PostHeaderIcon Seminář vedoucích a cvičitelů turistiky v oblasti KČT Vysočina pořádaný v Pacově

Víkend v nejzápadnější části Českomoravské vrchoviny
12.–13. října 2013

Loni oslavila oblast KČT Vysočina  20. výročí svého založení. Od roku 1993 se pravidelně vždy v říjnu sejdou turisté z celé oblasti na semináři, při kterém se dozvědí novinky z ústředí, z oblasti, ale především zprávy o činnosti a plánech svých kamarádů na Vysočině. Navíc jim turisté z pořádajícího odboru představí nejzajímavější turistické cíle v okolí.

V sobotu 12. října 2013 ráno se na turistickou základnu KČT Pacov sjelo 66 účastníků ze 14 odborů KČT Vysočina, ubytovali se v zařízení, které za léta vybudovali jejich pacovští kolegové a po chvíli už byli připraveni vykročit na některou z navržených tras.

Skupinku osmi turistů, ve které jsme byli i my, převezli pořadatelé autem do Lukavce, odkud jsme se vydali po zeleně značené Sovově naučné stezce do Pacova.

Těmito místy chodíval často básník Antonín Sova (1864–1928), rodák z Pacova, který se jako dvouletý přestěhoval s rodiči do Lukavce, kde po pacovském působení začal jeho otec učit a současně byl regenschorim. Po příchodu do nového místa bydlela rodina učitele v pavilonu Hříbek v zámeckém parku, protože ve škole, kde byl učitelský byt, nebylo místo – tam se uchýlili ti, kteří po nedávném požáru města přišli o střechu nad hlavou.

Že to bylo prostředí, které blahodárně působilo na duši budoucího básníka, o tom nelze pochybovat. Ještě dneska, a to už si můžeme bývalou slávu a eleganci místa jen představovat, vybízí park k procházkám a má co nabídnout.

Zdejší zámek byl postaven v polovině 14. století jako vodní tvrz, v 18. století byl barokně upraven a obklopen anglickým parkem. Dějiny se s ním ale nemazlily, proto dnes vypadá hodně unaveně, dočetla jsem se, že prý snad se začíná v jeho prospěch něco dít.

V pavilonu Hříbek je památník Antonína Sovy, bohužel bylo zavřeno, přesto jsem byla spokojená, že po letech jsem znovu nakoukla – ocenili jsme snahu udržovat toto poetické místo v mezích možností co nejlíp.

Lukavec má v současnosti asi 1 200 obyvatel, z nichž mnozí nalezli zaměstnání ve velkém dřevozpracujícím závodě – lesy v okolí vrchu Stražiště jsou bohatým zdrojem suroviny. Protože jsme byli na začátku trasy, zašli jsme v Lukavci jen do kostela sv. Václava a nedočkavě vyrazili po zeleně značené stezce směrem k Pacovu.

Trasa: Lukavec – Stražiště – Bratřice – Pacov = 13 km

Nejzápadnější část Českomoravské vrchoviny má své charakteristické znaky – z náhorní plošiny s výškou kolem 600 metrů vystupují zalesněné oblíky, z nichž ten nejvyšší, který udává ráz celému regionu, dosahuje výšky 744 metrů – je to Stražiště, na jehož svah jsme asi po pěti kilometrech přibyli a začali očima hladit půvabnou paseku s barokní kaplí sv. Jana Křtitele a studánkou, samozřejmě že s léčivou vodou. Ona vlastně každá zdravá voda je léčivá…

Léčivý pramen objevil v roce 1673 pacovský občan a záhy sem začali lidé putovat – dobrý důvod k postavení kaple, i když  se o ni někdy lidé nestarali pečlivě, nyní je ve vážnosti.

Na vrcholku kopce se tyčí televizní vysílač – jen ten vidí do krajiny, příchozí nikoliv. Zato s odstupem je na Stražiště hezké podívání.

Mířili jsme do Bratřic a moje podvědomí neodbytně skandovalo: Jan-Jeník-z Bratřic – češtinářka by ze mne měla radost, že si po tolika letech vybavuji to jméno – konkrétně ale ani ťuk! Naštěstí jsem si na infotabuli přečetla, že Jan Jeník z Bratřic (1756–1845), národní buditel a sběratel lidových písní, udělal pro českou kulturu hodně – zaslouží si tedy zase pro dalších šedesát let místečko v mé paměti. 🙂

Pomalu jsme se přesunuli do mělkého údolí, kterým si vyhloubila cestu říčka Trnávka – přešli jsme ji po skvostné kamenné lávce, štíhlém a neopracovaném kameni, opravdovém přírodním klenotu.

Sovovými sady jsme se dostali do centra města a spěchali na turistickou základnu, neboť se blížila hodina zahájení odborného semináře.

Hodinka při zajímavých zprávách čile uběhla a lahodné řízky v místním hotelu, kam jsme chutě zaběhli, snesly ta nejpřísnější měřítka. Po večeři pokračovalo školení, pak jsme se ponořili do historie právě probíhající akce: členové audiovizuálního studia BRAJA vytvořili dokument, ve kterém nás provedli těmi semináři, ze kterých v minulosti vznikly fotky a šoty. Seřadili je systematicky, vkusně a nápaditě, doprovodili svižným, informativním a vtipným komentářem, což jsme ocenili, a jistě ocení i historikové, kteří se jednou budou činností KČT v naší době zabývat. 🙂  Jistě jim, stejně jako teď nám, přijde vhod i prezentace věnovaná přípravě a vzniku kalendáře turistických akcí KČT VYSOČINA.

Následná rozprava ve skupinkách se protáhla hluboko do noci, a tak se v neděli ráno 13. října nevstávalo právě radostně – inkasovali jsme však odměnu: počasí ukázalo přívětivou sluneční tvář, a tak jsme po snídani absolvovali bez zbytečných odkladů stolovou a papírovou turistiku,

abychom si užili slibované komentované vycházky po Pacově. Pozorně jsme však vyslechli povídání místopředsedy ústředí KČT Ing. Jaroslava Šlechty o provozu chat v majetku klubu a  výstavbě Bezručovy chaty na Lysé hoře – přispíváme na ni finančně při akcích Vystup na svůj vrchol a důvěřujeme tomu, že v roce 2015 bude stavba dokončena.

Shromáždění turisté potvrdili návrh členů oblastního výboru KČT, aby Jaroslav Šlechta kandidoval v nadcházejících volbách na předsedu KČT.

Komentovanou vycházku po Pacově vedli stejně jako včerejší trasu na hrad Kámen turisté z místního OKČT paní Dana Štolbová, Jana Jírová a Vlastimil Valerian – a ráda říkám, že se povedla! Z okraje města, kde je turistická základna, nedaleko níž je osmiboká barokní kaple sv. Anny postavená prý nad zázračným pramenem,

jsme mířili do centra a naši průvodci průběžně upozorňovali na objekty, které by návštěvníkovi Pacova neměly uniknout – samozřejmě se často objevovalo jméno Antonína Sovy (1864–1928), jehož životní pouť tu začala i skončila, a kterého si tady velmi považují. Většinu pracovního života sice prožil básník v Praze (byl ředitelem městské knihovny), ale často a rád se do Pacova i do Lukavce vracel a tento kraj byl jeho věčnou inspirací. Na domě, kde Antonín Sova zemřel, je pamětní deska:

Podle písemných pramenů nastává rozvoj Pacova, který má dnes asi 5 000 obyvatel, na přelomu 13. a 14. století, kdy se kolem hradu, před časem vybudovaného Hronem z Pacova, začínají trvale usazovat lidé. Ve stejné době byl vystavěn chrám sv. Archanděla Michaela – současnou podobu získal přestavbou ve druhé polovině 15. století:

Náměstí Svobody, mírně stoupající do návrší ke straně, kterou zabírá zámek, jen zčásti odtud zacloněný chrámem, ohromí příchozího svou vznešeností – jistě k tomu přispívá i socha sv. Václava, která přitáhne pozornost dříve, než se začne člověk věnovat systematickému zkoumání těch nádherných historických objektů.

Pískovcová socha knížete Václava doprovázená na podstavci reliéfy dalších patronů české země (sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Anežka a sv. Ludmila) sem byla místními vlastenci umístěna na počátku 20. století, více jak deset let před vznikem ČSR; jejím autorem je sochař Zdeněk Vondráček.

Vstupujeme do dvoulodního chrámu sv. Anděla Michaela,

obdivujeme elegantní osmiboký pilíř podpírající klenbu

a hledáme náhrobek Hrona z Pacova, zakladatele zdejšího hradu, a tedy i města. Náhrobní kámen je z doby kolem roku 1300.

Protože obloha připravila fotografům skvělé pozadí, nebylo je možné odtud dostat,

ale teprve jsme byli na začátku trasy po pacovských zajímavostech, čekal nás zámek, který vznikl v 16. století přestavbou z původního hradu.

V 18. století byly budovy upraveny pro klášter bosých karmelitánů, za kterých přestavěl objekt, včetně zámeckého kostela sv. Václava, Kilián Ignác Dientzenhofer, za josefínských reforem byl však církvi tento majetek odebrán. Od roku 1947 do 1992 tu sídlila armáda, po nedávné rekonstrukci, kterou provedlo město, jemuž objekt od roku 1997 patří, vše svítí novotou.

Stoupáme k němu po schodech a ohlížíme se zpět na náměstí:

Ve druhé polovině 19. století bývala v jednom křídle zámku škola, kde učil otec Antonína Sovy – básníkovým rodným domem je tedy zámek. Ve třicátých letech minulého století byla na terasu umístěna bronzová socha, kterou spolufinancoval syn Antonína Sovy, Jan.

Kvůli vztahu svého otce k těmto místům se rozhodl věnovat JUDr. Jan Sova jeho osobní i literární pozůstalost pacovskému muzeu a na své náklady vybudoval pomník v městských sadech, které teď nesou básníkovo jméno. Navštívili jsme park již včera cestou z Lukavce a také dneska nás tam naši průvodci zavedli.

Pamětní deska oznamuje, že je zde uložena urna s jeho popelem:

Antonín Sova napsal na dvě desítky básnických sbírek, z nichž většina básní patří do zlatého fondu české poezie; byl však i autorem prozaickým – napsal asi pět románů, celý život se aktivně věnoval kultuře.
Pacovští s vděčností vzpomínají i na jeho statečného syna Jana, který byl v březnu 1945 popraven v Terezíně.

Naši průvodci se nám ale pochlubili dalšími slavnými rodáky – na náměstí je rodný dům malíře Jana Autengrubera (1887–1920),

opodál, na stěně restaurace Na Panské

je pamětní deska vítězi motocyklových závodů Eduardu Nikodémovi, která sem byla umístěna při příležitosti stého výročí jeho slavného vítězství na stroji značky Puch.

8. července 1906 se jelo první motocyklové mistrovství světa Coupé Internationale na Pacovském okruhu (něco jako dnešní grand prix), v němž zvítězil pacovský závodník Nikodém. Motocyklový sport, ačkoliv byl jeden čas v útlumu, má na Pacovsku stále zelenou –  na okruhu se jezdí veteran rallye, na hradě Kámen se mohou milovníci krásných mašinek pokochat rozsáhlou expozicí jednostopých vozidel.

Neméně pozornosti si zaslouží přírodní zajímavosti – pacovský dvousetletý habr v zámeckém parku je unikátní tím, že boční větve torza původního stromu zakořenily, a tak si osm metrů vysoký strom s obvodem 330 centimetrů vlastními silami zachránil život.

Půvabné prostředí parku doplňují dřevěné sochy vytvořené účastníky sochařského sympozia při známém festivalu Pacovský poledník – při pohledu na ně si uvědomíme, jak nám dřevo slouží ve všech podobách.

Podzimní park se nám předvedl ozářený sluncem, v barvách nepopsatelných, procházka byla doslova léčebná – třeba některé obrázky přispějí k zahojení bolístek:

Naši průvodci nám ale nedopřáli oddechu, stále jsme pod jejich vedením objevovali pozoruhodná místa.

Bohuslav Čermák (1846–1899), knihovník, básník, literární historik a kulturní pracovník byl zdejší rodák.

Z bodu, odkud jsme mohli nahlédnout do historie, jsme popatřili i na přítomnost (či budoucnost) – ta nám ukázala budovu zdejšího domova důchodců a dramatická oblaka nad ní. 🙂

 Zařazením mapky města možná živěji připomenu trasu vycházky:

Okruh, kterým jsme katastr města obcházeli, vrcholil romantickou vyhlídkou na pacovské věže:

Nakonec jsem si nechala všední obrázek s nevšední tematikou – přibližně ve směru, kterým vrhá stín pouliční lampa, prochází pacovský poledník:

Abych se vyhnula zádrheli, našla jsem přesnou formulaci: Pacovem prochází 15.  stupeň východní délky, který je nultým poledníkem pásma středoevropského času.Znamená to, že místní čas je naprosto shodný se středoevropským – do podrobností se nebudu pouštět, zájemci lehce vše zjistí jedním kliknutím na příslušné heslo. 🙂
Naši průvodci říkali, že trasa poledníku byla v některých místech města označena žlutým pruhem, prý je už barva smazána.

Jsem si jistá, že i letošní seminář kromě osvěžení teoretických znalostí potřebných pro úspěšné provozování turistiky a informací o práci všech stupňů klubu přispěl k podrobnému poznání nejen zdejšího kraje, ale hlavně k poznání bohaté činnosti pacovských turistů – zástupci 14 odborů sdružených v KČT VYSOČINA mohou svým kolegům přinést dobré zprávy – a to není málo!

Odjížděli jsme v neděli odpoledne za výběrového podzimního počasí, rychle jsme zapomněli na páteční obavy, když řádil mohutný ledový vítr provázený úporným deštěm – slota se přesunula jinam a turisté si jaksepatří užili dva krásné dny.
Víkend jsme zakončili v Domě kultury v Jihlavě poslechem koncertu Filharmonie Gustava Mahlera. Árie z Mozartových, Verdiho, Donizettiho, Pucciniho, Bizetových a Smetanových oper byly tím nejlepším vstupem do příštího týdne.

Na našem blogu najdete články o šesti minulých ročnících seminářů v oblasti KČT VYSOČINA: M+M Svatošovi2007 Humpolec,  2008 Nesměř, 2009 Štoky,  2010 Čeřínek,  2011 Ředkovec,  2012 Čeřínek.

Někteří čtenáři si možná rádi přečtou báseň Antonína Sovy ze sbírky Ještě jednou se vrátíme, kterou jsem vybrala na úplný závěr.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

3 komentáře - “Seminář vedoucích a cvičitelů turistiky v oblasti KČT Vysočina pořádaný v Pacově”

  • Majka says:

    Dobrý den, vážení přátelé, odkaz jsem poslala svým známým, moc se jim fotografie i komentář libily. Jedna přítelkyně se vztahem k Pacovu by ráda zveřejnila celou reportáž na jejich webu, pokud budete souhlasit, můžete ji kontaktovat????

    Majko, pošlete mi fotky a text zvlášť a my Vám článek vložíme na Celebritytime 🙂 Krásný víkend, Helena

    Helena Váňová
    602 408 355

  • Jaroslav says:

    Vazeni,

    dekuji Vam za ten prispevek, povedl se a to velmi. Z meho prazdninoveho detstvi u babicky v Pacove zustala laska k tomuhle kraji, kam se casto vracim uz pres 70 let. Mnohe pamatuji a casto mi jdou hlavou slova A. Sovy z jeho mne nejmilejsi basne:

    ‚Jeste jednou se vratime, kde prudce kvet vonel, ze svedl nas z cesty, kdyz serivym stribrem tekl nad potoky vecer…‘.

    Mozna, ze ta slova uz neznam tak presne, ale to je Pacov a jeho okoli jak zustava stale v me pameti i tak daleko od domova.

    Srdecne Vas vsechny zdravim a dekuji Vam, moc jste mne potesili.

    Jaroslav

    • Dobrý den,
      nedovedu si představit hezčí poděkování nežli jste napsal, moc si toho považujeme. Vyhledala jsem Sovovu báseň, kterou zmiňujete, a uvádím ji zde, snad potěší nejen Vás. 🙂

      Antonín Sova: Ještě jednou se vrátíme

      Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
      květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
      nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
      kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým.

      A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách
      tak celý podzmem jasný, v tolika hýřících barvách,
      po roztříštěných akordech echa budeme pátrat,
      po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.

      Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu
      tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,
      své větve vysoké, tmavé vykoupá v podzimním slunci,
      svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; –
      to všechno v jediné chvíli, na stezce zešeřené
      a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce.

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist