14. července 2010, středa
Městečko Killarney v hrabství Kerry má jen o málo víc nežli deset tisíc stálých obyvatel, většina návštěvníků sem přijíždí kvůli turistice – překrásné okolí se třemi jezery a dosud zachovanými typickými irskými dubovými lesy přitahuje už od 19. století obdivovatele přírody. Národní park Killarney byl založen jako první chráněné území v Irsku už v roce 1932 a za padesát let poté zapsán na listinu přírodního bohatství UNESCO – oblast na okraji jezerní pánve je na rozloze 10 tisíc hektarů poseta ruinami středověkých hradů a opatství a navíc leží na úpatí pohoří, které se táhne poloostrovem Iveragh – v reklamách je toto výjimečné území označováno jako „horský ráj západu“…
Včera jsme dokončili putování po výběžku pevniny zvaném Beara a těšili se na poznávání Iveragh, největšího z jihozápadních poloostrovů.
Centrem Národního parku Killerney je panství Muckross Estate obklopené vybraně elegantními zahradami a vzácnými dřevinami, které se stalo téměř poutním místem. Cílem pěších turistů i cyklistů jsou vycházky či túry kolem tří jezer, která zabírají čtvrtinu území parku: Lough Leane, Muckross Lake a Upper Lake – turisticky atraktivní je soutok všech tří, nazvaný Setkání vod (Meeting of Waters).
Pro nás vybrala Lída Dvořáková, vedoucí turistického zájezdu vypraveného z Mladé Vožice v jižních Čechách, asi 60 km dlouhou okružní cyklotrasu kolem jezera Muckross Lake s odbočkami k přírodním zvláštnostem a historickým pamětihodnostem.
Ráno jsme si v místní půjčovně bicyklů převzali zamluvená kola – byla v absolutním pořádku, seštelovaná s pečlivostí, jen jsme si museli uvědomit, že se brzdí naopak nežli u nás. Za půjčení kola a helmy zaplatil každý účastník 12,50 € – vše bylo přívětivé, až na počasí! Pár minutek po vyjetí začalo drobně pršet – ale nezůstalo při tom, déšť se stále stupňoval – lze napsat, že jsme celý den strávili ve zkušebním provozu (co vydržíme 🙂 ). V Irsku se počasí mění někdy doslova každých pět minut, takže jsme pořád měli jistou naději – kýžená změna se ale nedostavila. 🙁 Téměř celý program jsme absolvovali, ale jistě se shodneme, že v dešti se to pravé nadšení z turistiky trochu vytrácí… 🙂
Historickým objektem, který jsme nedaleko zámku Muckross navštívili, je opevněné františkánské opatství založené roku 1448, prý kolem tehdy už vzrostlého tisu, který se na nádvoří v malé rajské zahradě dosud uchoval – uvádí se, že je 800 let starý a že sloužil i k určování času – vrhal stín na ciferník vytesaný do kamenného parapetu.
Dominantou rozsáhlého a nádherného objektu je masivní čtyřboká věž a křížová chodba s románskými a gotickými oblouky kolem nádvoří. Na první pohled je klášter, o kterém průvodci praví, že je nejlépe zachovaným svého druhu v Irsku, a který vypadá spíš jako hrad nežli církevní stavba, dobře zachovaný, pouze beze střechy. V roce 1653 byl vypálen Cromwellovými vojsky, v 17. a 18. století bylo módou pohřbívat na zdejším hřbitově prominentní básníky.
V provazech deště jsme na břehu jezera Lough Leana obhlédli pouze zvenčí Ross Castle, hrad postavený v polovině 15. století jako obranný – byl prý poslední baštou a útočištěm Irů před dobytím Cromwellovými vojsky – v 17. století pak území připadlo pod britskou korunu. Od roku 1979 patří Ross Castle státu.
V Národním parku je téměř trvale zelená vegetace – podnebí je mírné, ovlivněné Atlantickým oceánem a teplým Golfským proudem.
Je pravda, že při slunném počasí bychom obdivovali vodopád Torc a jeho 18 metrů vysoké kaskády na řece Owengarriff nadšeněji, ale nemělo cenu kazit si náladu. 🙂
Vítaná byla prohlídka interiéru katedrály Nanebevstoupení Panny Marie, dokonce jakoby nad ohromující stavbou vysvitlo slunce?
Večer jsme strávili v hospodě s Guinnessem při pravé irské hudbě – houslista a výborný kytarista hráli jako o život, roztančili nás a bylo hodně veselo!
Věříme, že deštivé počasí už jsme si odkroutili a zítra při výstupu na nejvyšší horu Irska Carrauntoohil bude azuro…