13. července 2010, úterý
Kemp v Adrigole jsme s veškerým vybavením opouštěli v pošmourném ránu s tím, že nás čeká jen krátký, asi desetikilometrový přejezd a pak výstup na nejvyšší horu poloostrova Beara, 685 metrů vysoký Hungry Hill (Hladový vrch) s fantastickým výhledem.
Pět minut po startu z malé vesničky Curryglas, kterou znalci doporučují jako nejlepší východiště túry, začalo pršet. Nepřestávalo – navzdory tomu jsme sveřepě stoupali velmi nespolehlivě značenou cestou, která se později rozplynula v mokrém, travnatém terénu.
Pověstný tvar pyramidy Hladového vrchu jsme samozřejmě nezahlédli – nejen, že prý kopec podobou připomíná egyptské hrobky, dokonce jeho úbočí mají snad pravidelné stupně. Stoupali jsme travnatým žlebem, pak příkře po skalách – pršelo, byl dost silný vítr a ve vyšších partiích byla samozřejmě i mlha. Asi po třech hodinách dost obtížného výstupu (vzhledem k počasí) jsme dorazili na západní vrchol – a nestal se zázrak, mlha dál konala své. Kamennou mohylu, která za dobré viditelnosti skvěle slouží k orientaci, jsme uviděli až z bezprostřední blízkosti.
Podle mapy, popisu v textovém průvodci a turistických zkušeností jsme se obezřetně vydali směrem, kterým jsme po pár stech metrech doufali dosáhnout hlavního vrcholu Hungry Hill – když jsme po nějaké době zase stáli před tou kamennou kupou, zkusili jsme to promáčeným terénem znovu, trochu jiným směrem – stejný výsledek…
Při třetím neúspěšném pokusu jsme si potvrdili, že v mlze a bez jakékoliv orientace opravdu chodí lidé stále v kruhu, a kvůli bezpečnosti se vydali zpět stejnou cestou, což znamenalo sestoupit 650 výškových metrů mokrým žlebem, který se místy spíš podobal korytu potoka… 🙁
Jak se říká „všechno trvá, až se ztrhá“ – mlha nešla s námi až dolů, takže s každým sestupným metrem se otevíral jasnější pohled na zelené pobřeží, záliv a za ním hradba kopců vedlejšího poloostrova Sheep’s Head – jako bychom se dívali z letadla – je škoda, že na obrázcích nelze zachytit naše nadšení. 🙂
Známá anglická spisovatelka Daphne du Maurier (1907–1989) vydala v roce 1943 román Hladový vrch, ságu pěti generací anglo-irské rodiny Brodricků, jejichž štěstí a osud je pevně spjat s měděným dolem na Hladovém vrchu. Zakladatel dolu přezdívaný Měděný John zajistil rodině velké bohatství, ale štěstí se od nich pomalu vytrácelo – jakoby si Hladový vrch čas od času vybíral svoji daň a obrazně „polykal“ životy příslušníků rodu.
Strhující román nás dovedl do míst poblíž městečka Castletownbere (necelých 1 000 obyvatel), která jsme nechtěli minout.
Na pozemcích, po kterých jsme se procházeli, stával Dunboy Castle – byl téměř do základů zničen královským vojskem v roce 1602, na začátku 18. století získali rozlehlé panství členové rodu Puxleyů a poblíž ruin původního hradu vystavěli své zámecké sídlo; potomek rodu byl přítelem Daphne du Maurier, proto spisovatelka dobře znala zdejší poměry a historii měděných dolů.
Poté, co jsem si dala všechno do souvislostí, napadlo mě, že nenasytný Hladový vrch možná zkusil i dneska vybírat svou daň…
Vyhlídka na spaní v posteli po následující tři noci nás uváděla do radostného vytržení – autobus nás vezl asi 80 km na sever do městečka Killarney, které je turisticky vyhlášené svým pohádkově krásným okolím – výhled na blízká jezera pod řadou horských vrcholků zajisté nenechá nikoho chladným. Tuto oblast už lze řadit k poloostrovu Iveragh.
V pokoji na ubytovně byl jen o malinko větší prostor nežli ve stanu, přesto panovala velká spokojenost – počasí v následujících dnech totiž neslibovalo převratnou změnu k lepšímu…
Večer hospoda s živou hudbou a Guinness – co vám mám povídat? Život je krásnej… 🙂
Zítra máme zamluvená kola v místní cyklopůjčovně a budeme drandit národním parkem Killarney…