15. 1. 2011
Z batelovského Vršku přes Javořici do Telče
Myslím, že nebylo vůbec na škodu, když jsme se vypravili po čtrnácti dnech zase na Javořici. Tentokráte z Batelova, kam jsme dojeli zrána vlakem. Přátelé z KČT Tesla Jihlava dělají každoročně buď přechod či přejezd Jihlavských vrchů. Loni jsme téměř stejnou trasu projeli na běžkách, letos jsme museli, stejně jako v roce 2009, kvůli nedostatku sněhu pěšky.
Naši průvodci A+B Čermákovi a Míla Bradová nám nedali vůbec čas na aklimatizaci, hned zpočátku byla KPB! (kulturně-poznávací bomba) Zavedli nás totiž na 631 metrů vysoký kopec nad Batelovem, kterému se říkávalo Vršek. Nejdříve jsme prošli kolem křížů
a po pár stovkách metrů jsme stáli před malebnou skalkou, na jejímž vrcholovém kameni sedával mladý Karel Havlíček (1821–1856) a skládal jednu ze svých prvních básní, kterou nazval Dumka na batelovském vrchu.
Malý Karel jezdíval pravidelně do Batelova na prázdniny za svojí tetou, později, když vstoupil do kněžského semináře, spřátelil se se zdejším farářem Slavíkem. Dumku, mladický afektovaný výkřik nad zkázou národa, psal prý o prázdninách v roce 1841, na podzim pak pro nepřekonatelné názorové rozdíly vystoupil ze semináře – a dál už to všichni známe… (kola hrčí, trubky vřeští…)
Ke stému výročí narození národního bouřliváka byla na toto romantické místo v lese instalována pamětní deska a od té doby se Vršek jmenuje Havlíčkův vršek.
Možná, že byste snesli první dvě sloky Dumky (celkem je jich pět)
DUMKA NA BATELOVSKÉM VRCHU
Umírá slunéčko, umírá,
když padá za hory do Němec, umírá:
Šumava naše zkrvácená
toužebně za sluncem do Němec pozírá.
Klekání nad námi doznívá,
klade se navěky do hrobu vlast šírá;
od řeky k řece, z hradu k hradu
mlha se smutkovým závojem prostírá.
Závěrem celkový pohled na skalku – máme štěstí, že jsme tu v zimě, přes olistěné křoví bychom nic neviděli.
Ještě dříve než tu sedával mladý básník, budoucí žurnalista a satirik, měl tu svůj operační prostor čert, který většinu zdejších balvanů odnesl na stavbu Čertova hrádku na Čeřínku – zachoval se tu prý po něm balvan s otvorem, kterému se říká Čertovo kopyto či Čertův kočár. Nic takového jsme tu neobjevili, ale při pobytu na tomto tajemném a odlehlém místě jsem si vystavěla kostrbatou konstrukci o tom, že třeba čert, který nikdy nespí, tu příliš extrovertnímu adeptu kněžství nasliboval věnec vavřínový…
Dnešní trasa: Batelov – Vršek – Lovětín – Javořice – Lhotka – Telč = 27 km
Mírným klesáním jsme se dostali do údolí k Lovětínu a obhlédli hubený, povadlý a při teplotách kolem nuly smutný ledopád.
Pak už před námi byla pohodová cesta s přáteli – každému přeji ten zážitek, který nezevšední – jít ve kterékoliv roční době krajinou a dívat se…
Javořice, která už se zbavila ozvěny silvestrovských tisíců párů nohou, nás přijala vlídně jako opravdová matka vysočinských hor a pobídla sluníčko ke zvýšené polední aktivitě, takže jsme si užili světlou slavnostní chvilku při předávání krásných tesláckých účastnických diplomů.
Lesy pod Javořicí jsou zásobárnou vody, prameny ani studánky zde nejsou vzácností. Jedno spanilé místo Mirek zachytil:
S každým metrem, sestoupeným po hooodně klouzavých lesních cestách níž, přibývalo sluníčka a výhledů a taky naděje na teplý čaj v hospodě ve Lhotce…
Očekávané se stalo skutkem – poseděli jsme při polévce, čaji a jiných dobrotách ve vzájemné shodě a pak už před námi byla jen závěrečná sedmikilometrová cesta do Telče, kde jsme museli stihnout vlak s odjezdem v 18:04.
Zde jsou účastníci „po přechodu“:
Podíváte-li se na mapu, uvidíte, že jsme prošli hezký kus česko-moravského pomezí, a tak jsme se, jako každý rok, odměnili v telčské restauraci Na Kopečku řízkem, který odpovídal našemu pěšáckému výkonu.
Snad nebude příliš troufalé, když řeknu, že blažený stav duše a těla, který jsme na konci cesty zažívali, byl asi ten, který staří Řekové označovali slovem kalokagathia. No vida, co po tolika stoletích může člověka na Vysočině potkat!
Ahoj Jardo,jsme rádi, že jsme Tě inspirovali k "cestě vzhůru" na Vršek a že jsi objevil ještě jiný přístup :-)). Těšíme se, že si o tom počteme v Turistovi. Využívám příležitosti a děkuji za propagaci Vysočiny v tak prestižním časopise.
Těšíme se brzy nashle v pohorách :-))
Chtěl jsem nedávno jít ve Vašich stopách, ale protože jsem je nenašel, vyrazil jsem po žluté značce. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, že je třeba včas z ní odbočit, takže jsem si trošku pobloudil. Ale koneckonců všechny cesty vedou na Vršek, jenom není třeba všechny prozkoumat. Díky, že nepíšete přesný itinerář, občasný kufřík k turistice patří…
jv
:)))