PostHeaderIcon Seminář vedoucích a cvičitelů turistiky v oblasti KČT Vysočina pořádaný na Čeřínku

Chata KČT na Čeřínku 13.–14. října 2012

O této pravidelně pořádané podzimní turistické akci jsem sepsala tiskovou zprávu, kterou zveřejnil časopis Turista 12/2012 a i-deník vysocina-news 16. 10. 2012, myslím tedy, že její část poslouží pro informaci i čtenářům našich stránek – za oficiální sdělení pak připojím povídání o programu nikoliv „stolovém“.

Chata Klubu českých turistů na Čeřínku byla místem, kam se o víkendu sjeli zástupci třinácti odborů KČT z celé Vysočiny na pravidelném podzimním semináři.
Podstatným bodem programu byly odborné přednášky lektorů MUDr. Jaroslava Šilhana, člena KČT Čeřínek, a Mgr. Jiřího Nováčka z odboru KČT VHT Jihlava – poznatky ze zajímavých lekcí o zásadách poskytování první pomoci při úrazech, o dodržování pravidel bezpečnosti při vysokohorské turistice a pohybu na ledovci předají účastníci semináře ve svých odborech.
Školení bylo zpříjemněno promítáním fotografií z výprav do dalekých zemí, k nimž podal cestovatel Jiří Kočí z KČT Havlíčkův Brod zasvěcený výklad – navštívili jsme s ním Filipíny, Himálaj, Čínu a Srí Lanku.
Napjatou pozornost vyvolalo i sledování videoprezentace z činnosti oblastního výboru KČT Vysočina, v níž její autoři Míla Bradová a František Janeček, členové KČT Tesla Jihlava, zachytili aktivity turistického oblastního sdružení formou, která slouží nejen jako dokument, ale je i skvělou propagací zdravého životního stylu.

Program dvoudenního setkání cvičitelů a vedoucích turistiky připravili členové oblastního výboru KČT Vysočina ve spolupráci s odborem KČT Čeřínek, který je majitelem chaty na 761 metrů vysokém stejnojmenném vrchu blízko Kostelce u Jihlavy. Společně s 59 účastníky semináře tak pořadatelé oslavili obnovení provozu na chatě, která zde byla postavena už v roce 1923 – jejím novým nájemcem je Zdeněk Vlček, který chce navázat na tehdejší dobrou tradici a z Čeřínku opět vytvořit oblíbené místo setkávání ctitelů vysočinské přírody.

Všechno, co mělo býti účastníkům na semináři řečeno, řečeno bylo, tak se teď pojďme věnovat aktivní turistice, která tvořila podstatnou část prvního dne, tedy soboty 14. října 2012. Po příjezdu a ubytování účastníků zastavil před chatou objednaný autobus a odvezl nás na Křemešník, neboť jsme naplánovali výšlap po trase, propojující dva významné vrchy Českomoravské vysočiny a tím umožnili přítomným turistům nejen relaxaci, ale i poznání kulturních a přírodních zajímavostí kraje – a že bylo z čeho vybírat!

Vrch Křemešník měří 765 metrů, ale návštěvníci se mohou rozhlédnout do kraje z výšky 805 metrů – v roce 1993 byla vystavěna rozhledna Pípalka, jejíž vyhlídková plošina je ve výšce 40 metrů.

Křepce jsme tedy vyběhli po 205 schodech a dívali se…

Vrchol Křemešníku je na tzv. evropském rozvodí – na východ tečou vody do Černého moře (Jihlava-Dyje-Morava-Dunaj), na západ do Baltského moře (Želivka-Sázava-Vltava-Labe).

O vrch v hustě zalesněné krajině byl velký zájem už na úsvitu národních dějin, protože ve 13. a 14. století se zde těžilo stříbro, a události, které se zde odehrály, mají s tím v mnoha případech souvislost. Mám teď na mysli například zdejší pověstné studánky, které ve svých vodách obsahují stříbro a jsou slabě radioaktivní, tedy léčivé, a od toho už je jen krůček k uzdravením zázračným.
To, že se okolí Křemešníku stalo kulturní krajinou s vysokou estetickou hodnotou a historickou tradicí, začalo nenápadně v roce 1555, když pelhřimovský měšťan Matěj Chejstovský nešťastně spadl do stříbrného dolu a slíbil, že postaví kapli, vyvázne-li živ. Stalo se, ctihodný občan dodržel slovo a postavil dřevěnou kapličku Nejsvětější Trojice. Pro velký zájem lidí (dosud trvá), kteří putovali za léčivou křemešnickou vodou vyvěrající ze svahu, byla kaple několikrát přestavována, až byl v 18. století na jejím místě postaven barokní kostel v podobě, kterou vidíme.

Měli jsme domluvenou prohlídku kostela, tak mohu uveřejnit i obrázky interiéru.

V kostele je trojboký oltář, aby bylo možné sloužit tři mše svaté najednou (tak velký býval počet poutníků) – v historických zápisech jsem vyčetla, že na začátku 19. století zde celebrovali tři kněží, bratři Appeltauerovi, rodáci z Pelhřimova, a ministrovalo jim šest jejich bratranců, z nichž tři byli písaři a tři jircháři!!!

Před několika málo lety byly dokončeny celkové vnitřní opravy, takže je zážitek posedět a kochat se: nástěnné malby jsou z 18. století, varhany mají 600 píšťal…

Kostel Nejsvětější Trojice na Křemešníku je poutním místem i pro salesiány, protože hned v roce svatořečení jejich patrona sv. Jana Bosca (1815–1888), Otce a učitele mládeže, byla ve zdejším kostele instalována jeho socha (1934) – dnes je orámována srdíčky od vděčných věřících, jejichž prosby byly vyslyšeny.

Dostávám se ke sdělení, že na Křemešníku byla i škola, na konci 19. století dokonce dvoutřídní, protože počet žáků, kteří ze širokého okolí přicházeli za panem řídícím Josefem Zahálkou, působícím zde po 41 let až do roku 1919, přesáhl dvě stovky. Na začátku 20. století tu s ním působil i pozdější pelhřimovský děkan František Bernard Vaněk, osobnost s Křemešníkem úzce spojená.
Podrobnosti si přečtete ve článcích Přechod Jihlavských vrchů v roce 2009 a Největší turistický směrovník.

V roce 1935 založil děkan Vaněk Matici křemešnickou a stal se jejím předsedou – průvodce nám dokonce půjčil k prolistování zápisy o placení příspěvků – členové spolku jsou opravdu ze všech vrstev společnosti…

Za děkanem Vaňkem (1872–1943) se sjížděly kulturní osobnosti z celého státu (A. Sova, O. Březina, B. Reynek, J. B. Foerster, E. Destinnová) a bylo jim ctí pracovat pro zvelebení slavného poutního místa. Sochař František Bílek je autorem výzdoby Kaple mrtvých na konci ambitu oddělujícího bezprostřední okolí kostela od venkovních prostor, kde se při poutích shromažďovali trhovci.

Do Kaple mrtvých byl přemístěn i náhrobek nejznámějšího z křemešnických poustevníků Jiřího Mrňávka, zemřelého 1676, který býval pelhřimovským rychtářem a kvůli svým vinám (prý někoho i zabil) se rozhodl pykat za své činy – strávil zbytek života ve službě Bohu a lidem v poustevně na Křemešníku.

Ještě v roce 1803 žil na tomto kopci s mnoha slujemi a bývalými stříbrnými šachtami plnícími se radioaktivní vodou poslední poustevník, ke kterému si lidé chodili pro radu i vzácné léčivé byliny. Voda využívaná v širokém okolí vyvěrá periodicky – ve Zlaté (Zázračné) studánce a U Buku, či celoročně – ve Stříbrné studánce. K pramenům vede křížová cesta od kostela Nejsvětější Trojice ke kapli svatého Jana Křtitele postavené dole u Zázračné studánky už na konci 17. století. Štít kaple byl později ozdoben reliéfem Kristova křtu od Františka Bílka (1872–1941).

Studánka získala svůj věhlas zvláště během třicetileté války, když se její vodou rychle vyléčil vojím zraněný v bitvě u Jankova. (Voda je prosta bakterií a nekazí se po několik měsíců.)
Kaple byla postavena tak, že voda vyvěrá pod oltářem, ale kvůli snadnější dostupnosti a velkému množství zájemců byla během doby vyvedena opodál (tři trubky jsou patrné na předchozí fotografii). Léčivý pramen začíná téci většinou v období kolem vánoc, kdy prý se zcela naplní dutina uvnitř kopce, nikdy nezamrzá, a teče asi do května, někdy i déle.
Poustevníci přebývali v jeskyni kousek od kaple a pečovali o prameny…

Zařazuji mapku místa se studánkami, o nichž byla řeč:

Ačkoliv poznávací okruh není nijak dlouhý, kvůli nedostatku času jsme Stříbrnou studánku ani tu U Buku nenavštívili, a na vrcholek Křemešníku se zase navraceli po asi kilometr dlouhé křížové cestě se třinácti zastaveními (reliéfy v kapličkách dělal Viktor Foerster, bratr známějšího hudebního skladatele) a Božím hrobem v jeskyni blízko vrcholku Křemešníku (tělo Krista vytesal sochař Antonín Bílek, bratr Františkův).

Dříve než jsme se vydali na cestu k Čeřínku, nezapomněli jsme na nezbytné skupinové foto

a neprošli nevšímavě ani kolem Větrného zámku medailéra Josefa Šejnosta.

Dvanáctikilometrová červeně značená cesta členitou krajinou s hustými lesy, pasekami a vyžďářenými místy pro osamocené statky, mnohokrát pěšky či na běžkách absolvovaná, rozhodně nenudí.

Je jasné, že jsme zašli i k Čertovu hrádku a zavzpomínali na podzimní seminář, který se před dvěma lety pořádal také na Čeřínku.

Když se před námi objevila turistická chata, měli jsme radost, že dnešních celkem 16 km jsme ušli v daném časovém limitu a nyní se můžeme věnovat „stolové“ a „papírové“ turistice, což jsme s chutí udělali.

Neděle 14. října 2012 byla po krátkém ranním semináři dnem spíše odpočinkovým a naplánovaná desetikilometrová okružní cesta v přírodním parku Čeřínek snad umocnila dobrý dojem, který si účastníci z předchozího dění vytvořili. Přispělo k tomu dobré počasí a všudypřítomné zářivé podzimní barvy.

Vybrali jsme pro naše přátele-účastníky trasu po dokonale značených cestách, které v této oblasti tradičně jsou, ale také po neznačených chodníčcích, abychom jim co nejvíce přiblížili zdejší okolí, jež po desítky let sami s láskou objevujeme.

Během odpoledne se turisté postupně rozjížděli domů a my, spolupořadatelé školení, jsme doufali, že tento víkend nebudou považovat za nicotně prožitý.

Článek o loňském turistickém semináři v Ředkovci u Světlé nad Sázavou najdete zde.

P.S. Děkuji Františku Janečkovi za poskytnutí krásných fotek, kterých jsem v tomto článku použila šestnáct, dalších patnáct udělal Mirek. Šikulové, že? 🙂

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist