PostHeaderIcon Korsika

Nemilosrdné vedro bylo stálým průvodcem cykloputování po ostrově nezapomenutelných výhledů
17. července – 1. srpna 2015

Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika (Antoine de Saint-Exupéry)

Cítili jsme, že příležitost prožít objevování Korsiky ze sedla bicyklu je pro nás zřejmě poslední dobrodružnou nabídkou, a tak jsme s určitými obavami o svou výkonnost přijali pozvání vilického pořadatele cyklozájezdů Mirka Břendy k sedmnáctidennímu putování po ostrově vylíčeném v nádherných barvách našimi známými, kteří ostrov s krásnou přírodou navštívili. V roce 2009 jsme s cyklisty z Vilic u Mladé Vožice projeli Kalábrii a ten zájezd patří k naší TOP cestovatelské desítce – pravda ale je, že roky rychle přibývají, co bylo před šesti lety, bohužel není dnes. 🙁
Všechny ostatní parametry ale mluvily pro, a tak jsme v pátek 17. července ráno vyjeli spolu s Naší Věrou a Pavlem, s Jitkou a Honzou Korbelovými a Mílou Kohoutovou z Jihlavy tak, abychom v 11 hodin byli ve Vilicích na návsi. Tam jsme naložili batožinu do autobusu, kola do přívěsu

nakládání kol ve Vilicích; www.svatosi.cz

a auta podle předběžné domluvy zaparkovali k dobrým vilickým občanům. Cesta do italského Livorna probíhala pohodově, klimatizace v autobusu fungovala bezvadně (už několik dní dosahovaly teploty na 35°C), studených nápojů byl v lednici dostatek. Často jsme, třeba jen na deset či méně minutek, zastavovali a to bylo prospěšné tělu i duši. Takže v zachovalém stavu jsme dorazili po docela dobře strávené noci v autobusu v 5:30 do Livorna a v šest hodin nastoupili na trajekt Moby Vincent směrem Bastia.

Moby Vincent

na trajekt nastupujeme v italaském Livornu

v 8 hodin vyplouváme z Livorna

Protože jsme na jihu, teplota je od rána vražedná – na trajektu tedy vybíráme místa stinná či klimatizovaná – plavba trvala čtyři hodiny, během nichž jsme se nenudili – pozorovat moře je stejně uhrančivé jako hledět do plamenů.

za čtyři hodiny jsme v korsické Bastii

V sobotu kolem dvanácté 18. července vstupujeme tedy na korsickou půdu, vítá nás přístav na severovýchodním pobřeží ozdobený věncem hor – průsmyky v nich je třeba překonat, abychom vstoupili do nitra toužené země. Dnes 44ti-tisícová Bastia, druhé největší město Korsiky, která kromě přístavu má i mezinárodní letiště, bývala až do roku 1811 hlavním městem Korsiky, dnes je správním střediskem severní části země, jižní departement spravuje Ajaccio. V poledním vedru jsme jeli autobusem směrem západním – asi 24 kilometrů od Bastie je městečko Saint Florent a kousek od něj a kousíček od moře je náš první kemp D’Olzo.

první kemp - kousek od města, nedaleko moře

Stavěli jsme stany v omračujícím vedru, slunce nemilosrdně vysílalo nepřetržitý proud bodavých šípů – zvykneme si?! Rychle na pláž – to byla úleva… Ráno putujeme dál, proto je třeba prohlédnout si dva a půl kilometru vzdálené rybářské městečko, kterému se přezdívá „malé Saint Tropez“. Je v podvečerním slunci skutečně kouzelné – přístav plný jachet zkrášlen hřebenem pobřežních hor, úzké středověké uličky, mohutná citadela vystavěná Janovany. Procházka je odměnou za hodiny strávené v autobusu a na trajektu.

centrum městečka Saint Florent

citadela nad zálivem

strážní věž hlídala severní pobřeží Korsiky

Prohlédněme si mapku oblasti, kde se nacházíme:

mapka severu Korsiky - z Bastie do Saint Florent je asi 24 km - 18.7.2015

Strategická poloha přívětivé zátoky a reliéf pobřeží byly příčinou, že zde už ve 4. století vzniklo biskupství – památkou na něj je skvostná katedrála Nebbio (název má po římském vojákovi umučeném pro svoji křesťanskou víru; je pochován v katedrále), někdejší nejvýznamnější církevní stavba na Korsice, sídlo biskupů z toskánské Pisy.

už ve 4. století bylo v rybářské vesnici Saint Florent založeno biskupství

Saint Florent je nazýván "malé Saint Tropez"

turisticky oblíbenou lokalitu zdobí věnec hor

slunce zapadá nad zálivem Saint Florent

Kemp D’Olzo nás překvapil pronikavým rámusem – cikády z celé země si tu daly dostaveníčko a řvaly a řvaly – my však jsme byli natolik unavení, že nám to nezabránilo v usnutí – ostatně najednou, jako na povel, všechny výtržnice ztichly – ten božský klid…

Dříve než se vydáme na cykloputování, shrneme si pár informací o zemi, která má nesčetně oslavných přívlastků – ostrov tisíce vůní, ostrov krásy, hory v moři, zelený ostrov, perla středomoří, ale i kolébka vendety
Korsika je čtvrtým největším ostrovem ve Středomoří (po Sicílii, Sardinii a Kypru) – ostrov je dlouhý 183 a široký 83 kilometrů, žije tu asi 300 000 obyvatel – třetina z nich v Bastii a Ajacciu, venkov, zvláště na severu, je velmi řídce osídlen.
Délka pobřeží čítá 1 047 kilometrů, nejvyšší hora Monte Cinto měří 2 710 metrů, padesát horských vrcholů je vyšších než 2 000 metrů, průměrná nadmořská výška je 576 metrů – polovinu ostrova pokrývají lesy a křoviny, pověstná je tzv. macchie, věčně zelené, pryskyřičnaté, neprostupné křoví s propletenými větvemi porostlými trny, které je domovem mnoha druhů hlodavců, hmyzu, motýlů, a prý také lišek a divočáků. Kvůli ochraně těchto vzácných původních území vznikl Regionální přírodní park Korsika (Parc Naturel Régional de la Corse), který zabírá skoro 40 % plochy ostrova.

Zemědělská činnost se pravděpodobně nevyplácí (většina potravin se na Korsiku dováží), zahlédla jsem jen jedno kukuřičné políčko a asi dvě zeleninové zahrádky – na ostrově je však neuvěřitelné množství jedlých kaštanů, fíkovníků, olivové háje, pěstují se i korkové duby, z korsických vinic pochází skvělé víno. Ovce, prasata i krávy s telaty se potulují polodivoce – někde jsou ohrady, viděli jsme jich ale jen pár a nebyly nijak zvlášť zajištěné – evidentně si majitelé nedělají hlavu z toho, že zvířata si jdou hledat potravu i jinam – když potřebují, prý je vždycky najdou.

Vnitrozemí je hornaté, drsné, málo obydlené, život se většinou soustřeďuje kolem moře a na úbočích pobřežních hor – tam leží typická malebná městečka, domy nalepené na sobě, strmé křivolaké uličky – při vstupu do nich jsou znatelné velké rozdíly ve stylu staveb i v údržbě –jsou vidět krásně zachované a výstavné, jiné podlehly bez péče lidské času a jsou z nich malebné ruiny. Na těžko přístupných svazích s výhledem na moře si obyvatelé stavěli příbytky kvůli obraně před nájezdníky; staré domy na pobřeží připomínají opevněné kamenné věže.

Nahlédneme-li do historie, dočteme se o osídlení ostrova tisíce let před Kristem, později o vlivu řeckém a římském, byzantském i maurském; přesto v 10. století vznikají na Korsice první šlechtické rody a udrží se i v době ovládnutí ostrova Janovany. Těm patřila Korsika od 12. století až do roku 1768, kdy ji prodali Francouzům, kterým patří doposud. Všichni víme, že Korsičané neustále bojují za nezávislost – když jejich vlastenecký boj trochu zlehčím, uvedu, že navenek se to projevuje prostřílenými dopravními značkami a na dvojjazyčných nápisech je ten francouzský zpravidla zasprejován… Oficiálním jazykem je francouzština, ale v původních korsických rodinách (tvoří však méně než 50% obyvatelstva) se mluví korsičtinou – jazyk prý je podobný italštině a jejím dialektům (viz staleté soužití s Janovany), v poslední době se začíná vyučovat na školách.

Historickým vývojem dospěl ostrov na dva kulturou, tradicemi i životním stylem zcela odlišné celky. Dá se říci, že dělítkem mezi západní a východní částí je horský řetězec táhnoucí se od severu k jihu, dlouhý 180 kilometrů (po hřebeni vede legendární turistická cesta Grande Randonée 20, tedy GR 20). My se samozřejmě nemůžeme na podobnou cestu vydat, ale téměř všechny hlavní horské průsmyky, kterými se hřeben dá překročit, poznáme – Col de Vergio (1 477 m), Col de Vizzavona (1 163 m), Col de Verde (1 289 m), Col de Bavella (1 218 m) a jiné, nižší.

Podívejme se na mapku:

na mapce ostrova jsou vyznačena některá místa, kde jsme pobývali

Na obrázku je vidět, že tvarem se Korsika (stále bojující) skutečně podobá zaťaté pěsti pravé ruky se vztyčeným palcem či ukazováčkem – podle toho, jak velkou představivost máme. 🙂

Neděle 19. července 2015 – začíná cykloputování Korsikou, úvodem zařadím dvě žánrové fotografie:

časné ráno v kempu D'Olzo u Saint Florent

ranní ptáče dál doskáče?

Mirek Břenda připravil rozsáhlý (a dokonalý) itinerář, v němž pamatoval i na méně zdatné – denně jsme měli k dispozici výběr nejméně ze dvou tras – je jasné, že jsme patřili ke skupině B, základní trasa obnášela převýšení mimo naše cyklistické možnosti a fyzické schopnosti. K tomuto hendikepu je nutné přidat vedro, které se ve značně členité krajině na slunci nezřídka blížilo k 50°C… A tak zatímco naši výkonnější souputníci dřeli do kopců, nechalo se nás, 27 opatrníků, vyvézt hned první den do sedla Col de San Colombano ležícího ve výšce 692 metrů nad mořem.

Col de San Colombano

Mirek Břenda, vedoucí zájezdu

Cestou do sedla jsme se zájmem koukali na zapomenutý, velmi řídce osídlený kraj, kterým náš autobus šplhal silničkami – kam oko pohlédlo, jen křoví a kamení…, semtam polorozbořený dům… vyprahlou krajinou bloudil dobytek a skot hledající žvanec – zvířata okusovala listí – bylo to bezútěšné, cítili jsme se zaskočeni, nenacházeli jsme slibovanou perlu Středomoří… Teprve ze sedla byla vidět pobřežní oblast – ta vyhlížela podstatně jinak – začátek sjezdu znamenal pro všechny z nás, kteří jsme tu byli poprvé, zvyknout si na poměrně prudké klesání, spoustu zatáček a hluboké srázy, od nichž nás dělila jen čtyřiceticentimetrová kamenná zídka – já jsem ji považovala pouze za ozdobu – zdali je funkční, naštěstí nevyzkoušel nikdo ze souputníků. 🙂

musíme si zvykat na hloubku pod námi

pětisetmetrový výškový rozdíl

Úvodní peloton se velmi brzy roztrhal – fotografové začali šílet a nebyla s nimi žádná rozumná řeč – měli jsme ale dost času, abychom si užili nevídaného, a popis etapy dobře sloužil, takže jsme byli naprosto samostatní.

etapa Col de San Colombano - Lumio 19.7.2015

Všechno pro nás bylo nové – nádherné oleandry kvetoucí u cesty, zbořená kaple u bělostí zářícího hřbitova na úbočí kopce, modré moře v dálce – a dusivé vedro…

hřbitov u Belgodere

Korsické hřbitovy připomínají zdálky vesničky – kvůli skalnatému podloží se nepohřbívá do země, rakve jsou většinou vkládány do kamenných hrobek vedle sebe a až tři nad sebou – provedení je často velice nákladné, stavby se podobají malým svatyním.

hřbitov u obce Castirla

viděli jsme i hřbitovy na soukromých pozemcích

Postupně jsme se sešli na náměstí v Belgodere, sdělili si první dojmy z trasy a prohlídli kostel sv. Tomáše i centrum.

náměstí v Belgodere

v centru každého městečka je pomník padlým

Belgodere za námi

opuncie jsou využívány místo plotu - trnitým porostem nikdo neprojde

každá značka je prostřílená

korsická vlajka nad svahy porostlými jedlými kaštany

Na bílé vlajce je černá hlava Saracéna s bílým šátkem – podle legendy ukazovali Korsičané useknutou hlavu velitele arabských nájezdníků, aby cizí vojska odradili od dalších útoků.

Cyklista na Korsice zažije dlouhé sjezdy, dlouhá stoupání, úzké klikaté cesty vysoko nad mořem – do daleka jsou vidět silničky, které se kroutí po svazích hor – je to krásný, ale zároveň obávaný pohled – tamtudy musíme…

silnička se kroutí po úbočích kopců

městečka jsou usazená na svazích

není možné projíždět bez povšimnutí

obří květy agave

neproniknutelné křoví u silnice

ve vražedném vedru stoupáme po rozpálených silničkách

každé stoupání stojí spoustu energie

tušení moře za hřebenem hor

kaštanové a olivové háje obklopují každé městečko

okouzlující výhledy

nekonečné olivové háje

sever Korsiky je řídce osídlený

Mirek nafotil výřez mapy, ve kterém jsem vyznačila dnešní trasu – třeba bude někomu k užitku.

trase ze sedla Col de San Colombano přes Cateri do Lumia 19.7.2015

Premiéru máme za sebou, uspěli jsme. Kemp Monte Ortu u městečka Lumio je velice příjemný,

večer v kempu Monte Ortu Lumio

ale v pondělí 20. července ráno jej musíme opustit už o sedmé, abychom stihli všechno podle naplánovaného programu.

časné ráno v kempu Monte Ortu Lumio

co přinese dnešní den?

Stany a batožinu vezl autobus, my jsme na kolech měli jen to, co potřebujeme během dne – hlavně zásobu tekutin, protože vedra nepolevovala. Dnešní etapa vedla přes Calvi po pobřežní silnici do kempu u městečka Galéria.

etapa Lumio - Calvi - Galéria 20.7.2015

kemp Lumio ležel na svahu kopce nad mořem

Úspěšně jsme prokličkovali městem při ranní dopravní špičce a asi po 11 kilometrech dojeli do Calvi (necelé čtyři tisíce obyvatel), úžasně fotogenického města s neodmyslitelnou citadelou.

centrum Calvi

pod citadelou

Je jasné, že jsme zašli do opevněného historického centra na ostrohu nad mořem, ale ještě předtím jsme se u památníku dozvěděli, že Korsičané jsou přesvědčeni, že v Calvi se narodil Kryštof Kolumbus (1451–1506) – ostatní svět však ví, že se narodil v Janově. 🙂

Korsičané jsou přesvědčeni, že se v Calvi narodil Kryštof Kolumbus

Tvrzení ostrovanů se ale nedá nijak dokázat, protože při velkém požáru města na konci 15. století shořela i matrika, takže se sváří bez šance na kladný výsledek.

Calvi z hradeb citadely

V citadele vystavěné v 15. století Janovany je v současnosti ubytován oddíl francouzské cizinecké legie.

Calvi - přístav

ranní slunce prohřívá stavby z 15. století

strážce přístavu

vjezd do přístavu Calvi - slunce je nejmocnější

Calvi - město a přístav pod citadelou

modré nebe, modré moře

zátiší s ibiškem

bez komentáře

Panující vedro se projevovalo ranním oparem, který halil siluetu známých pobřežních skal do šedivého kabátku.

Calvi z pobřežní silnice

výhledy z pobřežní silnice - maják Revellata nad zálivem u Calvi

Přesně podle popisu jsme zdárně natrefili silničku, která nás prudkým stoupáním (až 20%) dovedla na skalnatý kopec (242 m n.m.) nad zálivem, kde stojí Chapelle de Notre-Dame de la Serra.

vegetace podél silnice stoupající ke kapli

u kaple Notre Dame de la Serra

Pověstné jsou okouzlující výhledy od kaple na záliv a město Calvi, dneska však měly k dokonalosti daleko…

výhled na Calvi od kaple Panny Marie - opar z vedra

Někde v těchto místech u Calvi prý v roce 1793 při námořní bitvě o Korsiku přišel admirál Nelson o oko.

kaple a uctívaná socha na kopci asi 6 km od Calvi

Vrátili jsme se zpět na trasu, pokračovali v ní přesně podle itineráře a užívali si výhledů na moře a skály z pobřežní silnice vedoucí po vrstevnici – 40 centimetrů vysoká kamenná ohrádka nás dělila od několikasetmetrové propasti k mořské hladině.

nezapomenutelné scenérie na severozápadním pobřeží Korsiky

členitý terén poskytuje každou chvíli jiné výhledy

samota Argentella - občerstvení přišlo vhod

Avízovaná oblázková pláž přilákala během odpoledne všechny účastníky – cyklojízda byla kvůli vedru náročná – z koupání však nebylo pro rozbouřené moře nic, leželi jsme v dosahu příboje, nechávali se mlátit divokými vlnami a obdivovali všeliké barvy a tvary mokrých oblázků… Na ty suché se bosou nohou nedalo vkročit – tak byly rozpálené…

rozpálená oblázková pláž a obrovské vlny

Z lenošení nás vytrhla obloha chystající se na bouřku – rychle jsme nasedli na kola, abychom poslední kilometry zvládli bez deště, ale po čtvrthodince zakaboněná obloha zase ustoupila slunci a mně se zdálo, že pálí skoro do úmoru…

z výšky a dálky vyhlíží pláž poklidně

křovinatý porost znavný macchia je zvyklý na vedro, my jsme ochromeni

Jen co jsme v kempu Ideal Galéria postavili stan, mé dosavadní tušení se stalo jistotou: pořídila jsem si úpal – po důkladném sprchování studenou vodou se mi podařilo zvládnout všechny průvodní jevy, ale musela jsem ulehnout, bylo mi dost špatně. Jsem zajisté Pánaboha milý dítě, protože ráno jsem byla sice trochu roztřesená, ale po dobře oslazené vločkové kaši se smetanou a litru bylinného čaje jsem povstala z popela připravená k denní etapě – krizový stav přehřátí organismu pominul bez následků. 🙂

Úterý 21. července 2015 – 3. etapa, 5. den pobytu

časné ráno v kempu Ideal Galéria

Autobus nás vyvezl do sedla Col de Palmarella ve výšce 408 metrů nad mořem – odtud jsme mířili do Porta – čekala nás dosud nejkrásnější, zážitková cesta po západním pobřeží Korsiky.

ze sedla pojedeme po západním pobřeží Korsiky

tajemné korsické hory - výhled ze sedla do vnitrozemí

Col de Palmarella - je ráno, je vedro

Pokusila jsem se vybrat fotografie, které by cestu dokumentovaly – těžko se dá popisovat, tu je opravdu potřeba prožít v sedle bicyklu. Podíváme-li se na popis trasy, vidíme, že to nebyl jen sjezd – terén byl dost členitý a ačkoliv od moře vál svěží vánek, vedro bylo devastující.

etapa ze sedla Col de Palmarella do Porta 21.7.2015

Měli jsme dost času zastavovat a rozhlížet se – po úzké silničce jezdila jen osobní auta a řidiči byli většinou ohleduplní – výjimečné prostředí vyžaduje (a zasluhuje) od každého, kdo není zrovna ignorant, veškerou pozornost.

dva blahovičníky u pramene byly dobrým důvodem k zastavení

stromy poskytly potřebný stín při odpočinku

trasa cyklojízdy po úbočích kopců je zdaleka zřetelná

v dálce je portský záliv

vjíždíme do oblasti pobřežních skal

romantické výhledy jsou vykoupeny dřinou v útočném 40°C vedru

vysoko nad mořem

poblíž městečka Partinello

ve stínu u kašny v Partinello, odkud byly výhledy do údolí, jsme posvačili

pohled k sedlu Palmarella od městečka Partinello

závratná hloubka

nejlepší je vidět tu krásu na vlastní oči

těmito partiemi nelze spěchat

úzká silnička nad stržemi u moře - červené skály jsou jedinečné

silnice kopíruje reliéf kopců

nákladním autům vjezd zakázán

Profotografovali jsme se až nad nejznámější sportovní přístav západního pobřeží v zálivu Golfe de Porto sevřeném vysokými horami – celá lokalita je zařazena na listinu UNESCO, a věru zaslouženě!

Porto i okolí jsou chráněny jako jedinečný soubor vytvořený přírodou a lidmi

Jen pro snadnější orientaci – Porto leží asi 30 kilometrů jižně od Calvi, kde jsme byli včera. Charakteristická je strážní věž čtvercového půdorysu, postavená ve 2. polovině 16. století Janovany, kteří dali městu ráz, dosud patrný.

centrum městečka Porto

barevná oblázková pláž u Porta

vjezd do přístavu střeží čtvercová strážní věž

Rekapitulace dnešní trasy:

trasa ze sedla Col de Palmarello do Porta 21.7.2015

Po odpoledni stráveném na pláži v malebném prostředí pod horskými štíty nás na určeném místě v Portu očekával autobus – naložili jsme kola do přívěsu a mířili horskou silnicí do kempu L’Acciola Evisa umístěného na svahu kopců ve výšce 919 metrů nad mořem – tedy přesně tolik metrů stoupání na přibližně dvaceti kilometrech musel řidič absolvovat s plným vlekem nad pekelnými srázy v tu chvíli nepřátelsky vyhlížejících hor – byli jsme v jeho a božích rukách – prožívali jsme dobrodružství plné rozjitřené fantazie!

dechberoucí hloubka při pohledu z autobusu cestou do Evisy

Dramatické přírodní scenérie se změnily v líbezné výhledy na horské vrcholky, když jsme konečně zastavili před kempem, kde vedoucí Mirek Břenda podle řádně potvrzené objednávky plánoval zůstat dvě noci – bohužel drama pokračovalo v okázalých divadelních výstupech správcové kempu – všechno byl problém – že je nás moc, že jsme Češi, že sedadel v autobuse je padesát a my říkáme, že je nás 43 (!), že tajíme řidiče (ti vždycky spali v autobusu) a spoustu dalších nesmyslů. Po nějaké době se ukázalo, že kdysi, před lety, nějací Češi nahlásili, že jich bude 25 a ve skutečnosti se jich ubytovalo 50… Rozumná řeč nebyla možná…
Mirek Břenda projevil svou kreativitu a společně s Karlou Korbelovou, turistkou-překladatelkou, změnili program a vyřídili na zítřek ubytování v kempu Santa Barbara u Corte; tuto noc jsme nakonec strávili zde, vysoko v horách.

v kempu L'Acciola Evisa

podvečerní výhled na horské štíty

noc v korsických horách

Středa 22. července 2015 – start z nejvýše položeného sjízdného sedla na Korsice Col de Vergio (1 477 m n.m.), cíl město Corte, obklopené v srdci ostrova horskými štíty.

5:15 hod. v kempu Evisa

ranní ruch před odjezdem

někteří cyklisté odjedou autobusem do sedla

My jsme samozřejmě patřili k těm, kteří pětisetmetrové stoupání překonali na sedadle autobusu a ze sedla Col de Vergio si užili 19 kilometrů dlouhý sjezd s klesáním přes šest set metrů – přála bych všem hodným lidem takové potěšení – nejen jízda po dobrých silnicích, ale i okolí opravdu stálo za to – výhledy unikátní, nejbližší okolí úžasné.

v sedle Col de Vergio - 1 477 m

v sedle začal devatenáctikilometrový sjezd

kvalitní silnice, nádherné borovicové lesy, sjezd pod horskými hřbety

V těchto dnech se naplno projevil záměr tvůrce programu zájezdu – Mirek Břenda jako znalec prostředí (absolvoval několik cyklozájezdů na Korsiku) naplánoval trasy tak, abychom se posunovali z chudičkého, tajemně působícího severu postupně po exotickém západním pobřeží k malebnému jihu, poznali vnitrozemí s mořem lesů, skal i přírodních zvláštností a posléze projeli východní část ostrova s pomerančovými a kaštanovými háji a vinicemi – dávkoval emoce s rozmyslem tak, abychom nevyšli z překvapení a nových objevů – právě jsme byli v oblasti, kde se začaly objevovat palmy, domy jižního typu s balkony a krytými verandami kvůli stínu, ale i starobylá kamenná obydlí.

polodivoká prasata se promenádovala i po vozovce

Nepohrdli jsme výzvou uvedenou v popisu trasy a osvěžili se v řece Golo.

etapa Col de Vergio - Corte 22.7.2015

84 kilometrů dlouhá řeka Golo je nejvýznamnější korsický tok, je na ní několik přehrad, ale nás v tuto chvíli nejvíc zajímala její chladivá voda přitékající pod Ponte Altu z hor od pramene ve výšce 2 500 metrů.

mosty přes řeku Golo

vítané osvěžení v chladné, bystré vodě

nejvýznamnější korsická řeka pramení v horách

řeka Golo je pro Korsičany téměř posvátná

bez komentáře

kamenité dno řeky Golo

Mirek Břenda nám doporučil i návštěvu kaňonu řeky v místech o pár set metrů dál – podívejte se:

náhorní planina nad řekou je spalována sluncem

skály, kam jen oko dohlédne

kaňon řeky Golo

tam dole teče řeka Golo

pohled na tok řeky směrem k mostům

Další zastávkou bylo městečko Casamaccioli poblíž přehrady Barrage de Calacuccia na řece Golo:

městečko Casamaccioli

typický domek na korsickém venkově

přehrada na řece Golo - tam v horách na obzoru Golo pramení

hráz přehrady

Asi po kilometru jsme přijeli na křižovatku, ze které jsme odbočili do samého pekla – hluboká soutěska, kterou protéká řeka Golo spoutaná přehradou zřejmě příslušnou k té, po jejíž hrázi jsme před chvílí šli, je deset kilometrů dlouhá a hrozivá – na můj vkus tu byl na silničce vystavěné vysoko nade dnem propasti čilý dopravní ruch – málo turistů, většinou zpovykaní místní borci s náklaďáčky a rychlá auta… Měla jsem oči až na helmě, kradí jsem odhadovala vzdálenost od té nizoučké ohrádky, která mě dělila od propasti a představovala si, co se stane, až o ni šlapkou zavadím, když mě bezohledný řidič zatlačí na samý kraj… Auta sice halasně před každou zatáčkou troubila, ale šestisetmetrové klesání soutěskou a přicházející bouřka byly pro mě silná káva… 🙂  Anděl strážný měl honičku, ale uhlídal mě… 🙂

začíná průjezd pekelnou soutěskou

řeka spoutaná v kameni

soutěska působí hrozivě

deset kilometrů kaňonem řeky

před zatáčkou auta pro výstrahu troubí

Zklidnění nastalo za mostem Castirla – bouře odešla do dáli, chvíli drobně a osvěživě pršelo. Podle ukazatele u silnice jsme našli ve svahu, kam jsme lesem sestoupili, románskou kapli sv. Michala.

románská kaple sv. Michala na hřbitově i obce Castirla

S obdivem jsme prohlíželi fresky, o nichž jsem později na internetu zjistila, že je v 15. století namaloval místní umělec – kolem ústřední postavy Krista jsou atributy čtyř evangelistů, pod ním dvanáct apoštolů.

fresky z 15. století jsou prý dílem místního umělce

Od mostu Ponte Castirla je sedm kilometrů dlouhý výstup na hřeben do sedla Bocca d’Ominanda (654 m), při němž je nutné překonat výškový rozdíl přes 300 metrů – únava se projevovala, šlo to ztuha, chystalo se na déšť.

výstup na sedlo d'Ominanda, chystá se na déšť

v sedle nad Corte stávala kdysi hospoda

Právě v těchto místech, když nám zbývalo do Corte pět kilometrů, se spustil liják a silně se ochladilo – na „větrné hůrce“ žádné útočiště, jeli jsme tedy dál – dvousetmetrové klesání jsme si neužili, protože liják byl provázen silným ledovým větrem a po silnici tekly proudy vody…
Na okraji Corte pod střechou myčky aut rychlejší kolegové v suchu přečkali přeháňku 🙂 , která ustala po pěti minutách od našeho dojezdu… 🙂

déšť přečkala většina turistů pod střechou

Slunce ale na Korsiku nezapomnělo, v mžiku nastoupilo do služby, takže nás při vstupu na hlavní náměstí přivítal sám korsický národní hrdina Pascal Paoli, zlatým svitem ověnčený.

socha Pascala Paoliho na náměstí v Corte

Protože Pascal Paoli je symbolem Korsiky, v krátkosti se o něm zmíním:
Narodil se do významné korsické rodiny (1725), vstoupil do vojska a záhy se stal velitelem korsických vlastenců, kteří bojovali proti Janovské republice a požadovali samostatnost – podařilo se jim Janovany vytlačit a v roce 1755 vznikla republika. Paoli spolu s právníkem Carlem Buonapartem (pozdější Napoleonův otec) vypracovali demokratickou ústavu a po dalších 14 let se stal Pascal Paoli na ostrově prakticky neomezeným pánem. Janované, unavení neustálým pekelcováním s povstalci, prodali v roce 1768 Korsiku Francouzům, čímž republika zanikla a nacionalisté měli dalšího protivníka. Paoliho přítel Carlo Buonaparte byl pro spojenectví a spolupráci s Francií, vznikl spor, a rodina Buonapartů se uchýlila do Francie – syn Napoleon se pak významně zapsal nejen do dějin Korsiky a Francie, ale celé Evropy.
Politická situace donutila Paoliho emigrovat do Anglie, odkud ale až do své smrti (1807) pracoval ve prospěch osamostatnění Korsiky, čehož se, jak ze současnosti víme, nedočkal. (Korsika má však v rámci Francie autonomii.)

Město Corte (6 tisíc obyvatel), ležící na soutoku čtyř řek, bylo v době samostatné Korsické republiky hlavním městem ostrova. Má ideální polohu uprostřed krásné přírody a za otce vlasti Paoliho vzniklá univerzita je dosud jedinou na Korsice. Dominantou města je samozřejmě citadela, postavená Janovany v 15. století.

citadela v Corte

Je jasné, že jsme se městem porozhlédli.

z vyhlídky máme město i okolní přírodu jako na dlani

Corte je jediné univerzitní město na Korsice

Obdivovali jsme i značně vysoké, volně rostoucí oleandry různých barev a líbezných druhů květů – při pohledu na ně člověka ani nenapadne, že taková vonící krása může způsobit těžké otravy…

nebezpečná krása

Ještě mapka dnešní trasy:

trasa ze sedla Col de Vergio přes soutěsku u Calacuccia do Corte 22.7.2015

Do kempu Santa Barbara to bylo z Corte dobrých pět kilometrů – Mirkův popis cesty sloužil dokonale – kemp byl skvělý, stany ve stínu pod stromy.

cesta z Corte do kempu

Večer naplánovali viličtí cykloturisté slavnostní vyvěšení nové vlajky „První kolona Vilice“ – bylo to jímavě prosté a srdečné:

slavnostní vztyčení nové vlajky vilických cyklistů

Na zítřejší tzv. volný den navrhli organizátoři kromě cyklovýletu i pěší výšlap k ledovcovému jezeru Lac de Melo – byla jsem mezi těmi, kteří tuto nabídku rádi přijali.

v kempu Santa Barbara u Corte - operativní změna zítřejšího programu

tak domluveno!

Ve čtvrtek 23. července se naše cesty rozdělily – Mirkovi se tolik líbilo včerejší putování, že si je chtěl zčásti zopakovat – vydal se tedy z Corte přes městečko a most Castirla pekelnou soutěskou až na hráz přehrady Calacuccia a zpět – ujel dobrovolně 62 kilometrů touto velmi členitou krajinou, kromě pořádného stoupání pod žhavým sluncem ještě píchl a musel opravovat (to za trest, že mě opustil!) Pár obrázků z jeho cesty:

Corte ozářené ranním sluncem

Castirla

Ponte Castirla

Ještě jsem se nezmínila, že ta divoká soutěska vyhloubená řekou Golo, má název Schodiště královny nebes (Scala di Santa Regina) – asi z důvodů ochrany a podpory poutníků – silnice D84, která kaňonem prochází, byla vystavěna v 19. století, ale už od středověku bylo toto divoké místo součástí stezky spojující západní a východní pobřeží.

pro velký úspěch znovu pekelnou soutěskou až na hráz přehrady a zase zpět do Corte

Skupinka, ke které jsem se přidala já, odcestovala k 8 kilometrů vzdálenému Íčku v údolí řeky Restonica, jedné z těch čtyř, na jejichž soutoku leží město Corte (Tavignano, Golo a tu poslední se mi nepodařilo zjistit 🙂 ), tam jsme nasedli do městského autobusu, který nás za 4 € vyvezl do výšky 1 370 metrů k salaši Grottelle – už to byl zážitek – údolí překrásné – balvany nevídaných tvarů, majestátní borovice, vodopády různé intenzity a výšky, koberce mechů sametově hebkých, strmé skalní stěny…

městským autobusem pojedem k Íčku v údolí Restonica

od Íčka nás dopravili na konec údolí

Údolí je ohraničeno bočním hřebenem, pod kterým leží ve výšce 1 711 metrů jezero Melo, prý až šest měsíců v roce zamrzlé. Z parkoviště jsme se vydali žlutě značenou cestou vzhůru, za půldruhé hodiny jsme vystoupali po žulových balvanech, samozřejmě za vydatné asistence bodavých slunečních paprsků. Řetězy a žebříky nám pomohly překonat kamenné plotny před vrcholovou plošinou s jezerem.

pohled k parkovišti v údolí

pohled do sedla, kde je jezero Lac de Melo

Lac de Melo je ve výšce 1 711 metrů

památeční foto od ledovcového jezera Lac de Melo

O 200 metrů výše leží vedle stezky GR 20 druhé jezero Lac de Capitello, které prý je krásnější, ale nám už tento výstup stačil… 🙂

o 200 metrů výše je jezero Lac de Capitello

tam nahoře vede stezka GR 20

Po odpočinku a prohlídce vysokohorských partií jsme se vydali dolů tak, abychom o půl druhé stihli odjezd miniautobusu od salaše.

výstup i sestup nebyl bez překážek

kamenné plotny ztěžovaly sestup

za hranou strmé stěny bylo sedlo s jezerem

Od Íčka jsme silničkou šlapali do Corte, trochu tam pošmejdili, pak pěšky do Santa Barbary, což odpovídalo všeobecné představě o dostatečné délce pěší trasy. 🙂

pěší túra k jezeru 23.7.2015

Cestou do kempu jsme popatřili na exemplář mučenky v ideálních podmínkách – my ji známe jako pokojovou květinu, tady se ozdobně popínala po plotě – viděli jsme poupata, květy i plody.

mučenka jako liána

plody mučenky - tyto bobule jsou jedlé

Chvíli po příchodu začala bouřka, pršelo jen se lilo, pak (prý 🙂 ) přeháňky celou noc, ale neochladilo se – doslova prádelna!

pátek 24. července ráno konec odpočinkové idylky – ačkoliv vycházející slunce zlatilo kaštanový háj, stany jsme balili mokré.

kemp Santa Barbara u Corte - ranní slunce v kaštanovém háji

Kola jsme z přívěsu vyložili až v sedle Col de Vizzavona (1 163 m), odkud dnes startovaly obě skupiny.

Col de Vizzavona - 1 163 metrů

Tato velmi krásná, romantická oblast bývala na začátku 20. století oblíbenou turistickou lokalitou – přijížděli sem nejen Francouzi, ale bohatí lidé z celé Evropy trávili prázdniny v této venkovské zóně, kde voní silice z pryskyřičnatých keřů a borovic, a zajisté i proto, že blízká železnice stoupá od moře až do výšky 900 metrů a zdejším vrcholům vévodí pohledná Monte d’Oro. Výstavná sídla z té doby jsou většinou ve značně zchátralém stavu, pobytová turistika tehdy provozovaná je dnes v úpadku.

oblast kolem sedla Vizzavona bývala na začátku 20. století oblíbenou turistickou lokalitou Francouzů a Angličanů

Po devíti kilometrech jsme dorazili kaštanovými háji, v nichž se potulovala prasata, do městečka Bocognano, odkud jsme kvůli exotickému výhledu na skalní věže nemohli bez obdivu odejít.

železnice umožňovala turistům přístup do oblasti horských štítů - odpočinek v Bocognano

radostná připomínka domova

Necelé čtyři kilometry od Bocognana jsme přesně podle pokynu z itineráře odložili kola a vystoupali po zalesněném svahu na plošinu, odkud je možné pozorovat nejvyšší korsický vodopád s poetickým jménem Nevěstin závoj, Voile de la Mariée (150 metrů).

vodopád Voile de la Mariée, nejvyšší na Korsice - 150 metrů

osvícení

Ten úchvatný pohled na vody potoka Trotto padající do hlubiny jsme platili na příštích čtyřech kilometrech tři sta metrovým převýšením – paprsky nemilosrdného slunce stojícího vysoko na obloze dosáhly i na silničky v kaštanových hájích – vedru se nedalo uniknout.

výstup po silničce stále do kopce kaštanovým hájem

městečko Tavera

Podívejme se na popis dnešní etapy:

etapa Col de Vizzavona - Campu a u Muru 24.7.2015

Vnitrozemí, kterým jsme dnes projížděli, mělo zcela odlišnou tvář nežli pobřežní partie – přesně se na něj hodí přívlastek zelený ostrov.

sjedeme do Ucciany, abychom pak vystoupali do městečka Carbuccia

trasa v edla velmi členitým terénem

na farmě

Samozřejmě jsme porovnávali naše turistické směrovníky s korsickými (pokud se nějaké objevily) – tady je ukázka:

korsický směrovník (zaplaťpánbůh za něj!)

Prohlédli jsme si jedno z nádražíček, zřetelně ze začátku minulého století, přejeli starý kamenný most nad řekou, v níž nalezli někteří soukmenovci osvěžení, a na hlavní silnici se dali vlevo – asi po dvou kilometrech jsme byli u cíle, totiž v místě zvaném Campu a u Muru.

trasa ze sedla Col de Vizzavona přes Bocognano a vodopád do Campu a u Muru 24.7.2015

Sotva jsme nastoupili do autobusu, začalo pršet, ale byla to zřejmě jen lokální přeháňka – za chvíli jsme byli vděční, že funguje klimatizace – cestou na západní pobřeží, do města Pietrosella, kde strávíme v kempu Europa dvě noci, jsme si krásně odpočinuli.

jsme v údolí, chystá se na déšť

osvěžení v chladivé vodě z hor

v těchto místech jsme nastoupili do autobusu a odjeli do Pietrosella

kemp Europa u města Pietrosella - sušíme stany zmoklé minulé noci

Sobotní ráno (25. července 2015) bez balení stanu jsme si krásně užili, navíc se podařilo domluvit, že ti, kteří nedají přednost lenošení na krásných plážích a koupání v klidných vlnách zálivu, či nepojedou na kole velmi hustým provozem po hlavní pobřežní silnici do Ajaccia, mohou dřepnout do autobusu a ochotný řidič Honza je tam dopraví. 🙂  Hurá! Jako páni jsme cestou koukali na nádherné moře, hřebeny pobřežních skal, palmy, výstavné hotely… Znovu jsem si uvědomila, jak je program zájezdu dobře vystavěný – stále se zvyšuje úroveň spatřeného a prožívaného…

mapka oblasti, kde jsme pobývali 25.7.2015

Hlavním městem Korsiky Ajacciem (65 000 obyvatel) jsme zatím jen projeli, mířili jsme ke 12 kilometrů vzdálenému nejzápadnějšímu mysu Korsiky Pointe de la Parata, na němž se ve výšce 55 metrů nad mořem vypíná od roku 1608 Tour de la Parata, dvacet metrů vysoká strážní věž podobná obří šachové figurce.

strážní věž na mysu Parata

Janované ji postavili na obranu proti nájezdům saracénských pirátů, vchod do ní byl umístěn ve výšce devět metrů, obránci tam šplhali po provazových žebřících; prý je po pobřeží podobných věží osmdesát.

vchod do dvacetimetrové věže byl ve výšce devět metrů

výhled od věže na záliv u Ajaccia

Výhledy z tohoto neobvyklého místa byly fantastické – přála bych si, aby to naznačily některé z fotografií. Nejobdivovanějším objektem jsou blízké Krvavé ostrovy (Iles Sanguinaires), od 15. století osídlené piráty, psanci a nemocnými nakažlivými chorobami. Dobře je viditelný maják vystavěný v roce 1870 na kótě 80 metrů nad mořem, ze stanoviště u věže jsme na jednom ze čtyř ostrovů zahlédli i kapličku.

Krvavé ostrovy u mysu Parata

Celé nejzápadnější pobřeží protkané sítí stezek je chráněno, ovšem přístupné a vybavené infotabulemi; v blízkém návštěvnickém komplexu naleznou turisté v elegantním klimatizovaném prostředí vše, co mohou potřebovat – něco takového u nás nebude ještě dlouho k vidění!

celé území je chráněno

procházka pobřežními skalami je překrásné přírodní divadlo

věž připomíná obří šachovou figurku

Mirek měl oči a ruce plné práce

vzpomínkové foto

sladká šťáva opuncií láká hmyz

květy opuncií jsou nejen krásné, též omamně voní

Jedině naděje na prohlídku hlavního města Korsiky nás přiměla opustit toto pro nás cizokrajné místo.

pobřežní hotely u Ajaccia

V Ajacciu jsme samozřejmě hledali rodný dům Napoleona Bonaparte (1769–1821) – není to nic těžkého, prochází-li člověk historickým centrem, které nás zajímalo ze všeho nejvíc – ačkoliv prý Korsičané nemají Napoleona moc rádi, obchod je obchod – francouzský císař je v městě všudypřítomný a stabilně táhne tisíce turistů.

rodný dům Napoleonův v Ajacciu

dům významné korsické rodiny Buonaparte

Starobylou uličkou jsme se v pravé poledne dostali na blízké náměstí ke katedrále, kde dvouletého Napoleona pokřtili – měli jsme však smůlu, protože uprostřed dne je chrám tři hodiny zavřen – siesta… Těšili jsme se na oltář ze sicilského mramoru a jaspisu, který katedrále věnovala Napoleonova sestra, chtěli jsme vidět oltářní obraz od Tintoretta a další zajímavosti, ale…

v katedrále byl pokřtěn Napoleon

Karla Korbelová, turistka-překladatelka, na náměstí před katedrálou

I tak jsme si při procházce městem založeným v 6. století před naším letopočtem Řeky, přišli na své – snoubí se tu vlivy italské s francouzskými a celek je přenádherný…

půvabné uličky v Ajacciu

historie Ajaccia sahá do dob před začátkem křesťanského letopočtu

Na hlavním náměstí Place du Maréchal Foch stojí, jak jinak, socha Napoleona ve společnosti čtyř lvů – impozantní sousoší je obklopeno kašnou s vodotrysky, nicméně se zdálo, že přítomní obyvatelé i turisté věnují větší pozornost stánkům trhovců v několika řadách postaveným všude kolem 🙂

Napoleonova socha na náměstí

žádná úcta před císařem

trh na náměstí oplýval korsickými pochoutkami

Ochutnali jsme několik místních dobrot, prošli se kolem citadely, která dodnes slouží armádě a je proto nepřístupná, navštívili přístav a nahlédli i do nových čtvrtí.

výlet do Ajaccia a na mys Parata 25.7.2015

Po návratu do Pietrosella honem k moři, z pláže jsme se donutili odejít jen chvíli před tím, než obloha začala hasnout – dnešní den jsme považovali za obzvláště vydařený (za malou námahu hodně informací 🙂 ).

Nedělní dopoledne 26. července jsme strávili přejezdem z kempu Europa do kempu Pian del Fosse, asi čtyři kilometry od Bonifacia, městečka na 80 metrů vysokých křídových útesech při samém jižním konci ostrova.

mapka nejjižnější části Korsiky - Bonifacio a mys Pertusato

Vinařství poblíž Sartene nám během cesty poskytlo příjemné vytržení – kromě vína nabízeli na farmě i lokální produkty.
V rozlehlém, příjemném kempu Pian del Fosse vykázala recepce pro naše stany místo pod morušovníky. Jen co jsme příbytky postavili, následovala prohlídka Bonifacia (3 tisíce obyvatel), založeného na začátku 9. století toskánským knížetem stejného jména, který je pochován ve zdejším kostele Panny Marie Sněžné. Bonifacio je asi nejfotogeničtější z korsických měst – jeho dominantou je citadela, kolem níž se na ploše 1 500 x 200 metrů prostírá středověké jádro města. Archeologické výzkumy ale prokázaly už neolitické osídlení zdejších vápencových skal.

jachetní přístav v Bonifaciu

na začátku schodů vedoucích z přístavu k citadele je kaple sv. Erasma, patrona rybářů a námořníků

schody k citadele

kaple sv. Rocha na terase nad mořem

Kaple sv. Rocha, ochránce před morem, byla na pobřežní výšině postavena v roce 1528 v místech, kde klesla poslední oběť této hrozné nemoci.

vchod do historického města Bonifacio

výhled na přístav

výhled na mys Pertusato, v popředí skála zvaná "zrnko písku"

na obzoru Sardinie - průliv je 12 km široký

historické jádro města obepínají hradby

kostel Panny Marie Sněžné ze 14. století

krytá lodžie před vchodem do kostela P. Marie

Pod dlážděním kryté lodžie před vchodem do kostela bývala cisterna na dešťovou vodu.

interiér kostela P. Marie - zde je pochován zakladatel a patron města Bonifacius

křtitelnice v kostele P. Marie Sněžné - Bonifacio

obraz sv. Jana Nepomuckého se právě restauruje

naproti kostelu jsou nejstarší budovy v Bonifaciu

průhledy do zásobníků obilí a vody ve vnitřním městě - 13. století

tyto kamenné poklopy patrně chránily otvory do zásobníků

opěrné oblouky mezi domy jsou vlastně vodovody na přívod děšťových srážek do cisteren

v každém starém domě jsou strmé schody

Z obranných důvodů byly ve středověku místo schodišť žebříky, které se na noc vytahovaly – ta bílá čárečka vysoko na fotce je okénko na konci schodů…

bludiště úzkých uliček v historickém jádru města

zastavení na objevitelské vycházce v Bonifaciu

gotický kostel sv. Dominika (13. stol.) na náměstí prochází celkovou rekonstrukcí

v kasárnách je jednotka cizinecké legie

začátek vycházkové cesty na nejjižnější cíp ostrova, mys Pertusato

Bonifacio v podvečerním slunci

před hradbami starého města svítí bílá kaple sv. Rocha

nezapomenutelné výhledy

nejjižnější část ostrova Korsiky - mys Pertusato

od kaple sv. Rocha vedou schody k moři

zážitková cesta kolem bílých skal

"zrnko písku" v paprscích zapadajícího slunce

při výstupu od moře jsme obdivovali umění dávných stavitelů Bonifacia

Pondělí 27. července 2015, jedenáctý den pobytu:

snídaně je připravená, stan balit nemusíme - kemp Pian del Fosse u Bonifacia

Včera domluvila Karla projížďku lodí kolem Bonifacia – dnes vítr nezahálel a zvedal vlny v průlivu mezi Korsikou a Sardinií, a tak jsme si svoji adrenalinovou mořskou výpravu jaksepatří užili!

plánek plavby výletní lodě

výhled z přístavu na hradby starého města

jiný pohled na historické jádro města

bílé vápencové stěny zvyšují atraktivnost místa

průplav do zátoky mezi ostrůvky nazvanými Fazzio

užili jsme si rozbouřených vln

maják Madonetta zdobí soška Panny Marie

vlny si s naší malou lodí pohrávaly

plavba lodí je zážitkem

schody krále Aragonského z roku 1420 - 187 schodů od hladiny na vrcholek skály prý vytesali za jedinou noc

skála je vysoká 80 metrů

v podobném člunu jsme absolvovali vyhlídkovou plavbu

u "zrnka písku" se člun otáčí na zpáteční cestu

maják Madonetta hlídá vjezd do přístavu

zpět v přístavu

Při pozorném podívání na předchozí fotografii nepřehlédnete vzácný římský sloup (Collone romaine) nalezený na ostrůvku San Bainzo – byl vztyčen nad přístavem jako pomník padlým.
Jo, a taky prý Korsičané tvrdí, že právě zde se hrdinný Odysseus na své bájné pouti setkal s lidožravými obry – takové místo je však vytipováno i na Sicílii. 🙂

Kola netrpělivě čekala v přístavu až jim přineseme vůni otevřeného moře – následoval cyklovýlet na mys Pertusato, tam, kam jsme včera s touhou v očích hleděli…

výhled na Bonifacio z plošiny mysu Pertusato

Ty výhledy byly tak krásné a neobvyklé, že jsme nejeli přímou cestou na nejzazší cíp, ale porozhlédli se po okolí a zavítali do vesnice Saint Jean.

vesnice Saint Jean na mysu Pertusato - domy většinou z kamene

Maják, viděný z Bonifacia, je v provozu, proto není přístupný.

maják je v provozu, tedy nepřístupný

výhledů se nemůžeme nabažit

zde bychom mohli odbočit na pláž u jeskyně sv. Antonína - 200 výškových metrů sestup

Jsme téměř u cíle, před námi se tyčí maják z roku 1844, jehož světelné signály ve výšce 116 metrů nad mořem byly viditelné 25 námořních mil, což je asi 46 kilometrů.

maják na mysu Pertusato

Dočetla jsem se, že za mohutné bouře v roce 1855 ztroskotala u tohoto pobřeží loď a nikdo z osmi stovek pasažérů se nezachránil.

pohled od majáku zpět do vnitrozemí

V roce 1986 byl maják zautomatizován, ale na konci devadesátých let minulého století do něj uhodil blesk a od té doby je mimo provoz – cestičkou v křoví jsme kolem něj došli na konec skalního ostrohu ve výšce 100 metrů nad mořem – dál už to opravdu nejde… V průlivu oddělujícím Korsiku od Sardinie hledáme skrze mlžný opar ostrovy Lavezzi a Cavalo, které patří Itálii, a odhadujeme, kde je La Magdalena s námořní základnou USA.

dál už to na kole opravdu nejde

Kvůli velmi silnému větru raději sedíme na vyhřátých skaliskách a vychutnáváme pohled na pláž a jeskyni sv. Antonína ve stometrové hloubce pod námi.

100 metrů pod námi je pláž a jeskyně sv. Antonína

Při zpáteční cestě ještě malý průzkum okolí – je tu vyhlášené golfové hřiště a množství překrásných staveb, které můžeme obdivovat jen zvenčí…

vracíme se z jižního cípu ostrova

Pro návrat do kempu jsme zvolili jinou přístupovou cestu – několik kilometrů jízdy podél kamenných zídek, které mě svou krásou uváděly do vytržení…

zídky u osady Corcone

Snad jen dva kilometry vzdálená od Pian del Fosse je pláž Punta Rossa, na niž jsme se v pozdním odpoledni vypravili. Prostředí bylo jedním slovem ideální – voda průzračná a klidná, záliv obklopený kopci porostlými věčně zelenými keři, blízko písečné pláže porost jakéhosi šáší… jen ve vodě se nedalo vydržet, měla asi 10°C… fakt strašně ledová! Vysvětlili mi, že prý je to způsobeno tím, že mezi Korsikou a Sardinií je úzký průliv a voda jím tedy proudí svižně a nestačí se prohřát. Uvěřila jsem tomu.

Mapka jižního cípu ostrova, po kterém jsme dnes ujeli 25 kilometrů, je k nahlédnutí:

cyklovýlety n Pertusato 27.7.2015

Nastalo loučení s exotickým jihem ostrova, v úterý 28. července jsme uložili stany i kola do autobusu a ten nás vezl asi čtyřicet kilometrů na severozápad do hornatého vnitrozemí, abychom nejdříve při pěší túře obhlédli jeden z přírodních divů Korsiky, vodopád Piscia di Gallo, pak zažili odpočinkovou selanku u přehrady L’Ospedale a nakonec zážitkovou cyklotrasou dojeli do Zonzy, městečka, kolem něhož je několik archeologických lokalit s prehistorickým osídlením.

přehrada L'Ospedale

Přehradu L’Ospedale se sypanou, 25 metrů vysokou hrází, postavili ve výšce 980 metrů na řece Palavesani poblíž vesnice stejného jména – v názvu cítíme slovo „špitál“, a skutečně prý zde v minulosti bývala nemocnice – nadmořská výška zaručovala zdravější klima nežli bažinatá území pod úbočím masivu Col d’Illarata, kde řádila malárie. (Dnes jsou bažiny vysušeny.)

přehrada vznikla na řece Palavesani

Královstvím voňavých borovicových lesů s výhledem na vrcholky pohoří Bavella nás dobře značená stezka s několika infotabulemi vedla k vodopádu, jehož název Piscia di Gallo je do češtiny překládán „čurající kohoutek“ (vodovodní) – spousty vody si našly cestu ve skále a z výšky více než 60 metrů padají do propasti, k níž se dá po balvanech sestoupit.

výhled na pohoří Bavella

království kamení a voňavých borovic

toto skalisko provrtal proud vody - vytéká ve výšce 60 metrů zadní stěnou

v údolí těchto skal je koryto říčky Palavesani

nejznámější symbol této oblasti

fantazii se meze nekladou

zkamenělý květ tulipánu?

vodopád Piscia di Gallo

proud vody vyhloubil pod skalní stěnou jezírko - ve strži je hřmot jako v pekle

návrat na náhorní plošinu

ještě jeden obrázek

Popis odpolední cyklotrasy nebyl dlouhý:

etapa L'Ospedale - vodopád - Zonza 28.7.2015

Podle pokynů z itineráře jsme připravili kola k jízdě do Zonzy a po svačině v romantickém prostředí borovicových lesů a obdivuhodně tvarovaných balvanů u přehrady nastoupili k vyhlídkové cyklojízdě po skvělých silnicích, klikatících se pod žulovým masivem pohoří Bavella.

u přehrady nasedáme na kola a jedeme do Zonzy

při pozorném podívání najdete vpravo od vrcholu skalní okno

kamenná krása

po obou stranách silnice jsou nevídaně tvarované skály

Nespěchali jsme, často zastavovali a vystoupili po skalních blocích na dobře přístupný hřeben – aspoň kratičce se rozhlédli…

škoda, že nemáme čas na pěší túru po hřebeni, jen jsme nakoukli

výhled na krajinu osídlenou už v dobách prehistorických

divukrásná korsická příroda

těžká romantika

aspoň jedna zástupkyně zdejší bohaté fauny

cestou do Zonzy

vjíždíme do městečka Zonza, střediska horské rekreační oblasti

centrum Zonzy

v kempu U Fuconu, asi 2 km od Zonzy

kalendářový obrázek

Místo pro stany bylo na svahu kopce s výhledem na zubaté štíty hřebene Bavella, budova sociálního zařízení v údolíčku, jímž protékal potok – večerní procházka kolem něj přesně odpovídala představám o pobytu v ráji – včetně pohádkových tůní ke koupání…

zátiší s našimi stany v kempu na svahu nad potokem

zubaté štíty hřebene Bavella při výhledu z kempu

jeden z posledních brífinků

Nahlédnutí do mapy oblasti:

trasa od přehrady L'Ospedale přes vodopád "čurající kohoutek" do Zonzy 28.7.2015

Noc na středu 29. července byla nekonečná – velice se ochladilo (kemp je vlastně v horách) a my jsme doplatili na svoji nepřipravenost – během celého pobytu jsme nepotřebovali spacák – máme dosti teplé, tak jsme je v panujících vedrech nechávali v autobuse… Teď by konečně nastala jejich chvíle, ale v noci nebyl do autobusu parkujícího u vchodu do kempu přístup… Jak vděčně jsme vítali ranní slunce! 🙂

Představu o strávení dne v této oblasti konkretizovala slečna v Íčku Zonza, když nám navrhla a popsala (prostřednictvím Karly) výlet k archeologickým lokalitám v okolí městečka Levie.

náměstí v Zonze - ulicí vlevo jsme včera přijeli, vpravo dolů odjíždíme do Levie

Na hlavní silnici vedoucí velmi členitou krajinou do typického korsického městečka Levie byl hodně hustý provoz, ale během těch devíti kilometrů se nám podařilo uhájit život – přidaná hodnota je zastavení ve vesnici San Gavino di Carbini, kde mají nejstarší zvonici na ostrově, prý z konce 11. století.

Levie

Městečku ve výšce asi 900 metrů vévodí kostel, návštěvníky sem přitahuje i nové muzeum Alta Rocca, v němž jsou vystaveny nálezy z vykopávek dokazující osídlení zdejší oblasti od 7. tisíciletí před naším letopočtem až do středověku.

kostel v Levie

V muzeu nám doporučili návštěvu archeologických lokalit, a tak jsme se ve zničujícím vedru vydali asi šest kilometrů na hřeben lesnatého masivu k nalezištím Cucuruzzu a Capula – dá se říci, že jsme opravdu toužili po vědění, protože ten kopec byl vzhledem k námaze minulých dnů pro cyklistku mé výkonnosti opravdu hoodně namáhavý…

z Levie stoupáme na hřeben k pravěkým sídlištím

kaštany, olivy a fíkovníky zaplňují oblast, nad kterou čnějí skály

výhled na zubaté štíty pohoří Bavella

Při pohledu ze silnice bylo v údolí pod námi ladně rozloženo několik vesnic, v nekonečné dálce svítily ze zeleného moře barevné domy městečka Zonzy, zde na hřebenu jsme míjeli jen pár polorozbořených zídek u stařičkých zemědělských usedlostí, dobytek se potuloval divokým, znepokojujícím krajem a od náhodných návštěvníků očekával trochu pozornosti…

odpočinek ve stínu korsického lesa

na pastvinách žije dobytek polodivoce

zelené moře

Když jsme začali váhat, zdali nejsme ztracení v neprostupné džungli, stáli jsme před vchodem do prehistorického sídliště.

vchod do prehistorického sídliště Cucuruzzu

Lokalita byla objevena v polovině minulého století a vykopávkami zjištěna opevněná vesnice Cucuruzzu z doby bronzové. Tehdejší lidé využívali už od 8. tisíciletí před naším letopočtem přírodních podmínek na ostrohu nad náhorní plošinou s dalekým rozhledem a k žulovým balvanům přistavěli stěny a komíny – zachovaly se i schody k příbytkům. Po senzačním objevu však záhy začalo místo zarůstat bujnou vegetací, až na začátku devadesátých let nastala obnova na rozloze 400 m2 – nyní návštěvníky informuje 11 tabulí a stezky po temeni kopce s množstvím staletých dubů, borovic ve vedru vydechujících výraznou vůni, vzrostlých kaštanů, věčnězeleného křoví a vřesu přibližují vnímavým představu o propastně vzdálené době.

opevněná citadela z doby bronzové (2. tisíciletí př.n.l.)

K vidění je i sídliště Capula, kde žili lidé od prehistorických dob až do poloviny 13. století – k vybudování kaple sv. Vavřince (začátek minulého století) byly použity kameny ze zbytků původní románské svatyně.

kaple vybudovaná z kamenů původního objektu - foto Karla Korbelová

Toho dne jsme ujeli na kole perných 40 kilometrů korsickým venkovem – turisty trochu opomíjená oblast nám dotvořila obraz o ostrově, který opravdu dokáže nabídnout širokou škálu přírodních krás.

mapka cyklovýletu do oblasti archeologických nálezů v okolí Zonzy

Noc před poslední etapou, která nás ze sedla Col de Bavella (1 218 m n.m.) dovede k moři, nám bylo ve spacácích tak teploučko, že se nám ani nechtělo vstávat tak, abychom ve čtvrtek 30. července už v 7 hodin, vše sbaleno a kola naložená v přívěsu, vyrazili do terénu.

řidič Honza ovládal svou profesi perfektně, navíc byl ochotný a příjemný

Někteří borci vyrazili z kempu U Fuconu na bicyklech, asi třetina účastníků zdolala nekonečně táhlé jedenáctikilometrové stoupání k sedlu v pohodlí autobusu. 🙂

jedeme do sedla Col de Bavella

Col de Bavella - 1 218 m n.m.

Itinerář nepříliš dlouhé poslední cyklojízdy sliboval i pěší turistiku ke slavným kaskádám Polischellu:

etapa Col de Bavella - Solenzara 30.7.2015

V sedle jsme se zdrželi, protože je tam nač se dívat – provokativní žulové hroty rozeklaných skal masivu Bavella lákají mnoho vysokohorských turistů – vede tudy stezka GR 20 – jeden z několika zdejších kempů je přímo v sedle, charakteristické jsou větrem bizarně tvarované koruny zdejších borovic – náladu výjimečného prostředí dotváří bělostná socha Panny Marie Sněžné na navršené pyramidě z balvanů, hustě pokrytých děkovnými destičkami prosebníků.

u sochy Panny Marie Sněžné je mnoho děkovných destiček

kříž v sedle Bavella

bicykly jsou připravené na poslední etapu tohoto zájezdu

ještě pohled od sochy

je tu kemp, odkud brzy ráno vycházejí turisté na hřebeny

opouštíme sedlo, čeká nás prudký sjezd

ostré zatáčky, kvalitní vozovka, nádherné okolí

zubaté štíty působí jako divadelní kulisa

silnice je naštěstí málo frekventovaná

brzdové špalíky dostaly zabrat

takhle to šlo celých deset kilometrů

blížíme se k místu, odkud jdeme ke kaskádám

Čas k nám byl milosrdný, a tak jsme často zastavovali, abychom si my i sálající brzdy odpočinuli a zároveň si do paměti důkladně vtiskli okolí stinného kaňonu, který nám bylo dopřáno spatřit – jehly pohoří Bavella patří k přírodním divům…
U mostu přes potok Polischellu jsme odložili kola a vyšlapanou stezkou přesně podle pokynů z dnešního průvodního listu šli asi deset minut podél bystřiny k první kaskádě s nádhernou horskou kulisou.

cestou ke kaskádám Polischellu

Absolvovat všech sedmnáct kaskád a vystoupat 200 výškových metrů znamená vlastně „plaveckou túru“ – jezírky, která se pod vodopády vytvořila, se nejsnáze postupuje vzhůru proti proudu, protože břehy potoka jsou značně nepřístupné. To je ovšem dobrodružný podnik pro jinou výkonnostní skupinu – nám stačilo vychutnat krásu první kaskády.

první, snadno přístupná kaskáda

Získali jsme představu o opěvované turisticko-sportovní lahůdce a odebrali se složit poklonu statečnému stromu, který v kamenném sevření úspěšně uhájil svůj život – vzrostlý dub vrostlý mezi balvany. 🙂

obrovitý dub uvězněný v kameni

strom si dokázal uhájit své místo k životu

Sjížděli jsme, ale i namáhavě stoupali, a vnímali, že životaběh příštích dní se pomalu bude vracet k „normálu“, únava se hromadila, a tak jsme nesmutnili, že cykloputování se blíží ke konci.

stoupáme k sedlu Larone

výhled na jehlové štíty pohoří Bavella

Col de Larone, 608 m n.m.

v hloubce na dně údolí teče řeka Solenzara

řeka Solenzara

Cestou se naskytlo koupání i občerstvení.

cyklisté se obvykle zastavují na občerstvení u stánku nad řekou

Nemohli jsme si nechat ujít prohlídku lázeňského městečka Solenzara – během okamžiku se dusivé vedro proměnilo v těžké černé mraky, ze kterých déšť padal v provazcích a bičoval nás, nešťastníky jedoucí tou slotou tři kilometry do kempu – z Vysočiny jsme zvyklí, že když začne pršet, hned tak neskončí, proto jsme neváhali a šlapali… Samozřejmě déšť ustal chvíli po našem dojezdu do kempu Les Eucalyptus Solenzara, během pár minut bylo zase 34,5°C!

kemp Les Eucalyptus Solenzara

Mapka poslední korsické cyklotrasy:

trasa ze sedla Bavella kolem kaskád Polischellu do Solenzary 30.7.2015

Koupání, lenošení a příprava dobré večeře tvořily podvečerní program. Večerní piknik na pláži se protáhl hluboko do noci – stříbrný měsíční svit nad mořskou hladinou je nepopsatelný…
Jakoby se cikády přišly rozloučit, neúnavně koncertovaly večer pod eukalypty – je zajímavé, že jsme se s nimi setkali jen na první a poslední štaci – asi toho mají moc a chtějí potěšit všechny skupiny turistů. 🙂
Pátek 31. července 2015, 15. den pobytu na Korsice
Ráno jsme si dopřáli poslední procházku po pláži, vše naložili do autobusu a v 9:30 odjeli z kempu do Bastie.

poslední procházka po pláži u korsických břehů

všechna kola už máme "na háku"

V pravé poledne nás pohltily přístavní formality a přesuny, trajekt Corsica Shuttle se vydal z Bastie na moře ve 14:30, o půl osmé večer jsme v Janově spořádaně seděli v autobuse připravení na cestu domů.

v Bastii nasedáme na trajekt Corsica Shuttle

vyplouváme

sbohem, Korsiko!

přistáváme v Janově

Dokud se nesetmělo, nechali jsme se hladit po duši italskou kulturní krajinou zvelebenou za staletí lidmi – románské věže zbarvené zapadajícím slunkem, deštníkové borovice jako přízraky na červené večerní obloze nás provázely do usínání. Ani jsme si nevšimli, že kolem půlnoci přistoupil kdesi na trase další řidič, abychom mohli bez přerušení jet dál – dopravní zácpa na rakouské dálnici zdržela náš návrat o pár hodin – v poledne 1. srpna jsme vystoupili ve Vilicích na návsi a zájezd, při kterém jsme v extrémních teplotách zdolali na kole převýšení 3 000 metrů, se stal minulostí. Vlastně ještě ne – na řadu přišlo dekorování účastníků – v místní keramické dílně vznikla medaile, pro nás nevyčíslitelné ceny.

závěrečná sešlost na dvorku ateliéru

každý účastník obdržel medaili vyrobenou ve vilickém ateliéru

keramická medaile se znakem Korsiky - hlava Saracéna

Přívětivé prostředí jihočeské vesnice, kalíšek slivovice na uvítanou a výborné domácí koláče nás nenásilně vrátily do reality.

na dvorku chalupy bylo nač koukat

obrázek ze starých časů

závěrečné kramaření

a teď korsické dobrodružství opravdu končí

Možná by někoho zajímaly mapy, podle kterých jsme se orientovali, tedy:
IGN Bastia Corte, PNR de Corse nord, č.175, IGN Ajaccio Bonifacio, PNR de Corse sud, č.176, obě v měřítku 1:100 000.

Teď je konečně na řadě foto účastníků zájezdu: 🙂

účastníci zájezdu - foto Mirek Břenda

Všechno, co mělo být zaznamenáno, možná bohužel i víc, je v předešlých mnohomluvných řádcích a množství obrázků – na závěr zásadní fotografii:

tito dva Mirkové měli z mého pohledu ty nejdůležitější role - patří jim můj dík!

Cestou domů jsme začali promýšlet, co všechno musíme zařídit, abychom 7. srpna byli připraveni na odjezd do Černé Hory… 🙂

9 komentářů - “Korsika”

  • Srdečně zdravím Svatošovi! Dostala jsem od táty tip na váš článek o Korsice, kterou jsem letos také navštívila, spoustu jsem toho ještě vynechala, jak vidím, takže bych tam klidně v budoucnu vyrazila znovu. Máte nádherné fotky a skvělé popisy k tomu. Muselo to být náročné v tom vedru, obdivuji vás oba, jak jste to zvládli a užili si to. Jen tak dál, přeji příjemné každé další putování.

    • Milá Iveto, pochvala od Vás nás obzvláště těší – děkujeme za návštěvu a jsme rádi, jestliže budete moci některých informací při další návštěvě Korsiky využít a těšíme se, že o Vaší cestě uslyšíme. 🙂 Krásné cesty světem 🙂

  • Jaroslava Boudná says:

    Míšo dík, opět jsem se projela Korsikou. Téměř všechna mílsta jsme navštívili a možná i více. Alle je nádherné vidět opět ty krásné záběry.Neseděli jsem stále v hotelbuse, ale dělali dost velké výlety. Z měst se mi líbo Bonifaco a pak oblast Bavely. Je to krásná země, byla jsem tam již 2x, ale jela bych tam opět. U vás jsou zážitky intenzivnější, že jste si to všechno vyšlapali. Ještě jednou dík, opravdu jsem zase prožívala nádherné cvíle na Korsice. Dík. Jarka

  • Iva says:

    Korsiku miluji a jako vždy obdivuji Míšo Tvůj výstižný komentář. Klobouk dolů.
    Díky. Iva

  • Díky za přízeň, ať se všem všechno daří! 🙂 M+M

  • Jitka Korbelová says:

    Dočetla jsem. Bylo to nádherné a v povídání Míši a na fotkách Mirka ještě krásnější.
    Musíme znovu poděkovat a vyslovit obdiv prezidentovi za organizaci těch 17 dnů. J+J

  • Pavel+Věra says:

    Všechno jsme si teď připomenuli a byli znovu na Korsice. Děkujeme za hezké povídání a krásné fotky. Děkujeme tobě, Mirkovi za fotky a prezidentovi za organizaci zájezdu. P+V

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist