Jižní větev směřující z ČR k západoevropským trasám
V poslední době se hodně zajímáme o putování do Santiaga de Compostela, proto jsme rádi využili možnost vyzkoušet si na vlastní nohy Svatojakubskou cestu v Plzeňském kraji, která byla slavnostně otevřena v roce 2003. KČT Ústí nad Labem, konkrétně pan Vlastimil Cajthaml, zajistil organizačně a technicky podmínky pro putování tak, abychom v tomto termínu zároveň navštívili cíle, určené pro získání TTO (turistického tématického odznaku) Svatojakubská cesta, vydaného KČT Divadlo Plzeň, konkrétně Františkem Moserem. Z Vysočiny nás jelo pět, z Jihlavy ještě Jarka a Jarda Vaňhovi a ze Světlé Jarda Vála. Celkem se nás sešlo ve čtvrtek 7. 5. v autobuse, vypraveném z Ústí, 27 poutníků z celé republiky, velká část byly známé tváře z turistických akcí. První dva noclehy byly v tělocvičně ZŠ Kasejovice, další dva v sokolovně v Prapořišti, což je místní část Kdyně.
Na Svatojakubskou cestu, nejdelší a nejstarší poutní cestu v Evropě, se jistě chodilo i z českých zemí. Předpokládá se, že z Prahy vedla severní větev přes Karlštejn, Beroun, Nižbor, Kralovice, Plasy, Horní Břízu, Stříbro, Vidice, Hostouň a Bělou nad Radbuzou do Železné (238 km), pak do Norimberka (dalších 175 km), celkem do Santiaga asi 2600 km. My jsme některá jmenovaná místa navštívili v únoru letošního roku při příležitosti ZST v Bělé nad Radbuzou.
Květnové putování se týkalo jižní větve Svatojakubské cesty, která vede z Prahy přes Karlštejn, Příbram, Rožmitál, Kasejovice, Nepomuk, Klatovy, Kdyni, ve Všerubech překračuje hranici a v Eschlkamu se napojuje na oficiálně vyznačenou Východobavorskou svatojakubskou cestu. Z Prahy je to asi 200 km, z Eschlkamu ukazuje srdce svatojakubské žluté mušle na modrém podkladě směr Řezno (dalších 123 km) až po asi 2825 kilometrech dovede poutníky do španělského Santiaga de Compostela.
Trasa Praha – Řezno bývala v minulosti významnou obchodní cestou, i samostatné biskupství pražské bylo roku 973 schváleno z Řezna, takže je předpoklad, že právě tudy poutníci mířili do Švýcarska, Francie a průsmykem v Pyrenejích do Španělska a využívali služeb útulen, které byly budovány zhruba na délku vzdálenosti denního pochodu od sebe, tzn. po 15 až 20 kilometrech.
Naší skromnou ambicí byla jen malinkatá část trasy co do kilometrů, ale nezanedbatelná přínosem zážitků a poznatků pro nás. Možná bude dobré uvést něco z historie poutní cesty, pak možná pochopíte nejen zaujetí naše, ale i tisíců dalších lidí, kteří se na ni z nejrůznějších pohnutek vydávají.
Jakub Starší (Větší) byl oblíbeným apoštolem Ježíšovým, po jeho smrti šířil v různých zemích spolu se svým bratrem Janem Evangelistou myšlenky božského učitele, jako první položil život za Krista. Kolem velikonoc roku 44 ho nechal Herodes Agrippa stít mečem, ostatky byly v Jeruzalémě, pak až do 8. století na Sinaji (v dnešním klášteře sv. Kateřiny), pak přeneseny do Španělska a místo pojmenováno Santiago de Compostela (přibližný překlad: Svatý Jakub z Hvězdného pole). V roce 816 byl nad Jakubovým hrobem vystavěn chrám, ten pak byl poničen Maury, během 11. – 13. století byla vystavěna katedrála, která je dnes cílem zástupů poutníků. Svatý Jakub se stal patronem Španělska a ochráncem poutníků a horníků. Svatojakubská cesta vznikla už v 11. století jako symbol misijní cesty sv. Jakuba z Jeruzaléma na Pyrenejský poloostrov téměř před 2000 lety, pocestným ukazovala směr mušle tesaná do kamene. Svatý Jakub je znázorňován jako poutník s holí, lahví a kloboukem.
V roce 1987 byla Svatojakubská cesta vyhlášena Evropskou kulturní cestou (označení na ukazatelích je I 24), v roce 1993 ji UNESCO zařadilo do seznamu světového kulturního dědictví.
Trasa 1. dne, v pátek 8. 5.: Rožmitál pod Třemšínem ČTZ – Třemšín MTZ – Starý Smolivec – Metly – Újezd u Kasejovic – Bouček – Kasejovice = asi 34 km
Naše denní trasa začala za krásného počasí v Rožmitále, o kterém si můžete přečíst v příspěvku o Brdech z roku 2007. Tady jen smutnou zprávu – město bezmocně přihlíží, jak místní zámek chátrá, protože ho církev, které byl po roce 1989 vrácen, prodala jakémusi americkému „podnikateli“. Prošli jsme město, vzpomněli na zdejšího rodáka, houslového virtuosa Václava Hudečka, postáli před rodným domem Rudolfa Richarda Hofmeistera (1868–1934), milovníka historie a přírody, nadšeného turisty a spisovatele (mimo jiné Uštvaný genius o J. J. Rybovi) a zamířili do kostela a na hřbitov ve Starém Rožmitále vzdát hold slavnému tvůrci nejen České mše vánoční. Po ZTZ jsme se pak vydali alejí Johanky z Rožmitálu kolem Podzámeckého rybníka k červeně značené cestě na Třemšín. K obrázkům z roku 2007 přidám zařízení z rožmitálské cvočkařské dílny z 19. století – měch k výhni, kde se topilo dřevěným uhlím.
Za Rožmitálem u cesty do Voltuše nás zaujala tabulka místního názvu na rozcestníku,
doma jsem se poradila s Googlem a sděluji, co znamená pro nás hanlivě znějící název „flusárna“: zde se louhováním popela z dřevěného uhlí vyráběl flus, čili žíravé draslo neboli potaš na výrobu skla a pro potřeby koželuhů a mydlářů nebo na hlavičky sirek. Když jsme tu byli minule, byla Třemšínská bouda (půl kilometru pod vrcholem) v havarijním stavu, podívejte se na ni dneska:
Byla postavena v polovině 19. století, opravena v historické podobě v roce 2007. Blízko ní je Gangloffův kříž, jeden z mnoha litinových, které vyráběly hutě v blízkém okolí.
Karel Gangloff (zemřel 1879) byl významný lesní odborník, technicky zdatný natolik, že se mu pro jeho četné vynálezy v oblasti lesnictví přezdívalo „český Archimedes“; vynalezl například stroje na výrobu šindele, na měření dřevní hmoty a jiné, které se doposud užívají! Kříž dal postavit pod Třemšínem na svém oblíbeném odpočinkovém místě.
Na Třemšíně (827 m) bývalo už v době bronzové (10.–8. století př.n.l.) hradiště, hrad založený na začátku 13. století byl od poloviny 15. století pobořen a opuštěn, vrchol se stal cílem národních poutí – v roce 1861 se sešlo asi pět tisíc lidí. I dneska tu bylo docela živo, nedivme se, okolní les je krásný, místo si dodnes zachovává jistou tajemnost. Například kaplička Proměnění Pána Krista na Třemšíně z roku 1771, opravená roku 2008, prý stojí nad studnou, která ještě patřila k opevněnému areálu hradu. Zde se údajně podle Kroniky české (vydaná 1541) Václava Hájka z Libočan (jeden čas faráře ve Starém Rožmitále) usadili Slované po příchodu do Čech…
Z Třemšína jsme se vydali na druhou část trasy značenou modře až do Kasejovic.
Sestoupili jsme do nižších poloh, cesta vedla do Starého Smolivce, kde jsme se v místní hospodě občerstvili, lesem, dále už volnou krajinou, a tak jsme si při oddechových zastávkách užívali pohledu na masiv Třemšína za námi a věděli jsme, že dobrý duch brdských lesů Fabián nad námi bdí.
Zdejší krajina byla tichá a mírná, i rybník v Metlech budil důvěru.
Všichni si ještě pamatujeme na protrženou hráz při povodni v roce 2002, kdy byla obec Metly zcela zničena. Dnes je tu vše opraveno, vystavěno, náves září novotou…
Modrá značka nás kolem dalších asi čtyřech rybníků dovedla do Újezda u Kasejovic, kde jsme se po odpočinku na travnaté návsi rozhodli sejít ze značené trasy a jít po stopách svatého Vojtěcha (957–997).
V Újezdě, kudy prý podle legenkdy kráčel kolem roku 990 sv. Vojtěch, když vedl z Říma mnichy, aby na žádost knížete Boleslava II. založili klášter v Břevnově (vysvěcen 993), si připomínají jeho pobyt sochou z roku 2000.
Místo abychom spěchali do cíle, zašli jsme, stejně jako tehdy biskup Vojtěch, k lokalitě zvané Bouček. Tam v době velikého sucha zarazil berlu do země, vytryskl pramen, šťastní lidé vykopali studnu a do bukových lesů, které zde tehdy byly, vodili svá stáda pít. Nad studánkou postavili kapličku, nynější je z roku 1833.
V té době rozborem vody zjistili, že léčí sedmero nemocí, postavili zde budovu lázniček, také hostinec a zemědělské objekty a Bouček vzkvétal. Lázeňský provoz skončil zabráním měděných kotlů za první světové války, zemědělská farma je tu dosud. Od roku 1853 tu žije rod Ciglerů, hospodář nás laskavě přijal a odemkl kapličku, která je u něj na dvoře. Před oltářem otevřel zemní poklop a objevila se studánka, kdo chce z ní vodu, musí se hluboce uklonit…
Svatý Vojtěch je evropský světec – byl Slavníkovec, ale po vyvraždění rodu na Libici odešel do Polska, pak na misijní cestu do Pruska, kde byl 23. 4. 997 zavražděn, pochován ve Hnězdně a až roku 1039 převezl Břetislav I. jeho ostatky na Pražský hrad.
U silnice před Kasejovicemi jsme si nemohli nevšimnout asi 220 let starého, 15 m vysokého akátu s obvodem téměř 4 m – velikán si řekne o zastavení.
Den se téměř chýlil ke konci, ale my plní elánu, snad z té zázračné vojtěšské vody, jsme se ještě pustili zpět směrem k Újezdu, abychom si prohlídli židovský hřbitov na kopci.
Hřbitov byl založen v roce 1669 a také nám, poutníkům, nabídl chvilku spočinutí.
Při příchodu na náměstí do Kasejovic jsem měla slavnostní pocit, když jsme stáli před kostelem sv. Jakuba, první poutnický den byl za námi a vůbec nevadilo, že kostel byl zavřený. Sedla jsem si chvíli na schody a pro dobré vědomí a jako odměna mi to stačilo. Kostel je ze 13. století, pro zasvěcení Jakubovi se rozhodli možná proto, že byl patronem horníků a zde se těžilo a rýžovalo zlato. Dříve býval kostel opevněný a v případě nouze byl posledním útočištěm obyvatel.
Rozradostnila nás i cedulička před kostelem:
Ve snaze poznat co nejvíce zdejších památek jsme zašli před bývalou synagogu (z 2. poloviny 18. století), kde je nyní muzeum.
A tady jsme si poprvé vyzkoušeli, že poutnický průkaz otevírá srdce i dveře – správce nedbal pozdní hodiny a vlídně nás uvedl do muzea, popovídal o historii, o dýmkách „kasovkách“, o vlastivědném pracovníku Václavu Mentbergerovi a všeličems…
O zážitky z celého dne jsme se museli podělit se svými souputníky – a k tomu je nejvhodnější místo v hospůdce.
Nad naším spánkem na lehátku ve čtyřhvězdičkové tělocvičně bděli asi střídavě patroni-poutníci sv. Jakub se sv. Vojtěchem, protože jsme ráno byli svěží a nebesky naladění (nebo to bylo slivovičkou?).
V sobotu 9. 5. začal druhý poutnický den v Nepomuku, kde pro samé památky ani není kam šlápnout…
Na nepravidelném a výškově členitém náměstí vás vítá socha nejslavnějšího rodáka, sv. Jana Nepomuckého. Ještě voní novotou, protože byla odhalena v roce 1993 při příleřitosti 600. výročí jeho umučení.
Kousek odtud je poutní barokní chrám podle plánů Dienzenhoferových, postavený na místě, kde prý stával světcův rodný dům.
Jan se narodil kolem roku 1340, kdy zde bývala trhová ves Pomuk, která se během 14. století sloučila se sousední osadou Přesanice, čímž vznikl Nepomuk. V Přesanicích, kam chodil Jan do školy, stál už tehdy kostel sv. Jakuba, patrona horníků (i zde se těžilo stříbro a zlato), další vzdělání získal v nedalekém cisterciáckém klášteře pod Zelenou horou. Jeho církevní kariéru ukončila mučednická smrt ve Vltavě; zřejmě doplatil na spory mezi Václavem IV. a arcibiskupem Jenštejnem. V roce 1729 byl prohlášen za svatého a Nepomuk, jeho rodiště, byl prohlášen městem.
V sobotu ráno bylo tři a půl tisícové město ještě ospalé, ale na Přesanickém náměstí před kostelem sv. Jakuba nám náhoda přivedla do cesty pana děkana, který ochotně otevřel kostel a popovídal s námi o Cestě, o opravách sakrálních památek, o životě…
I zde, na kostele a na vedlejší budově arciděkanství, se pracovalo podle plánů stavitele K. I. Dienzenhofera.
Velmi ceněný je morový sloup se sochou sv. Vojtěcha a na protější straně náměstí nejstarší obytný dům v Nepomuku z roku 1370, zvaný U české lípy.
Z interiéru svatojakubského kostela nabízím sošku sv. Vojtěcha:
Ten tu nalezl útočiště před zloději, kdysi socha stávala v kapličce zvané Šlépěje, z ní byla ukradena, ale později se naštěstí našla. Po MTZ jsme došli na náměstí k rozcestníku a odtud jsme se vydali po ČTZ k výše jmenované kapličce.
Barokní stavba je z roku 1682 a stojí na místě, kde byl z potoka vytažen kámen s otiskem šlépěje Vojtěchovy, zasazený v podlaze kapličky. Přes mříže jsme koukali s nadějí, že…, no, nevím… To Vojtěchova kamenná kazatelna naproti ve svahu se přehlédnout nedala:
Od doby Vojtěchova pobytu (992) se jmenuje zdejší 536 metrů vysoká hora Zelená, původně byla Suchá, světec zařídil déšť, hora pomokla a ves pod ní tehdy dostala jméno Pomuk… Na Zelené hoře stával už v 10. století kostelík Panny Marie, pod kopcem vznikl v roce 1144 rozsáhlý a bohatý klášter cisterciáků, na kopci asi na začátku 13. století hrad, pak Šternberky přestavěn na zámek. Zámek Zelená Hora je nyní nepřístupný, v dějinách se dvakrát „proslavil“ – poprvé, když v roce 1817 zde byl nalezen Rukopis zelenohorský (o Václavu Hankovi jsem se zmiňovala v příspěvku z 06/2008), podruhé, když se po válce stal sídlem „černých baronů“.
Osud výstavného kláštera, jehož mniši zakládali kláštery nové (v roce 1252 např. přišli pod Zelenou horu blízko Žďáru nad Sázavou), se naplnil v roce 1420, kdy byl vypálen husity a na rozvalinách začala postupně vznikat vesnice Klášter. Toto je současný stav:
Z chrámů, které zde kdysi byly, zůstala jen kaple sv. Markéty.
Užasle jsem zírala, jak místní občan hrabal na bývalém klášterním nádvoří trávu a odvážel ji do stodoly, jejíž stěny tvoří klášterní zdi, všechno bylo tak neskutečné…
Kousek pod Klášterem je přes potok Muchovka tzv. Červený most – v dobách husitských zde byla bitva, při níž krev barvila vodu i zábradlí do červena a dodnes je prý někdy slyšet nářek raněných…
Musím říct, že po tolika výletech do historie jsem přivítala putování a meditaci v přírodě. Na tomto úseku jsme šli červeně značenou Křižíkovou cestou z Kozlovic do Lovčic, přírodním parkem Kakov a přes Plánický hřeben.
František Křižík (1847–1941) se narodil v Plánici a touto cestou prý nosívala jeho matka studentu Františkovi potraviny až do Prahy. Zřejmě věděla, co budoucí vynálezce a stavitel první elektrické dráhy v Praze a na trati z Tábora do Bechyně potřebuje…
Obrázek má název Křižíkova cesta
Po deseti osvěžujících kilometrech jsme došli do Lovčic, kde se v zámečku z počátku 18. století (zase Dienzenhofer) skrýval po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866 velitel rakouské armády Benedek.
Plánici, o které je písemná zmínka už v roce 1144 (při založení kláštera pod Zelenou horou), jsme prošli, prohlédli si nezbytnou sochu sv. Jana Nepomuckého, postáli před rodným domem hudebního vědce Dr. Vladimíra Helferta, nechali si z časových důvodů zajít chuť na prohlídku Křižíkova muzea v jeho rodném domku a už jsme odjeli autobusem do pár kilometrů vzdálených Klatov, kde byla (bohužel) jen hodinová ochutnávka nejhlavnějších pamětihodností.
Dnes nás ještě čekala 11 km cesta do Kdyně, tu jsme zahájili v Nové Vísce na modré značce.
Byla to cesta vpravdě zážitková, nevím, proč se první vesnice, kterou jsme procházeli po výstupu na hřeben, jmenovala Nevděk – my jsme s povděkem přijímali, co jarně rozkvetlá příroda nabízela, výhledy na Chudenickou vrchovinu s Bolfánkem byly kalendářově krásné. Po pár kilometrech jsme došli na Modlín, kde nás vítal obrázek sv. Václava na stromě a na rozcestníku žlutá mušle v modrém poli…
Málokdy člověk přijde do tak maličké obce, jako je Branišov – pár chalup, ukrytých na úbočí zalesněné hory, poodejdeš kousek dál a jakoby nebyla, přesto i tam jsme zaslechli dětský hlásek…
Kdyně se uchýlila pod prstenec kopců, 28. 3. 1960 do jednoho z nich narazil vojenský vrtulník s pětičlennou posádkou. Zašli jsme na místo, kde je památníček:
Po hřebeni dolů jsme sestupovali do Kdyně, výhledy je nutno vidět na vlastní oči.
Do Prapořiště to pak bylo ještě asi 2 km, ubytování nebylo zcela podle původních slibů, ale i na balkóně sokolovny, v nálevně a v různých místnostech, původně určených k jiným aktivitám, jsme se nakonec vyspali velmi dobře.
Neděle 10. 5., třetí den putování, byl vyvrcholením naší generálky na Svatojakubské cestě, protože začal v Eschlkamu v Bavorsku, kam nás organizátor zavezl (sv. Jakub musel pevně přivřít obě oči a být tolerance sama!)
Kostel sv. Jakuba zářil v nedělním dopoledni, hlas zvonů nás vítal, byli jsme na začátku oficiální Východobavorské svatojakubské cesty!
Po mši jsme zašli do kostela oznámit svatému Jakubovi na oltáři, že se jistojistě zase někde uvidíme. Přijal tu zprávu nevzrušeně, poutníka jako je on, hned tak něco nepřekvapí.
Do našeho poutnického průkazu přibylo cenné razítko, do srdce radost a do hlavy odhodlání ujít aspoň část trasy Španělskem… Dá se říct, že Cesta je hodně populární, všichni místní, se kterými jsme mluvili, věděli, oč se jedná, symboly byly k nepřehlédnutí.
Vrátili jsme se k hranicím a putovali jsme ze Všerub oklikou do Kdyně – po MTZ jsme šli na rozcestí u Štítovek, tam jsme přešli na ČTZ a pod Čepicí jsme se vydali po ŽTZ do Kdyně, což bylo asi 20 km.
Dnešní den byl opět nabitý novými údaji až k prasknutí, co jsem se dozvěděla, zaznamenám, protože možná už za pár měsíců by to byly pro mě zase úplné novinky.
Všerubský průsmyk je předěl mezi Šumavou a Českým lesem, vedla zde odedávna obchodní stezka, za blízkou hranicí se zvedají kopce bavorského hřebene Hoher Bogen. Městečko Všeruby měnilo v průběhu doby názvy, dnešní je z konce 18. století. Přijdete-li na náměstí, zaujme vás velký a poněkud unavený památník Boženě Němcové, z něj se dozvíte, že zde pobývala v letech 1847–48.
Její manžel Josef Němec zde pracoval jako úředník finanční stráže a spisovatelka podnikala výlety do okolí a také na nedaleké Chodsko. V centru městyse je samozřejmě kostel a před ním opět socha sv. Jana Nepomuckého, ale je zasvěcen sv. Archandělu Michaelovi.
Postaven byl v polovině 17. století, teď je opravený a dělá čest svému zasvěcení, doopravdy je andělsky bílý.
Nedělní výlet ve Všerubském průsmyku se vydařil, výhledy na pole žlutě zářící řepky v kontrastu s hnědými brázdami, vše lemováno zuřivou jarní zelení a zasazeno do těžkých zelených tónů lesních by musely nadchnout i ignoranty, zde nebylo místo pro falešný tón…
Tato poklidná krajina byla kdysi porostlá neprůchodnými lesy, jen jednou cestou se dalo projít z Bavorska do Čech. A právě tou přivedl v srpnu 1040 císař Jindřich III. své vojsko, ovšem kníže Břetislav I. byl připraven, německé vojsko s mnoha příslušníky významných rodů bylo drtivě poraženo, jejich korouhve a praporce ukořistěny a uloženy blízko nynější Kdyně v osadě od té doby zvané Prapořiště… Na místě vítězné bitvy byl postaven kostelík, který je považován za nejstarší svatováclavský kostel u nás, současná stavba je z roku 1671.
Zbytek německých vojsk po prohrané bitvě ve Všerubském průsmyku převedl pohraničními hvozdy zpět do Bavor poustevník Vintíř, jehož diplomatických služeb kníže Břetislav I. jinak zhusta využíval. Protože i druhá část německých útočníků, která postupovala do Čech Nakléřovským průsmykem v Krušných horách, se musela stáhnout, Jindřich se lépe připravil na reparát a v příštím roce byl kníže Břetislav donucen podrobit se…
Přes obec Brůdek, která se dříve jmenovala Zdemily, jsme došli po ČTZ do Hájku a odtud na 515 m vysoký kopec Tanaberk s poutním kostelem sv. Anny. Kostel byl postavený na oválném půdorysu v roce 1717 italským architektem, v roce 1995 proběhla generální oprava a od té doby tu zase bývají na sv. Annu slavné poutě. Pověst o založení kostela je téměř klasická – v roce 1703 spatřil nemocný kostelník ze Všerub na kopci záhadnou záři, pak se zázračně uzdravil a po něm mnozí jiní. Z vděčnosti zde vyrostl dřevěný kostelík, sláva místa se šířila, a tak jezuité postavili poutní kostel, pak zde přibyl poutnický dům, fara a dokonce škola. V „osvícených“ padesátých letech minulého století zde byl ustájen dobytek…
Vzrostlé lípy nám poskytly polední stín k posilující svačině a po výhledech do Všerubského průsmyku a náročnějším výstupu na vrchol Ráje (jak jinak?) jsme po drobném zakufrování na Čepici (prostě jsme neměli pod čepicí) po žluté značce sešli do Prapořiště.
Po životvracející sprše jsme se vydali do 2 km vzdálené Kdyně na prohlídku. Netušili jsme, že nezapomenutelné podvečerní výhledy z kopce od kostela sv. Mikuláše budou poslední, v noci a ráno v pondělí totiž vydatně pršelo a vše se pak zahalilo teplou a hustou mlhou. Přeměřili jsme městečko svými kroky křížem krážem, zašli jsme před synagogu, k radnici, k muzeu a nakonec k Černému orlovi na skvělou večeři, při níž jsme nezaháleli – probírali jsme možnosti putování po Svatojakubské cestě ve Španělsku.
V pondělí 11. 5. ráno, čtvrtý, závěrečný den naší akce, nás probudil tak hustý, a zdálo se vytrvalý, déšť, že stálo velké přemáhání vyskočit ze spacáku. Ale – jako vždycky – konec dobrý, všechno dobré. Dneska už nebylo Svatojakubské putování, ale obyčejný výlet na Koráb. Autobusem jsme pohodlně vyjeli až na křižovatku Vejpřahy, vystoupili jsme a asi po 5 minutách déšť ustal, vím, je těžké tomu uvěřit…
Po ZTZ jsme šli 2 km k chatě a rozhledně Koráb (773 m n.m., dřevěná postavena v roce 1938, nová v roce 1992). Pro mlhu nebylo nikam vidět, přesto nás ale zamrzela řeč správce chaty KČT, že je pondělí a kvůli nám vstávat nebude… Seběhli jsme dolů a na křižovatce byla přímo informační exploze. Nejen značky pro pěší, ale i cyklisté se odtud mohou vydat až na konec světa…
My jsme se vydali jen 1 km po ČTZ na nejrozsáhlejší hradní zříceninu v západních Čechách, na Nový Herštejn. Od roku 1933 je kopec se zbytky hradu a opevněním prohlášen přírodní rezervací, krása a opuštěnost místa byla podtržena mlhou, která ovíjela hradní zdi i Panenskou věž. Trochu bulváru: v roce 1475 při obléhání hradu Bavory zazdil Jan z Herštejna kvůli bezpečnosti všechny poklady a své tři dcery do hradní věže. Osádka hradu včetně majitele byla ovšem pobita a vítězní Bavorové nevěděli, co je ukryto za zdí… Od té doby se věži říká Panenská.
Na zříceninu hradu Rýzmberk, která leží dále na ČTZ na kopci nad Kdyní, už nebyl čas, odjeli jsme asi 10 km na severovýchod, abychom se zašli podívat na Nový Rýzmberk, postavený ve 14. století na kopci Netřeb nad Kanicemi, který pak převzal jméno kopce. Neměl dlouhého trvání, na začátku 16. století už byl pustý.
Proč hlavně stoupají turisté z obce Kanice žlutě značenou stezkou vzhůru ke zřícenině, je jasné hned po vstupu na území dvacetihektarového přírodního parku – kam oko padne, tam je tis! Prý jich tu je na 200 kusů, dožívají se vysokého stáří (600 – 800 let) a opravdu působí výjimečně. Ve středověku se vysazovaly kvůli dřevu, ze kterého se vyráběly luky a šípy.
Bylo tu krásně a my jsme si považovali toho, že jsme bohatší o další vjemy, těch 200 metrů převýšení stálo za to!
Seběhli jsme zpět do Kanic, odtud dva obrázky:
Poslední zastávka v muzeu techniky a řemesel v obci Koloveč, kterou nám organizátor nabídl, byla sice mimo naše témata, ale strávili jsme tam hezkou půlhodinku.
Dnešní den byl jenom zastávkovou cestou domů, Svatojakubská cesta Plzeňským krajem skončila v neděli a my jsme si ji užili každý po svém způsobu, jak je na Cestě obvyklé. Prošli jsme s pokorou nepatrný kousek trasy a sbírali jsme zkušenosti. Doufám, že je budeme moci využít… Za projití určených cílů jsme byli odměněni krásným odznakem, který pro nás zdaleka není jen cetkou. Na závěr a pro inspiraci vkládám obrázek sochy sv. Jakuba poutníka, který kousek za naší hranicí pořídil Jarda Vála, ostatní obrázky z Cesty jsou od mého oblíbeného fotografa.
opravdu milé vyprávění! přijdte se někdy podívat na výroční setkání poutníků spolku Ultreia, konané na listopadu, vždy inzerované na http://www.ultreia.cz
Srdečně Vám děkuji za návštěvu – nabídku považuji za znamení prozřetelnosti – už několik let si hraji s myšlenkou na španělskou cestu, ale zatím nenastal asi ten pravý čas – rozhodně budu vděčná za poskytnuté info. Ozvu se, nashledanou.
Dobrý den,
absolvovala jsem část svatojakubské poutě , severní větev, v Plzeňském kraji , od 9.7 do 14.7.2013 Vyšla jsem ze Zvíkovce a šla až do Kladrub. Šla jsem podle mapky, http://www.www.cz/Jakub. Mapku jsem sehnala na Itepu , loni na podzim v Plzni. Mapka má některé nepřesné údaje.Př. Zámecký statek Ujezd nade Mží, poutníky neubytovává.Děkuji, paní majitelce, která mě i přesto nechala přespat.Před rokem, byl u nich též anglický poutník a též se odkazal na informace na letáku.
další číslo,které neexistovalo bylo v kladrubech turistická ubytovna, U Koruny.Přespala jsem penzionu a restauraci , místní paní mi říkala u Soukupů.Ale v názvu jméno nemají.
Ve Zvíkovci super, i přespat šlo v vodáckém tábořišti Zvíkovec pod mostem.Turistické značení je dobré.Další značení moc dobré nebylo, a musela jsem se ptát místních obyvatel na cestu. Jejich rady , ač v dobrém úmyslu , kolikrát neodpovídaly cestě poutníka, ale cestě automobilisty.Cestou na Hřešihlavy jsem hodně bloudila, Bujesily totéž.Vždy jsem byla štastná , když jsem přicházela do vesnice a viděla její jméno na ceduli.Takto špatně značená cesta byla až do Plas.Plasy Horní Bříza jsem jela vlakem, protože v letáku nebyla uvedena ubytovna.V Bříze jsem cestou narazila aspoň na dvě.Zato cesta Ledce Čemíny , byla pro mě hodně obtížná.Ani místní lidé kolikrát nevěděli.Nakonec jsem došla do Čemína, ale nebylo kde přespat.Místní panř, mě autem odvezla doZámeckého statku v Ujezdě nade Mží, a tam mě paní řekla, že neubytovávají poutníky.Zato turistické značení cesty zUjezda, až doKladrub bylo přímo vynikající.Blahořečila jsem a děkovala, těm lidem, kteří tuto cestu perfektně označili.
Šla jsem cestu , která je vyznačena na mapce.Je vyznačena jen okrajově, Je rozplánována na 7 dní.Ale s tímto značením, se to nedá ujít.Třeba dá, ale mě se to nepovedlo.Někde jsem četla, že svatojakubská cesta v Čechách je obtížnější než její španělská verze.Španělskou jsem nešla, ale s názorem jsem souhlasila.Již co se jen týče map a informací.Já bych na cestu potřebovala asi 5 kusů turistických map.
Na druhé straně, je naše svatojakubská cesta nádherná.Vede krásnou krajinou a je to silný zážitek.
Kateřina
Pokud budete mít zájem, zde je moje adresa kaattarina@seznam.cz
Milane Šimone,našla jsem Váš komentář až dnes, děkuji za něj a za adresu – rozhodně využijeme v příštím roce info, je to zajímavé, zkusíme se přidat :-))
česká sv. jakub. poutprima, pěkně se to čte, šel jsem letos krásnou cestu co dělalo sdružení cesta hvězdy z prahy do českého krumlova a pak dál na hranici a letos mají ještě z opavy do krumlova, jestli tak se připojte alespon na chvíli… mají to moc prima,i s muzikou, info a přihlášky na http://www.cestahvezdy.cz
Ahoj, po čase jsem se zase podívala k vám a máte tu zase pěkný potenciál! O "svatojakubských cestách" na severu jsem shodou okolností psala též, bohužel jen jako námětu :(. Když vás čtu, hned od podzimka bych šla do "předčasnýho", abych mohla chodit a chodit, ale nejde to, zatím to nejde. Přespříští týden jedu na Roháče, s partou, jako chodíte vy, tak se těším,. Co je pro vás "denním chlabem" je pro mne"svátečním pokrmem" haha. zdraví zuzi
Srdečně děkujeme za milý a vtipný komentář, uznávám, že jsem měla silné informační puzení a příště se vyvaruji… Ale měla jsem pocit, když hrdinové dočtou až do konce a jsou tedy vytrvalci, že alespoň někteří pocítí potřebu vydat se a užít si.
Co se týče slivovičky, užíváme jako dar Boží a pro zdraví :-)) tak, abychom na cestě (v každém slova smyslu) zůstali co nejdéle…
K tomuto by se dal napsat celý článek jako komentVypíchnu pár "mouder-he"
– za tu kvalitu si plně zaslouží tu poslední poznámku i se smajlíkem,
– pokud dorazíte až na konec do té Kompostely a ja v to pevně věřím, a budeš popisovat stejným stylem, bude z toho materiál na několik tlustých a drahých knížek,
– vy dva to zvládnete, protože máte dva hnací motory – vaší víru /ve smyslu cesty/, a taky slivovičku /nezapomeň zapisovat každé decko, možno za tři roky ve španělském cíli to bude zajímavé číslo, pokud ve Francii a Španělsku nepřejdete na víno nebo Cognac.
A já vám přeji to, co budete potřebovat nejvíc, moc pevné zdraví.
Máte to už rozpočítané? tři roky? Dobrou