu, až za tmy, jak bývalo jeho zvykem (vrch poblíž vodní nádrže na potoce Klíčava, kde rád lovil, se stále nazývá Pozdětina) a jistý Lorek jej přepadl a zabil – prý za nájemnou vraždou stáli zrádní Vršovci, píše Kosmas. Nejstarší syn Vratislava II. a Adléty Uherské vládl českému knížectví sice jen osm let, ale už před usednutím na stolec se zviditelnil v mocenských bojích i místních šarvátkách.
Za Břetislavova panování bylo v zemi napětí, které přešlo po jeho smrti ve vleklé boje o vládu v Čechách – viz vyvraždění Vršovců v roce 1108 ve Vraclavi (M+M Svatošovi – Horní Jelení).

První písemná zmínka o Zbečně je z roku 1003, kdy kníže Jaromír povýšil do šlechtického stavu věrného hajného za svoji záchranu z rukou Vršovců na Velízi – podle všech výzkumů je ale jasné, že Zbečno bylo založeno už v 10. století.

Druhá kaplička, ta se žlutou podezdívkou, obklopená třemi památnými lipami, je tzv. vzdorokaplička z roku 1908 – jakýsi spor o přesné místo atentátu je z pohledu staletí malicherný…

Za pár minut jízdy autem jsme stanuli před další malou církevní stavbou – tentokráte na plošince Zámeckého vrchu nad Křivoklátem.

V roce 1697 byl z vazby propuštěn a nespravedlivého nařčení zproštěn křivoklátský vrchní lovčí, a ten dal z vděčnosti postavit a zasvětit tuto kapličku svatému Eustachu, patronu myslivců.

Před začátkem prohlídky Křivoklátu jsme šmejdili po nádvoří a všude, kde bylo dovoleno.

Povšechné informace o hradě, který hrál zásadní roli v životě českých knížat a králů 12. a 13. století, naleznete ve článku Křivoklát-Lány-Stochov.

Někdy je obtížné pochopit okamžitě místo, chce to čas, promýšlení a vplutí do nálady – a to nám bylo dopřáno: včerejší obchůzka nás dobře připravila.

Ve věži Huderka se odehrála tříletá část pestré životní dráhy alchymisty na dvoře císaře Rudolfa II. Císař nechal vsadit dobrodruha Edwarda Kellyho (1555–1597) do křivoklátského vězení, když se ukázalo, že není schopen vyrobit zlato ani elixír věčného mládí, jak sliboval. Kelly vymyslel ve vězení odvážnou akci na svou záchranu – podplatil stráže, získal od nich lano, které se ovšem při útěku z věže kvůli zteřelosti přetrhlo, vězeň spadl na skálu, zlomil si nohu a byl dopaden. Končetinu mu amputovali a císař uznal, že dřevěná noha a ucho ještě v rodné Anglii uříznuté za podvody jsou dostatečným trestem – Kelly byl tedy propuštěn, čas pobyl na svobodě, ale že stále vedl nezřízený život, byl znovu vsazen do vězení, tentokráte na Hněvíně. Když se nezdařil útěk ani odtud, požil jedu. (viz M+M Svatošovi – Pochod Giacoma Casanovy)

Pak už jsme se vydali s průvodcem na celkovou prohlídku (měla trvat 110 minut, ale po 75 jsme už zase stáli před branami :-)) se startem na vnitřním nádvoří, které je jedinečnou ukázkou gotické architektury.

S rozechvěním jsme hleděli na jediný autentický exemplář – původní zachované dveře ze 13. století – jimi vcházeli a jich se dotýkali všichni čeští králové…

Zapomněla jsem, kteří dávní vládcové jsou vyobrazeni na těchto kachlích – ale to asi není důležité:

Ve spodních místnostech paláce byl v 16. století vězněn kazatel a biskup Jednoty bratrské Jan Augusta (1500–1572) – po porážce protihabsburského povstání byl v roce 1548 zajat a šestnáct let strávil ve studeném, vlhkém a temném sklepení na Křivoklátě.

(O Jednotě bratrské, jejím posledním biskupovi J. A. Komenském a bibli kralické více ve článku FATF ve Zlíně 2014 a v odkazech v něm uvedených.)

V literatuře je popsáno kdo a jakými zásahy pomáhal Janu Augustovi na svobodu, já však jako nejdůležitější přímluvu vidím tu, kterou činila Filipina Welserová (1527–1580) u svého manžela Ferdinanda Tyrolského (1529–1595), místodržitele českého království – na zapřenou žila od roku 1560 na Křivoklátě, protože se nemohla jako příslušnice neurozeného, ačli finančně velmi dobře zajištěného rodu stát manželkou habsburského následníka. Společensky nepřípustný vztah museli Ferdinand s Filipinou tajit – záleželo na papeži, zda prohlásí jejich tajný sňatek za platný (což se stalo až v roce 1576, čtyři roky před Filipininou smrtí).

Psala jsem o tom ve článku Za posledním puchýřem do Plzně při návštěvě zámku Březnice – tam mladý nerovný pár tajně vstoupil v roce 1557 do svazku manželského. Během let se Filipině narodily čtyři děti, které musely být podle tehdejšího zvyku položeny na práh hradu a ona se jich šlechetně ujala…
Tato žena jistě něco věděla o nesvobodě pohybu – proto se přimlouvala za Augustovo propuštění – oba vlastně měli být doživotními vězni na Křivoklátě…

Větší než zdejší rytířský sál je jen Vladislavský na Pražském hradě – bohužel unikátní síň vyzdobená ve 13. století freskami podlehla ohni – dnešní podoba je z 15. století, zachovaly se jen zbytky nástěnných gotických maleb.
V obrazárně jsou vzácná gotická díla zapůjčená z Národní galerie.

Očekávali jsme dobrý výhled z tříposchoďové válcové věže i z ochozů a nebyli jsme zklamaní.

Turistický směrovník ukazující značenou cestu k rozhledně v nedaleké Nové Bukové nás inspiroval k návštěvě – čtyři kilometry do kopce jsme ale necupali pěšky, pežotek nás vyvezl, a tak jsme během chviličky vyměnili pohled na kamenné gotické věže za moderní zajímavě architektonicky řešenou stavbu z modřínového dřeva z okolních lesů.

Před několika lety vyrostla za vesnicí nákladem skoro šesti milionů korun 15 metrů vysoká stavba na jejíž horní plošinu se turisté dostanou po zdolání 72 schodů.

Na nebi se začaly ukazovat barokní mráčky, a tak výhled na nejbližší okolí i na celou Křivoklátskou vrchovinu byl utěšený.

Pro lepší orientaci zařazuji mapku té spanilé země, jíž kráčela historie:

Opouštěli jsme Křivoklátsko, kde se asi místy zachoval obraz české krajiny, jak vypadala před zásahem lidí – jistě proto tu byla vyhlášena CHKO.

Na okraji rozlehlých lesů stojí Leontýnský lovecký zámeček vystavěný majiteli Křivoklátského panství Fürstenberky na začátku 19. století a v konečné fázi přestavěný v duchu anglické novogotiky – dnes je to domov zdravotně postižených osob.

Na blízké křižovatce silnic stojí od roku 1893 neobvyklá dvoupatrová kaplička-rozcestník.

Stavba měla představovat nejvyšší bod v okolí a zároveň sloužit jako rozhledna.

Dosud jsme mluvili o historii této kulturní krajiny v časech prvních českých knížat – tedy o době od 9. a 10. století, kdy centrem jejich vlády bylo Zbečno, Hrádek (Křivoklát), pak Týřov a Nižbor. Osídlení oblasti se ovšem prokazatelně datuje do doby kolem roku 500 před naším letopočtem, kdy se tu usadili Keltové – ve 2. až 1. století zakládali rozsáhlá opevněná sídla zvaná oppida.

A my jsme nevynechali příležitost projít se po vrchu Hradišti nad Stradonicemi, kde kolem roku 120 před naším letopočtem existovala významná tržní osada s rozsáhlou řemeslnou výrobou a s vlastní ražbou mincí.

Oppidum, druhé největší po Závisti v tehdejším Boiohemu, se rozkládalo na ploše téměř 1 km2 a v první polovině 1. století prožívalo vrchol své éry.

Výšinná osada 380 metrů nad údolím Berounky měla opevněnou akropoli (hradby o síle až 2,5 m) a předhradí; jednotlivé dvorce zahrnovaly více staveb různého zaměření – podle následující mapky je snadné představit si umístění významného střediska:

Při archeologickém průzkumu i náhodných nálezech zde bylo postupně objeveno více než třicet tisíc předmětů, včetně tzv. duhovek – dvě stovky zlatých keltských mincí se našly v roce 1877.

Na vrcholku akropole byla pravděpodobně svatyně, ale kříž, zvaný „Prachový“ nemá nic společného s Kelty – to jen uhlíř František Prach si podle pověsti postavil na vrcholku Hradiště chalupu a hledal v okolí zlatý poklad; duch křivoklátských lesů mu ji ale zapálil, zbyl jen kříž, jenž se neustále propadá do země…

Pod oppidem bylo zjištěno ještě starší sídliště z doby halštatsko-laténské.

V prvním století našeho letopočtu vtrhli na toto zabydlené a kulturní území germánští Markomani, vývojově nepoměrně na nižší úrovni, rozbořili hradiště u Stradonic, vytlačili Kelty z Čech a usadili se zde na čtyři sta let… V 5. století sem při stěhování národů přišli Slované – a dál už to známe…

Dříve než jsme se ze Stradonic vrátili do Nižboru, abychom odtud pokračovali dále k východu, zastavili jsme se na hřbitově u hrobu spisovatele Františka Nepila (1929–1995), rodáka z nedalekého Hýskova, který měl ve Stradonicích chalupu a často tu pobýval.

Dosud nám v uších zní jeho nezaměnitelný laskavý hlas, kterým precizní češtinou vyprávěl své fejetony a příběhy takovým způsobem, že posluchače donutil vyslechnout pointu a užasnout nad osobitým přístupem vypravěčovým k všedním věcem a jevům – nikdo nedovede popřát Dobré a ještě lepší jitro tak přívětivě jako František Nepil…

Nelze ale projet nižborský most přes Berounku a nezastavit se aspoň krátce ve městě, které má co nabídnout – třeba hned zámek na ostrohu nad soutokem Berounky a Habrového potoka.

Byl založený samotným Přemyslem Otakarem II., užil si během staletí slavných chvil, ale v posledních desetiletích mu začínala zvonit hrana. Když se před několika lety dostal do majetku města, přišly snad lepší časy – v části, která už je po opravách zase ve skvělé kondici, bylo zřízeno muzeum keltské kultury (kde jinde, když ne tady?); je ale otevřeno jen od května do října.

Nižbor, který se až do roku 1946 nazýval Nová Huť (na začátku 16. století vznikla tu železná huť a kolem ní obec), má ještě jednu stavební dominantu – ve stráni, na průsečíku 14. poledníku a 50. rovnoběžky si v prvním desetiletí 20. století postavil významný astronom Dr. Ladislav Pračka vilu se soukromou observatoří. Veškeré osvětlení i pohon strojů v objektu obstarávala vlastní elektrocentrála, jejíž důmyslný systém měl takovou kapacitu, že od roku 1911 mohli také obyvatelé Nižboru využívat elektřinu vyrobenou v domě vědcově.

Bohužel ale netrvala „osvětová“ idyla dlouho – astronom musel kvůli vysokým finančním nákladům na provoz objekt prodat. V současnosti vlastní vilu módní návrhář Osmany Laffita.

V Nižboru jsme také vyfotili strom republiky (jak hlásá cedulka na kmeni) – přišel nám skoro symbolicky obraný až do živého…

Od místní velmi komunikativní paní jsme dostali doporučení zajet se podívat na nádraží, kde je originální výletní hostinec provozovaný hercem Tomášem Hanákem.

Definitivně jsme opustili krajinu v okolí Křivoklátu a odváželi si dobré pocity a zážitky i náměty k teoretickým výletům po netu… Cestou do Jihlavy jsme se chtěli zastavit na několika místech, která by připadala v úvahu jako turistické cíle při podzimním putování Za posledním puchýřem, který se letos koná v Benešově.
Kousek za Berounem, ve snové krajině Českého krasu, jsme neodolali a z hlavní silnice sjeli na silničku, která nás hlubokým údolím klikatě zavedla do Svatého Jana pod Skalou, místa nepopsatelného a naprosto zvláštního.

Historie místa se odvíjí od doby, kdy se v 9. století za časů knížete Neklana podle legendy usadil v jeskyni s vyvěrajícím pramenem vody první poustevník. Byl to svatý Ivan, příslušník vysoce postaveného šlechtického rodu vládnoucího na dnešním území Chorvatska, který se vzdal světa a žil v lesích několik desetiletí nikým nespatřen. Živil se plody země a mlékem ochočené laně až do doby, nežli ji při lovu skolil svým kopím kníže Bořivoj I., sídlící tehdy na nedalekém Tetíně. Nedlouho poté co si poustevník s knížetem vysvětlili situaci a svatý Ivan odmítl zaopatřené žití ve knížecím dvorci, zemřel (kolem roku 900) a byl pochován v jeskyni. Nad jeho hrobem byla vystavěna kaple sv. Jana Křtitele, patrona a ochránce svatého Ivana – když se Ivan, pokoušen ďáblem a běsy, rozhodl kdysi během své poustevnické kariéry ukončit dosavadní způsob života, zjevil se mu na skále svatý Jan, dal mu kříž na obranu a přikázal vrátit se do jeskyně – svatý Ivan pak skutečně vyhnal dábla – jen díra ve stropě jeskyně zůstala…

V roce 1020 byl založen benediktinský klášter, v období baroka přestavěn slavnými architekty Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem a Italem Carlem Luragem, tehdy vznikl na místě staršího kostela i chrám Narození sv. Jana Křtitele, kam byl pod honosný náhrobek přenesen hrob sv. Ivana z jeskyně.
Josef II. zrušil klášter roku 1785, budova sloužila během let nejrůznějším účelům – jako lázeňská, v padesátých letech minulého století tu byla věznice, pak archiv, dnes zde sídlí pedagogická škola.

Co zůstává neměnné, je voda – ta koluje ve velkých hloubkách krasu několik let a když pak vyvěrá, je silně mineralizovaná. Zdejší prameny byly považovány za léčivé, dnes slouží jako zdroj pitné vody.

Kostel sv. Jana Křtitele je propojen s jeskynní kaplí Panny Marie, do které se návštěvník dostane přes Ivanovu poustevnu.

Pobyli jsme v tom podivuhodném prostoru vytvořeném kdysi spodními vodami a náhodou zabydleném člověkem – v části odborné literatury se sice píše, že sv. Ivan je postava historicky nedoložená, ale výzkum kosterních pozůstatků nalezených v jeskyni potvrdil, že by legenda mohla mít reálné jádro…

V kameni na následujícím obrázku jsou prý otištěna Ivanova chodidla, podle jiných zpráv je kámen starší a užívali ho Keltové, kteří měli do 1. století v okolí svá sídliště.

Na následujícím kameni poustevník usnul, byl přepaden a zbit pohanským pastýřem – dodnes jsou na něm patrny zbytky krve:

Podívali jsme se i na místo původního hrobu svatého Ivana:

Jeskyně je magická jak pro své přírodní zvláštnosti, tak prolínáním legend a historických skutečností – mísí se tak důkladně, že zaujatý návštěvník se přestává v čase orientovat…

Nyní nejdůležitější obrázek – pramen svatého Ivana:

V tomto zázračném koutku Českého krasu prožil několik let svého dětství František Nepil – je pravděpodobné, že prostředí ho formovalo a v dospělosti možná sloužilo jako zdroj poetické inspirace…

Ujížděli jsme kolem Berounky, pak přes lesy, u Davle jsme překročili Vltavu a dostali se do krajiny vytvořené řekou Sázavou.

V Týnci jsme jen nakoukli na hrad s rotundou vystavěný ve 12. století na kopci nad řekou Sázavou, v místech, kde už dávno před tím existovalo sídliště na obchodní stezce překračující řeku; muzeum keramiky, které v něm teď město provozuje, bylo zavřené.

Návštěvu města a jeho památek si necháme na listopad – jen obrázkový závdavek:

Nedaleký Zbořený Kostelec na vrchu Hradečnice v přírodní rezervaci Čížov také bude naším cílem při akci Poslední puchýř.

Při založení, na konci 13. století za vlády Václava II. ovšem hrad nesl jméno Kostelec – to podle historika Augusta Sedláčka značí, že před hradem stavěným na obranu zemské stezky existoval na kopci opevněný kostel.

Vojska krále Jiřího z Poděbrad zbořila hrad nad řekou Sázavou po potlačení neúspěšného povstání tzv. Jednoty zelenohorské, která chtěla v polovině 15. století svrhnout kališnického krále – tehdejší vlastník hradu stál na špatné straně – byl vůdcem katolické opozice.

Romantickou zříceninou na kopci jsme se pokochali jen od břehu řeky.

Večer se kvapem blížil a my jsme bažili ještě po dvou (úplně rozdílných) lokalitách na Benešovsku – kostel sv. Jakuba ve Chvojně byl v příhodném světle na samém konci dne úžasný.

Byl postaven ve 13. století tam, kde bývalo před několika sty lety opevněné hradiště, ale ještě před tím tu sídlili Keltové…

Dlouhá historie tohoto místa poznamenala celkovou atmosféru – člověk by se nedivil, kdyby se v zapadajícím slunci zjevilo na plošině kolem kostela cokoli bájného…

Tato krajina u Benešova rozhodně stojí za důkladnou prohlídku,

jsme okouzleni polohou a podobou kostela…

Kde se vzaly, tu se vzaly, asi uvyklé chodit sem z blízké farmy na večerní pastvu, zjevily se na dokreslení už beztak romantické chvíle ovečky.

