Krajem pětilisté růže – Třeboň

46. ročník etapového a turistického pochodu, tentokráte třeboňskou rybniční pánví
20.–24. srpna 2014 pořádal KČT Start Český Krumlov

Už několik měsíců jsme se intenzivně těšili na pochody, které naši českokrumlovští přátelé letos umístili do harmonické jihočeské krajiny vyšperkované hladinami rybníků, z nichž se ani dva sobě nepodobají… Tichou a vlídnou krajinu, kterou člověk svými zásahy už od dob osídlování přetvářel podle svých představ a potřeb, jsme mnohokrát navštívili, a navíc měli předem k dispozici Knížku vandrovní sestavenou pro letošní pochodníky mistrem turistiky Bohuslavem Wimmerem – názvy lokalit zněly známě a přitom vábivě – bylo jasné, že rozhodně musíme k většině z nich zajít…

V neděli 17. srpna jsme se vrátili z intenzivního turistického pobytu ve slovenských horách, a tak nám odjezd na vycházky po jižních Čechách tři dny poté připadal jako vhodný a vyvážený. 🙂  Ale Českokrumlovští nám dali zase zabrat – jejich trasy nejsou pro lenochy…

Ve středu 20. srpna 2014 jsme přijeli do Třeboně, ohlásili se pořadatelům v jedné z budov SOU rybářského a vodohospodářského Jakuba Krčína a vyfasovali všechno, co pro nás přichystali – popisy tras, mapy, startovní průkaz, stravenky… ale hlavně desítky úsměvů a hezkých přivítání… 🙂

Slavnostní vítací podvečer pokračoval při setkávání s pravidelnými účastníky „pětilistky“ na náměstí a pak v knížecím pivovaru Regent, jednom z nejstarších na světě – založen 1379, stále v činné službě!

Nazítří, 21. srpna 2014, se kolem kašny na zámeckém nádvoří sešlo na tři stovky turistů, všichni pořadatelé i zástupci města Třeboně – po kratičkých uvítacích projevech a organizačních pokynech zahájila předsedkyně KČT Start Český Krumlov Libuška Kuchtová třídenní putování krajem pětilisté růže.

Velmi stručně se dá říci, že první den směřovaly trasy k rybníku Dvořiště, druhý den byl v hlavní roli rybník Svět, třetí den Rožmberk a Velký Tisý – a k tomu návdavkem desítky rybníků s libozvučnými názvy.

Možná bych hned na začátku mohla uvést zajímavou statistiku z Knížky vandrovní:
V jižních Čechách je asi 7 000 rybníků, tedy třetina všech v České republice (prý jich je 24 tisíc!). Rožmberkové postavili asi 500 rybníků, dodnes se jich zachovalo 300 – právě těch největších: na prvním místě je Rožmberk s plochou 674 ha, následuje Horusický rybník (438 ha), Bezdrev (394 ha), čtvrtý největší rybník v ČR je Dvořiště (388 ha), Velký Tisý a Záblatský rybník mají plochu mírně přes 300 hektarů, a teprve pak se umisťují Nesyt na Břeclavsku, Máchovo jezero a další.

Krásné třeboňské náměstí ožilo na chvíli turisty,

kteří se před odchodem na trasy porozhlédli, aby si promysleli, které objekty navštíví během pobytu. Co kromě zámku a kostela sv. Jiljí zaujme okamžitě, jsou čtyři zachované brány z původního městského opevnění – ráno jsme ze západní části Třeboně, kde jsme ubytovaní, vešli po půlhodince chůze do centra Budějovickou bránou (vybudovanou na začátku 17. století),

východní stranu náměstí uzavírá o století starší brána Hradecká

a bezesporu nejkrásnější je nejstarší z bran, Svinenská, doložená v historických pramenech už ve 14. století a v 16. století upravená podle návrhu Štěpánka Netolického a pak opatřená štíty a sgrafity.

Nejméně nápadná je Novohradská brána, kterou jako součást druhého hradebního pásu vybudoval za Svinenskou branou Štěpánek Netolický (asi 1460–1539), který se proslavil nejen jako stavitel rybniční soustavy na Třeboňsku, ale také jako architekt.

Když jsme se vydali po zeleně značené cestě přes Břilice k nejvyššímu bodu v této oblasti, k Dunajovické hoře (504 m) 🙂 , drobně pršelo. Těšili jsme se na kafíčko, protože ve startovním průkazu byla avizovaná nejen razítková kontrola, ale i občerstvení.

Že vybrali pořadatelé právě toto místo, není náhoda – pod vrcholem, kde se odedávna křižovaly cesty, byla u studánky, jejíž voda navracela zrak, postavena poutní kaple sv. Kříže, lidově nazývaná U Krista Pána, a později přibylo 14 kapliček křížové cesty.

Krajina voněla vodou, když jsme přicházeli ke Slověnickému mlýnu – ten, značně pobořený, povstává v poslední době z popela – majitel tu umožňuje různé rekreační i sportovně-adrenalinové aktivity a z výtěžku prý rekonstruuje historický objekt.

Ve Slověnické hospodě jsme dostali dobrou polévku

a po červené značce se vydali, už bez deště, na stezku kolem Dvořiště, druhého nejstaršího rybníka na jihu Čech. (Nejstarší je Bošilecký rybník – založen 1355.) Dvořiště je vlastně přehrada na Miletínském potoce a v historických pramenech se uvádí jeho existence už před rokem 1363.

Trasa: Třeboň – ZTZ Břilice – Dunajovická hora – Dunajovice – Slověnický mlýn – Slověnice – ČTZ rybník Dvořiště, okruh – ŽTZ Na hrázi – ZTZ směr Slověnice = celkem 27 km

Pořadatelé dobře předpokládali, že několikakilometrová cesta po lesní silničce potřebuje nějaké povzbuzení – jak rádi jsme spatřili milé Marušky a usměvavého Vladimíra, kteří zajišťují perfektní občerstvovací servis na trasách!

Zajímavostí na dnešní trase byl Žižkův dub, vlastně torzo stromu, pod nímž se prý scházeli Jan Žižka z Trocnova se svým bratrem Jaroslavem, několika zemany a lapky. Odtud podnikali drobné loupežné výpravy proti zboží Rožmberků a městu Budějovicům – tak stojí psáno pod obrázkem slavného vojevůdce.

Poblíž stromu je tabulka, která informuje, že: Jan Žižka se oženil s Kateřinou z Čeřejova a z jejich dětí se ví pouze o dceři, že v hospodářství se mu nevedlo a byl zadlužený, proto prý se stal lapkou. Snad se zúčastnil bitvy u Grunwaldu, v roce 1411 získal službu u královského dvora v Praze a chodil na Husova kázání do Betlémské kaple. Jeho jméno se objevilo v souvislosti s novoměstskou defenestrací v červenci 1419. Jan Žižka přestavěl v roce 1421 tvrz na Litoměřicku na hrad, který nazval Kalich, po němž se pak psal. Jako vrchní hejtman husitských vojsk nebyl Jan Žižka z Kalicha nikdy poražen. Vybudoval stálé polní vojsko, v roce 1423 sestavil Vojenský řád – je označován za největšího vojenského génia v našich dějinách. Zemřel při obléhání Přibyslavi.

Rádi jsme se svezli autobusem ze Slověnic do Třeboně a večer v pohodě poseděli s přáteli.

V pátek 22. srpna bylo počasí mnohem přívětivější a sluníčko štědřejší, hned zrána jsme po příchodu na náměstí pokračovali v prohlídce historických objektů:

Na domě jsou pamětní desky, které nelze při poznávání dějin zdejšího kraje opominout.

Na hrázi třeboňského rybníka Svět stojí od roku 1928 památník rybníkáře Josefa Šusty (1835–1914), otce historika stejného jména:

Významného rybníkáře si dodnes zdejší považují – přispěl totiž systémem opatření ke zvýšení užitkovosti rybníků, zavedl nové chovné druhy ryb a zasloužil se o hospodářský rozvoj Třeboňska.

Z náměstí jsme si udělali ještě vycházku po ČTZ Hradeckou branou kolem kaple sv. Jana Nepomuckého

na předměstí ke kapli sv. Petra a Pavla a pak žlutě značenou cestou okruhem zpět na náměstí. Následovala cesta kolem Světa (za pár hodin). 🙂  Z hráze se ale nedá jen tak odejít – člověk neví, zdali obdivovat hladinu, táhnoucí se až k obzoru,

či malebnou skupinu budov knížecího pivovaru,

nebo snad sochu geniálního stavitele rožmberských rybníků Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan (1535–1604), který dostavěl rybník Svět v roce 1574.

Impozantní jsou rybí sádky pod hrází

a dojemně působí boží muka s obrázkem sv. Vojtěcha z roku 1649 – nechal je postavit významný třeboňský měšťan Vavřinec Perger na paměť své první ženy Kateřiny, která zemřela na mor.

To už pomalu vcházíme do anglického parku vybudovaného kolem novogotické Schwarzenberské hrobky ze sedmdesátých let 19. století.

V hrobce pod kaplí Božího Vykupitele je pochováno 26 příslušníků rodu.

Červená značka, jejíž trasu kopíruje i naučná stezka, nás dovedla kolem nové sochy Anděla Strážce, kterou současní autoři Anna Hulačová a Václav Litvan umístili na prázdný sokl v parku,

ke hřbitovnímu kostelu sv. Jiljí.

Tady jsme měli možnost postát u hrobu cestovatele Jiřího Hanzelky (1920 – 2003) a vzdát mu poctu. (Více o H+Z ve článku Festival turistických filmů ve Zlíně 2014.)

Jen louky oddělují Církvičný rybník, založený 1451, od Světa;

kousek odtud jsou tři usedlosti zvané Odměny – typická stavení jsou zbytkem po větším osídlení, které zde vzniklo po dobudování rybníka Svět v roce 1574 jako náhrada místním lidem za jejich zatopené pozemky. Původní osada Dvorce ležela na protilehlém břehu rybníka.

Podívejte se na mapku dnešního putování:

Trasa: Třeboň ČTZ – Bertiny lázně – Na Kopečku – sv. Petr a Pavel – k ŽTZ – náměstí – ČTZ hráz rybníka Svět – Schwarzenberská hrobka – Církvičný rybník – Odměny – Spolský mlýn – NS Cesta kolem Světa – lázně Aurora – hotel Bohemia – náměstí – ubytovna Krčínova učiliště = celkem 22,5 km

V Odměnách odbočovala červená značka do Spolí a dále na jih, my jsme se ale vydali po naučné stezce, která vedla lesem ke Spolskému mlýnu a okruhem po druhém břehu se vracela do Třeboně. Mlýn, k němuž později přibyla pila, byl postaven v roce 1861 na Spolském potoce, který je hlavní zdrojnicí vody pro rybník Svět.

Mlynář Josef Fujan zbudoval v roce 1882 poblíž stavení kapličku jako prosbu k Panně Marii za uzdravení své ženy z nemoci.

Cesta kulturní krajinou byla lékem na duši – jasně jsme si uvědomovali, že je přetvořená lidmi, aby byla funkční, a přitom je rozmanitá a estetická – procházeli jsme borovým lesem, přecházeli potok, zlehka našlapovali podmáčenými loukami, kráčeli po hrázích rybníků kolem staletých stromů a vrbových porostů, kochali se pohledem na selské usedlosti a sklizená pole – všechno ladilo…

Na hrázi rybníka Dolní Zlatník rostou nepřehlédnutelné duby – jeden z nich má po obvodu skoro šest metrů, vysoký je 20 metrů.

Na infoceduli jsme se dočetli, že v dutinách stromu sídlí kachna hohol severní, hostem tu bývá ledňáček říční,

v okolním rákosí je čilý život…

Parkem, který obklopuje nové lázně Aurora (vybudované 1975) jsme se vrátili do centra města a honem na smaženého kapra! Spolkli jsme ho tak akorát, abychom stihli začátek komentované prohlídky v kostele sv. Jiljí a Panny Marie Královny nebes.

Prováděl nás kostelník, jako to dělá každý den o 15té hodině, a musím říct, že jsme tu strávili dvě úžasně zajímavé hodiny. Začal samozřejmě něžnou Madonou Třeboňskou,

podrobně podle fotografií popsal i jednotlivé obrazy z deskového oltáře Mistra Třeboňského – originály jsme viděli v Národní galerii v Praze – dozvěděli jsme se, že ptáčci na obraze znamenají lidské duše, že červená barva je znamením vítězství a že na obraze Kladení Krista do hrobu byl poprvé u nás použitý šerosvit. Vyprávěl fundovaně a se zaujetím o křesťanském filosofovi a teologu sv. Augustinovi a jeho matce sv. Monice, popsal podrobně oltářní obraz Panna Maria vstupující na nebesa.

Kostel sv. Jiljí (Egidius) byl připomínán už v roce 1280, jeho 36 metrů vysoká věž je dominantou Třeboně. V roce 1367 byl ve městě založen augustiniánský klášter, perla jihočeské gotiky, a kostel se stal jeho součástí. Průvodce nám ukázal překrásnou křížovou chodbou s malovaným žebrovím a freskami ze 14. století, vysvětlil původ a téma lunet.
Prohlídka končila v rajské zahradě, o níž se vyjádřil, že volá po důkladnější údržbě, ale že kostelník je líný…

Je jasné, že jsme si večer s přáteli měli co vyprávět…

Sobota 23. srpna 2014 se vyloupla přesně podle přísloví Konec korunuje dílo: čekal na nás největší a nejslavnější rybník a tvářil se docela vstřícně…
Pořadatelé zajistili autobus, který nás dovezl do Lomnice nad Lužnicí, jejíž obyvatelé byli při pohledu na třísethlavou masu lidí trochu zaskočení. 🙂

My jsme jim hned po vkročení na náměstí pochválili kostel sv. Václava,

který zachránili před zbouráním – kostel sloužil od roku 1359, ale v devadesátých letech byl ve stavu povážlivém, přesto ho místní uhájili, opravili a v roce 2005 otevřeli.

Před námi byla tato trasa:
Lomnice nad Lužnicí – ČTZ sádky Šaloun, pak po vlastním značení kolem rybníků Velký a Malý Tisý a Šatlavy k žst. Lužnice – po cyklotrase 1034 na hráz rybníka Rožmberk – Výtopa – Snítka – ŽTZ rybník Hodějov – MTZ Stará Hlína – rybník Vítek – Nová Hlína – kaple sv. Víta – Na Kopečku – Třeboň – ubytovna = celkem 26,5 km

Podíváte-li se na mapku, vidíte, že jsme vlastně celý den šli po hrázích či březích rybníků zvučných jmen – hned za Lomnicí vedla silnička po břehu rybníka Kaclířov k Velkému Tisému – oba spojuje osoba stavitele Štěpánka Netolického.

První razítková kontrola byla hned po pár kilometrech u sádek Šaloun (nejstarší v Čechách, založeny Štěpánkem Netolickým), proto se početnější skupina turistů dosud držela pospolu a vypadala docela malebně.

Jen jsme vkročili na hráz rybníka Velký Tisý, začaly se tvořit áchající hloučky, fotoaparáty bezhlavě cvakaly… Kam oko dohlédne, prostírá se národní přírodní rezervace – zahrnuje komplex jedenácti rybníků, přilehlých mokřadů, lesíků, hájků – jestli existuje ráj vodního ptactva, je to jistě tady…

Následoval rákosový rybník Šatlavy pozvolna přecházející do mokřadů a vlhkých luk, pak Malý Tisý a malá zacházka do vsi Lužnice s typickými staveními.

A zanedlouho jsme na ceduli s podrobnými informacemi dočetli, že stojíme před rožmberskou bobrovnou a věděli jsme, že hráz je nedaleko.

Bobři a nutrie se na panství chovali pro ceněnou kožešinu od roku 1865.

My jsme si v této chvíli cenili nejvíce pojízdného občerstvení a popovídání s přáteli.

Rožmberk si zaslouží, abychom trošku znali jeho historii: už Štěpánek Netolický navrhl stavbu rybníka, ale uskutečnil ji až Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan v letech 1584–1590. Řeka Lužnice způsobovala záplavami velké škody a tento obrovský rybník je vlastně přehradou – pod hlavní výpustí pokračuje přirozený tok Lužnice. Aby hráz vydržela nápor při povodních, převedl část vod Lužnice umělým vodním kanálem nazvaným Nová řeka do Nežárky. Nová řeka je asi 15 kilometrů dlouhá, její stavba trvala půldruhého roku. Jakub Krčín postavil navzájem úzce propojená vodní díla – rybník a vodní kanál.

Rybník budovalo 800 lidí z devatenácti vesnic celého panství, dalších 700 sedláků kácelo dřevo a připravovalo stavební materiál. Když byl rybník napuštěn (ve Vandrovní knížce jsem se dočetla, že rybník se nenapouští, ale nahání…), hráz se uprostřed hnula – bylo tedy znovu povoláno 1600 lidí, a ti museli dva týdny hráz zpevňovat. Jakub Krčín nebyl poddanými oblíben, odváděl je od práce na poli i v čase setby a sklizně, jeho úspěchy si vysvětlovali spojením s čertem.

Hráz Rožmberka je dlouhá asi 2,5 kilometru, některé zdejší duby pamatují první nahánění rybníka. Pozornost přitahuje křížek se soklem, na němž jsou do sebe zaklesnutí tři kapři:

Váže se k nim příhoda, která se tu udála v roce 1846 při podzimním výlovu rybníka – strážci se dostali do potyčky s pytláky a jeden ze zlodějíčků zemřel. Strážci byli obviněni z nepřiměřeného zásahu, ale pitva posléze ukázala, že pytláka zabilo selhání srdce. Od té doby se k pomníčku váže průpovídka: Zde zemřel člověk pro tři kapry!

Prohlédli jsme si výpusť Adolfka

a spěchali na konec hráze k místu zvanému Výtopa. Na Rožmberku byly dva splavy, tento větší byl vybudován mimo těleso vlastní hráze, původně měl 24 stavidel s dřevěným brlením, které při povodních bránilo rybám opustit rybník. V pozadí splavu byl nad výpustí 60 metrů dlouhý kamenný most. Po devastující povodni v roce 2002 musel být bezpečnostní přeliv Rožmberka opraven.

Kamenný vodočet, na kterém jsou naznačeny výšky vodní hladiny při záplavách, je hodně zajímavý – zcela nahoře ve výšce skoro tři metry, je ryska, kam dosáhla voda při povodni v roce 2002. Zatopená plocha byla tehdy 2300 hektarů, tedy skoro čtyřnásobek normální plochy Rožmberka.

Na podstavci kamenného jehlanu stojí mimo jiné: Dobré dílo jsi vykonal Kubo Krčíne

Opravdu hodně zážitků jsme zpracovávali cestou kolem Hodějovského rybníka do Staré Hlíny. Tam jsme přešli na modře značenou cestu, která zachovala nastolený trend – pořád bylo v zajímavé krajině co poznávat… Při popatření na čtrnáctiobloukový kamenný most přes Lužnici se člověk maní přenese o několik století dozadu – jakoby vklouzl do Krčínovy doby…

Pravda je, že Krčín v těchto místech postavil už v roce 1594 dřevěný most 902 metrů dlouhý, aby formani nemuseli objíždět rybník, ale tento záplavový kamenný most 118 metrů dlouhý, sedm metrů široký a pět metrů vysoký byl postaven v roce 1799 podle návrhu schwarzenberského knížecího stavitele Josefa Rosenauera (1735–1804), našim čtenářům dobře známého jako projektanta šumavských vodních kanálů. Stejná technická památka z konce 18. století navržená inženýrem Rosenauerem je nedaleký pětiobloukový most přes rybník Vítek,

který až do roku 1988 sloužil dopravě, nyní je opraven a hoden obdivu.

Cesta vedla po hrázi oddělující rybník Vítek od Rožmberka. Na začátku 17. století byla hladina Rožmberka skoro dvojnásobná a sahala až k Třeboni. V roce 1880 vznikl rozdělením mělký Vítek, ve kterém rákosiny a křovité vrby jsou domovem hmyzu a ptáků a roste tu řada chráněných rostlin.

Abychom si nemysleli, že svět je samý ples, začalo drobně mrholit, takže barevné usedlosti v Nové Hlíně nezářily ve slunci, přesto byly hezké.

Modře značená cesta do Třeboně vedla po hrázích pod staletými stromy, každý rybník měl svou podobu a vůni – všem přejeme, aby se alespoň jednou v životě mohli takhle projít…

Spustil se hustý déšť, naštěstí neměl dlouhého trvání.

Kaple sv. Víta byla postavena v roce 1761 na místě bývalé poustevny a léčivého pramene.

V Třeboni jsme po skončení pěší túry okamžitě zamířili, stejně jako v předešlých dnech, na zámecké nádvoří ke stánku s horkou medovinou – ta skořicová, ta byla! Mirek si ale víc pochvaloval medové kvasnicové pivo Kvasar…

Úsměvně naladěni jsme přiběhli do cíle, abychom složili pořadatelům počet a obdrželi absolutorium i odznak.

Rozloučili jsme se s vědomím, že se uvidíme nejpozději 20.–23. srpna 2015, kdy se v okolí Horní Plané bude konat 47. ročník putování Krajem pětilisté růže.

Ještě ale sladká tečka nakonec – na zábavu do Břilic nás dovezl autobus, k tanci hrála jako vždycky Správná pětka, večer byl báječný – jako pokaždé…

Moc jsme toho nenaspali, protože v neděli 24. srpna 2014 bylo třeba už před devátou opustit internát – snídaně byla v osvědčeném bistru – dobrý čerstvý řízek se dá jíst v každou denní dobu… 🙂
Příjemně jsme vklouzli do života přichystaní na závěrečnou prohlídku města Třeboně.

Zařadím obrázek zámku, který své prvopočátky spojuje se vznikem města v polovině 12. století a patří k největším svého typu; v současnosti je spravován Národním památkovým ústavem – v části sídlí archiv, část je přístupná návštěvníkům, některé prostory jsou využívány pro pořádání kulturních akcí.

Zámeckým parkem

jsme prošli na hráz Světa a k dokům právě ve chvíli, kdy tu pod pamětní deskou olympijských vítězů z Helsinek 1952 dekorovali mladé adeptky této discipliny.

Zbývalo ještě potěšit se atraktivním, ale útulným hlavním náměstím,

podívat se na něj z ochozu Radniční věže,

projít Hradeckou bránou a vydat se procházkou kolem Zlaté stoky k Bertiným lázním.
Zlatá stoka je asi nejvýznamnější dílo Štěpánka Netolického – jejím vybudováním geniálně propojil rybníky na levém břehu Lužnice – byla dokončená v roce 1518 a je dlouhá asi 45 kilometrů. Tento člověk, který pocházel z poddanské rodiny, dokázal stavět rybníky, městské brány i domy – jeho dílem je např. hotel Bílý koníček na třeboňském náměstí…

Zakladatelem lázní, kde se zábaly a koupelemi v železité rašelinné slatině léčí nemoci pohybového ústrojí, revmatismus, poúrazové stavy, onemocnění páteře a dna, byl v roce 1883 místní učitel Václav Hucek. Jeho dcera Berta trpěla kloubním revmatismem a pomáhaly jí rašelinné zábaly – léčebna však získala na významu teprve před druhou světovou válkou, a v padesátých letech si pacienti oblíbili třeboňské lázně natolik, že byl na opačném konci města vystavěn nový lázeňský komplex Aurora. V současnosti je ve staré i nové léčebně k dispozici celkem 580 lůžek.

Cestou k Bertiným lázním zaujme návštěvníka malý domek v hradbách a na plastické pamětní desce z bronzu ozdobené vavřínovým věncem se dočte, že tu krátce před svou smrtí bydlel Josef Kajetán Tyl (1808–1856).

Poprvé byl Tyl se svou kočovnou společností v Třeboni roku 1852, podruhé bydleli všichni ve dvou místnostech zahradního domku a zdrželi se od ledna do května, pak vyrazili pěšky, včetně nemocného Tyla, do Plzně, kde v červenci 1856 autor naší národní hymny nuzně zemřel.

Hned vedle domku roste nádherný exemplář hlohu –

Tyl se v zápiscích zmiňuje o vůni květů statného keře – prokázalo se, že hloh je opravdu více než dvě stě let starý.

Obrázkem z lázeňské promenády kolem Zlaté stoky a pohledem na dominantu Třeboně se s městem loučíme.

Úplně nakonec zařazuji dvě fotky českokrumlovských rybníků z Knížky vandrovní – jejich autorem je Bohuslav Wimmer:

Při návratu domů jsme nedaleko za Lásenicí odbočili u Nové Vsi vpravo po silničce do Sedla u Číměře. Ne náhodou. Chtěli jsme si prohlédnout vesnici na pomezí Třeboňské pánve a České Kanady, nedaleko rakouských hranic, kde řadu let trávil Jiří Hanzelka. Vstřícný občan nás nasměroval k cestovatelovu stavení – prošli jsme kolem návesního rybníka s kaplí sv. Anny

a když jsme se blížili k domu, přicházel nám z druhé strany vstříc sám inženýr Hanzelka v nejlepších letech – iluze byla dokonalá: Jeho syn jakoby mu z oka vypadl!

V ten okamžik se spustil liják. Stěrače se tužily seč mohly celou cestu přes Novou Bystřici, Staré Město pod Landštejnem až do Slavonic, kde déšť ustal. Nevybrali jsme tuto trasu náhodou – na dnešní neděli jsme měli naplánované putování za těmi sochami Regionu Renesance, které do naší galerie ještě chyběly. Ale o tom někdy příště…

O jihočeských rybnících a rybníkářích se dočtěte v našich článcích:
Vesele z Veselí do Veselí (nad Lužnicí) ,
Okolo Třeboně .

O minulých putováních krajem pětilisté růže se dozvíte ve článku z minulého roku.