41. ročník turistického pochodu Žďárskem
22. října 2016
Na Žďársko jezdíme vždycky rádi – a na podzim obzvláště rádi, mnohokrát jsme se zúčastnili některé z tras připravených pořadateli. Letos jsme pozvali členy KČT Čeřínek, aby se na pochod Podzimní Vysočinou vydali také a měli jsme radost, že se jich na nádraží dostavilo 17.
Na startu v základní škole Palachova jsme podle slibu pořadatelů obdrželi po registraci mapky a rozdělili se na dvě skupiny – desetičlenná se vydala na 14 km dlouhý okruh, sedm z nás zvolilo kultovní cestu přes Peperek a jezírko Vápenice, abychom alespoň pár hodin byli přítomni podzimním proměnám přírody na nejkrásnějších místech v okolí Žďáru nad Sázavou.
Trasa turistického pochodu: start v ZŠ Palachova MTZ – nádraží ČD – Žďas – U Křížku ŽTZ – Česká Mez – Mamut – Rozštípená skála – Konec světa – rozcestí Samotín – Peperek – rybník Rejznarka – jezírko Vápenice MTZ – rybník Mikšovec – Mamlas – neznačenou cestou do Žďáru – prohlídka města – cíl ZŠ Palachova = 22 km
Dá se říci, že tato cesta po mnohých návštěvách už není poznávací – chodíme sem jako do galerie potěšit se známými obrazy.
V případě hlubšího zájmu naleznete na našich stránkách informace ke všem bodům na absolvovaném okruhu – dneska sdělím jen to nejnutnější: podzimní krajina předvedla bohatou škálu svého nikdy neobehraného repertoáru a naše malá skupinka sedmi poutníků procházejících žďárskými lesy si považovala shůry darovaného dne.
Nežli jsme začali stoupat na 675 m vysoký Peperek, zastavili jsme se (jako vždycky) na úbočí kopce u Šlaghamerského dvora, odkud je krásný výhled do krajiny, jíž vévodí rozhledna Rosička – říká se tam Na konci světa, protože tudy prochází historická hranice mezi Čechami a Moravou: ve strážnici už léta stojí znuděný voják, kterému bude zanedlouho končit sezona – na zimu je ukládán ke spánku kdesi v úschovně.
Na vrcholku Peperku, jednom z dnešních atraktivních míst, jsme chvíli pobyli a znovu si uvědomili zvláštní atmosféru, která na magickém kopci panuje.
Po sestupu z kopce jsme vlastně načali druhou polovinu putování podivuhodným prstencem vysočinských lesů.
Jemná houbová vůně lesa nabrala na intenzitě po setkání s pyšným houbařem, který nám předložil na odiv koš s kardinálním nálezem:
Google mi objasnil, že se jedná o chutnou chorošovitou houbu, tak to mně podobným neználkům melduji dál. 🙂
Pohled do košíku byl mocným impulzem k zabodnutí očí do mechu i hrabanky a k průzkumu blízkých slunných mýtinek – jedné z turistek zanedlouho přálo štěstí.
Tajemné hladiny četných rybníků nedovolily přejít kolem bez povšimnutí – v zarostlých březích jsme tušili úkryty ptáků a vodní havěti – každý z nás prožíval vjemy po svém, ale nejčastěji zaznívalo slovo „pohoda“.
Jezírko Vápenice je dalším bodem, kterému nelze nevěnovat aspoň pár minut času.
Na výšině u Olšiakova Mamlase, odkud byl Žďár na dohled, jsme si dopřáli zastávku a ujasnili další postup do cíle.
Na náměstí proběhl závěrečný brífink a pak už jen zbývalo dojít si do štábu pořadatelů pro pamětní list, stejně jako to učinilo 110 účastníků této akce.
Související články:
Podzimní Vysočinou 2014,
Podzimní Vysočinou 2015,
Podzimní Vysočinou 2013 – Ze Žďáru n/Sáz. do Nového Města na Moravě.