PostHeaderIcon Borová Lada 2017

Pohodové cyklotoulání šumavskou přírodou, ale i poznávací výlety: synagoga Hartmanice, hrad Velhartice a Werichova chata u říčky Ostružné, barokní most v Kolinci, Pohádková chalupa Mlázovy
15. – 22. července 2017

Každé šumavské cyklotoulání je jiné – běžné reálie a naše základní, tak říkajíc ideové náhledy a postoje jsou sice stále stejné, přesto následující návštěva přinese vždy zcela nové informace a objevy – s každým dalším týdenním pobytem tedy zjišťujeme, že je mnohem více neprobádaných míst nežli těch známých. 🙂

Šest dní nás dělilo od příjezdu ze Slovenska, kde jsme putovali po hřebenech Velké Fatry a Nízkých Tater – těšili jsme se na odpočinkové cyklovýlety známými místy v okolí Kvildy. Nevadilo nám proto, že v sobotu 15. července 2017 ráno, jakož i celou předchozí noc lilo, a cestou jen pršelo… 🙂
Čtyři bicykly na střeše pežotka si též nestěžovaly a v klidu počkaly i před naší oblíbenou píseckou restaurací Na Šumavě, kde jsme poobědvali smažený řízek. Po příjezdu do Borových Lad, kde jsme vždycky ubytováni a skvěle opečováváni v penzionu U Puštíka, se sice počasí trochu ustálilo, ale vpodvečer jsme se rozhodli jen pro krátkou cyklovyjížďku k Chalupské slati.

penzion U Puštíka v Borových Ladech; www.svatosi.cz

s přáteli u jezírka na Chalupské slati

Po dobré večeři jsme se zdrželi v jídelně penzionu s přáteli při víně – sedánek byl příjemný, navíc máme mnoho společných vzpomínek, k jejichž provětrání byla ta správná příležitost – večírek jsme tedy s úspěchem opakovali každý den… 🙂

V neděli 16. 7. jsme se vydali na známou trasu: Borová Lada – Knížecí Pláně – hřbitov u bývalého kostela na Knížecích Pláních – Bučina – hotel Alpská vyhlídka – Kvilda – Tříjezerní slať – návštěvnické centrum u Kvildy – Kvilda – Borová Lada = 37 km
O všech lokalitách jsem psala v některém z minulých článků (odkazy na ně naleznete ve článku Borová Lada 2016), proto dnes zařadím jen fotografie dosud nepublikované.

Knížecí Pláně - zde stával od roku 1864 kostel, v roce 1946 byli německy mluvící obyvatelé odsunuti, roku 1956 byl kostel a okolní osady zbořeny

kostel sv. Jana Křtitele na Knížecích Pláních - historie a současnost

obec Knížecí Pláně byla založena v roce 1792 knížetem Schwarzenbergem ve výšce 1 021 m n. m., mívala 60 stavení a asi 700 obyvatel - historické foto a současnost

Na Bučině, od německých hranic coby kamenem dohodil, stávala ve výšce téměř 1 200 metrů nejvýše položená šumavská obec – v současnosti je zde jen nový hotel Alpská vyhlídka.

hotel Alpská vyhlídka na Bučině - foto z roku 2013

Kdysi zde stával hotel Fastner, z něhož zbyla jen hromádka kamení, později Pešlova chata.

historické fotografie hotelu na Bučině

Z Bučiny jsme sjeli do Kvildy, nakoukli na blízkou Tříjezerní slať a zastavili se v novém návštěvnickém centru u Kvildy.

nově vybudované návštěvnické centrum Kvilda

Turistickým tahákem je zde devítihektarový výběh s jeleny, asi hektarové ohrazení pro rysy a rozlehlý naučný okruh s mnoha infotabulemi o zdejší přírodě.

Ráno bylo poměrně chladné a během dne se počasí vylepšilo tak, že jsme obdivovali malebná oblaka na zářivě modré obloze a dobré výhledy – letošní sucho je ale příčinou, že jsme si příliš neužili kytiček – přesto nám tu a tam druhově i početně chudá nabídka udělala radost – jejich fotografie pořídil František Janeček.

modré z nebe

vrbovka úzkolistá zachovává za každých okolností svoji léčitelskou důstojnost - už jen pohled na ni působí přívětivě

zakletá Zlatovláska

elegantní hmyzí fast food

Pondělí 17. července 2017 – pokračovali jsme v cyklotoulání šumavském – stavili jsme se v návštěvnicky útulném infocentru Svinná Lada a pokračovali: Nové Hutě – Pláně u Churáňova – před Zadovem odbočka po ŽTZ ke Zlaté Studni – U Tří jedlí – Zhůří – vyhlídka na Huťské hoře – Horská Kvilda – Kvilda – Borová Lada = 38 km
Celý den naprostá pohoda, rekreační jízda, povídání s přáteli.

cestou ke Zlaté Studni

V lokalitě U Tří jedlí jsme se zastavili u odbočky na nedalekou paseku Ranklov, jednu z nejdrsnějších šumavských lokalit ve výšce asi 1 100 metrů, kterou jsme už několikrát navštívili, a přečetli si novou tabuli, která informuje o siláku šumavském Josefu Klostermannovi, alias Seppu Ranklovi a jeho rodné chalupě, v níž po léta žil se svou o mnoho let mladší ženou Cecilkou, která pocházela z nedalekého Zhůří a s níž vychoval sedm dětí. Dobrák Sepp Rankl měl úžasnou fyzickou sílu a vstřícné a široké srdce, živil se povoznictvím – na sklonku života se odstěhoval do Jáchymova u Stach, zemřel roku 1888.

dům na Ranklovské rovině, kde hospodařil Sepp Rankl, zvaný "šumavský silák"

legendární silák

Ani po rodišti Cecilky Klostermannové, Zhůří, nezůstala na svahu Huťské hory žádná stopa – vše bylo na začátku 50. let minulého století srovnáno se zemí.

bývalá obec Zhůří (Haidl) ležela na svahu Huťské hory (1 187 m)

Na úterý 18. července 2017 jsme měli naplánovanou snad nejatraktivnější trasu – ráda zapisuji, že se povedla podle všech představ: Borová Lada – Kvilda – Modrava – Roklanský potok – Javoří pila – Tmavý potok – zpět Rybárna – Modrava – Na Ztraceném – Březník – zpět Na Ztraceném – Ptačí nádrž – Černá hora – prameny Vltavy – Hraběcí Huť – Kvilda – Borová Lada = 60 km
Nezařazuji mapky tras, protože v leckterém z minulých článků o cyklotoulání po Šumavě je možné se na ně v případě zájmu podívat – letos jsme objížděli jen známé lokality.

nová lávka přes Roklanský potok na Modravě (vznikla r. 2014) slouží pěšákům i cyklistům, v zimě i lyžařům

zastávka Na Ztraceném

údolí Luzenského potoka - výhled na Luzný, cesta k němu je z české strany stále zakázaná - dočkám se vůbec někdy?!

Březník - samota nad Luzenským údolím

V bývalé schwarzenberské hájence Pürstling (Březník) je expozice věnovaná spisovateli Karlu Klostermannovi (silák Rankl byl prý s ním příbuzný) a historii tohoto kraje, jímž kdysi vedla z Pasova do Čech Zlatá stezka (první písemná zpráva o ní pochází z 11. století).

obligátní fotografie z Černé hory

lesy v okolí pramene Vltavy - že by svítalo na lepší časy?!

historické fotografie bývalé chaty u pramene Vltavy

díky českokrumlovskému fotoateliéru Seidel se zachovaly tyto unikátní historické fotografie

symbolický pramen Vltavy

současná víla Vltavěnka bdí nad smutnou studánkou

Od pramenů Vltavy je to na Borová Lada 15 kilometrů z kopce – a to už je něco pro radost!
Zastavujeme vždycky jen nad Kvildou u Hraběcí Huti, abychom si užili výhledu na okolní spanilé louky – ne v každé době tu na rozlehlých prostorách bylo tak vylidněno jako dnes…

louky kolem Hraběcí Huti u Kvildy

dřívější letní ruch na lukách u Kvildy

Ve středu 19. 7. jsem se rozhodla, že mám odpočinkový den – pravda ale je, že jsem potřebovala výmluvu, abych se mohla plně věnovat nové knížce fejetonů jihlavského autora Arifa Salichova… Měla jsem celý den pro sebe a náramně se bavila – mnoho aktérů a lokalit, o nichž se Druhá porce jihlavských fejetonů zmiňuje, znám, a proto jsem se s chutí nechala vtáhnout do vtipné četby hýřící neotřelými výrazy a krásně klenutými větami vzápětí střídanými úsporně a trefně oznamovacími. Z názvu knihy je jasné, že existuje její předchůdce – v roce 2014 vyšly Pohodové jihlavské fejetony – nemůžete zvolit líp!

Mirek tedy měl opušťák a náležitě si ho užil – mohl jet svým, nikoliv mým tempem, a proto objel pořádný kus Šumavy: Borová Lada – Kvilda – Horská Kvilda – Antýgl – Rokyta – kolem kanálu do Srní – Čeňkova pila – stejnou cestou zpět na Rokytu – Rechle – Modrava (tam ho zastihla bouřka s krupobitím – vrstva krup ležela prý v okolí ještě pár hodin) – Kvilda – Borová Lada = 55 km

Čtvrtek 20. července 2017 patřil KPČ (kulturně poznávací činnost), která nás obohatila na duchu a šanovala naši tělesnou schránku. 🙂  Autem jsme dojeli do Hartmanic,

náměstí v Hartmanicích

obhlédli i horní náměstí a rozhodli se zajít do kostela.

farní kostel sv. Kateřiny v Hartmanicích - gotický s pozdějšími barokními úpravami

Ve vestibulu jsme se setkali s výstavou, tak říkajíc těžkého kalibru, nazvanou Vyvoleny k utrpení, kterou jsme si se zatajeným dechem a bušícím srdcem prohlídli a pročetli: jednalo se o autentické vzpomínky přeživších účastnic pochodu smrti Helmbrechts – Volary. V dubnu 1945 vyhnali nacisté 1 200 židovských žen a dívek na 310 km dlouhou cestu z Bavorska do jižních Čech – poslední část vedla přes Hartmanice, kde zemřelo 12 účastnic pochodu. Na rozdíl od jiných lokalit, kde mrtvé většinou zahrabávali podél cest, místní obyvatelé (přes zákaz) pochovali zemřelé oběti na zdejším židovském hřbitově.
Pochod smrti přežilo jen pár desítek žen, které vydaly svědectví o útrapách cesty. V kostele sv. Kateřiny je 12 panelů připomínajících zastavení křížové cesty – výpovědi jsou hrůzné, ale je nutné, aby je co nejvíc, zvláště mladých lidí četlo. (Viz také hřbitov ve Volarech, kde je pochováno 95 obětí tohoto pochodu smrti.)

Mnohem radostnější pocit jsme získali v synagoze v Hartmanicích, i když ta také prošla pohnutou historií: nyní je návštěva v ní úlevná a výhled do budoucnosti povzbudivý.

synagoga v Hartmanicích

Byla postavena v roce 1883, ale už za války ji využívali jako truhlárnu, později tu byl sklad pneumatik – desítky let neudržovaná budova byla v žalostném stavu, proto roku 1984 rozhodli tehdejší zodpovědní o zbourání – naštěstí bylo daleko od slov k činům, proto se zchátralá synagoga dočkala devadesátých let, kdy ji vrátili židovské náboženské obci v Plzni. Ta budovu z nedostatku financí nabídla k prodeji – po změnách několika majitelů koupil v roce 2002 zdevastovaný objekt Michal Klíma (syn spisovatele Ivana Klímy) a založil občanské sdružení Památník Hartmanice – cílem byla rekonstrukce, která by synagoze co nejvíce navrátila původní podobu.

Roku 2006 byla synagoga slavnostně otevřena – a stojí věru za návštěvu! Kromě prohlídky zrestaurovaných prostor lze v interiéru shlédnout stálé expozice fotografií, množství panelů s texty o historii kraje, dobové písemnosti a využít i audiovizuálních prostředků pro čerpání informací s příbuznou tematikou.

interiér synagogy - v roce 2006 byla po rekonstrukci otevřena pro veřejnost

schodiště bylo obnoveno podle původního vzhledu

v synagoze jsou tři podlaží; foto F. Janeček

interiéry byly obnoveny podle původních předloh; foto F. Janeček

zbytky dochovaného původního vybavení

stálá výstava historických fotografií - Muž z Volar, foto J. Seidel, vedle Volary

Bučina v zimě - fotografie F. Seidela

Ženy s "lesním zbožím" - fotografoval F. Krátký

fotografie zmizelých šumavských obcí

Je jasné, že jsme nevynechali návštěvu unikátního areálu na Dobré Vodě u Hartmanic – nádherný „skleněný“ inventář kostela sv. Vintíře je skvost, který při každé příležitosti stojí za vidění.

kostel a studánka sv. Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic; foto F. Janeček

Nad pramenem sv. Vintíře, využívaném poutníky, vybudovali kapličku, kde je možné posedět a meditovat, bývalá fara je po rekonstrukci nazvaná Dům sv. Vintíře a slouží k ubytování, ve vedlejším rodném domě rabína Dr. Šimona Adlera, zemřelého v Osvětimi, vzniklo muzeum s expozicí o životě a kultuře židovských obyvatel v příhraniční oblasti – odedávna zde žili spolu s Čechy a Němci.

interiér kostela sv. Vintíře - jediný tohoto zasvěcení

Kostel pochází z roku 1709, za komunistického režimu byl zcela vydrancován, v 90. letech 20. století prošel rekonstrukcí a byl zařízen jedinečným skleněným vybavením, jehož autorkou je Vladimíra Tesařová, která na Dobré Vodě žije a tvoří.

oltář i ostatní bohoslužebné předměty jsou ze skla

Oltář je 4,5 metru široký, 3,2 metry vysoký, váží skoro 5 tun.

křížová cesta se 14 zastaveními v kostele sv. Vintíře na Dobré Vodě u Hartmanic

autorkou všech skleněných artefaktů je výtvarnice Vladimíra Tesařová

Během cest Šumavou jsme se několikrát setkali s  uměleckými díly sklářské výtvarnice Tesařové, např. se sochou sv. Jana Nepomuckého v Čepicích, oltářním obrazem sv. Martina na místě zničeného kostela na Novém Světě a skleněným křížem na tamním hřbitově či s výzdobou léčivého pramene u zničené Hauswaldské kaple na Kostelním vrchu (1 016 m) nad Vchynicko-Tetovským kanálem.

sklářská výtvarnice Vladimíra Tesařová žije a tvoří na Dobré Vodě

Připomeňme si jen krátce, kdo byl sv. Vintíř (německy Gunther či Günther): narodil se kolem roku 950 v hraběcí rodině v Duryňsku, která byla spřízněna s císařem Jindřichem II., skrze sňatek své sestry se dostal do příbuzenství s uherským vládnoucím rodem (sv. Štěpán). Spřátelil se s přemyslovskými knížaty Oldřichem a Jaromírem – až do svého 45. roku žil běžným životem příslušníků tehdejší vysoké šlechty. Poté rozdal majetek, stal se řeholníkem a po několikaletém životě v benediktinském klášteře se usadil v poustevně na vrchu Březník nad Dobrou Vodou u Hartmanic. (Dnes se jí říká Vintířova skála a stojí u ní kaplička.) Zde v říjnu roku 1045 zemřel za přítomnosti knížete Břetislava I., pochován je v břevnovském klášteře v Praze.
(Nejen) kníže Břetislav I. využíval respektovaného a obratného Vintíře jako diplomata a prostředníka při zásadních jednáních, např. s císařem Jindřichem III. – viz výsledek bitvy ve Všerubském průsmyku.

v kostele je skleněná socha sv. Vintíře

Hlavním bodem našeho poznávacího programu byla návštěva hradu Velhartice založeného během 13. století na ostrohu nad říčkou Ostružnou jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Hrad dostal název podle nedaleké obce, která se díky hradu a jeho majitelům dostala do širokého povědomí – otec i syn jménem Bušek z Velhartic byli oblíbenými komorníky císaře Karla IV.

gotický hrad a renesanční zámek Velhartice; foto F. Janeček

Jádrem hradu byl Rajský dům, později propojený mostem s obytnou věží Putnou, která měla z obranných důvodů vchod vysoko nad zemí. Mohutný most se čtyřmi lomenými oblouky, 32 metrů dlouhý, 3 metry široký a 10 metrů vysoký, na obou koncích s padacími můstky, je unikátem v evropské hradní architektuře. Hrad patřil k nejlépe zabezpečeným v Čechách, nikdy nebyl dobyt – ze tří stran byl chráněn ostrohem, zbylou stranu kryly silné zdi.

prohlídka Rajského domu - původního jádra hradu; foto F. Janeček

32 metrů dlouhý most spojil obě části gotického hradu; foto F. Janeček

Návštěvníci neobdivují jen impozantní kamenný most, ale i rozlehlé potravinové sklepy a 13 metrů hlubokou hradní cisternu jako zásobárnu vody. V areálu nebyla studna, proto chytali dešťovku a do cisterny přiváděli vodu z říčky Ostružné obtékající skalisko. Voda se však rychle kazila a nedala se pít, proto vznikl hradní pivovar a běžným zdravým nápojem bylo v té době, i pro děti, pivo. Průvodkyně nám vysvětlila, že pivo tehdy vařili husté a výživné (přidávali do něj kousky chleba či masa) a jedli jej lžící – někteří se cpali přes míru, a tak vznikl výraz „ožrat“ se – výraz „opít“ je z pozdější doby, když už se pivo vařilo řídké… 🙂

dvouštítová budova hradního pivovaru - dnes výstavní prostory

Po Bílé hoře získal velhartické panství i hrad španělský dobrodruh Martin de Hoeff-Huerta, původem švec, který v průběhu třicetileté války nashromáždil loupežemi velké jmění (nic, co se v obměnách neděje i dnes), získal hodnost císařského generála a šlechtický titul. Huerta přistavěl k Rajskému domu renesanční zámecký palác s arkádami.

ke gotickému hradu byl v polovině 17. století přistavěn renesanční zámek s arkádami

renesanční zámek připojený ke gotickému hradu - neobvyklý slepenec inspirovaný architekturou jižních zemí (podle stále platného hesla: hodně peněz, málo vkusu a rozumu)

Generál proslul svou krutostí při násilné rekatolizaci kraje, čas ho však nakonec přikryl zapomněním…

Rozsáhlá, volně přístupná interaktivní výstava o době lucemburské, umístěná v budově bývalého hradního pivovaru, nám představuje osobnosti, jejichž pozitivní působení na tomto území pociťujeme dodnes… Návštěvníci se seznámí s příběhem Bušků z Velhartic, s autentickými nálezy ze 14. století, se stavitelstvím a vojenstvím doby Karla IV., prohlédnou si repliky dobových kostýmů, získají přehled o tehdejším stravování, cestování, dozvědí se o duchovním životě – všechny expozice jsou nadmíru zajímavé.

výstava Doba lucemburská - sv. Anna Samotřetí z Velhartic - kolem r. 1480 - socha stávala na bočním oltáři farního kostela Narození Panny Marie ve Velharticích

panel s informacemi o stravování ve středověku, na videu byla zachycena příprava jídla podle tehdejších receptů - oslovily nás!

odívání v době lucemburské; foto F. Janeček

byly tu i informace o druzích látek; foto F. Janeček

Měli jsme ale plán cesty, kterého jsme se chtěli držet…

nahlédnutí do itineráře; foto F. Janeček

Jen krátce jsme nakoukli do velhartického kostela, obešli starobylou náves a popojeli k naučné stezce na břehu Ostružné.

náves ve Velharticích

kostel Narození Panny Marie ve Velharticích, původně románský

Ostružné (dříve též Pstružné) jsme se nevydali jen kvůli naučné stezce – chtěli jsme vidět Werichovu chatu usazenou v krásném údolí jen pár metrů od řeky, která od roku 1938, kdy koupili pozemek od majitelů vedlejšího mlýna a pily, přinášela neustálou radost vášnivému rybáři, kterým Jan Werich byl. V řece, pramenící na Šumavě, bývalo množství pstruhů a Werich sem s rodinou přijížděl vždy na celé prázdniny (vyjma doby strávené za války v Americe). Podle návrhu architekta Františka Zelenky, šéfa výpravy v Osvobozeném divadle, tu postavil chatu, do níž naposledy přijel v říjnu 1980 – zde, nemocen, upadl do bezvědomí, z něhož se v nemocnici, kam byl převezen, už neprobral – obrázek milovaného místa si tedy odnesl sebou na věčnost…

Werichova chata ve Velharticích

chata leží pár metrů od říčky Ostružné

Část modře značené naučné stezky, až k výhledu na velhartický hrad, jsme prošli, abychom si v tišině lesní, na pěšině kolem kouzelné říčky Ostružné, dopřáli alespoň pár kilometrů k protažení těla a utřídění přemíry zážitků. 🙂

výhled na hrad Velhartice z naučné stezky

naučná stezka kolem Velhartic

Abychom využili návštěvy v tomto kraji, kam od nás z Vysočiny zavítáme jen sporadicky, zajeli jsme do blízkého městyse Kolinec, kam z Velhartic směřují bystré vody Ostružné – čas nám dovolil jen obhlídku opraveného barokního mostu z 18. století (stále v činné službě). Kulturní památka přemosťuje místní Kalný potok, který je zcela práv svého názvu. 🙂

barokní most v Kolinci; foto F. Janeček

na mostě je výklenek pro sochu sv. Jana Nepomuckého - ta dnes stojí u kostela

Ve tři kilometry vzdálené místní části Kolince, v Mlázovech, kde žije jen pár desítek lidí, vznikla Pohádková chalupa, kolem níž je Panství víly Šumavy – sezónní expozice nejroztodivnějších pohádkových postav, které děti uvidí v rybníčku, na pohádkové stezce, v miniatrurním hradě Troškov, v šatlavě a bůhví kde ještě.

Pohádková chalupa v Mlázovech

pohádkový areál v Mlázovech; foto F. Janeček

Mnohem víc mě ale zaujal nedaleký barokní zámek, postavený v roce 1721 na místě bývalé tvrze a před několika lety zrekonstruovaný. Mlázovský stavební celek tvoří kromě zámku s přilehlým parkem gotický kostel sv. Jana Křtitele, fara a socha sv. Jana Nepomuckého.

zámek v Mlázovech dnes slouží jako penzion

opravený gotický kostel sv. Jana Křtitele v Mlázovech

Proč se o této lokalitě zmiňuji? Protože před léty zde bývala farskou kuchařkou paní Čapková, matka spisovatele Karla Matěje Čapka-Choda (1860–1927), který prožil své mládí v Mlázovech a roky tam pak za matkou a sestrou dojížděl. Do zdejšího zámku umístil děj jednoho svého dramatu (Begův samokres), i některá další literární díla situoval do zdejšího kraje.

Zcela nadšení jsme se vrátili do penzionu U Puštíka, kde nám předložili obrovské kynuté knedlíky s borůvkovou náplní – ani borůvkami, ani posypkou, zalitou rozpuštěným máslem, nešetřili… Mňam…
Jak příjemné bylo společně s přáteli v bezpečí poslouchat několikahodinový déšť…

Situace se vyvinula tak, že v pátek 21. července jsme se toulali včerejším deštěm řádně omytou šumavskou přírodou jen ve dvou – vyjeli jsme až v 9:30 a hlavním tématem dne se stal Vchynicko-Tetovský vodní kanál, vystavěný Ing. Rosenauerem v letech 1799–1800 pro plavení dřeva. Kanál o šířce 1 – 5 metrů spojoval řeku Vydru s Křemelnou a obcházel nesplavný, kamenitý úsek Vydry. Od konce 30. let minulého století slouží ale 14,4 km dlouhá stoka jako přivaděč vody pro elektrárnu Vydra dostavěnou v roce 1942 – využívá spádu řeky Vydry mezi Hradlovým mostem a Čeňkovou pilou. Všechnu vodu z kanálu pojme v místě vzdáleném 9,5 km od Hradlového mostu vtokový objekt – podzemním přivaděčem o délce 3 218 metrů putuje voda do akumulační nádrže, z té do vyrovnávací komory a pak do vlastní elektrárny s výkonem 6,4 MW.
Denní trasa: Borová Lada – Kvilda – Horská Kvilda – kolem Hamerského potoka na Antýgl – Rokyta – kolem kanálu směr Mechov – od vtokového objektu elektrárny zpět na Rokytu – Rechle (Hradlový most) – Modrava – Kvilda – Borová Lada = 54 km

na Hamerském potoce

romantický Hamerský potok - pokaždé jiný, vždycky úchvatný

Vchynicko-Tetovský plavební kanál

kanál má šířku 1 - 5 metrů

vodní kanál dřív sloužil pro plavení dřeva, od 30. let 20. století přivádí vodu pro elektrárnu Vydra

expozice vorů u plavebního kanálu

vtokový objekt pro vodu elektrárny Vydra

Poslední večer před odjezdem jsme strávili nejen s přáteli, ale i s majitelkou penzionu vstřícnou paní Maruškou a její šikovnou maminkou paní Jirkovou, vyhlášenou skvělou kuchařkou a cukrářkou – jedinou vadou na šumavské cykloakci jsou kila navíc, kterých se doma jen těžko zbavuji… 🙂

V sobotu 22. července 2017 jsme si s Františkem (Miluška musela už včera odjet) projeli krátkou závěrečnou trasu na Polku, abychom dokončili obhlídku všech míst našim srdcím milých a neměli do příštího července absťák. 🙂
Trasa: Borová Lada ŽTZ – Knížecí Pláně MTZ – Žďárecké sedýlko – Větrná skála – Nová Polka – Polka ŽTZ – bývalá Březová Lada – kaple sv. Anny s křížovou cestou – Borová Lada = 21 km
Při tzv. Střední cestě, na úbočí Poleckého vrchu (1 121 m), asi 2 km za Žďáreckým sedýlkem směrem k Polce, je skupina pohledně seskupených skal, sem tam porostlých mechem, nazvaná Větrná skála. Její atraktivitu zvyšuje asi 2,5 metru nad zemí vytesaný starý poštovní symbol.

Větrná skála - na úpatí Poleckého vrchu cestou do Polky

historický kamenný reliéf na Větrné skále

Unikátní zóna Národního parku Šumava, kterou jsme v sobotu projížděli, stojí, zdá se mi, trochu ve stínu mnohem navštěvovanějších lokalit ležících v blízkosti – většina návštěvníků ví, kde jsou Knížecí Pláně či Bučina – avšak Polecký vrch (1 121 m), Polední vrch (1 053 m), Lovčí kámen (1 100 m), Homole (1 044 m) a další – to jsou tisícovky, které skromně čekají na ty, kteří si je objeví. Dříve na jejich svazích ležely obce, po nichž už zůstala jen jména: Březová Lada, Pravětínská Lada, Zahrádky – abych jmenovala pouze ty z nejbližšího okolí – v obci Polka (Elendbachl), v níž bývala i hydroelektrárna, zůstalo zachováno jen jedno stavení, v němž je dnes rekreační objekt.

nádrž na Poleckém potoce poblíž Teplé Vltavy

U kapličky na okraji Borových Lad jsme se stavili poděkovat sv. Anně za ochranu během pobytu a poprosit o přímluvu za úspěšné budoucí návštěvy.

u kaple sv. Anny u Borových Lad - obnovená v roce 2006

Kaplička a křížová cesta na protějším vrchu vznikly v roce 1860, roku 1956 byly srovnány se zemí (zůstal jen litinový kříž), obnoveny po padesáti letech.

interiér kaple sv. Anny; www.svatosi.cz

Letošní putování šumavské skončilo, už jen závěrečné obrázky, které pořídil František Janeček:

výuka mladého cyklisty

krajina kolem Filipovy Huti

účastníci cyklotoulek Šumavou 2017

V písecké restauraci Na Šumavě nás vítali jako dobré známé – křehoučký řízek byl vhodnou tečkou za pohodovým týdnem… 🙂

2 komentáře - “Borová Lada 2017”

  • mb says:

    Krásné, poetické, poučné, kulturně-historicky-přírodovědné turistické pojednání o nádherném prázdninovém týdnu prožitém na milované Šumavě ve společnosti přátel.
    Vyprávění hladce plyne, obrázky hladí a budí vzpomínky… M + M, velké díky!
    mb

    • Přečetli jsme komentář a celý večer: nemluvili – zpívali, nechodili – tančili… 🙂
      Děkujeme!
      Ať nám to na Šumavě (i jinde 🙂 ) šlape!

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist