PostHeaderIcon Černá Hora – pohoří Prokletije, Visitor, Komovi, jezero Plavské a Hridské

Pěší turistika v okolí městečka Gusinje na východě Černé Hory
7. srpna – 16. srpna 2015

Můj vztah k Černé Hoře formovaly obrazy Jaroslava Čermáka – v dobách studentských jsem koupila v antikvariátu rozsáhlou monografii s přílohou jednačtyřiceti reprodukcí Čermákových obrazů a užasle hleděla na zadumané, ztepilé Černohorky se záplavou havraních vlasů, uhranuly mě výrazy jihoslovanských mužů a jejich temný pohled – něco takového jsem viděla poprvé – obrazy ve mně zanechaly hluboký dojem, vpravdě nesmazatelný. Knihu jsem po mnoha letech vyndala z nepříliš frekventovaného koutu naší knihovny a znovu pročetla obsáhlý text F. V. Mokrého, z něhož se kromě odborných informací dozvídáme i mnohé z historie Černé Hory, protože Jaroslav Čermák byl jihoslovanskou zemí, ale hlavně jejími lidmi, neodolatelně přitahován a často tam pobýval. Dokonce byl v roce 1862 účastníkem krutých bojů Černohorců s tureckými vojsky Omara paši u Skadarského jezera – epizodu z bitvy maloval jedenáct let a kladl důraz na každičký detail obrazu – je to jeden z těch, které vzbudily můj mladistvý zájem:

Raněný Černohorec, Jaroslav Čermák, olej 1873

Stříbřité osvětlení černohorského hrdiny v hornaté krajině a ženy s jasnou řečí těla i očí na Čermákových obrazech uvedu jako příklad prvotního zachycení drápkem.

Černohorský glavar s koněm, Jaroslav Čermák, olej 1865

Zajatkyně, Jaroslav Čermák, olej 1870

Život se celá desetiletí ubíral svými cestičkami a teprve v tomto roce jedna z nich mířila do Černé Hory – termín sice nebyl ideální, protože před necelým týdnem jsme se vrátili z cyklodovolené na Korsice, ale přátelé v řadách účastníků zájezdu a výborný průvodce Martin Mitaš (Podkarpatská Rus 2012 a Rumunsko – hory a kláštery 2013) byli zárukou úspěchu, takže nebylo těžké se rozhodnout.

Strávit noc v autobuse není nic tak strašného, jak se všeobecně tvrdí, zvláště když pojmete cestu jako plánovaný odpočinek – navíc v sobotu 8. srpna 2015 jsme projížděli Srbskem a zpočátku nepříliš zajímavá rovinatá krajina se postupně měnila v pahorky a nakonec vedla silnice divokými údolími, téměř soutěskami – vápencové či pískovcové břity se tyčily po obou stranách, ze zelených kopců porostlých neprostupným křovím a stromy zářily rozeklané štíty – tak se nám představovala údolí řeky Lim k jejímuž hornímu toku jsme směřovali. Jméno řeky pochází z dob antických, Římané jí říkali Limes (hranice) – až k ní totiž sahala římská říše.

Když jsme dorazili do městečka Gusinje na východní hranici, bylo mi jasné, že nebudu mít příležitost potkávat typy z obrazů Čermákových – tato oblast je obydlena většinou Albánci, také hotel Rosi, kde jsme byli ubytovaní, patřil albánskému majiteli. Náš zájezd byl ale zaměřen na vysokohorskou turistiku, a tedy Gusinje bylo to pravé místo, neboť je považováno za východiště do pohoří Prokletije.

hotel Rosi v Gusinje; www.svatosi.cz

Pohoří Prokletije, které snad dostalo své jméno proto, že ho lidé vnímali jako neschůdnou divočinu, je součástí Dinárských hor a zasahuje do tří států – Albánie, Kosova a Černé Hory. Doposud to jsou tajemné, divoké a špatně přístupné hory – prý svou nedotčeností jedny z nejkrásnějších v Evropě, a tak se staly od roku 2009 na černohorském území (166 km2 ) součástí národního parku Prokletije. (Další, asi známější národní parky, jsou Lovčen, Biogradska Gora, Skadarské jezero a Durmitor.)

Černá Hora (≈ 620 tisíc obyvatel) je typická hornatá země (necelých 14 tisíc km2 ), pohoří nad 1000 metrů zabírají přes 60% území.

mapka Černé Hory

Z mapky je patrné, že nejdelší hranici sdílí s Bosnou a Hercegovinou a s Albánií, dále sousedí se Srbskem a Kosovem, společná hranice s Chorvatskem je dlouhá pouze 25 kilometrů.

Ohlédneme-li se do historie země, zjistíme, že je značně nepřehledná, stručně se však dá říci, že asi od 6. století n.l. žili na území, kde se během staletí střídala různá zřízení a v roce 2006 vznikla samostatná republika Černá Hora, Slované. Úředním jazykem je srbština, píše se latinkou i cyrilicí, snahou je vytvořit černohorštinu, ale zatím prý je jazyk rozkolísaný a nejednotný – tahle informace je důležitá proto, že nejen v mapách, ale i v tiskovinách se setkáme s různou (pro cizince matoucí) podobou názvů – a v oblasti, kde jsme pobývali, se k tomu ještě přidává albánština. 🙂 Ale když lidé chtějí, vždycky se domluví… 🙂

mapka Černé Hory z webu Montenegromap.net

Neztráceli jsme čas a hned se vypravili na prohlídku městečka, které pro nás mělo orientální nádech. Nejdříve ale výhled z okna hotelu:

výhled ze 4. patra hotelu; www.svatosi.cz

k hlavní silnici

pod okny hotelu byl chlév pro krávy

kozám musel stačit jen přístřešek s plechovou střechou

Gusinje má přibližně 1 700 obyvatel, leží ve výšce kolem tisíce metrů na soutoku říček Vruja a Grnčar, poblíž silničního tahu z Albánie do Plavu a dále do vnitrozemí. Na následující mapce je dobře vidět, že městečko vzniklo v údolí, které do této oblasti pokračuje z Albánie, kde se nazývá Vermosh.

údolím Vermosh a Grnčar vedly karavanní a obchodní stezky

Tudy vedly od nepaměti karavanní stezky a v Gusinje se zastavovaly – městečko obývalo několik tisíc obyvatel, stalo se i správním střediskem kraje. Pak po nějaké turecké válce, zřejmě v 17. století, byly úřady přeloženy do asi 12 kilometrů vzdáleného Plavu, a do dnešní doby je Gusinje, které postupně ztratilo na významu, součástí Plavské opštiny.
Že místní obyvatelstvo vyznává islám, je patrné na první pohled, Nová Radončičova mešita postavená roku 1898 na místě bývalé vyhořelé mešity, se nedá přehlédnout.

Nová Radončičova mešita v Gusinje

Vezírova mešita s dřevěným minaretem, což je specialita tohoto kraje, nás zaujala výzdobou venkovních stěn – pěticípé hvězdy však mají v islámu zcela jiný význam nežli je ten v nás dosud zakořeněný.

Vezírova mešita z poloviny 18. století

Nedaleko obou mešit jsou křesťanské církevní stavby – dočetla jsem se, že tři čtvrtiny všech Černohorců a Srbů v Černé Hoře se hlásí k pravoslavné církvi; v některých částech země bylo křesťanství přijato už ve 4. století, dávno před příchodem Cyrila a Metoděje, kteří sem přinesli cyrilici, dosud vedle latinky používanou; muslimů je asi pětina, katolíků nejméně – církve jsou prý k sobě tolerantní.

církevní stavby v Gusinje

kostel sv. Antonína v Gusinje

Původ a účel následující historické stavby neznám, ale rozhodně stojí za podívání:

historická stavba v Gusinje

Teplý večer byl jako stvořený k vycházkám a my jsme nelenili, s chutí vše pozorovali a měli na mysli – jiný kraj, jiný mrav.

hlavní třída v Gusinje

bez komentáře

z pastvy

"výzdoba" u potoka s vodou tekoucí z hor

výhled k Vusanje, poslední vesnici před hranicí s Albánií

na okraji Gusinje jsou směrovky k našim budoucím cílům

Prokleté hory byly v zapadajícím slunci opravdu tajemně krásné a my jsme vnímali jejich volání…

V neděli 9. srpna 2015 ráno jsme se při snídani seznamovali s naprosto jiným pojetím přístupu k práci a zákazníkům – naštěstí průvodce Martin dobře ví, že nakonec vždycky všechno dobře dopadne a jestli s námi kvůli nepřipravené snídani vyjede autobus o půlhodinku déle, nežli bylo plánováno, že vůbec nevadí… 🙂 A tak jsme si pěkně zvykli, že jeden dochvilný výdej snídaně vzbudil pak údiv… 🙂

Blankytná obloha byla příslibem turistických radostí,

výhled z okna hotelu na hřeben Vezírova brada

které začaly v nedalekém údolí Grbaje (1 070 m n.m.), kam nás zavezl autobus.

údolí Grbaje

směrovky v údolí dobře informují

Od „planinarskeho domu“ jsme stoupali asi hodinu a čtvrt po prudkém zalesněném svahu do doliny, jejíž krásou jsme byli mile překvapeni.

nástup na túru je u "planinarskeho domu"

po výstupu zalesněným svahem se otevřelo údolí pod hraničními horami

podnikneme výstup na kopce lemující toto údolí

směrovník - vydáme se vlevo na Volušnici

V těchto výškách slunce člověka neomezuje, nýbrž zásobuje energií – nevysávalo nás jako na Korsice, a horský vánek, poletující nad zdejšími horami, účinně spolupracoval a průběžně vysoušel pot ze skrání.

začínáme stoupat

S každým výškovým metrem se při výstupu odhaloval obrovitý zelený amfiteátr obklopený horami – my, „výhledoví požitkáři“ jsme byli blažení…

špičatý vrch je Taljanka, dále vpravo Popadija

nedíváme se jen vzhůru

výstup po svahu na Volušnici

výhled z Volušnice, 1 876 m

Zdejší nepřekonatelně krásné výhledové místo je vrcholným dílem přírody – člověk jde pohodlným chodníkem stále nahoru a najednou se ocitne na skalnaté terase s dechberoucím rozhledem – na jedné straně temné hlubiny, na druhé líbezné zelené údolí s ovcemi a louky s předtuchou vyvěrajících pramenů…

fascinující pohled do hloubky údolí Grbaje

trasa pokračuje pěšinou po hraně horského amfiteátru

Volušnica spadá sedmisetmetrovým srázem do údolí Grbaje

Když člověk stojí na vápencovém bradle Volušnice (1 876 m), na skále rozpraskané během tisíciletých nepohod, a se staženým hrdlem se dívá do téměř sedmisetmetrové hloubky pod sebou, zažívá pocit zcela mimořádný, s ničím nesouměřitelný. Po obou stranách údolí Grbaje se zvedají do výšky 2 500 metrů vrcholy hor – nalevo je masiv Karanfili (čili Karafiátových hor), vpravo Volušnica a Popadija.

hory Prokletije

výstup na další vrcholky nad údolím - hranice s Albánií

pohoří Prokletije bylo vyhlášeno národním parkem

masiv Karanfili - ostré vrcholky dosahují výšky kolem 2 500 metrů nad mořem

ohlédnutí za prošlou trasou

pohoří Prokletije se rozkládá v Černé Hoře, Albánii a Kosovu

Prokletije je součástí Dinárských hor

tyto nádherné hory leží na východě Černé Hory

výhled z Taljanky, 2 056 m

vrcholky Karanfili, čili Karafiátových hor

čistá radost

Taljanka 9. srpna 2015

dolů z Taljanky, vzhůru na Popadiju (2 057m), v pozadí Velký vrch (2 190 m)

v sedle rostl téměř bílý hořeček

tato část pohoří je na albánské straně

vpravo je část černohorská

vrcholek hory Popadija, 2 057 m

běsná část cesty - po příkrém svahu sestupujeme do sedla Popadija

v tomto údolí byly nalezeny stopy lidské činnosti už v době kamenné

kresby na kameni pocházejí z neolitu - foto Martin Mitaš

na tomto kameni je zachycena scéna z hloubky věků - foto L. Tomáš

poselství z hlubin času - foto Martin Mitaš

zde, chráněni hradbou hor, žili lidé tisíce let - foto L. Tomáš

Při návratu do doliny Grbaje jsme se shodli, že pověst, která předcházela tuto oblast, nelhala – wagnerovský amfiteátr bohů nemohl vypadat jinak…

štíty Karanfili z údolí Grbaje

Ještě mapku dnešní trasy:

mapka oblasti nad údolím Grbaje - Volušnica, Taljanka, Popadija 9.8.2015

Pokud Černohorci upraví nějaký pramen, mají ve zvyku umístit poblíž něj pamětní desku na něčí počest či alespoň sdělit světu, kdo a kdy se zasloužil, že pocestný může uhasit žízeň.

pramen v údolí Grbaje

Narozdíl od horských partií je zde čilý ruch – údolí Grbaje je velmi oblíbeným výletním cílem – lidé přijedou auty – posedí na terase hospody, najedí se a napijí, koupí sýry v místní salaši a odjedou – kdo by se plahočil vzhůru… (jen Češi)

Čilý albánský podnikatel, kterému patří hotel, kde bydlíme, vybudoval v přízemí supermarket, kde se dá, takříkajíc, koupit všechno – od ředkvičky po lokomotivu. Nás přilákal růžově vyvedený nápis „jogurt“ na jeden a půl litrové plastové láhvi, těšili jsme se na vychlazené ochucené mléko – koupili jsme ale podmáslí! 🙂 Troška počátečního zklamání se po chvilce změnila v kulinářský zážitek, který jsme vzápětí umocnili rajčatovým salátem s fetou – tu báječnou chuť tamějších rajčat si dosud pamatujeme…

Nepřímo jsme se stali účastníky albánské svatby – v restauraci hotelu Rosi zněly svatební zpěvy – po několika hodinách připomínaly spíš stupňující se kvílení, přesto se nám podařilo usnout – naopak mě kolem druhé hodiny ranní, když produkce skončila, probudilo ticho… Prý taková svatba trvá i tři dny… No, to snad ne…

pondělí 10. srpna nám při pravidelném ranním brífinku sdělil Martin denní program – vystoupáme na Smetný vrch (2 210 m) v pohoří Vizitor nad Plavem.

při čekání na snídani popsal průvodce Martin Mitaš podrobně program dne

Jako bojová hradba se tyčily hory nad údolím, v němž ledovec vytvaroval prostor pro jezero, když jsme se z Plavu, splavení potem, dvě hodiny plahočili po obslužné cestě 1 000 výškových metrů vzhůru k salaším.

první část trasy vedla obslužnou cestou po svahu hory

Výhled na Plavské jezero, největší ze tří černohorských ledovcových jezer (další jsou Hridské a Vizitorské), se měnil se stoupající výškou. Jezero je 4,5 km dlouhé, dva kilometry široké a až deset metrů hluboké.

Plavské jezero je 4,5 km dlouhé a 2 km široké

Když jsme zbrocení potem vystoupali na plácek, kde kdysi poblíž pramene stávaly salaše a kde se cesta definitivně ztrácí, řekl Martin, že tady končí rovinka a před námi je dalších 500 výškových metrů po strmém svahu hory až k vrcholu.

zde bývala kdysi salaš

Zaujala nás zvláštní pamětní deska s fotografiemi dvou žen, pracujících celý život na zdejší salaši – pokud jsme správně rozuměli, chválí je za ochotu poskytovat v této odlehlé končině občerstvení pocestným – avšak teď se sem jejich následovnice už nehrnou…

pamětní deska ženám, které pracovaly na salaši

V průvodcích bývá Vizitor nazýván horami bez cest – při pohledu na příkrý travnatý svah před námi mi přišla ta charakteristika trefná…

kolem zbytků salaší vzhůru na Smetný vrch, 2 210 m

Je jasné, že jsme se často zastavovali a obzírali…

ucházela se o pozornost

Plavské jezero je ledovcového původu, hloubka až 10 metrů

Již dříve zmiňovaná řeka Lim vytéká z Plavského jezera – osud jí určil tuto další cestu: Drina – Sáva – Dunaj – Černé moře.

z jezera vytéká řeka Lim

Za její pramen je ovšem považován potůček, který své vody vyvěrající na úpatí hor blízko hranic nasměruje z Černé Hory do Albánie, kde říčku nazývají Lumi i Vermoshit; údolí, o kterém už byla řeč jako o obchodní stezce, je rozděleno hranicí a na černohorské straně se nazývá Grnčar, stejně jako řeka. Ten název však užívají lidé jen v úseku, dokud za městečkem Gusinje nezmohutní její tok vodami říčky Vruja, prýštícími z obdivuhodných Alipašových pramenů pod horským masivem. A aby to nebylo jednoduché, od soutoku Grnčaru a Vruje se řeka, vtékající po asi deseti kilometrech do Plavského jezera, nazývá Ljuča. Od pramene až k ústí do Černého moře urazí řeka Lim, která na svém horním toku jistě mate svými jmennými převleky nejen mne, 220 kilometrů.

Výhledy ze svahu Vizitoru překonávaly všechna očekávání, přesto se mi ve výšce asi 1 900 metrů začalo nedostávat nadšení (i sil) k dalšímu výstupu – na obrázcích to vypadá, že je hora pokrytá měkkým travním kobercem, ale ve skutečnosti je podklad tvořený nestejně velkými kameny velmi nerovný – pěšinky neexistují, ovce už se na zdejších svazích nepasou.

tisícimetrová hloubka

Domluvili jsme se, že zástupcem naší rodiny na Smetném vrchu bude Mirek – ten, zbaven pocitu zodpovědnosti za mě, odhopsal rychle vzhůru a já s úlevou pomalu dolů.
Památeční vrcholové foto:

zprava Martin Mitaš, průvodce, Láďa Tomáš, vedoucí zájezdu, Mirek, můj pečovatel - Smetný vrch, 2 210 m

vrch Bandera, 2 211 m

jako stvořené pro "výhledové požitkáře"

nyní po hraně svahu až dolů k jezeru

celou cestu dolů mají nohy i oči plno práce

nemůžeme se nabažit

Dolů jsem šla sama – výhled z té výšky do krajiny vyvolal intenzivní duchovní zážitek, z něhož čerpám dosud…

odpočinek u salaše asi hodinku cesty nad městem Plav - pramen vody zde umožňuje život

Poslední kilometry z Vizitoru do Plavu, to už bylo jen mazlení se serpentinami…
Neměla by chybět mapka dnešní výstupové trasy:

pěší túra z Plavu na Smetný vrch a zpět 10.8.2015

V 18 hodin nás autobus odvezl z Plavu do Gusinje – v hotelu pokračovala albánská svatba, tedy rychle pryč na večerní procházku a posezení v místních barech – k dostání byly čevapi, grilované válečky z mletého masa, podávané se zelným salátem a bílým chlebem, výborně ochucené masové plátky na grilu, pizza několika druhů…
Oddechli jsme si o půlnoci, když našim uším nelibě znějící, monotónní, dotěrná (a hlasitá) hudba skončila – vedení hotelu sdělilo, že zítra se už nebudeme moci těšit ze svatebního veselí… 🙂

V úterý 11. srpna jsme před devátou hodinou odjeli do Vusanje, vesnice nejblíže albánským hranicím, obývané téměř výhradně Albánci. Autobus zastavil necelé dva kilometry před vesnicí rozloženou na svazích, po kterých jsme vystoupali k východišti do horského údolí Ropojana, známého několika přírodními zvláštnostmi.

Průvodce Martin nás čiperně zásoboval informacemi o životě v této odlehlé části země, popsal možnosti, které máme dnes před sebou a naše komunita se rozdělila do několika skupin podle výběru trasy. My jsme se rozhodli pro vycházku údolím Ropojana až k jezeru u hranice,

údolím Ropojana kolem Grla a Oka Skakavice k hranicím s Albánií a zpět, pak stezkou pod masivem Vezírova brada k Alipašovým pramenům a do Gusinje 11.8.2015

„nezničitelní“ se vydali buď na vrch Bora (2 106 m) nebo na Zlou Kolatu (2 553 m), nejvyšší horu Černé Hory.

okolí Vusanje - nejvyšší hora Černé Hory Zla Kolata, 2 553 m

Ve Vusanje jsou dvě mešity, v horní i dolní části obce, obě z 18. století, minarety podle zvyku tohoto kraje dřevěné.

Vusanje - starý dřevěný minaret

Nemohli jsme si nevšimnout úmrtních oznámení, zcela jiných než u nás – okraje jsou barevné, text kromě informace o konání pohřbu vyzdvihuje dobré vlastnosti zemřelého.

úmrtní oznámení mají barevné okraje

Jedna ze zvláštností, které sem přitahují turisty, je ponorná řeka Skakavica – sluneční světlo spatří v místě nazývaném Oko Skakavice – vývěr tvoří jezírko s velice, ale opravdu velice 🙂 studenou vodou – jen odvážlivci se v ní krátce smočili…

Oko Skakavice

vývěr Skakavice

Říčka teče asi kilometr po povrchu, ale pak mizí v podzemí vápencového masivu, v Grle.

Skakavice teče asi kilometr po povrchu, ale v Grle mizí v podzemí

Grlo Skakavice - vodopád řeky Skakavice mizí hrdlem do krasového podzemí

pohled do Grla Skakavice

Stojí-li člověk u zábradlí nad propastí a slyší z ní temné dunění, musí myslet na sílu živlů – vodopád se řítí do kruhového skalního hrdla a mizí hluboko v podzemí…

Zdejší značení bylo přehledné a v kombinaci s Martinovými radami jsme se dobře orientovali.

trasa č. 515 vede ke hranicím s Albánií

Údolí Ropojana je dlouhé několik kilometrů, pokračuje, stejně jako Prokletije, na albánském území, kde leží i nejvyšší vrchol pohoří Maja Jezerce (2 694 m).

údolí Ropojana

Úchvatné, dva a půl tisícové štíty Karanfili jsme teď měli po pravé ruce – tento členitý hřeben se táhne z černohorského území na albánské a po stranách obou úpatí vytváří překrásná údolí Ropojana a Grbaje.

údolí Ropojana spojuje Černou Horu a Albánii

Procházka údolím byla podobná bohoslužbě – okolí cesty vyzdobené diviznami jako mnohoramennými svícny, ovzduší nabité tichým očekáváním…

divizny jako obřadní svícny zdobí okolí cesty

několik kilometrů dlouhou dolinu Ropojana provázejí rozeklané vrcholky Karanfili

Kravky popásající se na sporé trávě byly předzvěstí lidského sídla – v tomto případě domu ve zcela novém stylu – kombinace barevné a kamenné fasády je v tomto kraji hodně vidět – už nám bylo jasné, proč na nás zely čerstvé rány v mechu – kameny byly ze svého měkkého přírodního lože vyrvány k podřadné službě lidem…

osamělý dům v údolí Ropojana

vrcholky Karanfili jsou dokonalou učebnicí geologie

Stanuli jsme na plošině (1 250 m n.m.) nad Ropojanským jezerem a hleděli desítky metrů dolů, tam, kde by se měla temně lesknout jeho hladina – od Martina jsme ale věděli, že už několik let (pravděpodobně od roku 2010) je jezero vyschlé.

plošina nad jezerem

jezero je už několik let vyschlé

K přístupu na hranici jsme zvolili stezku po břehu nad jámou, která bývala jezerem, abychom si mohli představovat situaci dřívější, zpět jsme šli po dně – obojí byl nevšední zážitek v jedinečné scenérii…
U hraničního kamene se v klubíčku bránily ovce prudkým slunečním paprskům, albánský pastevec nestál o naši společnost – zmizel, jakmile nás zdálky viděl přicházet.

hraniční kámen

hraniční hřeben - to už je Albánie

vyschlé jezero na černohorské straně

štíty Karanfili

Prokleté hory - oblíbené místo milovníků neporušené přírody

v těchto horách nepotkáte mnoho lidí

ohlédnutí na hraniční hřeben s Albánií

na horských loukách stále něco kvete

krása, na kterou popatří jen málo příchozích

Stejnou šotolinovou cestou jsme se vraceli, teď stále mírně z kopce, do Vusanje a vychutnávali si hory z jiného úhlu, vedro bylo veliké, ne však úmorné v této výšce kolem tisíce metrů nad mořem. 🙂

místo pro táboření poblíž Vusanje

návrat do Vusanje

pod hřebenem stoupá z Vusanje údolí Zarunica, východiště na vrch Bora a Zlou Kolatu

Ve vesnici se nedaly přehlédnout velké rozdíly v úrovni staveb – nákladné a výstavné budovy sousedily s dřevěnými a kamennými neudržovanými zbořeninami. Zarážející bylo množství odpadků kolem přetékajících popelnic, ale hlavně úložiště odpadu (včetně mršin) ve vyschlém korytě potoka – až přijde velká voda, odnese to nadělení sousedům v nižších partiích svažitého terénu… Asi se s tím počítá a nikoho z místních to nevzrušuje…

pohled z mostu do koryta horského potoka

albánská vesnice Vusanje v Černé Hoře - vlevo hřeben nazývaný Vezírova brada

Vusanje je poslední vesnice před hranicí s Albánií

Přestože se chystalo na déšť, rozhodli jsme se přejít po mostě nad vyschlým řečištěm a vrátit se do Gusinje pěšky. Pod hřebenem Vezírova brada vede asi čtyřkilometrová stezka přímo k  vyvěračce nazvané Alipašovy prameny (Alipašini izvori, 923 m n.m.).

koryta řek jsou letos vyschlá

Když jsme k onomu podivuhodnému místu přišli, začalo drobně pršet, nad Gusinje ležely těžké mraky.

Alipašovy prameny pod hřebenem Vezírova brada

Kdo byl Paša Ali? Od sedmdesátých let 19. století až do roku 1912, kdy ho zavraždili, byl tureckým velitelem jedné z posledních autonomních enkláv; území pak připadlo Černé Hoře.

mohutný vývěr křišťálové vody u Gusinje

Je k neuvěření, že už po pár metrech se vytvoří mohutný tok, nikdy jsem nic podobného neviděla.

pár metrů od vývěru je už mohutný tok

Právě zrozená Vruja spěchá splynout s řekou Grnčar… a dál už jste to před pár minutami četli… 🙂

řeka Vruja

S posvátnou úctou jsme hleděli na ten zázrak, který je však místním lidem všední realitou – vůbec nešanují ten výjimečný přírodní úkaz a odhazují do vody a na břehy odpadky jako by nic… U pramenů vyrostla nová hospoda, ale mlýn Vodenica, který léta na řece stával, je teď opuštěný a vybydlený.

bývalý vodní mlýn je dnes vybydlený, v pozadí nedávno vzniklá hospoda

pár desítek metrů od vývěru je tok řeky zaneřáděn odpadky

Odejít z tohoto fascinujícího místa nás donutil liják, který však po pár minutách přešel v rozumný deštík a nakonec ustal, takže po příchodu do Gusinje jsme mohli podniknout procházku starými uličkami a sledovat společenský život místních – bary a hospůdky nebyly zdaleka opuštěné, všude duněla hudba, v našem hotelu byl však konečně klid… to jen v případě, že se citově obrníme před naléhavým bučením krav dožadujících se vpuštění do chléva a podojení, nevšímáme si dělbuchů, kterými si zpovykaní místní mládenci krátí chvíli, zvykneme si na zuřivé troubení aut a nevnímáme duc-duc z nedaleké zábavní arény, kde do sebe narážejí autíčka a radostí výskají ti, které řetízkový kolotoč vynesl až ke hvězdám… 🙂 Je fajn, že toho kolotání můžeme být aspoň zpovzdálí účastni…

Ve středu 12. srpna 2015 nám Martin sdělil program dne, z něhož vyplývalo, že kromě radostí turistických se můžeme těšit i na poznávací část – čeká nás asi 40 kilometrů dlouhá cesta atraktivní krajinou, při níž budeme moci, nežli dojedeme do pohoří Komovi, spatřit vesničky obývané Černohorci a porovnávat s těmi, které jsme dosud poznali. Chvílemi dobrodružná jízda (když jsme potkali protijedoucí auto) velmi členitou krajinou vzhůru po úzké silničce do sedla Trešnjevik (1 573 m) trvala 90 minut, během nichž jsme nikde neviděli takový rozevlátý nepořádek jako v části obývané Albánci – ti asi kladou důraz na jiné věci… 🙂

sedlo Trešnjevik a pohoří Komovi

Všímali jsme si úpravných vesnic, obdělaných zahrad a také zjišťovali, že své mrtvé pochovávají nejen na hřbitovech s péčí ošetřovaných (na rozdíl od těch v oblasti Prokletých hor, jejichž drahé pomníky většinou nebyly vidět kvůli bejlí), ale i na zahradách a různých pláccích – třeba jen jeden, či pár hrobů s nákladnými náhrobky z leštěného kamene.

Cílem jízdy a startem denního pochodu byla katuň Štavna (1 700 m n.m.), která je východištěm do vápencového pohoří Komovi, konkrétně na vrcholy Kom Kučki (2 487 m) a Kom Vasojevički (2 461 m), které vyrůstají ze zelených luk planiny.

pohoří Komovi z katuni Štavna

Komovi - výřez z mapy

Katuně byly přibližně totéž, co salaše, tedy letní obydlí pastevců, když vyháněli stáda na horské louky – dnes jsou tak v Černé Hoře většinou nazývaná turisticky vděčná místa s jednoduchým ubytováním v chatkách.

Kdysi prý obývaly toto území rodiny, podle nichž jsou hory nazvané – lidé bydleli na úbočních loukách a když hrozilo, že přijedou nájezdníci (o něž nebyla v těchto končinách nouze), vzali stáda a rodinu a vyvedli je nahoru. Ty hory jsou tak příkré, že žádný útočník, který kraj dobře neznal, ani netušil, že na vrchol vede cesta a že na odvrácené straně je dokonce travnatá loučka, kde mohli pronásledovaní přečkat.

Kom Vasojevički, 2 461 m

Kom Kučki, 2 487 m

Kom Vasojevički byl metou, kam měla většina z nás dojít – několik mladých neposedů si zvolilo náročnější výstup na Kom Kučki.

směrovník na úpatí

Milovníky map jistě potěší tato:

výstup z katuni Štavna na Kom Vasojevički

Na louce při úpatí kvetly hořce, ale my jsme měli v očích touhu

hořec horský

a příliš si nevšímali spodních partií. Traverzovali jsme kamenný splaz a stále stoupali nahoru po svahu, místy nepříjemnými srázy. Přelézali jsme skalky nad hlubočinou a jak to jen šlo, koukali kolem sebe – výhled na protější pyramidu Kučki je přímo hypnotický…

výstup na Kom Vasojevički

výhled na protější Kom Kučki

Chvílemi se mi z té závratné hloubky pod námi točila hlava – nikde žádná možnost zachycení na příkrých srázech – ve vyšších partiích přilétl vítr a spolu s běsíky tančil bezhlavě, ničím neomezován…

stále vzhůru

výhledy ze strmého srázu Kom Vasojevički

Na hřebínku ve výšce 2 300 metrů jsme využili pěkného plácku pro odpočinek se svačinou a výhledy – vznášeli jsme se nad zemí…

odpočinek v sedle

Pak už zbývalo vystoupit po hraně kopce 160 výškových metrů, překonat závrať, a vrcholek byl nadosah – skoro bych chtěla souhlasit se Senecou, že „tudy se jde ke hvězdám“ 🙂

poslední část výstupu

ze zadní strany je vrchol dobře přístupný

co dodat :-)

Kom Vasojevički

Kom Kučki z vrcholu Kom Vasojevički

štěstí

Štavna z vrcholu Komovi

užíváme výhledů do všech stran

už tě (pravděpodobně :-) ) nikdy neuvidíme - mohutná kolmá stěna s vrcholem

srázy pohoří Komovi - foto L. Tomáš

Všechno trvá, až se ztrhá – jiskrná část výstupu skončila, nadešel čas útrapného tisícimetrového klesání odměňovaného však výhledy, které by snad jen andělské jazyky dokázaly popsat…

útrapné tisícimetrové klesání cestou zpět

stromy na strmém svahu mají tvrdé živobytí

znovu traverzem přes kamenný splaz

Den šel naproti večeru, louka na hřebenu se oděla do nostalgie a my jsme prožívali pocity, oproštěné v těchto okamžicích od všedního života, dá se říci, že jsme komunikovali s všehomírem…

je čas borůvek, místní jezdí auty až na hřeben

kolmá stěna Kom Vasojevički

katuň Štavna

chatky slouží turistům

radostná žluť našeho autobusu uprostřed zeleně

Při zpáteční cestě jsme si pokojně prohlíželi krajinu, už se nám tolik netajil dech při pohledu do propastí pod silničkou, která prý byla přes sedlo Třešnjevik v této kvalitě vybudovaná teprve před několika lety, aby spojila města Andrijevica a Kolašin a tím umožnila i snadnější přístup do pohoří Komovi.

Ve čtvrtek 13. srpna 2015 jsme si při snídani už podruhé pochutnávali na místní specialitě zvané burek, což je placka z lístkového těsta plněná sýrem či mletým masem – bylo to hodně jedlé! A což teprve čerstvě upečené – to musí být dobrota!
V bříšku jako v pokojíčku odjeli jsme do Plavu, kde pro nás průvodce Martin zařídil KPČ  🙂 – prohlídku místní pamětihodnosti nazývané Kula Radžepagiča, což je opevněný kamenný dům, který v polovině 17. století postavila bohatá muslimská rodina.

Kula Radžepagiča v Plavu

Domy se čtvercovými základy, metr silným kamenným zdivem a s úzkými okny jako pozorovatelnami se v Černé Hoře stavěly od 16. do 20. století – v případě nebezpečí sloužily k ochraně celé vesnice, kterou nezřídka tvořila široce rozvětvená rodina. V přízemí byli ustájeni koně a uloženo obilí a potraviny, první patro, kde býval vchod, sloužilo jako obranné, druhé a třetí pro bydlení. Vlastně to býval jakýsi hrad, sídlo vládce území – interiér domu odpovídal jeho významu – krásné řezbářské práce, orientální koberce a nádobí, výšivky…

vybavení obytné kamenné věže

orientální nádech zařízení domu

dům vystavěla v 17. století bohatá muslimská rodina

Objekt byl restaurován v 80. letech 20. století a ve skutečnosti teď slouží jako muzeum – byly sem soustředěny (myslím, že bez odborného výběru) všechny dostupné historické předměty a zařízení. Bylo zajímavé procházet různá zákoutí domu a místnosti umně oddělené schody a podestami, s obdivem jsme si prohlíželi prevét, nerušivě a elegantně zakomponovaný do stěny odpočívárny.

Martin Mitaš nám poskytl zasvěcený výklad, jak je jeho zvykem

kameraman naší výpravy Pepa Kuhejda zodpovědně zachytil všechna místa i události

kouzlo starých časů

dům prošel na konci 20. století rekonstrukcí

V podobných domech (v Gusinje přestavěli kulu na hotel s restaurací), kterých v této oblasti stávalo více, žili i muži, kteří z důvodu krevní msty někoho zabili a pak se museli po zbytek života skrývat, aby nebyli odsouzeni. Dokonce prý někde existoval pro tyhle zabijáky opevněný dům, kde přebývali a kde je navštěvovali příbuzní.

historický obrázek Kuly z Plavu

výhledy z kuly na město Plav

dřevěné minarety dříve byly specialitou oblasti

zástavba kolem kuly v Plavu

Třiapůltisícový Plav je střediskovým městem opštiny, která s Gusinje, Vusanje, Murinem a okolními obcemi čítá necelých 14 tisíc obyvatel.

část informační tabule

Kolorit města určují tři staré mešity, ale dominantu tvoří Sultánská mešita postavená v roce 1905 a po stu letech zrekonstruovaná – raketa jejího 41,5 metru vysokého minaretu svítí do dálky bělostí a můžeme potvrdit, že modlitby muezzina, svolávajícího věřící k modlitbám, se z ní jadrně nesou do široka-daleka…

raketa minaretu nové Sultánské mešity v Plavu

Po desáté hodině přijela auta najatá Martinem u místních obyvatel a jejich řidiči nás vezli 12 kilometrů stále do kopce, zprvu úzkou silničkou po rozbitém asfaltu s neuvěřitelnými výmoly, pak po šotolinové cestě – mládenci si získali náš respekt, když bravurně, ale bezpečně zvládali nástrahy vozovky, pro běžného řidiče nepoužitelné. Navíc v části trasy byl k dispozici jen jeden jízdní pruh, druhý byl kvůli stavbě potrubního vedení pro jakousi nově budovanou elektrárnu rozkopaný, a stavební stroje si tam také musely najít svoje místo…
Asi po hodince „rozvýskané“ jízdy jsme dorazili ke katuním Bajroviča (1648 m) a odtud stoupali dobrou cestou k Hridskému jezeru ledovcového původu. Leží ve výšce téměř dva tisíce metrů, čemuž odpovídá charakter krajiny – panenská příroda, jaká zdaleka není k vidění ani v těch nejchráněnějších územích naší republiky. V lese se netěží, jen když spadne strom na pěšinu, odříznou ho tak, aby se dalo projít a další postup je v režii matky přírody – kůrovec sem cestu nenašel.

užitečný směrovník v Plavu

příjezd auty na katuň Bajroviča

okolí Hridského jezera

vydáváme se na cestu k Hridskému jezeru

tamní přírodu je třeba vidět a prožít

nezapomenutelné lesní kouty

přírodní rezervace

okolí Hridského jezera

Hridské jezero je krásné a nejvíce ze všech navštívených lokalit odpovídalo představě, kterou jsem si o Černé Hoře utvořila z četby a Čermákových obrazů.

Hridské jezero ve výšce skoro 2 000 metrů nad mořem

Voda nebyla prý až tak studená, mnozí souputníci udělali pár temp pro osvěžení, ale asi tím rozladili a vyrušili z klidu stálé obyvatele jezera.

jeden z obyvatel jezera

Kolem velké části jezerních břehů jsou navršeny balvany, dotlačené sem ledovcem, a pohyb po nich není jednoduchý – stromy, staletí velikáni, kteří našli mezi kamennými valy své místo, stojí na stráži a dovolí jen omezený a opatrný pohyb v této posvátné morénové krajině zachované jako dědictví lidem.

břehy jezera lemují staletí velikáni

zvláštní atmosféra u ledovcového jezera

břehy jezera tvoří kamenná moréna

krajina ponechaná sama sobě

Nad jezerem se vypíná hora Hridský krš (2 358 m), kam samozřejmě mnozí naši všeteční soukmenovci museli vyběhnout… 🙂

Hridský krš, 2 358 m

o strmém výstupu na Hridský krš jsme si nechali jen vypravovat

Aby nám příroda ukázala, že je skutečně živá, zmobilizovala všechny své síly a z plného a hřejivého slunce přešla během deseti minut k atmosféře, jakou si představuji že vládne na dalekém severu – z těžkých tmavých mraků se začaly hustě sypat drobné kroupy – přešly ale po pár minutách do mohutných, ale váhavých dešťových kapek, které však stačily zachytit huňaté větve stromu, pod který jsme se uchýlili. Po další čtvrthodince, už zase se sluncem nad hlavou, jsme kráčeli borůvčím a bylinami, jehličí intenzivně vonělo…

Hridské jezero i jeho okolí jsou jedinečné

Ještě mapku, kde je zachyceno jezero i Hridský krš,

přírodní rezervace Hridské jezero

a také celá oblast:

mapa oblasti od Plavu k Hridskému jezeru

Do 18. hodiny, kdy přijela na katuň Bajroviča auta, aby nás dopravila do Plavu k autobusu, jsme seděli v lese a chvíli čekání vyplnili listováním v publikaci o Černé Hoře, kterou jsme stále nosili při sobě. Dozvěděli jsme se tam pár zajímavostí z minulých dob:
Černohorci museli dost často bránit své domovy proti nájezdníkům, a tak se důkladně připravovali k boji – i na dlouhé měsíce odcházeli do hor, kde se cvičili ve zbrani. Ženy zůstávaly doma s dětmi a zvířaty, obdělávaly pole – nesly veškerou tíhu života. Předpokládalo se, že řádný Černohorec padne v boji – v tom případě musel vypadat důstojně jako pravý hrdina, a tak si mužové do války oblékali nejkrásnější slavnostní kroje, nepořizovali si vojenské uniformy. Padnout v boji byla čest, a proto se pokládalo za samozřejmé, že ženy je nebudou oplakávat, nýbrž hrdě ponesou svůj úděl – na znak smutku si ostříhaly své krásné dlouhé vlasy, hodily je do hrobu a do konce života se oblékaly černě.
Tož tak.

V pátek 14. srpna 2015 byla před námi poslední túra, při které jsme dostali příležitost obhlédnout pohoří Prokletije shůry a potěšit se s vrcholky, jejichž některé názvy už jsme dokázali určit. Zážitkový den proběhl na výrazném hřebenu Vezírova brada (1 781 m), tvořícím kulisu městečka Gusinje, pokračovali jsme výstupem na vrcholek Maja e Podgojs (2 021 m) a sestoupili pak k Alipašovým pramenům (923 m).

masiv zvaný Vezírova brada tvoří kulisu městečka Gusinje

Ve známém údolí Grbaje jsme se vydali obslužnou cestou vzhůru do sedla Čafa Brada a pak po travnatém hřebenu s výhledy, o kterých se nám bude zdávat.

údolí Grbaje

horské skupiny v okolí Gusinje

V sedle nás Martin upozornil na pravidelné vyvýšeniny, které se rýsovaly v trávě spálené jižním sluncem, a sdělil, že to jsou hroby. V předcházející mapce jsou označeny jako “svatovska groblja“, což prý česky volně přeloženo znamená „hřbitovy svatebních hostin“ a v Srbsku, Černé Hoře, Bosně i Chorvatsku lze najít mnoho podobných míst s kamennými deskami nebo stojícími kameny, jejichž dobu vzniku datují odborníci od časů hluboko před křesťanským letopočtem až do počátku středověku.

"svatovska groblja" v sedle Čafa Brada - napočítali jsme asi deset hrobů

Legendy o nich jsou stejné či hodně podobné – na těchto místech zahynuli svatební hosté, nezřídka v počtu nemalém. A jak k tomu mohlo dojít? V balkánských zemích se vždycky kladl velký důraz na soudržnost rodiny, většinou se usazovali příbuzní v jedné vesnici, a tak byli časem všichni spřízněni. Pokrevní sňatky byly zakázány, proto ženich hledal nevěstu ve vzdálených končinách, což nebylo v hornatých oblastech bez cest nic lehkého – v podstatě ji musel z jejího rodiště unést, čímž měl našlápnuto na problém. Když se pak svatba konala a vypukl nějaký spor či se setkaly nepřátelské klany, řešilo se vše lítým bojem, při němž byly oběti na obou stranách.
Legendy, které jsem našla na netu, jsou zřejmě založeny na skutečných událostech.

výklad o historii a tradicích balkánských zemí - foto L. Tomáš

Abych vnesla do výkladu trochu zmatku a nejistot, uvedu další variantu, kterou se dozvěděl Martin od místních lidí – v tomto sedle prý jsou pochovaní pastevci ze Skadaru, kteří při letní pastvě svých stád zemřeli a jejich kolegové je nevezli přes hory domů, nýbrž je uložili do hrobů na loukách, kam se pravidelně vraceli.

před výstupem na Maja e Podgojs

Výstup na vrcholek a pobyt na hřebenu byl opravdu z kategorie těch, na které se vzpomíná. Ocenili jsme Martinův cit pro skladbu programu po stránce fyzické zátěže i přesného načasování jednotlivých dávek emocí – z letitých zkušeností víme, jak je to důležité…

Prokleté hory

Vezírova brada - v údolí je městečko Gusinje

masiv Volušnice spadá příkře do údolí Grbaje, špičatá Taljanka a Popadija tvoří hranici s Albánií

Volušnice odtud vypadala hrozivě, Taljanka se svým úzkým vrcholkem nepřístupně, Popadija nás ohromila svou mohutností a její boční svah rozhodně nenaznačoval, že by sestup z něj byl tak obtížný, jak ve skutečnosti byl…

údolí Grbaje ze svahů Maja e Podgojs

Vrcholová trasa byla vlastně taková opakovací lekce pro trvalejší zapamatování. 🙂

zcela vpravo Velký vrch, 2 190 m

Maja e Podgojs, 2 021 m, v pozadí Karanfili

výhled z vrcholových partií byl fantastický

zdolali jsme poslední vrchol

pro tuto chvíli si nelze přát víc

otevřela se slunci

bez komentáře

temné údolí Grbaje

výborná orientace na hřebeni horského masivu

Při sestupu jsme viděli, že v údolí nad Gusinje řádí bouřka, na hřeben si ale netroufla. Podle Martinova popisu jsme sešli bez problémů po travnatých svazích až k napajedlu při hranici lesa na svazích Vezírovy brady. Věděli jsme, že se musíme držet spíše vlevo – značení tady možná kdysi bylo, ale… Vydali jsme se po stezce, která skončila v křoví a kapradí, zkusili jsme dvě jiné se stejným výsledkem… 🙁  Možnost jít strží od napajedla dolů jsme odmítli (chyba!) a vydali se traverzem přes příkrý svah porostlý kapradím, protože zpočátku se zdálo, že by snad… Nějakou dobu jsme bojovali s masožravou Adélou převtělenou do kapradí a zjistili, že tudy cesta sice nevede, ale bude výhodnější jít dál – před námi se rýsovaly koruny stromů – tam přece musí být líp (chyba!).

nesnadná orientace v bezcestí při sestupu z Vezírovy brady

strmý svah porostlý houževnatou vegetací byl k nepřekonání

ztraceni v buši

Dosáhli jsme lesa na kopci, nebojím se říci hoře, kam pravděpodobně lidská noha dosud nevkročila – z toho srázu porostlého buky, pod kterými byla na setsakra členitém skalnatém podloží nastlaná hoodně klouzavá vrstva spadaného listí, jsme museli slézt dolů do strže, kterou jsme před víc než hodinou nechtěli jít… A tam byla, asi 150 metrů od toho zakletého napajedla, plošinka, po které se dalo jít, dokonce asi pět metrů po rovině… Nalákala nás, zavedla do hustého lesa na bezcestí a pak se ztratila – dokázali jsme však udržet směr a doslova přes hory a doly sestupovat.

žádné značení, nepříjemný svah - přesto držíme správný směr

Když jsme natrefili vyschlé koryto potoka, bylo hej – asi po hodině jsme stanuli na římse nad Alipašovými prameny u Gusinje!

máme vyhráno

Gusinje ze svahu Vezírovy brady

už jen pár desítek výškových metrů a jsme na rovné cestě

Alipašovy prameny

Ukázalo se, že naše sedmičlenná skupinka pravděpodobně jako jediná k vyvěračce dorazila ze směru, který nám byl popsán – ztráty na životech však nebyly… 🙂 Pochodníci se objevovali z různých stran, plní zážitků z posledního sestupu, který se svým adrenalinovým průběhem mezi ostatními zviditelnil.

Podvečer u vyvěrajících pramenů byl kouzelný…

Alipašovy prameny - v dálce svahy nad údolím Ropojana

podvečer u pramenů

zázraku zrození vody si místní lidé příliš nepovažují

na sklonku dne u pramenů vyvěrajících na úpatí horského hřebene

Výborná pizza v albánském bistru a večerní posezení s kytarou v restauraci hotelu byly tečkou za nabitým týdnem. Jistě mi uvěříte, když řeknu, že jsme se zase těšili na odpočinek v autobuse…

účastníci zájezdu do Prokletých hor

V sobotu 15. srpna 2015 jsme ve 12 hodin opouštěli Gusinje a v útlumovém stavu 🙂 sledovali krajinu ubíhající za okny autobusu.

Gusinje, městečko na východě Černé Hory

O půlnoci, čtyři kilometry od přechodu ze Srbska do Maďarska, se náš autobus dostal do kolony – když po půl páté ráno svítalo, měli jsme konečně „hraniční martyrium“ za sebou…
Vraceli jsme se po trase: Gusinje – Plav – Andrijevica – Berane – Bijelo Polje – přechod Dobrakovo – Srbsko – Maďarsko – Slovensko; v Brně vystoupilo pár přátel, do Třebíče jsme dorazili v neděli před jedenáctou, za půlhodinku jel vlak do Jihlavy. Během cesty jsme si s Jitkou a Honzou Korbelovými vyprávěli, co je třeba zařídit, abychom mohli ve středu 19. srpna odjet na Putování za pětilistou růží v Horní Plané…

6 komentářů - “Černá Hora – pohoří Prokletije, Visitor, Komovi, jezero Plavské a Hridské”

  • Lucka says:

    Zdravím, moc se mi líbí váš první trek (přes Popadiji a tak), jen v mapách nemůžu nalézt konkrétní trasu, bylo by možné mi jí zaslat na lucka.ple@seznam.cz ?

    • Milá Lucko,
      jsem ráda, že jste navštívila naše stránky a našla v nich něco zajímavého. Co se týká zaslání konkrétní trasy, musím Vás bohužel zklamat, protože vše, co bylo možné, jsem zahrnula do článku – podržíte-li kurzor chviličku na každé z fotografií, či na zveřejněné mapě, ukáže se Vám popisek. Tedy – vše, co vím, je zaznamenáno ve článku – lze si ho i stáhnout či udělat výpisky potřebných směrovek. Dále – měli jsme zdatného průvodce, který tu trasu prošel už vícekrát a na začátku trasy jsme dostali podrobné (ústní) informace. Též je to ve článku uvedené.
      Od doby našeho putování pohořím Prokletije uplynulo už pár let, naše zážitky jsou překryty následujícími, kterých bylo hodně a též byly intenzivní – proto vždy vše podstatné zahrnuji do článku o akci, také i s vědomím, že se může některému cestovateli část informací hodit.
      Myslím ale, že fotografie, mapky a směrovky, které jsou k dispozici v článku, dostatečně pomohou při přípravě Vaší trasy – k tomu Vám přeji úspěch a věřím, že se Vám výlet bude líbit.
      Děkuji za návštěvu a zdravím 🙂

  • Jitka says:

    U vašeho vyprávění a fotek se nádherně s úsměvem vzpomíná na všechny zážitky.

  • Martin P. says:

    Krása! Krásná příroda! Krásná země! Krásné vyprávění (ostatně jako vždy)! Krásné fotky (ostatně jako vždy)! Krásní lidé (především ti čeští turisté)! A jako vždy děkuji za duševní osvěžovnu.-)

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist