Teslácký přejezd Jihlavských vrchů

Z Batelova přes Javořici do Telče

16. 1. 2010

Bez přehánění se dá napsat, že tenhle běžkařský výlet byl gustovní, i když na můj vkus odjížděl vlak z Jihlavy trochu brzy (v 7:33 je v lednu ještě skoro tma). Očekávané a tušené radovánky byly příčinou, že jsem nedbala na rýmu a kašel, které jsem si pořídila během dvou letošních prvních lyžařských vyjížděk a vypotácela se z postele rozhodnutá nedbat neduhů a být v centru dění. Moje nadšení bylo o to větší, že naše lyže a botky měly za sebou právě jen ten dvojí výšlap – pořídili jsme si totiž nové, a tak jsme jim chtěli ukázat nejvyšší vrchol Vysočiny, neboť jen to nejlepší bylo pro ně dobré. Během cesty do Batelova přistupovali kamarádi, až nás v cílové stanici bylo 26, což svědčí o popularitě přejezdu Jihlavských vrchů. Původně byla akce dvoudenní a pořádal ji odbor Čeřínek, pak ji (ještě v minulém století) převzali turisté z Tesly a rozdělili na dvě jednodenní akce (Javořice, Křemešník).

Aleš a Blanka Čermákovi, naši dnešní průvodci, bydlí v Batelově, celou oblast mají v malíku a umínili si nám ji nacpat do kotníků, slibovali 27 pohodových kilometrů (ale znááme to) zhusta po neznačených, ale prý nejkrásnějších cestách.

Trasa: Batelov – ledopád v Lovětíně – lom u Rácova – Velký les ZTZ – Lovu zdar ŽTZ – U Obrázku – Studánka Páně ZTZ – Javořice – po ZTZ pod Javořici – Březová bouda – Mrhatina – Horní Mrzatec – Lhotka ZTZ – nad Hostěticemi – Luh u Telče – Lipky – Telč = 30 km.

Musím přiznat, že moje nevšímavost k rýmě neubrala nic z její mohutnosti, ale zase jsem do kopce měla příležitost zastavit a ošetřit se a ONA (ne já) se během dne unavila a polevila…

Na mapce vidíte naši trasu na Javořici – zase úplně jiná cesta než loni a hlavně jiný přesunový prostředek! Pohled na mrazivou krajinu příjemně rozehříval a vyvolával spanilé myšlenky, dobrá nálada nám nadbíhala, zakrátko nás dostihla a už celý den neopustila.

Ledopád u Lovětína byl naší první kratičkou zastávkou

a pak jsme následovali A+B, užívali si krajiny a stoupali a stoupali… ta Javořice je fakt vysoký kopec…

Nepovedu duchamorné řeči, z obrázků snad poznáte krásu Javořické vrchoviny, ale nejlepší je zaklapnout špičku boty do vázání a jít, běžet, frčet, ploužit se, plužit, případně lavórovat a při tom všem se rozhlížet … a žasnout…

Známá lesácká chata Lovu zdar nám nabídla otevřené dveře, za nimi lavice, a tak jsme využili příležitosti ke svačince a k posilujícímu doušku slivovičky. S přibývající výškou přibývalo sněhu, našeho potu, ale i atraktivity prostředí.

Od Studánky Páně šlo do tuhého, naštěstí stoupák jen půlkilometrový, takže moje duše navzdory okolním posvátným místům neopustila mé hříšné tělo a já jsem vyfuněla na vrcholovou planinku, spolu s ostatními zažívala ten radostný pocit uspokojení z dosažení cíle a ignorovala silný ledový vítr, který se přes vrcholek (pacholek!) proháněl. Zdaleka jsme tu nebyli sami, krásné stopy uprostřed hustých javořických lesů lákají – a nezajít na vrchol, to se nesluší – i když dneska bylo k mání pouze tohle podívání:

Čekala nás druhá část trasy s cílem v Telči:

Při sjezdu po zelené TZ jsem měla smíšené pocity – zaléval mě pot a zároveň mě mrazilo – moje sjezdové umění zdaleka nestačilo na svah s hlubokým sněhem, a tak jsem se místy musela zase zabývat svojí rýmou – plužila jsem a ploužila se a nakonec jsem se ve zdraví dostala do trvale udržitelné a záchovné polohy.

Cestou jsme se domluvili, že nepřipadá v úvahu nestavit se v hospodě ve Lhotce.

Předtím nás ale čekal ještě jeden „drsný“ sjezd přes Mrhatinu k Hornímu Mrzatci, po něm líbezný pohled na letní tábor zakletý do zimního spánku

 

a pak už dva velké hrnky výborného čaje v hospodě ve Lhotce, polidštění a popovídání se známými, a následně sedmikilometrová cesta do Telče k vlaku. Ze závěrečného úseku už nemáme fotky, ani z telčské hospody Na Kopečku, kde jsme trávili čas do odjezdu a kde se nám při pojídání řízku rozlohy „Velký pařezitý“ dělaly boule za ušima… Od Míly Bradové z pořádajícího odboru Tesla jsme dostali pamětní list a věru jsme měli co ukládat do paměti…

Myslím, že na závěr přijde vhod veršované přání pana Karla Holuba, adresované nám všem:

V novém roce ať se máme

dobře aspoň trochu,

úspory ať nedáváme

jen tržnímu hrochu.

Zploštit život na prachy jen

nemá konec slibný.

V tržní džungli zůstávejme

hlavně LIDMI.  LIDMI!