PostHeaderIcon Krajem pětilisté růže – Volary

43. ročník pochodu, tentokráte v okolí Volar

24. 8. – 28. 8. 2011

Jako základnu pro letošní putování vybrali pořadatelé z KČT START Český Krumlov městečko Volary ležící na hranici Šumavského národního parku. Pro nás, kteří jsme strávili v červenci nádherný cyklotýden v Borových Ladech, což je vlastně „za kopcem“, to byla možnost plynule navázat na poznávání šumavské krajiny ve vrcholícím létě a pobýt pár dní v horském městě, které si do dnešní doby zachovalo svůj charakteristický ráz. Vzniklo na přelomu 13. a 14. století na Zlaté stezce z Pasova do Prachatic, obchod podnítil jeho rozvoj a určoval celý chod tehdejší společnosti.

Předsedkyně pořádajícího KČT Libuše Kuchtová, mistr turistiky, napsala v propozicích, které vždy obdrží každý účastník akce, že chovatelům dobytka, kteří žili v nově vzniklém sídlišti při obchodní stezce, se říkalo „volaři“, od čehož je odvozen i název městečka. V jiných pramenech se spíše přiklánějí k jinému, německému původu názvu, ale verze paní Kuchtové se mi líbí víc.

Tyto končiny byly osídleny převážně německy mluvícím obyvatelstvem, a proto se zvyky, odívání i typ stavěných domů lišily od ostatních. V 16. století, kdy bylo rušné soumarské město osídleno další vlnou přistěhovalců z Tyrol a Štýrska, došlo k velkým změnám, jež jsou patrné do dnešních dob, ačkoliv požár v šedesátých letech 19. století napáchal velké škody – můžeme obdivovat domy v alpském stylu, jinde na této straně Šumavy nevídané, jejichž soubor byl zařazen do tzv. vesnické památkové zóny a je podkladem výjimečnosti tohoto největšího horského městečka na Šumavě. Příchozí, jež sem zavítají jako my poprvé, stanou okouzleni jinakostí prostředí a nádherným okolím rámovaným šumavskými kopci, měnícími barvy podle počasí.

Ve dnešních Volarech žije asi čtyři tisíce lidí a pro nás, turisty, je potěšitelné, že zde můžeme v ulici Tolarově, která vede k nádraží, najít hotel Chata, kde byli někteří účastníci akce ubytováni. Tato stavba vznikla v roce 1931 jako turistická chata, o jejíž vybudování se zasloužil Jan Tolar, přednosta železniční stanice Volary a v roce 1926 zakladatel místního odboru KČST.

Abych dodržela časovou posloupnost, zmíním se o středě 24. srpna, kdy jsme ve 13 hodin vyjeli s Mílou a Františkem z Jihlavy, všichni v radostném těšení na události příští. Cestou jsme se krátce stavili v Kratochvíli a v Husinci, kde jsme zašli na náměstí se sochou Jana Husa (1371 Husinec – 6. 7. 1415 Kostnice), dílem Karla Lidického z roku 1958.

střed městečka Husince

Asi o půl šesté jsme příjezd do Volar ohlásili pořadatelům, kteří měli sídlo v základní škole, v jejíž tělocvičně byla ubytována část turistů. Přivítali jsme se srdečně s přáteli z Krumlova a už předem jsme jim děkovali za mnohaměsíční práci, jejíž plody budeme v příštích dnech užívat – všichni víme, že zajistit už po čtyřicáté třetí akci tak úspěšně, že se na ni pořád hlásí stovky zájemců, je pořádně velká porce činnosti, při níž musí být koordinace v několika rovinách – a to všechno dělají dobrovolně turisté pro turisty!

Dostali jsme informace, propozice a doklady na všechny požitky, které jsme si předplatili a přesunuli se do ubytovny pana Housera na kraji Volar, kam jsme dostali umístěnku. Okamžitě po vyložení zavazadel jsme vyrazili na prohlídku města – k nádraží ČD to bylo asi kilometr, další bylo třeba ujít do centra, takže jsme před startem zítřejšího pochodu hned začali s tréninkem pěší turistiky.

Slavnostní zahájení dálkového a etapového turistického pochodu bylo ve čtvrtek 25. srpna 2011 v 8 hodin na nádraží ve Volarech – předsedkyně pořádajícího KČT START Český Krumlov Libuše Kuchtová, MT, nás všechny ve slunném ránu přivítala a slova se ujal i výpravčí stanice Roman Kozák, volarský spisovatel, fotograf a cestovatel, důstojný následník ve šlépějích páně Tolarových – pamětní deska prvního předsedy KČT Volary je právě na nádraží.

zahájení DEP na volarském nádraží

Řeč pana výpravčího byla inspirativní a tak jsme všichni nastoupili s úsměvem do vlaku odjíždějícího před půl devátou do Nového Údolí (o něm, a také o dalších lokalitách, o nichž bude ještě řeč, jsme psali v článku Borová Lada). Ocenili jsme vlídnost a předvídavost tvůrců dnešní docela dlouhé a náročné trasy, neboť zvolili tu variantu, která je pro poutníky po páteřní šumavské trase snadnější – a toho bylo věru ve dnešním horkém letním dni třeba (prý naměřili 34oC).

Trasa: Nové Údolí – Haidmühle ZTZ – Hochstein – Třístoličník ČTZ – Trojmezná – Trojmezí – Plechý ŽTZ – památník A. Stiftera – Plešné jezero ZTZ – Říjiště – akvadukt – Nová Pec – nádraží v Peci = 27 km

cesta hraničním hřebenem přes Třístoličník a Plechý do Nové Pece 25.8.2011

Krátce po započetí cesty nás přívětivě přivítalo spořádané bavorské městečko Haidmühle, zašli jsme do novogotického kostela stavěného z kamene a poté začali stoupat – nejdříve po pokosených loukách a pastvinami – tedy s báječnými výhledy v krásném a zatím příjemně teplém ránu, které se vylíhlo po vydatném nočním dešti, pak zalesněným svahem, na jehož vrcholu postavili místní obyvatelé Mariánskou kapli a vedle ní zvonkohru.

Mariánská kaple u Haidmühle

Na vrchu, kam směřují poutě k Panně Marii a lidé z okolí sem často přicházejí, byla v roce 1972 postavena zvonkohra, jejíž zvonky hrají každou hodinu od 9 do 21 hodin mariánskou píseň. Vyzkoušeli jsme a opravdu se tóny oslavující Pannu Marii Lurdskou v 10 hodin ozvaly!

Mariánská zvonkohra

Osvěženi vydali jsme se podle místního značení k vodnímu kolu a k vodopádům na Křížovém potoce, prostě jsme si zde prohlédli vše, co nám nabídli – a že to stálo zato!

svah Třístoličníku

Stále jsme stoupali svěžím lesem po svazích na hraniční hřeben a byli jsme vděční za noční liják, protože voda četných potůčků padající přes balvany zvýšila atraktivnost prostředí.

vodopády na Křížovém potoce

V tomto koutu Šumavy není ani stopy po kůrovci, člověk se ale podvědomě bojí toho, co spatří zanedlouho.

nabízí se tolik zajímavých turistických cílů

Na tomto směrovníku je vidět, že vpravo přijdeme po čtyřech stech metrech k uzávěře na Křížovém potoce (Kreuzbachklause), na Třístoličník (Dreisesselberg) nám zbývají více jak čtyři kilometry, po padesáti metrech dojdeme k vodopádům; od vodního kola jsme ušli asi tři čtvrtě kilometru a Haidmühle je vzdálené asi tři kilometry.

O uzávěrách (klausách) na vodních tocích jsme psali ve článku Borová Lada při popisu funkce a prospěšnosti Schwarzenberského plavebního kanálu (vybudován 1789–1860). Na české straně Šumavy to byl inženýr Rosenauer, kterému byl za zásluhy o vybudování kanálu postaven památník, na bavorské straně měli také svého projektanta-výtečníka, jehož oslavují památníkem na hrázi nyní už k původnímu účelu nepoužívaného jezírka u plavebního kanálu. Vodní dílo na Křížovém potoce bylo vybudováno v letech 1861–1863.

Od temného jezírka obklopeného lesy už cesta neustále stoupala, až jsme dosáhli míst, z nichž byl odměnový pohled na českou stranu,

pohled ze svahů Třístoličníku

a pak už jsme měli největší stoupání za sebou a příslib krásného zbytku dne před sebou. Nemohli jsme vynechat návštěvu Hochsteinu (1332 m), z jehož vrcholové skalky byly rozhledy, jejichž kopie si pouštíme v mysli jako první pomoc ve chvílích potřebných.

pohled z Hochsteinu do Bavorska

skalní partie u Hochsteinu

Na tomto hraničním hřebeni byla na místě chráněném skalisky, ale zároveň zdaleka viditelném, postavena kaple svatého Jana Nepomuka Neumanna, rodáka z Prachatic, biskupa filadelfského, v roce 1977 svatořečeného. Letos proběhly oslavy při příležitosti jeho dvoustého výročí narození (1811). Mladý Jan N. Neumann odešel na misie do Severní Ameriky, kde zemřel ve Filadelfii v roce 1860. Na české i německé straně Šumavy si svého rodáka velmi považují, setkali jsme se s mnoha doklady o tom (pokusím se o samostatný článek).

kaple sv. Jana Nepomuka Neumanna

Nemohli jsme se nabažit výhledů a oči nechtěly ustat v obdivu ne tak často vídaných objektů; v celém okolí bylo zvláštní světlo a záře – vskutku duchovní místo.

tajemná zář na hřebeni

Pro představu aspoň nedokonalý snímek vrcholové skalky s křížem:

vrcholová partie Hochsteinu

Když vystoupáme ke kříži, máme před sebou mimo jiné i hřebenovku ke Třístoličníku (1311 m) a horskému hotelu pod ním.

pohled z Hochsteinu na vrchol Třístoličníku

Jsme tam cobydup, pořadatelé nám orazítkují vandrbuch, vyběhneme nahoru po kamenných schodech, postupně vyzkoušíme každé ze tří zemských sedátek vysekaných v kamenných vrcholových věžičkách a znovu vyhlížíme… Pravda, na české straně už začíná jít do tuhého – kůrovec a ochranáři tu úřadují už dlouhá léta.

shlížíme z kamenných sedadel na Třístoličníku

Pro radost a vzpomínku se vyfotíme s hlavní aktérkou „pětilistky“ paní Libuškou Kuchtovou

paní Kuchtová s jihlavskými turisty

a po krátké svačince se chutě vydáváme dále, protože čas je neúprosný a cesta ještě daleká. Červeně značená hraniční stezka je zároveň hranicí území I. zóny NP, vlevo se rozkládá les na Trojmezné hoře, dříve přírodní rezervace, od roku 1991 Národní park. Toto území zaujímá severní šumavské svahy od Třístoličníku přes Trojmeznou (1361 m), Trojmezí (1321 m) po Plechý (1378 m), jež je nejvyšší horou na české straně. Zdejší les se v podstatě až do výstavby Schwarzenberského kanálu vyvíjel bez lidských zásahů, čímž vznikl nejrozsáhlejší a nejzachovalejší celek horského lesa ve střední Evropě.

To bylo.

Podívejte se na dnešní stav lesa kolem Třístoličníku – foceno cestou na Trojmezný hřeben.

pohled z Trojmezného hřebene na Třístoličník a Hochstein

Pohybujeme se nyní v nejvyšších partiích šumavských, kde bývaly smrky 300 – 400 let staré, v roce 1996 se zde rozšířil kůrovec a od té doby až do letošního léta nebylo prakticky žádných ozdravných zásahů. Nemohu se pouštět do odborného výkladu, ať mluví obrázek:

spoušť v Trojmezném pralese

Na Trojmezí (Německo, Rakousko, Česko) jsme se chviličku pozdrželi, popovídali se známými

Trojmezí

a upalovali k Rakouské louce (1345 m), z níž byl jen skok na Plechý.

pohled z Rakouské louky na vrchol Plechého

Nemohu popřít, že ve mně, založením optimistce, ani tato krajina nebudila záporné emoce, protože věřím moci přírody. Pesimisté však řeknou, že můj optimismus pramení z nedostatku informací, přesto…

pohled z vrcholu Plechého

Žlutě značená stezka vede z vrcholu Plechého kolem Kučerovy vyhlídky

Plešné jezero z Kučerovy vyhlídky

k patnáctimetrovému obelisku na Jezerní stěně, který byl zde ve výšce 1320 metrů postaven z hrubozrnné horské žuly na počest „básníka Šumavy“ několik let po jeho smrti. Tou osobností je Adalbert Stifter, rodák z Horní Plané, spisovatel, malíř, pedagog a obdivovatel Šumavy (1805–1868).

památník Adalberta Stiftera

Na památníku je i deska z roku 1968, instalovaná zde při příležitostái stého výročí básníkova úmrtí.

Z Jezerní stěny je ohromující pohled do téměř třísetmetrové kotliny vyhloubené ledovcem, v níž se leskne hladina třetího největšího z osmi šumavských jezer.

pohled na Plešné jezero z Jezerní stěny

k němu dolů jsme se vydali po zážitkové stezce, na níž lze pozorovat rozpad stromového patra a obrůstání novými semenáčky. Museli jsme však spíš dávat pozor na cestu a přitom jít dosti ostrým krokem, neboť čas se nachýlil.

Plešné jezero je v nadmořské výšce 1090 metrů, zabírá plochu přes sedm hektarů, jeho největší hloubka je 18 metrů, vytéká z něj Jezerní potok ústící do Vltavy a pohled odtud na žulovou stěnu nad ním s pahýly stromů je uhrančivý.

Obětaví pořadatelé na nás zde v přístřešku čekali neb jsme byli už poslední, které neměli v účastnickém listu zaznamenané jako úspěšně „prošlé“ kontrolou, a pak jsme se vydali na klopýtavou cestu kamenným mořem, zpříjemňovanou zastávkami u stromů, kde byly pověšené vybrané obrázky a básničky školních dětí na téma „Šumavská příroda“ – dobrý nápad, který poutníkům umožnil odpočinout si co chvíli od balvanitých překážek…

Dohopkali jsme až k Říjišti, což byla lokalita navštívená při našem červencovém pobytu – chvíli jsme si zde odpočinuli (bylo už zavřeno)

bufet na Říjišti

a vyhodnotili situaci tak, že pojedeme posledním dnešním vlakem, protože doporučený spoj s odjezdem v 18:13 bychom stěží stihli – měli jsme před sebou ještě sedm kilometrů, byl nádherný podvečer a byla by věčná škoda kazit si ho spěchem. Tak jsme si tedy cestou užívali rozhledů, výhledů a všelijakých odboček (k akvaduktu, k potůčkům, k plavebnímu kanálu, do pohostinství apod.) a ve 20:40 jsme odjeli hlubokými šumavskými hvozdy černou tmou přes Černý Kříž do Volar. Únavu ze dnešních asi 30 kilometrů jsme byli rozhodnuti zítra rozchodit.

Jako intermezzo vložím příběh, který jsem cestou vyslechla od jedné souputnice:

V roce 1993 zakopala spolu s přáteli v okolí Třístoličníku čtyři veselé láhve (rum, vodka, fernet, šampaňské) s úmyslem vykopat je po splnění předsevzetí, které si dali – totiž postupně obejít po hranicích v tom roce nově vzniklou Českou republiku. Vyfotili si místo a stromy, pod nimiž svůj tekutý poklad zakopali a roky využívali každou příležitost k plnění daného úkolu.

Nadešel rok 2007 a bylo stanoveno, že zjara se uskuteční slavnost „vyzvednutí“ – jenže v lednu přišel orkán Kyrill a fotky byly k ničemu. Hledači ale jídali vtipnou kaši, a tak nakonec všechny čtyři neporušené láhve opustily útroby země a nakrátko spatřily sluneční světlo – útroby lidské byly však jejich konečná.

Nejlépe prý po těch letech chutnalo šampaňské…

P.S. Ona skupina už prý zase něco zakopala, tentokráte kdesi na Trojmezí u Hrčavy.

Pátek 26. srpna 2011 byl věnován putování po trase vimperské větve bývalé Zlaté stezky – úseku z Vimperka do Strážného. Je dostatečně známé, že obchodní stezka zvaná Zlatá měla několik větví, po nichž proudilo do Čech zboží z Pasova (ale i v opačném směru): prachatická, vimperská, kašperskohorská Zlatá stezka nabyly svého významu ve 13. a 14. století, pravděpodobně však se těchto tras využívalo od pradávna (první písemná zpráva o celních poplatcích na stezce je z 11. století) – největší rozvoj obchodu nastal ve století šestnáctém, kdy např. Prachaticemi procházelo až 1200 soumarských koní týdně. Hlavním dovozním artiklem byla sůl, ale proudilo k nám i jiné zboží, po stezkách přicházeli lidé, s nimi vědění, kultura… Výraz „soumar“ značí jednak nákladního koně, ale i sedláka, který se věnoval přepravě zboží. Soumarští dopravci se kvůli bezpečnosti sdružovali do karavan, denně urazili s nákladem až třicet kilometrů (turisté dovedou ocenit ten výkon v horském terénu!), při obchodních trasách vznikala prosperující městečka.

Třicetiletá válka způsobila úpadek obchodu, protože se cesty staly kvůli loupeživým bandám nebezpečné, provoz postupně ochaboval, až počátkem 18. století ztratila Zlatá stezka svůj význam zcela.

Trasa: Vimperk – Korkusova Huť – Arnoštka – Kubova Huť – Horní Vltavice – Havránka – Žlíbky – Kořenný – Strážný = 24 km

po Zlaté stezce z Vimperka do Strážného 26.8.2011

Náš vlak odjížděl z Volar v 8:44, vystoupili jsme na zastávce na okraji Vimperka (strážní hrad Winterberg byl postaven v polovině 13. století k ochraně obchodních cest a postupně kolem něj vzniklo významné město) a po žlutě značené cestě jsme se vypravili po trase bývalé obchodní Zlaté stezky na jih ke hranicím. Byl prý jeden z nejteplejších dnů v roce, ale naše putování se naštěstí vinulo převážně zalesněnými svahy – nejdříve jsme se krátce zastavili v idylicky vyhlížejících osadách Korkusova Huť a Arnoštka a připomněli jsme si jejich sklářský původ, pak jsme při stálém, nikoliv však nelítostném stoupání dorazilii ke Kubově Huti, kde na nás čekali pohostinní pořadatelé s pojízdnou osvěžovnou.

občerstvovací stanice na trase

I Kubova Huť byla původně založena jako sklárna – v roce 1728 dal majitel panství Adam František Schwarzenberg svolení ke stavbě, pojmenované Gubova huť podle tehdejšího zámeckého hejtmana, ale sklárna vyráběla jen pár let, pro svoji nerentabilnost byla zrušena. Význam Kubovy Huti vzrůstal opět od roku 1899, kdy sem byla sedlem mezi Boubínem a Obrovcem přivedena železnice spojující Volary s Vimperkem.

My jsme však dnes nechali nejvýše položené nádraží v Česku (995 m n. m.) bez povšimnutí a lačně jsme spěchali k Horní Vltavici, kde se podle sdělení v propozicích podávala v místní restauraci gulášová polévka. Byla dobrá a přišla vhod, po požití a zklidnění jsme se opět začali zajímat o historické záležitosti – přišli jsme k mostu přes Vltavu, kde býval brod, využívaný soumary putujícími z Pasova přes přechod Kunžvart do Vimperku.

Tady je celkový pohled na Horní Vltavici, možná se vám podaří na obrázku zahlédnout vysokou konstrukci mostu přes Vltavu.

Horní Vltavice

Stoupali jsme po svahu a klesali na mysli – výstup k bývalé osadě Havránka se táhl a neměl konce: i když zdejší krajina by byla v soutěži líbeznosti na špici žebříčku, už jsme chtěli raději zažívat sestup ke Strážnému.

Všechno trvá až se ztrhá – i naše cesta začala konečně klesat a navíc ty výhledy!

po trase Zlaté stezky ke Strážnému

Minuli jsme několik kamenných zastavení a křížů, které přežily kritická léta padesátá a blížili jsme se ke konci denní trasy. Dnešní městys Strážný byl vybudován pravděpodobně ve 13. století v sedle při vysoce frekventované dopravní tepně Zlaté stezce pod strážným hradem Kunžvartem a dostal stejné jméno. Zatímco hrad je nyní v rozvalinách, městečko v padesátých letech minulého století přejmenované podle blízkého, přes tisíc metrů vysokého vrchu Strážného, prosperuje po pádu železné opony více než dobře, to je vidět na každém kroku. Dnešní Zlatá stezka vede jistě přes místní Casino…

Jen kostel svaté Trojice, zbořený v hraničním pásmu před padesáti lety jako nepotřebný, už nic nezachrání – zbylo jen pietně upravené místo.

místo, kde stával kostel sv. Trojice

Zbytek času do odjezdu autobusu v 18:05 jsme využili po denní štrapáci k pohodovému a zaslouženému odpočinku na trávníku v centru Strážného. Zakrátko jsme ale prožili chvíle vzrušení a zmatků při zjišťování, zda v Lenoře, kde nám řidič oznámil, že nejede do Volar a že si máme vystoupit, zastihneme nějaký další spoj či budeme muset pěšky ještě osm kilometrů do Volar.

Odjeli jsme! Tak skončil druhý den, dá se říci náruživého šumavského pěšího putování, při němž se nehledí na námahu a únavu – bodují jen zážitky.

V sobotu 27. srpna 2011 probíhala poslední etapa pochodu a gradovala atraktivnost cílů – účastníci směřovali ke dvěma nejvyšším vrcholům tvořícím charakteristickou siluetu nad horským městečkem Volary – na Bobík (1264 m) a Boubín (1362 m).

Trasa: Volary ČTZ – Meindlova Pila – Bobík – Boubín MTZ – Kubova Huť = 21 km (+ 2 km k ubytovně)

z Volar na Boubín a do Kubovy Huti 27.8.2011

Ráno jsme ve Volarech nastoupili na červeně značenou cestu a ta nás spolehlivě vedla lesnatými svahy vzhůru k Boubínu. Noční déšť přinesl změnu počasí, s přibývajícími výškovými metry jsme sahali do batohů pro větrovky. Cesta se dá charakterizovat jedním slovem: choďák. A tak jsme si povídali, relaxovali a užívali Bobíků – názvy TIM z těchto míst: Pod Bobíkem, Bobík, Sedlo pod Bobíkem, Malý Bobík. A tak jsme se Pod Bobíkem na bobíku vyfotili:

na bobíku Pod Bobíkem

Na svahu hlavního hřebene mezi Bobíkem a Boubínem je Milešický prales, kousek od něj, Na Křížkách, čekali naši milí pořadatelé s rozsáhlou nabídkou nápojů, ze které jsme si snadno vybrali – můžete hádat, co. Osvěženi a rozveseleni jsme před výstupem na Boubín odbočili po zeleně značené cestě, abychom uviděli loveckou chatu Zámeček, která byla v roce 2000 obnovena podle dobových fotografií.

lovecká chata Zámeček pod Boubínem

Původní chatu nedaleko od Boubínského pralesa, chráněného už od roku 1858, nechal v roce 1902 vybudovat kníže Adolf Schwarzenberg pro vzácné hosty, jež sem zval na honitby; v roce 1905 byla přistavěna dřevěná kaple sv. Huberta, též obnovená v roce 2001.

kaple sv. Huberta pod Boubínem

V těchto místech jsme se setkali s krnovskou turistkou, s níž jsme se poznali na MiniEuroRandu – bylo to milé shledání a následující fotkou zdravíme ostatní krnovské přátele.

milé setkání s krnovskou turistkou

Pro výstup na vrchol Boubína jsme si vybrali severní (pohodlnější) cestu. Dřevěná rozhledna byla zde postavena v roce 2004, je 21 metrů vysoká a na výhledovou plošinu je třeba vystoupit po 109 schodech.

rozhledna na Boubíně

Pohled z vrchu byl zpočátku velmi dobrý, ostrý, ve vzduchu bylo napětí z blížícího se deště, krajina se postupně zahalovala a my jsme byli svědky nádherného přírodního divadla.

z rozhledny na Boubíně 1

z rozhledny na Boubíně 2

z rozhledny na Boubíně 3

Myslím,že tahle fotka našich přátel z KČT Tesla Jihlava, pořízená na boubínské rozhledně, se dost vydařila:

přátelé z KČT Tesla Jihlava

A pak, protože nic není zadarmo, jsme ťapali v hustém a protivně studeném lijavci (ale dobře vybavení ochranným oblečením) pět kilometrů dolů do Kubovy Huti. Tam nás nejdřív zajímala hospoda, kde jsme si dali svařák, abychom dopřáli duchu vzlet a zahřáli tělo i zmrzlé ruce, teprve pak přišlo na řadu nádraží, kterému jsme včera kvůli gulášovce ve Vltavici nevěnovali ani pohled. Než nás vláček svezl z téměř tisícimetrové výšky dolů do Volar, přestalo lít, a když jsme šli na pořadatelskou základnu skládat účty, jen normálně pršelo.

v cíli etapového pochodu

Na našich startovních průkazech byla všechna potřebná kontrolní razítka, čímž se zjistilo, že jsme prošli trasy podle návrhu pořadatelů, a tak celkový počet kilometrů ušlapaných za tři dny při DEP Krajem pětilisté růže 2011 činil 81 km. Dostali jsme tedy pamětní diplomy a medaile, které pro nás mají nezanedbatelnou cenu.

účastníci akce přebírají diplomy a medaile

Krumlovští pořadatelé mají už teď naprosto jasno v tom, kde a kdy se bude odehrávat příští setkání, tedy 44. ročník třídenního putování Krajem pětilisté růže – v Rožmberku od 29. srpna do 1. září 2012. Dostali jsme příslušné propozice, a tak ani nemůžeme být smutní z toho, že něco končí, protože už teď nové začíná!

obě strany se ujišťují, že za rok zase!

Večer jsme strávili v krásném sále kulturního domu na turistickém bále, kde hrála příjemná hudba a obklopovali nás lidé milí našim srdcím. Od ředitelky pochodu paní Libuše Kuchtové, MT, jsme se při závěrečném hodnocení dozvěděli, že se zúčastnily tři stovky turistů (z Jihlavy nás přijelo 11). Při odchodu se s námi pořadatelé tak krásně loučili, že na jejich srdečnost s vděkem vzpomínám.

Neděle 28. srpna 2011 se přiblížila po protancované noci kvapem, přesto ale neměla být pro nás dnem bez náplně – měli jsme plány, co všechno chceme v tomto kraji ještě vidět…

Nejdříve volarské menhiry, které jsou na výšině nad městem od roku 2007 a v informačním letáčku jsme se dočetli, že jsou to skutečné, několik tisíc let staré menhiry, které živořily kdesi v Krušných horách, hrozila jim zkáza, a tak byly převezeny sem, rozmístěny nikoliv náhodně, ale podle postavení slunce v různých obdobích, čímž je prý jejich energie zapojena do okolní krajiny.

volarské menhiry

Zdejší krajina je ovšem poznamenaná i tragickým osudem 95 židovských žen, účastnic pochodu smrti v roce 1945, které ve Volarech nalezly smrt a jsou pochovány na místním hřbitově.

hroby účastnic pochodu smrti

Nemohli jsme vynechat ani Naučnou stezku po trase bývalé Zlaté stezky,

část trasy Zlaté stezky ve Volarech

která vede kolem vrchu Kamenáč

Zlatá stezka

a jsou na ní i zajímavě řešená dioritová zastavení křížové cesty z 19. století, v současnosti obnovované.

zastavení křížové cesty

Při tom všem jsme obdivovali spanilou krajinu v okolí Volar, která teď už byla i naší krajinou, neboť jsme ji prošli a nalezli v ní zalíbení…

okolí Volar

Poté jsme nemohli minout muzeum, umístěné ve dřevěném domě alpského typu a dobrým obědem v dobré restauraci U potůčku jsme ukončili pobyt ve Volarech.

Odjeli jsme na parkoviště pod vrchem Libín (1096 m)

okolí vrchu Libína

a po dvou kilometrech chůze modře značenou stezkou jsme byli před 27 metrů vysokou kamennou rozhlednou, jejíž vyhlídková plošina byla po vystoupání 138 schodů naším cílem.

rozhledna na Libíně

Byla to dobrá volba, krajina pod námi se otevřela a nechala se obdivovat.

pohled na Prachatice

z rozhledny na Libíně

Procházka Prachaticemi a prohlídka muzea – to byly opravdu sváteční chvíle, které si chceme rozhodně zopakovat v době, kdy budeme mít víc času. Zařadím pár obrázků pro potvrzení pravdivosti mých slov.

centrum Prachatic

všechny domy jsou opravené

muzeum v Prachaticích nás nadchlo

ještě jednou Prachatice

Bude-li ještě teď někdo mít chuť přečíst si o putování Krajem pětilisté růže v roce 2008 v Českém Krumlově a v Nových Hradech v roce 2009, je možno kliknout.

Rok 2010, kdy se konalo putování v okolí Frymburka, podle slibu časem doplním.

4 komentáře - “Krajem pětilisté růže – Volary”

  • Jarka Boudná says:

    DikTak jsem se zase prošla místy, které jsem absolvovala se svými přáteli. Kromě Prachatic jsme vše navštívili a tak jsem si náš pochod zase obnovila. Jen jsme nešli přes Plešné jezero, neboť tenkrát byl nahoře ještě sníh a sestup byl zakázán. Jen jsem byla trochu zklamaná, jak tam na Třístoličníku vypadá příroda. Ale doufám, že si své místo na zemi vybojuje. Dík. Jarka

  • Jarda Vála says:

    Zase jednou lituji,že jsem tam nebyl. Z množství krásných fotek a procítěného textu vystupuje jedna (pro mě)zásadní informace: příští ročník se nebude krýt s naším pochodem Cestami Jaroslava Haška, takže se (snad) zúčastním…

  • Milá paní Foistová,radujeme se – jednak z Vašeho komentáře, jednak z putování, které jste pro nás všechny připravili
    :-))
    Nashledanou, M+M

  • Marie Foistová says:

    Krajem pětilisté růže r.2011Vážení přátelé,děkujeme za překrásné vyprávění a fotografie z putování Krajem pětilisté růže,tentokrát z Volar.Vaše profesionální shodnocení celého pochodu na mně udělalo obrovský dojem.Děkuji Vám ještě jednou a těším se na další společné shledání.M.F.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist