Chvála hudbě

Výstava v Domě Gustava Mahlera

2. listopadu 2011

Přiznávám, že používám jakési taháčky, na nichž si velmi heslovitě píšu poznámky o akcích s představou, že snad časem dozrají ve tvar, který bude možno zařadit na blog. Nečitelně a chaoticky čmárám třeba na rub účtenky či na jiné nevhodné kousky papíru, které pak vrším na sebe. Ležívají dlouho bez mého zájmu, asi se nudí, a proto se začnou přemisťovat – tak jsem až teď při poklízení objevila lísteček, na němž stojí: Několik hodin na výstavě Chvála hudbě – je úžasná! A ta v galerii Bez obav taky stála zato. Obojí je pravda.

Výstavu Chvála hudbě připravili PhDr. Renata Pisková a Mgr. Petr Dvořák ze Státního okresního archivu v Jihlavě, výtvarné řešení je dílem Evy Bystrianské. Ředitelka archivu Dr. Pisková řekla pro nevím už které noviny, že když zpracovávali archivní materiály týkající se Gustava Mahlera, objevila se řada zajímavostí z jihlavského kulturního a především hudebního života v 19. století, z nichž připravili tuto výstavu nazvanou Chvála hudbě. A já dodávám: chvála jim!

Přišli jsme do výstavních sálů a okamžitě se chytli drápkem – na závěsných panelech byla spousta textu a fotografií, takže nebylo množné jen tak projít netečně kolem, bylo třeba spolupracovat a ponořit se do děje. A musím říct, že byl napínavý. Ani se nechce člověku věřit, že se kulturní události, nad jejichž velikostí se tají dech, odehrály v Jihlavě, která se někomu v současnosti může jevit ospalá. Nutno říci, že jsme při studiu jihlavské kulturní historie nebyli rušeni – nebyl tu pohříchu příliš velký provoz, jen vojenská hudba, která zde zněla pro dokreslení prostředí, mi po hodince přišla dost důrazná…

Tvůrci rozdělili výstavu do šesti oddílů, první nazvali: hudební tradice. Dozvěděli jsme se, že základy, na kterých se stavělo v příštích staletích, byly položeny ve století šestnáctém, jemuž jihlavští historikové říkají „velké“. V této době totiž byl definitivní konec „doby stříbrné“ a příčinou prosperity města začalo být soukenictví, a ani ostatní řemesla si zdaleka nevedla špatně. Tragické požáry, které v té době zasáhly město, paradoxně přispěly k následnému rozkvětu, v němž Jihlava dostala renesanční podobu.

S rozvojem řemesel potřebných při obnově města přišel i rozmach kulturní – v roce 1561 byla otevřena vyšší latinská škola, z níž vzešli vzdělanci, ovlivňující své okolí, a vzniklo bratrstvo mistrů pěvců – nejvýznamnější kulturní počin v Jihlavě 16. století. Bohaté město na pomezí Čech a Moravy pěstovalo hojné styky s Německem, odkud se z centra mistrovského zpěvu, z Norimberka, dostala tato tehdy nejvzněšenější kulturní aktivita do Jihlavy a městská rada povolila založení bratrstva, jež kultivovalo tehdejší společnost. Od roku 1571 se čtyřikrát ročně pořádala veřejná vystoupení, při nichž mistři pěvci zpívali svoje vlastní skladby, ale i díla převzatá z Německa či Francie. Pěvecké slavnosti se nejčastěji konaly v nádherné gotické síni jihlavské radnice, rok 1621 však byl posledním, kdy bratrstvo mistrů pěvců veřejně vystoupilo, po třicetileté válce už nebyla jeho činnost obnovena – ale základy hudební tradice byly položeny!

Druhý tematický okruh je nazvaný: na prahu moderního života a při sledování kulturního vývoje našeho města se dostáváme do století devatenáctého, kdy je snaha upravit a zlepšit prostředí města tak, aby se život v něm stal příjemnější a snadnější – jsou rozebrány hradby, odstraněny městské brány, domům na náměstí přibývají druhá a třetí patra, náměstí je vydlážděno, je zavedeno veřejné noční osvětlení, v roce 1830 vzniká pod hradbami park Heulos…

Aktivita hospodářská budí aktivity společenské a kulturní – v roce 1819 vznikl Hudební spolek, jenž raketově rozvíjel společenský život v Jihlavě, pořádaly se nákladné hudební produkce a tím byly do města přitahovány i významné osobnosti, z nichž je třeba jmenovat Jana Ferdinanda Pokorného, který uváděl v Jihlavě opery Mozartovy, Weberovy a dalších skladatelů. Předváděné umělecké výkony byly srovnatelné se scénami v Praze i Brně. Koncerty se konaly v budově gymnázia, divadla v krásném sále hostince U Třech knížat. Po revolučním roce 1848 poklesl zájem o tradiční kulturní hodnoty a třicetiletá úspěšná činnost Hudebního spolku začala stagnovat, takže roku 1862 se konalo poslední vystoupení.

Kulturní práce tohoto tělesa však vynesla Jihlavu na hudební výšiny srovnatelné s Prahou a důležité je, že vysoká úroveň všech produkcí, zvláště pak hudebních, se stále udržovala, protože v té době už v Jihlavě působil Mužský pěvecký spolek založený v roce 1852.

Tak skvělých výsledků na poli kulturním mohli dosáhnout jen mimořádně schopní lidé – jim je věnován třetí oddíl výstavy nazvaný: za vším stojí výjimeční lidé.

Člověk, který započal rozvíjet hudební tradice jihlavské, byl ředitel Hudebního spolku Johann Ferdinand Pokorný (1797–1870), všestranně nadaný umělec, výborný organizátor, zakladatel škol pro výuku zpěvu a hudby, pedagog, regenschori. V roce 1830 mu bylo za zásluhy uděleno čestné občanství města Jihlavy.

Další osobností, která kladně ovlivnila jihlavské kulturní prostředí, je páter Evermond Eduard Batka (1797–1873). Spolupracoval s J. Pokorným, skládal pro Hudební spolek, byl vynikajícím a všestranným interpretem – ovládal hru na několik nástrojů.

Viktorin Maťocha (1801–1862), skvělý hudebník a pedagog, byl v letech 1835–1836 učitelem Bedřicha Smetany ve hře na housle a uvedl mladého nadějného muzikanta do rušného jihlavského kulturního života. Smetana na pobyt v Jihlavě nevzpomínal v nejlepším, výjimkou však byl učitel Viktorin Maťocha, kterého si velmi vážil.

Nejvýznamnější osobností kulturního života ve 2. polovině 19. století byl bezpochyby Heinrich August Fischer (1828–1917), dnes nejčastěji zmiňovaný jako učitel mladého Gustava Mahlera. Na rozdíl od dříve uvedených hudebníků, kteří působili na kulturní scéně, pocházel z Jihlavy, ze vzdělané rodiny, která od mládí podporovala jeho talent. Fischer velmi úspěšně studoval hudbu, měl několik zahraničních angažmá, ale pak se rozhodl usadit v rodné Jihlavě. V roce 1852 založil Mužský pěvecký spolek, stal se jeho sbormistrem, vedl městskou kapelu, byl regenschorim v obou farních kostelech, skladatelem a pedagogem.  Organizoval hudební akademie, pěvecké slavnosti, vychoval mnoho výrazných osobností. To vše činil téměř pět desítek let a byl velmi oceňován. Do dnešní doby je mu přičítána rozhodující zásluha v dobrém hudebním nasměrování Gustava Mahlera – ten Heinricha Fischera celý život ctil a byl s ním a jeho synem Theodorem, svým spolužákem a přítelem, ve spojení.

Ve čtvrtém tematickém okruhu se dozvídáme o nepřehlédnutelném a nepřeslechnutelném kulturním činiteli, vojenské hudbě v Jihlavě. Jihlava byla od roku 1751 posádkovým městem, ale až v první polovině 19. století se staly vojenské kapely příčinou rozvoje místního společenského a hudebního života. Tehdy se totiž zkvalitnilo vedení posádkových hudeb, kapelníkem se mohl stát pouze absolvent konzervatoře, který měl za úkol udržovat vysokou úroveň hudebního tělesa, měl povinnost skládat a instrumentovat pro orchestr i hudebně školit hráče. Hudební produkce vojenských kapel byly velmi časté, měly vysokou úroveň a společenský život města byl na nich závislý. Navždy se vryly tóny dechových nástrojů do vnímavé duše Gustava Mahlera, v dospělosti pak vydával ve svých skladbách svědectví o městě svého mládí…

Jihlava byla součástí tzv. německého jazykového ostrůvku, Češi zde byli menšinou, která chtěla pěstovat český kulturní život – čas k tomu nazrál ve druhé polovině 19. století; o tom jsme se dočetli na výstavních panelech páté části nazvané hudba v rukou národnostní emancipace. V Jihlavě byly kromě hudebních spolků činné i spolky jiné – osvětové, tělocvičné – s národnostním podtextem. V roce 1871 byla ustavena Beseda jihlavská, která chtěla pěstovat český kulturní život, roku 1892 byl založen Sokol, v roce 1894 začal veřejnosti sloužit nově postavený Besední dům – výsledky práce byly skvělé. Tím se ovšem začalo projevovat národnostní napětí – tehdejší společnost byla však natolik kultivovaná, že kulturní akce, pořádané Němci nebo Čechy byly povětšině navštěvovány oběma národnostmi; obrat nastal za pár desítek let, ale to už nezáleželo na kultuře…

Poslední, šestý oddíl výstavy s názvem od provincionalismu ke světové úrovni je vlastně rekapitulací kulturní historie města s výčtem hodnot, se kterými vstupovali lidé do století dvacátého. Dnes s obdivem a trochou závisti (při pomyšlení na mateřský klub turistický) sledujeme, že v tehdejších spolcích se aktivně angažovali vážení ředitelé institucí, bohatí obchodníci, učitelé a významné osobnosti jihlavské – spolky měly velkou vážnost a jejich činnost pozitivní dopad na širokou veřejnost – pěvecké těleso vedené Heinrichem Fischerem bylo na takové úrovni, že si mnoho umělců z celé Evropy pokládalo za čest spolupracovat s ním. Z tohoto prostředí, zušlechťovaného po desítky let, s hudebními kořeny sahajícími do 16. století, vzešlo mnoho osobností, z nichž světového úspěchu dosáhl geniální skladatel a dirigent Gustav Mahler.

Jsem ráda, že jsem podle textů na panelech mohla sestavit tento souhrn, protože si myslím, že i ti naši přátelé, kteří se nedostali na tu nádhernou výstavu, která skončila 26. listopadu 2011 a není k ní katalog, si třeba někdy vyšetří chvilku na přečtení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*