PostHeaderIcon Borová Lada 2014

Nové mosty, nové cyklostezky, nové sochy na Šumavě
12.–19. července 2014

Než jsem se pustila do psaní článku o týdenním šumavském cyklotoulání, přečetla jsem si minulé zápisy a prohlídla fotky ve snaze uplatnit v tomto příspěvku nové informace o známých místech a vybrat jiné jejich obrázky – jestli jsem uspěla, nevím. Během týdne jsme nakoukli tam, kam nás srdce vždycky táhne, ale objevili jsme i zbrusu nové kouty, které se hned ocitly na našem trvalém TOP výletním seznamu.

XXII. ročník prázdninové akce KČT Tesla Jihlava měl letos poprvé základnu v penzionu U Puštíka – penzion Kavalier dosloužil. Potěšitelné ale je, že skvělá kuchařka paní Jirková přešla k Puštíkovi, takže my mlsouni jsme ráno měli dobrý důvod vstávat ke snídani a večer jsme se plní chuti vraceli z „ráje šumavského“ do „ráje kulinářského“. V dokončovaném penzionu na okraji Borových Lad patřila naše patnáctičlenná skupina k prvním hostům.

Bývá zvykem vyjet odpoledne po příjezdu na Knížecí Pláně, přivonět k Bučině a pozdravit Kvildu – ani letos, v sobotu 12. července 2014, jsme na tom nic neměnili.

O všech právě jmenovaných místech jsem už psala, nabízím obrázky z Knížecích Plání:

Potěšilo mě, že lilie stále kvete na zahrádce, která zanikla ze dne na den před pětašedesáti lety, a že blízký hřbitov je zase o něco upravenější než loni.

Abychom si užili vyhlídky na Alpy, museli jsme zdolat stoupání na Bučinu, kdysi nejvýše položenou šumavskou obec (skoro 1 200 metrů n.m), která byla po odsunutí německých obyvatel srovnána se zemí.

Sjezd z Bučiny do Kvildy byl rychlý a radostný, při návratu do Borových Lad (26 km) jsme se zastavili na loučce u památníku králů Šumavy poblíž Františkova.

V upoutávce na článek jsem slíbila nové mosty – ten první, přes Teplou Vltavu, je od loňského podzimu v Borových Ladech:

Věrni tradici vydali jsme se po večeři vycházkovým krokem k Chalupské slati, abychom si užili kouzelný západ slunce nad vrchovištěm…

13. července jsme nebrali vážně zachmuřenou neděli a po snídani zpupně vyjeli na Kvildu – na naše odhodlání však blížící se bouřka nebrala žádné ohledy,

nakonec jsme se uchýlili před lijákem, který se během chvilky spustil, do pekárny. Tam jsme venku pod stříškou přečkali slotu trvající skoro půl hodiny a pak zkřehlí zimou šupito presto osm kilometrů dolů k Puštíkovi – dozvěděli jsme se, že bouřka řádila v Borových Ladech s mnohem větší silou než na Kvildě. Neplánované volno jsme každý využil po svém – lenošila jsem, četla i trochu si pospala…
O půl páté už to bylo doma k nevydržení – rozhodli jsme se pro malý cyklovýlet po okolí 🙂

Kolem infocentra na Svinných Ladech jsme po krásné nové cyklostezce jeli kolem Novosvětské slati do Nových Hutí, tam jsme odbočili vpravo k Šindlovu, potom zase vpravo k Novému Světu.

Dřevařská osada Nový Svět (Neugebau) vznikla po roce 1750 na tehdejším panství Schwarzenbergů – do farnosti a obce patřily okolní osady Borová Lada, Zahrádky, Černá Lada, Švajglova Lada, Svinná Lada, Šindlov, Paseky, Zelená Hora, Hrabická Lada, Pravětínská Lada, Knížecí Pláně a Nové Hutě. Většina osad zanikla po dvousetleté historii ve druhé polovině 20. století – byly vysídleny a následně armádou zplanýrovány.
Dozvěděli jsme se, že v Novém Světě proběhly před několika lety úpravy bývalého hřbitova a kostela a chtěli jsme je na vlastní oči vidět.

Kostel sv. Martina byl v Novém Světě postaven na konci 18. století, hřbitov u něj vysvěcen v roce 1888. Po odsunu původního obyvatelstva opuštěný kostel chátral, ale přečkal krutá léta padesátá – nepřežil však normalizaci – v roce 1976 byl nesmyslně srovnán se zemí, a s ním i hřbitov, aby se zničily veškeré stopy osídlení a historie kraje byla navždy zapomenuta…

Obec Borová Lada, ke které teď osada Nový Svět patří, se po znovupostavení zničené kaple sv. Anny (2006) rozhodla ve spolupráci s německými rodáky provést pietní úpravu zničeného novosvětského hřbitova. Ze země byly vyproštěny, očištěny a na části tehdejšího hřbitova osazeny zbytky křížů, náhrobků a pomníků, uprostřed vztyčen dřevěný kříž, který tam býval.

U vchodu hřbitova vysvěceného v říjnu 2008 je kamenný památník se seznamem všech sídel, ze kterých zde byli pochováni zemřelí.

Autorkou skleněného kříže, spojujícího uprostřed rozdělený kamenný kříž (vnímám to jako symbol křehkých vztahů), je výtvarnice Vladimíra Tesařová; na plastice u paty kříže čteme se zatajeným dechem: „K zemi až znesvěcen stánek Tvého jména.“ (Žalm 74,7)

(Nejznámějším dílem V. Tesařové je překrásný skleněný oltář v kostele sv. Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic, u Hauswaldské kaple působivě ztvárnila vývěr léčivé vody ze studánky.)

Po obnově hřbitova, na kterém se už zase pohřbívá, přišla na řadu úprava areálu bývalého kostela sv. Martina – jsou vyznačeny obvodové základy,

v místě, kde stával oltář, spatří návštěvník kamenný oblouk se skleněnou plastikou sv. Martina, v prostoru kostelní lodi tvůrci symbolicky postavili dvě kamenné lavice.

Poslední sluneční paprsky dnešního dne chvějivě prosvěcovaly milosrdného sv. Martina a dopřály nám nezapomenutelnou chvíli…

Obnoven je i památník se jmény obětí 1. světové války. Úpravy byly ve spolupráci s bavorskou obcí Philippsreut, v níž se usadili mnozí odsunutí obyvatelé farnosti Nový Svět, dokončeny v roce 2010. Celý areál působí vznešeně, elegantně a málokoho asi nechá chladným – odjížděli jsme tiší a zamyšlení…

Trasa v pondělí 14. července 2014: Borová Lada – Svinná Lada – Nové Hutě – Churáňov – po cyklostezce č. 1203 (modrá) Zlatá Studna – cestou Daniela Klostermanna – Ranklov – Zhůří – Horská Kvilda – kolem Hamerského potoka – Antýgl – Rokyta – kolem Vchynicko-Tetovského kanálu – rechle – Modrava – Kvilda – Borová Lada = 53 km

Výhledy, které jsme si užili cestou k Churáňovu na několika nezalesněných kilometrech mezi Hutěmi a Pláněmi, byly ve dnešním příznivém počasí opravdu tak snové jako si je pouštíváme v mysli, tradičně jsme zastavili na horní stanici sjezdovky Kobyla (1105 m), abychom si jich část obnovili. 🙂

Cyklostezka u Churáňova, na které se loni pracovalo, je již dokončená – pohodlně jsme po ní zdolali výjezd ke Zlaté Studni, kde se v novém přístřešku krásně sedělo a povídalo.

Kvůli výhledům na Poledník, Roklany a Sokol jsme mířili k Huťské hoře u Zhůří, ale předtím ještě odbočili z cesty Daniela Klostermanna na paseku Ranklov s nepatrnými zbytky domu legendárního „siláka šumavského“ Seppa Rankla z rodu Klostermannů, abychom si připomněli nostalgickou atmosféru někdejší Šumavy.

Na desce osazené v bývalém vojenském areálu ve Zhůří jsme se dočetli, že revitalizace dokončená v roce 2009 si vyžádala náklady bezmála deset milionů korun.

Na vrcholku Huťské hory (1187 m) mě vždycky osloví historie, která po jejích svazích od nepaměti kráčela (počínaje karavanami na Zlaté stezce, přes pulsující život německé „královácké“ obce Haidl s 600 stovkami lidí v devadesáti domech uprostřed Královského hvozdu, až k současnému posvátnému tichu po odchodu ryčné a plenící vojenské techniky) a já si pokorně uvědomuji tu výsadu chvíli zde pobýt a stát se nepatrnou její součástí…

Příroda, děj se co děj, snaží se udržovat koloběh života…

Z bohaté nabídky na směrovníku jsme vybrali sjezd do blízké Horské Kvildy

a samozřejmě nás to táhlo na návrší, kde kdysi prosperovala Pollaufova hospoda, na jejímž místě se teď vypíná hotel Rankl.

Přes cestu je domek pana Pavla, autora dřevěných soch, rozmístěných pro potěchu všech kolemjdoucích v pečlivě udržované zahradě

– obrázky některých soch jsou v minulých článcích, že ale od loňského roku spatřily světlo světa další, uvedu je komplet:

Nelze vynechat kouzelnou cestu podél Hamerského potoka, tak následoval sjezd k Hamerským Domkům, pak pěšky kolem vody až na Antýgl (jízda cyklistům zakázána).

Vím, že tohle už jste viděli ve skutečnosti i na obrázcích tisíckrát, ale snad ještě tyhle vydržíte…

K novému odpočívadlu na rozcestí červené a modré turistické trasy u Vydry na Antýglu už jsme zase přijeli v sedlech (povolena jízda od rozcestí se ŽTZ u Pechleru)

a po chviličce zastavení a vzdání pocty nádherné řece Vydře jsme pokračovali na Rokytu.

Tady se dá strávit hodná doba prohlídkou nerostů a čtením zajímavých textů k výstavě Kameny a lidé – dozvěděli jsme se, k čemu se jednotlivé druhy kamene hodily a jak se s nimi pracovalo.

A pak jsme s větrem chladícím tváře uháněli (pokolikáté už?) romantickou cestou podél Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, který obchází nesplavný tok řeky Vydry a byl postaven v celkové délce 14,5 kilometru na samém začátku 19. století. U hradlového mostu (rechle) začalo počasí vyhrožovat deštěm, a tak jsme přišlápli, abychom stačili dojet do Modravy, kde mají v infocentru dobrou kávu – drobnou přepršku jsme přečkali ve venkovním zastřešeném bufetu u vonící povzbudivé dobroty v kruhu přátel.
Byl podvečer a nás čekala nejdřív stoupavá, pak od poloviny odměnová cesta do Kvildy, a následný méně než čtvrthodinový sjezd po velmi dobré silnici do Borových Lad (na velmi dobrou večeři :-)).
Předtím však dostali naši servismani příležitost předvést se na Filipově Huti při zásadní opravě kola – zvládli to (podle očekávání) na výbornou!

Cestou do kopce ke Kvildě jsem si všimla, že na obvyklých místech se loňská květinová nadílka nekoná – sice se vyskytly rostliny, které jsem očekávala, ale zdaleka ne v hojném počtu ani super kvalitě – také vstavačová loučka nad Modravou nehýřila letos velkými šišticemi květů ve všech pastelových odstínech růžové.

Úterý 15. července bylo vybráno pro zásadní trasu, ozdobu týdenních výletů:
Borová Lada – Kvilda – Jezerní slať – Horská Kvilda – Filipova Huť – Modrava – most na Modravském potoce – Na Ztraceném – Březník – Na Ztraceném – Ptačí nádrž – Černá hora – prameny Vltavy – Kvilda – Borová Lada =54 km

V usměvavém ránu jsme vystoupali na Kvildu, stavili se na Jezerní slati a prohlíželi ji za asistence překrásných oblaků, které jsme ale začali podezírat z nekalých úmyslů.

Jezerní slať je jedním z nejstudenějších míst naší republiky – průměrná roční teplota na vrchovišti ve výšce skoro 1 100 metrů nad mořem je okolo 1°C.

Z informační tabule jsem se dozvěděla, že existují horská a údolní vrchoviště: horská (v okolí Modravy) vytvářejí v nadmořské výšce kolem 1000 metrů jezírka a zarůstají tzv. rašelinnou klečí, zatímco údolní vrchoviště ve výškách kolem 800 metrů jsou starší, jezírka nevytvářejí a jejich povrch je pevnější a méně houpavý – většinou zarůstají borovicemi a břízami.
Rašeliník je nositelem vody – dokáže svoji váhu zvětšit až 25 x – spodní vrstvy rostlinek postupně odumírají a sesedají, vzniká rašelina. Do třicátých let minulého století se rašelina ručně těžila, nyní jsou vrchoviště chráněna.
Vývoj šumavských rašelinišť prý začal na konci poslední doby ledové, tedy asi před deseti tisíci lety – když ustupoval ledovec, vytvořil menší prohlubně, kde se zachycovala voda a ta postupně zarůstala vegetací.

Z Horské Kvildy jsme jeli na Filipovu Huť – i zde se nám do vrchu líp šlapalo na úplně novém asfaltovém povrchu cyklostezky, ale ta přetěžká oblaka si ulevila – drobně pršelo a velice se ochladilo. Na duši nás zahřála zastávka u nové kapličky nad obcí – hezká slova vyrytá ve dřevě si můžete přečíst i vy:

Na Modravě jsme se rozhodli nedbat rozmarů počasí a dodržet plán cesty – jeli jsme ke Ztracenému a chvíli se prali s větrem a deštěm než ustoupil. 🙂 Na Březník jsme přijeli už po dešti a silueta Luzného byla jako vždycky magicky luzná, údolí pohádkové – pravý drahokam šumavské přírody, velké bělostné stavení na svém místě na kopci – tedy vše jak má být…
Tetřeva hlušce, který tu na jediném místě v ČR žije, jsme samozřejmě nezahlédli, ale potěšila nás informace, že původní počet (asi 250 kusů) prý mírně vzrůstá. 🙂

Uspokojeni jsme se vrátili Na Ztracený a stoupali k Ptačí nádrži – cestou jsem vyhlížela vzácný vemeník – byl tam 🙂 – sice ne tak šťavnatý jako loni, ale rádi jsme se po roce uviděli…

Pěkné pozdravení jsem dostala i při zdlouhavém výstupu na Černou horu od vstavačů – jakoby čekaly na pochvalu. 🙂

Výhledy na Velký a Malý Javor, stejně jako na Alpy byly uspokojivé, ale pro značnou vzdálenost nefotografovatelné. Co tu ale nemůže chybět, je obligátní foto účastníků u směrovníku na Černé hoře.

Sjezd z vrcholku skončil jako mávnutí proutkem – u symbolického pramene Vltavy jsme zaznamenali nový přístřešek pro turisty a novotou svítící informační tabule. (Ostatní obrázky naleznete v minulých třech článcích.)

Sjezd do Kvildy a na Borová Lada jsme si (už zase ve sluníčku) užívali, všimli jsme si při tom, že křižovatku v Kvildě zdobí nová parádnice, oble figurálně řešená.

A že bylo do večeře ještě trochu času, zašli jsme na Borovkách pod slunečníky k Černému vlkovi a dobrou chvíli při občerstvení spolu měli. 🙂
Po naší večeři bylo na programu krmení sov ve voliéře – probíhá od května do září každé úterý a my jsme si chtěli zopakovat loňský zážitek. Nemohu tu neuvést krásný výraz, který použil pan průvodce při velice zajímavém výkladu a módní přehlídce svých tajuplně vyhlížejících a respekt budících svěřenců – říkal, že sovy jako noční ptáci mají svá místa, kam sedají – poznáme je podle pobytových stop, čímž myslel trus, který tam po nich zbude. 🙂 A skutečně – na zábradlích u chodníků ve voliéře, na trámcích altánu – všude byla pobytová znamení…

Silné zážitky bohatě naplněného dne jsme večer završili sledováním videoprezentací ze studia BRAJA – a ujišťuji vás, že nám nabídli samá oskarová díla o turistech a turistice!

Ve středu 16. července jsme odjeli s přáteli autem do Stožce, tam přesedli na kola a hurá do Nového Údolí – byli mezi námi i ti, kteří se dosud nesvezli mezinárodní Pošumavskou jižní dráhou a byli dychtivi okusit té atraktivní 105 metrů dlouhé jízdy trvající 24 vteřin! 🙂

I Nové Údolí, jako většina šumavských obcí, bylo založené na konci 18. století, všichni muži byli dřevaři. Výrazné oživení kraje nastalo po roce 1910, když sem od Černého Kříže došla železnice, která pokračovala dále do bavorského Haidmühle. Po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti, a protože hranice byla tak blízko, mocipáni urychleně srovnali Nové Údolí se zemí a v roce 1957 dokonce vymazali z map.
Dnes je vidět snaha po oživení –  Nové Údolí se stalo křižovatkou cyklotras a značených pěších cest.

Duhovými bublinami signalizovala vedoucí výpravy jemné vybídnutí k odjezdu na další trasu. 🙂

Trasa: Stožec – Nové Údolí – Rosenauerův památník – kolem Schwarzenberského kanálu po Oslí cestě a Ministerce na Hučinu – Plešné jezero – zpět na Hučinu – Jelení Vrchy – Rosenauerova kaplička – Rossbach – Raškov – Nová Pec – kolem Vltavského luhu – Ovesná – Pěkná – Černý Kříž – Stožec = 58 km

Z mapky je zřejmé, že jsme vystoupali po úbočí Špičáku k Rosenauerově památníku – já teď lstivě nezařadím jeho obrázek, neboť je k nalezení v předchozích článcích, ale uplatním náš úlovek z pochodu Krajem pětilisté růže v Českém Krumlově roku 2013 – při procházce městem jsme objevili dům, kde inženýr Rosenauer v roce 1804 skonal – připomíná to pamětní deska.

Schwarzenberský plavební kanál vyprojektovaný Josefem Rosenauerem sloužil od roku 1793 k dopravě palivového dříví ze šumavských lesů na schwarzenberském krumlovském panství do Vídně. Z kanálu plulo dříví upraveným korytem potoka Světlá do řeky Große Mühl až k jejímu ústí do Dunaje. Želnavský smyk pak později propojil kanál s Vltavou.
Na konci devadesátých let minulého století byl opraven ucelený úsek na obou stranách hranice a tak se po stu letech opět začalo plavit dřevo, i když jen ukázkově – letos už na Jeleních Vrších začala 17. novodobá plavební sezona.
V květnu 2014 byl soubor plavebních kanálů na Šumavě prohlášen za národní kulturní památku.

Na Hučině jsme se rozhodli, že musíme vidět Plešné jezero a nic nám nevadilo stoupání k němu – i když jsem místy kolo jen vedla na procházku zdejší přírodou – vyplatilo se!

Nespěchali jsme, poobědvali u dřevěného stolu a starosti nechali pod hranicí 500 m n.m.

Zpět do Hučiny to jen hučelo, pak zase atraktivní cesta podél kanálu k Hornímu portálu na Jeleních Vrších (tj. tunelu, kterým se voda dostala na druhou stranu hory) a dál k Rosenauerově kapličce (860 m n.m.) – blízko ní je unikátní technická památka Jezerní smyk, důmyslné zařízení pro využívání síly vody, které si zaslouží být zvěčněno ze všech stran.

Zanedlouho jsme obdivovali další skvělé dílo na Koňském potoce – spíše se uvádí pod německým názvem Rossbach – také se jedná o promyšlený systém, jehož výsledkem je, že se voda chová tak, jak jí člověk použitou metodou umožnil… Vlastně jsem ale neřekla ten hlavní fígl 🙂

Koňský potok přitéká od napájecí nádržky Říjiště – zájemci si musí vyhledat přesnou funkci celého zařízení – na mě je toho příliš 🙂

Na rozcestí Raškov

jsme opustili kanál, který odtud míří k Zadní Zvonkové, my jsme jeli do Nové Pece, jen pravým koutkem oka zahlédli chvostík Lipna a frčeli dál. Silnička s dobrým povrchem, která plní funkci cyklostezky, nás vedla zasněnou krajinou kolem Vltavského luhu, vědomí výlučné situace nás poponášelo, jeli jsme bez námahy a oči měli jen pro tu krásu kolem…

Než jsme se nadáli, byli jsme v katastru obce Černý Kříž a zastavili u šest metrů vysokého kříže, naposledy obnoveného po povodních v roce 2006, Ukřižovaný je ze smaltu.

Na památku hajného, který zde zahynul rukou pytláka, byl kdysi postaven černý kříž a když  vzniklo v roce 1910 nádraží na trati do Nového Údolí a Haidmühle, dostalo název Černý Kříž. Dodnes je tato nejmenší železniční stanice raritou, protože má přímé rychlíkové spojení s Prahou. 🙂
Navíc právě v tomto místě okouzluje příchozí nový most přes Studenou Vltavu:

Dva metry široký a 37 metrů dlouhý most na okraji Mrtvého luhu slouží veřejnosti od prosince 2013 – projektantem je ten samý architekt, který je autorem Klostermannovy lávky přes Vydru u Turnerovy chaty – tu jsme obdivovali loni.

Dočetla jsem se, že je to největší dřevěný obloukový most své kategorie u nás, že materiálem je lepené lamelové dřevo a že náklady na jeho pořízení dosáhly částky 5,5 milionu Kč.

Prošli jsme se po něm, i stezkou kolem Mrtvého luhu a jen neradi se loučili – celý objekt voněl novotou…

Ani ne po půl kilometru jsme byli na zahradě hostince, který tvoří spolu s budovou železniční stanice obec Černý Kříž.

Ve Stožci jsme si vzájemně pogratulovali ke krásnému dni a neotřelým zážitkům.

Ve čtvrtek 17. července ráno jsme na Kvildě s obavami sledovali přípravy k bouřce, ale hrozivé mraky se přehnaly, spadlo pár kapek a hromy a blesky udeřily plnou silou v nižších polohách, bylo vidět (a večer po příjezdu domů nám to potvrdili), že na Borových Ladech a v okolí se živel zase vyřádil. Pokračovali jsme na Modravu a než jsme vjeli do pro nás posvátného přírodního chrámu v okolí Roklanského potoka, s překvapením jsme zjistili, že na cyklostezce vyrostl nový most, stylově podobný tomu u Černého Kříže, vyprojektovaný také architektem Foglarem.

Šest metrů široký a 25 metrů dlouhý most byl postavený asi dvě stě metrů proti proudu od původního, přes který byla jízda, zvláště v zatáčce do kopce nebezpečná.

Most je dostatečně široký, aby na něj mohla v zimě při úpravě běžeckých stop vjet rolba, přístup z Modravy je kolem nového pivovaru.

Hnědá voda ladí se zlatým odstínem použitého dřeva a slunce běžně koná dokrášlovací práce, i když dneska mu těžké a tmavé mraky značně ztěžovaly pozici.

Deštivou a větrnou čtvrthodinku jsme společně s ostatními cyklovýletníky přečkali v závětří chaty Rybárna a pak pokračovali směrem k Javoří pile s úmyslem posedět a pojíst v tamním přístřešku, ale ten byl obsazen poutníky zabranými do přípravy oběda – byli šťastní, že mají v nejistém počasí střechu nad hlavou. 🙂

Zajeli jsme ke směrovníku Tmavý potok zkontrolovat oměje šalamounky na rašeliništi – letos se jim dařilo.

Následující zastávka na Tříjezerní slati přinesla hodně emocí – nejen že nám všechna tři jezírka zdobící prastaré vrchoviště jako vzácné temné drahokamy dovolila na chvíli pootevřít dveře do minulosti a nahlédnout do tajemných začátků země bez lidí,

ale nabídla nám štědře cenné dary na svých březích obklopených porosty nízké borovice. Na poválkovém chodníku v centrální části rašeliniště jsme poklekli před šťavnatými rostlinkami rosnatky okrouhlolisté a nemohli se vynadívat.

Masožravá rosnatka (měří v průměru 3-5 centimetrů) roste v chudých půdách na rašeliništích, mokřadech a močálech, proto se živí hmyzem, k jehož polapení využívá lepkavý výměšek na horní straně listů pokrytých načervenalými chloupky.
Co je pro hmyz smrtící, bylo pro nás podivuhodné a krásné.

K rozpuštění lapeného hmyzu a získání výživných látek z jejich těl používá rosnatka enzymy.

Nadšení z úžasného přírodního divadla jsme sjeli dolů k plavebnímu kanálu a pokračovali lesní tišinou na Antýgl a Modravu.

Z obrázků je patrné, že počasí začalo spolupracovat a dalo si záležet, aby vzpomínky na letošní šumavský pobyt byly zářivé – při návratu domů jsme proto před dojezdem do Borových Lad z bujnosti udělali ještě vyhlídkové kolečko přes Nový Svět. 🙂

Trasa: Borová Lada – Kvilda – Filipova Huť – Modrava – Roklanský potok – Javoří pila – Tmavý potok – Tříjezerní slať – Vchynicko-Tetovský kanál – Antýgl – Modrava – Kvilda – Svinná Lada – Nový Svět – Borová Lada = 60 km

Už toho bylo skoro dost, proto pátek 18. července byl odpočinkový, výletní a poznávací – téma „železná opona“. Vyjeli jsme směrem ke Knížecím Pláním, ale před nimi jsme odbočili vpravo na bývalou signálku, která nás, stále do kopce, dovedla na silničku Bučina – Kvilda. U hotelu Alpská vyhlídka jsme se zastavili u expozice znázorňující bývalou železnou oponu. Od roku 2008 je zde možné vidět repliku signální stěny – hraniční zátarasy s ostnatými dráty a strážní věž.
Na informačních tabulích jsme se zatajeným dechem četli historii doby nedávné: elektrické dráty s 6 000 volty, v nichž zahynulo při pokusu opustit republiku celkem 95 lidí, byly vyřazeny z provozu až v roce 1965. Jako náhrada bylo o kus dál ve vnitrozemí zřízeno tzv. signální zabezpečení. Při dotyku drátů byl spuštěn alarm na strážních věžích a následoval poplach.

Ještě pořád máme při překračování šumavské hranice slavnostní pocit volnosti a vážíme si té možnosti. Sjeli jsme z Bučiny na přechod do Bavorska a rozhodli se vydat do nejbližší obce Finsterau. Věděli jsme, že asi kilometr od silničky je pod Sedmiskalím (Siebensteinkopf) na místě rašelinišť, která jsou pramennou oblastí potoka Reschbach, vodní nádrž (klausa) a vydali se nejdříve k ní.

V 50. letech ztratilo zařízení svůj význam a vznikla otázka, zda jej udržovat či ne. Bylo rozhodnuto, že cenné technické památky (např. Reschbachklause) budou v národních parcích udržovány, jiná, např. zařízení k plavení dřeva, jsou postupně navracena přírodě – horské bystřiny zase mohou podle libosti tvarovat svá koryta a živočichové v nich nemají překážky v pohybu.
Po nedlouhé době jízdy jsme stanuli před (pro nás závěrečným) sjezdem na vyhlídce do bavorského vnitrozemí:

Obec je úpravná a čistá, na návsi před kostelem teče do kamenné kašny pramenitá voda, u důstojného památníku padlých z obou světových válek hoří světla, kde jen to jde, kvetou kytky…

Obec byla stejně jako sídla na naší straně hranice založena začátkem 18. století, kostel Mater dolorosa (Matky bolestné) si občané postavili v roce 1912.

Zašli jsme na hřbitov, zaujala nás nejen nádherná květinová výzdoba, ale i velké a elegantní náhrobky z kvalitního kamene a vkusné nádobky pro svěcenou vodu na hrobech. Zkrátka – na vesnici u našich sousedů má starost o živé i mrtvé po staletí neměnný řád…

Při návratu bylo třeba vystoupat do výšky 1 150 metrů na Bučinu, a tak jsme kola často vedli a povídali si; po úlevném sjezdu do Kvildy a Borových Lad se na tachometru ukázalo 38 denních kilometrů.

Připravit zavazadla k zítřejšímu odjezdu nebyl žádný problém – ráno po snídani jsme opustili penzion, ale neopustili jsme ještě Šumavu – měli jsme plán, jak sobotu 19. července strávit – stačí přece přijet do Jihlavy až večer.
Miluška navrhla atraktivní trasu – okruh z Prášil přes Vintířův Březník a Křemelnou zpět do Prášil – na níž jsme potkali historii z úsvitu českých dějin i docela nedávnou a mohli sledovat neměnné panorama prastarých kopců i proměny krajiny způsobené současnými lidmi…

Auto jsme odstavili na parkovišti u chaty KČT v Prášilech a vydali se směrem na Skelnou po skvělé, úplně nové cyklostezce – měla jen jednu vadu – bez přestání několik kilometrů stoupala… 🙂 Týdenní šumavské cyklotoulání už si žádalo svou daň, navíc teplota byla kolem 30°C, no, konečně jsme se dostali (taky kousek po frekventované silnici) až k chatě Rovina u Dobré Vody.

Celá staletí zde byl poblíž osady Rovina na křižovatce cest zájezdní hostinec, který nebyl po 2. světové válce narozdíl od vesnice srovnán se zemí – sídlil v něm štáb armády, ale postupem času bylo stavení značně zdevastováno. V roce 2006 začala obnova a za tři roky už zase sloužilo veřejnosti.
Odbočili jsme po zeleně značené turistické cestě na nedaleký Březník (1006 m), užívali si z jeho svahu výhledů, pokud to opar dovolil, a stoupali ke kapličce pod Vintířovou skálou.

Blahoslavený Vintíř (Günther), zhusta uváděn jako svatý (ten, jehož bohulibé skutky jsou zaznamenané na skleněném oltáři v kostele v Dobré Vodě), pocházel z německého knížecího rodu a dříve než se stal benediktinským mnichem a léta strávil v různých klášterech a poustevnách, žil světským životem. Legenda praví, že usiloval o pokoj mezi lidmi. V tehdejších neklidných dobách, kdy se tvořily základy českého státu, jej využíval kníže Břetislav I. jako váženého diplomata při nesnadných jednáních s německým císařem Jindřichem III. (M+M Svatošovi – Svatojakubská cesta).

Posledních pět let života se usadil svatý Vintíř v poustevně na Březníku u Dobré Vody, kde zemřel 9. října 1045 a byl pochovaný v pražském břevnovském klášteře. U jeho hrobu se prý událo mnoho zázraků a snad už Přemysl Otakar II. žádal papeže o prohlášení Vintíře za světce.
Pod vrcholovou skálou na Březníku stávala dřevěná kaplička, kterou rozmetala v padesátých letech minulého století armáda; v roce 1992 byla ve spolupráci Čechů a Němců postavena zděná kaple, u které se konají poutní bohoslužby.

Další příběh se před námi otevřel na nedaleké Pustině, kam nás dovedla zelená značka. Stáli jsme před novodobým umrlčím prknem a text, fotografie i nedaleké polorozbořené stavení v nás budily zvědavost.

Zjistila jsem, že na této lesní mýtině stával kdysi zájezdní hostinec, pak hájenka, do které se v roce 1964 přestěhoval doktor Zdeněk Kostrouch. Se svou první ženou Helenou, dcerou sestry Franze Kavky, také lékařkou, nejdříve žili v Kašperských Horách, pak se jejich cesty rozešly a pan doktor se podruhé oženil (prý nedobře). V hájence na Pustině, která ležela ve vojenském újezdu, choval koně a jezdil na nich odtud za svými pacienty po širém okolí.

Doktor Kostrouch zemřel, ctěn lidmi, v roce 1993. Na prkně je vyryté i jeho oblíbené rčení: Člověče, není koně, na němž bys ujel sám sobě.
Pokračovali jsme nádhernými lesy k Malému Babylonu,

tam jsme v poledním vedru, co nás spalovalo, odbočili na rozbitou asfaltovou cestu do táhlého kopce (na Šumavě to většinou jinak nejde než do vrchu :-)) a konečně se ocitli na jihozápadním svahu Křemelné (1125 mn.m.), nad horskou říčkou stejného jména, na krásné cyklostezce, po jejíž obou stranách se kdysi rozkládaly Stodůlky (Stadlergericht), centrální obec někdejší největší šumavské královácké rychty. Kolem obce bývaly osady a samoty, v nichž na začátku 20. století žilo ve 284 domech přes 4 000 stálých obyvatel. Každé sídlo a hospodářství prý mělo vlastní zdroj pitné vody z četných místních pramenů.

Po válce bylo zdejší převážně německé obyvatelstvo odsunuto a domy posloužily v padesátých letech jako terče dělostřelecké a raketové střelnici, která ležela na protějším svahu směrem k Velkému Boru. V roce 1952 byly Stodůlky jako dopadová plocha vojenské střelnice zcela srovnány se zemí, přežilo jen torzo kaple, ale i to muselo v šedesátých letech zmizet ze světa, aby prý nemohlo sloužit narušitelům hranice jako úkryt.

Na infotabuli jsme se dočetli o dlouhé a slavné historii původního osídlení: pomezní prales, který tvořil přirozenou hranici České kotliny, se nazýval Královský hvozd. Toto území definitivně připojil k Čechám Přemysl Otakar  II. v roce 1273. Aby se podpořilo osidlování drsné, horské a těžko přístupné krajiny poblíž hranic s Bavorskem, dostávali noví osadníci různá privilegia a měli vlastní samosprávu – svobodní sedláci byli podřízeni přímo králi, proto se jim říkalo Králováci. Horské dvorce se sdružovaly do správních celků – rychet,  kterých bylo na celé Šumavě devět.
Královácký dvorec ležel vždy uprostřed pozemků k němu náležejícím; statky netvořily obce, ale byly volně v krajině obklopené skupinami roubených a zděných stavení, v nichž bydlela čeleď, která ve dvorci pracovala. Typické pro dvorce byly i kaple s věžičkou a zvonem, na který se v případě špatného počasí vyzvánělo, aby poutníci trefili do bezpečí.
První písemná zmínka o Stodůlkách je z roku 1614, další historii kraje psaly významné skelné hutě.

Z původní královácké osady Stodůlky zbyl jen křížek v místě usedlosti č. 72, zplaněné ovocné stromy a keře angreštu.

Sjeli jsme dolů k řece

a začali stoupat do protějšího svahu, kde bývala střelnice.

Zdálo se, že ten protivný kopec nemá konce, ale nakonec jsme dost vyčerpaní dojeli do Velkého Boru, odkud už to frčelo dolů do Prášil.

Z obce Velký Bor zůstalo jen torzo pomníku zhotoveného v roce 1931 obětem 1. světové války (podstavec a žulový blok), všechny domy podlehly zlovůli lidské. Loni (2013) byl pomník rekonstruován, aby zůstala alespoň nějaká památka na někdejší vesnici a její obyvatele.

Shrnutí dnešní trasy: Prášily – Skelná – Rovina – Vintířova skála na Březníku – Pustina – Malý Babylon – Stodůlky – Velký Bor – Gruberg – Prášily = 24 km (perných)

Závěrečnou tiskovou konferenci jsme uspořádali v prášilské cukrárně, abychom se maličko odměnili za 342 kilometrů ujetých převážně do kopce. 🙂

P.S. – mám takový staromódní názor, že všechno nemusí být krátké a okamžitě stravitelné. Má-li vzniknout trvalejší zážitek, musí se na to člověk důkladně připravit. Zkracování a esemesková údernost, tolik žádané v dnešní době, nemají místo všude – jsem přesvědčena, že se vyplatí dlouhé cesty, tlusté knihy, podrobné vyprávění…  🙂

Povídání o cyklotoulkách Šumavou:
M+M Svatošovi – Borová Lada 2011,
Borová Lada 2012,
Borová Lada 2013.

Související články:
M+M Svatošovi – Šumava 2010,
Šumava 2011,
Šumava 2012,
Šumava – Železná Ruda 2012,
Šumava 2013,
Šumava – chata KČT v Prášilech 2014,
Krajem pětilisté růže – Volary 2011.

5 komentářů - “Borová Lada 2014”

  • Schödl says:

    Dobrý den, nenašel jsem zde jiný kontakt, proto dávám do komentářů. U Vašeho článku máte fotografie, které by se nám hodily pro výrobu fotomagnetů. Více info pošlu emailem, pokud mi zašlete kontakt na: fotomagnety@email.cz. Děkuji Schödl

  • Míla Bradová says:

    Tak to bylo opět další prima počteníčko a pokoukáníčko!
    Jsem ráda, když se hezky píše o turistice nebo o cykloturistice, a když se to obojí odehrává na mé milované Šumavě, tak to jsem pak opravdu moc spokojená. Děkuji za hezkou reportáž s mnoha zajímavostmi. Je to navíc dobrý námět pro aktivní dovolenou na Borových Ladech s ubytováním v penzionu U Puštíka. mb

    • Ceníme si toho, že na nejkrásnější trasy jsi nás dovedla Ty a podělila jsi se s námi o znalosti, které jsme potom mohli využít při budování vlastního vztahu ke kraji – postupem doby, čím více Šumavu poznáváme, zařazujeme ji do kategorie nejobdivovanějších míst a pomaloučku se stáváme závislí na každoročním přídělu šumavských zážitků letních i zimních.
      Tak aby nám to všem co nejdéle vydrželo! 🙂

  • Jarda Vála says:

    Seděl jsem u počítače nad Vaším blogem a nemohu říci, že bych četl a ani nedutal. Naopak, dutal jsem – a většinou dost nahlas!
    Zase ta Šumava! Úchvatné čtení, krásné fotky! Co všechno za ten týden viděli a zažili! A už poněkolikáté! Nejradši bych jel příště taky!

    • Jardo, děkujeme za kompliment a prohlašujeme bez váhání, že Šumava stojí za opakované návštěvy.
      A U Puštíka je vlídno, jistě Tě přijmou v kteroukoliv roční dobu 🙂
      Zdravíme a děkujeme za přízeň

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist