Ze základny u rybníka Hejtman jarní krajinou jižních Čech
7.–10. května 2015
Strávit začátek května výletními cyklojízdami po hrázích jihočeských rybníků jsme považovali za ideální nabídku. Podle instrukcí pořadatele Ing. Oldy Šillera z KČT Tesla Jihlava jsme se autem vydali ve čtvrtek 7. května 2015 na cestu, jejíž cíl byl v ubytovně penzionu Lesák na břehu rybníka Hejtman, který je v bezprostřední blízkosti městečka Chlum u Třeboně.
Do večera, kdy byl oficiální sraz, se dostavilo ještě padesát cyklistů z Vysočiny chtivých toulání rovinatou krajinou, o které se jim při jízdě kopcovitým terénem kolem Jihlavy zdává.
Kolem poledne jsme s několika přáteli nasedli na kola a vydali se do Staňkova, abychom poobědvali ryby, na které jsme se těšili. Velký poutač nás nasměroval ke Staňkovskému rybníku, kde nabízeli několik druhů smažených ryb – sliny se nám sbíhaly při čekání v dlouhé frontě, ale vydrželi jsme kvůli té velké chuti. Dočkali jsme se pořádného zklamání – když si objednám smaženého kapra, předpokládám, že bude v trojobalu (není-li uvedeno jinak – a nebylo). Na papírovém tácku se objevily dva kousky čehosi bledého, z jednoho nechutně koukala ploutev… Překonala jsem odpor a zakousla se do té podezřelé krmě s nevzhlednou krustou – a vida, to bledé, co bylo na povrchu, byla mouka s vodou, neslaná, ovšem s pořádnou dávkou česneku – asi aby přebila rybí pach – později, po nakouknutí do provozu, kde se ryby připravovaly, jsem si nedělala iluze o nějakém pečlivém čištění a oplachování rybích porcí…
Druhy ryb byly (pravděpodobně) podle objednávky dodrženy – ovšem to nechutné těstíčko bylo univerzální… brrr…
Spláchla jsem bezmála stokorunový omyl douškem domácí slivovice, abych se zbavila té pachuti – slovem: výběr toho podniku se nepovedl! Naložte s tou informací libovolně, ale naše skupina se u povedené partičky od Staňkovského rybníka na rybí pochoutky určitě už nikdy nezastaví!
S radostí pokračuji, že to byl jediný zádrhel – všude jinde všechno OK!
Trasa, kterou jsme odpoledne projeli: Chlum u Třeboně č. trasy 322 – Staňkov č.1010 – Na Chalupách – rybník Svobodný – Nová Huť – U Červeného kříže – Brabenišťská cesta – Kosky – Nový a Starý Kanclíř – Lutová ŽTZ – Kopaniny – Hejtman – Chlum = 33 km
Ze sedla jsme prohlíželi krajinu, považovali si znamenitých výhledů na hladiny jihočeských rybníků, aktivně mlčeli a byli zcela spokojení.
Budovatelem chlumské rybniční soustavy je Mikuláš Ruthard z Malešova (?–1576), který pracoval ve službách Volfa Krajíře z Krajku, majitele panství chlumského, landštejnského a novobystřického.
Po smrti Volfa Krajíře pracoval Mikuláš Ruthard pro Viléma z Rožmberka a podílel se na budování rožmberské rybniční soustavy; jeho nástupcem se stal Jakub Krčín (1535–1604), který ovšem z velké části realizoval geniální projekty Štěpánka Netolického (1460–1538).
Jakub Krčín je známý a slavný, ale oba jeho předchůdci, Štěpánek Netolický a jeho žák Mikuláš Ruthard, kteří neprávem stojí v jeho stínu, odvedli podle názoru odborníků tu podstatnou základní práci. Vzpomeňme jen na Netolického rybníky (Horusický, Opatovický, Velký Tisý, Kaňov) a na téměř padesát kilometrů dlouhou Zlatou stoku, která slouží doposud – druhý umělý kanál vybudoval v polovině 16. století Ruthard na Koštěnickém potoce, v jeho době to byla říčka Hostice, jejíž tok od Hamru přes Kosky až k soutoku s Lužnicí přeložil kvůli stavbě rybníků a geniálně proměnil bažinatou krajinu v hospodářsky využitelnou.
Po návratu do Chlumu nám zbýval ještě do večeře čas, tak jsme vystoupili po křížové cestě na návrší ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie – stojí na úpravném náměstí, ze kterého na návštěvníka dýchnou minulá staletí.
Kostel a křížovou cestu vystavěl v polovině 18. století tehdejší majitel panství hrabě Jan František z Fünfkirchenu (Pětikostelí) jako poděkování za záchranu života (při prohlídce jedné stavby spadlo lešení, zabilo zedníka, hrabě zázračně unikl smrti a slíbil vystavět kostel P. Marii).
Kostel, který je skutečnou ozdobou Chlumu, je nazýván Malá Mariazell – pět věžiček umístil architekt přesně tak, aby vytvořily dokonalý dojem a okouzlily poutníky.
Od roku 1861 patřilo panství Habsburkům a následník trůnu arcivévoda František Ferdinand ď Este, který bydlel s rodinou na Konopišti, využíval zámek v Chlumu jako letní sídlo. Ve zdejším kostele prý doposud opatrují křeslo, na kterém při mši sedával. Také v předvečer odjezdu do Sarajeva byl následník trůnu s manželkou Žofií Chotkovou z Hohenbergu na mši svaté – jejich tři děti se pak po zprávě o smrti svých rodičů 28. června 1914 odešly modlit do zdejšího kostela.
Kostel byl bohužel zavřený, proto nás mrzelo, že jsme neviděli ani neobvyklou fresku, která prý je na stropě v zadní části kostela – byla namalovaná v květnu 1945 a malíř J. V. Jelínek na ní zachytil události z té doby: prosbu sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého k P. Marii o ochranu za německé okupace, děkovné procesí lidí (podoby skutečných obyvatel) vedené po skončení války zdejším farářem Janem Kubiskou (sloužil zde 49 let) – a v rohu je namalován hořící tank!
Z terasy před kostelem byl spanilý výhled na rybník a starou obytnou čtvrť – pískovcové sochy svatých jako by sem přišly jen pro tu naši chvíli, důstojně zaujaly vhodná místa a vítaly přicházející večer.
Hejtman byl založen v polovině 16. století na říčce Hostici (dnes Koštěnický potok), která zjara pravidelně způsobovala rozsáhlé záplavy a byla nebezpečím pro níže položené rybníky, kterým se protrhávaly hráze. Rybníkář Ruthard vybudoval přehradní Staňkovský rybník o délce téměř osm kilometrů a rozloze 340 hektarů a věděl, že musí postavit ještě jednu údolní nádrž, která by ohřívala a prokysličovala vodu vytékající z hlubokého Staňkovského rybníka. Tak vznikl více než osmdesátihektarový rybník Hejtman.
V pátek 8. května jsme vyjeli podle trasy, kterou jsem s péčí připravila doma tak, aby nám neuniklo nic podstatného a zároveň nebyly na nás kladeny přemrštěné sportovní nároky. 🙂
Zkrátka: aby byla pohoda a důkladná poznávačka.
Trasa cyklojízdy: zámecký park v Chlumu – rybník Zájezek – cyklotrasa č. 122 – Kosky č. 1010 – Kukla – Nový Kanclíř – ČTZ Staré jezero – Žofinka – Výtopa – ŽTZ po NS Mikuláše Rutharda – Podsedek – Starý Hospodář – Lutová – NS Okolo Třeboně č. 1035 – Stříbřec – Stříbřecký most – odbočka k památníku E. Destinnové – rybníky Stolec a Vyšehrad – Nový a Starý Vdovec – Stará Hlína MTZ – rybník Vítek – Nová Hlína – Třeboň – ČTZ a NS Cesta kolem Světa – Spolský mlýn – Odměny – lázně Aurora – č. 122 po hrázi Opatovického rybníka – Zlatá stoka – Barbora – Na Třeboňské cestě ŽTZ – Majdalena – Kosky – Hamr – zámecký park Chlum – rybník Hejtman = 70 km
Dopolední projížďka po hrázích výše jmenovaných rybníků byla lahůdka – chybí mi slova, která by přesně vyjádřila zrcadlení oblaků na vodní hladině, posvátnost starých dubů na březích, odlesky slunce na hřebínkách vln, šumění rákosí a křovin, eleganci vodních ptáků, pleskání vyskakujících ryb a rozbíhání dokonalých kruhů, když se nad nimi zavře voda – jedna projížďka je lepší než spousta nedokonalých vět.
Udává se, že Lutová je jedna z nejstarších vsí na Třeboňsku, byla tu vyhlášena vesnická památková zóna. Ve zdejší tvrzi prý sídlil vážený stavitel rybníků hejtman Mikuláš Ruthard z Malešova. Prohlídli jsme si náves s neodmyslitelným rybníkem a kapličkou sv. Jana Nepomuckého
a vydali se k dominantě obce, ke kostelu Všech svatých postaveném už ve 14. století na kopci, pod kterým se rozložila Lutová.
Pak jsme uháněli po cyklotrase č. 1035 přes Stříbřec ke Stříbřeckému mostu – z cesty jen líbezný obrázek:
U mostu jsme odbočili na lesní cestu, která nás záhy dovedla k romantickému místu u Nové řeky, kam chodívala lovit ryby Ema Destinnová (1878–1930). Stříbřecký statkář Jan Hofbauer, přítel slavné pěvkyně, nechal tu po její smrti postavit památník s epitafem, který si sama napsala.
Žijící, již smíte dosud všechny tyto krásy zřít,
vzpomeňte si při přeletu sněhobílých racků
samot duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich
znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.
A.D. 1930
Tak zní nápis na žulovém památníku vedle mohutného starého dubu, který nese jméno operní divy. (Více o ní ve článku Ema Destinnová – Život snů je krátký)
Vrátili jsme se na silnici a dojeli do Staré Hlíny, za mostem odbočili po modré turistické značce na hráz rybníka Vítek. Byli jsme v prostoru důkladně prozkoumaném vlastníma nohama při putování Krajem pětilisté růže, které se v roce 2014 konalo na Třeboňsku – zájemci mohou nahlédnout do článku kvůli informacím o Třeboni a největších rybnících v okolí.
Z cesty, kterou jsme pokračovali do Třeboně, zařadím jen obrázek barokní kaple sv. Víta, která byla postavena vedle studánky s léčivou vodou.
Studánku jsme nenašli, ale prý léčila oční nemoci – sv. Vít je ochráncem před očními chorobami, jeho atributem je palmová ratolest a kohout jako symbol bdělosti; zaujalo mě, že tento mučedník, který zemřel kolem roku 300, byl vlastně dítětem – některé legendy uvádějí jeho věk sedm, jiné dvanáct let!
Měli jsme čas zajet i k zajímavé vodárenské věži v třeboňské čtvrti Na Kopečku.
Stavbu navrhl zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra (1871–1923) – jedná se o repliku pražské vodárny v Michli. Když v Třeboni přestal dostačovat původní dřevěný vodovod ze Zlaté stoky, přikročili k budování městského vodovodu a v roce 1909 postavili tuto 42 metrů vysokou věž s artéskými studněmi. Je to nejviditelnější část rozsáhlého díla, kterým je Třeboň zásobována pitnou vodou. Po 2. světové válce byla Kotěrova vodárenská věž vyřazena z provozu, dnes je kulturní památkou.
Hezká stavba v téže čtvrti je i kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1750, kterou postavily cechy zedníků, kominíků a tesařů – obraz v interiéru kaple namaloval třeboňský malíř Jakub František Prokyš, který vyzdobil i kapli sv. Víta, o které byla řeč.
Bělostná květová výzdoba při cestě do centra Třeboně nás zvala, abychom aspoň nakoukli na spanilou Madonu Třeboňskou a krátce se pro osvěžení paměti zastavili před památnými a historickými domy, kterých jsme si užili loni v srpnu.
Na hráz rybníka Svět jsme zvolili přístupovou cestu přes kvetoucí zámecký park
a pak si zopakovali dvanáctikilometrový okruh kolem rybníka Svět – tentokrát to na bicyklu ubíhalo kolem Schwarzenberské hrobky, kostela sv. Jiljí se zastavením u Hanzelkova hrobu, zadumaného rybníka Církvičného, Spolského mlýna a rybníků Dolní a Horní Zlatník podstatně rychleji než minule pěšky… 🙂 Pro srovnání s obrázky z pěšího putování nabízím foto ještě ne zcela olistěných prastarých dubů nedaleko rybníka Svět – jsou chráněné a v jejich dutinách prý sídlí kachna hohol severní, v okolí létají ledňáčci a žijí vydry – krátce: idylická jihočeská krajina…
Nechtěli jsme minout vyhlídkovou rozhlednu v komplexu lázní Aurora v parku na břehu rybníka – desetipodlažní objekt je návštěvníkům k dispozici od roku 2012.
Nahoru se lze samozřejmě dostat výtahem – ten slouží zdejším pacientům s revmatickými onemocněními a bolestmi páteře a kloubů, pro které byly v roce 1975 dány do provozu tyto nové lázně, kde se léčí rašelinnými a slatinnými zábaly a koupelemi – my, ačli bychom občas mohli být zařazeni mezi zdejší pacienty, vyťapali jsme hrdinně těch deset poschodí a z nejvyšší terasy si užívali skvělých výhledů. 🙂
Na fotografii nejsou Novohradské hory zřetelné, ale docela dobře jsme rozeznali jednotlivé kopce, i Slepičí hory identifikovali, také Kleť…
Na hrázi rybníka Svět jsme obřadně pozdravili Jakuba Krčína, vzdali i poctu jednomu z jeho významných následovníků Josefu Šustovi (1835–1914) a vydali se po cyklotrase č. 122, která vede souběžně s modrou turistickou značkou a trasou NS Okolo Třeboně. Svět těsně sousedí s hrází Opatovického rybníka, jen jsme přejeli silničku a byli jsme na téměř 1200 metrů dlouhé hrázi. Pak vedla cesta kolem Borkoviště a lokalit, v nichž se pro lázně těží rašelina – zřejmě kvůli dopravě jsou na vozovce panely – asi tak dva a půl kilometru jsme si počítali kosti a chránili zuby – jaká úleva, když jsme přijeli k mostu přes Zlatou stoku, kde to drncavé martýrium končilo… 🙂
Zlatá stoka vybudovaná na samém začátku 16. století Štěpánkem Netolickým vytéká z Lužnice nad obcí Majdalena a pomocí kanálů, které z ní odbočují a různě se kříží, propojuje rybníky na levém břehu Lužnice; po necelých padesáti kilometrech se pod Horusickým rybníkem vrací vody Zlaté stoky do Lužnice.
Na křižovatce nedaleko Barbory jsme zastavili v místech, kde je psí hřbitov – nejstarší památník patří „psovi na barvu“ jménem Pürschmann, který během let 1869–1880 „vypracoval“, jak stojí na kamenné desce, úhrnem 132 kusů zvěře. Když se pozorně podíváte na následující obrázek, uvidíte, že tam opravdu odpočívá mnoho čtyřnohých miláčků.
Na další křižovatce nazvané Třeboňská cesta jsme opustili cyklotrasu č. 122 a frčeli po žlutě značené nádherné Rajské cestě do Majdaleny – tam návrat na č. 122 a přes samotu Kosky a obec Hamr do zámeckého parku v Chlumu využít přívětivého večera k toulkám po pěšinkách dvacetihektarového pozemku, jehož ústředním bodem je nově zrekonstruovaný zámek.
Dočetla jsem se, že do roku 1700 byla zde tvrz, kterou hrabata z Fünfkirchenu přestavěla na zámek, dějiny se svými proměnami majitelů i stavby dospěly až k roku 1861, kdy chlumské panství připadlo Habsburkům. Zásadní přestavbu uskutečnil arcivévoda František Ferdinand ď Este v letech 1900–1902 při příležitosti svého sňatku s Žofií Chotkovou – od té doby je trojkřídlý dvoupatrový zámek s mansardovou střechou obklopen parkem se vzácnými stromy a sochami.
O arcivévodské rodině a Konopišti více ve článku Za posledním puchýřem do Benešova 2014.
Poslední ohlédnutí
a jsme doma – dnes už nás čeká jen večeře a odpočinek! 🙂
V sobotu 9. května 2015 jsme vyjížděli za nejistého počasí – měla jsem v plánu cestu na severovýchod, jejímž hlavním bodem bude nejsevernější bod Rakouska a přilehlé okolí. Vyjeli jsme směrem na Staňkov po cyklotrase č. 322, která nás místy vedla dosti členitou krajinou. Zalesněným terénem jsme vystoupali pod Smírčí vrch, kde ve výšce kolem 600 metrů byla zima a drobně pršelo. My jsme však nevznášeli na dnešní cyklovýlet přemrštěné nároky, proto jsme byli spokojení – ostatně déšť nebyl nijak urputný a po několika čtvrthodinkách se bál, že bude nepříjemný, tak ustal. To slzavé počasí docela souznělo s historií kraje, do kterého jsme přijeli – po výjezdu z lesa nás čekala infotabule s oznámením, že jsme na katastru bývalé obce Nové Mlýny (Neumühl), jejíž osmisetletá historie skončila v padesátých letech minulého století – ves se provinila tím, že ležela příliš blízko hranice s „třídním nepřítelem“.
Směrovka nás navedla na pěšinu, po které lze dojít k nejsevernějšímu bodu Rakouska.
Na obrázku vidíme soutok Koštěnického (Neumühlbach) a Červeného potoka (Rotbach). Koštěnický potok tvoří hranici česko-rakouskou v délce asi deset kilometrů. Pramení poblíž Kunžaku, protéká Kačležským a Staňkovským rybníkem, Hejtmanem a u Kosek se vlévá do Lužnice – úhrnem pouze 41 kilometrů délky má ovšem velký význam ve vodním hospodářství oblasti, kterou protéká.
Kopcovitý kraj, kterým jsme přijeli k bývalým Novým Mlýnům, je součástí přírodního parku Homolka-Vojířov, vyhlášeného v devadesátých letech minulého století. Na západě sousedí s CHKO Třeboňsko, na východě s přírodním parkem Česká Kanada – leží na rozhraní dvou odlišných geomorfologických celků – Třeboňské pánve a Javořické vrchoviny, jádrem přírodního parku je protáhlý, zalesněný, žulový hřbet Homolka (607 m). Poloha u hranice neumožňovala rozvoj oblasti, a tak se zde zachoval původní krajinný ráz s cennými porosty a vzácnou faunou a flórou.
Dalším zajímavým turistickým cílem je nedaleký hotel Peršlák. Budova byla postavená ve dvacátých letech minulého století pro finanční stráž, pak sloužila (až do roku 1989) jako kasárna. Když bylo v roce 1938 Rakousko obsazeno Německem, narukovali čeští vojáci do Peršláku a ve chvílích volna vytvarovali velký pískovcový kámen do podoby Československé republiky – tehdy k ní ještě patřila Podkarpatská Rus – a vyryli nápis: „Naše je a naše zůstane 1938“. Po zabrání Československa připsali němečtí vojáci: „Než jsme přišli“ („Bis wir kamen 1938“), v květnu 1945 Češi zase dopsali „Pravda vítězí 1945“. Ten kámen se vzkazy tam dosud stojí:
Od roku 1991 patří objekt rodině Hauser, kteří nejen opravili budovu, ale tím, že zde provozují hotel, zabydleli okolí návštěvníky a turisty.
Velká cedule nás zvala k návštěvě Údolí lásky, což jsme neodmítli a po chvilce chůze jsme přišli k dřevěnému mostku na Červeném potoce, který tvoří hranici CZ/A. Léta tu stával starý kamenný most, aby měli obyvatelé z Haugschlagu přístup do novomlýnské hospody, mlýna a na pilu; kdysi prý tudy vedla i pašerácká stezka. V padesátých letech byla ves Nové Mlýny zbořena, most samozřejmě také. V roce 2008 vybudovali majitelé hotelu dřevěný mostek a doufají, že volnému přechodu už nebude nikdy nikdo bránit.
A proč „Údolí lásky“? Na rakouské straně bývala v dávných dobách hospůdka a její majitelka s dcerou se chovaly k zákazníkům velice vstřícně, poskytovaly, takříkajíc „komplexní služby“, takže název byl vlastně skrytou reklamou. 🙂
Je třeba zmínit i turistické neúspěchy – dost času jsme věnovali hledání Schillerova kamene a slovanského pohřebiště, které by tu podle mapy někde měly být – ale ani největší snaha nevedla k úspěchu – každopádně žádná směrovka o nich nehovoří. Aspoň jsme si dopodrobna prohlídli hraniční lesy a prozkoumali cesty, o kterých se dá říct, že rozhodně nejsou frekventované. 🙂 Tak snad příště…
Už je na čase, abych zařadila mapku denní trasy – pro přehlednost jsem tentokrát vytvořila dvoudílnou:
Body na celodenní trase: Staňkov č. 322 – Smírčí vrch – Peršlák č.1007, směr Nová Bystřice – RW1 Haugschlag – hraniční přechod č.1014, 1010 – Nová Huť č. 341 – Dračice č. 1012 – Františkov – Klikov č.1011 – Purkrabský rybník – Točník – Hejtman = 62 km
Několikakilometrová cyklotrasa č. 1007 směrem na Novou Bystřici nám dala pořádně zabrat – stále do kopce, kousek od hraničního Červeného potoka, který však tekl spořádaně na úpatí! Ale všechno trvá, až se ztrhá – u rybníka Blanko jsme se stočili na rakouské území a vlastně se okruhem po RW 1 vraceli přes Haugschlag na přechod u Chlumu. Kvalita silničky se podstatně zlepšila, oči jsme mohli nechat na dokonalých golfových hřištích, která snad nikde nekončila…
Když jsme přijeli ke zvoničce v Josefsthalu, věděli jsme, že hraniční přechod je nedaleko.
Na dřevěné ceduličce jsme se dočetli, že zvonice byla postavena v polovině 18. století jako „budíček“ pro zaměstnance skelné huti a zároveň sloužila pro širé okolí jako časová orientace – několikrát denně se hlas zvonu zřetelně nesl lesnatou členitou krajinou; opravili ji na začátku devadesátých let 20. století.
Na hraničním přechodu je informační panel, který je nám, organizovaným turistům obzvláště milý – má název Stezka podél Lužnice nás spojuje. 230 km dlouhá cesta od pramene Lužnice k soutoku s Vltavou byla s finanční podporou EU otevřena v květnu 2014. Hlavním budovatelem je KČT, jeho partnerem byla rakouská agentura, projekt vedl Ing. Jan Havelka, emeritní předseda KČT.
O prameni Lužnice, Vitorazsku a Novohradských horách se dočtete ve článku Krajem pětilisté růže – Nové Hrady 2009.
Z přechodu jsme se pustili jižním směrem po cyklotrase č. 1010 do Nové Huti, z ní do Františkova a Klikova a okruhem zpět do Chlumu – vše po skvělých cyklostezkách!!
Velice fotogenický Purkrabský rybník jsme si z bujnosti objeli po celém obvodu – je to další z Ruthardových rybníků nazvaných podle jeho a Krajířových funkcí (Kanclíř, Hejtman).
Cyklotrasa nás zavedla do parku u kulturního domu k bustě Františka Hrubína (1910–1971) , který tu desítky let žil a svou hru Srpnová neděle zasadil do okolí rybníka Hejtman (film natáčel Otakar Vávra v Chlumu).
Umělecká elita v období mezi oběma světovými válkami vyhledávala Chlum jako rekreační středisko, takže výčet slavných jmen literátů, malířů i hudebníků je rozsáhlý. A věru je lehké zjistit, proč sem lidé jezdili a nepochybně jezdit budou – stačí párkrát pohlédnout na jedinečné panorama:
Déšť se disciplinovaně spustil v okamžiku, kdy jsme po dojetí do penzionu uklízeli kola. 🙂
A nedělní ráno 10. května bylo jako vymalované – nad hlavami malebná, šťavnatá oblaka, rozjeli jsme se do kraje. Zvolili jsme kratší trasu, neboť odpoledne byla v plánu návštěva zámku ve Stráži nad Nežárkou.
Trasa: Chlum u Třeboně č.1011 – Klikov č.1012 – Františkov ŽTZ – Rapšach – Halámky – Dvory nad Lužnicí – Suchdol nad Lužnicí – Klikov č. 1011 – Chlum u Třeboně = 37 km
Část trasy už jsme projeli, takže to po kvalitních cestách frčelo s větrem o závod… 🙂
Zastavili jsme se v cizokrajně vyhlížející pískovně u říčky Dračice poblíž Františkova
– během našeho pobytu jsme se několikrát potěšili krásou nezkrotného vodního toku Dračice. Říčka (dříve Bystřice) pramení u Kunžaku, tvoří osu České Kanady a u Nové Bystřice teče do Rakouska (Reissbach), u Františkova se vrací do jižních Čech a za Klikovem splyne po 49 kilometrů dlouhé, neklidné pouti s Lužnicí. Bohužel jsme neměli tolik času, abychom si prošli peřejnatý úsek od Františkova k hranicím – snad příště. 🙂
Dál jsme jeli po žlutě značené pěší trase, která vedla po silničce do obce pro mne s trošku nečitelným názvem: Rapšach. Jak zvláštní je její jméno, tak výjimečné jsou osudy osadníků:
Svou velikostí nás zaujal kostel sv. Zikmunda:
Při čtení infotabulí jsme si uvědomili, že tento kraj vlastně býval v minulých staletích vždycky pohraničí a česko-německé osídlení bylo zcela přirozené.
V Halámkách jsme po mostě překročili Lužnici
a ocitli se v obci, jejíž historie je také neklidná – své hezké české jméno Dvory nad Lužnicí má až od roku 1949 – dříve ji Češi nazývali Německé, Němci Beinhöfen. Po válce byli zdejší Němci vysídleni, začaly se tu těžit štěrkopísky a v sedmdesátých letech mělo na katastru obce vzniknout obrovské jezero. Naštěstí nevzniklo a Dvory začaly žít bez obav o existenci.
Suchdol nad Lužnicí nás zdálky vítal kostelní věží – ves bývala na hranici Čech, až k ní zasahovalo Vitorazsko. Prý se z řeky Lužnice získávalo zlato, a když došlo, zůstal osadě název suchý-dol – tolik pověst o vzniku jména. Jisté ale je, že se tu těžilo stříbro – na začátku 17. století zde existovala tavírna stříbrné rudy, pak železné rudy, poté až do třicátých let 20. století sklárna, která zaměstnávala asi 600 zaměstnanců.
Když jsme přijeli do centra, nemohli jsme nevšímavě minout cukrárnu – tam jsme oslavili úspěšné cykloputování po jižních Čechách. 🙂 Pak už jen zastávka u známé vodácké základny
a vyhlídková procházka po hrázi rybníka Hejtman. Pobyt v Chlumu u Třeboně zakončíme obrázkem Mikuláše Rutharda z Malešova, který má největší podíl na tom, že zdejší krajina je tak úchvatná a jedinečná.
A aby co nejvíce lidí mohlo poznat tu neopakovatelnou krajinu, vznikla péčí KČT Stezka podél Lužnice.
Po třetí hodině jsme s těmi nejlepšími vzpomínkami opouštěli dvoutisícové městečko Chlum u Třeboně – honem do Stráže nad Nežárkou, zajímá nás zámek, ve kterém žila Ema Destinnová od roku 1914 do své smrti v roce 1930, a vše, co bychom se mohli o slavné zpěvačce dozvědět.
Přijeli jsme na místo v 16:05 – zavřeno, u zámku ani živáčka. Kolemjdoucí nám sdělila, že přesně v 16:00 zaklapla brána!! Smůla…
Obešli jsme a nakoukli, kam to jen šlo, zařazuji pouze fotografie s popisky:
Čas, který jsme nevyužili na prohlídku zámeckých expozic, jsme během cesty domů věnovali návštěvě Letohrádku sv. Vojtěch u Počátek. Vešli jsme na rozlehlý, upravený pozemek s altány, sochami a květinovou výzdobou a přečetli si na tabuli, že objekt v dezolátním stavu byl koupen v roce 2008 a od té doby probíhá rekonstrukce – bez jakýchkoliv dotací je areál obnovován do původní podoby.
Reklama praví, že zde návštěvníci naleznou pravý prvorepublikový hotýlek – jak z filmů pro pamětníky. Co jsme při procházce viděli, předkládáme:
Čtyřdenní cyklotoulání neznámou oblastí jižních Čech bohatě naplnilo naše očekávání – kdykoliv budeme mít možnost, rádi se tam vrátíme. 🙂
Související články:
M+M Svatošovi – Okolo Třeboně… ,
Vesele z Veselí do Veselí (nad Lužnicí),
Horní Jelení – cyklo 2013.