Kutnohorskem na severovýchod k Labi a Doubravě
14. a 15. července 2026
Iva, pravověrná turistka a cestovatelka, která před několika lety obešla po hranicích Českou republiku, si letos dala za úkol projít trasy Svatojakubské cesty v České republice. Začala zjara na Východočeské trase a pozvala mě ke spoluúčasti ve dvou úsecích, nachystaných na 14. a 15. července. Je jasné, že jsem neodmítla a těšila jsem se!
Svatojakubská cesta (Camino de Santiago) má v Česku síť šesti značených tras, které navazují na evropské poutní stezky.
Východočeská trasa měří zhruba 270 km a začíná na česko-polských hranicích u Broumova, přes Hradec Králové a Kutnou Horu končí ve Vlašimi.
Počasí oba dny kolem 30 °C, mírný vítr, terén lehce zvlněný, většinou lesem, polem, loukami – kromě procházky Kutnou Horou, kde jsme navštívily kostely a kaple v historické části města. Představuji si, že záměrem Svatojakubského putování je vést trasy původními cestami, které užívali už naši předkové – jsem zvědavá, zdali se má idea přiblíží pojetí projektantů stezky.
Ráno v úterý 14. 7. 2026 jsme vyjeli s Ivou a jejím manželem Bohoušem autem v 8.15 z Jihlavy, v 9.45 jsme vycházeli od Vrbova mlýna u Vrchlice nedaleko Kutné Hory.
Iva měla perfektně připravený itinerář, podle kterého jsme se důsledně řídily.
Chvíli po začátku putování jsem užaslá uviděla první patník Svatojakubské cesty – upřímné nadšení mě opanovalo!!
Kvůli dopravní dostupnosti z Vysočiny se Iva rozhodla pro procházení trasy v ČR v opačném směru. Jednotlivé úseky řadí tak, aby přesně navazovaly.
Fotografie v tomto článku pořídila Iva, které upřímně (nejen za ně) děkuji, některé jsem stvořila já.
Ve čtyřech výklencích kapličky jsou umístěny sošky českých patronů – sv. Floriána, sv. Prokopa, sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého.
Šly jsme nad řekou po vyhlídkové, tzv. Královské cestě, před městem přes vlakové koleje, pak vlevo nahoru k Barboře a do kaple Božího těla.
Chrám zasvěcený sv. Barboře, ochránkyni havířů, je výjimečné dílo gotické architektury, založené roku 1388 – spolu s historickým jádrem města a katedrálou Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci je od roku 1995 zapsaný na seznamu památek UNESCO. Podle historických pramenů měla velkolepá stavba dosahovat dvojnásobku dnešní délky.
Stavba trvala přes 500 let a vedli ji významní architekti jako Matyáš Rejsek či Benedikt Ried. Vzhled chrámu udivuje netradiční trojicí stanových střech, jejíž koncepci navrhl Benedikt Ried, a nádhernou krouženou žebrovou klenbou.
Nenápadný objekt kaple Božího těla, který vznikl na ostrohu nad říčkou Vrchlicí, se nachází v těsné blízkosti chrámu svaté Barbory, nádherný prostor vrcholně gotického slohu má kouzlo a působivou atmosféru.
Po příchodu jezuitů, kteří v souvislosti se stavbou sousední koleje započali s mohutnými terénními úpravami, byla kaple opatřena barokním portálem. Po zrušení jezuitského řádu v závěru 18. století se využívala jako varhanářská dílna a trvale chátrala. V 90. letech se kaple Božího těla dokonce ocitla na seznamu 100 nejohroženějších památek na světě. V letech 1997–2000 byla provedena náročná rekonstrukce, která objekt zachránila.
Do historického středu města jsme mířily po terase se sochami před jezuitskou kolejí – mnohokrát procházeným místem a vždycky se zatajeným dechem z té nabízené krásy…
Chrám sv. Jakuba je nejstarším z kutnohorských kostelů a neodmyslitelnou dominantou města. S jeho stavbou se začalo po roce 1330.
Kostel byl postaven na náklady místních důlních podnikatelů a mincovních cechů na vyvýšeném místě a jeho 85 metrů vysokou věž nelze přehlédnout. Stavba byla dokončena kolem roku 1420, ale hned poté ji zapálili husité a čekala dalších čtyřicet let na opravu.
Dnešní interiér kostela vznikal v 17. století, potom dostal oltář nový obraz Stětí sv. Jakuba, který namaloval František Xaver Palk asi v roce 1752. Nad ním je dodnes umístěn obraz Nejsvětější Trojice od Petra Brandla z roku 1734.
Červeně značená turistická trasa, po níž v těchto místech vede i Svatojakubská cesta, nás směrovala městským centrem k Vlašskému dvoru.
Z cesty, která vedla k městskému nádraží, jsme odbočily vlevo ke kostelu Matky Boží, o kterém jsme nic nevěděly. Zvědavost nás přiměla podívat se do mobilu a zjistit bližší údaje – stály ovšem za to!
Kostel Matky Boží Na Náměti byl založen pravděpodobně na místě starší hornické kaple před rokem 1357.
Jméno kostela „Na Náměti“ je podle pověsti odvozeno od „nametené“ stříbrné rudy, která při obchodování na zdejším tržišti padala ze stolů prodejců a následně byla používána k financování výstavby kostela.
Uvnitř kostela Matky Boží Na Náměti byl v roce 1735 pohřben významný malíř Petr Brandl (1668– 1735), považovaný za zakladatelskou osobnost české barokní malby. Při výměně dlažby v 60. letech 19. století byl hrob označen pískovcovou čtvercovou dlaždicí s iniciálami P. B., umístěnou před vstupem do presbytáře a na zeď upevněna ozdobná deska odkazující na toto místo. Zanedlouho však byl zdejší malířův hrob zpochybněn, ale deska zůstala do dnešní doby – a tak je možné považovat místo posledního odpočinku Petra Brandla v kostele Na Náměti za symbolické.
Text na pamětní desce: Zde u stupně pod čtverhranným kamenem pochován jest a v Pánu odpočívá slavný svého věku malíř český Petr Brandl. Zemřel dne 24. září roku 1735 maje věku svého 67 let.
Petr Brandl byl ve své době nejlépe placeným malířem v Čechách, ale vydělané peníze dokázal při svém rozmařilém bohémském životě rychle utratit. Následovaly soudní spory a několikrát vězení pro dlužníky.
Na sklonku života se přestěhoval do Kutné Hory, koupil podíl na zlatém dole s nadějí, že alespoň zčásti vyrovná své dluhy. To se nepodařilo, zůstal v chudobě a zemřel opuštěn.
Už jsem uvedla, že v kutnohorském kostele sv. Jakuba na oltáři je Brandlův obraz, další je sv. Luitgarda z roku 1729 v klášterní bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory, kam máme namířeno. Do zrušení cisterciáckého kláštera v Sedlci býval v tamním kostele Brandlův obraz Nanebevzetí Panny Marie z roku 1728, pak byl přestěhován na hlavní oltář kostela sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě.
Prohlídka kostela Matky Boží Na Náměti byla poslední pamětihodností, kterou jsme chtěly shlédnout v Kutné Hoře, nyní jsme vykročily stále po červeně značené trase k další zastávce, jíž byla katedrála v Sedlci.
Pro přehled zařazuji mapku trasy v Kutné Hoře:
Pokračovaly jsme po krásné vycházkové cestě kolem Vrchlice, pak přešly vlakové koleje vlevo a zanedlouho jsme stály před církevními stavbami v Sedlci u Kutné Hory.
Neměly jsme čas na podrobnou prohlídku katedrály, nezašly jsme do kostnice – do stanoveného plánu se prohlídky nevešly.
Jak Sedlec téměř navazuje na Kutnou Horu, tak nezřetelný je předěl Sedlce a Malína, okrajové části Kutné Hory, která má však za sebou zářnou minulost: od pravěku bylo v této lokalitě trvalé osídlení, původní osada vznikla na křižovatce středověké Haberské a Trstenické stezky.
Od konce 9. do počátku 11. století zde stávalo významné hradiště rodu Slavníkovců, kteří razili mince (denáry). První písemná doložení pocházejí z roku 990.
Původně šlo o nejvýznamnější centrální místo celé oblasti předtím, než ve 13. století vznikla samotná Kutná Hora.
Roku 1325 se Malín dostal do područí nově založeného sedleckého kláštera a jeho význam postupně ustoupil rozvoji královského hornického města Kutná Hora. Do dnešních dob se dochoval hodnotný kostel sv. Štěpána z 2. poloviny 12. století s románskými prvky a dřevěná zvonice ze 16. století.
V pozdějších staletích a v moderní době se Malín proslavil specifickým a vyhlášeným pěstováním ostrého křene, kterému se zde mimořádně dařilo.
Následující zastávka Nové Dvory slibovala nejen pohled na zdejší barokní zámek, ale i zastavení v restauraci kvůli doplnění tekutin – vedro bylo ubíjející.
Původní renesanční zámek Žerotínů zanikl za třicetileté války, současná budova byla postavena v 17. století a stala se významným společenským centrem. Za pozdějších majitelů Chotků byl na jejich panství postaven zámek Kačina a Nové Dvory ztratily jako šlechtické sídlo význam. V roce 1945 byl zámek zestátněn.
Dalším místem, na které jsme se těšily, byl zámek Kačina. V Nových Dvorech jsme odbočily ze silnice na polní cestu, která vedla do rozsáhlého parku náležejícího k panství Kačina.
Přes přilehlé louky a pole jsem vyfotila krásnou skupinu historických budov – tak se s námi loučil městys Nové Dvory u Kutné Hory.
Klášter fungoval pouhých několik desetiletí, než jej v roce 1784 zrušil císař Josef II. v rámci svých církevních reforem.
Cesta k zámku Kačina přírodně krajinářským parkem, jehož rozloha je asi 20 ha, byla velice příjemná – hledět na skupiny letitých stromů, s rozmyslem při zakládání parku umístěných tak, aby se jim dařilo, aby sloužily zvěři i ptákům a zároveň těšily lidi, kteří se tu vyskytnou – to byl opravdový balzám pro tělo i duši.
Zámek Kačina, postavený v letech 1802–1822 podle návrhu architekta Christiana Friedricha Schurichta (1753–1832), je vrcholným dílem empírové architektury u nás. Sídlo uprostřed 200 hektarové obory si nechal vystavět nejvyšší purkrabí Jan Rudolf Chotek (1748–1824) jako své hlavní letní reprezentační centrum.Opustil nevyhovující barokní zámek v nedalekých Nových Dvorech.
Rod Chotků žil na Kačině až do roku 1911, kdy zdejší větev rodu vymřela a panství zdědil synovec posledního Chotka. Ten vedl nákladný život, zadlužil se a počátkem 30. let zámek Kačina opustil.
Během 2. světové války okupovali Kačinu Němci.
Stavba vyniká půdorysem ve tvaru otevřeného písmene H a monumentálním sloupovím jako ozdobným prvkem všech průčelí. Pro klasicismus, z něhož vychází empír, je typická inspirace architekturou císařského Říma a starověkého Řecka. Stavby působí strohou vznešeností a mohutností.
V Kačině jsem kdysi, před mnoha lety, byla a nevzpomínám si, že bych zažívala takové nadšení – jsem vděčná za dnešní den.
Pokračovaly jsme do nedalekých obci Svatý Mikuláš a Svatá Kateřina – jejich jména připomínají, že je vlastnil původně sedlecký klášter.
Výstavba kostela je spojená se založením obce Svatý Mikuláš. V roce 1278 připadlo území sedleckému klášteru, který zde kolem roku 1307 vystavěl kostel k poctě biskupa sv. Mikuláše. (O místním knězi je prý svědecký zápis na listině v Jihlavě.)
Během třicetileté války byla obec v roce 1639 vypálena Švédy, utrpěl i kostel, a tak byl připojen jako filiální k faře v Církvici.
Za josefínských reforem došlo ke zrušení kostela – ten měl být zbořen, ale obec si vyžádala alespoň zachování presbytáře. Tato nenápadná čtvercová stavba je vlastně historickým unikátem!
Oblaka se začínala zatahovat, odpoledne byly hlášeny bouřky, přihnal se silný a chladný vítr, pokračovaly jsme v cestě do Svaté Kateřiny, kam pro nás po 16 km cesty měl přijet Bohouš. Šly jsme otevřenou rovinatou krajinou po silničce mezi poli, najednou se k nám od obce blížilo Bohoušovo autíčko. Nahlédl naši situaci a přijel nám naproti, takže jsme ušly jen 15,5 km. 🙂
Po krátké chvíli začalo pršet – hustý déšť a pár hromů jsme přečkali v restauraci Nové Dvory, kam jsme se vrátili na jídlo. Až se obloha vybouřila, zajeli jsme do Veletova, kde pro nás Bohouš zamluvil nocleh ve Sporthotelu Relax.
Zařazuji mapku, která navazuje na trasu v Kutné Hoře:
Středa 15. července 2026
Na cesty jsme se vydali krátce po 8. hodině – autem jsme byli u zdymadla ve Veletově za malou chvíli. Ještě před tím jsme se zastavili před veletovským kostelem.
Moderní zdymadlo Veletov na řece Labi bylo vybudováno v roce 1975, ale jeho historie sahá hluboko do minulosti – už v roce 1565 tu stál původní dřevěný jez.
Kostel svaté Kateřiny ve Svaté Kateřině je kulturní památkou České republiky. Vznik kostela v roce 1307 je spojován s činností sedleckého cisterciáckého řádu.
Založení kostela je pravděpodobně z konce 13. století, čemuž odpovídá pevnostní charakter stavby, zejména masivní věže se střílnovými okny. Současná podoba je z konce 19. století.
Šly jsme po ČTZ (značení mělo v některých místech značné rezervy) k rozcestníku Na hornické, cesta zřejmě nepříliš používaná, zahlídli jsme kolouška – přešel z lesa, asi na snídani, do vzrostlého obilí, zanedlouho proti nám seděla dobře živená krysa a ani moc nespěchala se zmizením – klidně odešla do blízké kukuřice.
Kolem polí a loukami jsme s Ivou došly do přírodní rezervace Na hornické, která leží na levém břehu řeky Labe.
Rezervace s rozlohou 42 hektarů byla vyhlášená v roce 2002. Předmětem ochrany je území lužního lesa, nivních luk a vodní a mokřadní společenstva tůní i mrtvých ramen Labe.
Pokračovaly jsme kolem Labe po žlutě značené turistické trase nádhernou cestou, většinou osázenou chladivými stromy. Netušily jsme, že můžeme zažít tak krásnou procházka v místech, nám původně zcela neznámých. Na protějším pravém břehu labské nivyje přírodní památka Lžovické tůně. Evropsky významná lokalita soustavy NATURA 2000 má 67 ha. Mimořádně cenná oblast Polabí, kterou nevede žádná turistická cesta, je protkaná sítí labských ramen a tůní.
Došly jsme k soutoku Labe a Doubravy – uhrančivá atmosféra – a dál pokračovaly kolem lekníny zdobené hladiny řeky Doubravy hezkou cestou do Záboří nad Labem – k němu jsme musely přejít po mostě přes Doubravu! 🙂
Záboří nad Labem je malebná obec, o níž první zmínka pochází z roku 1338, dnes zde žije kolem 830 obyvatel. Místní kostel sv. Prokopa je výjimečná stavba, vymykající se architektuře domácího prostředí – je unikátní památkou národního významu.
Západní portál patří k nejvýznamnějším románským sochařským a stavebním památkám u nás.
Kostel v Záboří nad Labem prý byl postaven již kolem roku 1080 za vlády knížete Vratislava. Před rokem 1200 byla k jižní stěně přistavěna rozměrná otevřená předsíň.
Cenná dřevěná barokní zvonice ze 17. století byla do současné podoby upravena na konci 19. století. Tu podobu jsme si mohly jen představovat, protože zvonice právě prochází celkovou rekonstrukcí.
Bylo vedro, tak jsme ocenily, že hned za vesnicí pokračovala Svatojakubská cesta lesem, chladivé stromy nás ukryly ve svém náručí. Jeden z nich byl nad jiné výjimečný svým vzhledem:
Mířily jsme do Bernardova, les vystřídala otevřená krajina přívětivého vzhledu.
Rekapitulace dnešní trasy:
Do Bernardova jsme došly asi ve 12.30 – po ušlapaných 11,5 km jsme skončily – bylo obrovské dusno po včerejší bouřce, asi 30 °C, takže mi vůbec nevadilo nepokračovat dál.
Svobodovi měli v plánu zajet na hřbitov do Žehušic, kde má Bohouš pochované příbuzné. Zašla jsem ke hrobu široké rodiny ing. Jana Havelky.
Dnešní cesta nebyla těžká, většinou lučními a lesními cestami – právě tak si představuji Cestu svatého Jakuba – prostě od kostela jemu zasvěceného k dalšímu vesnickému. My jsme s Ivou šly od kostela sv. Jakuba v Kutné Hoře a oceňovaly vedení trasy k dalším sakrálním stavbám, které měly co nabídnout.
Až teď doma při psaní dokumentu o cestě jsem si uvědomila, jak dobře je putování Svatojakubskou cestou promyšlené – kostely na trase, i když nebyly zasvěcené sv. Jakubovi, nám dávaly možnost pohlédnout nazpět do minulosti trpké i slavné. Ušly jsme pouze nepatrný úsek, ale i ten při bližším zkoumání dokázal krajinu zaplnit někdejšími ději a příběhy a tím si nás připoutat.
Krajina kolem Kutné Hory mi nebyla neznámá, Polabí se svými starými alejemi a utěšenými výhledy bylo premiérou, na niž toužím navazovat…
Autem jsme dojeli do vesnice Kámen, šli do Formanské hospody s historickou tradicí a všichni se dobře najedli. Nadchlo mě i švestkové nealkopivo Bernard!
Doma jsem byla už kolem 15. hodiny. Objevena krajina Polabí, kterou jsem zažila poprvé – cesty kolem Labe a Doubravy mě okouzlily.
Související články:
Údolím řeky Vrchlice
Kutná Hora
Hradec Králové, Kutná Hora
Kutnohory aneb výšlap z Kaňku k NPP Rybníček u Hořan
Za posledním puchýřem do Mladé Boleslavi
Svatojakubská cesta 2009 – v roce 2009 jsme s Mirkem procházeli jižní větev směřující z ČR k západoevropským trasám