Pěší turistika v okolí městečka Gusinje na východě Černé Hory
7. srpna – 16. srpna 2015
Můj vztah k Černé Hoře formovaly obrazy Jaroslava Čermáka – v dobách studentských jsem koupila v antikvariátu rozsáhlou monografii s přílohou jednačtyřiceti reprodukcí Čermákových obrazů a užasle hleděla na zadumané, ztepilé Černohorky se záplavou havraních vlasů, uhranuly mě výrazy jihoslovanských mužů a jejich temný pohled – něco takového jsem viděla poprvé – obrazy ve mně zanechaly hluboký dojem, vpravdě nesmazatelný. Knihu jsem po mnoha letech vyndala z nepříliš frekventovaného koutu naší knihovny a znovu pročetla obsáhlý text F. V. Mokrého, z něhož se kromě odborných informací dozvídáme i mnohé z historie Černé Hory, protože Jaroslav Čermák byl jihoslovanskou zemí, ale hlavně jejími lidmi, neodolatelně přitahován a často tam pobýval. Dokonce byl v roce 1862 účastníkem krutých bojů Černohorců s tureckými vojsky Omara paši u Skadarského jezera – epizodu z bitvy maloval jedenáct let a kladl důraz na každičký detail obrazu – je to jeden z těch, které vzbudily můj mladistvý zájem:
Stříbřité osvětlení černohorského hrdiny v hornaté krajině a ženy s jasnou řečí těla i očí na Čermákových obrazech uvedu jako příklad prvotního zachycení drápkem.
Život se celá desetiletí ubíral svými cestičkami a teprve v tomto roce jedna z nich mířila do Černé Hory – termín sice nebyl ideální, protože před necelým týdnem jsme se vrátili z cyklodovolené na Korsice, ale přátelé v řadách účastníků zájezdu a výborný průvodce Martin Mitaš (Podkarpatská Rus 2012 a Rumunsko – hory a kláštery 2013) byli zárukou úspěchu, takže nebylo těžké se rozhodnout.
Strávit noc v autobuse není nic tak strašného, jak se všeobecně tvrdí, zvláště když pojmete cestu jako plánovaný odpočinek – navíc v sobotu 8. srpna 2015 jsme projížděli Srbskem a zpočátku nepříliš zajímavá rovinatá krajina se postupně měnila v pahorky a nakonec vedla silnice divokými údolími, téměř soutěskami – vápencové či pískovcové břity se tyčily po obou stranách, ze zelených kopců porostlých neprostupným křovím a stromy zářily rozeklané štíty – tak se nám představovala údolí řeky Lim k jejímuž hornímu toku jsme směřovali. Jméno řeky pochází z dob antických, Římané jí říkali Limes (hranice) – až k ní totiž sahala římská říše.
Když jsme dorazili do městečka Gusinje na východní hranici, bylo mi jasné, že nebudu mít příležitost potkávat typy z obrazů Čermákových – tato oblast je obydlena většinou Albánci, také hotel Rosi, kde jsme byli ubytovaní, patřil albánskému majiteli. Náš zájezd byl ale zaměřen na vysokohorskou turistiku, a tedy Gusinje bylo to pravé místo, neboť je považováno za východiště do pohoří Prokletije.
Pohoří Prokletije, které snad dostalo své jméno proto, že ho lidé vnímali jako neschůdnou divočinu, je součástí Dinárských hor a zasahuje do tří států – Albánie, Kosova a Černé Hory. Doposud to jsou tajemné, divoké a špatně přístupné hory – prý svou nedotčeností jedny z nejkrásnějších v Evropě, a tak se staly od roku 2009 na černohorském území (166 km2 ) součástí národního parku Prokletije. (Další, asi známější národní parky, jsou Lovčen, Biogradska Gora, Skadarské jezero a Durmitor.)
Černá Hora (≈ 620 tisíc obyvatel) je typická hornatá země (necelých 14 tisíc km2 ), pohoří nad 1000 metrů zabírají přes 60% území.
Z mapky je patrné, že nejdelší hranici sdílí s Bosnou a Hercegovinou a s Albánií, dále sousedí se Srbskem a Kosovem, společná hranice s Chorvatskem je dlouhá pouze 25 kilometrů.
Ohlédneme-li se do historie země, zjistíme, že je značně nepřehledná, stručně se však dá říci, že asi od 6. století n.l. žili na území, kde se během staletí střídala různá zřízení a v roce 2006 vznikla samostatná republika Černá Hora, Slované. Úředním jazykem je srbština, píše se latinkou i cyrilicí, snahou je vytvořit černohorštinu, ale zatím prý je jazyk rozkolísaný a nejednotný – tahle informace je důležitá proto, že nejen v mapách, ale i v tiskovinách se setkáme s různou (pro cizince matoucí) podobou názvů – a v oblasti, kde jsme pobývali, se k tomu ještě přidává albánština. 🙂 Ale když lidé chtějí, vždycky se domluví… 🙂
Neztráceli jsme čas a hned se vypravili na prohlídku městečka, které pro nás mělo orientální nádech. Nejdříve ale výhled z okna hotelu:
Gusinje má přibližně 1 700 obyvatel, leží ve výšce kolem tisíce metrů na soutoku říček Vruja a Grnčar, poblíž silničního tahu z Albánie do Plavu a dále do vnitrozemí. Na následující mapce je dobře vidět, že městečko vzniklo v údolí, které do této oblasti pokračuje z Albánie, kde se nazývá Vermosh.
Tudy vedly od nepaměti karavanní stezky a v Gusinje se zastavovaly – městečko obývalo několik tisíc obyvatel, stalo se i správním střediskem kraje. Pak po nějaké turecké válce, zřejmě v 17. století, byly úřady přeloženy do asi 12 kilometrů vzdáleného Plavu, a do dnešní doby je Gusinje, které postupně ztratilo na významu, součástí Plavské opštiny.
Že místní obyvatelstvo vyznává islám, je patrné na první pohled, Nová Radončičova mešita postavená roku 1898 na místě bývalé vyhořelé mešity, se nedá přehlédnout.
Vezírova mešita s dřevěným minaretem, což je specialita tohoto kraje, nás zaujala výzdobou venkovních stěn – pěticípé hvězdy však mají v islámu zcela jiný význam nežli je ten v nás dosud zakořeněný.
Nedaleko obou mešit jsou křesťanské církevní stavby – dočetla jsem se, že tři čtvrtiny všech Černohorců a Srbů v Černé Hoře se hlásí k pravoslavné církvi; v některých částech země bylo křesťanství přijato už ve 4. století, dávno před příchodem Cyrila a Metoděje, kteří sem přinesli cyrilici, dosud vedle latinky používanou; muslimů je asi pětina, katolíků nejméně – církve jsou prý k sobě tolerantní.
Původ a účel následující historické stavby neznám, ale rozhodně stojí za podívání:
Teplý večer byl jako stvořený k vycházkám a my jsme nelenili, s chutí vše pozorovali a měli na mysli – jiný kraj, jiný mrav.
Prokleté hory byly v zapadajícím slunci opravdu tajemně krásné a my jsme vnímali jejich volání…
V neděli 9. srpna 2015 ráno jsme se při snídani seznamovali s naprosto jiným pojetím přístupu k práci a zákazníkům – naštěstí průvodce Martin dobře ví, že nakonec vždycky všechno dobře dopadne a jestli s námi kvůli nepřipravené snídani vyjede autobus o půlhodinku déle, nežli bylo plánováno, že vůbec nevadí… 🙂 A tak jsme si pěkně zvykli, že jeden dochvilný výdej snídaně vzbudil pak údiv… 🙂
Blankytná obloha byla příslibem turistických radostí,
které začaly v nedalekém údolí Grbaje (1 070 m n.m.), kam nás zavezl autobus.
Od „planinarskeho domu“ jsme stoupali asi hodinu a čtvrt po prudkém zalesněném svahu do doliny, jejíž krásou jsme byli mile překvapeni.
V těchto výškách slunce člověka neomezuje, nýbrž zásobuje energií – nevysávalo nás jako na Korsice, a horský vánek, poletující nad zdejšími horami, účinně spolupracoval a průběžně vysoušel pot ze skrání.
S každým výškovým metrem se při výstupu odhaloval obrovitý zelený amfiteátr obklopený horami – my, „výhledoví požitkáři“ jsme byli blažení…
Zdejší nepřekonatelně krásné výhledové místo je vrcholným dílem přírody – člověk jde pohodlným chodníkem stále nahoru a najednou se ocitne na skalnaté terase s dechberoucím rozhledem – na jedné straně temné hlubiny, na druhé líbezné zelené údolí s ovcemi a louky s předtuchou vyvěrajících pramenů…
Když člověk stojí na vápencovém bradle Volušnice (1 876 m), na skále rozpraskané během tisíciletých nepohod, a se staženým hrdlem se dívá do téměř sedmisetmetrové hloubky pod sebou, zažívá pocit zcela mimořádný, s ničím nesouměřitelný. Po obou stranách údolí Grbaje se zvedají do výšky 2 500 metrů vrcholy hor – nalevo je masiv Karanfili (čili Karafiátových hor), vpravo Volušnica a Popadija.
Při návratu do doliny Grbaje jsme se shodli, že pověst, která předcházela tuto oblast, nelhala – wagnerovský amfiteátr bohů nemohl vypadat jinak…
Ještě mapku dnešní trasy:
Pokud Černohorci upraví nějaký pramen, mají ve zvyku umístit poblíž něj pamětní desku na něčí počest či alespoň sdělit světu, kdo a kdy se zasloužil, že pocestný může uhasit žízeň.
Narozdíl od horských partií je zde čilý ruch – údolí Grbaje je velmi oblíbeným výletním cílem – lidé přijedou auty – posedí na terase hospody, najedí se a napijí, koupí sýry v místní salaši a odjedou – kdo by se plahočil vzhůru… (jen Češi)
Čilý albánský podnikatel, kterému patří hotel, kde bydlíme, vybudoval v přízemí supermarket, kde se dá, takříkajíc, koupit všechno – od ředkvičky po lokomotivu. Nás přilákal růžově vyvedený nápis „jogurt“ na jeden a půl litrové plastové láhvi, těšili jsme se na vychlazené ochucené mléko – koupili jsme ale podmáslí! 🙂 Troška počátečního zklamání se po chvilce změnila v kulinářský zážitek, který jsme vzápětí umocnili rajčatovým salátem s fetou – tu báječnou chuť tamějších rajčat si dosud pamatujeme…
Nepřímo jsme se stali účastníky albánské svatby – v restauraci hotelu Rosi zněly svatební zpěvy – po několika hodinách připomínaly spíš stupňující se kvílení, přesto se nám podařilo usnout – naopak mě kolem druhé hodiny ranní, když produkce skončila, probudilo ticho… Prý taková svatba trvá i tři dny… No, to snad ne…
V pondělí 10. srpna nám při pravidelném ranním brífinku sdělil Martin denní program – vystoupáme na Smetný vrch (2 210 m) v pohoří Vizitor nad Plavem.
Jako bojová hradba se tyčily hory nad údolím, v němž ledovec vytvaroval prostor pro jezero, když jsme se z Plavu, splavení potem, dvě hodiny plahočili po obslužné cestě 1 000 výškových metrů vzhůru k salaším.
Výhled na Plavské jezero, největší ze tří černohorských ledovcových jezer (další jsou Hridské a Vizitorské), se měnil se stoupající výškou. Jezero je 4,5 km dlouhé, dva kilometry široké a až deset metrů hluboké.
Když jsme zbrocení potem vystoupali na plácek, kde kdysi poblíž pramene stávaly salaše a kde se cesta definitivně ztrácí, řekl Martin, že tady končí rovinka a před námi je dalších 500 výškových metrů po strmém svahu hory až k vrcholu.
Zaujala nás zvláštní pamětní deska s fotografiemi dvou žen, pracujících celý život na zdejší salaši – pokud jsme správně rozuměli, chválí je za ochotu poskytovat v této odlehlé končině občerstvení pocestným – avšak teď se sem jejich následovnice už nehrnou…
V průvodcích bývá Vizitor nazýván horami bez cest – při pohledu na příkrý travnatý svah před námi mi přišla ta charakteristika trefná…
Je jasné, že jsme se často zastavovali a obzírali…
Již dříve zmiňovaná řeka Lim vytéká z Plavského jezera – osud jí určil tuto další cestu: Drina – Sáva – Dunaj – Černé moře.
Za její pramen je ovšem považován potůček, který své vody vyvěrající na úpatí hor blízko hranic nasměruje z Černé Hory do Albánie, kde říčku nazývají Lumi i Vermoshit; údolí, o kterém už byla řeč jako o obchodní stezce, je rozděleno hranicí a na černohorské straně se nazývá Grnčar, stejně jako řeka. Ten název však užívají lidé jen v úseku, dokud za městečkem Gusinje nezmohutní její tok vodami říčky Vruja, prýštícími z obdivuhodných Alipašových pramenů pod horským masivem. A aby to nebylo jednoduché, od soutoku Grnčaru a Vruje se řeka, vtékající po asi deseti kilometrech do Plavského jezera, nazývá Ljuča. Od pramene až k ústí do Černého moře urazí řeka Lim, která na svém horním toku jistě mate svými jmennými převleky nejen mne, 220 kilometrů.
Výhledy ze svahu Vizitoru překonávaly všechna očekávání, přesto se mi ve výšce asi 1 900 metrů začalo nedostávat nadšení (i sil) k dalšímu výstupu – na obrázcích to vypadá, že je hora pokrytá měkkým travním kobercem, ale ve skutečnosti je podklad tvořený nestejně velkými kameny velmi nerovný – pěšinky neexistují, ovce už se na zdejších svazích nepasou.
Domluvili jsme se, že zástupcem naší rodiny na Smetném vrchu bude Mirek – ten, zbaven pocitu zodpovědnosti za mě, odhopsal rychle vzhůru a já s úlevou pomalu dolů.
Památeční vrcholové foto:
Dolů jsem šla sama – výhled z té výšky do krajiny vyvolal intenzivní duchovní zážitek, z něhož čerpám dosud…
Poslední kilometry z Vizitoru do Plavu, to už bylo jen mazlení se serpentinami…
Neměla by chybět mapka dnešní výstupové trasy:
V 18 hodin nás autobus odvezl z Plavu do Gusinje – v hotelu pokračovala albánská svatba, tedy rychle pryč na večerní procházku a posezení v místních barech – k dostání byly čevapi, grilované válečky z mletého masa, podávané se zelným salátem a bílým chlebem, výborně ochucené masové plátky na grilu, pizza několika druhů…
Oddechli jsme si o půlnoci, když našim uším nelibě znějící, monotónní, dotěrná (a hlasitá) hudba skončila – vedení hotelu sdělilo, že zítra se už nebudeme moci těšit ze svatebního veselí… 🙂
V úterý 11. srpna jsme před devátou hodinou odjeli do Vusanje, vesnice nejblíže albánským hranicím, obývané téměř výhradně Albánci. Autobus zastavil necelé dva kilometry před vesnicí rozloženou na svazích, po kterých jsme vystoupali k východišti do horského údolí Ropojana, známého několika přírodními zvláštnostmi.
Průvodce Martin nás čiperně zásoboval informacemi o životě v této odlehlé části země, popsal možnosti, které máme dnes před sebou a naše komunita se rozdělila do několika skupin podle výběru trasy. My jsme se rozhodli pro vycházku údolím Ropojana až k jezeru u hranice,
„nezničitelní“ se vydali buď na vrch Bora (2 106 m) nebo na Zlou Kolatu (2 553 m), nejvyšší horu Černé Hory.
Ve Vusanje jsou dvě mešity, v horní i dolní části obce, obě z 18. století, minarety podle zvyku tohoto kraje dřevěné.
Nemohli jsme si nevšimnout úmrtních oznámení, zcela jiných než u nás – okraje jsou barevné, text kromě informace o konání pohřbu vyzdvihuje dobré vlastnosti zemřelého.
Jedna ze zvláštností, které sem přitahují turisty, je ponorná řeka Skakavica – sluneční světlo spatří v místě nazývaném Oko Skakavice – vývěr tvoří jezírko s velice, ale opravdu velice 🙂 studenou vodou – jen odvážlivci se v ní krátce smočili…
Říčka teče asi kilometr po povrchu, ale pak mizí v podzemí vápencového masivu, v Grle.
Stojí-li člověk u zábradlí nad propastí a slyší z ní temné dunění, musí myslet na sílu živlů – vodopád se řítí do kruhového skalního hrdla a mizí hluboko v podzemí…
Zdejší značení bylo přehledné a v kombinaci s Martinovými radami jsme se dobře orientovali.
Údolí Ropojana je dlouhé několik kilometrů, pokračuje, stejně jako Prokletije, na albánském území, kde leží i nejvyšší vrchol pohoří Maja Jezerce (2 694 m).
Úchvatné, dva a půl tisícové štíty Karanfili jsme teď měli po pravé ruce – tento členitý hřeben se táhne z černohorského území na albánské a po stranách obou úpatí vytváří překrásná údolí Ropojana a Grbaje.
Procházka údolím byla podobná bohoslužbě – okolí cesty vyzdobené diviznami jako mnohoramennými svícny, ovzduší nabité tichým očekáváním…
Kravky popásající se na sporé trávě byly předzvěstí lidského sídla – v tomto případě domu ve zcela novém stylu – kombinace barevné a kamenné fasády je v tomto kraji hodně vidět – už nám bylo jasné, proč na nás zely čerstvé rány v mechu – kameny byly ze svého měkkého přírodního lože vyrvány k podřadné službě lidem…
Stanuli jsme na plošině (1 250 m n.m.) nad Ropojanským jezerem a hleděli desítky metrů dolů, tam, kde by se měla temně lesknout jeho hladina – od Martina jsme ale věděli, že už několik let (pravděpodobně od roku 2010) je jezero vyschlé.
K přístupu na hranici jsme zvolili stezku po břehu nad jámou, která bývala jezerem, abychom si mohli představovat situaci dřívější, zpět jsme šli po dně – obojí byl nevšední zážitek v jedinečné scenérii…
U hraničního kamene se v klubíčku bránily ovce prudkým slunečním paprskům, albánský pastevec nestál o naši společnost – zmizel, jakmile nás zdálky viděl přicházet.
Stejnou šotolinovou cestou jsme se vraceli, teď stále mírně z kopce, do Vusanje a vychutnávali si hory z jiného úhlu, vedro bylo veliké, ne však úmorné v této výšce kolem tisíce metrů nad mořem. 🙂
Ve vesnici se nedaly přehlédnout velké rozdíly v úrovni staveb – nákladné a výstavné budovy sousedily s dřevěnými a kamennými neudržovanými zbořeninami. Zarážející bylo množství odpadků kolem přetékajících popelnic, ale hlavně úložiště odpadu (včetně mršin) ve vyschlém korytě potoka – až přijde velká voda, odnese to nadělení sousedům v nižších partiích svažitého terénu… Asi se s tím počítá a nikoho z místních to nevzrušuje…
Přestože se chystalo na déšť, rozhodli jsme se přejít po mostě nad vyschlým řečištěm a vrátit se do Gusinje pěšky. Pod hřebenem Vezírova brada vede asi čtyřkilometrová stezka přímo k vyvěračce nazvané Alipašovy prameny (Alipašini izvori, 923 m n.m.).
Když jsme k onomu podivuhodnému místu přišli, začalo drobně pršet, nad Gusinje ležely těžké mraky.
Kdo byl Paša Ali? Od sedmdesátých let 19. století až do roku 1912, kdy ho zavraždili, byl tureckým velitelem jedné z posledních autonomních enkláv; území pak připadlo Černé Hoře.
Je k neuvěření, že už po pár metrech se vytvoří mohutný tok, nikdy jsem nic podobného neviděla.
Právě zrozená Vruja spěchá splynout s řekou Grnčar… a dál už jste to před pár minutami četli… 🙂
S posvátnou úctou jsme hleděli na ten zázrak, který je však místním lidem všední realitou – vůbec nešanují ten výjimečný přírodní úkaz a odhazují do vody a na břehy odpadky jako by nic… U pramenů vyrostla nová hospoda, ale mlýn Vodenica, který léta na řece stával, je teď opuštěný a vybydlený.
Odejít z tohoto fascinujícího místa nás donutil liják, který však po pár minutách přešel v rozumný deštík a nakonec ustal, takže po příchodu do Gusinje jsme mohli podniknout procházku starými uličkami a sledovat společenský život místních – bary a hospůdky nebyly zdaleka opuštěné, všude duněla hudba, v našem hotelu byl však konečně klid… to jen v případě, že se citově obrníme před naléhavým bučením krav dožadujících se vpuštění do chléva a podojení, nevšímáme si dělbuchů, kterými si zpovykaní místní mládenci krátí chvíli, zvykneme si na zuřivé troubení aut a nevnímáme duc-duc z nedaleké zábavní arény, kde do sebe narážejí autíčka a radostí výskají ti, které řetízkový kolotoč vynesl až ke hvězdám… 🙂 Je fajn, že toho kolotání můžeme být aspoň zpovzdálí účastni…
Ve středu 12. srpna 2015 nám Martin sdělil program dne, z něhož vyplývalo, že kromě radostí turistických se můžeme těšit i na poznávací část – čeká nás asi 40 kilometrů dlouhá cesta atraktivní krajinou, při níž budeme moci, nežli dojedeme do pohoří Komovi, spatřit vesničky obývané Černohorci a porovnávat s těmi, které jsme dosud poznali. Chvílemi dobrodružná jízda (když jsme potkali protijedoucí auto) velmi členitou krajinou vzhůru po úzké silničce do sedla Trešnjevik (1 573 m) trvala 90 minut, během nichž jsme nikde neviděli takový rozevlátý nepořádek jako v části obývané Albánci – ti asi kladou důraz na jiné věci… 🙂
Všímali jsme si úpravných vesnic, obdělaných zahrad a také zjišťovali, že své mrtvé pochovávají nejen na hřbitovech s péčí ošetřovaných (na rozdíl od těch v oblasti Prokletých hor, jejichž drahé pomníky většinou nebyly vidět kvůli bejlí), ale i na zahradách a různých pláccích – třeba jen jeden, či pár hrobů s nákladnými náhrobky z leštěného kamene.
Cílem jízdy a startem denního pochodu byla katuň Štavna (1 700 m n.m.), která je východištěm do vápencového pohoří Komovi, konkrétně na vrcholy Kom Kučki (2 487 m) a Kom Vasojevički (2 461 m), které vyrůstají ze zelených luk planiny.
Katuně byly přibližně totéž, co salaše, tedy letní obydlí pastevců, když vyháněli stáda na horské louky – dnes jsou tak v Černé Hoře většinou nazývaná turisticky vděčná místa s jednoduchým ubytováním v chatkách.
Kdysi prý obývaly toto území rodiny, podle nichž jsou hory nazvané – lidé bydleli na úbočních loukách a když hrozilo, že přijedou nájezdníci (o něž nebyla v těchto končinách nouze), vzali stáda a rodinu a vyvedli je nahoru. Ty hory jsou tak příkré, že žádný útočník, který kraj dobře neznal, ani netušil, že na vrchol vede cesta a že na odvrácené straně je dokonce travnatá loučka, kde mohli pronásledovaní přečkat.
Kom Vasojevički byl metou, kam měla většina z nás dojít – několik mladých neposedů si zvolilo náročnější výstup na Kom Kučki.
Milovníky map jistě potěší tato:
Na louce při úpatí kvetly hořce, ale my jsme měli v očích touhu
a příliš si nevšímali spodních partií. Traverzovali jsme kamenný splaz a stále stoupali nahoru po svahu, místy nepříjemnými srázy. Přelézali jsme skalky nad hlubočinou a jak to jen šlo, koukali kolem sebe – výhled na protější pyramidu Kučki je přímo hypnotický…
Chvílemi se mi z té závratné hloubky pod námi točila hlava – nikde žádná možnost zachycení na příkrých srázech – ve vyšších partiích přilétl vítr a spolu s běsíky tančil bezhlavě, ničím neomezován…
Na hřebínku ve výšce 2 300 metrů jsme využili pěkného plácku pro odpočinek se svačinou a výhledy – vznášeli jsme se nad zemí…
Pak už zbývalo vystoupit po hraně kopce 160 výškových metrů, překonat závrať, a vrcholek byl nadosah – skoro bych chtěla souhlasit se Senecou, že „tudy se jde ke hvězdám“ 🙂
Všechno trvá, až se ztrhá – jiskrná část výstupu skončila, nadešel čas útrapného tisícimetrového klesání odměňovaného však výhledy, které by snad jen andělské jazyky dokázaly popsat…
Den šel naproti večeru, louka na hřebenu se oděla do nostalgie a my jsme prožívali pocity, oproštěné v těchto okamžicích od všedního života, dá se říci, že jsme komunikovali s všehomírem…
Při zpáteční cestě jsme si pokojně prohlíželi krajinu, už se nám tolik netajil dech při pohledu do propastí pod silničkou, která prý byla přes sedlo Třešnjevik v této kvalitě vybudovaná teprve před několika lety, aby spojila města Andrijevica a Kolašin a tím umožnila i snadnější přístup do pohoří Komovi.
Ve čtvrtek 13. srpna 2015 jsme si při snídani už podruhé pochutnávali na místní specialitě zvané burek, což je placka z lístkového těsta plněná sýrem či mletým masem – bylo to hodně jedlé! A což teprve čerstvě upečené – to musí být dobrota!
V bříšku jako v pokojíčku odjeli jsme do Plavu, kde pro nás průvodce Martin zařídil KPČ 🙂 – prohlídku místní pamětihodnosti nazývané Kula Radžepagiča, což je opevněný kamenný dům, který v polovině 17. století postavila bohatá muslimská rodina.
Domy se čtvercovými základy, metr silným kamenným zdivem a s úzkými okny jako pozorovatelnami se v Černé Hoře stavěly od 16. do 20. století – v případě nebezpečí sloužily k ochraně celé vesnice, kterou nezřídka tvořila široce rozvětvená rodina. V přízemí byli ustájeni koně a uloženo obilí a potraviny, první patro, kde býval vchod, sloužilo jako obranné, druhé a třetí pro bydlení. Vlastně to býval jakýsi hrad, sídlo vládce území – interiér domu odpovídal jeho významu – krásné řezbářské práce, orientální koberce a nádobí, výšivky…
Objekt byl restaurován v 80. letech 20. století a ve skutečnosti teď slouží jako muzeum – byly sem soustředěny (myslím, že bez odborného výběru) všechny dostupné historické předměty a zařízení. Bylo zajímavé procházet různá zákoutí domu a místnosti umně oddělené schody a podestami, s obdivem jsme si prohlíželi prevét, nerušivě a elegantně zakomponovaný do stěny odpočívárny.
V podobných domech (v Gusinje přestavěli kulu na hotel s restaurací), kterých v této oblasti stávalo více, žili i muži, kteří z důvodu krevní msty někoho zabili a pak se museli po zbytek života skrývat, aby nebyli odsouzeni. Dokonce prý někde existoval pro tyhle zabijáky opevněný dům, kde přebývali a kde je navštěvovali příbuzní.
Třiapůltisícový Plav je střediskovým městem opštiny, která s Gusinje, Vusanje, Murinem a okolními obcemi čítá necelých 14 tisíc obyvatel.
Kolorit města určují tři staré mešity, ale dominantu tvoří Sultánská mešita postavená v roce 1905 a po stu letech zrekonstruovaná – raketa jejího 41,5 metru vysokého minaretu svítí do dálky bělostí a můžeme potvrdit, že modlitby muezzina, svolávajícího věřící k modlitbám, se z ní jadrně nesou do široka-daleka…
Po desáté hodině přijela auta najatá Martinem u místních obyvatel a jejich řidiči nás vezli 12 kilometrů stále do kopce, zprvu úzkou silničkou po rozbitém asfaltu s neuvěřitelnými výmoly, pak po šotolinové cestě – mládenci si získali náš respekt, když bravurně, ale bezpečně zvládali nástrahy vozovky, pro běžného řidiče nepoužitelné. Navíc v části trasy byl k dispozici jen jeden jízdní pruh, druhý byl kvůli stavbě potrubního vedení pro jakousi nově budovanou elektrárnu rozkopaný, a stavební stroje si tam také musely najít svoje místo…
Asi po hodince „rozvýskané“ jízdy jsme dorazili ke katuním Bajroviča (1648 m) a odtud stoupali dobrou cestou k Hridskému jezeru ledovcového původu. Leží ve výšce téměř dva tisíce metrů, čemuž odpovídá charakter krajiny – panenská příroda, jaká zdaleka není k vidění ani v těch nejchráněnějších územích naší republiky. V lese se netěží, jen když spadne strom na pěšinu, odříznou ho tak, aby se dalo projít a další postup je v režii matky přírody – kůrovec sem cestu nenašel.
Hridské jezero je krásné a nejvíce ze všech navštívených lokalit odpovídalo představě, kterou jsem si o Černé Hoře utvořila z četby a Čermákových obrazů.
Voda nebyla prý až tak studená, mnozí souputníci udělali pár temp pro osvěžení, ale asi tím rozladili a vyrušili z klidu stálé obyvatele jezera.
Kolem velké části jezerních břehů jsou navršeny balvany, dotlačené sem ledovcem, a pohyb po nich není jednoduchý – stromy, staletí velikáni, kteří našli mezi kamennými valy své místo, stojí na stráži a dovolí jen omezený a opatrný pohyb v této posvátné morénové krajině zachované jako dědictví lidem.
Nad jezerem se vypíná hora Hridský krš (2 358 m), kam samozřejmě mnozí naši všeteční soukmenovci museli vyběhnout… 🙂
Aby nám příroda ukázala, že je skutečně živá, zmobilizovala všechny své síly a z plného a hřejivého slunce přešla během deseti minut k atmosféře, jakou si představuji že vládne na dalekém severu – z těžkých tmavých mraků se začaly hustě sypat drobné kroupy – přešly ale po pár minutách do mohutných, ale váhavých dešťových kapek, které však stačily zachytit huňaté větve stromu, pod který jsme se uchýlili. Po další čtvrthodince, už zase se sluncem nad hlavou, jsme kráčeli borůvčím a bylinami, jehličí intenzivně vonělo…
Ještě mapku, kde je zachyceno jezero i Hridský krš,
a také celá oblast:
Do 18. hodiny, kdy přijela na katuň Bajroviča auta, aby nás dopravila do Plavu k autobusu, jsme seděli v lese a chvíli čekání vyplnili listováním v publikaci o Černé Hoře, kterou jsme stále nosili při sobě. Dozvěděli jsme se tam pár zajímavostí z minulých dob:
Černohorci museli dost často bránit své domovy proti nájezdníkům, a tak se důkladně připravovali k boji – i na dlouhé měsíce odcházeli do hor, kde se cvičili ve zbrani. Ženy zůstávaly doma s dětmi a zvířaty, obdělávaly pole – nesly veškerou tíhu života. Předpokládalo se, že řádný Černohorec padne v boji – v tom případě musel vypadat důstojně jako pravý hrdina, a tak si mužové do války oblékali nejkrásnější slavnostní kroje, nepořizovali si vojenské uniformy. Padnout v boji byla čest, a proto se pokládalo za samozřejmé, že ženy je nebudou oplakávat, nýbrž hrdě ponesou svůj úděl – na znak smutku si ostříhaly své krásné dlouhé vlasy, hodily je do hrobu a do konce života se oblékaly černě.
Tož tak.
V pátek 14. srpna 2015 byla před námi poslední túra, při které jsme dostali příležitost obhlédnout pohoří Prokletije shůry a potěšit se s vrcholky, jejichž některé názvy už jsme dokázali určit. Zážitkový den proběhl na výrazném hřebenu Vezírova brada (1 781 m), tvořícím kulisu městečka Gusinje, pokračovali jsme výstupem na vrcholek Maja e Podgojs (2 021 m) a sestoupili pak k Alipašovým pramenům (923 m).
Ve známém údolí Grbaje jsme se vydali obslužnou cestou vzhůru do sedla Čafa Brada a pak po travnatém hřebenu s výhledy, o kterých se nám bude zdávat.
V sedle nás Martin upozornil na pravidelné vyvýšeniny, které se rýsovaly v trávě spálené jižním sluncem, a sdělil, že to jsou hroby. V předcházející mapce jsou označeny jako “svatovska groblja“, což prý česky volně přeloženo znamená „hřbitovy svatebních hostin“ a v Srbsku, Černé Hoře, Bosně i Chorvatsku lze najít mnoho podobných míst s kamennými deskami nebo stojícími kameny, jejichž dobu vzniku datují odborníci od časů hluboko před křesťanským letopočtem až do počátku středověku.
Legendy o nich jsou stejné či hodně podobné – na těchto místech zahynuli svatební hosté, nezřídka v počtu nemalém. A jak k tomu mohlo dojít? V balkánských zemích se vždycky kladl velký důraz na soudržnost rodiny, většinou se usazovali příbuzní v jedné vesnici, a tak byli časem všichni spřízněni. Pokrevní sňatky byly zakázány, proto ženich hledal nevěstu ve vzdálených končinách, což nebylo v hornatých oblastech bez cest nic lehkého – v podstatě ji musel z jejího rodiště unést, čímž měl našlápnuto na problém. Když se pak svatba konala a vypukl nějaký spor či se setkaly nepřátelské klany, řešilo se vše lítým bojem, při němž byly oběti na obou stranách.
Legendy, které jsem našla na netu, jsou zřejmě založeny na skutečných událostech.
Abych vnesla do výkladu trochu zmatku a nejistot, uvedu další variantu, kterou se dozvěděl Martin od místních lidí – v tomto sedle prý jsou pochovaní pastevci ze Skadaru, kteří při letní pastvě svých stád zemřeli a jejich kolegové je nevezli přes hory domů, nýbrž je uložili do hrobů na loukách, kam se pravidelně vraceli.
Výstup na vrcholek a pobyt na hřebenu byl opravdu z kategorie těch, na které se vzpomíná. Ocenili jsme Martinův cit pro skladbu programu po stránce fyzické zátěže i přesného načasování jednotlivých dávek emocí – z letitých zkušeností víme, jak je to důležité…
Volušnice odtud vypadala hrozivě, Taljanka se svým úzkým vrcholkem nepřístupně, Popadija nás ohromila svou mohutností a její boční svah rozhodně nenaznačoval, že by sestup z něj byl tak obtížný, jak ve skutečnosti byl…
Vrcholová trasa byla vlastně taková opakovací lekce pro trvalejší zapamatování. 🙂
Při sestupu jsme viděli, že v údolí nad Gusinje řádí bouřka, na hřeben si ale netroufla. Podle Martinova popisu jsme sešli bez problémů po travnatých svazích až k napajedlu při hranici lesa na svazích Vezírovy brady. Věděli jsme, že se musíme držet spíše vlevo – značení tady možná kdysi bylo, ale… Vydali jsme se po stezce, která skončila v křoví a kapradí, zkusili jsme dvě jiné se stejným výsledkem… 🙁 Možnost jít strží od napajedla dolů jsme odmítli (chyba!) a vydali se traverzem přes příkrý svah porostlý kapradím, protože zpočátku se zdálo, že by snad… Nějakou dobu jsme bojovali s masožravou Adélou převtělenou do kapradí a zjistili, že tudy cesta sice nevede, ale bude výhodnější jít dál – před námi se rýsovaly koruny stromů – tam přece musí být líp (chyba!).
Dosáhli jsme lesa na kopci, nebojím se říci hoře, kam pravděpodobně lidská noha dosud nevkročila – z toho srázu porostlého buky, pod kterými byla na setsakra členitém skalnatém podloží nastlaná hoodně klouzavá vrstva spadaného listí, jsme museli slézt dolů do strže, kterou jsme před víc než hodinou nechtěli jít… A tam byla, asi 150 metrů od toho zakletého napajedla, plošinka, po které se dalo jít, dokonce asi pět metrů po rovině… Nalákala nás, zavedla do hustého lesa na bezcestí a pak se ztratila – dokázali jsme však udržet směr a doslova přes hory a doly sestupovat.
Když jsme natrefili vyschlé koryto potoka, bylo hej – asi po hodině jsme stanuli na římse nad Alipašovými prameny u Gusinje!
Ukázalo se, že naše sedmičlenná skupinka pravděpodobně jako jediná k vyvěračce dorazila ze směru, který nám byl popsán – ztráty na životech však nebyly… 🙂 Pochodníci se objevovali z různých stran, plní zážitků z posledního sestupu, který se svým adrenalinovým průběhem mezi ostatními zviditelnil.
Podvečer u vyvěrajících pramenů byl kouzelný…
Výborná pizza v albánském bistru a večerní posezení s kytarou v restauraci hotelu byly tečkou za nabitým týdnem. Jistě mi uvěříte, když řeknu, že jsme se zase těšili na odpočinek v autobuse…
V sobotu 15. srpna 2015 jsme ve 12 hodin opouštěli Gusinje a v útlumovém stavu 🙂 sledovali krajinu ubíhající za okny autobusu.
O půlnoci, čtyři kilometry od přechodu ze Srbska do Maďarska, se náš autobus dostal do kolony – když po půl páté ráno svítalo, měli jsme konečně „hraniční martyrium“ za sebou…
Vraceli jsme se po trase: Gusinje – Plav – Andrijevica – Berane – Bijelo Polje – přechod Dobrakovo – Srbsko – Maďarsko – Slovensko; v Brně vystoupilo pár přátel, do Třebíče jsme dorazili v neděli před jedenáctou, za půlhodinku jel vlak do Jihlavy. Během cesty jsme si s Jitkou a Honzou Korbelovými vyprávěli, co je třeba zařídit, abychom mohli ve středu 19. srpna odjet na Putování za pětilistou růží v Horní Plané…
Zdravím Vás!! Právě se nacházíme v Černé Hoře, v Plavu. Jedním dechem jsem přečetla Vás cestopis Velmi příjemné čtení. Předčítala jsem i nahlas celé naší výpravě (4 členná rodina). Dnes jsme i s dětmi (10 a 8 let) prošli trasu z údolí Grebaje přes Popadiji, Talijanku (zde se k nám připojil potulný psík a odměnou mu byl chleba štrúdl) a Volusnici. Neskutečná nádhera. Děkuji za Vaše stránky. A přeji Vám mnoho dalších takových výprav
Váš komentář mě moc potěšil, srdečně děkuji a jsem ráda, že článek byl k užitku. Teď, když jste prošli ta krásná místa, jistě rozumíte mému nadšení. Přeji Vám i Vaší rodině krásné výlety a plné zdraví, užívejte turistiky – tuží tělo, oblažuje mysl a spojuje lidi. 🙂 Srdečný pozdrav s přáním všeho dobrého!!
Zdravím, moc se mi líbí váš první trek (přes Popadiji a tak), jen v mapách nemůžu nalézt konkrétní trasu, bylo by možné mi jí zaslat na lucka.ple@seznam.cz ?
Milá Lucko,
jsem ráda, že jste navštívila naše stránky a našla v nich něco zajímavého. Co se týká zaslání konkrétní trasy, musím Vás bohužel zklamat, protože vše, co bylo možné, jsem zahrnula do článku – podržíte-li kurzor chviličku na každé z fotografií, či na zveřejněné mapě, ukáže se Vám popisek. Tedy – vše, co vím, je zaznamenáno ve článku – lze si ho i stáhnout či udělat výpisky potřebných směrovek. Dále – měli jsme zdatného průvodce, který tu trasu prošel už vícekrát a na začátku trasy jsme dostali podrobné (ústní) informace. Též je to ve článku uvedené.
Od doby našeho putování pohořím Prokletije uplynulo už pár let, naše zážitky jsou překryty následujícími, kterých bylo hodně a též byly intenzivní – proto vždy vše podstatné zahrnuji do článku o akci, také i s vědomím, že se může některému cestovateli část informací hodit.
Myslím ale, že fotografie, mapky a směrovky, které jsou k dispozici v článku, dostatečně pomohou při přípravě Vaší trasy – k tomu Vám přeji úspěch a věřím, že se Vám výlet bude líbit.
Děkuji za návštěvu a zdravím 🙂
U vašeho vyprávění a fotek se nádherně s úsměvem vzpomíná na všechny zážitky.
Děkujeme za návštěvu, zdravíme 🙂
Krása! Krásná příroda! Krásná země! Krásné vyprávění (ostatně jako vždy)! Krásné fotky (ostatně jako vždy)! Krásní lidé (především ti čeští turisté)! A jako vždy děkuji za duševní osvěžovnu.-)
Děkujeme za přízeň a zdravíme srdečně 🙂