Výlet na Táborsko

Procházka starobylým Táborem, sochy Františka Bílka v Chýnově, lázně Svatá Anna u Černovic
Středa 2. srpna 2017

Na začátku srpna – byl právě krásný letní den – se konala v Táboře vernisáž výstavy Daleká cesta. Slavnostní otevření výstavy soch a obrazů rodáka Jana Koblasy a jeho manželky Sonii Jakuschewy jsme si nechtěli nechat ujít, zvláště, když oba autoři vážili cestu do jižních Čech z Hamburku, kde žijí. Stěžejní část dne se odehrála v pozdním odpoledni, a tak jsme zbývající hodiny vyplnili návštěvou míst, která nás na Táborsku zajímala – a že nás zajímá všechno a rádi se necháváme překvapovat, výprava byla úspěšná! 🙂

Nejprve několik obrázků z Tábora – jsou všeobecně známé, proto většinou uvedu pouze popisky na fotografiích.

Hrad Kotnov založil v roce 1270 Přemysl Otakar II. ve městě, tehdy zvaném Hradiště, v 15. století se Kotnov stal součástí hradeb nově vzniklého města Tábora – jediným pozůstatkem bývalého hradu je 25 metrů vysoká věž, na jejíž vyhlídku mohou návštěvníci vystoupat po 155 schodech.

František Bílek (1872–1941), sochař, kreslíř, grafik a architekt, náboženský myslitel a mystik je představitelem českého secesního symbolismu – úchvatný pomník v Táboře byl popudem k návštěvě jeho rodného Chýnova, který je i místem umělcova posledního odpočinku.

Na pozemku patřícím k rodnému domu postavil František Bílek v roce 1898 vilu s ateliérem podle vlastního návrhu.

Sochařova vnučka, žijící v USA, darovala chýnovský dům Galerii hlavního města Prahy; expozici, která je v něm instalovaná, jsme navštívili v roce 2011 – mystická atmosféra a díla s hlubokým duchovním obsahem v nás zanechala trvalý dojem.

František Bílek je pochován na chýnovském hřbitově, kde pod monumentální pětimetrovou sochou Génia smrti, rýsujícího se proti nebi, odpočívá i jeho manželka Berta, rozená Nečasová, a dcera Berta. Sochu Anděla, nazývaného též Modlitba nad hroby, vytvořil František Bílek v roce 1905 – vznikla obezděním kmene stromu, jehož větev předem určovala polohu jedné ruky impozantní postavy. Málo trvanlivý materiál však podlehl zubu času, proto byl originál v roce 1980 nahrazen kopií z umělého kamene (původní dílo je uloženo v depozitáři Národní galerie v Praze).

Kromě sochy Anděla realizoval František Bílek na chýnovském hřbitově mezi léty 1902–1918 ještě pět dalších náhrobků. Rovněž jeho bratr Antonín Bílek (1881–1937) a zdejší rodák, sochař a grafik Karel Gabriel (1884–1966), vytvořili působivá sochařská díla jako součást zdejších hrobů – prohlídka chýnovského hřbitova je tedy návštěvou umělecké galerie.

Hrobka profesora Nekuta (1840–1909), redaktora časopisu Vesmír, přírodovědce, který prozkoumal a popsal chýnovskou jeskyni, se právě opravuje – půlkruhová cihlová stavba představuje otevřenou náruč, která má přijmout mrtvého.

Text: na pana Emana Rajského pro svaté pamatování
Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil – ústředním motivem tohoto reliéfu s biblickým námětem (Zjevení na cestě do Emauz) je spojení tří paží – ke Kristově napřažené ruce se přimykají se strachem, že jim unikne, ruce apoštolů.
Námětem kruhového reliéfu na náhrobku Marie Novákové je Ježíšovo podobenství o pěti pošetilých a pěti rozumných pannách.

Text: Neumřela, jenom spí
Pro náhrobek dcery chýnovského učitele si Bílek vybral z Bible příběh o vzkříšení Jairovy dcery: Ježíš přiložením ruky probouzí k životu dívku, která se ještě s nepřítomným pohledem vrací zpět na tento svět.

Pro základ uvedených textů jsem kvůli špatné luštitelnosti na kamenných náhrobcích použila informace z tabule na hřbitově, bohužel také obtížně čitelné – myslím ale, že sochařská díla tvoří s texty jednotu.

Předpokládám, že k předcházející části článku je vhodné přidat maličko informací o další vile, vlastně té známější, kterou pro bydlení své rodiny a sochařský ateliér navrhl a postavil František Bílek v letech 1910–1911 v Praze na Hradčanech, a v níž žili až do roku 1939, kdy se přestěhovali do chýnovské „chaloupky“.

Pozoruhodná stavba má vyvolat dojem obilného pole – sloupy představují snopy zlatých klasů, neobvyklý obloukový půdorys vily připomíná stopu po sečení kosou… a ještě mnohá symbolika je zvenčí i v interiéru s původním vybavením zakomponována – celek tvoří ohromující umělecký soubor. Ve vile, kterou manželka Františka Bílka darovala v roce 1963 Galerii města Prahy, jsou prezentována Bílkova díla z jeho vrcholného tvůrčího období – v září 2010 byla po rekonstrukci otevřena nová expozice, příští rok v červenci jsme ji navštívili – zařadím pouze jednu fotografii sousoší z cyklu Budoucí dobyvatelé:

Před pražskou vilou nelze přehlédnout sousoší Jan Amos Komenský se loučí s vlastí – František Bílek vytvořil pomník v roce 1926 pro Prahu, ale v jeho době se nenašlo ve městě odpovídající umístění, proto ho Bílek instaloval před svoji vilu – ale ani tam nemá ideální polohu – návštěvníci se musí dívat pouze z podhledu, což ubírá na požitku z díla.

Když jsme se z Chýnova vydali do bývalých malých lázniček Svatá Anna, netušili jsme, že se i tam setkáme s dílem Františka Bílka. Osada Svatá Anna romanticky uschovaná uprostřed hlubokých lesů ve výšce 610 m n. m. patří k obci Vlčeves, která leží mezi Choustníkem, Chýnovem a Černovicemi v okrese Tábor.

Centrem této pozapomenuté lokality je kostelík a šestiboká kaple sv. Anny, postavená nad pramenem léčivé vody.

V roce 1772 nechal hrabě Leopold Vilém Kolowrat-Krakowský rozšířit kostel, postavit nad zřídlem kapli a svést léčivou vodu do žulového bazénu, rovněž vystavěl ve švýcarském slohu první prosperující budovu lázní, v nichž se klientům poskytovaly léčebné koupele ve vanách.
Dočetla jsem se, že léčivou moc zdejšího pramene objevil sedlák, jehož slepý kůň se vyválel v bahně a prohlédl.

To ke kostelíku, o jehož založení se nedochovala žádná zpráva (písemný zápis pochází až z roku přestavby), se váže mnohem smutnější pověst:
Anna, služebná na usedlosti ve zdejší osadě, byla obviněna, že ukradla své hospodyni šperky – podezření tehdy zaplatila životem. Když po létech padl v těsné blízkosti stavení mohutný strom, byly v něm nalezeny pohřešované šperky, které tam ukryla straka. Na paměť nevinné dívky Anny prý zde byl postaven kostel zasvěcený svaté Anně.

Když jsem hledala informace o zdejších lázních, zjistila jsem, že je v roce 1904 koupil Jan Balík, otec Pavly Kytlicové, která tu se svým manželem, lékařem, pobývala. Později se Kytlicovi přestěhovali do Šternberka a lázně Svatá Anna s úspěchem vedl její otec. Ve Šternberku propukla u Pavly Kytlicové tuberkulóza plic a páteře – v roce 1918 se náhodou seznámila s Jakubem Demlem, který se o ni postaral při cestování, když se jí udělalo špatně. Její manžel si po návratu z války našel jinou, zdravou ženu, a tak se Pavla Kytlicová přestěhovala do Tasova, kde až do své smrti v roce 1932 vedla Demlovo nakladatelství a starala se o básníkovy finanční záležitosti – jak vzpomínal Jakub Deml, bylo to jediné období, kdy se mu vedlo dobře.
Jakub Deml, Otokar Březina, František Bílek i ostatní přátelé přiměli Pavlu Kytlicovou na základě jejího vyprávění o životě českých rodin ve Vídni, kde se narodila a do sňatku žila, k napsání jejího zásadního díla Rodiče a děti – dílo bylo koncipováno do sedmi svazků, ale stihla jich dokončit pouze pět, zbývající dva se dočkaly jen rozvržení.

Pavla Kytlicová je pochovaná na hřbitově u tasovského kostela – na jejím hrobě je kříž od Františka Bílka – v roce 1961 byly vedle ní uloženy tělesné pozůstatky kněze-básníka Jakuba Demla. (Viz Po stopách Jakuba Demla a Stanislava Vodičky)

Související články:
Sochy a náhrobky Františka Bílka naleznete ve článcích Společnost Otokara Březiny v Jaroměřicích a Jinošov.

K Táboru a okolí se vztahují články a obrázky z roku 2008, 2010 a 2011.