Galerie U Radnice, Tábor
Středa 2. srpna 2017
Uprostřed léta byla ohlášena vernisáž výstavy sochaře Jana Koblasy, rodáka z Tábora, a jeho ženy, ruské malířky Sonii Jakuschewy – věděli jsme, že oba umělci budou osobně přítomni, a proto jsme se těšili na mimořádný zážitek. Každé setkání s těmito charismatickými osobnostmi nese punc výjimečnosti – k Mistru Koblasovi vzhlížíme, my Jihlavané, s vděčností za koncepci Parku Gustava Mahlera a nadčasovou sochu hudebního skladatele, kterou pro Jihlavu vytvořil, paní Jakuschewa je svou tvůrčí energií hodná obdivu. Osud obou umělců se v mnohém podobá – oba odešli z vlasti, jejich životní dráhy se v roce 1993 spojily v německém Hamburku a také umělecké cesty se od té doby ovlivňují, často i prolínají – některá díla na táborské výstavě vznikla z jejich spolupráce – Koblasovy anděle dotvořila Sonia Jakuschewa útržky „milostných dopisů“, kterými je celé pokryla… Právě milostné dopisy se jako nenápadná tenká nit táhnou výstavou a potvrzují souznění…
Odborných statí o práci světově proslulého sochaře Jana Koblasy i o rusko-německé výtvarnici Sonii Jakuschewě, která se zabývá malbou, grafikou a sochařskými objekty, vzniklo nespočet, též kvalitních katalogů s reprodukcemi jejich prací – v případě zájmu jsou dostupné.
My vnímáme jejich tvorbu srdcem a citem a nedokážeme vjemy proměnit ve správná slova – v tomto článku chceme pouze připomenout jedno šťastné odpoledne, které jsme v jejich společnosti v Táboře strávili a poté byli účastni slavnostní vernisáži – umělecká díla, prostředí i zúčastnění lidé nás obdarovali a my si považujeme té příznivé sudby…
Když jsme před druhou hodinou přišli na táborské náměstí zalité sluncem, uviděli jsme na dveřích galerie U Radnice tento poutač:
Rozhlédli jsme se po krásném středověkém náměstí a uviděli u stolečku před hotelem Nautilus manžele Koblasovy, kteří nás přátelsky pozvali k posezení.
Jan Koblasa (*5. 10. 1932) byl, přes všechnu únavu nasbíranou při třídenní instalaci výstavy, ve velmi dobré náladě – vystavovat při příležitosti svých 85. narozenin v rodném městě, kde prožil celé dětství (rodina se v roce 1945 přestěhovala do Teplic), je jistě dobrý a povznášející pocit – však také zavzpomínal na svůj nejranější výlet po městě, na který se vydal prý ještě ani ne tříletý. Babička už ho v představách viděla utopeného v Lužnici, na jejímž břehu bydleli, zatímco on se vydal objevovat svět – plačícího Jeníka, který se ocitl v neznámých končinách historického města, se ujala známá paní a dovedla ho domů – rozsáhlé pátrání bylo zastaveno a budoucí sochař zachráněn pro umění.
Zpráva o okupaci Československa zastihla v srpnu 1968 Jana Koblasu v Miláně, o rok později získal politický azyl v Německu, založil v Kielu na Muthesius Hochschule obor volné plastiky a stal se profesorem. Intenzivně tvořil, cestoval po světě, vystavoval a téměř třicet let vedl své žáky na vysoké škole. V roce 1990 přijel po dvaadvaceti letech jako světově uznávaný umělec do Československa a okamžitě se zapojil do kulturního života země, realizoval několik veřejných zakázek, pořádal výstavy a tři roky vedl sochařský ateliér na pražské Akademii výtvarných umění.
Manželé Koblasovi jsou milí a zábavní společníci – čas s nimi strávený nepozorovaně a lstivě utíkal rychleji než jindy…
Přišla chvíle, kdy se hlavní aktéři vernisáže odebrali do galerie, aby v 17 hodin mohla být slavnost zahájena.
Všechno bylo, jak má být – úvodní řeči proneseny, podmanivá hudba zazněla, lehké občerstvení přichystáno, ve smyčce běžela na obrazovce videoprezentace zachycující práci a díla obou umělců…
Nastala chvíle plná příslibů – vystavené exponáty toužily předat přítomným poselství i energii, které do nich autoři vložili…
Ti návštěvníci, které silně oslovila retrospektivní výstava Jana Koblasy v Jízdárně Pražského hradu v roce 2012, instinktivně zamířili do místnosti, kam je přitáhlo sedm postav v nadživotní velikosti, které tady v Táboře, stejně jako tehdy v Praze, tvořily nepřehlédnutelné seskupení, a zde dokonce jakýsi centrální okrsek výstavy – síla výrazu mužů stojících u Zdi nářků, jak dílo nazval autor, nedovolí divákovi uhnout očima, nelze bez zájmu přejít kolem, neviditelné siločáry každého vtáhnou…
Lituji, že zde nemůžeme zařadit více fotografií vystavených děl a že snímky nejsou profesionální – my však si na ně promítáme zapamatovanou dokonalou skutečnost – výstava v Táboře bude až do 22. 9. 2017, takže ji ještě můžete na vlastní oči spatřit a nebýt závislí na našich obrázcích. 🙂
Když byla vlast Jana Koblasy nekonečně daleko a nedostupná, vyvstával mu zřejmě během emigrace na mysli tentýž pocit, který v divákovi vyvolává slavný obraz německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha, na němž je zachycen člověk vyhlížející přes rozbouřené, nepřekonatelné moře ke vzdáleným horám… Či přetrvával i v devadesátých letech po návratu domů…?
Táborská výstava dostala název Daleká cesta – obraz Jana Koblasy s ústřední dojemnou větičkou und Moscau ist zu weit /a Moskva je (tak) daleko/ uvádí nejen soubor milostných dopisů a skupinu andělů lásky, ale vtělil se i do názvu výstavy.
Jihlavská delegace, jak nás žertem nazval pan profesor Koblasa, přijela do Tábora ve složení Ing. Josef Poukar a JUDr. Jiří Šimánek, oba vedoucí představitelé někdejšího Společenství za zřízení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě, dále Silva Poukarová a my dva – ačkoliv Společenství dovršilo svou činnost 7. 7. 2010, kdy byla ke 150. výročí narození Gustava Mahlera odhalena jeho socha v jihlavském parku, využíváme každou příležitost k setkání s Mistrem Koblasou, s nímž jmenovaní pánové jako reprezentanti Společenství navázali během několikaletých příprav pro instalaci sochy přátelský vztah.
Pan profesor Koblasa je umělec mnoha talentů – nadání výtvarné, literární i hudební vydává svoje dobré plody – vzrušující čtení, v němž nahlédneme do života a tvorby Jana Koblasy, naleznou čtenáři ve dvou knihách, téměř denících, nazvaných Emigrace, vstávání z mrtvých se živým nedaří (Praha 2011) a Konec exilu, cizinec mezi svými (Praha 2014).
Součástí výstavy byla i fotografická prezentace, z níž zařazujeme několik historických snímků:
Této vernisáži přikládáme velký význam, proto jsme z pamětní knihy ofotili některé zápisy:
Zbývá zařadit závěrečné fotografie:
Po skončení vernisáže jsme zašli k Lužnici, před rodný dům Jana Koblasy, který patříval jeho dědečkovi, pekaři
a pak se přesunuli po parkánech nahoru do města k secesnímu domu poblíž parku u nádraží, na dohled od Bílkovy sochy Jana Husa, kam se Jan Koblasa s rodiči po čase přestěhovali:
Pro zájemce připojuji články, v nichž naleznou nejen fotografie některých soch a projektů Jana Koblasy a jeho ženy Sonii Jakuschewy.
Cena města Jihlavy pro profesora Jana Koblasu,
Plastika Jana Koblasy v Katedrále sv. Víta v Praze,
Křížová cesta 21. století,
Milešovka – královna Českého středohoří,
Slévárna ve Ždánicích.
Bombastický článek! A taky to musel být nezapomenutelný zážitek.
Děkuji. Iva
Eine wunderschöne Dokumentation: sehr lebendig, mi vielen interessanten
Momenten am Tag der Eröffnung! Vielen Dank – ein außerordentlicher Trost
in dieser für mich sehr schweren Zeit. Am 3. Oktober ist mein Mann, Bildhauer Jan
Koblasa verstorben. Herzlich, Ihre Sonia Jakuschewa
Liebe Frau Sonia!
Wir danken Ihnen für Ihr freundliches Schreiben und wünschen Ihnen viel Kraft in gleichzeitige Situation.
Wir beide denken beteiligt an Sie – Jan Koblasa ist unvergesslich…
Vielen Dank für alles,
Ihre Míša a Mirek
Milá paní Soňo!
Děkujeme Vám za přívětivé psaní a přejeme Vám v současné situaci mnoho síly.
Oba na Vás myslíme s účastí, Jan Koblasa je nezapomenutelný.
Děkujeme za všechno,
Vaši Míša a Mirek
Velký dík a obdiv.
Jarka
Míšo opravdu Ti děkuji, že jsi tak krásně nás seznámila s částí života tak zajímavého člověka. Opravdu dík a smekám.
Jarka