Na rozcestí u výklenkové kapličky jsme zahnuli ke Konopišti,

nevšímavě jím i Benešovem projeli a frčeli silnicí směrem k Divišovu. U Lbosína byla poslední zastávka dnešního turisticky bohatého dne – na vrchu Březák vyrostla rozhledna Špulka, pojmenovaná podle ladného tvaru, který připomíná dřevěný špalíček používaný k namotání nití.

Jednadvacet okolních obcí se domluvilo, že tímto způsobem zkulturní krajinu a přitáhnou sem turisty. Soudě podle našeho zájmu, záměr vyjde. Rozhledna totiž bude otevřená až 26. dubna 2014 – když tento článek 1. května píšu, už je jistě cílem mnohých zvědavců.

Kovová čtyřicetimetrová věž s dřevěným obložením byla postavena na kopci 533 metrů vysokém podle návrhu architektky Ivety Torkoniakové.

Finanční náklad na stavbu byl asi sedm milionů a zadavatelé nepodcenili ani doprovodné programy – vznikla několikakilometrová naučná stezka s infotabulemi.
My jsme spěchali na kopec nejkratší cestou lesem, protože večer byl na krku…

Ani nám nevadilo, že byla zavřená – o důvod víc vrátit se…

Na mapce je Lbosín, ale i další lokality hodné pozornosti:

Když jsme večerním soumrakem jeli přes vesničky, pro které nelze užít jiný výraz nežli malebné, ku Vlašimi, ještě část cesty jsme viděli Špulku postupně se ztrácející v houstnoucí tmě – poznali jsme, že místo pro stavbu rozhledny bylo vybráno dobře…

Popsala jsem zážitkový den v naději, že snad někdo někdy nějakým způsobem využije některých uvedených informací. 🙂

2 komentáře - “Nad Berounkou, přes Vltavu, u Sázavy”

  • Zdravím Vás, nepozorný rozzlobený čtenáři, děkujeme za návštěvu našich stránek a připomínáme, že v žádném případě nejsme odborníci, jen okouzlení poutníci krajinou – tedy nepíšeme recenze, jen komentujeme fotografie, které při svých cestách nafotíme – a opravdu jen ta místa, která jsme navštívili. Samozřejmě víme, že CHKO Křivoklátsko je velice cenná oblast – důvody jejího vzniku a ochrany si přečte zájemce v mnohých odborných statích, což uděláme i my, až budeme mít v plánu návštěvu těch skvělých lokalit, o nichž se zmiňujete.
    Tento článek má podtitulek Pel-mel turistických zajímavostí a v žádném případě si neklade vyšší cíle nežli upozornit na existenci několika míst – byla to průzkumná cesta pro budoucí zájezd. Uskutečnili jsme ji při příležitosti návratu ze stochovského turistického pochodu, o němž informujeme v předchozím článku. Možná byste to po dalším přečtení nahlédl. 🙂
    Těšíme se na návštěvu Vašeho kraje a doufáme, že budeme mít více času ke komplexnímu poznávání.
    Děkujeme za návštěvu 🙂

  • marek babicka says:

    Jako rodakovi ze Zbecna se mi vubec nelibi Vase chaoticka radobyrecenze
    o nasem kraji, ktera je navic plna historickych nepresnosti jako jsou fakta o dataci prvotniho osidleni, zavadejici informace o vzdorkaplicce ci Vase blahove iluze o tom, ze okoli Zbecna dnes stale vypada takrka jako pred 1000 lety.
    A vrcholem jsou Vase zcela mylne uvahy o tom, ze to je i prave duvodem vzniku ChKO Krivoklatsko.
    O skutecnych duvodech vzniku ChKO ve svem clanku nepisete nic a nezminujete se zde ani o jeho nejhodnotnejsich lokalitach, jakymi jsou napriklad vyhlasene Narodni prirodni rezervace Vuznice, Kabecnice, Jouglovka a mnohe jine, nezminujete se zde o soustave hradu Premyslovskeho hvozdu, ktere byly rozesety po okoli, ani slovo zde nepadlo o vyznamnem nalezisti trilobitu ve Skryjich, nebo treba alespon zminku o Prazsko lanske konesprezni draze ci neco z historie kutani zelezne rudy a zelezarskem prumyslu devatenacteho stoleti v okoli.
    Zdaleka jsem nezminil vsechno,
    ovsem Vy jste nezminili vubec nic,
    presto se zde snazite pusobit informovanym dojmem, avsak uboha okruzni jizda pres Zbecno, Krivoklat a Nizbor Vam ani v tom nejmensim nemuze nastinit skutecnou podobu naseho Krivoklatska. S pozdravem Marek Babicka ze Zbecna

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist