Smědava, Polední kameny, Frýdlantské cimbuří
Se Spolkem přátel hor České Budějovice na severní Trojmezí 25. – 28. 10. 2017
1. den – 25. října 2017
Na turisty z jižních Čech jsme čekali v Praze poblíž Florence, kam nás deset účastníků z Vysočiny přijelo linkovým autobusem. Sotva jsme společně opustili Prahu směrem severním, dalo se do deště a valnou část cesty nepřestalo. Vedoucí zájezdu Ing. Milan Marko má vždycky perfektně připravený program a jednotlivé trasy zařazuje podle situace – nezapomeňme, že je podzim a s rozmary počasí je třeba počítat.
Nejdříve jsme se stavili v proslulém poutním místě na severu Čech, v chrámu Navštívení Panny Marie v Hejnicích.


Už v roce 1211 stála na tomto místě kaplička se soškou Panny Marie jako dík za zázračné uzdravení. Je jasné, že pozornost lidí byla sem přitahována, proto byl zbudován kostel a roku 1380 na oltář umístěna soška Černé madony. Na konci 17. století vznikl u kostela františkánský klášter se zahradou – dnes v něm je Mezinárodní centrum duchovní obnovy – nádherný barokní chrám byl postaven na začátku 18. století.


Při prohlídce poutního chrámu jsme měli štěstí – právě zněla za doprovodu varhan mariánská píseň, a tak čas vymezený pro návštěvu plynul tím nejpříjemnějším způsobem – informace umístěné v interiéru u soch a jiných objektů dobře posloužily zvídavým.

Po silnici, která do Hejnic vede z Frýdlantu, jsme jeli na Smědavu – autobus nás zavezl až do sedla pod Smědavskou horou, k chatě ve výšce 847 m n.m., což nám v nejistém počasí značně usnadnilo plánovaný výšlap.

Oblast byla osídlena od roku 1814 – žili zde dřevaři, uhlíři a pastevci skotu, první chata byla postavena v roce 1841 – stavovali se tu poutníci mířící do Hejnic – když vyhořela, postavili v roce 1935 chatu novou. Náporu turistů ale v současnosti nedostačovala, proto ji nedávno velkoryse zrekonstruovali.
Od chaty jsme se vydali po červeně značené turistické cestě na Paulovu paseku pod Smědavskou horou – nepršelo, ale čím výše jsme stoupali, tím hustší byla mlha – buky už byly holé, proto kameny porostlé sytě zeleným mechem vyrůstaly ze spadaného zlatého listí, v lese nefoukalo, takže vycházka byla nadstandardní kvality…

Jizerské hory s nejvyšším vrcholem Smrk (1124 m n. m.) sousedí na západě s Lužickými horami, na východě navazují na Krkonoše a značná jejich část zasahuje do Polska, mají hustou síť vodních toků a množství rašelinných jezírek a tůní, po hřebenech probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Rašeliniště začala vznikat po skončení poslední doby ledové (asi před 10 000 lety), k největšímu rozvoji došlo před 5 000 lety – v Jizerských horách je prý asi 50 rašelinišť o celkové rozloze přes 250 ha; mocnost rašelinné vrstvy je až několik metrů.
Trasa byla vybraná tak, že jsme prošli nejen skalnatý hřeben, ale udělali si přehled o zdejších vodních tocích – hned poblíž Paulovy paseky jsme se zastavili u prameniště Bílé Smědé.



Odtud jsme stoupali na úbočí Smědavské hory (1084 m) po žlutě značené trase a nemohli se nabažit nádherných partií žulových skal s roztodivnými tvary.

Podívejme se na mapku dnešní trasy:

Na mapce je zaznamenáno ve výšce 1000 metrů prameniště Bílého potoka, který dal název obci, v současnosti s asi 700 obyvatel. Obcí Bílý Potok protéká říčka Smědá, do níž se vlévají Bílý, Černý a Hajní potok, sbírající vodu ze svahů hřebene Poledních kamenů.


Oblast, kterou procházíme, byla zařazena do Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny.




Možná si při pohledu na obrázky povzdychnete nad mlhou, která neumožnila výhled do kraje – my jsme však byli přesto spokojení – kameny jsou prastaré, rozpukané a tajemné – přímo mluví, chce-li člověk naslouchat.




Stezka nás dovedla mírným sestupem kolem zvětralých žulových balvanů, malých skalních měst a viklanů k Frýdlantskému cimbuří, o němž se říká, že patří k nejdivočejším místům Jizerských hor – dva nápadné skalní vrcholy s věžičkami, téměř vysokohorského vzhledu, spadají z rozeklaného hřebene Horních Poledních kamenů do strmé rokle Černého potoka.

Jeden z vrcholů Frýdlantského cimbuří je přístupný po žebříku, na druhý se dostanou pouze horolezci.






Nastal čas sestoupit z hřebene do údolí Černého potoka, odkud nás téměř až do cíle povede zelená turistická značka.



Údolí Černého potoka je považováno za nejstrmější v Jizerských horách – potok pramení na rašeliništi Vánoční louka v sedle Černé hory, sytí se přítoky z Čihadel a ze západního úbočí Smědavské hory. Náhorní plošinu opouští v nadmořské výšce 920 m a během jednoho kilometru délky spadá téměř o 300 m – vytváří rokli s peřejemi a šesti skokovými vodopády, dva z nich dosahují výšky asi 17 m. To vše jsem se dočetla na infotabuli, tedy předávám.

Tato část horského chodníku se nazývá Kozí stezka – je to vlastně nedokončená silnička se serpentinami vybudovaná v náročném svažitém terénu – na úvrati bylo třeba mohutných opěrných zdí – obdivuhodné dílo!




Nejsevernější výběžek Frýdlantského cimbuří má název Hajní kostel – původní jméno Hainskirche má význam „kostel v háji“ – možná tu bývala pohanská svatyně. Místní pověst říká, že právě tady se odehrál příběh, který zpracoval K. J. Erben v básni Poklad…








Jistě jste z fotografií zjistili, že počasí se nenápadně a soustavně zlepšovalo – holt jsou ti turisti Pána Boha milý děti, jak s oblibou říkávám 🙂

Cestou do Liberce, kde jsme měli zajištěné ubytování a stravování v Domově mládeže na Zeyerově ulici, jsme v autobuse vyslechli od Milana zprávu, že počasí bude i v příštích dnech značně nejisté…


Večer nás Naše Věra pohostila palačinkovým dortem – byla to náramná ňamka!
Jizerským horám a Krkonoším jsem se děsně dlouho vyhýbal. Ačkoliv v mládí jsem tu proťapkal a prolyžoval kdejaký kout, po roce 1989 se tu natolik změnila klientela, že se mi tu přestalo líbit. A „přestěhoval“ jsem se do jiných hor…
Jizerky jsem však vzal v roce 2016 na milost a znovu jsem si je zamiloval. Během dvou let jsem tu byl čtyřikrát a letos se sem chystám s partou bývalých spolužáků na prodloužený víkend znovu. Neskutečně krásné a turisticky mimořádně přívětivé hory!
Vaše cesta z velké části kopíruje i moje putování, kdy jsem během několika dnů přešel přes všechny české jizerské tisícovky a několik polských. To mě vždycky moc baví, putovat ve vzpomínkách s vámi a porovnávat detaily, kterých jsem si já sám nevšiml a které naopak mně chybí na vašich fotografiích. To je potěcha pro oko i pro duši.-)
Z Jizerek mám jeden zajímavý postřeh, i když tím riskuji bouři nesouhlasu. A tím je zásadní rozpor mezi zdejší pěší turistikou a cykloturistikou.
Pěšák se tu pohybuje zcela svobodně, díky husté síti značení se dostane prakticky kamkoliv, může si vybírat ze spousty cest a stezek, které spojují vrcholy s výlezy po žebřících a báječnými výhledy jako korálky na provázku.
Cyklista si nastoupá nadmořskou výšku autem, zaparkuje na záchytném parkovišti v Jizerce nebo v Bedřichově a pak si to šine po vrstevnici po pohodlné asfaltce. Sice kromě asfaltky a davu cyklistů nic jiného neuvidí, ale večer může doma hrdě prohlásit: Mámo, dneska jsme projeli celý Jizerky! Škrtni je a podívej se, jaký hory dáme příští víkend!
Pěšák se s cyklistou potkají obvykle jen tehdy, když pěšák musí přeběhnout tuhle frekventovanou dálnici. Nejhorší zážitek jsem měl asi na Hřebínku a na Knajpě. Zatímco na pěších trasách jsem míjel ostatní turisty jen zřídka (obvykle Poláky), tady u těchto dvou náleven byly zaparkovány desítky, nebo spíš stovky jednostopých dopravních prostředků a hučelo to tu jejich šťastnými majiteli (s dresy z obou stran popsaných hrdými sponzory) jako v úle.
Mnoho cyklistů pak nerespektuje zákazy vjezdů a batůžkáře zlostně vycinká, když mu odmítne uskočit z cesty střemhlav do trní.
Můj názor je jasný – cyklista do Jizerek nepatří! Ovšem turistický ruch si jej žádá, vyasfaltuje mu dálnice a snese mu modré s nebe, protože je tu v převaze a generuje zisk. Pecunia non olet…
Zdravím a děkuji za Váš zájem, myslím, že si takovou přízeň ani nezasloužím!
Co píšete o cyklistech a vydělávání peněz na „turismu“ – protože to, co o nich zmiňujete, není turistika – je i můj názor! Pěší turistika je královna pohybových aktivit – o tom není sporu – ale ne každý má na ni fyzické předpoklady a „hlavu“ – vyžaduje totiž účinnou spolupráci, ne jen se bezduše pohybovat lesem či po asfaltce 🙂
Ale už slyším, jak cyklisté si hájí svoje – i cyklistika má své přednosti, to já jako dnes už jen rekreační cyklistka dobře vím, ale v horách není nad pořádnej pěší vejšlap!
Jinak – do Jizerek se určitě vrátíme, protože i z fotek je vidět, že nejzářivěji během naší návštěvy zrovna nebylo 🙂
Díky, zachovejte nám přízeň 🙂
Ďakujem za krásne putovania a poznávanie mnohého nepoznaného …do nového roku 2018 želám veľa zdravia a chuť do písania blogu – robíte tým mnohým ľuďom radosť.Pozdravuje Marianna
Milá Marianno,
dostali jsme od Vás krásný novoroční dárek!! Srdečně děkujeme a přejeme Vám pevné zdraví a spokojenost v životě.
Moc nás těší, že navštěvujete naše stránky – zachovejte nám přízeň! 🙂
Všechno dobré Míša a Mirek