PostHeaderIcon Podkarpatská Rus

21. září – 30. září 2012

Můj otec sloužil jako voják na Podkarpatské Rusi, a tak jsem už v dětství slýchala slova Berehovo, Mukačevo, Chust, Užhorod – zněla mi dálkami a tajemstvím. Plavení koní v řece Boržové jsem si podle tátova vyprávění představovala docela jasně, obrázky neprostupných lesů bez cest a strmých holých kopců jsem zvládala taky dobře, dětská představivost však pokulhávala, když otec líčil špacír s hezkými maďarskými slečinkami na korze, ochotu a vstřícnost rusínských děvčat a plachost černookých židovských krasavic…
Pak jsem dorostla do Olbrachtovy Země beze jména, Goleta v údolí, a ovšem Nikoly Šuhaje loupežníka, vědomosti si doplnila a fantazii pustila z řetězu…

Jakmile okolnosti dovolily, jeli jsme na Podkarpatskou Rus. Bylo to až v roce 1998, svěřili jsme se do péče jedné cestovky, která (asi) s nejlepším úmyslem předala starost o své klienty krajanovi, který na Ukrajině podnikal. Takže nás dovezli do Viškiva, ubytovali v gorodku, což byly unimo-buňky a zbyly tu po českých dělnících, kteří stavěli plynovod. Teď měl nastoupit onen moravský znalec polonin a místních poměrů a týden nás provázet po turistických lákadlech, které cestovka slíbila. Neukázal se. Později jsme zjistili, že podvedl při svých nekalých obchodech tolik Ukrajinců, že se bál vystrčit nos, aby ho nezabili.
Nerezignovali jsme, obrátili se na místní o rady a ten adrenalinový týden jsme absolvovali bez průvodce, bez map, ale podle programu připraveného cestovkou. Je jasné, že jsme se tím pádem hodně sblížili s Ukrajinci a poznali jejich pohostinnost, vstřícnost a dobrosrdečnost.
Nakonec to byla úžasná zážitková dovolená s hlubokým ponorem do tehdejších poměrů. Po návratu hltal otec naše povídání a možná tehdy zase jemu chyběla představivost, když jsme líčili stav tamní společnosti…

Před několika lety jsme začali číhat na příležitost vrátit se do země, která má tolik různých názvů, ale nám je milý ten, který platil jen v tom krátkém dvacetiletí, kdy Podkarpatská Rus patřila k Masarykově Československé republice (1919–1939). Štěstí nám podalo ruku, když jsme byli zařazeni do zájezdu pořádaného KČT Tesla Jihlava, konkrétně Jarkou a Standou Balíkovými, a v pátek 21. září v 19:15 jsme vyjeli na východ. Párkrát jsme se zavrtěli na sedadle, v polospánku se překulili a už jsme ráno zastavili ve Vyšném Nemeckém a zakrátko se ocitli před hranicemi proslulými úplatky a průtahy. Dobře jsme si pamatovali ty nekonečné čtyři hodiny, které jsme tu při příjezdu i návratu v roce 1998 bezmocně strávili, na aroganci, jíž jsme nerozuměli. Náš šikovný průvodce však měl odbavení svých svěřenců „pořešený“, jezdí sem často, tak se vyzná. Za slabou hodinku vložili naše osobní data do počítače a nedaleký Užhorod nás přivítal chladným a větrným ránem. Autobus zaparkoval v postranní ulici u parku T. G. Masaryka, takže naše několikahodinová procházka začala stylově a staromilecky u busty TGM, před pár měsíci nově instalované za účasti představitelů Kraje Vysočina, neboť má Jihlava s Užhorodem „družbu“, teď se však říká „partnerství“ :-).

Výklad průvodce Martina Mitáše byl okouzlující – záživným stylem nám sdělil složitou historii země a všechno, co by mělo našince zajímat a zaujmout – je jasné, že nejsem stavu opakovat jeho slova, ale dojem na nás všechny udělal velmi příznivý a utvrdili jsme se v tom, že jsme teď a tady, spolu a s ním, správně.

Na plánku Užhorodu vidíte místo, kde jsme zaparkovali, prošli jsme nejdelší lipovou alejí v Evropě (vysázena za české éry) po nábřeží řeky Už na hlavní Divadelní náměstí a pokračovali k hradu vystavěném na třicet metrů vysokém sopečném kopci. Zbytky hradu připomínají spíš pevnost, protože objekt byl během staletí pobořen, a příliš nelákají k návštěvě. Zajímavé je, že už v 9. století bylo na tom místě slovanské hradiště, sídlo knížete Laborce, vazala Velké Moravy. V té době zde žili Slované, ale v 11. století připadlo město Uhrám a dále podléhalo stejnému osudu jako celá oblast – střídavě se území zmocňovali okolní vládcové a také nájezdníci z Uher i odjinud. Je potěšitelné, že období české patří k těm lepším, éra sovětská trvala od roku 1945 do 1991, pak se stala Podkarpatská Rus pod názvem Zakarpatská oblast součástí samostatné Ukrajiny.

Zmoženi náporem informací zašli jsme do skanzenu, abychom si při procházce zajímavým areálem užili dopoledního sluníčka.

Každá chalupa má svoji průvodkyni, která objekt i předzahrádku udržuje, stará se o zvířata a ochotně návštěvníkům povypráví, případně nabídne k prodeji ledasco… 🙂 Inu, musejí se snažit, časy jsou zlé.

Možná je vhodná doba zmínit se o národnostním složení na Podkarpatské Rusi – většina obyvatel se hlásí k rusínské národnosti, dnes jsou však považováni za Ukrajince a rusínština je jen dialektem ukrajinštiny. Rusíni patří do etnické skupiny Bílých Chorvatů a dělí se na Lemky (žijí na severozápadě při hranicích s Polskem), Bojky (v oblasti Vrchoviny) a Huculy (v nejvýchodnější části země, Jasina a okolní hory) a ještě prý jsou Věrchovinci a Doliňané, ale v těch nějak nemám jasno. Slovanské osídlení země je doloženo už v 8. století.

Pak začali území obsazovat Maďaři, přicházejí i němečtí a rumunští osadníci, do opuštěných a od světa odříznutých údolí se stahují Židé před pogromy a Rusíni se postupně usazují v horských oblastech. V době, kdy země patřila k Rakousku-Uhersku, živořila na okraji zájmu a docházelo k velké emigraci, zejména do Ameriky, kde nakonec žil stejný počet Rusínů jako na Podkarpatské Rusi (asi 400 tisíc). Vystěhovalectví se zastavilo po připojení k Československé republice, kdy začala země prosperovat, vybudovaly se cesty, řešila se oblast školství, osvěty, sociální a kulturní problémy. To vše se postupně ničilo za následující sovětské nadvlády, takže po osamostatnění se Ukrajinci potýkají s ohromnými potížemi, které my můžeme chápat jen stěží – po padesáti sešroubovaných komunistických letech byli bez oddechového času rovnou vrženi do macdonaldovské éry plastových obalů…

Prohlídka Užhorodu pokračovala zastávkou v ulici Ivana Olbrachta, kde jsou dosud k vidění české stopy.

Hned vedle je hospoda, kde si přijdou na své zvláště čeští turisté – vývěsní tabule z doby 1. republiky musí potěšit každého.

Nezašli jsme jen do hospody, nýbrž i do kostela :-),

obdivovali jsme růžovou synagogu, kde dnes sídlí filharmonie

a ocenili něžnou duši lidí, kteří vybudovali mnohaletému zdejšímu lampáři, strýčku Koljovi, krásný památník.

Procházeli jsme městem a zaznamenávali dobré změny od poslední návštěvy – stejně tomu bylo na všech místech – i když rezervy jsou hooodně veliké…

Ačkoliv byla sobota, vyměnili jsme bez problémů eura za hřivny, mnozí zašli do hospůdek, někteří si užívali popovídání (snadného) s místními přátelskými lidmi – svěřovali se nám s obavami z výsledků voleb, které se zanedlouho konaly – všude probíhala nevybíravá kampaň.

Před odjezdem nás Martin zavedl k mapě, na níž ukázal, nač se máme v příštích dnech těšit. Při troše trpělivosti a štěstí rozluštíte na tmavém obrázku místa, která jsme během zájezdu navštívili. 🙂

S přívětivým městem (asi 120 tisíc obyvatel) se rozloučíme vhodným obrázkem.

Jeli jsme na okraj Užhorodu, do Hořan, abychom si prohlédli nejstarší rotundu na Ukrajině – pochází z 10. století, přístavba je ze 12. století, poslední břizolitová oprava z nedávné doby.

Stavba má 2,5 metru silné zdi, fresky jsou z roku 1360.

V té přístavbě se prý po válce stalo neštěstí – kulový blesk vlítl dovnitř, zabil šest lidí – komunisti toho využili a zavřeli ji na třicet let. Po rozpadu SSSR sbírali lidé na opravu peníze – malby jsou sice nepřesně obnovené (původní jsou dílem Italů), ale snaha se Ukrajincům upřít nedá. Člověk nakonec při pomyšlení, že by bývala rotunda asi zmizela ze světa, ustojí i ten břízolit a žlutě natřené plynové trubky zavěšené u stavby.
A je vidět, že místní si uvědomují, jakou historickou cennost mají ve své vsi.

Teď na sebe napráším, že jsem jela na zájezd sice dokonale duševně vyladěná, ale vůbec ne prakticky vybavená. Tím myslím mapy. Ale štěstí se nás drželo – mladý, šarmantní a empatický průvodce, který se dokonale vyzná v krajině, je mnohem lepší nežli nejpřesnější mapa, na tom se asi lehce shodneme. 🙂
Při tvorbě článku mi ovšem mapy chyběly (popisovat trasu bez možnosti znázornění je podle mne nesmysl), tak jsem začala štrachat na netu a pár kousků jsem objevila. Tady je mapka okolí Užhorodu z roku 1925 🙂 :

Bylo načase zakotvit, jeli jsme k rekreačnímu středisku Podobovec, využívanému převážně v zimě, neboť se chlubí množstvím sjezdovek. Zastavili jsme kvůli prvnímu výhledu na hřebeny nad Volovcem, dnešním názvem Mežgorje, čili Mezihoří (leží mezi poloninami Boržava a Krásna), a Mirek zachytil obrázek, na který si během týdne zvykneme – ostatně koňský povoz je na místních cestách jistota…

Řidič nás zavezl cestou-necestou až před hlavní budovu, my jsme se nadmíru dobře ubytovali

a ještě stihli výšlap na kopec, abychom se rozhlédli po kraji.

S vymletými prašnými cestami ostře kontrastovala opečovaná místní budova a její bezprostřední okolí.

Přihodím starou českou mapu oblasti, kde budeme do středy.

Nechtěla bych vyrobit upachtěný článek, teď už budou jen lehce komentované fotografie, a tak začneme svěže ochutnávkou jednoho z mnoha volně přístupných železito-sirnatých pramenů různé síly – tím začala neděle 23. září 2012.

Dojeli jsme do blízkého Mežgorje (asi 7 tisíc obyvatel), kde jsou patrné propastné rozdíly, takhle vypadá střed města,

přičemž na dohled je obrovský honosný kostel bání modrých zlatými hvězdami posetých. Reportérka Petra Procházková napsala v Lidových novinách, že patří k dobrému tónu, aby každý „zarobitčan“, tedy ten, kdo jezdí do ciziny za prací, věnoval část výdělku na stavbu kostela, proto tedy je tu tolik církevních novostaveb.
Zaskočil nás petkový (ale i jiný) nepořádek, to v rekreační oblasti Podobovec je vzorně uklizeno, tady holt tepe život, stejně jako v roce 1998, kdy Mirek pořídil obrázek, který jsme oskenovali.

My jsme ale měli v plánu vycházku po červeně značené turistické cestě do Siněvirského sedla. Ano, čtete dobře – Češi tu začali před několika lety, stejně jako za 1. republiky, zase značit cesty podle našich platných pravidel a zaučovat ukrajinské značkaře. Z toho nám bylo veselo.

Zdálky vypadalo městečko na řece Rika vlídně, naši pozornost však  poutal i výstup.

Zde je mapka naší trasy:

Průvodce Martin má přesně promyšlené, jak nás postupně ovinout pavučinkou okouzlení, ze které není úniku.

Příroda a okolní kopce jsou (alespoň z dálky) čisťounké, scenérie běžně u nás nevídané.

Povídali jsme si o tom, jak těžký je asi v těchto končinách život, lidé tu řeší základní životní potřeby, nadstavba je zajímá jen v souvislosti s domy Božími, kam si zajdou pro svou porci krásy, čím barevnější a třpytivější, tím líp. Jiný kraj, jiný mrav, nelze to odsuzovat.

Myslím, že je komentář zbytečný, stačí popisky na fotkách.

Strmé svahy nad hlubokými údolími mění směr mraků, a tak je každou chvíli jiné světlo a jiné výhledy. Místní se takovými věcmi nezabývají, mají je zmáknuté. Tito dva byli přes značnou opilost velmi přátelští a chtěli si povídat 🙂

Ukrajinští zaučení značkaři nehledí až tak na předpisy, hlavně, že šipka směřuje, kam má 🙂

Po asi třech a půl hodinách jsme došli do sedla a podle programu následovala Koločava, kam každý Čech musí, nic naplat… Na směrovkách je uvedeno, že je k ní ze Siněvirského sedla čtyřiadvacet kilometrů pěšky, my jsme tam autobusem byli za chvíli. A kam jinam zamířit nežli k bývalé četnické stanici? Skončí před ní všechny české autobusy, koločavští pochopili, že poskytovat služby turistům se vyplácí, proto místní vzdělaná a podnikavá rodina Tumarecova z ruin pozvedla a provozuje objekt, který proslavil ve své knize Ivan Olbracht – už hezkou řádku let je tu místo prvorepublikové četnické stanice hospoda; také ubytování nabízejí.
Příchozí zaujmou i česky psané turistické směrovky, vývěsky a spousta vychytávek, které doslova vtáhnou dovnitř ty, kterým zní v uších nápěvy z muzikálu o Nikolu Šuhajovi.

Považovali jsme si možnosti pojíst v klidu dobrého boršče v bývalé služebně, kde na začátku vzrušených dvacátých let, krátce po připojení k ČSR, četníci plánovali, jak vyčistit místní hory od lupičů typu Nikoly Šuhaje a až do srpna 1921 psali hlášení bez kýženého výsledku.

Ve stejném roce přijel do Koločavy Ivan Olbracht (1882–1952), založil školu, učil v ní a také svou další činností se snažil prospívat zdejším lidem (což má ostatně přesah až do dnešní doby). Samozřejmě mu neunikl ten temný příběh místních horalů, kteří nakonec jedince vyčnívající z průměru (jedno jakým směrem), sami zabijí, aby byl klid od četníků – a odměna vypsaná za dopadení se také hodí…
Až hlouběji poznal místní poměry a hlavně impulzivní a pudové chování svérázných a hrdých rusínských obyvatel, vydal ve třicátých letech minulého století román Nikola Šuhaj loupežník. Hned po vydání knihy (dostal za ni státní cenu) si spisovatel užil útoků od českého četnictva kvůli romantické knižní úpravě kriminálního činu. Podání Olbrachtovo mě natolik ovlivnilo, že moje představy o aktérech a ději se nikdy neztotožnily s pojetím autorů populárního muzikálu z šedesátých let, který doposud občas vystrkuje růžky…

Ředitelka koločavské školy Natálie Tumarec, jejíž otec byl v roce 1944 odsouzen na 25 let do vězení (devět let byl v gulagu na Sibiři) už v devadesátých letech dosáhla oproštění místního muzea Ivana Olbrachta od komunistického nánosu a pravdivě líčila českým turistům skutečnosti spisovatelem volně literárně zpracované. Letos byl naším průvodcem její syn, učitel, který vedl výklad svižnou češtinou.

Exponáty mě uchvátily, Mirek se tužil a já vložím to nejdůležitější:

Pan Tumarec nám zajímavě vyprávěl o tom, jak v Koločavě natáčeli Olbracht s Vančurou v roce 1934 film Marijka nevěrnice (hudba Bohuslav Martinů), v němž si Olbracht i zahrál, a jak dobře se spisovatel staral o sirotky, kterým dal domov.

Zajímala nás ale i současnost osmitisícové obce na břehu řeky Terebly s nádherným okolím tvořeným poloninami Piskoňa a Krásna. Popravdě, současnost skvělá není a asi ještě dlouho nebude. Blátivé cesty s mnoha výmoly a hory odpadků jsou ještě viditelnější vedle  novostaveb typu „podnikatelské baroko“.

Vchod do hřbitova nad obcí je pro nás také nevšední – brána zamčená a vstoupit je možné pouze po schůdcích (aby prý branou, kterou by jistě lidé zapomínali zavřít, nechodil na hřbitov dobytek) – místní babičky to zvládají levou zadní 🙂

Při pohledu na tento pomník s řadou uvedených jmen končí legrace.

Pojďme raději za Eržikou, zemřela v roce 1987. Dcera Anna se jí narodila ve vězení v Chustu čtyři měsíce po Šuhajově smrti. Krátce po propuštění se Eržika provdala za souseda Derbaka. Její dcera Anna Štajerová žila skoro celý život v Koločavě, zemřela 2006.

Jistě se pozastavujete nad obráceným „kýblem“ bez dna – dávají se do něj svíčky – vidět prý je má shůry Pánbůh, ne lidé.
Koločavský hřbitov je rozlehlá zarostlá louka na plochém temeni kopce, ze které trčí kovové či dřevěné kříže, katolické i pravoslavné, náhrobky nejsou na všech hrobech, věnce z umělých kytek rozhodně nelahodí našim očím…
Bratři Šuhajové (třiadvacetiletý Nikola a asi patnáctiletý Jura) byli jako zločinci pochováni v odlehlém koutě hřbitova, někteří místní dokonce tvrdí, že byli zahrabáni jinde, tenhle hrob se prý ukazuje jen kvůli českým turistům.

Starousedlíci totiž vůbec neakceptují olbrachtovskou gloriolu kolem hlavy Nikolovy – je to pro ně pořád kriminálník a nezasluhuje pozornosti.
Na dalším obrázku je hrob v roce 1998, hledali jsme ho tehdy dost dlouho a místní se nás ptali, proč tam jdeme, když to byl takový gauner?!

Popovídali jsme o legendách zrozených náhodou z osudů lidských a pak průvodce Martin navrhnul odvážným zkratku, při které ušetříme kus cesty.

I schůdky, které visí na drátěném plotě nad prudkým svahem, mají podobnou kvalitu jako ty, které použijeme, chceme-li tudy opustit hřbitov. Když se vyšvihneme na vratkou, ale dosud celistvou vrchní desku, uvidíme pod sebou toto:

Po pár desítkách metrů procházíme kolem památníku vojákům padlým v Afgánistánu

a zakrátko míjíme emotivně působící sousoší, kde je ztvárněn „zarobitčan“, vypravený na dalekou cestu za výdělkem.

Jdeme hlavní silnicí a obdivujeme krávy, které pastevec přižene na kraj vesnice a ony se samy vracejí domů – některá důstojně kráčí středem, jiná krajnicí, ale všechny neomylně ke svým vrátkům.
My míříme ke krásnému dřevěnému řeckokatolickému kostelu sv. Ducha, kam komunisté ve svých časech umístili muzeum ateismu.

Kostel je opravený a člověk pocítí důvěru v budoucnost.

Při odjezdu nám ještě ukázali hroby českých četníků na bývalém hřbitůvku u kostela sv. Ducha, zastřelených v roce 1921 Nikolou Šuhajem

a pak už jsme nechtěli slyšet o ničem, nežli o večeři a odpočinku…

Pondělí 24. září 2012 bylo památným dnem, kdy většina z účastníků zájezdu poprvé v životě vkročila na turisticky proslulou poloninu Boržava. Ačkoliv není nejvyšší ani nejrozlehleší, říká se, že je ze všech nejkrásnější.
Vydali jsme se k ní z Podobovce pěšky,

v ranním slunci si prohlíželi domky,

nijak nespěchali

a očima přitahovali hřeben.

Šli jsme stále do kopce,

ale polonina se vstřícně blížila a slibovala báječné rozhledy.

Minuli jsme ještě pár samot a dorazili k rekreační základně pod strmými severními svahy Boržavy.

Dvousedačková lanovka nás vyvezla za 30 hřiven (1 hřivna je asi 2,50 Kč) několik set výškových metrů

a při výstupu na horní stanici jsme se rázem ocitli v jiném světě.

Nejen že se nad námi otevřel pohled na pastviny připomínající moře, dokonce moře větrem rozbouřené, ale charakter počasí se dramaticky změnil – studený vítr burácel a přinášel mlhu, takže krajina pod námi se postupně zahalovala do nebytí.

Poloniny, tedy pastviny na bezlesých hřbetech a vrcholech, leží v pásmu karpatských pískovců a jsou porostlé většinou borůvčím nebo tuhou trávou. Tradice pastevectví na poloninách je prastará, dobytek se na pastviny vyhání koncem května a shání dolů v září.
Nejkrásnější z polonin se zatím nemohla rozhodnout, zdali z naší návštěvy má radost, a tak jsme až na Velký vrch (1598 m) neužili příliš jejích výsadních předností. Nahoře jsme sedli do závětří a vybalili pirožky borůvkové i tvarohové, které jsme ráno po 5 hřivnách za kus pořídili od místní čiperné bábušky, co je ještě teplé přinesla před budovu, kde jsme ubytovaní. Byly syté a výborné!!

Během našeho jídla poznala asi duše poloniny, že zvolenými pirožky klepeme lehýnce na podkarpatská vrátka a vemlouváme se do přízně, tak trochu uvolnila mlhavé sevření, vítr dostal opušťák a my aspoň malou ochutnávku pro představu.

Nejvyšší hora poloniny Boržava je Stoj (1681 m), leží však kousek mimo hlavního hřebene, takže jsme ji v mlze neviděli, ani se k ní nevydali (kromě vedoucího zájezdu Standy Balíka, který srdnatě hájil jihlavské barvy na jejím vrcholu).
Zvolili jsme trasu sestupovou a už po pár metrech se situace změnila k lepšímu.

Pro představu mapka oblasti:

Měli jsme slíbenou ještě jednu atrakci, které Ukrajinci přikládají velký význam – vodopád Šipot je tu velmi populární. Znovu jsme se vydali bočním údolím vzhůru podél potoka,

pak jsme uslyšeli a uviděli toho jejich šeptajícího krasavce.

Kaskádovitý vodopád leží ve výšce 640 metrů nad mořem a se svými 24 metry výšky nemá na Ukrajině konkurenci.

Ukrajinci sem prý putují jak do Mekky, alespoň jednou za život, tak jsme podlehli dojmům a tady je snímek, že i Mirek tam byl 🙂

Je vidět, že je to místo zaslíbené, ukrajinskými turisty vyhledávané, prodejci nabízeli široký sortiment lesních plodů, ovoce, mléko, vejce, domácí pečivo…

No, viděli jsme tu šepotavou vodu… Víc nás zaujaly tyhle hodně živé a nepřeslechnutelné děti – kluci měli totiž naštípat dřevo a velká sekyra byla trochu neposlušná.

Poté, co nejstarší hoch uvěřil, že Mirek mu nechce se sekerou utéct, půjčil mu ji a nechal si názorně vysvětlit jak na to. Rychle pochopil podstatu a pak už nehleděl vpravo vlevo a jel…
Ještě pár obrázků z cesty domů:

Už se blížíme k přechodnému domovu – vpravo je na fotce vidět kuželovitá střecha restaurace a nahoře řada pěkných a dobře vybavených domků – k nim vede tato přístupová cesta, v mnoha úsecích daleko nesjízdnější než vidíte na obrázku.

Po večeři jsme sledovali urputné mločí zápolení na chodníku před jídelnou – neshodli jsme se, jestli šlo o boj či hrátky milostné.

Bylo skoro jisté, že přijde déšť – noc na úterý 25. září propršela celá, cedilo ráno, svět byl bezútěšný. Na snídani jsme prokličkovali mezi kapkami, pak bábuška v pláštěnce prodávala pirožky, ty nás trochu utěšily.
Při cestě autobusem k Siněviru déšť ustával, dokonce jsme mohli, aniž bychom promokli, ve svahu nad řekou Tereblou vyrazit na malý okruh prohlédnout si opevnění, jemuž tu říkají Linia Arpáda – obranné bunkry byly po obou stranách údolí, systém jejich umístění prý nedával obráncům vůbec naději na přežití – naštěstí však nikdy nebyla Linia vojensky využita.
V Siněvirském sedle jsme se dali na sever k Siněvirské Poljaně, nikoliv na jih ke Koločavě jako v neděli (viz mapka 23.9.2012). Poljana je velká vesnice na březích řeky Terebly, která přibírá Černou řeku čili Ozerjanku vytékající ze Siněvirského jezera. Cesta hlubokými údolími na sever k jezeru byla vpravdě zážitková, dechberoucí strmé svahy, husté lesy, kosodřevina, pak zase horské louky a mezi tím desítky minerálních pramenů, samot u silnice, stylových dřevěných chalup, plotů a rázů dřeva nedovolily pozornosti ustat. Nemohli jsme si nevšimnout velikého nepořádku kolem řek – odpadky se tu běžně házejí do vody, toky nejsou regulované a při vyšším vodním stavu se rozlévají v údolí. Hladina pak opadne a neuvěřitelné množství petek zůstane po březích.
Trocha zeměpisu: všechny větší řeky (kromě Boržavy), tedy Teresva, Terebla, Rika, Latorica a Už pramení u severních hranic, tečou dolů k jihu a vtékají do Tisy, ta je jediným sběračem všech toků v Zakarpatí, tedy na Podkarpatské Rusi.

Dojeli jsme na parkoviště k Siněvirskému jezeru a naše značkařská srdce povyskočila radostí při spatření směrovníku s udáním vzdálenosti od Viškiva, na nějž od naší návštěvy v minulém století se slzou v oku vzpomínáme.

Bystře se u vchodu objevil černě oděný strážce a vybíral od každého 20 hřiven – neomylně poznal svoje lidi – Ukrajinci neplatili, jen my jsme mu vkládali penízky do ruky a on s tváří hráče pokeru je odkládal do kapsy… 🙂

K největšímu přírodnímu jezeru v této oblasti stoupá do výšky 989 metrů asi dvoukilometrová asfaltová cesta, s tou v roce 1998 se nedá vůbec srovnávat, je vidět, že status Národního parku má svoji váhu.

Jezero napájené třemi horskými potoky je 500 metrů dlouhé, průměrná hloubka asi deset metrů, vodní plocha 5 hektarů (ale údaje se značně rozcházejí 🙂 ), uzavírá jej ledovcová moréna. Ukrajinci mu dávají různé obdivné názvy (Mořské oko, Perla Zakarpatí apod.) a čile tuto lokalitu navštěvují.

Všem je nám jasné, že bez pověstí nelze – průvodce Martin nám svou brněnštinou nabídl hned tři rozkošné verze o vzniku jezera, z nichž je zde publikovatelná ta o chudém pasáku Virovi, do kterého se zamilovala bohatá dívka Sin a jak už to bývá, rodiče měli jinou představu o její budoucnosti, tedy Vira nechali zabít. Sin plakala tak dlouho, až naplakala jezero, uprostřed něhož je na ostrůvku Virův hrob. To musela být veliká láska…

Vyřezávaná plastika je od Ivana Brodyho, její detail vyfotil Mirek v roce 1998:

Zatímco nás Martin zcela zaujal vyprávěním, stáhly se mraky nad jezerem a pověst o nejdeštivější oblasti se potvrdila – pozvolna začal mírný deštík, při němž jsme se vydali na procházku kolem jezera, přerůstat v liják. Nic se ale neděje, máme nachystané fotky z Vyškova (Viškiv), když už o něm byla dneska řeč a je vlastně kousek odtud za kopcem.
Teď se ty slunečné, i když jen oskenované snímky hodí.

Na polonině jsme se setkali s pastevci právě v době dojení koz a ovcí,

pak jsme ochutnali žinčicu přímo z kádě vedle přístřešku, ve kterém muži spávali celé léto, a popovídali si o životě…

Tehdy jsme ještě stihli navštívit muzeum vorařství a klausu na řece Ozerjance, dva měsíce poté ji vzala podzimní povodeň.

Chladné a deštivé počasí nás nevyvedlo z  míry, protože jsme měli zamluvený šašlik v kolibě v Siněviru. Masíčko bylo šťavnaté, i když trochu tuhé, výběr nápojů velmi dobrý – spokojenost.
Všechno trvá až se strhá – vyčasilo se a my jsme dostali příležitost ochutnat zase z jiného minerálního pramene, volně přístupného.

Měli jsme před sebou poslední odpoledne v tomto kraji, a proto jsme na určeném místě vystoupili z autobusu a využili možnosti asi dvouhodinové vycházky s cílem v turbáze Podobovec.

Terén byl dosti členitý, ale nikdo nelitoval.

Na každém kroku bylo něco k vidění.

Po večeři jsme si koupili sedmičku výborného krymského vína a tím jsme uzavřeli jednu etapu zájezdu. Zítra nás čeká přejezd na východ (asi 220 km), Martin nám však slíbil, že během dne nebudeme lenošit.

Ještě zmínka o časovém pásmu: kyjevský čas je o hodinu dál, na vesnicích Podkarpatské Rusi se ale mnohde používá ještě tzv. starý čas – ten je jako náš. Proto jsme si hodinky nijak neupravovali, na poloninách nemá přesný čas zas takový význam…

Ve středu 26. září 2012 jsme vyjeli v 8:30 směrem na Mežgorje, pak stále k jihu, do Potisské nížiny, k maďarským hranicím.

Zastavili jsme v košíkářské vesnici Iza, kde jsou stále připraveni nabídnout jakékoliv své proutěné výrobky komukoliv, my jsme to brali jako galerii pod širým nebem

a těšili se na prohlídku nedalekého pětatřicetitisícového Chustu, o kterém teď můžeme říct, že je to město velkých kontrastů. Když bez úhony přeskáčete kaluže na ulici vedoucí z parkoviště do středu města, myslíte, že máte vyhráno. Ne. I v centru je to stejné. Přitom opevněný gotický kostel sv. Elišky (Alžběty) ze 14. století je dobře udržovaný,

zlaté báně nového pravoslavného kostela soutěží v jasu i záři se sluncem

a všechny ukrajinské ženy jsou upravené a čisté, když na vysokých podpatcích lodiček procházejí stejnými ulicemi, kterými tlápeme v zablácených turistických botách my.

Průvodce nás nasměroval do české čtvrti, která se doposud liší od ostatních. Předpokládám, že můj otec viděl ve třicátých letech tyto domy růst.

V synagoze bylo otevřeno, tak jsme vstoupili.

Dříve než jsme znovu nasedli do autobusu a začali zpracovávat pojmy, dojmy, vjemy a zjevy, zaměřili jsme pozornost k nejhistoričtějšímu místu v Chustu, 174 m vysokému kopci, kterému tu říkají Zámková hora, a na němž jsou zříceniny hradu z 11. století. Poloha hradu na kopci vyčnívajícím z úrodné roviny, kde se řeka Rika vlévá do Tisy, upoutala pozornost panovníka, a tak byl Chust už od začátku 14. století městem královským.

Za Chustem jsme se stočili na východ a jeli podél maďarských hranic, během krátké zastávky jsme zaskočili do Tesca a nebýt regálů s desítkami druhů dobré ukrajinské vodky, skleněné kádě s živými rybami ke koupi, a ovšem velmi slabé násvštěvnosti zákazníků, tedy prázdného parkoviště, mysleli bychom si, že jsme v jihlavském supermarketu. Přece jen nás poblíž budovy něco zaujalo (ty báně prý jsou z nějak upraveného hliníkového plechu):

Přijeli jsme do míst, kde už na druhé straně řeky nebylo Maďarsko, nýbrž Rumunsko a Martin měl pro nás připravenou lahůdku – dřevěný kostel ze 14. století ve vsi Dibrová. Tvářil se tajemně a nechal nás žasnout a udělat si během cesty vesnicí svůj názor na to, co jsme tu uviděli. Žijí tu převážně Rumuni a ti si postavili domy, vlastně rozsáhlé vily, které se nedají popsat – opravdu je nutné vidět ty balustrády, antické sloupy, terásky, výstupky na střechách, ploty z nerezových trubek, takže vesnice vypadá neskutečně, přízračně…
Proběhli jsme kolem jejich kostela

a mazali ke kostelíku na kopci při okraji vsi.

Kostel teď patří řecko-katolické církvi, v Dibrové prý žije asi šedesát rodin tohoto vyznání, dále jsou tam pravoslavní, ale šedesát procent všech vesničanů patří ke svědkům Jehovovým (což mnohé vysvětluje). Tyto informace nám sdělil charismatický kněz, který nás provázel. Je Rumun, vystudoval v Polsku a Bohu a lidem slouží na Ukrajině 🙂
Vyprávěl nám, že kostel sv. Mikuláše byl naprosto zničený, od roku 1991 se opravoval, teď už prý vypadá podle představ farníků.

Názorně a pečlivě nám za pomoci Martinova překladu vysvětlil rozmístění ikon a vchodů na ikonostasu a určitě pozvedl mínění nás všech o minulosti a současnosti Podkarpatské Rusi.

Nabrali jsme si do očí malebnou siluetu kostela sv. Michala a nechali ji tam celou cestu Dibrovou.

Údolí Tisy je při rumunských hranicích tak úzké a okolní kopce strmé a vysoké, že bylo za první republiky při budování dopravních spojnic rozhodnuto, že silnice povede po území Podkarpatské Rusi a železnice v některých úsecích po rumunské straně. Teď je s tím problém, protože chybí smlouva s Rumunskem, Ukrajina není v EU, Rumunsko ano.

Poblíž Solotviny, kousek před „středem Evropy„, kde jsme odbočili na sever, vchází zase železnice na ukrajinské území a vede přes Rachov do Jasiny, nejvýchodnější železniční zastávky první republiky, kde končíval svou cestu rychlík z Prahy.

Hlubokými údolími jsme jeli zážitkovou cestou podél Černé Tisy a jejích přítoků stále na sever k Jablonickému průsmyku, kde bývala hranice ČSR, dnes zde končí Zakarpatská a začíná Ivanofrankovská oblast. Projeli jsme výstavným Rachovem, který získal své bohatství z obchodu – stezka nemohla vést jinudy než tímto údolím a tímto městem – a pak se sevření hor uvolnilo a začala se před námi otevírat Jasiňská kotlina, přijeli jsme do Jasiny.

Vesnice Jasina se rozkládá na ploše asi 10 x 15 km, patří k ní řada osad, žijí zde převážně Huculové. Hřebeny se suťovisky, Gorgany, které malebně lemují kotlinu, ležely za 1. republiky v Polsku, dnes jsou v Ivanofrankovské oblasti, mimo území Podkarpatské Rusi.

Se setměním přijeli na jasiňskou náves ke kostelu ubytovatelé a zavezli nás po špatných cestách do skvěle vybavených pokojů ve svých domech, dobře jsme pojedli a usínali s pomyšlením na zážitky minulé a radostným chvěním z očekávání výletů příštích.

Ve čtvrtek 27. září 2012 jsme se probudili, koukli z okna a boty z toulavého telete se samy draly na nohy…

Polonina Svidovec byla operačním prostorem pro dnešní den, ale ještě předtím jsme absolvovali jízdu gruzavikem (tak nějak tomu říkají) na Dragobrat, což byl za 50 hřiven na osobu zážitek k nezaplacení – nutno prožít.

Nelze než vzdát čest třem ukrajinským řidičům, kteří nás ve svých ne právě naleštěných a komfortně vybavených terénních autech bravurně vyvezli na Dragobrat do výšky asi 1400 metrů, odkud jsme šli na hřebeny.
Nejdřív jsme jeli kousek po silnici, pak cestou, která se zde nazývá silnice a pak cestou-necestou, ale stále do vrchu – na výmoly plné vody a hluboké bláto řidič nehleděl a jel…

Nadskakovali jsme, juchali, ochali a divili se, že stále jedeme tam, kam řidiči slíbili. Po hodině jsme přijeli před výstavný hotel U Stěpana, už nad pásmem lesa, nechyběla dobrá restaurace, v okolí množství lyžařských vleků a dalších staveb. Jiná cesta sem není…

Stoupáme do sedla, vpravo je vrchol Stoh, jako dělaný pro zimní radovánky.

Ve větrném sedle Peremyčka (1554 m) žasneme nad krásou poloniny, dáváme se vlevo ke třem výrazným vrcholům zvaným Žandarmi.

Tady bych možná mohla připomenout, že i kraj Vysočina dal před dvěma lety poměrně velkou finanční částku na značení turistických cest na Podkarpatské Rusi, těší nás, že výsledky jsou v terénu vidět.

Polonina Svidovec je mezi řekami Teresva a Černá Tisa, sestupové trasy ze 60 km dlouhého hřebene jsou mnohahodinové, orientace při dobrém počasí snadná, ale je třeba být informován, protože lze jít desítky kilometrů, aniž člověk narazí na civilizaci. Je nutné mít dostatek pitné vody, protože ta na poloninách chybí.

Stoupali jsme v dost silném ale ne ledovém větru na Bliznicu (Blíženec) a pochvalovali si rozhled.

Výhledy byly omračující, Martin popisoval jednotlivé vrcholy, vyprávěl pověsti,

ukázal, kde leží Jasina, Lazesčina a Jablonický průsmyk.

Z Bliznice jsme zvolili strmou sestupovou cestu dolů, pak poměrně slušnou klesavou pěšinu do sedla Dragobrat.

Ve 14:30 jsme od hotelu U Stěpana odcházeli pěšky do Jasiny, jen část opatrníků jela zpět auty, která tu čekala.

Cesta dolů trvala tři a půl hodiny svižné chůze, podle následujících obrázků jistě uznáte, že to byla dobrá volba.

Už jsme byli na příčném hřebeni, který jsme si ukazovali z Bliznice, po pravé ruce je zmíněná paseka a vzadu hřeben, odkud jdeme.

Najednou se před námi otevřela kotlina, celé údolí Jasiny přes Lazesčinu až k bývalé hraniční vesnici Vorochta (Vrata), podvečerní slunce dodalo patřičně melodramatický nádech…

Na závěr cesty jsme se trochu probrali z únavy, když bylo v Jasině potřeba přejít prkno přes slušně hluboké koryto potoka a vzápětí se dostat po nedůvěryhodném lanovém mostu přes Černou Tisu.

Dnešní, už šestý den intenzivní turistiky byl dost náročný na převýšení, sestupy i délku trasy – ujít v tomto terénu 23 km při převýšení asi 800 metrů a sestupu 1200 metrů docela stačí, takže jsme po večeři šli hned bydlet 🙂

V tomto domě za tratí ve stráni, asi tak půl druhého kilometru od centra Jasiny, nás v hořejších patrech ubytovali pět dvojic a průvodce Martina, v přízemí byla jídelna a byt domácích – vše komfortní, do nejmenších detailů propracované.

Vzpomněla jsem si na novinový článek, kde se píše, že z Podkarpatské Rusi jezdí muži za prací především do Česka a Polska a domů si přivážejí ty nejlepší způsoby a moderní stavební postupy, které pak nejen ve svých domech uplatňují – topení v podlaze, rovné špalety, dokonalé provedení stavby.
Z východu Ukrajiny to mají „zarobitčani“ blíž do Ruska a přivážejí si odtud špatné vzory, takže jejich stavby nesnesou srovnání s těmi zakarpatskými.
Co se týče cest – východ je na tom o mnoho líp, západní Ukrajina nedostává dotace, protože prý nesympatizuje s Janukovyčem…
Něco na tom bude.

V pátek 28. září 2012 byla poslední příležitost navštívit nejvýznačnější zdejší památku, huculský dřevěný kostel Strukivskaja cerkva. Počasí vstalo špatnou nohou a hudralo na všechny strany, pobrekávalo, či chvílemi předvedlo slzavé údolí. Autobus nás zavezl asi dva kilometry od centra a my si vyzkoušeli, zdali se už umíme elegantněji pohybovat nad řekou.

Černá Tisa, již obezřetně překračujeme po mostě, nad nímž by naši bezpečáci zešedivěli, pramení poblíž Jasiny, přibírá Lazesčinu i okolní horské toky, u Rachova se stéká s Bílou Tisou – tak vzniká tisíc kilometrů dlouhá Tisa, která končí v Dunaji.

Martin nám svým osobitým způsobem vyprávěl o rozdílech v církvích a přezkoušel nás, co si pamatujeme z minulého „kostelního“ výkladu. 🙂

Legenda praví, že kupce Strukova ženoucího stádo ovcí zastihla na obchodní stezce krutá zima, on tedy zanechal nebohá zvířata pod stromem a sám šel domů. Zjara se na to místo při další cestě dostal a zjistil, že ovce nejenže nezahynuly, nýbrž měly jehňata. I dal na tom zázračném kousku země postavit kostel.

Dostali jsme možnost prohlédnout si podrobněji centrum Jasiny

a pak nás autobus zavezl do Jablonice, což je po silnici asi osm kilometrů, a odtud jsme šli vycházkou po hranicích bývalé ČSR. Že se počasí umoudřilo, je vidět na fotkách.

Věnec okolních hor, krásnooké mírné krávy, lesklí koně a dřevěné ploty jsou symboly tohoto kraje.

Vzpomínáme na žluťoučká vejce, která nám na svačinu usmažili v chalupě vysoko nad Jablonicou.

A zdejší lidé – čím víc je člověk poznává, tím větší pochopení pro ně má.

Pravděpodobně už jste mým povídáním unavení, tak jen krátce připomenu, že jdeme vycházkou po nejvýchodnější hranici,

což dokumentuje jeden z posledních zbylých hraničních kamenů (na pastvině za plotem).

Jablonický průsmyk leží ve výšce 900 metrů a kvůli velkému strategickému významu tu během 1. světové války probíhaly těžké boje, dokonce nám průvodce ukázal zbytky zákopových jam.
Ukolébáni souzněním lidí a přírody jsme se snad propadli do podivného snu

a vzápětí nás chce pohltit stánkařské běsnění u silnice. Přátelé z KČT Tesla využili této výjimečné lokality ke snímku pro svého sponzora

a už hurá přes hory-doly, krajinou členitou a spanilou přes Lazesčinu do Jasiny. Výhledy v podvečerním slunci překonávají všechna očekávání.

Znovu přechod říčky, tentokrát za účasti a halasivého komentáře místních dětí, které sledují naše údivy na každým propadlým šprušlíkem schůdků vedoucích ze srázného břehu k lávce – opatrné našlapování těch neobratných lidí je jim k smíchu.

Jasina nám znovu vzala dech a ovládlo nás vřelé přání vrátit se sem Někdy…

Posledním obrázkem z našeho turisticky i historicky objevného pobytu na východě Podkarpatské Rusi je plošná květinová výzdoba kam až oko dohlédne.

Z Jasiny jsme odjížděli v sobotu 29. září 2012 nádherným údolím Tisy, po špatných silnicích, stále k jihu, k rumunským hranicím. Projeli jsme Kvasy i Rachov a děkovali za pomalou vyhlídkovou jízdu – bylo to skoro jako bychom šli rychle pěšky – dárek na rozloučenou…
U „středu Evropy“ jsme se s Tisou stočili na západ a zastavili v Solotvině, proslulé solnými jezírky.

Už Římané věděli v 1. století, že jsou tu velká ložiska soli, ale intenzivní důlní činnost začala až v 19. století. Podkopaný povrch se často propadl do štol a podzemních prostor vzniklých těžbou v několika patrech, jáma se pak zaplavila vodou a z té jsou solná jezírka, přírodní bazény s teplotou vody 22°C. Ukrajinci je využívají k léčbě různých neduhů a říkají, že je to jejich Mrtvé moře – návštěvnost v Solotvině, asi devítitisícovém městečku, je během sezóny enormní.

Někteří ze zájezdu využili možnosti koupání v nevábně vypadající vodě a náramně si libovali.

Průvodce nám ukázal, že proces propadání povrchu do hlubinných solných dolů není zdaleka ukončen.

Je vidět, že okraje jámy se postupně sesouvají.

Dočetla jsem se, že doly mohou být až 400 metrů hluboké.

Čerství a osvěžení jsme odjížděli do Mukačeva, osmdesátitisícového rušného města na řece Latorici. Ma 68 metrů vysokém sopečném kuželi je hrad Palanok, chlouba města už od 14. století.

Ujala se nás elegantní a snaživá ukrajinská průvodkyně, provedla nás hradem a okouzlila příběhem uherské šlechtičny Ilony Zrinské (1643–1703), o níž polský král Jan Sobiesky prohlásil. že nebylo v dějinách chytřejší a krásnější ženy (tři roky dokázala mukačevský hrad, který stojí na strategickém místě před vstupem do uherské nížiny, uhájit proti císařskému vojsku).

O tom, že byla celá oblast během staletí orientována převážně k Uhrám, vypovídá na vyhlídkové terase mukačevského hradu umístěný, zdálky viditelný turul – maďarský státní symbol, mytologický pták, který dovedl Arpádovce do nové vlasti za Karpatami.

Rozkvět hradu a města pod ním nastal na počátku 15. století za vlády prvního historicky významného knížete Fedora Korjatoviče.

U sochy Ilony Zrinské a jejího syna, pozdějšího Františka Rákocziho II. (byl dán na vychování k jezuitům do Jindřichova Hradce 🙂 ), se fotil jeden vyšňořený novomanželský pár za druhým, tak Mirek horkotěžko vystihl chviličku, kdy je vidět pod hradem město v nížině.

Mně osobně se dotýká dějinný vývoj hradu od doby 1927, kdy československý stát opravil pobořený objekt a zřídil v něm kasárna – na začátku třicátých let tu několik měsíců vojančil můj otec.
Prošli jsme národopisnou a historickou expozici na hradě, i výstavní sál věnovaný družebnímu kraji Vysočina, a protože máme smysl pro dobře dramaturgicky vystavěný příběh, ukončili jsme prohlídku a celý pobyt, při kterém jsme našlapali 101 km, nemluvě o značném převýšení ani strmých sestupech, v jednom ze zámeckých sklípků

při pár deckách vynikajícího místního muškátu a vzpomínce na dávného vojáčka z Řehořova.

Z Mukačeva jen obrázek věrozvěstů, abychom si uvědomili, že tu žijí bratři Slované,

a ještě kominík pro štěstí.

Pak už bylo jen trochu vzrušení nikoliv na ukrajinských, ale na slovenských hranicích, kde jsme rozespalí museli předložit všechna zavazadla ke kontrole, zda nevezeme nadlimitní množství alkoholu ( 1 litr) a cigaret (2 krabičky).
My jsme si však vezli mnohem cennější zboží, které naštěstí nepodléhá proclení: zážitky z turistických cest – ty nám může sebrat jen naše paměť.
Proto vzniklo toto dlouhé povídání. 🙂

Průvodce Martin Mitaš nás v roce 2013 provázel Rumunskem – o našich zážitcích najdete ve článku Rumunsko – hory a kláštery.

19 komentářů - “Podkarpatská Rus”

  • Květoslava says:

    Vážení Svatošovi,

    nebyla jsem účastníkem zájezdu. Dnes zvečera jsem našla krásné povídání o Podkarpatí, za které Vám moc děkuji. Moje maminka se svými rodiči odešla do této krajiny a nebýt r. 1938, kdy byli maďarskými občany vyhnáni, nevím, nevím, jestli by podle jejich vyprávění, šli zpět. Latorica, Mukačevo to jsou místa o kterých jsme doma a u prarodičů, rádi poslouchali. Krajina překrásná, život většinou tvrdší než náš, opravdu Vám znovu děkuju za přiblížení těchto míst. Bohužel mamince už to neukážu.

    • Děkujeme Vám a vážíme si Vašeho zájmu – v podobných případech, když naše povídání připomene někomu osobní prožitky a přinese radost, máme pocit, že jsme odvedli kousíček dobré práce 🙂
      Zdravíme a díky za to, že jste se ozvala.

  • Iva says:

    Ahoj Míšo a Mirku.
    Jsem nadšená tím, co jste společně stvořili. Už několik týdnů jsem odkládala připojení se k vašemu blogu a hlavně ponoření se znovu do zakarpatsko-ukrajinských zážitků. Chtěla jsem být „správně naladěná“ a dnešní večer byl ten pravý. Fotek mám z našeho společného pobytu taky spoustu a docela pěkných, ale s Tvým komentářem, Míšo, to je úplně jiný (skvělý) zážitek a návrat ke chvílím, kdy se mi z polonin, kopců a cest vůbec nechtělo. Ale jak potichu poznamenal náš nezapomenutelný průvodce Martin: „Však ono se setmí, ochladí…“. Ale tak jako on se do těch krásných míst s duchem (duší) už řadu let vrací, věřím i já, že budeme v putování pokračovat třeba i do Rumunska.
    Ještě jednou díky za těžko něčím nahraditelný zážitek a možnost navrácení se do těch dní, které nám přinesly tolik v pravém slova smyslu hlubokých zážitků.
    Iva

    • Z Tvého komentáře Ivo cítím, že Tě četba blogu potěšila, ale hlavně připomněla Tvoje prožitky na krásném podzimním zájezdě, kde se všechny okolnosti k nám postavily příznivě a každý jsme si ten pobyt uložili v duši po svém. Je hezké, že náš výběr fotek a komentářů na Tebe zapůsobil vstřícně – to je pro nás nejvyšší uznání.
      Doslechla jsi se, že v Užhorodě se opět vrátili k původnímu názvu mostu po T. G. Masarykovi?
      Nashle při turistice 🙂

  • Jitka Korbelová says:

    Perfektně napsané a zajímavě propojené ze vzpomínkami, říká Honza.
    Já jen potvrzuji a vyjadřuji obdiv a jsem moc ráda, že máme zdokumentováno i pro sebe putování, které se nám tolik líbilo. Díky Korbelovi.

  • Ing. František Tomek says:

    Míšo a Mirku,
    podařilo se Vám velmi dobré dílo.
    Právě jsem, po několika hodinách, s velkým zájmem, obdivem a úctou dočetl Vaše vyčerpávající a fundované vyprávění či komentáře našich společných toulek po Podkarpatské Rusi a doprohlížel jsem všechny autentické i doplňující obrázky a mapky a jsem nadšen, že jsem to vše mohl znovuprožívat do všech detailů.
    Je už chvíli po půlnoci, nemohl jsem se od toho odpoutat, dokud jsem neprošel vše až do konce. Ano, více než na 4 hodiny jsem se znovu ponořil do té krásné atmosféry, osvěžil si vzpomínky a doplnil si mnohé chybějící vědomosti a souvislosti.
    Je to nádherné, fantastické dílo – a to jsem zcela jistě neviděl mnoho dalších překrásných fotografií a nečetl mnoho dalších skvělých myšlenek a faktických údajů či Vašich dobrých postřehů, které se do této Vaší reportáže už nevešly…
    Vřelé díky.
    F. T. z Královského vršku

    • Jsme vděční za nadšený komentář a spokojení, že naše práce (byla dost klopotná 🙂 )je k užitku. Zažili jsme společně hezké chvíle a ty si zaslouží býti čas od času připomenuty – k tomu se mimo jiné snad bude hodit i naše povídání a fotky – říkávám (čím dál častěji 🙂 ), že mám problém uchopit myšlenku a když se to snad podaří, zase ji nemohu opustit – tak už to někdy chodí 🙂
      Těším se brzy nashledanou na cestách.

  • Zdeněk Novák says:

    Milí Svatošovi,
    chválím Vás za pěkný článek a krásné fotografie z Podkarpatské Rusi. Některá místa znám z vyprávění svého kolegy, který se v Užhorodě narodil. Kdybych byl mladší, hned bych se tam vydal! Přeji Vám oběma pevné zdraví a hodně dalších cestovatelských akcí.
    Zdeněk Novák

    • Pane Nováku,
      děkujeme za velikou přízeň, vážíme si toho, že jste věnoval tomu dlouhému článku svoji pozornost. Víte, pro mě byl pobyt na Podkarpatské Rusi nejen skvělým cestovatelským zážitkem, ale stále jsem měla na paměti svého otce a pociťovala jsem zvláštní osobní pouto k některým místům – od malička jsem si je představovala a pak při jejich spatření je už jakoby znala… O tom se ovšem nedá psát…
      Děkujeme za přání zdraví a dalších cest – doufáme, že vše bude fungovat v náš prospěch :-), přejeme pevné zdraví Vám i Vaší dceři 🙂

  • Jaroslava Boudná says:

    Míšo, hltala jsem Tvé vyprávění doprovázené obrázky tak, že jsem zapomněla i na oběd. Nemohla jsem přerušit nějakým obědem tak nádhernou atmosféru, kterou mi Tvé vyprávění i obrázky navodily. Domnívám se, že pro mne to bylo jedno z Tvých vyprávění,které mne chytlo nejvíce za srdce. Moc děkuji a těším se na podzim, kdy snad se tento výlet opět uskuteční a já vše uvidím v originále. Ještě jednou dík za nádherný zážitek,který jsem dnes při čtení prožíla. Jarka

    • Jarko, děkuju moc za povzbudivý komentář a doufám, že na podzim se na poloninách shodneme, že skutečnost je daleko zajímavější a poutavější než mohou nějaké komentované fotky vůbec být. 🙂 Už se na to těším!

  • Jarda Vála says:

    Ahoj Míšo, jenom nedostatek času způsobil, že jsem článek nepřečetl jedním dechem! Rozhodně ho použiji jako argument proti „pravým bloggerům“, kteří tvrdí, že delší články jsou nudné. Ty jejich možná ano, Tvoje v žádném případě! S chutí jsem si početl a prohlédl fotky z trochu jiných končin Podkarpatské Rusi, než které jsem navštívil já.

    • Ahoj Jardo,
      rozhodně bych ani nepomyslela na to, že bych se mohla řadit k akčním bloggerům :-), jsem jem povídavá tetina, která je ráda, když její plky někoho zajímají nebo dokonce potěší :-). Což se snad stalo – a za to jsem vděčná. Vždycky mám v úmyslu jen krátce komentovat Mirkovy fotky, pak se to zvrtne… 🙂
      Díky za přízeň 🙂

  • Libuše says:

    Myslela jsem si, že si nejprve prohlédnu pouze fotky…
    Ale než Ivan uvařil večeři, tak já jsem „zhltla“ celý článek. Moc děkuji za popsání toho, co jsem také společně s 50 účastníky zájezdu zažila.

    • Doufám Libuško, že článek byl lehce stravitelný a ještě Ti zbylo dost místa na Ivanovy dobroty 🙂
      Zdravím a těším se nashledanou při podobně hezkém výletu 🙂

  • zuzi says:

    Ahoj Míšo! Ještě jsem v ZU nebyla, ale chceme to napravit, myslíš, že je možné vyrazit jen takve dvou bez cestovky a nablind? S mapou? Dá se ubytovat a není to tam na poloninách moc divoké?? Zdravím tě a děkuji za hezké „nakopnutí“.

    • Ahoj Zuzi, jsem ráda, že jsi se ozvala! Rozhodně nejsem znalec místních poměrů, ale myslím že je dost dobře možné vyrazit bez cestovky – se stravováním ani ubytováním není problém. Jen bych Tě upozornila na to, že průběh značení v krajině nemusí v těchto končinách odpovídat zákresu na mapě (ani když budeš mít mapu poměrně dobrou – se značkami a směrovníky se může leccos stát :-))
      Taky si nejsem jistá, zdali se Ti podaří uvidět právě to, co si naplánuješ – s informacemi je to tam těžké – jsou hooodně rozporuplné, protože místní jsou sice moc hodní a dorozumívání je snadné, ale většinou znají jen to, kde se neustále pohybují… Turistika pro ně = poskytnu jim lože, baňu a jídlo 🙂
      To mluvím o těch vesnicích, ve kterých jsme se pohybovali – jistě je to jiné v jiných oblastech – Podkarpatská Rus byla vždycky na konci světa.
      Děkuju Ti za důvěru a schvaluji rozhodnutí zajet tam.
      Nám se rýsuje možnost zase zopakovat zájezd v podobném termínu letos – to bychom si teprve užili do hloubky…
      Zdravím srdečně, Míša

      • zuzi says:

        Míšo, děkuji pěkně za informace. Zdá se, že by to bylo dost dobrodružné a možná lepší kdyby nás jelo víc. No, uvidíme. V březnu podnikneme naši první 14 denní výpravu a jestli se nám zadaří a také to společně přežijeme, troufneme si i na nějaké větší dobrodružství, do nějaké „zapadlejší země“. Mluvili jsme i o Moldávii… lákají nás bývalé ruské republiky… a s tou vaší opakovanou cestou je to pro vás určitě lákavé, v tom jsem s tebou empatická! Tak se měj a mějte moc hezky a buďte zdrávi!

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist