Z Rantířova přes Vysokou a Hosov do Horního Kosova

Vycházka v rámci jihlavského katastru – procházíme pěšinami, které jsme kvůli turistické neposednosti a touze po rozletu do daleka v minulosti trochu zanedbávali.
Den okořeněný zážitky ve veřejné dopravě.
Čtvrtek 18. března 2021

V 10:37 jsem na jihlavském hlavním nádraží nastoupila do vlaku, abych dojela na místo srazu do Rantířova. Stalo se něco neuvěřitelného – ten vlak byl skoro jako taxík – jela jsem v něm úplně sama a trochu mě to rozhodilo! 🙂
Na městském nádraží však pár lidí přistoupilo, za pár minut jsme byli v Rantířově – v noci a ráno silně sněžilo, až vánice, proto jsem si vzala pohory. Ty moje ovšem kloužou, a jak jsem vystupovala z vagonu, na schůdcích se mi boty smekly, naštěstí jsem kolizi ustála, ale mohlo jít o velký karambol z dost vysokých schůdků na peron. Takže jsem k Ivě přišla otřesená. 🙂
Jinak už vše bylo v absolutní pohodě – nádherné počasí, sice jen asi 5°C, ale mírný vítr a skvělá viditelnost. Slunce se tužilo, příroda poskytla, co mohla, Iva vymyslela trasu:
Rantířov ŽTZ – hájenka Hosov – po Jihlavském okruhu směrem na Vysokou – vycházka po loukách, kde bývají běžecké stopy – Vysoká – neznačenou cestou do Hosova – kolem místa, kde se staví nové obchodní centrum k Hornímu Kosovu, kde jsme se rozdělily a Iva pokračovala přes Rantířov do Vyskytné, já na autobus do Horního Kosova = Iva došla domů po 21 km, já jsem měla trasu kratší, 18 zážitkových kilometrů. 🙂

Zpočátku jsme se z Rantířova vydaly oklikou po neznačené cestě, protože ŽTZ, která vede lesem, je nyní v dezolátním stavu – výhledy ze svahu nad obcí byly krásné, na blankytně modré obloze se čechraly bělostné mráčky. Šly jsme kolem památníčku na jednoho z obyvatel Rantířova (na vedlejší cestu nedaleko svého domu jel vyzkoušet novou silnou motorku a řidič, který se tam napletl, mu nedal přednost).

Většinu fotografií zařazených v tomto článku mi laskavě poskytla Iva Svobodová, já jsem se pokusila udělat jen čtyři z nich. 🙂
U rybníka Dolní Bradlo jsme v chatové osadě přešly na ŽTZ, vzpomněla jsem na Mirka u borovice vedle chaty, kde namaloval před lety značku – ještě byla viditelná.
U Hosovské hájenky jsme přešly hlavní silnici a pokračovaly po ŽTZ do kopce směrem Vysoká – v lese zmar k nepoznání, jen cesta Hosov–Vysoká, která byla vždycky velmi špatná (jezdili jsme tudy s Mirkem na kole), je teď opravená.

U rybníčka před obcí Vysoká jsme opustily značku a šly po pěšině vzhůru na louky, kde v zimě bývají běžecké upravené stopy.

Vykácený les ztěžoval přístup, ani nejmenší pěšina nezůstala, ale zvládly jsme to a dostaly se kolem lesní studánky na nádherné louky s dalekou viditelností – místní chataři tam v příhodném místě vybudovali sezení, tak jsme posvačily a prošly tím božím krajem až k vrcholu Vysoké (665 m).

Ze svahů kopce Vysoká jsme sestoupily do vesnice stejného jména – většina obcí v tomto regionu vznikala v polovině 13. století v souvislosti se stříbrnou horečkou, která tehdy kraj opanovala.

Za Vysokou jsme na rozcestí opustily žlutou značku, zastavily se u Zikmundovy studánky a stoupaly do kopce, na kterém vznikaly hosovské usedlosti.

Než jsme došly do Hosova, počasí znovu ukázalo vlídnou tvář.

S touto krásou v očích jsme pokračovaly z kopce dolů k hlavní silnici, přes ni na polní silničku k Hornímu Kosovu.
Užasly jsme nad rozlohou obchodního centra, které tam vzniká – gigant. Nedovedu si představit, že bude plné nakupujících.

U silnice v Horním Kosově jsme se vydaly každá svou cestou – Iva směrem Rantířov a Vyskytná, já jsem pokračovala ke kapličce v Horním Kosově na autobus, kterým mohu dojet až do Bedřichova na opačném konci Jihlavy.
Přišla jsem na místo a vidím autobus č.3! Stál na zastávce, snaživě a s pokusem o úsměv jsem se k němu rozběhla, řidič mě viděl, ale zavřel dveře, objel mě a zastavil nedaleko na jiné zastávce – aha, řekla jsem si, stál na konečné a start je samozřejmě jinde, tak jsem přičinlivě běžela za ním, sledoval mě. Nastoupila jedna paní, což byl pouze moment, já jsem doběhla ke dveřím, které skoro i s mou nohou zavřel a odjel…
Už dlouho jsem se nesetkala s takovým hulvátstvím stavěným na odiv. Zalila mě vlna vzteku…
Najednou jsem si uvědomila, že si nenechám zkazit nádherný den nějakým zavilým frustrovaným hlupákem a odhodila jsem tenhle příběh do smetí, zašla kousek dál na zastávku trolejbusu, v klidu přestupním spojem objela celou Jihlavu a cestou si v duchu třídila obrázky z vydařeného výletu. 🙂