Příroda, osobnosti, historie
KČT Třebíč pořádal 16. dubna 2016 pochod Oblastí klidu Třebíčsko
Ať se vydáte z Třebíče v turistických botách kterýmkoliv směrem, uděláte dobře – příroda předkládá v každém ročním období nabídku, kvůli níž stojí za to nalézt čas a „dobít si procházkou baterky“ , a také se pro duchovní vzpruhu seznámit při putování s osobnostmi vzešlými z tohoto kraje, které se zapsaly do historie. To se nám skvěle podařilo na dnešním pochodu ve společnosti Jitky a Honzy – vydali jsme se po červeně značené trase Třebíč, klubovna KČT – park Lísčí – rozcestí Dobnavka – Hluboček, přechod na žlutě značenou stezku – Dobrá Voda – Kožichovice, dále neznačenou cestou – Jejkov – Strážná hora, Vodojem – židovské město – klubovna KČT u Babáku = 20 km
Na startu v chatě třebíčského KČT bývá vždycky velmi příjemně, proto jsme před odchodem krátce poseděli a popovídali s pořadateli a známými.
Červeně značená cesta vede městským parkem Lísčí, pak po břehu či na dohled od řeky Jihlavy – je tedy jasné, proč je častým cílem vycházek místních obyvatel.
Už po pár kilometrech nám bylo dopřáno v louce na pravém břehu řeky popatřiti na několik exemplářů chráněné ladoňky rakouské pravé:
Přírodní památka Hluboček byla vyhlášena v roce 1983 kvůli výskytu této spanilé kytičky – příbřežní louka je krajním bodem rozšíření tohoto druhu směrem do nitra Českomoravské vrchoviny – ladoňky se zde v malé míře zachovaly, izolované vodní nádrží Dalešice od nalezišť v dolní části Pojihlaví, ostatní lokality zanikly při zatopení po dokončení přehrady. To všechno jsme se dozvěděli z informační cedule, která sdělila, že tu rostou i dymnivky, plicník, lomikámen a že louka se udržuje pravidelným kosením.
Na rozcestí Hluboček jsme odbočili vpravo po žlutě značené cestě vedoucí do hlubokého a romantického údolí říčky Markovky, která se kousek před Vladislaví vlévá do Jihlavy.
Toto údolí, kterým si ve skalách proráží cestu říčka Markovka, je nejkrásnější částí její asi jedenáctikilometrové pouti – není divu, že břehy i koryto zdobené četnými balvany jsou od ústí až k Dobré Vodě lemovány chatami, jejichž vzhled prozrazuje, že tu rozhodně nestojí posledních pár let.
Už název osady říká, že se zde vyskytoval pramen dobré vody, konkrétně sirnato-železité, která se užívala k pití i ke koupelím – v roce 1765 podal o tom zprávu jihlavský lékař chorvatského původu Jan Křtitel Michael Sagar (1732–1813). Proslavil se zastavením dobytčího moru v rakouských zemích, provedl výzkum vody na Českomoravské vrchovině, stal se uznávaným balneologem – pro tyto a jiné zásadní práce ve prospěch lidí byl povýšen do šlechtického stavu. Pochován je na Olšanských hřbitovech v Praze. Při pátrání po jeho osudech jsem se ve článku archiváře Ladislava Vilímka dočetla, že Jan Michael Sagar vlastnil na přelomu 18. a 19. století jihlavský Stříbrný Dvůr, statek koupil za 8 600 zlatých – to uvádím pro zajímavost Jihlavákům, kteří lokalitu dobře znají.
Vraťme se do Dobré Vody – v malých lázních se léčil revmatismus, nemoci pohybového ústrojí, prý po koupeli mizely i pihy. 🙂 V budově lázní bylo instalováno šest van, fungovala restaurace. Po 2. světové válce však lázně upadly v zapomnění, budova v současnosti slouží skautům.
Více fotografií z Dobré Vody a také informací o slavné osobnosti Matyáši Žďárském, původem z nedalekých Kožichovic, naleznete ve článku Podzimním Horáckem – krajinou v okolí Třebíče 2013 – zařadili jsme do naší trasy Kožichovice, protože tu mají horkou novinku – před pár týdny, 27. února 2016, tu ke 160. výročí narození zakladatele alpského lyžování, velice houževnatého a schopného zdejšího rodáka Matyáše Žďárského, odhalili bystu na jeho rodném domě – ale na jiném nežli jsme uvedli ve zmíněném článku z roku 2013! Podle historických pramenů se narodil ve mlýně, ale zároveň je zaznamenáno, že to bylo v domě č. 5 🙂 – je tedy připomínán na obou domech… 🙂 Myslím, že je to rozhodně lepší varianta nežli stav v minulých desetiletích, kdy u nás zůstával v zapomnění a byl znám pouze v připomínce tzv. „žďáráku“, tj. bivakovacího stanu pro nouzové přespání v přírodě, jehož je autorem. Sousední Rakousko, kam Žďárského zavedla roku 1889 nelehká životní pouť, je na svého občana z Lilienfeldu hrdé a prokazuje mu náležité pocty za činnost přesahující jeho dobu – vyvinul lyžařské vázání vhodné ke sjezdu, vymyslel a vyzkoušel techniku alpského lyžování, jako instruktor naučil tisíce lidí tomuto sportu.
Od mlýna vedle rybníka jsme stoupali vzhůru na náměstíčko s kaplí a sochou sv. Jana Nepomuckého,
na dohled od něj je druhý z domů, označovaný podle nejnovějších bádání jako skutečný rodný dům Matyáše Žďárského.
Autory bronzové bysty jsou Bohumíra Smolejová a Stanislav Müller.
Z Kožichovic jsme neznačenou polní cestou s krásnými výhledy mířili do Třebíče a v Kožichovickém žlebu, na svahu u staré pěšiny, kousek od nynějších Lorenzových sadů, spatřili křížový kámen, ke kterému se váže krvavá historie, prý z roku 1850 – při návratu domů podřezal vandrovní tovaryš v těchto místech svého spícího druha kvůli penězům.
Ze čtvrti Jejkov jsme se vydali směrem západním na nejvyšší místo Třebíče, Strážnou horu (480 m n.m.) nad Libušiným údolím, k věžovému vodojemu Kostelíček, jehož vyhlídková plošina byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2015.
V bohatých informačních materiálech vydaných pro návštěvníky jsem se dočetla, že na Strážné hoře bývala ve středověku jedna z hlásných věží, které střežily přístup do města. V roce 1645 postavil na vrcholu kopce místní zednický mistr Jan Fulík kapli zasvěcenou Povýšení sv. Kříže – začalo se tu říkat U Kostelíčku a třebíčští občané sem směřovali své výlety.
Po první světové válce nastal velký rozvoj průmyslu, zvláště kožedělného, také růst počtu obyvatel, a tak vodovod ze dvacátých let nestačil. Několikaleté přípravy, v nichž se velice angažoval tehdejší starosta města Josef Vaněk (1887–1944), vedly ke stavbě 13 km dlouhého přivaděče vody z heraltických lesů a vodojemu na Strážné hoře – práce začaly v roce 1936, první voda z nového vodovodu přitekla do města roku 1938, stavba vodojemu byla dokončena 1940. Starosta Vaněk při tom bohužel nebyl – nacisté ho zatkli hned v roce 1939 a roku 1944 podlehl v Buchenwaldu útrapám vězeňského života.
Akce se nazývala Vaňkův jubilejní vodovod – proč Vaňkův je jasné, jubilejní proto, že se tehdy, ve stadiu příprav stavby, konaly v Třebíči oslavy 600. výročí udělení městských práv (na listině z roku 1335 je podepsán markrabě Karel a jeho otec Jan Lucemburský) a tento počin přivedení vody do města považovali ve třicátých letech za hodný historického jubilea.
Vodovod funguje dodnes gravitačně, tedy bez nároků na elektrickou energii – kvalita vody je tak dobrá, že se využívá pro výrobu tradičních třebíčských limonád ZON.
Postupem doby byly vybudovány moderní vodojemy jinde, věžová část zásobníku Kostelíček se od konce 70. let minulého století přestala využívat a chátrala. Po rekonstrukci jsou objekt i vyhlídková plošina od roku 2015 zpřístupněné – v jednotlivých podlažích vodojemu je možné vidět vývojové etapy vodárenství na Třebíčsku od středověku po současnost a také audiovizuální program – prostě, kdo sem zavítá, rozhodně se nenudí.
Z vyhlídkové plošiny ve výšce 20 metrů nad zemí je krásný pohled na město – samozřejmě v závislosti na právě panujícím počasí, 🙂 rozhledna na Pekelném kopci je odtud na dosah ruky, znalci a zasvěcení určí i cíle vzdálené… Předkládám, co jsme viděli my:
Cestou, kterou nedávno do centra města vzorně vyznačili třebíčští značkaři, jsme se dostali do židovské čtvrti – chtěli jsme vidět pamětní desku Antonína Kaliny instalovanou na podzim minulého roku na budově bývalé židovské školy. Neuvěřitelný příběh třebíčského rodáka (1902–1990), na konci války v Buchenwaldu zachránce životů nejméně 900 převážně židovských chlapců, není tak mediálně proslulý jako ten, v němž hlavní roli hrají Oskar Schindler či Nicholas Winton, přesto nakonec vešel ve známost a úsilí o ocenění Antonína Kaliny přišlo z Ameriky, kde byl v osmdesátých letech natočen film na toto téma – přeživší v něm mluvili o svém zachránci – ten totiž se o své činnosti, při níž jako vězeň hleděl den co den smrti do tváře, po skončení války nezmiňoval.
Antonín Kalina se narodil ve čtvrti zvané Kočičina v rodině ševce, stejnému řemeslu se vyučil i on. Ačkoliv měl velký talent na jazyky, studia nepřicházela v úvahu. Smýšlel levicově, stal se radikálním komunistou a zapojil se do veřejného života – hned na začátku okupace v roce 1939 byl Němci zatčen a vězněn (návrat nežádoucí) v Dachau a Buchenwaldu. V roce 1944 se stal v malém táboře vedoucím bloku č. 66 zvaného dětský a různými způsoby se mu za pomoci přátel, zvláště Jindřicha Flussera (1917–1994), studenta medicíny, tehdejšího písaře bloku, podařilo na konci války provést záchrannou akci, při níž šlo organizátorům o život, ale stovky mladých životů bylo zachráněno. Využili mimo jiné toho, že v srpnu 1944 shořela po spojeneckém náletu na Buchenwald centrální kartotéka, a z živých „vyrobili“ papírově mrtvé, zapsali, že děti zemřely na infekční nemoci, v nových dokumentech udělali z židovských chlapců křesťany s nežidovskými jmény – Kalinovi přálo štěstí a tyto „podvody“ nebyly odhaleny, stovky dětí se dožily osvobození.
Po válce žil Antonín Kalina v Praze, u nás se o jeho činnosti nevědělo, ale v Americe, a zvláště v Izraeli, byl obdivován. V roce 1988 ho navštívily americké novinářky a on o událostech v Buchenwaldu promluvil, poté přineslo intenzivní historické pátrání výsledky a památník Jad Vašem v Jeruzalémě udělil v roce 2012 Antonínu Kalinovi in memoriam titul Spravedlivý mezi národy – dostávají ho lidé nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem.
Deska byla umístěna na bývalé židovské škole, protože Kalinův rodný dům v Kočičině už neexistuje.
V židovské čtvrti jsme pořídili několik obrázků – vše ostatní o památce UNESCO najdete ve článku Třebíč z roku 2010.
Plni dojmů jsme vstoupili do cíle na zahradě u chaty třebíčských turistů, vítal nás jejich předseda i „výdejci“ diplomů a opečených klobásek… 🙂
A stejně jako ráno, také před odjezdem domů jsme si dopřáli chvilku ve společnosti přátel. 🙂
Den neprožitý nadarmo nám připomene diplom od pořadatelů:
